V noci jsem snil, že jsem motýlem

Milý Karle,

tak zase barvy a vůně a zvuky podzimu jsou hnány až na obvod svého prasknutí, každý strom a keř je hydraulickou pumpou napumpováván víc a ještě víc, aby jednoho dne ta barevná a zvuková krása to nevydržela a sesypala se z větví a haluzí na zem a holá karoserie drkotala po ráfku do garáží zimního přezimování, aby pupenci si vysnila zrovna tak krásné jaro, jako bylo to loňské.

Tak Gerhard Holeček už bude přezimovat na věčnost v urně, má po kuriózní smrti, do které mu pomohl jeho psíček, o kterého klopýtnut a přerazil si kost, a dostal pak zápal plic a tak ho z nymburského špytlíku raději odvezli do Kolína, kde decedoval, odešel někam jinam, jsa tak denatus. A aby kruh dostal dramatičnost, tak ten čas jeho dcera Dana byla v porodnici, tak aby žalem nepotratila, tak pohřeb byl pohřbem sebevraha, ve vší tichostí, jakoby na místě zvláště odlehlém, takže nebylo ani parte, byl to pohřeb zrovna takový, jak se někdy stavějí svatby, oznámení až potom. Tak vidíš, že už jsme tak nějak všichni z naší generace v katastru smrti, dokonce mám dojem, že jsme už od smrti pozorováni a tak nezbývá, než očekávat další zprávy, kdo z našich přátel bude denatus, nakonec až naši přátelé dostanou parte o tom, že i my jsme byli denati.

Já teďka žiju v nulitní situaci, moje krédo je NULA, těší mne, že řecké ZERO je označení nejen pro tu nulku, ale i pro čistou vizí, tak jsem živ ze staženého knotu své lampy, zmladil jsem se nazpátek do tabulky rasy, jsem ve stadiu podprahové inspirace, od které se mi odvíjí nový pohled na kulovou plochu, do které zírají moje udivené oči, jak je ten svět krásný a nový a neopakovatelný, nechci nic vědět, co bylo přede mnou, co si kdo myslel o tomto světě, v co doufal, po čem toužil, mně stačí, když dosáhnu čisté vize a první obraz, první věta, která mi vypluje, sdostatek mi s sebou z hlubiny nevědomí přitáhne asociací další a další věty, nebráním se jejich průtočnosti, nechám kráčet ty věty po prudce osvětleném prkně, abych je viděl, slyšel, abych se s nimi těšil. Tak krásný je ten stav ronící se z nulté situace, tak čisté jsou ty věty, které psacím strojem se vyťukávají na papír, jako by po osvětleném mostě přejížděl vlak se spacími vagóny, vlak, který mne odnáší do země, ve které jsem ještě nebyl, a když jsem byl, tak jedině v dětství nebo v snění.

A tak abych ženě a sobě udělal radost, koupil jsem k ženiným narozeninám v Hradištku hrob, rov za pět set korun. Sem převezu matku a strýce a otce, popely zaletované v konzervě, koupil jsem ten hrob od tety Herzlovy, a v tom hrobě na dně leží teta tý tetky Herzlovy víc než dvacet pět let, takže nebudeme v hrobě sami. Za hřbitovem je krásný les, pak stromořadí lip a v červenci zde zpívají slavíci, docela dobře si představují, jak tomu zpěvu bude naslouchat někdo jiný než já, proto jsem udělal sobě a ženě radost a koupil jsem jí k narozeninám tak krásný hrob.

Letos v září jsem viděl v Pelle portrét Alexandra Velikého, muže s tváří udivené dívky, docela se podobal ten playboy z Makedonie Mařeně Turečkové, přítelkyni mého dětství z Brna, která ve věku třinácti let se mnou se koupávala v malém teplém potůčku, který vytékal z mlékárny Lacrumu, a Mařce Turečkové se vždycky přilepila zástěra na plná prsa a ona to věděla a vždycky se na mne tak podívala, zrovna tak, jako Alexandr Veliký v tom portrétu v Pelle. Mařka Turečková měla nevinné oči, zrovna takové jako Alexandr Veliký, ten, který aby byl slavný a měl moc, tak vyvraždil nejen skoro celou svoji širokou rodinu, ale i všechny své soupeře a i své přátele jen proto, že byl jatý touhou vidět to, co je za obzorem lidských cest a vědění, aby nakonec jat touhou vidět, co je za hranicí pouští, umíral na zápal plic, svíraje v prstech Homéra, kterého mu daroval jeho učitel Aristoteles, který ve dvaašedesáti letech umřel na žaludeční vředy a tak taky ukojil svoji touhu vědět to, co je za hranicemi lidského myšlení. Já bývám teď taky jatý touhou nikomu neškodit a když, tak jen sám sobě, bývám jatý touhou cestovat, ale na útraty svých nohou, býván jatý touhou bojovat, ale jen a jen proti samému sobě. bývám jatý touhou vyvraždit všechno to, co je ve mně špatné a malověrné, bývám jatý touhou dělat revoluci, ale jen sám proti sobě, proti konvencím, kterých jsem pln, jsem jatý touhou psát manifesty, ale jen proti maloměštákovi, který je ve mně. Jsem jatý touhou žít životem těch druhých, těch, kteří jsou na tom bědněji a hůř než já, jsem jatý touhou dobrotou umenšit zlo, kterého je na světě víc než dost. Tak psaním a textem se zvolna odpisuji, zastavený pohyb mého psacího stroje bude i zastavení ruky píšícího srdce, zatímco mozek usiluje jedinou ranou do zrcadla dostat se za skelnou tříšť, abych se dobral zmačkané podobenky sebe sama, a za tento portrét, za tento obraz jsem ochoten vyměnit své království za koně, za Paříž jednu mši.

Cesta do věčnosti začíná touhle minutou, Velké ceny formule jedna začínají prvním metrem od startu a všichni závodníci jsou básníci v nulté situaci, rozloučili se startovním praporkem se světem, zčistili se meditací a dokonalou přípravou k nule. Pavel říká, že všichni ti playboyové formule jedna mají oči docela blizoučko sebe, dvě lidské oči, které vnímají jen tu stuhu vozovky před sebou, oči, které se řítí rychlostí blížící se krajní možnosti podmínek, kterými se derou k vytčenému cíli, cestou, ve které náhoda je druhé jméno zázraku, rychlostí, která hází nazad prostor, kterým vyťukávají pneumatikami svoji báseň psanou rychlostí psacího stroje stíhajícího myšlenku. Všichni mají oči docela blízko u sebe zrovna tak, jako je měl Juan Manuel Fangio, tak jako Paul Eluárd, oči u sebe jako motýlí křídla, tak jak je má Jack Brabham a jako je měl André Breton, oči u sebe jako otvory lovecké pušky, jako je má Jim Clark a John Surtees a Dennis Hulme, tak jako je měl Henry Miller a Ernest Hemingway a James Joyce, oči u sebe jako dva nehtíky dívčích prstů, tak jako je má Jackie Stewart a Emerson Fittipaldi, jako je měl Jochen Rindt a má Niki Lauda, oči u sebe, kterým ujíždí obraz z obrazovky, aby tu chvíli se ten obraz závodní dráhy objevil přesnější než voda vynořivší se z ponorné říčky, obrazy letící rychlostí vzpomínky na nevzpomínku, oči tak těsně vedle sebe, že se stávají jediným velkým okem, okem v rovnostranném trojúhelníku, ze kterého zírá nemrkající Bůh.

Tak oškrabávám nehtem z druhé strany zrcadla amalgám, zvolna rozrušuji svoji podobiznu, abych se zvolna prozrcadlil k nezrcadlu. Chceš být krásný? Při holení postůj pět minut před zrcadlem, po zhasnutí lampičky u postele postůj dvě minuty před zrcadlem své duše, a máš-li odvahu, postůj jednu minutu denně před zrcadlem svého zrcadla, před svým Bohem.

Ujetým obrazem se prozrcadli k nezrcadlu, vzpomínkou do nevzpomínky.

Já bych si přál, kdyby mi někdo v poslední hodince pomazal mé smysly pivem, tak pivním posledním pomazáním bych se dostal do kremační pece a nepřál bych si nic, než aby můj popel byl zaletován s pivem do veliké plechovky od piva, nebo trychtýřem byl nasypán do malého pivního soudku z hliníku, zašroubován a pak pochován na hradištském hřbitově do rodinného hrobu, který jsem koupil ženě a sobě k narozeninám. Sokratovi, než vypil číši bolehlavu za to, že urážel domácí božstva, byla nabídnuta emigrace. Prohlásil, že jest lépe poslouchati zákonů své vlasti, a pak teprve emigroval řeckými nebesy do kosmu, ve kterém žije dodnes, jako světoobčan. Co se doma uvaří, to se doma sní.