Kategorie
27. Září 2010
1
Za městečkem, ve kterém se zastavil můj čas, tam stojí zámek a
v tom zámku je teď domov důchodců. Do
zámku vede jediná cesta, stoupající vzhůru do kopce,
cesta roubená alejí starých kaštanů, větve těch starých stromů
tvoří tunel, když tak stoupáte vzhůru,
jako byste kráčeli dlouhou gotickou klenbou, tak větve
jsou do sebe zaháknuté, jedna druhou nejen podpírá,
ale jsou tak propletené, jak vítr a vichřice do sebe ty
ratolesti zaklesly. Tak nějak se ty stromy bojem
o trošku světla v korunách unavily, že odumřely, takže
cesta je neustále plná suchých větví a zuhelnatělých,
prodřených neustálým třením.
Někdy za bezvětří z ničeho nic
spadne do písku celá větev, stojíte před ní, jak
před taškou spadlou ze střechy, zvedáte ji a odhazujete
stranou a cítíte tu tíži, která vás mohla zranit. Kdykoli
vstupuji do této aleje, nejsem si tak jista svým
životem. Dívám se vzhůru a vidím pět set metrů dlouhý tunel,
vyztužený černými závorami vztyčenými do korun, jako dřevce a dlouhá kopí vztyčená na počest
nějakého vítězství v rytířském turnaji. Mohla bych jít
cestičkou podél aleje, kam se svažují skoro až k zemi
větve, je to příjemné od jara do podzimu chodit touto
cestou podél aleje a kochat se listím a květy, v pozdním létě
vidět pukat plody a vystřelovat hnědé kaštany, ale já ráda
chodím střední cestou pod klenbou černých kmenů, na jejichž
konci je zámecká brána podobná veliké černé zácloně, vrata
ukovaná kovářskými uměleckými kladivy a kleštěmi, brána
vykovaná do
dvou křídel černých svržených andělů, brána, která se
otevírá pouze v den návštěv. I za slunečného dne, když
stoupáte vzhůru k té bráně, kráčíte přítmím, kolem dokola skrz
větve na obou stranách té dvouřadé aleje
prosvítá slunce a barvy, avšak vy kráčíte pomalu
vzhůru do stínu potopenou kryptou, ze které čas od
času, ale vždycky najednou a neočekávaně spadne černá větev.
Ale protože na nádvoří zámku je za slunečného dne bílé světlo
zvyšované pískem vysýpanou cestou a nádvořím, proti tomu
světlému prostranství vyniká černá kresba iniciála erbu
hraběte Šporka vepsaná do křídel brány tak, jak Francin do
pivovarských knih nadepisoval jména a příjmení hostinských
a vždycky ty začáteční písmena zdobil kaligrafickou
iniciálou, vykreslenou červenými a modrými inkousty
zrovna tak, jako iniciály v mešních knihách. Vedle
brány, pod posledním gigantickým kaštanem stojí domeček, ve
kterém je hlídač. I za slunečného dne se
v tom domku svítí, tak hluboký je stín v aleji, tak hustá je
koruna celá vykrytá od jara do podzimu listy,
napřaženými proti slunci. V tomto domku koná střídavě službu
vrátného vždycky jeden z nás, jeden důchodce, který u té
bývalé hraběcí brány je tak nějak poctěn
tou službou. Každý, kdo tady deset hodin hlídá a střeží
tu krásnou bránu, je vždycky na deset hodin docela
proměněný. Je to veliká pocta kontrolovat každého,
kdo do brány vchází. Dokonce jsou někteří důchodci,
kteří vedle sebe bydlí, vedle sebe mají lůžko, sedí vedle
sebe při obědě, ale tady v bráně se neznají, jako by se
viděli poprvé. Vyptávají se na účel návštěvy, i když jde
o přítele, dokonce na těch deset hodin tihle hlídači
zapomenuli všechny tváře těch ostatních důchodců,
a proto vynucují, aby každý, kdo branou prochází, se
nejen hlásil, ale aby také ukázal svoje doklady, že skutečně v
zámku bydlí. Je to krásné tak stoupat touto
alejí, být docela obyčejným důchodcem, obyčejným
člověkem, zbědovaným a téměř na dně svých sil,
a přesto stoupat vzhůru hlubokým stínem a dívat se
na přesné černé kování obrovských vrat, na kopí a vlnovky a
hroty, na kružnice a veliké vzduté vlny ukované uměleckými
kováři, je krásné projít branou a zámeckým parkem kráčet
pískem vysypanou cestou podle zakrslých tisů na nádvoří,
potkávat důchodce, kteří
jsou na tom zrovna tak jako já, staříky a stařenky,
kteří se procházejí jen tak, kteří se belhají a jeden
druhého kontrolují, zda je na tom hůř než oni, do té
doby, než zazní volání ke svačině, obědu, zase svačině
a nakonec k večeři. Je to pro mne pořád krásné najednou
stanout před průčelím zámku, který, když je ozářen sluncem a
světlem, je docela béžový, tak jeho zdi
vyzařují světlo a teplo, že jste oslněni. Teprve až po
chvíli, když si zvyknete na to béžové záření zdí, soustředíte
se na ohromné hodiny, vykované z černého
plechu, ten ciferník je tak veliký, že vyplňuje plochu
mezi druhým a třetím patrem. Jeho černé ručičky jsou
vykované uměleckým kovářem a jsou tak veliké jako
dospělý veliký člověk. Když jsem se na ty hodiny podívala
poprvně, polekala jsem se, i když bylo před polednem, ručičky
ukazovaly za pět minut půl osmé. Od té
doby je tady pořád za pět minut půl osmé, stroje hodin
se zastavily a nikdo už nebyl schopen anebo neměl
důvod ty hodiny spravit. Smutné bylo, že vlastně tyhle
hodiny ukazují pořád ten samý čas, tady na zámku
slouží vlastně jako nápis Memento mori, protože tady
a v kraji se ví, že nejvíce staří lidé umírají večer, kolem
půl osmé. A když jsem tady stála poprvé a viděla
jsem, jak ohromné topoly a duby a tmavé smrky přesahují zámek,
jak zámecký park ve tvaru podkovy objímá ten zámek postavený
přesně na jižní stranu, když
jsem se očima vrátila na fasádu zámku, viděla jsem, že
ta stěna je grošovaná strženou omítkou. Tu a tam se
objevilo původní zdivo, zeď je zdobená jakoby velikými
psaními, vyrytými do tuhnoucí malty. A protože zámek je na
kopci za městečkem, ve kterém se zastavil
čas, slyšela jsem vítr, takový průvan, který neustále
hučel a obklopoval zámek třepotem listí, staleté osiky
se chvěly i za bezvětří, milióny lístečků se neustále
viklaly a snažily se uvolnit z miliónů stopek. Všimla
jsem si hned napoprvé, že z velkých sálů lze vycházet
na balkóny, které zrovna tak jako vrata byly ukuty
uměleckými kováři, všechny ty balkóny byly ve tvaru
průhledných velikých van, podobaly se průhledným
hraběcím saním, průhledným kočárům, zahrádkám
kolem přepychových hrobek, všimla jsem si, že na
slunci tady sedí důchodci, mlčící a nehnutí, hlavy opřené o
zábradlí těch balkónů zdobených truhlíky, ze kterých visely
uvadlé petúnie, na tabák sluncem zčernalé
hledíky a cínie. A pod hodinami jsem uviděla též jen
visící lidské ruce, jen tak přehozené unavené paže,
dlaně visící jak zvadlý květ, zápěstí kryté oslnivě bílou
košilí. Skrz kování pak byla vidět židle a na ní rozhozené
nohy kohosi, jehož trup splýval a byl kryt zeleným truhlíkem.
A tu chvíli se uvolnila na postranním
křídle zámku okapová roura a jako závory na přejezdu
zvolna padala, jako ručička orloje rychle padala kolem
pevného bodu, avšak ta rezavá rýna se zastavila a tak
zůstala, pérovala jako hrozba a z jejích útrob se vysypala rez
a ptačí hnízdo a staré listí. Tu chvíli mi došlo,
že vlastně to průčelí zámku se podobá tváři každého
starého důchodce, stržená omítka, zastavené rafije za
pět minut půl osmé docela se podobající rukám opřeným o
kolena, všimla jsem si, že i ta sgrafita na některých místech
jsou věkem stržena tak, že odhalují původní zdivo, veliké
pískovcové a opukové kameny, spojované hrubou maltou. Tvář
každého starého důchodce! Protože v tomto zámku jsou v důchodu
i mladší
lidé, dokonce nemají ani vrásku. Avšak jejich pohled
j jde neustále mimo, postávají, jako by usilovně na něco
vzpomínali a zaživa si vzpomenout nemůžou. A asi si
taky nevzpomenou, jejich tváře jsou dokonce udiveny,
jako by za vteřinu si vzpomněli na něco krásného,
něco, co je uzdraví, něco, co přinese lidem užitek. Jejich
tváře budily zdání ušlechtilosti a zdání, že kdysi
byli vzdělaní, vlastně, že jsou vzdělaní právě teď, že
jsou na vrcholku nějakého poznání, za kterým se
pachtí všichni lidé. Ale to bylo pouze moje zdání. Bylo
pro tyhle lidi velkým úspěchem, že trefili do zámku, že
našli svůj pokoj, svoji postel. Pak se rozletěly zasklené
dveře, odraz skleněných tabulek opsal polokruh nádvořím a
oslnil mne, otočila jsem hlavu a na balkón
v prvním patře vešel vousatý muž, opřel dlaně o zábradlí a
natáčel svůj profil doprava a pak doleva, vypadal ten stařec
jako sám hrabě Špork. Vztyčená brada zářila bílým zastřiženým
plnovousem teď předstíral, že pozoruje počasí, krajinu: Tak
zůstal v té vznešené póze, strnulý zasněný, jako by
vychutnával svoji
situaci, ve které dával najevo, že je tady v domově důchodců
omylem. Pak se u sloupů vedoucích do vestibulu zámku pohnula
tvář a já jsem zděšeně viděla, že ten
obličej patří staré ženě, která seděla na kolečkovém
křesle, dlaně pevně svíraly opěradlo, vzpírala svoje
paže a ramena tak, že záda tvořila přímku s opěradlem, takže
jsem pořád měla dojem, že to je sfinga.
A proti ní, u druhého sloupu, seděla ta samá žena,
zrovna tak slavnostně, zrovna tak jako sošná sfinga.
Vozíček také opřený opěradlem o druhý sloup, tak se
tam vyhřívaly ty dvě nechodící důchodkyně na černém
vozíku, sukně měly stočené pod sedadlo tak, že bylo
vidět, jak pod zasouvacím sedadlem se třpytí zasouvací
emailový bílý nočník. A tak jako províval a lehce
zpíval větřík vanoucí od severu a třepotající všemi listy
stromů, zrovna tak jsem slyšela vzdálenou hudbu,
jen samé smyčce, takovou hudbu, jakou jsem slyšela
provázet neustále Chaplinův film Světla manéže, nebo
film ze života Toulouse-Lautreka, hudbu, která vyvolává na
tváři teskný úsměv, smyčcovou skladbu, která
na mne působila jako ta dekorativní zámecká brána.
Ale zatímco já jsem byla dojata těmi smyčci, viděla
jsem, že důchodci se procházejí a nevšímají si té hudby, sedí
na lavičce a čmárají holí do písku nesmyslné
obrazce, nebo jen tak sedí a tiše sají cukrlátka nebo
větrové fefrmintové bonbóny. A podle celé stěny hospodářské
budovy zámku se táhla veliká vzdušná chodba, pavlač, už
nikoliv tak honosná jako balkóny na
průčelí, z té pavlače vedly desatery hnědé dveře do
pokojů, ty desatery dveře byly opatřeny jakýmisi
chránícími skříněmi. Důchodci, jen mužští, vycházeli
na pavlač, opírali se o zábradlí a dívali se dolů, strnulí,
ztuhlí, dívali se na mne, ale já jsem viděla, že mne
nevidí, posunutým okem se dívali někam nazpátek, do
starých časů, když ještě byli mladí, nebo urputně
a plni zlosti a zloby se rmoutili nad nějakou událostí,
která už se teď nedala změnit, na kterou už neměli
vliv, avšak ta jistá událost dozrála teprve teď, když už
její důvody, proč se tak stalo, pominuly, zapadly . . .
A viděla jsem, jak z toho dlouhého pavlánu padá dolů
ta samá hudba, že obtéká jako kouř všechny ty postavy, dokonce
už vytéká i z tu a tam otevřených dveří
hnědých skříní. Zpozorněla jsem a vykročila až k vestibulu a
ty dvě ženské sedící na kolečkové židli se zaťatými prsty do
koženého opěradla dál se tvářily jako
sfingy, kolem kterých se však vznášela hudba smyčcového
orchestru, a viděla jsem, že ta hudba vychází ze
skříňky rozhlasu po drátě, že obtáčí ty dvě stařeny
jako růžový keř sochu, vzhlédla jsem a viděla, že mezi
každými dveřmi tam na balkóně, na pavlači, na konzolích, jako
skříňky na slepé ptáky je ta samá skříňka
a z každé té klícky že vytéká smyčcová hudba, dojemné smyčce
se s ohromným citem proplétají, doprovázejí anebo najednou
jeden ze smyčců vší naléhavostí
hraje to sólo, tu hlavní melodii . . . ano! Byly to
Harlekýnovy milióny, ty milióny, které doprovázely za starých
časů němý film, milostnou scénu, vyznání lásky,
polibky, které diváky pod dojmem těch smyčců nutily
ke kapesníčkům, k slzám . . . Teď tady stojím na nádvoří
domova důchodců, bývalého zámku hraběte
Šporka, Francin přejímá pokojík pro nás dva, strýc
Pepin leží už tři měsíce v oddělení tohoto chudobince,
jak se říkalo za starých časů. V oddělení pro nechodící.
Když jsem chodila za strýcem na návštěvu, také jsem
procházela vestibulem, také stoupala povlovnou chodbou,
nahlédla jsem do chodeb postranních, ve kterých
se pohybovaly stařenky, které odhrnovaly záclony
a dívaly se na dvůr . . . Také jsem nahlédla úkosem do
oddělení, ve kterém ležely stařenky a voněl ostrý pach
dětských plínek, také jsem plaše nahlédla do jídelny,
před lety zde hrabě Špork pořádal hostiny pro stovky
ušlechtilých lidí, taky jsem nakonec vcházela do oddělení pro
nechodící, kde ležel strýc na posteli ve stínu,
odkud se na mne dívalo dalších devět nechodících důchodců,
také jsem slyšela ty Harlekýnovy milióny, ale
teprve když jsem seděla a dívala se na strýce Pepina,
který jen ležel a díval se nemrkajícíma očima do stropu a
nemluvil, na nic nepřisvědčil, nad ničím se nerozzlobil, jen
ležel a já jsem slyšela zdálky ty Harlekýnovy milióny, měla
jsem dojem, že to je moje halucinace,
jako obrana nad tím, co jsem tady jen zahlédla. Tolik
se všechno ve mně vzpouzelo, tolik jsem trpěla tím, co
jsem viděla při první návštěvě strýce v tom bývalém
zámku! Avšak cosi se mi stalo, co se mnou otřáslo, a já
jsem se rozhodla všechno prodat a i Francin s tím souhlasil, a
tak teď tady stojím na nádvoří, Francin přebírá pokojík pro
nás dva, za celou jeho měsíční penzi
a maličký doplatek budeme tady bydlet jako hraběcí
rodina Šporků, v jediném pokojíku, avšak budeme
obědvat a snídat a večeřet tak, jak hraběcí rodina večeřela a
obědvala, v jídelním sále, budu se procházet
parkem mezi pískovcovými sochami a budu možná
jednou moci sobě říct, co která socha znamená, budu
moci vzhlížet na stropy pomalované výjevy z řeckých
dějin, budu se moci dotýkati bílých řeckých nádob,
stojících ve výklencích na schodištích, zatímco Francin bude
se vytrvale dívat na hodinky a trnout, aby
nezmeškal světové zprávy z rádia ze všech vysílacích
stanic, ze kterých se hovoří česky . . . Byla jsem tedy
v zámku desetkrát i víckrát, ale jako návštěva, která
se všeho leká a plaší. Dnes jsem tady stála poprvně
jako ta, která tu bude bydlet tak dlouho, až se mi něco
stane, najednou někdo ke mně přijde, někdo mi sladce
něco pošeptá, přislíbí a potom pustí ven, do krajiny,
která nebude mít ani hranic ani mezí. Byla jsem v zámku
desetkrát a vícekrát, avšak dnes jsem si všimla věcí
a slyšela zvuky a vztahy přesněji, a tedy úplně jinak,
než kdy jindy.
2
Jsem v domově důchodců již týden a nevycházím
z udivení. Francin vlastně sám sebe pro tento svět
odepsal, koupil si ušanku, tu ruskou čepici do zimy,
a podvázal si klapky kolem uší, pod bradou je svázal
na hakličku a tak chodí zámkem jakoby zazděný,
v hlavě už nemá nic jiného než světové zprávy ze
všech kontinentů, zprávy z celého světa. A komentáře
k nim. Ostatně, všechno jsme si už za těch čtyřicet let,
co jsme spolu, řekli, v nic už nedoufali, na nic nečekali.
Tak nějak jsme se jenom dívali, jak strýc Pepin bude
ten, co nás předejde, kam? Jenom jsme si přáli, abychom do
posledního dechu si nebyli na obtíž, hlavně
abychom si posloužili. Každý den jsem v zámku objevila nějakou
událost, která mne postavila na nohy.
Před zámkem na sestupujícím kopci kdysi stál klášter,
tenkrát zde byli augustiniáni, a byla tady veliká knihovna.
Dnes je z té knihovny kotelna, z refektáře jsou
prádelny, z klášterních cel a jídelen jsou dnes dílny
údržby. A tak jako v zámku, stropy jsou i tady pomalovány
výjevy z bible, v prádelně opadává omítka, ale
pořád je rukopis malíře čitelný. Topí se v klášterním
ústředním topení koksem a uhlím, škváru vyváží
strojník před klášter na hromadu. Čas od času se
škvára a popel vyváží nákladním autem. Šofér bydlí
v zahradním domku a s každým pohovoří, někteří důchodci k němu
chodí, hrají si s jeho dětmi, pijí s ním
navečer pivo. Šofér též dvakrát týdně odváží splašky,
na které je zvláštní místnost. Do dvaceti metrů jsou ty
zbytky jídel cítit, protože ta zvláštní komora má
vždycky jeden den zpoždění v odvozu, takže když se
nakládá těch dvacet džberů, jsou tak plné, že se zbytky
jídla vylejí na podlahu, kde potom kvasí. Ale to jsem
nechtěla říci. Jeden z těch důchodců, pan Berka, ten,
který každý večer je u šoféra a hraje si s jeho dětmi
a pije S ním pivo, dokonce snad jsou oba vzdálení příbuzní,
tak když pan Berka má službu v bráně, tak pokaždé když šofér
jede s nákladním autem, tak pokaždé
pan Berka vyběhne a vyžaduje na šoférovi povolení
k výjezdu z domova důchodců, ale to je panu Berkovi
málo. Prosí, aby mu šofér ukázal doklady. A dobromyslný šofér
je s úsměvem dává, ale přísný pan Berka
porovnává, zda fotografie v občanském průkazu souhlasí s
podobou šoféra, porovnává to několikrát. Pak
vrací doklady, avšak nedá mu jeho svědomitost a smysl pro
povinnost, nadzvedá plachtu a pozorně se dívá,
čtvereční centimetr po centimetru, když je večer, když
je pod mrakem, ve světle baterky prozkoumává ložnou
plochu, nelení a vyleze do zbytků pomejí, a svítí do
prázdných džberů, nadzvedá mokré plachty a nakonec
spokojen, s mokrýma rukama od zbytků omáček
a zkysaných polévek sváží se ze sajtny, aby ještě pro
jistotu svědomí učinil pod chladičem podpor ležmo
a klikem se spustil tak, až položil tvář na cestu a podíval se
zespoda, zda se tam něco nevpašovává do domova důchodců, nebo
v tom případě, když náklaďák
vyjíždí, zda se něco nevyváží pod plachtou, nebo na
šasích ze zámku . . . A zdraví se pan Berka se šoférem,
odměřeně, studeně, aby druhý den vpodvečer seděl
u šoféra na zápraží zahradnického domečku, hrál si
s jeho dětmi, a sám osobně seběhl s kopce do prvního
hostince pro konev piva . . . Tak jsem v domově důchodců již
týden a nevycházím z překvapení. Harlekýnovy milióny obtáčejí
celý zámek, skříňky rozhlasu po
drátě jsou nejen v chodbách, ale jsou rozvěšeny po
stromech parku, jsou proti dešti přikryty igelitovými
plášti, tak jako za starých časů mívali svůj kolovrátek
přikrytý voskovým plátnem žebráci, vyhrávající pořád
ty samé flažoletové valčíky. Ten smyčcový orchestr tichounce
obtáčí staré kmeny a stoupají ty Harlekýnovy
milióny do korun, jak starý břečťan kapou po listí dolů,
chodby domova jsou naplněny příjemným fosforeskujícím plynem,
vůní laciné voňavky a tak nikdo tu
hudbu nevnímá, jen když vypadne proud, tak Harlekýnovy milióny
jsou přestřiženy, zůstanou stát, tak
jako všechno se zastaví kouzelným proutkem v pohádce o Šípkové
Růžence, všichni důchodci najednou
vzhlédnou, dívají se na skříňky a pociťují ztrátu té
hudby zrovna tak, jako ztrátu světla a všichni pocítí
touhu znovu slyšet tu hudbu, bez které vzduch v zámku i na
cestičkách parku je nedýchatelný. Když se to
stane večer nebo za stmívání, všichni se dívají vzhůru
na osleplé žárovky a neónové trubice tak dlouho, až se
znovu rozsvítí a rozhlas po drátě začne hrát tam, kde
přestal. Tu chvíli všichni důchodci sedící na schodech,
na toaletách, ležící v postelích si oddychnou a zase slyší
hudbu tak, jak se hudba má poslouchat, se zájmem,
život se znovu rozproudí a všechny ty oči vzhlížející
vzhůru s netrpělivým, skoro pobouřeným očekáváním,
ty oči se zase sklopí, dívají se na podlahu, do písku,
protože téměř všichni důchodci mají skloněné hlavy
stářím a nemocí, a dál sledují strukturu kovralu, linolea a
písku, do kterého kladou své opatrné nohy, protože tady v
domově důchodců se musí dávat na chůzi
veliký pozor, protože každý pád znamená ztrátu chůze,
zranění, a to je tady konec, protože každý, kdo chodí
a dojde si na toaletu, tak v domově důchodců se považuje za
zdravého. Obešla jsem zámek až tam, kde pod
starými stromy se táhne drátěný plot. Tady končí cestička v
trávě. Avšak já jsem uviděla, že ten plot je pod
starými větvemi, svažujícími se na dosah ruky, ten
plot je sešlápnut až k zemi, stačí přidržet se nabízející
se větve a překročit ty prošlápnuté dráty a pak jít dál;
zakázanou cestičkou téměř zarostlou trávou, cestičkou, která
sotva znatelná přece vede na terasu zámku.
Byla jsem docela vzrušená, trnula jsem, kdyby mne
uviděla sestřička nebo správce nebo sám vedoucí lékař,
ale touha uvidět ten zakázaný park byla tak veliká, že
kráčela jsem podle vztyčeného plotu až tam
k balustrádě, odkud bylo vidět městečko, kde se zastavil čas,
před kterým se ale na nebi rýsovaly veliké sochy nahých
mladých žen a jinochů, soch mladých
mužů bez šatu, starců přikrytých v bocích vzdouvajícími se
rouchy, každá ta socha stála na vysokém podstavci, takže jsem
musela vzhlížet, abych uviděla ta do
pískovce vytesaná těla, každá z těch soch nesla nějakou věc,
předmět, ovoce . . . A ač jsem bydlela v městečku více než
čtyřicet let, nikdy jsem si nenašla čas,
abych se podívala na to stromořadí soch, na cestičky
rozstřikující se do hvězdy, cesty roubené stříhanými
buky, za kterými vyčnívaly sochy měsíců, každých sto
metrů socha, kolem které vyčnívají bukové ratolesti
a větvičky, listí červených buků, dotýkající se těch
krásných lidských těl. A když jsem se zastavila před
sochou mladé nahé ženy, ani jsem nepotřebovala pátrat v mechem
zarostlém starém nápisu a básni vytesané do podstavce a
opěvující máj. Ta socha mladé krasavice s malými prsy a
vyzývajícími boky na mne zapůsobila víc než zrcadlo. Pochopila
jsem, proč domov
důchodců je oddělen drátěným plotem od tohoto parku, pochopila
jsem, co to je být mlád, být mladou ženou, vztáhla jsem ruku a
hmatala jsem po lýtkách
a stehnech a bocích a cítila jsem tu zrnitost ženského
masa, cítila jsem v prstech tu krásu ženské pleti a pochopila
jsem, proč několik důchodců se odvážilo sešlápnout ten plot a
vydat se na vlastní nebezpečí porovnat sebe s těmito sochami.
Tak jsem stála, prohlížela jsem si všechny ty tváře a těla,
jen cípem oka
jsem uviděla, že to, co ty sochy drží, má nějaký hluboký
smysl, že vlastně všechny ty vytesané předměty doprovázející
ty sochy doplňují, dokonce zastupují celý
lidský rod, všechny fáze tvořící dohromady to, co je
příroda, jaro, léto, podzim, zima . . . A tak jsem stála
před sochou máje a najednou jsem věděla, že jsem
musela dojít až sem, taková, jaká jsem, abych, dokud
je ještě čas, mohla vniknout do tajemství každé sochy,
snad jednou i do tajemství všech těch soch, které určitě
neříkají nic víc, než co je lidský život, cyklus, kterým jsem
už téměř prošla. Viděla jsem, že to tady
v těch pískovcových sochách je viditelný román, příběhy
člověka, který čekal tady na mne, aby mi v rukopisu do kamene
vysvětlil to, o čem jistě věděl hrabě
Špork a jeho hosté, kteří se tady procházeli a četli si
v sochách události člověka. Nikdo nešel parkem, dole
leželo městečko obtočené řekou a červenými hradbami, tam na
druhé straně řeky se tyčil béžový pivovar,
jeho komín, třpytila se plechová střecha, kde jsem
bydlela více než čtvrt století, kde jsem byla šťastna,
protože jsem byla krásná a mladá, tak jako je socha
mladé ženy, pod kterou je do lišejníků sotva znatelný
nápis Mai. Umínila jsem si, že každý den budu chodit
tou zakázanou cestičkou sem mezi sochy, které mi
toho chtěly tolik říct, protože já jsem se ani nenadála
toho, že život tak rychle plyne. Vlastně než jsem se
stačila rozhlédnout, už jsem si vytrhla šedivý vlas.
Avšak ten čas jsem měla pořád dojem, že je ještě tuze
času, že na všechno mám čas, že stáří je něco, co se
mne netýká. Tak jsem si barvila vlasy, zahlazovala
vrásky krémem a masáží, Francin ale byl pořád stejný, dokonce
mi připadal, že zůstal takovým, jako byl,
když mu bylo třicet, ale i on stárnul, protože najednou
byl v důchodu, najednou jsme se nastěhovali do vilky
u řeky, kterou jsem si sama nakreslila . . . a najednou
jsem měla narozeniny a bylo mi šedesát a najednou
šedesát pět a najednou jsem dostala paradentózu
a pan Šlosar mi vytrhal všechny zuby a slíbil mi, že mi
udělá umělý chrup, který bude ještě krásnější, než
byly ty moje zuby, pravil pan Šlosar a já jsem v jeho
očích a hlasu mu uvěřila, že umělé zuby jsou ještě zářivější než všechny ty, které mi vytrhal, že dokonce
v Americe je zvykem, když přijde čas, nechat si vytrhat zdravé
zuby a místo nich nosit ty, které se dají
v proudu vody umývat, že vyplombované zuby se dál
kazí a přinášejí revmatické nemoce a choroby srdeční.
To ale se mi stalo na podzim, pan Šlosar měl dobrou
náladu, jak mi řekli, každý podzim je pro zubního
technika ráj, protože je doba honů a posledních léčí
a myslivci našeho městečka tak slaví každý ten hon,
že se opijí a nad ránem, když někde zvrací do příkopu
nebo do klozetové mísy, tak vydáví ten svůj drahý
umělý chrup, a tak celý podzim až do Nového roku pan
Šlosar má plné ruce zubů, pracuje i v noci, aby spravil
nebo zhotovil nové umělé zuby pro svoje myslivecké
klienty, kteří platí trojnásobek toho, co zaplatili za
svůj umělý chrup poprvé. A když se mi vyhojily dásně,
chodila jsem na otisky dásní do sádry, a tak za měsíc
jsem přišla plná naděje, usmívala jsem se, protože
jsem věděla, že ten den dostanu do úst ty porcelánové
zuby, to umělecké dílo, jak říkal pan Šlosar, ty konvalinky
zasazené do růžových dásní. A pan Šlosar zmizel
ve své dílně, a když vstoupil, nesl na cínovém podnosu
ve vatě cosi, prosil mne, abych se posadila do křesla
a zavřela oči, otevřela ústa a pak mi vsunul do úst
nejdříve na spodní dáseň něco studeného a těžkého,
takže mi pod tou tíhou poklesla brada, potom mi vsunul ještě
cosi odpornějšího, jakýsi předmět, po kterém
se mi chtělo zvracet, začala jsem se dávit, ale hlas
pana Šlosara mne nabádal, abych jen přisála k patru
úst ty stříbrné vzpruhy a chvíli čekala, až se celý chrup
zahřeje. A tak já, která jsem zatleskala, když jsem viděla
pana Šlosara vstupovat a na cínovém podnose
přinášet tu svoji umělou záchranu, teď jsem měla dojem, že mi
stáhnul celou hlavu do svěráku, cítila jsem,
že jsem mrtvolně bledá, že celé moje tělo i duše se
vzpouzí nad takovou potupou, hanbou, kterou jsem si
nechala vložit do úst, ten nepřátelský předmět, tu studenou
macešskou sluj, ve které nahoru i dolů se vztyčují a
odkapávají krápníky. Zaplatila jsem, pan Šlosar
mne zapřísahal, že jde pouze o zvyk, že nesmím za
žádnou cenu vyndat ten jeho artefakt, na kterém si dal
tak záležet, že musím s tím i spát, že nejlépe jsou na
tom stárnoucí prodavačky, úřednice, které musí mít
zuby už kvůli úřadu nebo obchodu. Doprovázel mne až
na náměstí, vlastně mě musel podpírat, tak nějak jsem
odcházela z jeho zubního ateliéru, jako se odvádí vdova od
hrobu, podpíral mne a do ucha mi šeptal, abych
nesmejčila zvědavým jazykem po těch zubech, zvědavý a
nepokojný jazyk může dostat růži do špičky, dokonce rakovinu,
že jedna jeho klientka zvědavým jazykem si přivodila takovou
chorobu, že ji museli léčit
nejdřív na psychiatrii, psychoanalytik jí nahučel do
uší příkaz, že nesmí, nesmí za žádnou cenu ukájet svůj
zvědavý jazyk, jinak z růže bude rakovina, pravil mi
pan Šlosar na rozloučenou, že je spousta mužských,
otrlých mužů, kteří si nechali udělat umělý chrup, ale
měli jej jen jednou a pak jej pohodili do šuplíku a raději se
naučili kůrkami tak otlačit bezzubé dásně, že
tam měli krásný mozol, který dokonale nahradil zuby,
avšak! Já jsem byla vždycky krásná žena, tedy mu neudělám
ostudu a zuby budu nosit za každou cenu. Pravil mi důvěrně a
vyndal celý svůj umělý chrup a přistavil mi jej k očím a řekl,
já jsem taky chtěl ty zuby
zahodit, ale ouha! Jak bych mohl nabízet umělé zuby,
když sám bych je nenosil? To je to samé, jako když
drogista Kolář má hlavu holou a trvale každému nabízí vodičku
pro vzrůst vlasů, zaručenou vodičku. Ale
nejlepší pro mužské, kteří mají nový umělý chrup poprvé, je
vyzvednout si ze spořitelny nebo si vypůjčit,
nebo vzít manželce tisíc korun na týden, vzít si dovolenou a
sedět mezi lidmi v hostinci a pít pivo, od rána do
noci posilující kořaličky, tak jedině že se na umělé
zuby zapomene, samozřejmě, pravil pan Šlosar, zuby
musejí být celou tu kúru v ústech . . . A já jsem kráčela
náměstím s hlavou vztyčenou, musela jsem tak kráčet,
protože kdybych se jen trochu naklonila, hlava by mi
klesla a zuby vypadly. Cítila jsem, rozplakala jsem se,
protože jsem věděla dopředu, že jsem stařena, od této
chvíle budu babiznou, bezzubou stařenkou, protože
něco takového v ústech nesnesu, i kdybych vyzvedla
všechny peníze ze záložny, kdybych pila půl roku a jen
šampaňské a pivo, přece, a natolik jsem se znala, přece
ty zuby nesnesu, celé moje tělo, duše, všechno mi říkalo, že
ten umělý chrup nechce, měla jsem čím dál víc
dojem, že jsem byla podvedena, že do úst mi nasadili
kovářskou kovadlinu, ten veliký skleněný popelník na
nedopalky a sirky, dvě ostré říční škeble, o které jsem
si už nařízla jazyk, který byl docela zděšený a ohmatával
všechno to cizí v ústech, nemohla jsem ten jazyk
zastavit, sám od sebe byl ne zvědavý, ale pomatený,
zbláznil se ten můj mlsný jazyk, krvácel a byl schopen
sám sebe zahubit, tak jako říkali myslivci, že když se
chytne lasička do pasti, ač nezraněna, po západu slunce zemře.
A tak když jsem došla domů, vytáhla jsem
starý vercajk ze škodovky čtyřistatřicítky, vzala tu
ocelovou páku na sundávání pneumatik, montajznu,
vydávila zuby na stůl, zděšena jsem se dívala na ty
zuby, které se mi smály, docela smíchem se dásně rozevřely, a
já jsem několika ranami roztříštila ty drahé
zuby, rozstříkl se ten porcelán jako pivní láhev, třískala
jsem pak jako pomatená, až růžové dásně byly na
prach a zuby se rozstříkly po kuchyni. Smetla jsem
zbytky a hodila je do kamen . . . Když jsem na velikonoce
dělala velký úklid a odstavila mycí stůl, ještě
odtud jsem vymetla několik zubů . . . Stála jsem před
pískovcovou sochou mladé nahé ženy, každou půlhodinu kdesi za
kopci startovala vojenská letadla, nad
zámkem stoupala rovnou vzhůru s ohromným hřmotem a svištěním,
někdy celá letka, jedno letadlo za
druhým, takže vytvářel ten zvuk jejich tryskových
motorů a křídel takový nářek a sten jako při přírodních
katastrofách. Stála jsem a dívala jsem se do tváře
té klidné jasné ženy, obtočené mlžinou lásky a přání
a samozřejmostí lásky, její profil se rýsoval proti nebi,
slunce se smeklo za ohromná dubiska, po modrém
nebi nad kadeřemi sochy zazářila čára, tam někde deset
kilometrů vysoko po nebi čáral svoji jasnou stopu
letoun, zanechával za sebou neónovou čáru, tak jako
sklenářova ruka diamantem táhne a do skla ryje tříštivou
stopu, po které se lehkým poklepem tabulka rozlomí, to
stoupající letadlo teď zmizelo cloněno hlavou
pískovce, teď vyjelo u oka té kamenné krasavice, projelo její
hlavou jako jehlice secesním kloboukem . . .
Vracela jsem se, dívala jsem se na rytmické moje střevíce, jak
se posunují po písečném chodníčku, hlavu
jsem měla skloněnou, míjela jsem sochy dalších měsíců, ale
nevzhlédla jsem, věděla jsem, že na mne tady
čekají a že mám před sebou další dny, dny, ve kterých
najdu sílu, abych se podívala na to, co barokní sochaři
vytesali do pískovce pro hraběte Šporka, a pro mne . . .
Když jsem překračovala sešlápnutý drátěný plot,
abych kradí jako zloděj se vracela do domova důchodců, ozvala
se ohlušující rána na nebi, za městečkem.
Jako vždycky, měla jsem dojem, že se zřítil pivovar, že
spadl chrám svatého Jiljí, teď jsem měla dojem, že se
zřítil zámek, čekala jsem chvíli, že možná se srazily
dva tryskáče nad domovem důchodců, za chvíli začnou
padat kusy po kusech a zasypou zámek i park se sochami . . .
Ale bylo ticho, nebylo to nic jiného, než že se
srazil vzduch ohromnou detonací za proletěvším letadlem, které
prorazilo bariéru rychlosti. A tak tak že
jsem udělala tři kroky nazpátek, nějakou vyšší signální
soustavou jsem vycítila, že okapová roura, ta, která
držela pouze v jediném zlomu, se teď utrhla a ve vodorovné poloze udeřila do země, několikrát poskočila
a pak už byla tichá a pokojná, natažená jako dávno
mrtvý had.
3
Za měsíc pobytu v domově důchodců jsem najednou
byla zklamána. To bylo tím, že jsem pořád o sobě měla
dojem, že jsem něco jiného, než jsou ti druzí, tak jsem
si přála, abych do zámeckého parku mohla chodit jenom já,
potají, mít tajemství, dělat něco zakázaného,
kráčet od sochy k soše v obavách, aby mne nikdo neviděl. Ale
viděla jsem, že každému, komu se zachce, tak
překročí ten plot, že ten drátěný plot je tam vlastně jen
proto, aby důchodci byli upozorněni, že za plotem je
nějaký ztracený ráj. A tak jsem velice často potkávala
obyvatele zámku, procházeli se a já jsem už za týden
zjistila, že opravdu se nedívají na sochy, že se tady
procházejí, jen aby zabili čas, aby se posadili na lavičky
ukryté pod červenými buky, hovořili, většinou ale
mlčeli a dívali se tupě před sebe, a když bylo slunce,
tak to ano, každý důchodce byl skutečný ctitel slunce,
každý se natáhl, zavřel oči a hlavu natočil proti paprskům,
celé hodiny tak seděli, natažení, a naslouchali,
jak přes kůži vrásčitých obličejů vstupuje hřejivé
slunce, v tom světle a záři jako by všichni zapomínali
na svůj osud. Viděla jsem, že někteří důchodci nastavují
raději záda, tu svoji páteř, slunce je hřálo do zad
a oni vydávali každou chvíli sten, jako by slunce jim
do zad vtíralo kafrové mazání, potíralo je francovkou.
A tak jednoho dopoledne jsem se tady seznámila se
třemi důchodci, kteří se procházeli a mlčeli, někdy se
zastavili, podívali se na sebe, jako by porozuměli,
vzdychli a kráčeli dál. Znala jsem je z městečka, ve
kterém se zastavil čas, ale nikdy jsem neměla důvod
s nimi hovořit, pořád elegantní pan Otokar Rykr,
s cvikrem střídavě v prstech či zasazeným u kořene
nosu, dílenský úředník pan Karel Výborný s čepicí,
jako nosili šoféři, a pan Václav Kořínek, prostovlasý
strojvedoucí, své světlé vlasy si neustále prohraboval
a stahoval nazad roztaženými prsty. Vzhlížela jsem na
erb hraběte Šporka, na sedm chocholů ve dvou řadách,
erb vznášející se nad východem ze zámku na balustrádu. Když
mlčící starci kráčeli v zamyšlení kolem mne,
otočila jsem se a zeptala: Slyšela jsem, že jste pamětníci
starých časů, kdo to, prosím, byl hrabě Špork? Zastavili se,
dívali se na mne zkoumavě, pak jeden na
druhého a zdálo se, že vlastně na tuhle otázku čekali,
ne od každého důchodce, ale jen ode mne, dokonce že
si přáli, abych to byla já, kterou tak dávno znali a teprve
tady v domově důchodců s ní stáli tváří v tvář
a s otázkou, která slibovala býti více než míčem hozeným do
hry. Pan Václav Kořínek si oběma rukama
přitiskl ke spánkům své neposlušné vlasy, a pak pravil,
nevěstou hraběte Šporka byla baronka Františka
Apolonia ze Sweerts-Reistu, rok jí dal hrabě na rozmyšlenou,
kdyby cítila, že srdcem lne k jinému muži,
aby mu to řekla, svatba pak byla prvního máje roku
šestnáct set osmdesát šest ve Slezsku . . . Pravil a otočil se
na svoje dva přátele, pan Otokar Rykr si zatlačil
cvikr ke kořeni nosu a pokračoval ... Jeho manželka
mu tady povila dva synáčky, pokřtili je se slávou přímo
královskou, ale oba záhy uložili v malých rakvičkách do hrobky
u loretánské kaple, tam, pod jihozápadním koutem klášterního
dvora, později je dal převézt do Kuksu . . . Pravil pan Rykr a
zadíval se na třetího pamětníka starých časů, pana Výborného,
který
pokračoval . . . Tady v zámku bylo pak jako v klášteře,
augustiniáni tu denně sloužili mše, hrabě se dvěma
dceruškami si nechával a sám předčítal nábožné knihy, dcerušky
se tak nořily do askeze a touhy po čistém
duchovním životě. Starší Eleonora vstoupila do řehole
Zvěstování Panny Marie a hrabě jí postavil klášter
u Kuksu, umřela jako dvacetiletá. Druhá dcera Anna
Kateřina chtěla vstoupit také do kláštera, ale hrabě se
zlobil, že prý kláštery se snaží uchvátit celé jeho jmění.
Poslal komtesu do veselejší společnosti a sám jí
našel ženicha, podplukovníka Františka Karla Rudolfa, barona
Sweerts-Reista, a protože hrabě trpěl
zdlouhavou chorobou, tak na zámku tady panovala
přísná kázeň . . . Pravil pan Výborný a zpotil se tak, že
sňal čepici a lehce vytřel vlhké dno. A všichni tři pamětníci
starých časů se najednou tak zjasnili, tak se
srdečně zasmáli, dívali se na mne, byli vzrušeni tím, že
jsem nemrkajícíma očima sledovala docela užaslá to,
co říkali, užaslá nad tím, jak všechno vědí, jak takoví
krásní muži a jsou tady v zámku, v domově důchodců
zrovna tak, jako já a ti ostatní. Zvedli všichni tři ruce,
natáhli prst, ukazovák, a já jsem měla dojem, že si dávají
takt, že za chvíli začnou zpívat všichni tři, avšak
oni se tak nějak rozpočítávali, jako děti když přednášejí
říkanku a jeden že musí z kola ven, a opravdu,
rozpočítávali se, a pak ukázali na toho posledního,
pana Výborného, který začal pod přivřenými víčky . . .
Nikdo ze zámku se bez povolení nesměl vzdálit a odejít do
města, večer všechno muselo být doma a žádné
nezbednosti se netrpěly, kapelník a dvormistr Tobiáš
Seeman si do svého Deníku zapsal... Pan Výborný
zvedl obě dlaně, otevřel oči a dal mocným pohybem
znamení panu Kořínkovi a ten s radostí přednášel . . .
Dvorní básnířka Klinkowská i se svým milencem Hieronymem
dostali pro milostné pletky před celým dvořanstvem na nádvoří
po padesáti ranách a byli hned
vyhnáni, Hieronymovi nechali jen Zippelpelz . . . Než
dokončil svoji řeč pan Výborný, už zvedal ruku a dal
znamení panu Otokarovi Rykrovi, který přednášel
a tiskl si dlaň na prsa . . . Jiří Votava, Pařízek a Simon
si občas vyrazili večer do městečka, ráno přišli s natlučenými
tvářemi po ušlechtilé zábavě . . . Vyzradilo se to
a dostali od hraběte výprask. Simon s tím nebyl spokojen a
wegen Gegenbrummen dostal ještě jednou.
Sluha Simplex, to je blázen, dostal bití, že na rozkaz
nechtěl tancovat. Jiný, že okusoval sýr a upíjel víno.
Hrabě držel dvě hodiny kázání myslivci Kostomlatskému, že
zkazil hon na divoké husy. Hrabě sám zakazoval klení a tomu,
kdo se rouhal, poručil, aby takovému nenapravitelnému rouhači
bylo nacpáno do úst tři
lžíce kolomazi. U obory, když viděl hrabě, jak někdo
dělá ohníček, dělal hrozný rámus . . . vydechl pan Otokar Rykr
a podíval se na své přátele, že už dál nemůže,
aby pokračoval jeden z nich. Pan Výborný sám sobě
oběma rukama dal znamení jako při startu a vesele
vyprávěl ... Ve městě si všimnul hrabě Špork, že na
škole visí okenice jen za jednu skobu, a hned musil
pan učitel pro posměch lidu sedět na prkenném oslu
před starou radnicí, farář Pabienský raději z městečka
odešel, než by od hraběte trpěl, a tak hrabě zemřel na
tomto zámku, smrt panu hraběti všechno srovnala . . .
pan Výborný přestal, rozhlédnul se, dal oběma rukama
znamení a všichni tři dali hlavy k sobě a přednesli
trojhlasně . . . třicátého března roku sedmnáct set třicet osm
. . . A tak dokončili, pořád se dotýkali hlavami,
měli oči zavřené, tři pamětníci starých časů a já, která
jsem městečku hrála třicet let v divadle, celkem šestsetkrát
jsem hrála v divadelním spolku Hálek, já jsem
spráskla ruce, protože takové divadlo jsem nikdy neviděla
sehrát, tak, bez jediné zkoušky, jen tak, tady a pro
mne. Když zvedli hlavy a zadívali se na mne, zatleskala jsem,
napřáhla jsem ruce a všichni tři mne brali za
dlaně, dívali se na mne a zářili, jako by našli ve mně
a mnou důvod, aby to, co si vyprávěli už tolikrát, že už
neměli ani jeden důvod si to převyprávět, tak já jsem
pro ně asi znamenala inspiraci, dostatečnou záminku,
aby se mohli předvádět, aby se mohli pochlubit tím, co
vědí . . . Ten večer, hned po večeři, mne pozvali pamětníci
starých časů na procházku. Vítr třásl větvemi
stromů a haluze vydávaly takový zvuk, jako když na
každé větvičce vlaje vlajka. Když jsme prošli branou
a kráčeli alejí, větve se o sebe a do sebe zaklesnuté
třely a dřeva vrzala a sténala jako staré bárky a rybářské
čluny v přístavu. Vítr protahoval zespoda od
řeky a přinášel štiplavou vůni. Tři důchodci mlčeli,
protože jsme kráčeli předměstím, vysoké sodíkové
lampy ozařovaly žlutě cestu a silnici, domky i chodce.
Avšak těmi chodci jsme byli jen my, dokonce nejezdila
ani auta, motocykly. Když jsme kráčeli podle oken, tu
a tam zářila i přes záclonku modrá televize, která přenášela
nějaký důležitý fotbal, protože diváci křičeli, tisíce diváků
propukalo v jásot. Když jsme došli na Stará Vala, pan Kořínek
zahnul do tišiny. Tady byly lampy nízké, plynové, ozařovaly a
byly cloněny listím, nízké domky byly odděleny od cesty ploty,
ale škvírami
byly vidět modré televizory. A dole teklo Labíčko, valilo se
špínou, vrchovaté dno se třpytilo konzervami,
sklenicemi. Tady jsme kráčeli zvolna, světla plynových
luceren ozařovala tu a tam ta stavení, zahrádky na
terasách, králíkárny, chlívky, cementové dvorky, prádelničky,
a stromky a keře rybízu a angreštu, které
byly nemocné tak jako Labíčko. Přes most pak proti
větru kráčeli jsme napříč ulicemi, nikdo nikde nešel,
když jsem se podívala do ulic nahoru i dolů, kterými
jsme šli napříč, ani v Jízdecké, ani Eliščině nešel jediný
chodec, jen od domku k domku byl slyšet jásavý
hlas komentátora fotbalového mezinárodního zápasu.
Když jsme prošli uličkou na hlavní třídu, vítr, který
sehnal z celého náměstí papírky a vyrval koše a jejich
obsahy, teď je hnal uličkou proti nám. Obráceni zády,
vycouvali jsme až na hlavní třídu a po několika krocích vítr
ustal. Okna hotelu Na Knížecí byla ozářena
matně, ve výši okna zářila televize, jako by vycházel
v dálce měsíc, číšníci v bílých kabátcích stáli a dívali
se nehnutě na obrazovku, ale na náměstí nebylo živáčka. Morový
sloup se sochou Marie byl něžně osvětlen
čtyřmi litinovými lustry, plynovými lucernami z minulého
století, čtyři sochy světců stály na podstavcích
a zdálo se, že tančí. Pan Rykr si nasadil skřipec, utáhl
si dlaněmi napomádované vlasy, tak přilnavé jako černé koupací
čepice, a tiše hovořil, díval se na své dva
přátele, kteří stáli jako místopřísežní znalci, naslouchali
každému slovu, dívali se vzhůru a jen kývnutím
hlavy dávali svému příteli důvěru v to, co řekl . . . Toto
městečko, pravil pan Rykr a držel se lehce za krk, v
šedesátých letech minulého století mělo tři tisíce pět set
obyvatel a tři sta čtyřicet domů, venkovské městečko
položené v přeúrodném Zlatém pruhu polabském, kde
zrály nejen klasy obilí, ale i olejka zvaná korsa. Proto
sem přijížděli formani až z Podkrkonoší a Podještědí
nakupovat kroupy, mouku, jáhly, čočku a hrách. Vedle
těchto bohatých krupařů, kterých v té době bylo dvanáct, byli
zde tři klempíři, krejčích bylo dvacet šest,
řemenáři dva, nožíři dva, kožešníků pět . . . Dva pamětníci
starých časů teď zpřísněli, zvedli dlaň na obranu
a jeden po druhém zvolali . . . Šest! Pan Rykr se zamyslil a
opravil se a lehce zrudnul . . . Kožešníků šest,
hrnčíři tři . . . Pan Kořínek zvedl ruku a vysokým jásavým
hlasem udělal vsuvku . . . Hrnčíř Štolba měl hrnčířskou dílnu
u Bohnické brány a zachoval se po něm
polévaný koutní krajáč s ozdobami znázorňujícími život . . .
Ustoupil, poklonil se a dal rukou pokyn, aby
jeho přítel pokračoval, a já jsem naslouchala, divila se,
že tohle všechno nevím, že všechno to, co slyším, je
zatím to nejkrásnější, co jsem kdy vůbec slyšela, protože
všechno o našem městečku, cokoliv vyprávěné, je
krásné . . . Hokynářů bylo dvacet tři, kupců devět, provazníci
čtyři, z nich známý je nám Kreibich, který
bydlel ve všivém Purku na Zálabí, kloboučník jeden,
čepičáři čtyři, hřebenář jeden, pekařů jedenáct, koláři
dva, hodináři dva, koželuhů pět, tesař jeden, mistr zednický
jeden, pohodný jeden, povozníci čtyři, cukráři
dva . . . a rozletěly se houpací dveře hotelu Na Knížecí
a vyběhli mladíci, zdvižené ruce se třásly nadšením,
třepali dlaněmi do vzduchu a obíhali v řevu náměstím
a křičeli Gól! Pan Kořínek celou tu dobu, kdy mladíci
obíhali a řičeli nadšením, měl zdviženou ruku, a když
poslední mladík zmizel, vzal si slovo a zase vysokým
hlasem dodal ... Nejslavnější cukrář byl Jan Obst, na
kterého vzpomíná ještě Otakar Theer, básník . . . Uklonil se a
udělal krok nazpátek a otočil hlavu vzhůru do
profilu a tak pan Rykr pokračoval a dál přednášel .. .
obchod s dřívím byl jeden, sedláři tři a všichni se jmenovali
Holomoucký, truhláři čtyři, ševců devatenáct,
šenků rovněž tolik, z kterých šest bylo kořalen, máslaři dva,
cihláři dva, mydlář jeden, knihaři dva, rybář
jeden na Zálabí, mlynáři dva, Karel Radimský a Josef
Mlejnek, zámečníci tři, mlékařka jedna, tkalci tři,
soustružník dřeva jeden, holiči dva, pokrývač jeden, barvíři
dva, kramářů pět, kamnář jeden, živností s loketním zbožím a
střižním bylo pět, mouční sklady dva,
prodej nádobí jeden, sklenář se jmenoval Krása . . .
Odkapával hlas pana Otokara Rykra, posvěceně, pohnutě, jasně,
jako se odříkávají mariánské litanie, vítr
vysmejčil náměstí tak hladce, že se dlažba třpytila
jako vlasy, které si napomádoval pan Rykr. Teď
z Mostecké ulice vyšly dvě obrovské ženské, obryně,
jak by řekl strýc Pepin, jako Marie Terezie, kráčely,
měly vyčesané blond odbarvené vlasy svázané bílými
dlouhými šálami, vlasy trčely jako chocholy, jako by si
ty vlasy ty ženské nahnaly do dlaně a teď je držely
vzhůru. . . ale ony kráčely a na cosi si trpce stěžovaly,
dokonce se mi zdálo, že jedna měla v očích slzu, kráčely
náměstím, před nimi hopsal a neustále se otáčel psíček, ale ty
obryně kráčely dál, obě kouřily a co chvíli
jim vítr drolil jiskérky, které hnal před sebou, až zhasly.
Pak jsme vykročili, přešli náměstí a šli uličkami,
nahlíželi jsme okny do bytu, v každém zářila modrá
obrazovka rozházená pohyby hráčů. Pan Kořínek vysokým hlasem
vyprávěl . . . Před sto lety bylo v našem
městečku dvacet hospod, deset kořalen a třináct povolených
šenků v obchodech. A lidé se bavili i jinak. Do
městečka přijížděli kočující artisté, iluzionisté, kouzelníci.
Přijížděly i tehdy vzácné podívané, promítané
obrazy na plátno. Zpočátku nepohyblivé, později pohyblivé a to
byla senzace. Už v roce devatenáct set pět
byl na Rejdišti stan, kde byly promítané scény z
rusko-japonské války a bouda křičela nadšením, když Japončíci
utíkali před Rusy. Ke všem snímkům byl slovní doprovod, někdy
i hudební z mohutné roury gramofonu. Těm obrázkům se říkalo
magicko-spiritistické.
Ve čtvrtek třetího května roku osmnáct set devadesát
osm zde bylo takové představení v Pelikánově hostinci
Besedě a promítal pražský umělec pan Viktor Ponrepo. V neděli
čtvrtého listopadu bylo podobné představení na Knížecí, které
promítal čtenář myšlenek
a hypnotizér Schobl. V roce devatenáct set osm byl na
Rejdišti už cestující Poncův biograf a Korbův podnik
The Royal Biskop už s filmy pohyblivými . . . Kráčeli
jsme Velkými Valami, nehybná voda zrcadlila skrz naklánějící
se větve starých kaštanů černou hladinu, ve
které se odrážely sítinami listoví plynové lucerny, kráčeli
jsme podle smutného vysokého velkostatku, dlouhých zdí,
proraženými vraty veliká lucerna svítila na
hromady sběrných odpadů železa, hromady opotřebovaných
ledniček, chladičů, dětských kočárků, hromady
nepotřebných rádií a televizorů. Pan Václav Kořínek
byl dojatý. Nad uličkami šuměly a spojovaly se zvuky
všech televizorů, výkřik a jásot, který splýval s
povzbuzováním tisíců diváků, jejich hlasy šuměly jako
moře, jak příboj, který rytmicky slábl a zase sílel, nad
jeho vlnami však dál kraloval hlas komentátora, důrazný,
nadšený, jeho hlas přecházel v křik a volání,
které přecházelo ve zvuk vojenské trubky. Pan Kořínek vyprávěl
. . . Můj dědeček, když přišel z vojny, tak
se oženil a sloužil jako čeledín v Michli u Prahy. V roce
osmnáct set šedesát čtyři přišel pěšky se ženou a třemi malými
dětmi, jež vezli na kočárku, pod kterým
bylo uvázáno několik hrnců, přišel sem, sloužit k Zedrichovi.
I zde byl dědeček čeledínem a kočím. . . Pravil
a zaťukal na drolící se zeď velkostatku, ze kterého je
dnes sběrna starého železa a papíru. A pokračoval . . .
Byt dostal v ratejně, byla to veliká místnost, kde v každém
rohu bydlela jedna rodina. Kamna byla uprostřed
a byla všem společná. Tito lidé neznali ani divadla ani
jinou zábavu. Těch ratejen bylo tady v domě několik
za sebou. Lidé neznali mimo každodenní dřiny nic lepšího, a
protože podruh nebo čeledín si mohl ročně vykrmit jedno až dvě
prasata, bývalo o zabíjačce veselo.
Proto se dědeček těšil na schůzku veteránů, kde se
rokovalo o jednotných uniformách, které byly jako vojenské,
zbrojní kabáty, distinkce s hvězdami a tvrdé
klobouky s kohoutími péry, fedrpuše. Velitelé čet měli
pasy s dlouhými třapci a hlavní velitelé měli šerpy
přes prsa a celý spolek svůj prapor . . . Pravil a přešli
jsme tichým mostem k vodárně, vítr znovu se zvedl
a zvedal prach a papírky a listí, zase jsme se otočili
a pozpátku kráčeli proti větru, který táhnul z uliček,
tak jak jsem kráčela pozpátku, viděla jsem v každém
domku oknem do pokoje, do potemnělých kuchyní, kde
zářila modrá obrazovka. Tak jsme opsali kruh a ocitli
jsme se zase na náměstí, vítr hnal papírky a prázdné
obaly od polárek, papírové krabičky od cigaret, hnal je
jako malé papírové větrníčky v nepravidelném rytmu.
A z Mostecké ulice vyběhly tři tlusté dívky, klusaly,
měly teplákové soupravy, přes ty soupravy měly ještě
nataženou jednu soupravu z igelitu, tak obalené do celofánu
jako krabice čokolády klusaly z Ostrova, když
běžely kolem nás, voněly vzduchem a váním, byly prostovlasé a
z jejich kštic jim odkapával pot, tak klusaly,
funěly, pot je obléval a potahoval jejich obličeje jako
sprcha, ale ony se usmívaly, a klusaly do Eliščiny třídy,
radovaly se, že shodí několik kilogramů své váhy,
a byly přesvědčeny, že teprve potom mohou být šťastny zrovna
tak, jako ty dívky, které mají váhu úměrnou
své výšce . . . Pan Karel Výborný ukázal na mariánský
sloup a pravil . . . Před sto lety neměla policie moc práce,
tu a tam nějaký opilec, nebo rvačka v některé dnes
neexistující krčmě, jako byly Malá a Velká Dupanda,
V nebíčku, U krvavého hnátu, U kůže a tak. Další práce policie
byla kontrola zavírací hodiny v hostincích,
konečně honění kluků, aby se nekoupali na zakázaných místech a
hlavně neskákali po hlavě ze zábradlí
tehdejšího dřevěného mostu do hlubiny Pod Halířovými.
Představeným policie byl policejní revizor pan
Šulc, který vždy chodil oblečený v civilu, nosil černý
šosatý kabát, na hlavě majestátní černou úřední čepici
s kokardou. Na ulicích se objevoval zřídka, kdy s výjimkou
týdenních trhů v pondělí a ve čtvrtek ve stanovenou hodinu na
náměstí zahajoval trh mohutným
zvoláním: Můžete prodávat! a současně jeden ze strážníků
vztyčil na zábradlí mariánské sochy plechovou
vlajku s městským odznakem . . . A vítr znovu ustal, tři
staří pamětníci vykročili z náměstí do Mostecké ulice,
kráčela jsem uprostřed nich, kráčeli jsme silnicí, protože
nikdo nejel ani autem, ani na motocyklu, srdce mi
tlouklo nad tím vyprávěním, o kterém jsem neměla
ani tušení, otočila jsem se a teď jsem teprve viděla to
pravé náměstí, to, na kterém jsem viděla, co už tam
k vidění není, co tam ale vidím já a moji tři přátelé,
staří pamětníci starých časů, ke kterým patřím nyní
i já. Trnula jsem, kdyby se na mne ti staří páni rozzlobili,
kdybych jim něco řekla, něco jim přeletělo přes
nos a oni by na mne zanevřeli, neměli by mne už rádi,
přála jsem si, aby byli na světě tak dlouho, alespoň tak
dlouho jako já, aby mi pořád vyprávěli další a další
události, které se staly dávno, které mne víc vzrušují
než staré pověsti české. Tak jsme stáli uprostřed mostu, z
hlubiny do světla lamp zvedajících se vysoko nad
pilíři vítr přinášel vůni chemikálií, plaveného pyritu
a fenolu, který už léta se plaví až někde v Chvaleticích,
a z tak krásné řeky udělal průmyslovou stoku s hnědým bahnem a
vodou zabarvenou jak olšová mísa, krvavou vodou, ve které se
už nedá koupat. Pan Kořínek,
jeho světlé vlasy se vzdouvaly a zvyšovaly jeho ostře
řezaný profil, který když vyprávěl, tak vždycky byl tak
krásný, o padesát let byl ten starý pamětník mladší,
zmládl vyprávěním, díval se vzhůru, ale současně nazpátek až
tam, kde se stalo to, o čem vyprávěl . . . Teď
ukázal přes řeku, tam, kde svítila nad řekou světla
patrových stavení docela skrytých v černi noci, a ještě
jednou se matně ozářená okna zrcadlila v hladině,
ukázal a pravil . . . Tam prosím, odtud, jak se teď rozsvítilo
okno, šestadvacetiletý novinář Jan Neruda ze
zahrady vinárny U Fišerky se obdivoval, jak krásný je
pohled na Ostrov, majestátní Labe a hučení jezu. Neruda byl
též nadšen a potěšen čistou českou mluvou
našich děvčat . . . Pravil a otočil se a ukázal na město,
nad náměstím se tyčila socha Panny Marie, zespodu
ozářená světly pouličních luceren . . . Tam, tam bydlel
hodinář František Donát, který třiadvacátého července roku
osmnáct set devadesát přihlásil na zemskou
jubilejní výstavu, pro dobrou pověst městečka, troje
hodiny . . . Pravil vysokým hlasem pan Kořínek a světla v
oknech nad řekou se rozsvítila, jedno po druhém
zazářilo okno ještě jednou v odrazu řeky, ve mlýně se
rozletělo okno, ve světle žárovek se objevila postava
mladého muže, vyhodila a rozpřáhla paže a mladý muž
volal: Vyhráli jsme! a vyhodil vzhůru rachejtli, která
zaplála a pak padající se rozprskávala, a barevné prskavky se
rozstříkávaly a padaly na počest vítězství do
řeky . . . Projela první auta, nadšený šofér vytočil okno
a zavolal: Čtyři jedna jsme vyhráli! A třepal rukama
a žehnal nám, pan Kořínek přikývnul a pokračoval . . .
Ty velké salónní hodiny byly měsíc jdoucí pendlovky,
ukazující na vedlejších číselnících dny v měsíci, měsíc
s počtem dnů a den v týdnu. Hodiny byly půltřetího
metru vysoké, v renesanční úpravě a měly cenu dvě
stě zlatých. Druhé hodiny byly opakovací a odbíjely
v kteroukoliv dobu. Třetí hodiny byly pro kavárnu
a červená hvězdička na číselníku vyskočením naznačovala
potřebu natáhnutí . . . Přestal hovořit pan Kořínek, v
Mostecké ulici se rozletěla ozářená okna, lidé se
vykláněli a přes ulici na sebe pokřikovali a třásli rukama,
gratulovali si vzduchem, když jsme došli na náměstí, tak celé
bylo zavalené sem a tam běhajícími
lidmi, z hotelu Na Knížecí po schodech proudili hosté,
kteří se dívali na zápas, křičeli a volali na sebe, jako by
to byli oni, kdo zvítězili . . . Drželi jsme se jeden druhého
a prodírali jsme se nazpátek do zámku, teď tady
před alejí starých kaštanů vál vítr do zad tak, že jsme
se zakláněli, tak nějak ten vítr chtěl nám podrazit zezadu
nohy, jako by celé naše postavy hladil obrovskou,
avšak něžnou tlapou. Pod prvními velikými kmeny,
v hluboké tmě, pan Václav Kořínek nás shromáždil
kolem sebe, zničehonic jsme se všichni propojili objetím,
drželi jsme se za ramena obtočeni kolem starého
kmenu, zatímco v korunách naříkaly a sténaly o sebe
se třoucí větve, a pan Kořínek nám pravil . . . Dneska
to jsou všecko čísla, statistika, vede se lidem líp než za
těch starých zlatých časů. Polabský obzor na začátku
tohoto století napsal... Obědem většiny pracujícího
přespolního dělnictva byl a jest kus chleba a buď trochu kávy,
nebo sklenice kořalky, panák, poněvadž jiné
vařené stravy z domu nelze do práce vzíti a jen zřídka
žena nebo dítě může přinést oběd . . . tolik Polabský
obzor . . . Pan Otokar Rykr s úsměvem dodal . . . Dámské
klobouky byly za mých mladých let velikostí vozových kol s
botanickou zahradou a s ptačí rezervací až
k malým kapotkám. Objemné klobouky se připevňovaly až
dvaceticentimetrovými dlouhými ocelovými
jehlicemi, často okrášlenými hlavičkou. Vyčnívající
špičky jehlic byly pro své okolí značně nebezpečné,
zejména v návalech, kdy byla leckterá tvář s dámou
sousedící osoby špičkou jehlice zasažena. A tak proti
nebezpečným jehlicím se úporně bojovalo, až bylo policejním
příkazem nařízeno opatřovat špičky jehlic
ochranným pouzdříčkem . . . Pravil pamětník starých
časů pan Rykr a usmál se, pak jeden po druhém jsme
se přidali a smáli jsme se, jako bychom vzpomínkou
byli mladí. Ale zvedl se vítr a protáhl se korunami starých
kaštanů, suché větve sténaly a praskaly a pak
padaly na cestu v aleji a suché dřevo se tříštilo pádem
jako utržené černé lustry . . .
4
Bývalý zámek hraběte Šporka byl přesně postavený
směrem na jih. Když zapršelo, když odešel déšť a vyšlo
slunce, tak jižní stěna brzy vyschla, zatímco severní
stěna ještě víc byla grošovaná lišejníky a šedivými
plísněmi a zelenými mechy. Kolem té severní stěny
nikdo nekráčel a když, tak aby se zadem přes sešlápnutý
drátěný plot dostal do zámeckého parku zdobeného červenými
buky a pískovcovými sochami. I ty
sochy sdílely deštivé počasí, kdy po zrnitých tělech
stékal déšť, odkapával ze vztyčených paží, brad a nosů,
když vysvitlo znovu slunce, celá socha otočená na jih
brzy vyschla, zatímco těla na severní straně byla vlhká
a též zdobená plísněmi a mechem a lišejníky. Tak nějak se
podobaly ty sochy kmenům starých buků
a dubů, pňům osik, které proto, že vítr vál od severu
a západu, tak zrovna tak jako zámek a sochy, severní
kůry byly vždycky hrubé a grošované lišejníky a mechem,
zatímco kmeny otočené na jih byly hladké, tak
hladké, obzvláště kmeny buků a osik, že jsem pokaždé
se neubránila a pohladila každý kmen, který se podobal
hladkému tělu delfína či tuleně, cítila jsem v prstech tu
hladkou kůži . . . Všechna okna v domově důchodců byla
zastřena polyesterovými záclonami,
a když bylo pěkně, tak celé dopoledne se důchodci procházeli
chodbami, které byly prozářené sluncem, za
záclonami se třpytily brýle a každou chvíli se najednou
objevila v okně lidská ruka, která odhrnovala záclonu, tak
chvíli se ta záclona vzdouvala a byla mačkána, jako by v ní za
drápky uvízl poplašený pták. Avšak
po chvíli se záclona zvedla a k oknu se prodral důchodce a tak
nějakou ohromnou chutí otevřel okno,
které se rozletělo, a starci a stařenky se vykláněli
a rozhlíželi se dvorem, jako by na ně někdo zavolal,
nebo najednou se dusili a potřebovali se nalokat trošku
čistého vzduchu, protože celý domov důchodců neustále voněl
dezinfekčními prostředky, léky, dětskými
plínkami. Tak se každou chvíli vyklánělo pět, šest lidských
obličejů a zírali pozorně na všechno, co se před
vchodem do zámku jen pohnulo, sledovali kročeje každého, kdo
prošel, jako by to byl zázrak, jako by kráčela
dvorem veselá svatba, nebo teskný pohřeb. Vlastně to
bylo tak trochu pokračování domova, i já jsem zničehonic v
pivovaře byla zaskočena velkou touhou, odhrnovala jsem též
záclony a prudce otvírala okna, vyklonila jsem se, a ač podle pivovaru nikdo nešel, jen tu
a tam přejelo auto, nebo se přikodrcával vůz tažený
koňmi nebo kravami, vykláněla jsem se a dívala se
pozorně, tak nějak jsem byla doma pyšná na to, že
mám domov, domácnost, krásné záclony. Ale otevírala
jsem okna a nechávala je otevřená čtyřikrát do roka
od božího rána až do poledne, protože v městečku, kde
se zastavil čas, byl výroční trh na dobytek a kolem
pivovarských oken sedláci a handláci, cikáni a naši
vodili na trh dobytek, už z dálky jsem slyšela ržání
koní, a potom kolem mých oken po silnici klusali za
bryčkou koně jen v ohlávkách, pět šest, někdy i deset
koní, v hřívách měli vpletené víchy slámy, i u kořene
ocasů, řehtali a kopyta zvonila o tvrdou vozovku, honáci
vodili krávy někdy i v pětistupech, sedláčci kráčeli a vedli
na trh tu svoji krávu, která byla smutná, tak
někdy prošlo kolem mých oken čtyři sta, pět set kusů
dobytka a koní, zanechávali za sebou vůni chléva a já
jsem se vykláněla a dívala se na ty průvody, které
odpoledne se vracely docela prořídlé, o tolik dobytka
míň, kolik se jich prodalo, viděla jsem i ty sedláčky,
chalupníky s jejich kravkami, které se vracely domů
a byly zase veselé, těšily se na ten svůj chlív zrovna
tak, jako já na svůj domov. Když jsem poprvně vešla
do tohoto mého nového domova, do zámku hraběte
Šporka, zatímco na nádvoří se na mne tak zvědavě
dívalo několik desítek tváří z otevřeného okna, tady na
chodbě oslnivě bíle vymalované, proti mně opatrně sestupovali
starci a stařenky, přidržovali se zábradlí,
někteří o dvou holích, mocnými pohyby se snášeli ze
schodu na schod, viděla jsem, jak stěny chodby a konzole v
zatáčkách jsou zdobeny bílými sochami nahých
mladých žen, jakési řecké bohyně překvapené v mužském pohledu
a bránící se zdviženýma rukama ve zděšení, viděla jsem sochy
energické bohyně lovu mocným pohybem ruky nazad vytahující z
toulce šíp, zasněné sochy jinochů nahých a s téměř dětským přirozením,
jinochů obklopených nevědomostí a s ještě
vláčnými chlapeckými údy . . . A kolem těch soch tu
a tam sestupoval dolů a pak na dvůr stařec a stařena,
belhali se ti důchodci, nebo najednou odkudsi vyběhla
sestřička, černé střevíčky vyťukávaly rychlou chůzi,
její bílý naškrobený čepec proletěl po schodech jak
bílý chechtavý racek, čepec a jeho pohyb ještě více
zpomalil už tak pomalou a opatrnou chůzi důchodců.
Stála jsem tady na prvním schodu, a když jsem zvedla
hlavu, viděla jsem, že strop je zdobený freskami tančících
nahých žen a mužů, desítky mladých těl se zmítaly na freskách
v barevných tancích, tak zabraných
planoucíma očima do tance, že nikdo z těch tančících
nymf a faunů nevěděl, co se kolem něho děje, ruce se
propojovaly a nahá těla tančících se s neslyšným
hřmotem přenášela zprava doleva ve skocích, ve kterých ale
zůstávaly nehnuté, do sebe propojené žádostivé oči. A ve
tvářích důchodců jsem poznala některé,
které jsem znala z městečka, ve kterém se zastavil čas,
oni se na mě dívali a taky mne poznali, taky uhádli
v mé bezzubé tváři, a za vráskami uhádli, že to jsem já,
kterou potkávali na náměstí, znali z biografu a divadla, tak
nějak jsme se na sebe na chvíli zadívali a pokývali provinile
šedinami, pokrčili jeden nad druhým rameny, že se nedá nic
dělat, z tak krásných začátků
takové konce. A protože Francin byl správcem pivovaru a musel
chodit na všechny bály všech spolků
a všech stran, na všechny plesy, na kterých jsem byla
královnou plesu já, a nakonec i všichni ti, kteří tenkrát
byli mladí a zrovna tak rádi tančili jako já, tak jako na
freskách na stropě ti fauni a nymfy mívali takové oči
plné opojení z tance a alkoholu, pochopila jsem, že
také, když sem přišli tihle důchodci poprvé, taky se
dívali jako vyjevení na ty sochy podle stěn a v zatáčkách na
konzolích, taky se dívali na strop a taky chvíli
stáli v úžasu nad tím, jak všechen ten krásný čas mladostí
utekl a člověk zestaral dřív, než se toho nadál . . .
A z konzolí zaznívala hudba po drátě, Harlekýnovy
milióny obtáčely smyčcovým orchestrem každého, kdo
do jeho kouzla vešel, ta hudba nezněla ale jako výčitka, tak
nějak zaznívala jako melancholická vzpomínka na staré časy . .
. A když jsem vystoupila do poschodí a nahlédla do zářících
chodeb a sálů zalitých sluncem, podobal se celý zámek natočený
na jih velikým
osvětleným akváriím, kde na chaluhách se pohybují
třpytivé rybky. Ale to nebyly rybičky, to byly třpytící
se čočky brýlí, i ty brýle sedící na nehybných očích
strnule sedících důchodců se sotva znatelným pohybem otřásaly
a chvěly v rytmu srdce. Všimla jsem si,
že některé oči za brýlemi se třpytí slzami, ne slzami
nad tím, že je člověk starý, ale trvalými slzami unavených
očí, tak jak za starých časů bývaly brýle na vyplakané oči. A
hned jsem si všimla, že zámek je rozdělený na dvě oddělení. V
jednom křídle bydlí ženy, ve
druhém mužští. A hned na první pohled to bylo do očí
bijící. Na chodbách ženského oddělení u každého okna
byly květiny, zdi zámku byly tak silné, že do každého
okna se před záclony dal postavit stoleček a několik
židlí, tady bylo zákoutí podobající se malé besídce, altánku.
A kam jsem se podívala do té dlouhé chodby,
tady ve slunci seděly stařeny, některé v atlasovém županu,
jiné ale tak oblečené do kdysi těch nejlepších
svých šatů, v šatech módy, která už byla stažena z oběhu,
třicet let i víc, seděly a v prstech se jim pohybovaly
pletací a háčkovací dráty, ty dráty se pohybovaly rychle,
natočený prst povolil nit nebo vlnu, a rychle, neuvěřitelně
rychle pracovaly ty dráty dál tak, že se zdálo, že
háčkují ty stařeny svazky paprsků, celá chodba byla
plna reflexů a odrazů těch stříbrných drátků a pohybujících se
čoček brýlí. A u některých oken vlály vyduté
záclony, jako prapory na každém centimetru proděravělé kyselinami, protrhané chybně pracující pračkou.
A půl těla nějaké stařenky, která se druhou půlkou
vykláněla z okna a zírala na nádvoří, tělo jakési stařenky
bylo nakloněno nad květinovým stojánkem
a její prsty olamovaly zaschlé listy květin a vlásenkou
pak kypřily hlínu v květináčích. Když jsem stála ve
veřejích té dlouhé chodby, zvedly důchodkyně oči, zadívaly se
na mne, některé přes skla, jiné sklonily hlavu tak, aby mne
uviděly prostýma očima, viděla jsem,
že mne některé poznaly tak, jako jsme se znávaly
z trhu a ulic a ze zábav, ale opět sklopily oči a pracovaly
dál, dokonce jsem viděla, že kdybych tady stála a dívala se na
ně, že by pletly až do soumraku jen proto,
aby se na mne nemusely podívat ještě jednou. A já
jsem zvedla oči a zase jsem viděla velikou fresku oživovanou
reflexy pletacích drátů, a když jsem ustoupila
tak, aby lesk stropu přešel jinam, polekala jsem se několika
set andělíčků, nahatých mílků, kteří poletovali
stropem, tepali nožkami a plovali freskou, udržovali
se tepajícími chodidly buclatých nohou plných kyprého dětského
masa plného růžových vuřtíčků, kroužkujících i nahá bříška a
zvednuté paže, které držely náruče cizokrajných květin, květů
oleandrů a růží a azalek, celý ten strop byl plný akantových
listů, ve kterých byly girlandy květů uprostřed vavřínů a
břečťanů, které vznášejí nahaté baculaté děti a shora sypou
dolů na stařenky pletoucí a háčkující dečky a svetříky
a jakési slimáčky, dolů ti mílkové sypou z kornoutů
a rohů hojnosti tisíce květin, tisíce květů. A zase oči
těch děcek na stropě byly plné radosti, ač jejich pohlaví bylo
dětské a plné útlumu a nevědělo nic o spojení,
přesto jejich oči byly plné milostné radosti a touhy, oči
planoucí rozkoší lásky, která na ně čeká, anebo které
slouží, jako by ty oči omylem se napily likéru, opojného
sladkého vína, a aby se udržely ty dětské postavičky, neustále
tepaly nožkami jako v bazénu, jako by
plavaly ve vodě, jako by i vzduch byl určen ke koupání . . .
Tichounce jsem kráčela touto chodbou, nahlédla
jsem do otevřených dveří pokojů a viděla jsem, že
v každém z těch tří pokojů, ponořených docela do hlubokého
stínu, ve kterém zářilo okno směrem na sever,
to okno bylo tak ostře rámované prudce osvětlenými
stromy tam na druhé straně zámku, že z každého toho
stinného pokoje zářila příroda třepotavým listím dubů
a osik tak, jako by na té severní stěně zářila obrazovka
barevného televizoru. A v každém tom pokoji jsem napočítala
osm postelí, vlastně to byla bývalá hraběcí
předsálí, v tom přítmí jsem se podívala na stropy a rozeznala
jsem v každém ty hraběcí fresky, a na všech
těch freskách, z pokoje do pokoje, jakoby seriál na
pokračování, byly skupiny dvojic milenců, faunů unášejících
nymfy, satyrově půlkami těl podobající se
kozlům milovali se s bezmocnými, žádostmi těch mužů
docela opilými bakchantkami, viděla jsem, jak na jedné posteli
ležela stařenka, zahnutou paži na čele, a dívala se vzhůru na
tu fresku. Vypotácela jsem se do
světla chodby a vyšla na schodiště, srdce mi tlouklo,
a když si moje oči zvykly, stála jsem před sochou nahého
řeckého boha, který byl jen tak opřený o strom
a na nic nemyslel, po ničem netoužil, jen tak byl opřený a
díval se nepřítomně na mě, nic mi nepřipomínal,
nic zřejmě nechtěl, byl jen tak a v té chvíli jakoby
přistižen nicneděláním. I ty jeho oči mne míjely a zavíraly se
až za mnou . . . A z této chodby na druhou
stranu do protějšího křídla, ve všech třech patrech
bydleli mužští. Jejich chodba byla plná cigaretového
kouře, který ve světle slunce zářil jako modrá neónová
trubice. Starci byli neklidní, nevydrželi sedět, procházeli
se, tak nějak to nebyla chůze, ale šoupání podrážkami, jako by
jeli na lyžích, postávali ve skupinách,
z prstů jim vzlínal kouř doutníku nebo cigarety, obličeje byly
hnědé jako tabák a plné vrásek, zase se tak
nějak energicky procházeli, jako by si vzpomněli, že
někam musejí jít, kde na ně někdo čeká s nějakým
důležitým poselstvím, avšak nakonec zase zpomalovali
chůzi a kráčeli jako spoutaní, jako by hledali na podlaze
lesní houby, ztracené klíčky od auta, jako by kráčeli
bosky proti proudu bystrého potoka. Někteří stáli docela
zamyšlení, s rukama na zádech a sledovali vnitřníma očima
nějakou událost, která pro ně byla kdysi
důležitá, příběh, o kterém se domnívali, že se stal jen
a jen jim, najednou procitali a rozevřely se jim oči
a rozpřáhli ruce a už už chtěli se svěřit těm ostatním
starcům, avšak když viděli, že ti druzí jsou na tom jako
před chvílí oni, nebo že vůbec na nic nemyslí, že už
nejsou schopni se v myšlenkách ani vrátit, ani jít kupředu,
dokonce že jsou nepřítomni i přítomnosti, tak ti,
kteří viděli všechno jasně, ten svůj osudový příběh docela
přesně ozářený a osvětlený, dokonce i vysvětlený,
tak ty rozpražené ruce jako by obě dlaně zahodily, odvrhli ty
svoje ruce a hořce se pomalými krůčky odebrali k oknu a dívali
se přes polyesterové záclony na
nádvoří, naslouchali zvukům v zámku, slyšeli svůj nepravidelný
tep a tak jako všichni důchodci naslouchali
svým játrům, slezině, ledvinám, srdci. Jeden důchodce,
ten, který měl frajerskou čepici, jakou nosívali pražští
pepíci, ten, který mi byl sympatický tím, že si dovedl
uvázat šátek tak, jak to nosívali malíři, barevný šátek
kolem krku a na ohryzku svázaný v parádní uzel, teď
už nechtěl vidět nikoho. Stál u zdi, čelem těsně u omítky a
trucoval, nechtěl vidět ani lidi, ani stromy, ani
nebe, ani řecké sochy a výjevy, chtěl vidět jen to, co
viděl - omítku, nepopsanou tabulku, nic. A všimla
jsem si, že všichni staříci se neustále natáčejí jeden ke
druhému tváří v tvář, stáli neustále proti sobě, a když
se vzdalovali skupině, tak se vždycky několikrát otočili, zda
se někdo na ně nedívá podezíravě, zkoumavě,
protože podle chůze a zezadu jeden asi na každém
druhém poznal, jak to je s ním, zda kulhá víc než kdy
jindy, zda bolesti v ledvinách a játrech táhnou mu rameno níž,
dokonce zda když tak kráčí, zda zezadu není
vidět to, že mu kalhoty plandají a hubené nohy jsou
nastrčeny do kyčli jak plaňky. Avšak na dvoře zámku
se ozval ječivý zvuk klaksonu, tak jako jezdí policie
s nářkem a fialovým křesáním na místo, kde se stalo
silniční neštěstí, tak jako přijíždí sanitní auto ulicemi
se smrtelným zraněním, jako sanitka vjíždí před dům,
kde se zhroutil člověk stižený infarktem. A všichni
starci se nahrnuli k oknu, dlouho to trvalo, než si vymotali
dlaně a nehty, které uvízly v záclonách, jedině
stařík s barevným šátkem dál se díval do zdi a nechtěl
vidět ani už neštěstí. A já jsem vyšla na chodbu a dívala se
na strop, na kterém se táhla freska, seděl na ní
mladý muž, opřený o mocnou paži, druhou rukou se
držel kolena, zakrytý lehkým závojem, byl bosý a hlavu měl
otočenou tím směrem, kterým jsem pomalu
kráčela, měl žádostivé oči, které zářily bělmem a panenky jako
by byly přišité na horní víčka, měl plné rty
a já jsem neviděla nikdy tak krásného mužského, jehož
vlasy byly plné květin a květinek, které mu padaly do
čela jako vrkoče, ty květinky byly zlaté a modré, pak
jsem viděla za mladíkem modrá roucha, padající
z ohromného lože, na kterém jsou v hlavách vystlány
modré podušky, leželo na nich zlaté shrnuté prostěradlo, a pak
uprostřed lože seděla do bílého roucha
zahalená žena, mladá dívka s urputným pohledem
ptáka, sevřené rty nevěsty naslouchaly jakési polonahé bohyni,
která ji objímala jednou rukou kolem krku
a druhou jí nadzvedávala bradu, aby se jí mohla přesněji
podívat do očí, které byly odvráceny od velikých
očí mladého muže, který plný zloby se díval na tuto
nevěstu, které domlouvala krásná bohyně s akantovým listem
napříč čela a splývavým rouchem nazad,
které odkrývalo její nahá prsa, břicho a Venušin pahorek . . . Byla jsem okouzlena tou svatební nezvyklou
scénou, s rozvodem téměř hned na začátku, střídavě
jsem se dívala do pokojů, ve kterých tak jako u žen
bylo osm postelí, a na severní straně zámku v hlubokém stínu
zářilo okno, ve kterém ve slunci se třepotalo
listí osik a dubů, tak vysokých jako zámek, listí prozářené
prudkým světlem jako zaostřená televizní obrazovka. A tam
venku byly slyšet pneumatiky, opírající
se do písku nádvoří, byl slyšet cvakot dveří, vytahování
nosítek, když jsem kráčela podle staříků vykloněných z okna,
někteří se instinktivně otočili, nechtěli,
abych viděla ty jejich opravdu plandavé kalhoty, tak
stáli čelem ke mně a usmívali se a přáli si, abych odešla,
abych šla jinam, abych se nemohla na ně podívat,
ale já jsem je pohybem dlaní tišila jako dirigent
orchestr, dívala jsem se vzhůru, nevěřili mi, šilhali na
dvůr a dál stáli čelem ke mně, Harlekýnovy milióny
začaly znovu tu svoji tichou melodii, která se třepila ve
smyčce oplétající houslové sólo jedněch houslí
z orchestru, teď koncertní mistr se zmocnil naléhavé
melodie, která ladila se svatbou někde v Řecku, někde
v jižním moři, i ty oči mladého muže, i ta napjatá situace
nevěsty, i ty vlídné domluvy, dokonce i ta dlaň
mladé bohyně, která nadzvedávala dívce bradu, aby jí
líp mohla pohledět do očí, i ta druhá ruka přidržující
zezadu dívčinu hlavu v pohledné poloze, všechno to
ladilo s Harlekýnovými milióny, i ten zvuk na nádvoří,
kde ve slunci bylo slyšet sunutí zasouvacího lůžka po
šínkách do sanitního auta, i ty čtyři pneumatiky, které
drtily v otočení písek dvora, dokonce i ten zvýšený
zvuk motoru a zasouvání rychlostí, a volání pana Berky z brány
. . . Otevírám hlavní bránu, otevírám! to všechno ladilo, a
když jsem se na konci chodby otočila,
abych rychle vyběhla z chodby oddělení mužů v prvním patře,
všichni starci - jako bych každého udeřila
neviditelnou holí přes záda - se otáčeli, zvedali se
z vykloněného okna, tak se jeden po druhém zvedali,
tak jako se zvedají na starých kostelních obrazech lidé
z hrobu při posledním soudu. Tak stáli, záclony je dělily, tak
celí za záclonami se mi klaněli, čely se dotýkali
těch záclon a otiskovali do nich svoje lebky, jedna po
druhé ta hlava vydula polyesterovou záclonu a já jsem
se v tom předpoledním slunci polekala, zděsila jsem
se, vylekala tak, jako bych zahlédla polednici, na kterou jsem
už dávno přestala věřit. Vlastně nejen všechny sochy jsou
natočeny do světla lidských očí, nejen
celý zámek je postavený tak, aby směřoval ke slunci
a na jih, aby byla všechna a celá jeho krása určena
příchozím branou a po nádvoří, a nejen to, i všechny
stromy nastavují příchozím ty svoje kmeny a jsou
hladké a krásné na sluneční straně, ale vlastně i všichni lidé
neustále mají připraveny pro ty druhé tvář
a prsa, zdobí se vždycky směrem k příchozím, a nejen
to, všechno se otáčí k jihu a západu a ke slunci, dokonce když
slunce se přesune z lavičky v parku a na sedící
důchodce padne stín, odnesou lavičku tam, kde slunce
ještě svítí, protože zezadu i všechny ty sochy jsou
krásné, i když jsou tak nějak zakrnělé, pohled zezadu
všechny důchodce taky nějak zraňuje, mají správný
dojem, jako by byli překvapeni na toaletě, nebo když si
v zadumání zastrkují prst do nosu a o strom, o zeď si
otírají sopel, neočekávaný pohled zezadu je pro každého
důchodce pohledem klíčovou dírkou, zvědavým pohledem, který
přistihnul, když si starý člověk vyndává
nebo nasazuje umělé zuby. Tak v domově důchodců je
i zámecká kaple, zvenčí je vidět její loď, jak přídí směřuje
na východ, její gotická okna jsou za drátěným
ostěním, z kterého vyčuhují hnízda vrabců, některé tabulky
jsou vyraženy a tak několik set vrabců bydlí
v zámecké kapli, docela obsadila jejich hnízda všechny
píšťaly varhan, celý kůr jim patří, na jaře sem přilétají
vlaštovky a lepí svoje hnízda na gotické oblouky, na
konzole, stovky mladých vyvádějí ty vlaštovky, často
staří pamětníci sedí na lavičce u zdi zámecké kaple
a dívají se, jak vlaštovky krmí svoje mladé, jak závratnou
rychlostí vnikají přesně do rozbitých tabulek, tak
malých, že proletí pouze vlaštovka krmící svoje mladé.
A z kaple je slyšet neustále čiřikání vrabců, cvrlikání
a žvatlání mladých vlaštovek. Kdo přijde poprvně do
tohoto domova důchodců, tak vždycky se neubrání, že
dojde k vratům zámecké kaple a snaží se otevřít v přítmí
kliku, ale kaple je zavřená, když si zvyknete světlu, tak
vidíte, že dokonce je tu navíc závora a i ta má
zámek. Tak každý, kdo sem přijde poprvé, tak poklekne a dívá
se klíčovou dírkou do kaple. Každý se podiví,
že podlaha je ještě plná uhlí, protože když se topilo
v kamnech, tak tady bylo uhlí. Teď ale je zavřeno,
a kaple je domovem ptačím. Dokonce i v hlavách Krista na
hlavním oltáři si vlaštovky přilepily hnízdo,
a když mají mladé, tak vlaštovičky čiřikají a štěbetají
Kristovi do ucha, když pak vyrostou a musejí z hnízda,
tak posedávají na trámu zlatého kříže, někdy sedm
vlaštoviček tak sedí, zatímco celou kaplí zaznívají hlasy
několika set vrabců a vlaštovek. Každý, kdo přijde
do zámku jako důchodce, ty první dny musí všechno
vidět, všechno musí obejít. Tak jsem došla až do zámeckého
skleníku, který ale měl okna natřená modře,
a uvnitř už nebyly květiny, podlaha byla bíle vápnem
nalíčena a uprostřed stojí máry. Když někdo umře, tak
než přijedou pro něj, tak tady leží mrtvý důchodce na
prkně a čeká, až pro něj přijedou, říkali mi, že ti ostatní
sedí na třech lavicích, jsou to nejbližší přátelé, známí
mrtvoly, kteří drží stráž tak dlouho, než přijede pohřební
služba a příbuzní se šaty do rakve. Strýc Pepin
asi tady bude ležet první, protože už tři měsíce leží
v oddělení pro nechodící, teď přestal jíst, pravila sestřička,
abych napsala všem jeho příbuzným a známým, kdo se s ním chce
rozloučit, ať přijede, protože to
nebude dlouho trvat a strýc Pepin nás předejde do
skleníku, ve kterém je vápnem nalíčená podlaha
a modrou barvou natřená všechna okna. Avšak kdo
přijde jako důchodce do tohoto zámku, tak chce vidět
všechno, i to, co je proti němu. Tam pod mocnými větvemi
kaštanů na západní stranu, tam ve výši druhého
větvení kmenu, odtud je vidět do zámku, do komnaty
paní hraběnky, jsou tam čtyři postele, takové voliéry
jako na dravé ptáky. Jsou opatřeny ty postele sítí, tak
jako jsou dětské postýlky, které se sítí celé přetáhnou,
aby dítě nevypadlo, když má horečku nebo nepokojné
snění. Tady čas od času jsou pacienti, starci a stařenky,
které se pomátly, kterým na horečku nepomohly
ani utišující prostředky ani injekce, ani jiné léky. Je to
tak smutné, na vlastní účet jsem si vylezla do koruny
starého kaštanu, větve jsou rozsochaté jako žebřík,
jako bych lezla na myslivecký posed. A uviděla jsem
pod sítí stařenku v bílém, držela se prsty provazů, klečela a
dívala se oknem do tmy, dívala se na mne
a v očích jí trčela hrůza, měla rozpuštěné vlasy a bezzubá
ústa, a když jsem se na ni ještě jednou podívala,
div jsem nespadla, tolik se mi podobala, že jsem myslela, že
jsem to já. A slezla jsem opatrně dolů, z větve
na větev jsem si umiňovala, soustřeď se, holka, ať se
nezřítíš a nepolámeš si kosti, dej pozor, jseš celá
vystrašená, dej na sebe bacha, a až na zemi jsem odstoupila do
tmy, tam ve druhém patře zářila jediná okna,
kde bydlela hraběnka Šporků. Vběhla jsem do vestibulu a nahoru
po schodišti, nevšímala jsem si soch, ani
krásných fresek, zastavila jsem se na chodbě ženského oddělení
u stolečku, zvedla jsem hlavu a nikdo na
chodbě nebyl, otevřenými dveřmi svítily matné noční
lampičky a kdosi chrápal a z koutů pokoje, ve kterém
bylo osm postelí, ze všech koutů se ozývalo hlučné
mlaskání tak dlouho, až chrápání přestalo. Na zdi byl
nápis: Co vyrobily naše obyvatelky? Nechápala jsem
a přečetla jsem si tu zprávu ještě jednou. Byla zarámovaná za
sklem. Co vyrobily naše obyvatelky? A na
stolečku a pak na dalším a ještě na jednom, tak jak
jsem kráčela od jednoho ke druhému, nejdříve jsem
žasnula, pak i v prstech ohmatala dětské prádýlko,
dětské slimáčky, dětská bolerka, dokonce i několik povijanů,
do kterých se svazovaly křížem jako pletená
vánočka peřinky, upletené dětské papučky, zdobené
vyšívanými květinkami, košilky s laclíčky, dětské čepičky a
karkulky s klapkami na uších, dojemné rukavičky, palčáky
spojené barevnými šňůrami, štuclíky.
Ano, to byly práce stařenek, které tady ve slunci háčkovaly a
pletacími dráty házely reflexy na strop, na
legie mílků a andělíčků, božských harantů, kteří shora
sypou z rohů a kornoutů hojnosti stále se obnovující
kvítí a přitom tepají nožkami do vzduchu, aby udrželi
rovnováhu a tíži flóry Středomoří. Tady na stolečcích
ležela výstavka ručních prací, ne zpráva o tom, co vyrobily
naše obyvatelky, ale čeho se nemohly nikdy
zřeknout, tady ležely ty potlačené, a tedy trvalé věčné
potřeby, starat se a žít pro druhé; potřeby, bez kterých
nemůže žít žádná žena, a tedy ani stařenky, důchodkyně v
bývalém zámku hraběte Šporka, odkázané po celý
život na vlastní ruce.
5
Jeden čas, a to jsem byla ještě mladá, jsem si myslila,
že na mě čeká život někde jinde, dokonce jsem si myslela, že
to je Praha, když Francin jezdil jednou za měsíc do Prahy, do
pivovarského domu, jezdil škodovkou
čtyřistatřicítkou, oblékala jsem si nejhezčí moderní
šaty, avšak Francin mne prosil, abych pokaždé před
stírala, že jdu na procházku, abych vyšla půl hodiny
před tím, než vyjel, aby nikdo v pivovaře nevěděl, že
mne bere s sebou, že by to dělalo zlou krev. A já jsem
šla někdy až pět kilometrů směrem na Prahu, nasupená,
nazlobená, já, která jsem chtěla zkusit, zda bych
mohla žít v Praze, já, která jsem se domnívala, že budu
v Praze středem pozornosti zrovna tak, jako v našem
městečku, já, která jsem měla ty nejnovější střevíce
na vysokých kramflíčkách, vykračovala jsem si prašnou silnicí,
vyhýbala se velikým obíleným kamenům,
které cestáři dávali do rozbitých míst na silnici, tenkrát se
těm kamenům říkalo policajti. A zpravidla až
za lesem mne dojel Francin, nastoupila jsem do škodovky a
pokořená, zahanbená jsem vystupovala v Praze. Francin spěchal
do pivovarského domu, smluvili
jsme si hodinu odjezdu, že se setkáme u škodovky stojící před
chrámem svatého Štěpána. A já jsem se procházela Václavským
náměstím, vykračovala jsem si to
Národní třídou a po Příkopech a zkoumala jsem, zda
bych mohla být svému městečku nevěrná, zda bych
mohla v Praze bydlet, zda bych tady mohla žít. A myslela jsem
že ano, zajímaly mne všechny obchody a výkladní skříně, za
těch deset let, co jsme jezdili s Francinem každý měsíc do
Prahy, jsem znala všechny
obchody a všude jsem předstírala, že si chci koupit jen
to nejdražší, příručí vybíhali s látkou v hrsti na chodník.
abych se mohla podívat, jak vypadá látka a hedvábí za denního
světla, a tak jsem znala všechny ceny,
všechny kvality, všechno zboží, které bylo na skladě,
a i to, které se příští měsíc očekává. A protože jsem
v pivovaře ráda listovala v Elegante Welt, všichni majitelé
obchodů se domnívali, že ten pivovar je můj.
A také jsem si každý měsíc koupila nějakou maličkost,
jednou za rok jsem si koupila kostým, každého půl
roku na nové šaty, a ten čas jsem donutila i Francina,
aby si kupoval nejdražší boty u Kabeleho a Poldi Gutmana, jednou za rok si kupoval látku na šaty, ale to
jsem vlastně všechno kupovala já jen proto, abych
měla v Praze pověst dámy znalé světa. Ale Francina
jsem nikdy nedostala ani do kavárny v hotelu Šroubek, ani na
oběd do Reprezentačního domu. Francin
tady byl jen jednou a byl z toho prostředí tak nešťastný, a
dělal jen a jen samé chybné výkony, že jsem to
vzdala, nakonec když jsme se sešli, chodila jsem s ním
vždycky do automatu U Klíčů, kde si s ohromnou chutí, s
velikou radostí z toho, že může jíst vestoje, snědl
řízek se salátem, za čtyři koruny padesát, řízek přes
celý talíř. Ale já za těch deset let, co jsem každý měsíc
byla v Praze, pořád jsem byla z městečka, kde se zastavil čas.
Pořád když jsem vcházela do kavárny Šroubek mezi desítky
zrcadel a stovky světel, když se na
mne upřely oči všech pinglů a vrchního, a těch, kteří
seděli nedbale v křeslech, v létě v proutěných na zahrádce
vysunuté na chodník, oddělené od chodců pouze keříky voskových
lupenů zasazených do zelených
truhlíčků, než jsem se posadila, skoro jsem zahynula
strachy, zrudla jsem do kořínků vlasů, poručila jsem si
kávu a snažila jsem se uklidnit tak, že jsem si zapálila
cigaretu, avšak po cigaretách mi vždycky bylo špatně,
bledla jsem, snažila jsem se zachránit tím, že jsem listovala
v novinách a módních časopisech, ale chvěly se
mi prsty tak, že mi stránky jektaly v prstech . . . Snažila
jsem se celých těch deset let uklidnit se tím, že jsem
vešla na toaletu, avšak tady jsem pořád měla jedinou
chuť naklonit se nad umývadlem a neustále si umývat
čelo a tvář, tak nějak se zchladit, tak jsem byla z toho
rozčilená, vedla jsem nesmyslné řeči s hajzlbábou,
protože jsem pořád měla ten dojem, že je na mně vidět
to, že jsem vždycky vyšla z pivovaru a pak kráčela tak
dlouho, někdy i pět kilometrů jsem musela ujít, než
mne dojel Francin a naložil potají do škodovky, aby to
samé na mne vždycky čekalo při návratu, kdy Francin
mne donutil, abych vystoupila půl hodiny před pivovarem, a on
vjížděl do pivovaru sám, zatímco já přišla
zaprášená jako zlodějka, předstírající, že jsem byla na
procházce, že se vracím ze zdravotní procházky. A to
mne téměř vždycky očekával pan podstarší, ten, se
kterým jsme se neměli rádi, za záclonkou svého bytu,
vyběhl a pravil s velkým smíchem . . . Praha je krásné
město, což? A přece jsem se stala nevěrná městečku,
ve kterém - jak jsem myslela - se zastavil můj čas.
Vrchní kavárny Šroubek mne seznámil s majitelem
realitní kanceláře, který tvrdil, že já jsem schopná
mladá žena, která má všechny předpoklady, aby vedla
malý obchod, parfumérii v živé Revoluční třídě, docela
nezávazně mě zavedl do té parfumérie, a já když jsem
ji uviděla, jmenovala se Oreum, tak jsem na nic jiného
nemyslila, ničím jiným jsem nežila než tím Oreem, vypůjčila
jsem si peníze, všechny úspory, které jsme
s Francinem měli, jsem do toho dala a tak jsem se
stala majitelkou parfumérie, majitelkou osvětleného
krámku v Revoluční třídě, celé večery jsem se učila
názvy voňavek a pudrů, crayonů, francouzských, německých a
anglických, ve výkladní skříni se na hodinovém strojku otáčel
na zrcadlech Triumf francouzské
kosmetiky, Elixír Lavalier, prášek na dokonalé poprsí,
v neustále osvětleném voňavkářství za pultem zářily
dózy a krabičky a karafy, sklenice, ve kterých se rozvíjely do
voňavky potopené růže, lekníny, větévky šeříku, jasmín, trvale
vonící fantazie, nejjemnější vody na
vlasy s fialkovou vůní, ukrývající tajemství, jak zůstati
mladou a stále krásnou. Celý měsíc jsem žila ten nejkrásnější
svůj čas, kdy jsem měla dojem, že splývám
se vším, co pro ženu může býti krásné, co může splnit
její poslání, na Francina, na pivovar, na městečko, ve
kterém se zastavil můj čas, jsem si ani nevzpomenula,
bydlela jsem v podnájmu u mlékařky, usínala jsem
v prvním patře, u okna, pod kterým celou noc jezdily
tramvaje, postel se otřásala, ale mně se zdálo, že je ta
moje postel krásnou lodičkou, která mne unáší do
všech továren Evropy, tam, kde se vyrábějí ty nejdražší
voňavky a kosmetické přípravky a doplňky, které
jsou schopny nejen ve formě zázračných mýdel
odstranit nečistou pleť každé ženě, nejen všechny
pihy, ale kalifornským krémem lze učinit tvář jemnou
jako samet, americkými moderními laky na nehty
a emailovým povlakem zvýšit půvab každé dámy.
A zatímco mojí postelí otřásaly tramvaje, usínala jsem
a plula s úsměvem na lodičce vstříc Oreu, té mé parfumérii na
Revoluční třídě, kde na regálech z broušeného skla a v
zrcadlech na mne čekala peruánská kořeněná mýdla odstraňující
vrásky a odsunující je až do
pozdního věku, průhledná glycerínová mýdla s vůní
lesních fialek, březové vody z Hamburku, voda, která
propůjčuje kouzlo a odsouvá stáří, Venušiny perly,
tvořící skvostné bílé ruce, pleťová mýdla s neodolatelným
kouzlem, Kaloderma, želé bez tuku a oleje, růžové
pudry a mýdla s glycerínem a medem, které dávají
ženě něžnou pleť, Dralého konvalinkové voňavky Ilusion, kapky
květů bez alkoholu, které všechny ženy
uvedou v nadšení . . . A zatímco tramvaje duněly kolejemi a
rozbitou dlažbou každých deset minut po Poříčí,
snila jsem o tom, že budu muset mít prodavačku, jednu
učednici, protože tak krásné věci mého voňavkářství přilákají
všechny ženy, které si chtějí uchovat
svoji krásu liliovým mýdlem, které každé dává mladistvé
vzezření a sametovou pleť, Poudre ravissante, nepostradatelný
pro herečky a vůbec pro dámy, které mají
mateřská znamení ve tváři, jizvu a vůbec, které si jen
přejí mít krásný obličej. Tak celá jsem byla prodchnuta tím
štěstím, které ke mně přišlo, že jsem si našla
zaměstnání, které se ke mně hodí, nabízet a diskrétně
prodávat pásky na čelo a bradu za účelem vyhlazení
vrásek, nabízet ústní vodičky a kartáčky na zuby
a ústa, vodičky na vlasy pro brunetky a jiné pro blondýnky,
protože to moje Oreum, to nebyl jen tak nějaký
krám, to byl chrám, ve kterém byl rozkládací dvacetidílný
oltář, v jehož rozevřených, shora osvětlených boxech byly
roztříděny všechny pudry a všechna kosmetika, která je schopna
vykrýt všechny nedostatky, udržet všechny přednosti, zvýšit
půvaby, aby neodcházely . . . A dál jsem snila za noci a dál
jsem pokračovala
ve dne a nemohla se nasytit vším tím, co jsem tak
výhodně koupila, co mi přinese bohatství a proslulost,
protože jistě každý, až uvidí, s čím já obchoduji a jakým
způsobem o tom všem dámám podávám zprávu,
tak krám bude neustále plný, obzvláště až se lidé dozvědí, že
prodávám i soli do koupele, solné lázně všech
vůní květin i stromů, všechny ty pozdravy Vesny do
ženského pokojíčku, boraxové šampony jak pro toaletu, tak i
koupel, nejmodernější parfémy v pevné formě,
v niklovém pouzdře, liliová mýdla značky Hvězda
Jihu, Graciella, zkrášlující vodička na krk a ruce, Konoor,
přípravek, aby barvy vlasů zůstaly mladistvé,
a svěží, aby nezešedivěly . . . A když jsem objevila
přihrádky, ve kterých byly všechny sady kartáčů s nádhernou
rukojetí, a sady hřebenů všech velikostí
a kvalit a na sametových podkladech padesát etují
prstenů a broží, prsteny, které imitovaly všechny slavné
prsteny sice jako jablonecké zboží, avšak oči přecházely, když
jsem ty prsteny čistila sidolem, sama
jsem každý den nosila na všech prstech pokaždé jiné
prsteny, tak krásné byly, a když jsem ještě objevila
toaletní kufříky pro dámy na cestu se zrcadlem pod
horním víkem a všechny stěny zdobené broušenými
skleničkami na voňavky a mýdla, hřebeny, shledala
jsem, že jsem schopna a moje Oreum nabídnout všechno, nač si
může žena vzpomenout . . . Avšak za dva
měsíce, kdy Francin za mnou jezdil skoro každý den,
nikdy nepřišel ke mně do Orea, ale stál tam na rohu
ulice naproti a díval se na mne, jak tu a tam prodávám
ve světle neustálých žárovek, stál a díval se na mne,
jak se otáčím, jak vztahuji ruce, abych sňala nějakou
voňavku, kterou si zákaznice přála, pak stál a čekal, až
jsem večer zavřela, zamkla roletu, a pak teprve se
odlepil od zdi a vyšel mi provinile vstříc, já jsem dva
měsíce zářila štěstím, ale Francin byl smutný, doprovázel mne
do mého podnájmu a naslouchal tomu, jak
jsem mu s nadšením líčila svoje úspěchy, sice budoucí,
ale které se musí dostavit: A Francin byl z toho smutný, ale
dál mne čekal u zdi a nechal do sebe vrážet
chodce, nikdy nevešel do mého voňavkářství, pokaždé
mne pouze doprovázela vždycky se mne optal, zdali
bych nejela domů? Do pivovaru? Do městečka, ve kterém se
zastavil můj čas . . . A vždycky jsem se smíchem odmítla,
líčila jsem Francinovi, že za pět let si
koupíme malý pivovar. Avšak já jsem zapomněla, že
tak jako všechny slavné cesty, kterými se vozilo zboží
od Jadranu přes jistá města až do Jižního Novgorodu,
i ty cesty námořní dopravy mají svoji trasu nesmírně
přirozenou, cestu, které se nejde vyhnout, že zrovna
tak i ve městech a v jistých ulicích jsou místa, ve kterých
lidé pospíchají, proběhnou a zastaví a zpomalí se
teprve tam, kde je jakási tišina proudění chodců a tedy
možných zákazníků. Tak Spálenou ulicí každý proběhne a
nezastaví se až v Lazarské a na Národní třídě, tak
v Revoluční ulici, moje Oreum bylo v domě, který tři
metry ustoupil proudu chodců, takže světla Orea zářila
marně, každý, kdo kráčel, byl tak nahnán na ostroh
u mé parfumérie a pospíchal, aby se nesrazil s těmi,
kteří kráčeli proti němu . . . Do mého Orea vešel jen
ten, kdo si zavazoval tkaničku u botek a musel ustoupit z
proudu do tišiny, nějaká žena, která si v rohu
zapnula dokonale stísněna zdmi podvazek, tak jsem
mívala za den pět, šest zákazníků, zákaznic, hodinový
strojek dál otáčel na flitrem a zrcadly zdobeném podnose Triumf francouzské kosmetiky Elixír Lavalier,
dva měsíce jsem s prsty opřena o pult se snažila o ten
nejkrásnější úsměv, dva měsíce, ale nikdo nepřišel,
tak jsem celé dva měsíce tady stála umytá a vyšňořená úsměvem,
jako dívka, která čeká na milence, který ale nepřichází,
dokonce vůbec nepřijde. A tak jsem
začala tušit, obešla jsem ostatní parfumérie a teď jsem
též zjistila, že prodávám zboží, které už je dávno překonáno,
už je deset, dvacet let za světovou módou . . .
A pak přicházeli věřitelé se směnkami a hrozili, a pak
přicházely účty za zboží, které jsem nakoupila, ale neprodala,
a tak jsem začala mít tušení, že všechny ty
krásné a voňavé věci dostanou opačné znamínko
a všechno to, co mi slibovalo štěstí, bude mi nejen vzato, ale
já, která jsem chtěla se stát nezávislou, budu
svým pádem závislejší více než dřív. Jen Francin dál
za mnou jezdil, a když mne viděl, a on rozuměl obchodu,
protože i hospody podléhají těm samým zákonům
míst, ve kterých lidé pospíchají a na kterých se cítí
bezpeční, a poprvně, když mne uviděl zdrcenou, když
mi současně pohrozili mí věřitelé i dodavatelé, že na
mne podají žalobu, tak Francin se usmál, podíval se do
deštivého pražského nebe nad Revoluční třídou . . .
A potom, ta moje postel, ve které dva měsíce jsem každý den
odplouvala za svým štěstím zdobeným všemi
značkami parfémů a krémů a pudrů a crayonů, kde
jsem šťastně spala, teď jsem čekala každou tramvaj,
pot ze mne lil, utírala jsem si čelo a krk, a další a další
tramvaje s řinčením otřásaly mou postelí v prvním patře na
Poříčí, a cinkající zvonky mi připadaly jako
zvonce, kterými se ohlašuje začátek dražby . . . A právě
za oněch nocí, kdy jsem nemohla usnout, kdy jsem
zbědovaná ráno s nechutí chodila do Orea a vytahovala roletu
na nic, docela nesmyslně jsem stála a dívala
se na proudící chodce, z nichž nikdo se nepodíval na
mne, na moje Oreum, ani jedno oko nestrhnul ten pořád se
otáčející kotouč se zrcadlovým třpytem a flitrem, tu chvíli
jsem začala pomalu vzpomínat na městečko, které jsem opustila,
na moji postel spočívající
v tichu nočního pivovaru, obklopena sadem a vinnou
révou, ty chvíle jsem při vzpomínce na městečko a můj
pivovar až zasténala, ale taky nad tím, jak osud mne
podvedl, jak mi předstíral, že to, co mělo být mým štěstím, se
proti mně obrátilo. Francin přestal za mnou
jezdit, celý týden nepřijel, když jsem došla před svůj
obchod s voňavkami, rozmyslela jsem se a ani jsem
nevytáhla roletu, ale seděla jsem v hostinci V Revoluční,
lokál byl tak úzký, jako byly široké jeho dveře, seděla jsem a
pila kávu, dokonce jsem i obědvala tady
uprostřed kouře a chrchlání a zpěvu, ve vůni rozlitého
piva a dívala jsem se zaskleným oknem odhrnutou záclonou na
druhou stranu tam k mému voňavkářství,
kolem desáté hodiny přišel listonoš a nastrkal mi
soudní stání, dopisy pod roletu, pak už z dálky jsem
poznala, přicházeli mí věřitelé, dokonce několikrát za
den a tloukli holí, bušili pěstí a naslouchali, někteří
poklekli a dívali se klíčovou dírkou, a když zjistili, že
je tam tma, zatloukli znovu pěstí a chvíli křičeli do
rolety sprosté nadávky . . . Tak jsem to nevydržela déle
než týden a vrátila jsem se do městečka, ve kterém se
zastavil čas, v pivovaře jsem poklekla před Francina
a vzdala se mu na milost a nemilost, viděla jsem, jak
se usmíval, jak měl radost, dokonce mě těšil, utěšoval,
a když jsem přestala plakat, tak se rozesmál, už dlouho jsem
neviděla Francina tak šťastného jako tenkrát,
když si vypůjčil peníze, aby za mne zaplatil všechno to,
co jsem byla dlužna, dokonce jsem musela zaplatit
i nájem podle smlouvy na půl roku dopředu . . . ale já
jsem nic jiného si nepřála, než abych zase bydlela
v pivovaře a chodila nakupovat do městečka, ve kterém se
zastavil a nyní nastavil, navázal jak přetržený
tkaloun můj čas. A Francin si zpíval, nedovedl utajit
radost, že jsem na dně za to, že jsem byla nevěrná
venkovskému městečku. A jednoho dne Francin dlouho nejel z
Prahy, přijel až večer. Na dvoře stál veliký
náklaďák, škodovka měla vyndaná zadní sedadla,
když šofér a jeho závozník zvedli plachty, uviděla jsem
vrchovatý vůz voňavek a pudrů a toaletních mýdel,
všechno ve škatulích, Francin si zpíval a pobrukoval,
na chodbu se závozníkem snesl z půdy dvě skříně, otevřel jednu
velikou skříň zapuštěnou do zdi, a pak až do
půlnoci snášeli mužští do skříní to celé Oreum i s malým
skladem, ve kterém byly demižóny laciných voňavek a trestí. A
Francin zaplatil dopravu, a od té doby
celý náš byt voněl tak jako parfumérie, vůně a pachy
se natáhly průvany do kuchyně a dál do pokojů; vyvoněly ty
voňavky celou půdu i sklep, jablka ve slámě na
půdě vždycky voněla parfumérií, brambory ve sklepě
také, dokonce o zabíjačce i jitrnice. Ty vůně byla moje
trvalá výčitka, Francin to věděl, a tak každý, kdo
s Francinem montoval škodovku, každý týden ze soboty na neděli
s kým Francin montoval, tak každého ještě obdaroval vším tím,
co si vybral ze skříní. A protože
skoro každý občan městečka s Francinem montoval,
městečko za deset let po té voňavkářské události vonělo
parfumérií, protože lidé si odnášeli celé tašky
a krabice, a tak v biografu a v divadle, v hostincích
a ve spolcích, každý, kdo vešel, byl navoňavkován po
holení mojí kolínskou vodou, ženské nabarvené tvářičky mojí
růží, zapudrované mým pudrem, poznávala
jsem i svoje hřebínky, kartáče . . . avšak co to bylo
platné, když jedna celá almara mi zbyla, almara, kterou jsem
převezla i do nového bytu, když Francin byl
dán do penze, do vilky, kterou jsem si sama nakreslila,
do vilky, ve které ale byl takový průvan a neustále od
řeky takový vichr, že ta skříň pudrů a voňavek po tolika
letech zaplavila i ten náš byt u řeky . . .
6
Když přicházely podzimní deště a vítr, domov důchodců tonul v
proudech vody, Harlekýnovy milióny tichounce doprovázely
chrčení rýn a okapových rour,
voda chrstala a zatékala za omítku, protože roury
a rýny byly děravé, některé stržené, tak nějak tu chvíli
se zámek podobal všem těm starým lidem, kteří pokašlávali,
odchrchlávali, dávili se přívalem kašle. Tři
staří pamětníci sedávali ve výklenku u velikého okna,
odkud bylo vidět celé městečko ztrácející se v něžné
mlze, děkanský chrám se tyčil v tom dešti jako starý
koráb. Procházela jsem se chodbami, postávala a dívala se dolů
na řeku, ze které se neustále kouřilo, a za ní
se tyčil béžový pivovar. Ano, bylo to dobře, že jsem
tenkrát byla pyšná na to, že jsem byla dlouho mladá
a hezká, že jsem se ráda strojila, že jsem každému,
kdo mne zdravil, dávala najevo, že jsem paní správcová toho
béžového pivovaru, rozdávala jsem úsměvy,
přijímala jsem poklony, protože jsem na to měla.
A bylo to správné, že jsem byla pyšná na svoje čtyři
pokoje, na svoje šaty, na svoje tělo, každé šaty, které
mi ušily ty nejlepší švadleny podle Elegante Welt, ty
šaty vždycky zdůrazňovaly moje boky a prsa, moje
nohy, doplňky, které jsem si kupovala v Praze, kabelky a boty,
rukavice a kloboučky, docela správně doplňovaly tu moji
vyzývavou postavu, proto jsem byla
pyšná, že jsem na to měla. A teď tady v domově důchodců, když
mi vytrhali všechny zuby, když jsem
měla vlasy šedivější než koudel, když celá moje postava nebyla
nic jiného než samý zvadlý půvab, který nikdo nemohl už
uhádnout, nejdřív jsem se za to stáří
styděla, snažila jsem se úsměvem a neustálým hovorem odvrátit
od lidí a hlavně od sebe jakoukoliv myšlenku na to, co se to
se mnou stalo, že jsem tak zestárla, že jsem ošklivá babizna .
. . Avšak když jsem viděla,
jak všechny staré ženské tady v zámku, všechny ty,
které jsem před čtvrt stoletím pobuřovala těmi svými
šaty a postavou, jak mají radost, jak jsem dopadla, jak
taky na mne došlo, a dávaly mi to najevo, dokonce se
radovaly z toho mého pádu, dokonce se kvůli mně teď
strojily, ukazovaly ve smíchu ty svoje umělé chrupy,
česaly si svoje odbarvené vlasy a kochaly se tím, jak já
vadnu, jak jsem ponížená a sklíčená tím neštěstím,
které se na mne přivalilo, najednou mne osvítilo, že
vlastně tak jak jsem bývala pyšná na svoje mladá léta,
která trvala tak dlouho, že nejen mohu, ale musím být
pyšná na to, že jsem taková, jaká jsem. A tak jsem se
nesnažila, abych měla umělý chrup, abych jej nosila,
ani abych si barvila vlasy, abych byla taková, jako jsou
ostatní, ale stala jsem se pyšnou na svoji ošklivost, na
všechno to, co přináší stáří, to jsem zdůrazňovala . . .
A tak jsem se zase stala takovou, jakou jsem bývala,
pyšnou stařenou, která se liší od ostatních zrovna tak,
jako když jsem jezdila na bicyklu a moje nohy oslňovaly celé
město tak jako ručičky na ciferníku chrámových hodin. A tak se
stalo, že kudy jsem kráčela, zámkem a pěšinkami v parku, nesla
jsem hlavu vztyčenou,
nosila jsem rozbité střevíce a ty nejlacinější šaty, takové,
které se už dávno nenosí, bavlněné konfekční
šaty, které jsem si nikdy nežehlila, a ani nevím jak,
kdykoliv mne potkali pamětníci starých časů, tak nějak byli ke
mně galantní, dvorní, nabízeli mi křeslo,
a přede mnou se rádi chlubili tím, co všechno o městečku, ve
kterém se zastavil čas, ví. Harlekýnovy milióny tichounce
předly svoji lacinou barvotiskovou
melodii, tak dojemnou jako hudba, která doprovází
Chaplinovy filmy, tak nějak mne ti tři pamětníci starých časů
považovali za rekvizitu těch dávných dob,
obraceli se ke mně a rádi mně vyprávěli všechno to, co
se stalo za jejich mladých let, dokonce nejraději vyprávěli o
tom, co nemohli pamatovat, ale hovořili
o tom, co se dozvěděli od svých dědů, ze zápisů, ze
starých knih. Když přišly teď podzimní deště, když
jsem se vrátila ze zámeckého parku, kde jsem se skoro
milostně kochala sochami mladých žen a mužů, nahých soch,
které jako by se právě vynořily z moře nebo
čistých řek, když jsem si nabrala z těch soch podstatu
mládí, sebe samu, že když byl můj čas, že jsem žila tak,
jako žili ti hrdinové a polobozi, které na naší zahradě
nastavěli sochaři a stavitelé pana hraběte Šporka,
když tedy jsem okřála, byla jsem pyšná na to, že tady
uvnitř jsem s těmi sochami spřízněná, že to jsou obrazy mého
mládí, mých mladých let. Když jsem tak kráčela zmáčená deštěm
chodbami, ve kterých seděly
moje vrstevnice v křeslech a papučích, když předstíraly, že
čtou, a tutlaly neustálý kašel, kráčela jsem pyšná,
za sebou jsem nechávala loužičky, stopy deště, který
kapal z mých bavlněných šatů, z mých roztrhaných
střevíců, kráčela jsem pyšná na svoji chudobu, na tu
svoji bídu, na to svoje promáčení, viděla jsem, jak
jsem zase ta, jakou jsem byla. Stařenky předstíraly, že
čtou, že si zavazují tkalouny u zástěrek, že jsou zabrány v
předstíraný hovor, jen abych prošla a nemusely
se na mne podívat. A já jsem věděla, že jakmile jsem
se vzdálila, že se zase na mne dívají, dívají se na mne
se zlobou, tak jako dřív, když jsem projela na bicyklu
a zanechala za sebou ženské oči, které mi závidí . . .
A tři pamětníci sedící pod skříňkou rozhlasu po drátě,
když mne tak viděli zmáčenou, nabídli mi židli
u ústředního topení, mnuli si ruce a dívali se na mne,
jako kdybych byla mladou dívkou, tak nějak jsem je
inspirovala, protože to, co říkali, jako by říkali jenom
mně, zatímco já jsem zády cítila horká žebra ústředního topení
a shora padající Harlekýnovy milióny, dojemné milióny, které
padaly a dodávaly hlasům třech pamětníků starých časů roztřepené,
unylé, zamilované hlasy. A na stropě se vzdouvala freska fauna
unášejícího
nymfu, oči faunovy byly žádostí opilé, byl nahý, v zástěře
nesl ovoce a nymfa si byla jista sama sebou a kochala se tím,
jak na fauna působí, jak je hypnotizován
její nahou postavou gymnastky. A já jsem viděla, že ti
tři staří pamětníci si už nemají co říct, všechno už si
řekli, že čekají na mne, aby okřáli a předváděli mi všechno to
nejkrásnější, co ví. Pan Otokar Rykr se zvedl
a ukázal dolů, kde se starý hřbitov třpytil a leskl
mramorovými pomníky, zlatými kříži, a pravil nadšeně . . .
Abyste věděla, tam do kamene jsou vyryta jména slavných
občanů, každý si je může přečíst, ale nikdo neví,
že bez přídomků by se nikdo v těch mrtvých nevyznal.
Tak Červinka-Paraplíčko měl za co děkovati své milé
z venkova, kterou podaroval parazólkem, který nosila
k jeho poctě při cestě do městečka, deštníčkem vždy
otevřeným, ať již pršelo nebo bylo hezky. Červinka Vokoun,
shlížející na svět velikýma bledýma očima,
jakoby rybíma. Červinka-Patatý, našlapující na rodnou půdu
svýma velikýma nohama. Nápadně častý lišej ve vlasech a
drbající se Červinka neušel posměšku
Drampa! Hustým kudrnatým vlasem se pyšnící Červinka-Vlna.
Velké potěšení neměl ze svého jména
štíhlý a vysoký Červinka-Chrt. Do houfu patřil i světácky
založený a vždycky nastrojený obstarožní mládenec ekonom
Červinka-Fráda. Jeho bratru přišel lid
městský po jakémsi finančním neúspěchu na přídomek Pangrot.
Další Červinka-Cigáro měl záhy zemřelého syna
Františka-Rozsekám. Byl tu ještě krupař
Potiti ráčil, Červinka-Untergleichen a Červinka-Hořejší . . .
Po Červincích nezůstávali daleko Dlabačově.
Nejzámožnější byl z nich znám jako Dukátový. Jiný
byl vysloužilý voják, synem Dlabače-Vepřáka, recte
Vepfáka, řezníka, po němž zdědila i jeho dcera špatnou
výslovnost hlásek ř a s, zpívajíc na kůru hofana
místo hosana. Nevypátral jsem, jak přišli ke svým epitetům
Dlabač-Všivka a Dlabač-Bidlo. Význačným činovníkem
Sokola byl Dlabač-Grófek, který řečnil za
jednotu nad hrobem v Kolíně v roce osmnáct set
sedmdesát devět a ke konci zvolal: Ať žije jeho popel
mezi námi. Statný řezník Dlabač měl přezdívku Prdelatý.
Početnosti dvou předchozích rodů nedosahovali
Votavové. Z nich kupec Ignác Votava-Paňáca, jeho přídomek byl
patrně odvozen od jeho jména Ignác, pan
Nác-Panác-Paňáca, nebo od jeho dojem panáčka budící
postavičky. V Palackého třídě pekařil Antonín Votava-Muzikant,
milovník hudby a zpěvu, rozepisoval
zpěvákům noty. Ve Svatojiřské ulici hospodařil jiný
Votava s přídomkem Marnosta, pro jeho často vyslovované úsloví
Marný ženský sukně. Jednomu z Voháňků, koželuhovi na Velkých
Valech, zavdalo jeho
zaměstnání příčinu k pojmenování Lederer. Další krupař v
Palackého třídě byl zván Voháňka-Laudon. Také
dva zámožné Zedrichy pokřtil lid podle svého. Jan Zedrich,
majitel rohového domu na náměstí, byl zván Rohový,jeho synovec
Vincenc Zedrich-Bubi. Pomenší, na
jednu nohu napadající Nožka-Theer prodával po hospodách
různé lahůdky. Jako vášnivý lotýnkář vyhrál
jednou ambo solo. Rozradostněn koupil prase, které
ihned s rodinou snědl. Ze dvou sester Taubicových,
bydlících v Palackého třídě, honosila se jedna mohutným copem.
Při tanci požadovala od tanečníků, aby jí
kývající cop přidržovali. Proto slečna Taubicová-Držmicop. Pod
přídomkem Lávka byla známa hospodyně
Jana Zedricha-Rohového pro svoji vysokou postavu.
Břitkou nazývali lidé milou choť Nožky-Theera pro
její ostře nabroušený jazýček a hospodyně Červinky-Frády, stará
panna, která prodávala kdysi v krámě,
byla známa jako Nanka krámská. Původce mnoha
přezdívek byl majitel statku na Zálabí Mospek či
Mostpek . . . Vyprávěl pan Otokar Rykr a díval se mi
do očí, a já jsem viděla, že je mlád, že tím vyprávěním
se tak zmladil, že se docela podobal silénovi, který
nahý tančil a unášel vzhůru nahou nymfu, jako by
spadl na křeslo z fresky, která se vzdouvala na stropě.
Pan Karel Výborný, starý pamětník zlatých časů, se
třásl nedočkavostí, a když Otokar dovyprávěl, položil
mi důvěrně svoji ruku na rameno a hovořil zamilovaně . . .
Babička Pospíšilová, rozená Hulíková, devadesátiletá,
vypravovala o rodině Bolenově asi takto.
V její době bylo šest dětí Bolenů. Jedna dcera si vzala
Františka Dlabače, druhá si vzala Červinku, třetí Antonína
Hulíka, ta ale zemřela brzy po svatbě a zůstal
po ní chlapeček František, otec babičky Pospíšilové,
a ten si vzal za manželku Ludmilu Červinkovou, ale
chlapec Vojtěch Bolen zůstal starým mládencem a žil
u Červinků, otce ekonoma Frády Červinky. Pak tady
byla Veronika, která bydlela na Staré rybárně, naproti
Ostrovu. Byla to stará panna, zacházela zručně s puškou a
jezdila stále na velké lodi po Labi. Po její smrti
zdědil Starou rybárnu František Hulík. Poslední z rodiny
Bolenů byla Baruška, ta bydlela u kostela asi
v místech, kde býval dům pana Netušila, a ten dům
věnovala otci babičky Pospíšilové Františku Hulíkovi
a pak se k němu přistěhovala do Staré rybárny. Matku
babičky Pospíšilové měla velmi ráda a vypravovala jí
rodinná tajemství, že anglická královna Anna Boleynová byla v
manželství nešťastná a uprchla se svým
milencem do našeho městečka. Měla děťátko, jehož čepeček a
pokrývka se dostala do rukou Frády Červinky,
a říkalo se, že to Fráda odevzdal do muzea, ale babička
to tam nenašla. Po Frádovi byl jeho dědicem prasynovec
František Červinka, čepeček a pokrývka mohou
být v jeho majetku, ale nic bližšího nevíme. Tolik babička
Pospíšilová . . . Dohovořil pan Karel Výborný,
měl posunuté oči tam někde na Labe, na Starou rybárnu tyčící
se na břehu řeky, opředenou keřem vinné
révy a starými zkazkami, hnětl mi pan Výborný hřbet
ruky, cítila jsem, jak mi schnou prudce šaty, viděla
jsem kolem uší, jak mi stoupá pára a vůně protivných
bavlněných šatů. Příval deště se obořil na okenní tabulky,
které se rozslzely, a městečko, ve kterém se zastavil čas, se
nořilo do přívalu deště, Harlekýnovy milióny dál vyplňovaly
chodby starého zámku svou neopakovatelnou melodií, pan Otokar
Rykr tiše pravil . . .
Za mých dětských let byla Stará rybárna už neobydlena. Od
nepaměti obývala Starou rybárnu rodina Bolenova, která se
živila rybolovem. Měla případné jméno,
ježto bolen je znám jako kaprovitá ryba . . . Všichni
rodu Bolenů byli prý vysokých postav, modrých očí
a plavovlasí, jinak málomluvní a stále zachmuření . . .
Pověst vypráví, že před dávnými lety, kdy ve Staré rybárně
bydleli rybáři původem z našeho městečka, přistála v noci u
rybárny loď, z níž vystoupili neznámí
muži, kteří mluvili lámanou češtinou a odevzdali rybářům k
výchově nemluvně a dali jim za ochotu velikou
odměnu. Nemluvně mělo prý na tehdejší dobu přepychové prádlo,
stříbrem vyšívaný čepeček a bylo prý
zabaleno v polštáři se zlatým vyšíváním. Polštář, prádlo a
čepeček nemluvněte se prý zachovaly v jedné
městské rodině, pravděpodobně Červinkově. To prý
byl příchod prvního Bolena do městečka, ve kterém se
zastavil čas. Moje babička popisovala Verunku Bolenovou jako
velikou, silnou, starou ženu, která ustavičně byla na Labi na
lodi a nosila vždy s sebou pušku
a kosu. S lidmi se stýkala málo a po její smrti Stará
rybárna osiřela . . . Dívali jsme se všichni na okenní
tabulky, po kterých v čúrcích stékal déšť, veliká kaluž,
která vytekla z mých střevíců, uschla, kouřilo se mi ze
sukně, ale já jsem byla dojata obrazem staré ženy, Verunky
Bolenové, která ustavičně jezdila po Labi v lodi
a nosila s sebou vždy pušku a kosu. Pan Václav Kořínek
zatesknil . . . Já jsem se narodil na Velkých Valech
v čísle dvě stě čtyřicet sedm v Zedrichově ratejně. Dědeček
byl kočí u Zedrichů a nadšeným členem spolku
vysloužilců, jak se tehdy říkalo, veteránů. Sloužil na
vojně u hulánů devět let . . . Můj otec o něm často
vypravoval. Zapamatoval jsem si tuto příhodu . . . Bylo to
po čtyřiadvacátém červnu osmnáct set padesát devět,
kdy rakouská vojska po prohrané bitvě u Solferina
ustupovala k Veroně a tam někde za velkého parna
stál u menší říčky na stráži voják. Nikde se nic nehnulo a
vzduch se tetelil žárem. Voják už delší dobu přemýšlel, jak by
bylo dobré trochu se ochladit ve vodě.
Ohlédl se na všechny strany, v okamžiku se vysvlékl
a vběhl do vody. A s rozkoší se oplachoval a najednou
uslyšel ržání koně. Vyběhl z vody ke hromádce svých
šatů, ale už viděl ze svahu přijíždět kavalkádu důstojníků na
koních. Na ustrojení nebyl čas. Popadl čáku,
nábojnici a pušku, a tak jak byl, vzdával čest doprovodu
samotného vrchního velitele hraběte Gyulaie. Ten
zastavil a s ním celá suita a všichni se s údivem dívali
na nahého vojáka. Viděli na první pohled, že se strážný
koupal, a na to byla ve válce smrt jediným trestem . . .
Velitel po chvíli zamyšlení řekl . . . Budiž mu
odpuštěno, protože neztratil hlavu a první jeho bylo, že
popadl zbraň . . . Trpce dovyprávěl pamětník starých
časů Kořínek, neustále si přihlazoval ty svoje světlé
vlasy, které se mu neustále zdvíhaly, déšť bubnoval na
okenní tabulky a neustále vzduchem poletovalo listí
a lepilo se na okna, na sochy, když jsem byla v zámeckém
parku, tak všechny mokré sochy byly olípané listy osik a
červených dubů, trvalý mírný vítr, který vál
z jihu, až odkudsi z Libye přicházel ten trvalý vánek,
který však přinášel i hlubokou depresi, barometr poklesl tak,
že celou noc sestřičky byly na nohou a roznášely utišující
léky, vstřikovaly injekce a komnata
Šporkové na všech čtyřech postelích v síti zakrývala
čtyři důchodkyně, stařenky, které desítiletí trpěly
změnou barometrického tlaku, a teď, když přicházel
fén, ten něžný vítr až z Libye, bolela je celá duše tak,
že už nechtěly žít. Tak nějak ten celý zámek mi připadal jako
opilý, někteří důchodci raději vůbec nevstali,
ti odvážnější se potáceli po chodbách, vrávorali, museli
se neustále přidržovat zdí a zábradlí, ten vítr províval
celým zámkem a nadzdvihoval vlasy panu Kořínkovi,
ten vítr přicházel v nárazech, chvíli se zdálo, že už
ustal, ale zničehonic se zvedl a protáhl krajinou v trvalém
náporu a pronikal střechou a těsněním v oknech
a dveřmi tak, že záclony z polyesteru se zvedaly, jako
by je braly neviditelné ruce družiček, když do kroku
svatebního pochodu vnášejí do kostela nevěstinu vlečku . . .
Tři pamětníci starých časů, teď když vítr nadzvedával se
stolečku všechny dětské laclíčky a háčkované slimáčky, a vůbec
všechno to dětské prádýlko se
najednou zvedlo, jako by je vytáhnul vysavač umístěný někde u
stropu, zvedly se ty kraječky a šňůrky držící dětské
rukavičky, chvíli zahrály na stolečcích
směšné pimprlové divadýlko a pak se zase položily,
pan Otokar Rykr pravil . . . To vane z Rakouska a Bavorska
fén, vsadím se, že ve Vídni a Mnichově ten nápor nevydrží
desítky lidí a spáchají sebevraždu, to je
ten fén, který prochází i jižní Moravou, jak to je v písničce
Věje vetor od Buchlova . . . večer je vinař veselý
a ráno jej najdou oběšeného, protože nevydržel tak
jako desítky lidí ten nápor fénu . . . Starý pamětník
Karel Výborný pravil . . . To je ten vítr, který přinesl do
našeho kraje duny, ten jemný písek z libyjských pouští, ten
vítr nejvíc působí v krajinách, ve kterých je vápenec. Takový
Mnichov je celý na vápenci, je to obrovská mísa vápence, a ten
vítr přichází v máji a pak
v říjnu a potom v únoru, celé město, celý ten kraj musí
pít, v máji všechny pivovary narážejí Maibock, v říjnu
celý týden se brání fénu Bavoři tím, že tančí a chlastají z
tupláků to májové černé i světlé pivo a
v únoru roztápějí ve stanech gigantická kamna a tisíce
lidí slaví fašink, v podstatě ale pivem se tlumí, aby
nespáchali sebevraždu. Jediná obrana proti fénu je
odejet do krajiny, ve které jsou žulové hory a kopce.
Regensburg . . . Dovyprávěl pan Výborný a pan Kořínek si oběma
dlaněmi přitáhnul vzpurné vlasy
a řekl . . . Já jednou umřu na ten fén. Je mi tak špatně,
jako bych celé noci flámoval, celé noci pil řezané brandy s
pivem a kouřil jeden doutník za druhým nebo
šlukoval viržinko. Po fénu bolí nejen celé tělo, ale
i celá duše. Srdce mám až v hrdle a nevěřím, že vydržím do
rána. Ale to já znám, já to vím, já se léčím tak,
že se každé ráno podívám na barometr a podle tlaku
vím, jak mi bude. Ale nejhorší je, když prší a barometr
ukazuje na krásné počasí. Když se srazily dvě frontální
poruchy a jedna překrývá druhou . . . Já vím, že
dneska všechny nemocnice v Praze, v celé republice
budou mít, možná už mají, vysokou úmrtnost. A zejtra
čtěte Černé kroniky. V Katalánii tomu větru, který přichází od
Baleár, říkají mediteran, ten vane krajem
celý týden a i mladí lidé na samotách nevydrží ten
nápor na duši a zešílí, nebo se zpravidla oběsí. Je tam
zvykem, že se skácí strom i s viselcem. Dostal jsem
loni dopis, že můj přítel, který přijel, aby ohledal mrtvolu
visící mladé dívky, zastihl plačící matku, kterou
těšil, vždyť máte ještě dvě dcerky. Avšak příbuzní, kteří
právě pokáceli veliký strom, který padl i s oběšenou,
všichni příbuzní volali s matkou . . . Když se nám ale
oběsila na naší nejkrásnější jabloni, která dávala dvacet
škopků renet . . . Pravil pan Kořínek a jeho vlasy se
zvedly jakoby v hrůze zrovna tak, jak u stolečku, nad
kterým byl nápis Co vyrobily naše obyvatelky?, všechno to
rozložené dětské prádýlko se zvedlo a naježilo
hrůzou něžného vánku, který protahoval zámkem hraběte Šporka,
vánkem, který přitáhnul přes Alpy až
z Libye. Z kuchyně se ozvaly mocné údery na gong,
bim, bam, bim, bam. Byl čas jít k obědu, ale už na
chodbách bylo vidět, že více než polovička důchodců
zůstala v posteli, protože většina důchodců už půl hodiny před
obědem postávala před dveřmi vedoucími do
bývalého hraběcího jídelního sálu, důchodci si četli
znovu a znovu jídelní lístek, tím čtením dostávali větší
a větší hlad, mučili se představou, že na ně vyjde možná
docela malá porce, nebo maso že bude tvrdé, celou
půlhodinku debatovali před zavřenými dveřmi do jídelny a
převyprávěli si všechna svoje oblíbená jídla,
která jim dávno dělala jejich matka, jídla, na která
nemohou zapomenout, vyprávěli si svoje hostiny a zabíjačky,
martinské husy o posvíceních, vánoční a velikonoční jídla, na
která dodnes nemohou zapomenout . . . to všechno si vyprávěli
u zavřených dveří
jídelny, jen aby nemuseli myslet na svůj přítomný
obrovský hlad. Dnes ale už druhý den vál fén, už
druhý den byly otevřené dveře do jídelny a sem tam
vešel zkormoucený důchodce, vzdychal sladce a spíše
než usedal, zhroutil se do židle a loktem udeřil do talíře,
který zazvonil o příbory . . .
7
Aby v sobotu odpoledne a v neděli nemusel být doma,
tak Francin nejraději montoval. Montoval jen proto,
aby nemusel být doma, každou sobotu si objednával
nejraději dělníky z pivovaru, docela obyčejné občany,
které potkal v městečku. A rozmontoval motocykl,
později auto, celý motor, aby jej po půlnoci začal zase
dávat dohromady, do kupy, snažil se každého svého
pomocníka vtáhnout do krásy a půvabu motoru, vykládal s
nadšením všechny součástky, dělníci naslouchali
uctivě, duchem ale každý z těch pomocníků byl jinde,
doma, v hostinci, každý si umiňoval, že montuje naposledy, a tak Francin opravdu vystřídal s velikým nadšením
všechny sladovníky a všechny bednáře, všechny
prosté a důvěřivé lidi městečka, nesnášel lidi, kteří
četli, kteří něco ve městě znamenali. Měl rád prostého
člověka, který uctivě naslouchal nebo předstíral, že má
zrovna takový zájem jako Francin. Ale teprve tady,
v domově důchodců, jsem přišla tomu na kloub, že
vlastně tím montováním Francin prchal přede mnou,
měl mě příliš rád, kdykoliv jsem se na něj podívala
a zasmála se, tak zrudnul až do kořínků svých krásných vlasů,
zeslábl mnou, zpokorněl, stal se armičkou
a trnul, jestli se takhle usmívám na jiné muže, že jistě
všichni tak jako on se do mne zamilují. A on si přál to
nemožné, abych patřila jen jemu, aby se nemusel dělit
s nikým jiným o moje úsměvy, o moje oči, moje vlasy,
o moje slova. Teprve teď, když mi vytrhali zuby, jsem
pochopila, že jsem byla pro něj bohyní, že jsem byla
nad jeho síly, nikdy nedovedl na mne být hrubý,
vždycky ani nemohl na mne vzhlédnout, nevydržel nikdy můj
pohled, sklopil oči a štrikoval si prsty a pod
záminkou, že jde pro uhlí, vyšel ven na pivovarský
dvůr, aby se vzpamatoval na čerstvém vzduchu, do
kbelíků nabíral dlouho uhlí z velikých hromad u sladovny, aby
pak, když se vrátil, přikládal do kamen
a vůbec předstíral, že něco dělá, jen aby se na mne
nemusel dívat z očí do očí, a když, tak se na mne díval,
jen když jsem si četla, když jsem žehlila. Nejraději mi
pomáhal vytahovat cíchy a prostěradla nakropená vodou,
stříkanou z mých prstů jako vodou z kropenky,
vždycky jsme každý vzali cípy prostěradla, shrnuli je
do dlaní, pak jsme se tahali, jako bychom chtěli přetrhnout to
prostěradlo, a pak přišlo to nejkrásnější,
v prstech jsme proti sobě roztáhli ta velká prostěradla
a směšnými kroky jsme se proti sobě rozeběhli, dotkli
se cípy prostěradla a prsty, já jsem přebrala z jeho
prstů cípy, Francin vždycky byl tak šťastný, drobnými
krůčky cupital ke mně a pak tanečním krokem strnul
s jednou zdviženou nohou, a smál se a litoval, že jedno
prostěradlo za druhým, jednu cíchu za druhou, jeden
povlak polštáře za dalším ukládám do velikého prádelního koše,
do kterého jsme v létě česali ovoce, desítky
těch košů jablek a hrušek z pivovarské zahrady . . .
Když jsme skončili, to jedině tehdy se na mne podíval,
díval se-na mne dlouze, nějak nás pojilo to prádlo, nějak jsme
si v těch šťastných chvílích rozuměli . . .
A když montoval ty soboty a neděle dopoledne, vždycky okřál,
tak nějak zkrásněl tou nocí a odpolednem
a dopolednem, zatímco jeho pomocník byl bledý a měl
kruhy pod očima a vrávoral, Francin se rovnal v zádech a
šťastně vydechoval, někdy, když utahoval matky a šrouby,
ukoptil si kůži na prstech, někdy si i kus
kůže strhl, visela mu na prstě, ale Francin tu chvíli jen
mávnul rukou, utrhl kousek té kůže a pracoval dál.
Teprve když přišel domů, už zdaleka jsem viděla, jak
mi nese ten bolavý prst, když se posadil a podíval na
prst, tak blednul, ovazoval si prst a ukazoval jej každému,
dokonce si musel lehnout, zafačovaný prst trčel
v přítmí na posteli, a Francin naříkal, hekal, loučil se
se mnou, prosil mne, kdyby umřel, abych jej pochovala
v jeho rodné vesničce v Konici na hřbitově. Někdy
opravdu přišel i pan doktor Gruntorád, Francin do
prstu dostal zánět, hrozilo, že bude mít otravu krve,
pan doktor Gruntorád bral nůžky, aby mu prořízl prst
a otok . . . a Francin naříkal, volal . . . Pro smilování,
doktore, udělejte něco s tím prstem, já umírám, dělejte
něco pro boha . . . A pak doktor s ním musel zápasit,
Francin nesnášel dotek nůžek, doktor jej musel povalit a ležet
na něm na jeho posteli, a protože pan doktor
býval za Rakouska vojenský lékař, tak křičel na Francina . . .
To jste rakouský voják! To jste byl za Rakouska u hulánů! A
Francin se s ním dál rval, tak neuctivě
vracel rány a křičel . . . Takovou bolest nikdo nikdy na
světě neměl, takovou bolest, jako má on, že jej bolí
nejen celé tělo, ale i celá duše a že za chvilku umře,
abysme všichni poklekli, že nám dá požehnání . . . Ale
pan doktor zavolal naši služku, Anku z Buděcka, tu,
která na všecko i do biografu chodila se sekyrou, ta
přišla, položila sekyru a drapla Francina, a když se na
něj zasmála a on uviděl ten její jediný zub, roztřásl se
a zeslábl a doktor mu prostřihl zánět a Francin omdlel.
A když od nás Anka odešla, jak Francin musel vyhledat
lékařskou pomoc, pan doktor Gruntorád přivezl
v bryčce svoji služku, která byla ještě ohromnější než
ta naše Anka, a tu když Francin uviděl, jenom uviděl,
tak se skácel a pan doktor jej léčil vleže . . . A to potom
v rekonvalescenci Francin jezdil po městečku, kde se
zastavil čas, postával s každým občanem, ukazoval mu
ten svůj zafačovaný prst a šklebil se a vykládal a znovu
prožíval tu největší bolest ve střední Evropě, tu,
kterou má on, Francin, správce pivovaru, v tomhle prstě.
Dokonce i lidem, kteří měli rakovinu, nebo chyběla
jim jedna noha, ruka, i těm Francin vykládal a plakal
sám nad sebou, že ti beznozí a bezrucí, ti s rakovinou,
ti nemají vlastně žádnou nemoc, ale tahle bolest v prstě,
nastavoval jim fáč před oči, to je největší bolest na
sever od Alp, která potkala bývalého hulána, rakouského
vojáka, který se ničeho nikdy nebál a bát ani
nesměl ... Když Francin dostal chřipku, angínu, rozpálil
vysoká kamna do červena a já jsem musela kolem něj běhat a
obtáčet jej mokrými prostěradly a pak
ležel, museli jsme každý den klečet u jeho popojíždějící
postele a on nám žehnal, psal a diktoval poslední
vůli, někdy stál za kamny a potil se, až skoro obhořel,
aby najednou se zamyslil, horečka od něj najednou
odešla, oblékl se a s výrazem člověka, který na něco
důležitého zapomněl, vyšel na dvůr, pak do garáže,
zvedl kapotu a zničehonic byl zdravý a montoval karburátor,
nebo nějakou jinou součástku, pivovarem táhl
průvan a Francin montoval, kapičku u nosu, a když
přišel za pět hodin, prohlásil, že už je zase zdráv . . .
V hlubokém zadumání jsem kráčela od sochy k soše,
písek zámeckého parku křupal mi pod střevíci jak
čerstvý sníh, prošla jsem kolem všech měsíců, které
vytesaly ruce sochařů do pískovce, ani jsem si neuvědomila, že
kráčím, tak jsem splývala s nahými muži
nesoucími kance, mladým myslivcem, jehož třírohý
klobouk se rýsoval proti modrému nebi grošovanému
bílými mraky, prožila jsem životy všech těch nahých
mladých žen, máj, červen, červenec, srpen, sochy, které
měly takovou sílu, že ve mně vyvolaly vzpomínky na
Francina, na pivovar, na naše služky. Nejraději jsem
opravdu měla tu naši Anku z Buděcka, služku, která
byla upřímná a statečná, která u nás byla kolik let.
Každý rok ale se opila pivem, tak nějak přišla z pivovaru, kde
pila se spiláky silné pivo, oči jí plály nadšením, a když se
posadila, hovořila o tom, že jednou se to
všechno změní, že jednou nebudou služky a nebudou
páni, a že nebudou žebráci a nebudou lidé ponížení, ale
všichni si budou rovni, tak stála, vlasy sčesané prstem
dozadu, Anka se ráda stříhala jako mužští, zase si sedala a
dál hovořila o tom a dál jí plály oči a já jsem se
smála, ale nakonec ta Anka měla pravdu, protože služky už
nejsou. Kráčela jsem cestičkou, nebo po pískovcových schodech,
shora zámku na balustrádě mlaskaly
karty a ozývalo se volání hráčů, vítězný pokřik, dvě
důchodkyně v květovaných šatech se kolébaly, opíraly
se o hůlky a pomalu posunovaly svoje ohromná těla
cestičkou a nehybnými střevíci za sebou písek. Je dobře, že
služky už nejsou, tak nějak jsem na ně zapomněla. Přicházely s
proutěným košíkem, do kterého
byl zastrčený deštník, vždycky byly odněkud z hor, ze
Slovenska. Vždycky byly mladičké, sotva dvacetileté,
styděla se ta děvčata, a přesto musela spát v kuchyni,
přes kterou večer a za noci jsme museli přecházet na
chodbu, z venku než jsme vešli do pokojů, museli jsme
jít přes kuchyň, když byli hosté, tak děvčata seděla
u stolu v kuchyni a neodvažovala se spát, tak seděla,
předstírala, že čtou, protože ona si mohla lehnout do
skládací postele, ale byla to děvčata tak mladičká, že
se styděla, kdyby je někdo uviděl tak spát s rozhozenýma
rukama a nohama, a nechat se odnášet spánkem do příjemnějšího
světa, než byl ten, ve kterém
žila. Je dobře, že ty služky odešly se starými zlatými
časy, teprve tady v domově důchodců na ně myslím,
když na ty časy vzpomínám. Je mi tak trochu hanba
a ze mne smutno. Ta děvčata pracovala celý měsíc
a dostávala za to byt a stravu a sto padesát korun,
bydlela v kuchyni a kdokoliv vešel v devět, deset hodin
večer, uctivě ta děvčata vstala, a teprve až jsme šli spát
i my, tak roztáhla si takovou divnou postel, která přes
den tvořila stůl, taková to byla postel, která se roztahovala
jako škatulka od sirek, byla uzounká, takže se
na ní muselo spát v natažené poloze . . . pořád ta děvčata
přikládala do kamen, uklízela pokoje, krmila prasata a kozy,
já jsem také je krmila, ale jen někdy, jen
když jsem chtěla vypadat, že to také umím . . . Všechny
ty naše služky za těch dvacet let a víc, když dostaly
dárky na vánoce, tak v lednu přicházel telegram z jejich rodné
vesničky a otec, matka, bratr naší služky
oznámil, aby se vrátila domů, že někdo z rodiny umírá . . . a
tak si zase spakovaly ten svůj proutěný košík,
zastrčily do něj deštník a s provinilým úsměvem mi
podávaly ruku, tak poklesly v kolenou, začervenaly se
a vracely se domů, abych si já v únoru našla novou
služku . . . Jedině tři roky vydržela u nás Anka z Buděcka, to
byl vlastně přestrojený chlap ta naše Anka,
cokoliv za noci v pivovaře hrozilo zločinem, u toho byla
Anka, vzala sekyru, pročísla si ostříhané vlasy a řekla . . .
Milostpaní, jdem na to! A šla sama, protože já
jsem se bála, sama odehnala zloděje, sama zabila krysu tou sekyrou, když jí zespodu hryzala krmnou husu,
sama jednou šla z biografu a měla pod sukní na štrupli
zavěšenou sekyru, tam u Labe omráčila sekyrou člověka, který
ji přepadl a bláhově ji prosil, aby mu dala
život nebo peníze. Měla jen jeden zub, s velkým smíchem
vypravovala, jak přišla o ty ostatní zuby, doma
dělala kočího, a když sedlala koně, tak mu dávala hypu
pěstí do boků, aby kůň vydechl a ona mohla o dírku
utáhnout řemen, ale kůň se nadechnul a ona, jak držela v
zubech konec řemenu, aby v tu jistou chvíli posunula o dírku,
kůň vydechl tak mocně, že jí vyrval celý
chrup až na ten jeden zub, který, když se smála, tak jí
zlověstně plál v dásni. Je dobře, že zmizela ta děvčata,
je dobře, že už lidé neposluhují jiným jako za starých
časů, vždyť při představě, že bych já měla být služkou,
zahynula bych hrůzou, skočila bych pod vlak . . . Avšak
Francin miloval ta děvčata, a jak jsem viděla a slyšela,
ty dívky i jeho. Rád s nimi sedával, rád Francin naslouchal
jejich zpovědím, všechny ty služky byly na
tom zrovna tak jako Francin, když byl chlapec a mladý
muž, neuvěřitelně byl Francin chudičký, s Pepinem
mívali o vánocích stromeček jen s jablky a koláčky, na
Štědrý den mívali buchtu a bílou kávu. Francin se
vždycky těšil na večer, kdy jsem šla do zkoušky, pak
seděli v kuchyni naproti sobě se služkou a jeden se
nemohl dočkat, až skončí ten druhý, Francin se vším,
co říkala ta děvčata, souhlasil, a co vyprávěl on o svém
učení obchodním příručím kdesi v Humpolci, tu děvčata křičela
rozčilením, vstávala a hladila Francina a on
zase hladil je . . . Někdy, když jsem se schválně vrátila
dřív, než mi mohl jít Francin naproti na most, dívala
jsem se oknem ze dvora do kuchyně, naslouchala
jsem, o čem si ti dva tam vypráví, a zjistila jsem, že to
je vlastně jedno a to samé, o čem hovořila Anka z Buděcka,
když ve spilce si dala dosyta napít ležáku a ona
potom stála ve veřejích a metala na mne a Francina
výčitky, volala na nás, že staré zlaté časy pánů jsou
sečteny a brzy bude všechno tak, jak se to nakonec
stalo. Slyšela jsem tenkrát pod okny, že vlastně i Francin
sdílel se služkami ten názor, ale pořád se hrozil
násilí, pořád si myslel, že všichni, když budou takoví,
jako byl opravdu on, že lidé a poměry se změní samy
od sebe, tak, jen tím, že se páni spravedlivěji s těmi
ostatními rozdělejí . . . A když jsem vešla do kuchyně,
byl konec, Francin přestal hovořit, zakoktal se a odešel
spát, služka zrudla a začala rozestýlat postel. A přece
Francin měl tajemství! Každý měsíc jsem mu našla
v aktovce tabulku čokolády, bylo na ní napsáno Chocolat du
lait, pokaždé tabulky čokolády zmizely a já jsem
nevěděla, komu je Francin dává jako pozornost . . .
Když služka cosi žvýkala, zničehonic jsem jí stiskla
ústa a donutila, aby je otevřela, ale pokaždé žvýkala
křížalu nebo kůrku chleba, pokaždé ale se mi smály ty
služky, pokaždé se pak dál snažily, abych je nutila otevřít
ústa, dokonce se mnou zápasila ta děvčata, dlouho
se se mnou rvala, aby když jsem je donutila, aby otevřela
ústa, už docela přesvědčená, že tam je čokoláda
Chocolat du lait, zase tam byla křížala . . . A tak jsem
nedostala ani jedinou táfličku čokolády, která mizela
měsíc za měsícem, rok za rokem a já jsem nevěděla
ani teď, tady v domově důchodců, komu tenkrát ta léta
Francin dával tu mléčnou čokoládu. Jednou jsem se
předčasně vrátila večer ze zkoušky, v rozsvíceném
sklepě seděla Anka z Buděcka a krájela kozám jablka,
sklep se rozsvěcoval a zase zhášel, služka pištěla, potichu
jsem odemkla a na chodbě u dveří do sklepa stál
Francin a střídavě rozsvěcoval a zhášel a smál se a plnými
ústy jedl čokoládu značky Chocolat du lait, Anka
z Buděcka se ze sklepa tak smála, až křičela, Francin
dál zhášel a rozsvěcoval žárovku ve sklepě a kuckal se
čokoládou, šťastný a dětinský . . . Tiše jsem vyšla
a vrátila se před pivovar, chvíli chodila sem a tam,
abych nerušila Francinovo štěstí, protože kdybych přišla a
překvapila, Francin by si začal odestlávat, najednou by jej
rozbolelo celé tělo, roztopil by kamna a vlezl
do postele, bral si prášky a za hodinu prosil, abych
poklekla, aby se se mnou rozloučil, protože do rána asi
umře . . . Kampak se poděla ta moje služka Anka z Buděcka s
jedním zubem? Teď si myslím, že tu čokoládu
dostávala ona, tu Chocolat du lait . . . Kráčím teď cestičkou
v zámeckém parku, je tak dobře, že už nejsou
služky, dvě důchodkyně v květovaných šatech sedí na
lavičce, nevidím už je, ale slyším přes křoví . . . Ano,
ano, pravil hlas jedné, navečer přijede a v tý síťovaný
tašce ode mne přiveze urnu svý dcery. Tlustá busta
ženy se vztyčila a zvolala . . . Ježíši Kriste! Kráčím dál
podle soch, které už nevnímám, je dobře, že už služky
nejsou, že odešly i se zlatými časy, je dobře, že služky
nejsou, dobře že nejsou . . . Teď stojím před sochou
Zimy, kolem vychrtlého starce docela nahého se
vzdouvá kožešinový plášť, vznášející se deset centimetrů od
jeho zkřehlého těla, jeho kožešinová čepice
se tyčí proti nebi jako biskupská mitra, starý muž si
ale ohřívá ruce nad plamínky, které vzlínají z děravého
kbelíku, který přidržuje buclatý Mílek. Dvě důchodkyně táhnou
dál za sebou svoje nehybné nohy,
teď zahnuly do tunelu vystříhaných červených buků,
zůstala po nich v písku jen stopa, jako by někdo táhnul
vedle sebe dva pytle se zrním, dvě mrtvé srny . . . To je
překvapení! zvolal hlas z červeného listí . . . Pak se jeďte
koupat na Jadran! A druhý hlas zvolal srdceryvně . . . Ježíši
Kriste . . .
8
Někteří důchodci bydlící ve starém zámku jsou trvale
v moci spánku, polospánku, doktor se stará o to, aby
toho spánku bylo sdostatek, aby byl útlum všeho, co se
nazývá vědomím. Sestřičky sdostatek zásobují polo spánek
prášky a injekcemi, dokonce jsou neustále ve
střehu, kdyby se někdo příliš probouzel. Všichni ti,
kteří leží, mají plínky jako děti, vlastně sestřičky, ty
se
starají o výměnu plín jako mladé matky, každou chvíli
pospíchá sestřička a odnáší do igelitových džberů
páchnoucí plíny, pořád někde teče voda, ruce sestřiček
se umývají a každé ráno vyměňují prostěradla, celé
hromady zmačkaných prostěradel se žlutými skvrnami, páchnoucí
hromady, které se otevřeným oknem
shazují na dvůr na náklaďák, který je odváží do prádelny v
bývalém refektáři kláštera, tam, kde kdysi augustiniáni
studovali všechno, co bylo napsáno, a oddělovali ty knihy,
které jsou k užitku, od těch, které jsou
nebezpečné, sál knihovny, kde je teď prádelna a kotel na
. . . A pokoje jsou plné vůně jako v porodnici, vůně
plínek a robátek, rodiček pracujících k porodu, ale
tady v zámku se pod příkrovem těch samých vůní pracuje pomalu, ale jistě ke smrti. A sestřičky podávají
prášky a dávají injekce, aby cesta nemocných ke smrti
byla snesitelná, aby se o ní příliš ani nevědělo, jak
některá ze stařen procitá a staví se na lokty a podívá
se kolem sebe a vidí svoji situaci, okamžitě sama zvoní, aby
sestřička přišla a dala nápoj a prášek, který by
zahnal skutečnost a nemohoucí stařenka se zase pro
bořila do polospánku ... Ostatně i většina důchodců,
když chodí za pěkných dnů parkem a dvorem, taky jen
v polospánku, protože není už kam jít, tolik jich postává
a dívá se na otevřená vrata, mohl by jít, kam by
chtěl, kam by mohl, ale je to jako se zpěvavými ptáky,
když se zapomene zavřít drátěná dvířka drátěné klícky, tak chodí staří lidé sem a tam, někdy se vydají do
městečka, ale uprostřed aleje se jim zastaví čas, ztratí
cíl, není důvod jít dál, a tak se zase vrací, už se mu
nechce jít ani na pivo ani na kávu, nechce se mu vidět
trh na holuby, otevřenou cukrárnu, mladé lidi, důchodce se
vrací nazpátek, otevřená gigantická brána
s ohromnými zelenými kováními, jako křídla samotráckého
vítězství jsou otevřena, jedno mocné mávnutí
a důchodce se vrací nazpět, protože starý člověk už
opravdu nemá kam jít, a když, tak nazpátek, do vzpomínek, do
srdce života, který kdysi byl realitou zrovna
takovou, jako . . . co? Ráda jsem potkávala dva důchodce,
kteří vykročili stejným krokem, tak zvesela, oba
měli hůlku a pohybovali jí do rytmu kroků jako stírače
auta, dokonce o tom věděli, proměnili se ve dva spřažené
pohyby stíračů, tak kráčeli žertovným krokem
a dělali opičky, ksichty, tvářili se pitvorně a rozveselovali
ty ostatní, sedící a čárající si do písku svoje šifry,
svoje nesmyslné čáry provázející rytmicky svoje na
nic nevztahující se myšlení . . . Milovala jsem důchodce,
který trpěl tak zimou, že i v létě nosil zimník, posedával
před bránou a díval se upřeně alejí dolů, až k samému kostelu,
kde bylo vždycky světlo, slunce, kde
končily sevřené koruny kaštanů, měl zimník a dvě
palcové rukavice svázané jednu s druhou provázkem,
který se táhnul uvnitř kabátu přes ramena a rukávy
a na rukavice, aby je neztratil, tak jak to dávaly matky
dětem, tak jak mu to udělala jeho manželka, když jej
sem přivezla . . . Zamilovala jsem si stařenku, která,
když za noci přicházely nápory větru a vichr třásl
celým zámkem a tloukl vyraženými okenicemi, sbalila
si svoje cennější věci a sestoupila oblečená a připravená, s
deštníkem na kufru, v sepjatých rukou občanskou legitimaci,
byla to stařičká Němka, která před
válkou bydlela u Pecru, když přišel odsun, řekla, bylo
mi skoro třicet let, byla jsem stará panna, tak na jistou
hodinu a den, bába, která měla pod komandem celou
tu naši osadu, která měla jen šest čísel, bába nařídila
vydrhnout všech šest stolů, na stoly poručila na ubrousek
položit čerstvý chléb a nůž, vedle na talířek kousek
čerstvého másla a pak, jak ta stařena, která vedla celou tu
osadu v hlubokém lese za Pecrem, poručila, aby
všech šest rodin stálo před šesti domečky, každá matka aby
měla v ubruse převázáno to nejcennější
a občanské průkazy a doklady v prstech, vyprávěla mi
bez pohnutí ta Němka, že už tenkrát musela poslouchat tu
Ohmama, musela jí odvádět tak jako ostatní
z té osady peníze a teprve Ohmama rozdělila každé
rodině tolik, kolik uznala, že potřebuje . . . A tak v
poledních hodinách tenkrát v roce čtyřicet pět sedělo
šest rodin před staveními, ve kterých uhasla kamna,
Ohmama se najednou rozmyslila a vešla do každého
stavení a zastavila všechny hodiny a pak teprve vyšla,
přijeli úředníci odsunu a Ohmama bez slzy nastoupila
do auta . . . Pravila ta německá stařenka, já jsem pak
utekla z vagónu a žila jsem v Broumově jako přadlena
ve fabrice a teď jsem v důchodu a jednou za čas se
jedu podívat na úvoz tam u Pecru, naše stavení jsou
chaty, seděla jsem na stráni a mladý muž mne pozval,
abych šla dál, abych se nebála, protože uhádl ze mne,
když jsem tak seděla od rána do poledne, abych vešla
a vzala si z toho, co zbylo, co je možná moje, ale já
jsem zrudla hanbou a utekla jsem do lesa. Pravila mi
ta Němka, která kdykoliv se odněkud ozvala rána,
když spadl komín, když vichřice pokácela starý dub,
který mocným úderem otřásl zámkem, tak ta Němka
sbalila svoje nejcennější věci do starého ubrusu a seběhla
dolů, do vestibulu, posadila se pod staré pendlovky, držela
občanský průkaz a čekala, že se něco hrozného stane. Dokonce
ustrašena se zvedla a otevřela
zasklenou skříň a zastavila pendlovky . . . Když přišel
konec války, pivovar, ve kterém Francin dělal správce,
ten pivovar byl znárodněný, akcie všechny byly prodány
dělníkům, i strýc Pepin měl tři akcie a křičíval celé
dny a noci na mne a na Francina, teď je milionář on
a milionáři jsou dělníci, stál na prahu a všechno, co
měl proti nám, hulákal strýc Pepin, že teď je pánem on
a dělníci, že teď ho nikdo nebude vykořisťovat, že teď
může propustit Francina i on, že teď je milionářem on,
sladovník a bývalý obuvník, že záleží jenom na něm,
jestli Francin nepůjde požahovat sudy a v zimě ledovat, že teď
nás vystěhuje a že my půjdeme bydlet do
šalandy a on bude bydlet v pěti pokojích, že teď je tady
závodní rada a ta rada je bývalá správní rada pánů, že
teď dělníci budou každý měsíc sedět v zasedací síni
u velikého stolu, který je potažený zeleným plátnem
jak biliár . . . A já jsem byla bledá a strýc hulákal
a smál se a třásl akciemi znárodněného pivovaru,
a když jsem pak kráčela městem, viděla jsem, že já jdu
sklíčená, zatímco ženské městečka, ty všechny, které
jsem krušila dvacet pět let svým úsměvem a svým
oblečením podle Elegante Welt, jak teď se usmívají
ony, jak jdou, jak se nesou, jak jsou pyšné nad tím, že
pivovar je dělníků a že se proslýchá, že se budeme
brzy stěhovat, že nás vystěhují, že teď v pivovaře budou
bydlet jen ti, kteří skutečně pracují. A když jsem
se vrátila do pivovaru, tak předseda závodní rady stál
před panem podstarším a volal na něj, My už nepotřebujeme nad
sebou dráby, už nepotřebujeme nad sebou
pana France ze zámku, my si ode dneška budeme rozdělovat práci
sami. A pan podstarší ještě odsekl . . . Já
jsem byl jmenován vaším představeným, dokud je
správní rada, budete poslouchat mne! Stála jsem zasažená,
bednářský mistr byl vážný a přísný. Pravil...
Jenomže jste zaspal dobu, ode dneška je pivovar národní
podnik, pány jsme teďka my, já jsem předseda
závodní rady . . . A bednářský mistr udělal rukou gesto,
kterým se dělil svět, pan podstarší běžel za ním a naříkal . . . Ale já jsem přece z vás, já jsem s vámi
pracoval
tady, ve spilce jako spilák, taky jako dělník . . . Vzal
bednáře za rukáv, ale ten se mu vytrhl a bednář zvýšil
hlas . . . Byl jste vždycky proti nám, vždycky jste chtěl
to, co chtěli páni, a nejen to, ještě jste se na nás
vytahoval a to vám odpustit nemůžeme, dokonce odpustit
nesmíme . . . Pan podstarší se ještě pokoušel bránit . .
.
Ale vy jste mne nepřijímali! Bednářský mistr se otočil,
zvedl ruku a zasmál se . . . Nepřijímali, přijímali vás
páni, ale my, dělníci, my vás propouštíme, výpověď
jsme už dali na poštu, nejlepší bude, když zůstanete už
doma, do pivovaru mezi nás už nechoďte . . . A pan
podstarší tenkrát odcházel s očima plnýma slz, neměla
jsem ho ráda, on asi také neměl rád mne, ale nemusela
jsem se příliš namáhat, aby mi došlo, že vlastně jeho
osud je spjatý i s osudem naším, vždyť jsme patřili k té
samé třídě, k lidem, kteří vedli pivovar, poroučeli dělníkům, ne že by chtěli, ale poroučet museli, protože za
společenstva s ručením
omezeným, placeni. Uvědomila jsem si tu chvíli, že já
jsem svým životem čtvrt století a víc rozčilovala všechny ty ženské v městečku, manželky, které bydlely
v kuchyni a jednom pokoji, vlastně jsem provokovala
svými třemi prasaty ty manželky nádražáků a dělníků
z trati, které, aby dostaly lacinější sádlo, tak se jim
vyplatilo, aby na režijní lístek si sjely do Prahy a koupily lacinější sádlo, aby koupily v Praze lacinější bůček,
zatímco já jsem měla kbelíky sádla a uzeného
z prasat, které jsem vykrmila odpadky z pivovaru,
mlátem a kaly, akorát jsme se podobaly v tom, že ani
já jsem nejezdila nikam na dosolenou tak jako ony,
které o prázdninách jezdily v režii s kbelíky trhat ostružiny a maliny a borůvky . . . Ale pan podstarší už do
pivovaru nesměl. Na podzim jsem se rozhodla otrhat
jablka, ořechy a hrušky, zrovna jsem stála se dvěma
najatými důchodci na žebřících a trhala do košíku to
deputátní ovoce, když přišla paní podstarší a vylezla
na můj žebřík a trhala si jablka do svého košíčku, plakala a
naříkala, že tohle je její strom, ten patřil třicet
let jí jako deputát. A já jsem podlehla zlosti, která do
mne vjela, a povídám, to bejvalo, teď pan podstarší je
propuštěný, teď všechna ta jablka a hrušky jsou naše,
celá ta polovička, a tenhle řehtáč soudkový, ten je
v naší polovičce! A oškrábala jsem střevíce o šprycl,
bláto padalo paní podstarší do tváře, ale ona jako pominutá se
drala a trhala dál jablka, na která dosáhla,
žebřík se nakláněl a ve větvičkách proklesl tou vahou
dvou těl, ale paní podstarší se drala dál a výš, několik
hromad jablek zářilo na trávníku pod starými stromy,
ale paní podstarší vystoupila o šprycl výš, já jsem sestoupila
o šprycl níž a šlápla jsem jí na hřbet ruky,
která se držela špryclu, a tu ona, docela smyslů zbavená,
chytila se mne za sukně a vytáhla se po několika
špryclích do takové výšky, naklonila se, aby dosáhla
na jablka, avšak větve v korunách povolily, jablka padala a
žebřík šikmo se svezl po větvích, srážel řehtáče
soudkové a padaly jsme zvolna na zem, a paní podstarší upadla
na mne, odstrčila jsem ji od sebe, košíky
s jablky se vysypaly, paní podstarší si nahrnula
z mých hromad do košíků jablka a vysypávala je do
vozíku, nechala jsem ji nahrabat si, kolik chtěla, ale
pak jsem jí vytrhla vojku a převrátila vozík plný jablek do mé
hromady a tak jsme proti sobě stály, zúžené
oči a potěžkávaly jsme prázdné košíky jako zbraně,
vyčkávala jsem tu nejvhodnější chvíli, abych zaútočila
mocným úderem košíku shora, abych rozhodla zápas
ve svůj prospěch, abych obhájila těch za dva dny natrhaných
deset metráků jablek, když od sladovny vyšli
tři dělníci, vedl je bednářský, a rovnou kráčeli podzimní
trávou k hromadám jablek, paní podstarší toho využila, že jsem
se dívala na příchozí, strčila do mne.
Padla jsem na hromadu jablek a vztyčila jsem se
rychle a vší silou jsem povalila paní podstarší a napřáhla
jsem košík, ale bednářský mistr mne vzal jemně za ruku a
řekl... Tak deputát skončil, zahrada
a ovoce je naše. I ty hromady, dokonce i ty žebříky
a koše, všechno je naše. Ode dneška budeme česat
ovoce a ořechy my, máme děti, vnoučata, a i kdybychom je
neměli, zahrada patří teď nám všem, protože
nepatří už pánům . . . Paní podstarší se zvedla, dívala
se s rozkoší na tři dělníky, usmívala se na mne, zatímco já
jsem zesmutněla, dva penzisti, které jsem dva
dny krmila a podávala jim lahve piva, každý večer
jsem každému zaplatila a dala košíček jablek, před
chvílí ještě skryti v koruně panských jabloní, teď sestoupili
s plnými koši, postavili se k paní podstarší,
a tak jak ty dva dny mi říkali milostivá paní a usmívali se
zdvořile na mne, když jsem jim podávala maso,
pivo a chléb, teď stáli a dívali se na mne zrovna tak
jako tři dělníci, zářila z nich zloba nad něčím, co jsem
způsobovala já, byli pohoršeni, já jsem byla pro ně někým, kdo
by na světě neměl být, dívali se teď všichni
na mne, a já jsem měla pojednou dojem, že kdyby neměli trošku
studu, že by mne začali bít, že dokonce by
mne bili tak, abych už na světě nebyla, že by bylo líp,
kdybych odešla nejen teď do deputátního bytu, ale
bylo by líp, kdybych se s Francinem odstěhovala, protože
nastal nějaký docela jinačí čas, v pivovarské zahradě zrovna
tak jako v městečku, do kterého jsem
jezdila čím dál míň, protože jsem od konce války měla
nepříjemný pocit, že mne lidé přestali mít rádi, že
jsem pro ně průhledná, dívali se skrz mne, jako bych
nebyla . . . Teď prší, už druhý den v domově důchodců
prší, sedím u okna, po kterém se řinou krůpěje stékající vody,
dole je vidět městečko a růžové hradby a růžové uličky, růžový
chrám promodralý deštěm. Prší,
ale už odkudsi na západě oblohy proudí růžové světlo,
tam někde už do deště vyšlo slunce, je to chvíle před
tím, než se objeví duha, vzduch je plný oparu béžových
mlh. Na chodbách skříňky rozhlasu po drátě něžně vyhrávají
Harlekýnovy milióny, vlastně polovička žen
v domově důchodců jsou stařenky z městečka, všechny
jsem téměř znala a ony mne, jsou teď na tom zdánlivě
daleko líp, než jsem já, mají umělý chrup, jsou čistotnější
než já, česají si pečlivě vlasy, zatímco já jsem
ostříhaná jako z polepšovny. Co si asi tak myslí, když
mne tady vidí v bavlněných šatech, když mne vidí, jak
neustále jsem na cestě, jak neustále se procházím,
prohlížím si zvědavě stropy a stěny zámku, stojím
před gigantickou uměleckou branou, vzhlížím na portál a
neustále se divím . . . Avšak já dobře vím, že tak
jak to bylo za starých časů, tak i nyní mi ty ženské
neodpustily, nemohly mi odpustit, že jsem byla paní
správcová, že jsem se ráda oblékala . . . Neodpustily mi
ty stařenky i nyní, kdy se zase liším od nich, kdy na
sebe nedbám, neodpustily mi i to, že ony se rády dívají
na televizi, dokonce v ní nacházejí nejen zábavu, ale
i poučení, zatímco mne nikdo neviděl se jen podívat na
obrazovku, jako bych se dívala na tapetu bývalého zámku . . .
Nechodila jsem ani na přednášky, které pořádali osvětáři z
městečka v zámku, dokonce mne nikdo
neviděl, abych si četla . . . a tak jsem se zase lišila od
těch ostatních, zase jsem se vyčlenila z jejich společenství.
A tak nějak jsem byla hrdá na to, že jsem ta,
která jsem, dokonce dvě stařenky si koupily a nosily
džínsky, předváděly se přede mnou, ale já jsem kráčela
nevšímavě dál, schválně mi nadešly, pozdravily
mne, odpověděla jsem na pozdrav, ale nesla jsem se
dál, zrovna tak jako když jsem byla milostpaní, strojila
jsem se podle Elegante Welt, dokonce jsem tady v zámku bydlela
ne tak jako ostatní, po čtyřech a osmi, ale
měla jsem pokojík, ve kterém jsem bydlela jen se
svým manželem, tedy vlastně jsem bydlela, jako kdybych žila v
pivovaře ve čtyřech pokojích . . . Teď vyšlo
slunce, déšť se rozsypal na městečko, kdosi otevřel na
chodbě okno a vlající záclony cedily vlhký voňavý
vzduch, fresky na stěnách i stropech zaplály barvami,
kráčela jsem čistou podlahou a z chodby zalité zlatými
a růžovými paprsky jsem opatrně a dojata nahlížela
do sálu, postupně jsem uviděla osm lůžek, na kterých
ležely stařenky, staré paní, které už neměly sílu se
zvednout, vzpíraly se lokty, ale prolomily se a klesly na
polštář, zahaleny lehkou přikrývkou, která je tížila
jako bílý náhrobní kámen, pomník . . . Avšak v tom bývalém
hraběcím sále se na stropě pnula ohromná freska s cípy v
rozích, freska, na které desítky mladých
a nahých žen, okem plným milostnosti se dívají tam
někam směrem, kde je jejich milenec, mladý muž, který není
zatím vidět, který však je už na obzoru, odkud
přichází, dívala jsem se střídavě na strop a na lůžka,
kde stařenky si utíraly ústa a jejich oči se na mne
dívaly vyčítavě, docela upřímně mi záviděly, že já chodím, že
já si sama posloužím, dokonce si přály, abych
se jim jen v očích, ale přece jen posmívala, aby mi
mohly říct všechno to, co si o sobě, o domově důchodců,
a vůbec o životě myslí . . . Avšak nad nimi byly desítky
nahých žen vznášejících se a plujících v čisté smyslnosti,
ženy, které nedovedly a neměly důvod tajit to,
v čem pluly, ve šťávách mužských pohledů . . . A ty
ženy na fresce stropu oddělení pro nechodící ženy, ty
krasavice byly obletovány božskými Mílky, nahatými
baculatými dětmi, andělíčky, kteří rozsypávali na milenky
květiny z rohů hojnosti, oleandry a kamélie
a květiny, které rostou u Středozemního moře, které
jsem mívala za oknem v květináčích . . . Mílci, andílci,
poletující freskou jak mužská semena, jak začátek
lásky, ze které se rodí krásné děti . . . Dívala jsem se
a trnula jsem bezostyšnou smyslností těch mladých
nahých žen a přála jsem si, možná že si to přálo i těch
osm stařenek ležících na bílých postelích a dívajících
se vzhůru, aby jednou, až nadejde čas, aby ze stropu se
naklonily ruce některé z těch žen a podaly mi prsty
a vytáhly mne z umírajících prostěradel nahoru, do
ženského nebe, mezi sebe . . . tak jako moje matka,
když umírala, měla představu, že hřmí varhany a s nebes se k
ní sklání Panna Maria, podává jí ruku a vytahuje ji nahoru,
když napřed o ni zavadila svým
modrým rouchem . . . A vycouvala jsem s planoucíma
očima z oddělení pro nechodící stařenky, pak jsem
stála na chodbě, držela jsem se prsty polyesterové záclony a
dívala jsem se z toho druhého patra přes řeku
tam, kde se tyčil béžový pivovar; kde jsem byla šťastna, avšak
co to je a co to bylo to moje štěstí? . . . Z pivovaru zmizel
pan podstarší a jeho paní a pak dostal
výpověď i Francin. Tichounce namítal ... Ale já jsem
nikdy nedělal pána? A předseda závodní rady pravil
mírně . . . To ne, pane správče, to ne, nedělal jste pána,
byl jste opravdu na nás hodný a laskavý, ale to vám
dneska spíš přitěžuje, máme vám to za zlé, svou dobrotou jste
lámal ty slabé mezi námi, a tak pomáhal jste
je držet na uzdě, rozumíte? Francin zavrtěl hlavou
a pravil . . . Nerozumím, ale chápu to a vím, že se podle
toho zařídím . . . A předseda závodní rady pravil
s ulehčením . . . A taky hned začněte vyklizovat garáž,
auto je na špalcích, tak si ho odtáhněte, všechny kanystry a
náhradní díly taky, jinak vám to vytáhneme
sami a postavíme za pivovarskou zdí . . . A Francin pak
naposledy vešel do své kanceláře, vybral si zásuvky
z amerického psacího stolu, rozsypával všechno, členové
závodní rady také se přišli podívat, kochali se, jak
Francin vysypává lahvičky s inkoustem a arabskou
gumou, která se rozlévala, nikdo mu nepomohl, každý
jen stál a díval se tak, jako by viděl srážku vlaků, havárii
auta, přírodní katastrofu, nikdo jej nepolitoval,
nikdo mu neřekl, protože viděli a dívali se na obraz,
o kterém jen snili, obraz správce pivovaru, který
s hanbou odchází a na jeho místo přichází vítězný
nový ředitel, který je odpovědný jenom jim, dělníkům,
závodní radě . . . A když Francin v koších na prádlo
odnášel ty svoje psací potřeby, i ty svoje troje glotové
nástavce na lokte, aby si neumazal košili, nikdo mu
nepomohl, nikdo mu ani neotevřel dveře, tak Francin
oběma rukama držící ucha proutěného koše a bradou
přidržující až po krk navrstvené staré kalendáře, musel
položit na zem ten koš, sám si otevřít, přidržet špičkou botky
pootevřené dveře a potom zdvihnout koš
a kolenem rozletět dveře a prosmýknout se ven . . .
A když se vrátil pro poslední své věci, vzal ze skříně
i ty dvě staré bachraté lampy na petrolej, s kulatým
knotem, ty lampy, které když svítily, tak bzučely a vydávaly
takové teplo na píšící ruce, tak dělnický ředitel
pravil . ... Ty lampy ale nejsou vaše, ty jsou v inventáři
pivovaru, který jsme se vším všudy přejali do vlastnictví my .
. . Píchnul se do prsou a Francin se začervenal
a prosil . . . Já ty lampy koupím, ty lampy jsou svědkové mých
starých zlatých časů, kdy jsem byl šťasten . . .
Ale ředitel trval ... Ty lampy jsou naše, nahrabal jste
si v pivovaře dost, postavil jste si vilku, zatímco my
jsme žili z žebračenek. Jen si vzpomeňte na šalandu
tady u nás v pivovaru, na Pepina, váš vlastní bratr jak
tam měl kavalec vedle slaďáka Máry, na naše děti
v deputátních dírách, kde v zimě zamrzala voda v kamnovci na
plotně, jen si vzpomeňte, jak jste byl plný
starostí, abyste nenarazil, pořád abyste si nikoho ve
správní radě nerozhněval . . . ale koneckonců, co myslíte,
soudruzi? Budeme velkorysí, tak si ty lampy vezměte, jako
pamětníky pro vás zlatých časů . . . Francin
odnášel si svoje poslední věci, ale ředitel za ním volal
až na dvůr . . . Protože ty vaše časy se už nikdy nevrátějí,
rozdělili jsme si akcie my, my jsme teď milionáři,
akcionáři pivovaru jsme teďka my . . . protože nejen je
náš pivovar, ale jsou naše všechny sladovny, všechny
lokomotivy, všechny banky, všechny chmelnice, všechny továrny,
všechno . . . A zabouchnul dveře a Francin si odnášel svoje
poslední věci . . . Stojím na chodbě
zámku, dívám se na čistou podlahu, co je lidské štěstí?
U čeho číhá neštěstí . . . Kdosi stojí přede mnou, jeho
dlaň mává a zrcadlí se mi ve tváři, ano, je to pamětník
starých časů pan Otokar Rykr, který s radostí mi pravil ... Za
starých časů městečka, kde se zastavil čas,
v hostincích se soustřeďující ruch býval v nočních hodinách
velmi rušný a končíval až za kuropění, čemuž
při tehdejší láci dobrého piva, pravého malvazu, nebylo se co
divit. Tenkrát opravdu to byl tekutý chléb. Vysedáváni se
zúčastnili i vážení občané, mladí i staří.
Byli mezi nimi stateční pijáci, z nichž četní dovedli
vypít na posezení hladce dvacet pět i více půllitrů. Vrcholem
pitky bývalo pití ze společného dvoulitru, tupláku, někdy v
podobě skleněné boty, buršácký zvyk,
vyžadující od pijáka určité zručnosti, neměl-li se při
pití polít. Pitka bývala zahajována ustáleným obřadem. První
piják pokřtil náležitě dvoulitr trojnásobným plesknutím
plochou dlaní od shora dolů tak, aby
nevystříkla ani kapka. Načež za hlaholu . . . Glo, glo,
glo . . . gloria, tak se to pivečko pívává . . . pil, pokud
mohl. Poté následoval soused. Čím víc kdo vypil na
jedno nasazení, tím větším býval rekem. Držíce se dva
a dva vzájemně rukama pod paží a zvedajíce jimi současně k
ústům své sklenice, připíjeli si na bratrství
vypitím piva ex, čili až do dna . . . Pro nedostatek řádné
kavárny dokončovali pivní hosté své noční sedánky
v jednom ze čtyř lokálů s dámskou obsluhou U Krystlíků,
naproti bývalému pivovaru, sedávali nejraději
v kuchyni při černé kávě ve skle po deseti krejcarech.
Občas se trousívali domů, až když vycházel z blízkého
děkanství pan děkan sloužit ranní mši . . . Pravil pan
Rykr, pamětník starých časů, pohladila jsem mu hřbet
vrásčité ruky, ale on věděl, že chci být sama, že chci
dál ne snít, ale znovu a znovu si promítnout všechno
to, co se stalo . . . Už dávno se setmělo a já jsem v zadumání
stála na vlhkém schodišti, pískovcové sochy mizely v
soumračném večeru, avšak tam na severním
nebi, nad obrysy mohutných osik a dubisek na nebesa
zářilo a vyzařovalo veliké město, náš vojenský tábor
tak, že nebesa narůstala zářením s přibývající tmou,
jak polární záře. Tam někde za lesy a kopci svítil mohutný
vojenský tábor s letišti a správními budovami,
podniky a ubikacemi, biografy a jinými osvětlenými
kulturními středisky . . . A tím světlem, přicházejícím
jakoby buzarem přes kopce a lesíky, rozsvětlily se
i sochy v alejích červených buků, těla těch pískovcových
mladých žen byla potažena mlhou večera, jako
by ty mladé ženy byly po koupeli a natřeny voňavými
mastmi se připravovaly jen a jen ke hrám lásky, jejich
nyvé pohledy byly plné touhy a já jsem najednou věděla, že
jsem toho tolik v životě prohrála, než jsem se
stačila rozhlédnout, tak všichni mladí muži, kteří mne
tenkrát milovali, že zestárli jako já, která tady stojím
před něžnými sochami osvětlovanými vojenským
městem, tam kdesi za kopci a lesíky, městem, kterému
říkáme naše Chicago . . . Peříčko stoupá vzhůru ke
hvězdám a já už teď žiju jen v samém štěstí.
9
Harlekýnovy milióny jako cukrová vata vyplňují mezery mezi
zprávami z celého světa i domova, přednáškami a hlavně
dechovou hudbou, jedině dechovka zaujme některé stařenky a
starce natolik, že zbystří, tak
nějak se narovnají, do taktu ve vzduchu vyťukávají
rytmus tak, že se jim zajiskří v očích, avšak zprávy
téměř nikdo neposlouchá, nebo naslouchá nějakou
zvláštní signální soustavou, jenom to, co chce kdo slyšet.
Mívám dojem, že kdyby byla vyhlášena válka, že
v domově důchodců by to nikdo nevzal na vědomí,
obzvláště když je čas přípravy k obědu. Ten oběd je
každý den téměř sváteční, je to chvíle, na kterou se
každý těší, kromě těch, kteří mají polámaný žaludek
a játra, avšak i ti s tím samým nadšením se těší na
nesolenou a nepepřenou polívku a jalovou kaši. Už
skoro hodinu před obědem se důchodci připravují, dívají se
netrpělivě na hodiny a raději každý se prochází
na chodbách, když je pěkné počasí venku, pět minut
před tím, než se otevřou vysoká, téměř čtyřmetrová
křídla dveří, už stojí ve frontě a dívají se nepřítomně
před sebe, polykají sliny a nemluví. A když se otevrou
dveře, každý co může nejrychleji, nejvíc se derou dopředu ti,
co kulhají a padají na svoje místo u stolu,
někteří aby nemuseli myslet a trápit se myšlenkou na
jídlo, tak pečlivě si čistí do ubrousku zabalené příbory,
pečlivě cídí talíř na polívku, natáčí talíř po světlu, aby
bylo vidět, zdali je opravdu talíř dokonale čistý, tu
chvíli po stropě a stěnách se rozzáří stovky matných
světel, reflexy porcelánových talířů, reflexy cíděných
lžící, stovky zrcátek běhá po obrovské fresce, která
přikrývá celý strop bývalého hraběcího sálu velikého
jako nádraží, obrovská vzdutá plachta pomalovaná
uprostřed jezdeckou bitvou, řecká vojska s chocholy
sekají do těžkých oděnců Peršanů, meče se blyští, všechny fáze
jezdecké bitvy, umírající, padající lidé
i koně, všechno je propojeno bojem a řeží, uprostřed
Alexandr Veliký s planoucím okem rozdává rány mečem a jeho
falanga se dere a trhá nepřátele s koní,
stovky obličejů zkřivených vášní boje, stovky těch,
kteří mají v prsou, krku smrtelnou ránu mečem, padají s koně,
ale ještě v té chvíli se dívají na svého velitele,
který rozdává rány mečem a rozsévá zkázu a současně
důvěru všech jeho bojovníků, že bitva nakonec se musí
vyhrát, dokonce je tady starý bojovník, který svým životem zachraňuje svého velitele, rozťatou hlavou, která to
dostala místo jeho pána, padá s koně, aniž jeho
velitel o tom co věděl, meče se blýskají, stovky paží
vedou ránu proti ráně, stovky kopí, stovky štítů s řinčením odvracejí rány, celý ten strop jídelny domova
důchodců je plný sténání, výkřiků, lomozu, třesku
a ržání, protože i koně jeden proti druhému bojují,
hryžou se . . . avšak dole u stovky stolů sedí čtyři sta
důchodců, a že ještě se nenalívá polévka, čistí si znovu
svoje talíře a čtyři sta talířů se ligotá, svými porcelánovými mělkými dny osvětluje jako pátravé kužele reflektorů celou tu bitvu, nikdo se nedívá vzhůru, ani
Francin ne, jedině já se dívám a žasnu nad tím, co
vidím, čeho jsem svědkem, je to víc než biograf, biograf
je pro každého, každý si zaplatil, tak se dívá, aby
si přišel na své, tady se nedívá nikdo, jedině já jsem
poctěna tím, co vidím . . . Francin, ten už od rána po
slouchal všechny evropské stanice, tady to jej nezají má,
tady v domově důchodců je jen jeho tělo, duchem
je pořád pryč, je ve všech stanicích rádia, kde se zprávy
podávají česky, bloumá a umísťuje podle Ottova Atlasu na
mapách celého světa všechny ty zprávy, které
slyšel, je na tom zrovna tak jako hráči mariáše, dívá se
na hodinky a trne, aby stihnul zprávy, aby nepřišel ani
o minutu . . . usmívá se někdy na mne, tak nějak zdálky, dívá se na mne s despektem, já to vím, že já žiju
tady, jsem duchem s tímhle zámkem, z balkónu se celé
hodiny dovedu dívat na městečko, ve kterém jsme spolu
žili . . . a je tady polívka, děvčata z kuchyně přinášejí
mísy s kouřící polévkou, čtyři sta párů očí se zvedá
a všechny ty oči jsou plné nadšení, sběračkou si každý
nalívá, těm, kteří mají parkinse, těm nalévají ti druzí,
celý sál je zaplněn parou desítek mís, hlukem šoupajících
se střevíců, bot a bačkor, cinkotem netrpělivých
lžiček, vnímám ty zvuky současně s tou plachtou vzdutou v sále
jako gigantická fůra sena, a pak je slyšet
netrpělivý cinkot lžící, údery lžiček o porcelán talířů,
srkání, mlaskání, říhání, údery solniček o hranu talíře,
nad talířem skloněné brýle, házející velké reflexy sálem,
plným stříbrných rybek, obrouček, obličeje téměř
dotýkající se bradou talířů . . . čtyři sta lebek se
kývá do rytmu polévky, která po lžících stéká hrdlem
do žaludků, všechny žaludky, i ty, které jsou nemocné,
s ohromnou chutí polykají tekutinu zdobenou nudlemi
a i zeleninou, hltavost v téhle první fázi je neuvěřitelná,
dokonce ani děti nejedí tak hltavě jako důchodci,
hlavně ti, kteří mají zažívací potíže, nikdo nejí tak hltavě
jako člověk s vředem na dvanácterníku, jako ti,
kteří mají snížený žaludek, žaludeční nervózu, ti se
nemohou ani dočkat hlavního jídla, mučí se představou, zda na
ně dneska vyjde ten nejhezčí kousek
masa? Zda si budou moci přibrat knedlíky? Omáčky?
A zatímco na stropě mladí muži se vraždí se zrovna
takovou chutí, s takovou záští si nepřejí žít, zatímco na
fresce na obvodu jezdecké bitvy se připravují lehkoodění řečtí
vojáci, bosí a s kopími, krátkými mečíky
a ohromným štítem posázeným pupíky na poslední
rozhodující zásah, na svoji chvíli, aby lehce dorazili
těžkooděné Peršany, tady dole v sále se přinášejí na
talířích hlavní jídla, knedlíky s masem a omáčkou,
shora sestupujících čtyři sta talířů a vzhlížející oči,
plné nadšení až do té chvíle, než talíř je na stole,
a když je porce odpovídající očekávání, nadšení se
stupňuje, když maso je jen flaksa, nadšení pohasíná,
zvolna se mění v udivení, pak rozhořčení, pobouření,
rozhlížení se po kouscích masa těch druhých a pak
nože cinkají, vidličky vznášejí kousky masa a knedlíků,
žvýkání, polykání . . . Někteří mužští ještě mají ten
zvyk, několik desítek mužů, v poslední chvíli si někteří
vyndávají zuby, dělají to tak nenápadně, snaží se být
tak nenápadní, že skoro každému, než ten umělý
chrup uloží do kapesníku, spadne na parketovou po dlahu s
třeskem, provinilé tápání, a pak docela červený a
zahanbený důchodce zastrkává umělé zuby
i s kapesníkem do kapsy, desítky dalších zase vytahují
zuby z kapsy a nasazují si je, a tak oběd je plný cinkání
lžic a nožů, vidliček, třeskotu talířů a pádů umělých
chrupů . . . A zase všichni hltají jídlo jako o závod,
do cela ta bitva Řeků s Peršany jako by přešla dolů, místo
mečů a kopí a štítu se tady používají lžíce a nože, vidlička a ubrousek . . . A když všichni dojídají, ti, kteří
dojedli první, kteří dorazili i to, co jim nabídli ti,
kteří
nesnědí víc než polovičku, tak náhle nastává otupení,
najednou jedlíci procitli, teprve teď vyšli z mračna jídla, teprve teď se začínají stydět, když si uvědomují, jak
hltavě jedli, jeden se dívá na druhého a vyptává se
v očích těch druhých, zda je neurazil tím, jak hltavě
jedl, avšak všichni jedli hltavě, všichni, i ti, kteří mají
potíže, ti jedli nejhltavěji, proto ti teď naslouchají
svým útrobám, svému břichu, jestli tam toho není
přespříliš, jestli nenastanou potíže, naslouchají a polykají prášky, berou si sodu. Ti, kteří hrají mariáš, už si
balí moučník do ubrousku a plni nadšení vstávají,
snad si ani neuvědomili, že jedli, vůbec se nesoustředili, myšlenkami každý hráč je zase u karet, ti, kteří za
dopoledne prohráli, prahli, aby dostali nazpátek aspoň
to, ti, kteří vyhráli, tak se usmívají a umiňují si, že
to,
co vyhráli, ještě zvětší o další výhry, Francin se podíval na hodinky, ano, v půl druhé bude naslouchat opět
zprávám z celého světa . . . a Harlekýnovy milióny
znovu začaly vyplňovat, zamlžovat sál a chodby a cestičky podle zdí houslovou vatou, něžnou a tesklivou
hudbou, která je příjemná a nezraňující jako rozprašovaná voňavka. A důchodci se zvedají, jeden po druhém,
někdy se jich vztyčí současně několik desítek,
nadšení zmizelo, teď se nasytili, několik desítek důchodců
rozházelo zase svůj umělý chrup po dubových,
do hvězdic sestavených parketách, všichni, kdo mají
umělé zuby a mění si je, vždycky mají dojem, že je
nikdo nevidí, avšak každý důchodce, protože má umělé
zuby, zná už ten pohyb sám od sebe, každý se stydí za
ty svoje zuby, snaží se vyjmout ty svoje zuby v předklonu,
některý dokonce předstírá, že si zavazuje tkaničku u botek,
avšak skoro každému se tak chvěje
ruka, že nejsou schopni udělat ten pohyb rukou do úst
a z úst a ztopit ty zuby v kapesníku, že třesoucí se
zahanbená ruka upustí ty zuby a ty s ohromným třeskotem letí
po hladké podlaze, až k nohám těch, kteří se
s despektem dívají na svého druha, jak se musí sklonit,
pokleknout a chytit ten svůj chrup jako ustrašenou
myšku . . . A každý důchodce, i když stokrát to ví, že
umělý chrup mají téměř všichni, i když každý ví, že
hokejisté, ti nejslavnější, kanadští profesionálové mají
svoje zuby před zápasem ve skleničce opatřené jménem na rechně
nad lavičkou, kde se slavní profesionálové strojí, a že se za
ty umělé zuby nestydí, patří to
k jejich řemeslu, staří lidé se stydí za ty svoje zuby,
vidět dávat si je do úst, přesto každý předstírá, odvrací
se, dělá to potají zrovna tak, jako dělá svoji potřebu,
taky stranou a na záchodě . . . a tak Harlekýnovy milióny
doprovázejí, vyvádějí důchodce nazpátek do pokojů, na chodby,
když je pěkně, tak na lavičku, na procházky, aby nastala ta
situace, ve které každý důchodce pečlivě zkoumá, zda nenastala
ta chvíle, kdy kyselé
šťávy začnou stoupat ze žaludku a zaplavovat ústa, zda
pobouřený žlučník odmítne zpracovat kvanta přepálených omastků
a kyselost smetany a tlusté maso z bůčků, kdy dvanácterník
vzduje najednou obsah žaludku
až do krku, a nešťastný starý člověk vyzvrací to, co
s takovou chutí snědl . . . Harlekýnovy milióny, netečná
páska, která se stále a pořád vrací, docela bez zájmu
rozstřikuje svoji vůni, svoji melodii, tak něžně
a jemně, že ji slyší jenom ten, kdo zbystří uši, kdo ji
slyšet chce, kdo Harlekýnovy milióny slyšet nechce,
tak se vzdálí až tak daleko od skříňky rozhlasu po drátě, že
ji už neslyší, nebo slyší, ale jen se mu to zdá, že
slyší, musí natočit hlavu a pak slyší . . . Tak jako já,
která chodím jen po těch mrtvých místech, stojím
a sedím jen v těch místech na chodbách a sálech, ve
kterých Harlekýnovy milióny a jejich tóny upadly na
zem, zeslábly tak, že se ohnuly. Avšak někdy zatoužím
slyšet a přehlušit sebe samu houslemi, smyčcovým lesem
Harlekýnových miliónů, a stoupnu si pod skříňku,
zvedám obličej a shora mne sprchuje a polévá tou vtíravou k
slzám dojímající hudbou tak jímavou, že se
sentimentálně rozslzím . . . A teprve tady a teprve teď
a teprve nyní, pod sprchou Harlekýnových miliónů
jsem zaslechla z toalety dávení kohosi, když jsem pozorně
odstoupila z hudby a naslouchala, slyšela jsem
hekání a zvracení na toaletách, slyšela jsem splachovací
systémy, krčení zuřivé vody, víření a pak mizení,
zběsilé propadávání útrobami odváděcích rour do kanálů všech
těch zbytků napolo strávených obědů, na
které zase se budou všichni těšit tak dlouho, až jednou,
hned po prvním soustu člověk zjistí, že mu už nebere,
že už nemůže nic pozřít, že zvolna, ale jistě začne umírat
hladem, protože vítězná nemoc, tak jako vítězná
řecká vojska vědí příliš dobře, zrovna tak jako ta perská
vojska, kterým už z očí trčí porážka, vědí příliš
všechno dobře, tak jako já, která si myslím, že jsem
jediná, která tady pořádně vidí. Ale kdepak! Vidím, jak
i ostatní se na mne dívají zkoumavě, tady vůbec každou chvíli
je člověk překvapen, odkud se na někoho
někde kouká. A vždycky ošacovává jeden druhého,
zdali je žlutý, zdali hubne, pozoruje tady jeden druhého, ne
zákeřně, ale tak a proto, že pozoruje ty druhé
brzy či později, ale vždycky, a přece vidí sám sebe, sám
sebe uvidí, sám si nahmatá na své tváři propadání.
Vidím ty oči starých lidí, kteří mají nemoc, na kterou
se musí jít s hodinkami v ruce a váhou, cukrovkáři,
když barometrický tlak jim vrazí hřebík tak, že si jej
nahmatají v ústech, jak vrávorají, musejí si sednout,
honem prášek zastrčit do úst, všichni nemocní, každý
ve své kategorii, všichni se poznají na dálku, tak když
jdou v městě, když se vidí poprvé, ihned každý pozná
na tom druhém a ten druhý v očích toho prvního, jaká
společná nemoc je pojí .. . já ale teď vidím, že každý
člověk má svůj osud, ani ne menší než já, spíš větší,
jenomže lidé jsou pokornější, než jsem já, jsou cudní,
nestaví na odiv to, že vidí, možná že oni, jeden každý
stařec a stařenka toho ví víc o domově důchodců než
já, ale hrají to do autu, nemají důvod se tím chlubit ani
v řeči, natož očima. A v tom jsou všichni tady dál než
já, která je neustále v jejich tichém a povlovném umírání
ruším. Tu chvíli se utrhla okapová roura a držíc
na jednom háku svezla se napříč průčelím zámku,
mocným úderem udeřila o zem, zůstala napříč jako
smuteční páska, důchodci, kteří se procházeli po nádvoří,
zastavili se, otočili, nehnutě stáli, protože roura
strhla skříňku i s konzolemi, rozhlas po drátě, který
i na zemi, pod okapovou rourou tichounce a sladce hrál
dál Harlekýnovy milióny . . . A právě tahle hudba mne
rozteskňovala, vracela nazpátek do lůna času, tam, kdy
jsme se stěhovali ze slavného pivovaru do vilky u řeky.
Francin seděl na židli, vedle něj ležela doga Bora a vedle ní
starý kocour Celestýn, všichni ti nemohli hrůzou
chodit, kdepak něco s dogou a kočkou, to jsem jen začala
uklízet na velké svátky, jen jsem obrátila židle
vzhůru nohama na stůl, už zneklidněla ta zvířátka,
kdepak začít něco s náznakem stěhování, už dostávala
kočka a psice sennou rýmu, kýchaly a dívaly se tak,
jestli je tady nenecháme, to stačilo jenom začít s velkým
úklidem, to i Francin, jak jsem jednou za čtyři
roky začala s malováním, tak nepřišel domů, kočky
nepřišly domů, psice ležela v boudě a třásla se tak, že
ta bouda popojížděla. A tak teď, když začalo stěhování,
dělníci na kurtech a popruzích odnášeli skříně a příborníky,
veliké stoly, potom v teplých dlaních krabice
a bedny s nádobím a krámy, které koneckonců každému nahánějí
hrůzu, umiňovala jsem si, jak se přestěhujeme, hned začnu
likvidovat všechny ty krámy tak,
jako bych likvidovala všechno po sobě, kdybych umřela, tak jak
jsem to dělala a musela udělat, když umřela
moje matka. A Francin seděl, díval se oknem na sladovnu, na
ten jeho milovaný pivovar, na vysoký komín, stará doga a
kocour seděli vedle něj a zrovna tak
tulili se k sobě, dodávali si sílu, protože tohle ještě
nezažila ta zvířátka, která teď opravdu věděla, že je
s nimi v pivovaře konec, kdykoliv jsem šla kolem nich,
pohladila jsem Francina a Boru a Celestýna a těšila
je . . . Neboj! A pokoj za pokojem, kus za kusem jsme
odváželi, Francin a zvířátka vydržela dva dny tak sedět a
dívat se, jak kolem nich defilovaly předměty, nábytek, který
měli rádi, který byl obrazem starých zlatých časů, které se už
nevrátí, a nakonec zbyly prázdné pokoje, ve kterých se ozývaly
kroky zesílené prázdnotou jak kostelních zvonů zvuk, viděla
jsem, jak se na
mne chodějí dívat zaměstnanci pivovaru, jejich ženy
a děti, dokonce přijeli někteří z velké dálky, aby uviděli
naši odplatu, přicházeli lidé z městečka, ti, kteří
k nám chodili, aby uviděli to, co se zdálo, že bude mít
trvání až do penze, teď tady jeden kus nábytku po druhém byl
odnášen na náklaďáky, viděla jsem, jak když
nemají místo, jak všichni ti, kteří nám přáli tenhle
osud, jak se hlasitě smějí, Anka z Buděcka nám kdysi
metala výčitky, ale oni ne, derou se prázdnou chodbou,
usedají na plechovou povlovnou střechu, tak seděli,
byla jich plná střecha, hlučeli, ti, kteří se nevešli, tak
usedali na okraj střechy, nohy jim visely přes okapovou rouru,
houpali nohama a smáli se, až se kuckali,
dokonce ti, kteří neviděli, vylezli na kramle pivovarského
komínu, aby viděli to, nač všichni léta čekali,
kolem prázdného náklaďáku bylo tolik lidí, že obtočili
se kolem, jako by to byla povodeň. A pak nastal ten
okamžik, kdy jsem vyvedla Francina, posadila jej na
křeslo na náklaďáku, pak jsem vyvedla starou Boru,
sama si vyskočila jen předníma nohama, musela jsem
jí pomoci, aby se dostala na náklaďák, a pak jsem se
vrátila a tam v prázdném bytě už ležel starý kocour
Celestýn, zvedla jsem jej jako mokrý ručník, tak se
potil, celý byl zpěněný, přitiskl se ke mně, tak mu
tlouklo srdce, jako bych držela nějaký stroj, a tak s kocourem
v náručí, vztyčená, stála jsem rozkročená na
náklaďáku a odjížděli jsme davem lidí, stovkami smějících se a
zvědavých očí, viděla jsem, jak všichni mi to
přejí, šťastni, že staré časy neplatí, tenhle obraz že
bude dlouho pro ně tím nejkrásnějším, co kdy viděli.
A tak v zatáčce jsem padla na koleno, to jsme vyjížděli
z pivovaru, podívala jsem se a uviděla jsem celý náš
život v pivovaře tak jasně, za několik minut jsem proběhla
čtvrtstoletím, jako bych se topila, jak mají vidění lidé,
kteří jsou blízko smrti. Ten pohled nazpátek mi
stisknul srdce. K čemu vlastně můj život byl? A rozhlas po
drátě tiše předl a háčkoval pořád tu samou
krajku Harlekýnových miliónů, pamětník starých
časů pan Kořínek se na mě díval, a když viděl, že jsem
domyslela svoje obrazy, lehce se mne dotkl hřbetu
ruky a slovy opisoval to, co přesně viděl nazpátek
v lůně času, ve velké dálce . . . Byl Štědrý večer a mrzlo . .
. Několikrát přišel poslíček z topírny a pravil, že
Fiala, topič, má jít do služby . . . jeho paní . . . Italka,
krasavice se šestiletou dceruškou, řekla, že není doma,
že neví, kde je . . . Mezitím odpoledne šel ve Stratově
jeden občan kolem borku . . . a tu se mu zdálo . . . že
někdo u stromu leží . . . Uviděl staršího muže a kolem
plno krve . . . Běžel pro pomoc . . . Když přišli lidé,
zjistili, že muž má podřezáno zápěstí a krk. Krev už ne
tekla a byla sražena na ranách . . . a muž byl tuhý . . .
Vedle něj ležela břitva a list papíru . . . Odcházím dobrovolně, už to nemohu vydržet . . . Psal o špatném stavu
lokomotiv . . . špatném uhlí . . . jezdil jako topič, byl
stále unaven . . . V tehdejší době bylo nutno často na trati
sto kilometrů dlouhé . . . třeba čtyřikrát srážet oheň .
. .
doma neměl chvilky klidu . . . Manželka si nemohla
zvyknout na prostředí, ve kterém žili, a vyčítala mu
věci, za které nemohl ... Starosta s četníkem nechali
sebevraha naložit na vůz a odvézt do márnice na hřbitov v
Kostomlatech. . . V té době přišel telegram z Kostomlat do
topírny, že topič Fiala je mrtev a že je v Kostomlatech .
. . Asi ve čtyři hodiny odpoledne přijel kočárem doktor
Gruntorád k nemocnému . . . a přitom
byl vyrozuměn, aby se podíval do márnice na mrtvé ho . .
. Doktor Gruntorád po bedlivé prohlídce zjistil . . .
že sebevrah žije . . . Ošetřil mu rány a odvezl ho do
nemocnice . . . Byl Štědrý večer . . . Abyste věděla, za
starých časů takový topič musel znát zdejší druhy uhlí.
Osobní lokomotivy, dvouspřežní sieglovky, měly šikmé
rošty, a proto býval v topeništi velký tah. Vedle hnědého
uhlí se topilo i černým. U osobních lokomotiv někdy
pouze černým, a to z různých dolů, waldenburským,
které nesneslo hák, spékalo se, zvláště když byl oheň
živý. Neurodským, které dělalo kopce, které se mohly
za jízdy hákovat. A pak hornoslezským, gottesberským,
kladenským, rosickým a ve vzácných případech,
v Děčíně i kardifským až z Anglie . . .
10
Harlekýnovy milióny se staly trvalou znělkou domova
důchodců, snad to bylo tím, že domácí lékař, který byl
starý, snad osmdesát let, byl také ctitel starých zlatých
časů, ten měl Harlekýnovy milióny rád, pro něj to byla
léčba, když vyšetřoval důchodce ve své ordinaci, často
se zasnil, přestal vyšetřovat, dokonce když přiložil na
moje záda ten přístroj na vyšetření srdce, zasnil se
nad Harlekýnovými milióny tak, že zničehonic pravil,
když si nasadil trubičky do uší . . . Haló, tady doktor
Secký, kdo tam? Ten doktor nejenže už byl také dávno
v důchodu, ale měl prý tolik nemocí jako celý domov
důchodců dohromady, takže když si nevěděl sám se
sebou rady, každý rok odjížděl do lázní. A vystřídal jej
mladý lékař doktor Holoubek, který měl kučeravé vlasy, vypadal
jako Alexandr Veliký, takže většina důchodkyň se do něho
zamilovala, bylo to vidět, že si braly ty nejhezčí šaty, každý
den se těšily, že by mohly
mít štěstí a potkat pana doktora, ten čas chodily do
městečka a nechávaly si dělat trvalou ondulaci, barvily
si tvářičky a snažily se sedět na lavičkách a v křeslech
výtvarně, dokonce ty, které špatně chodily, přítomnost
doktora Holoubka je donutila, že chodily, jako by jim
nic nebylo. Mužské si pan doktor Holoubek naklonil
tím, že se jich vyptával nikoliv na nemoce, ale kolik
kdo kouří, kolik pije. A každému kuřákovi, když mu
řekl po pravdě, že kouří dvacet cigaret, řekl nadšeně,
že on kouří třicet cigaret, ale ať se důchodce snaží snížit
svoje kouření na cigaret patnáct . . . A tak odcházeli
důchodci zjasnění, s chutí kouřili a libovali si, jak dobrý je
doktor Holoubek. Nejvíc ale nadšení vzbuzoval
u pijáků. To jen vešli do ordinace, tak pan doktor na
každém hned poznal a předem říkal .. . Tak vy pijete
šest piv! A důchodce pravil, že jich pije sedm. A pan
doktor Holoubek zvolal, ale to pijete jich málo, snižte
svoje pití na pět piv denně, ale dávejte si dvě veliká
štamprlata čisté kořalky, nejraději pijte ruskou vodku,
kdo máte peněz míň, pijte Hanáckou jemnou, ale já
doporučuju pít Prostějovskou režnou, protože já jí piju
půl litru denně, ale po ránu, doporučoval pan doktor
Holoubek, je nejzdravější místo snídaně namáčet si
kyselou okurku do rumu. A všem říkal, že otázka zdraví či
nemoci je už vyřešena v genech, už v těle matčině,
tak už je rozhodnuto, kolik let se kdo dožije, a kouření
a pití nemá na to vliv, protože komu je určeno v genech, že
umře ve čtyřiceti letech, tak umře, i když nepije a nekouří, a
komu je souzeno, že umře v sedmdesáti osmi letech, tak může
kouřit a pít, pokud jen na to
má peníze. Starý pan doktor tak kouřil, že nikdo jej
nikdy neviděl bez zapálené cigarety, i když psal recept, tak
pořád kouřil, měl cigaretu ve rtu na pravém
koutku a tak jeho brýle, to pravé sklíčko bylo celé zahnědlé
od kouře, dokonce starý lékař neměl cigartašku, ale vzal si
cigarety z aktovky, tam měl svoji trafiku, říkali o něm, že
tak rád kouřil, že si natahoval budíka na čtvrtou hodinu
ranní, aby si zapálil cigaretu
a pak, od té chvíle kouřil jednu za druhou, nikdy nezakašlal,
jenom byl starý skoro osmdesát, ale pořád se
měl k světu, barvil si vlasy na kaštanovo, a v ordinaci
měl vždycky dvě cigarety, jednu v prstech a druhá hořela na
niklové vitríně, kam chodil pro léky. A tak zatímco se starý
pan doktor léčil v Mariánských Lázních,
pan doktor Holoubek dodával všem chovancům domova důchodců
kuráž do života, bylo hned vidět, jak i ti
mužští chodí tak nějak zvesela, kupovali si lahvičky
a popíjeli už po ránu, celý zámek byl plný příjemné
vůně Prostějovské režné, příjemné vůně fenyklu, ženské už od
rána si mazaly tváře želé royal, pudrovaly se,
voněly, nosily dokonce voňavé noční prádlo, a tak všechny
chodby navíc voněly voňavkami a šminkami,
jako v divadelní šatně celý zámek páchnul a každý
důchodce se těšil, kdyby měl to štěstí a potkal doktora
Holoubka, že mu poděkuje za pozdrav, že se mu pokloní, protože
starý pan doktor, ač kouřil, tak nesnášel,
aby někdo z důchodců kouřil na chodbách zámku, starý pan
doktor, ač pil, tak křičel, když nějaký mužský
páchl pivem nebo kořalkou, tu hrozil, že okamžitě pošle
důchodce tam, odkud přišel, za trest, nazpátek
domů . . . Ale pan doktor Holoubek měl ještě jednu vášeň,
miloval vážnou hudbu, měl ji tak rád, že se musel
o ní vypovídat, sdělit její krásu i těm druhým. Jednoho
večera sezval všechny ctitele hudby do jídelny, přinesl
gramofon a pohnutým hlasem pravil... Abych vás
uvedl, přátelé, do říše tónů, dovolte mi, aby vám Claudio
Arrau zahrál Lisztovu Píseň lásky . . . Liebeslied na
slova básníka Freiligratha . . . A nasadil jehlu a Claudio
Arrau začal hrát tu píseň lásky, tesknou píseň, každý jeho
prst setrvával na klávesnici s velkým důrazem, doktor Holoubek
přednášel tichým hlasem . . . Ó
lásko, ó lásko, jak ještě můžeš dlouho znít, jak ještě
dlouho chceš znít, hodina přichází a přichází a ty vstáváš z
hrobu a žaluješ . . . A většina důchodkyň byla tak
pohnuta, že začala tiše broukat tu píseň lásky,
tichounce a pak jejich sborový broukavý nářek sílil,
a i já jsem byla hluboce dojata, protože tak jako já
jistě i většina starých ženských měla ve své poslední
vůli, aby ta Píseň lásky byla jejich poslední písní, píseň,
která se bude hrát, až rakev bude spuštěna do
hrobu, nebo zvolna se zasune do kremační pece . . .
hraběcím sálem teď hřměl klavír pod prsty Claudio
Arraua a stařenky i někteří starci broukali píseň lásky
jako chorál, najednou to byla mše poslední písně, kterou teď
vystřídal vodopád tónů, perlivý klavír, který
přehřměl, jako by na cínovou střechu se vysypalo jarní
krupobití, které opět přešlo v tu pomalou píseň . . . Pan
doktor Holoubek recitoval poslední verše básníka, který
inspiroval Liszta . . . A hlídej svůj jazyk bedlivě, neboť brzo je vyřčeno slovo zlé, avšak ten druhý potom
jde a naříká . . . Pan Otokar Rykr pravil mi tiše . . .
V Palackého třídě se bříškem a césarovským nosem
honosil v krámě domu sto patnáct řezník pan Huněk
Antonín a neméně břichatým byl i jeho protějšek
v čísle padesát jedna pekařský mistr Antonín Štolba,
jehož bylo vídat zamoučeného pokuřovat ve dveřích
jeho kvelbu. Před Štolbou obýval tento dům truhlář
a kostelník Vambera. Jeho chloubou byl špaček, naučený
vytahovat malým rumpálem skleničku s vodou
do klece. A v Palackého třídě nad vchodem do Tusarova krámu,
zetě Votavy-Paňáci, visely ve dvou půlvěncích dřevěné citróny,
proložené vavřínovými bobkovými listy, clem zatížené
pomeranče, svatojánský chléb,
žluté škrobové bonbóny v podobě různých figurek, pocukrované
preclíčky a mejdlíčka růžová a bílá, pendrek a sladké dřevo.
Při vchodu do krámu stával sud
slanečků, na pultě soudeček s ruskými sardinkami čili
rusy s cibulí . . . Pan doktor Holoubek teď držel další
gramofonovou desku á pravil... A nyní mi dovolte,
abych vám zahrál tu jistou část hudební básně, kterou
napsal Zdeněk Fibich, Českou filharmonii diriguje sám
pan Neumann, ta báseň se jmenuje V podvečer, je to
nesmrtelná píseň lásky, která dojímá celý svět a je
známa pod jménem Poem . . . A důchodcům se zalily
oči slzami, všichni byli bezmezně vzrušeni, pan doktor
nasadil jehlu, avšak filharmonie hrála teprve tu část
skladby, kdy mladý Fibich stoupal po schodech do
bytu Schulzových, pan doktor zvedl zvukovku a nasadil jehlu,
pak se posadil do hraběcího křesla, po několika akordech se
Česká filharmonie odmlčela, a když
zazněla píseň lásky, důchodkyně začaly broukáním
doprovázet orchestr, dirigent pan Neumann jistě sám
se promítnul do mladého Fibicha a vyznával lásku
slečně Schulzové, stařenky a starci se neubránili a velkým
citem doprovázeli broukáním Poem, protože téměř všichni měli
napsáno ve své poslední vůli, že před
smutečním obřadem si přejí, aby jim gramofonová
deska nebo na harmonium zahráli tuto píseň lásky,
pamětník starých časů pan Karel Výborný tichounce
mi vyprávěl... Další figurkou našeho městečka byl
Pepík Přikryl, zvaný pochodující lahůdkářství, který
po absolvování školy se vyučil číšníkem a jen občas
toto zaměstnání provozoval, jinak byl živ z obchodu,
který provozoval večer po hostincích. Byl postavy
malé, tlusté, honosil se objemným břichem, na němž
spočíval veliký koš, popruhem zavěšený na krku.
V tom koši měl olejovky, očka, cibulky, ruské sardinky,
naložený květák, pepřenky a jiné k pití dráždící pochutiny . .
. A blížil se závěr symfonické básně V podvečer, všechny
důchodkyně i já jsme se staly Anežkami Schulzovými, které byly
poctěny láskou mladého
skladatele Zdeňka Fibicha . . . Pamětník starých časů
pan Václav Kořínek byl inspirován a pravil zasvěceně . . .
Obyvatelstvo našeho městečka, kde se zastavil
čas, bylo z pondělí na úterý šestadvacátého srpna roku
osmnáct set devadesát pobouřeno v noci velikým křikem a
pohoršlivým chováním důstojníků dragounské
posádky, která se loučila s městem, z něhož byla přeložena do
Vídně. Důstojníci pořádali věneček a křikem,
mezi který se mísilo štěkání, vytí a mručení medvědů,
se loučili s obyvatelstvem. Třetího července roku
osmnáct set devadesát tři se zabývala městská rada
a obecní zastupitelstvo aférou důstojníka jízdy hraběte
Schonborna, který po půlnoci ve druhém poschodí
domu pana doktora Gruntoráda na náměstí střílel do
ulice na tři lidi prý proto, že hlučeli pod okny bytu,
v němž se hrálo na klavír, a hodili do okna kameny.
Důstojník vrátil po vyšetření český rozsudek s poznámkou, že
mu nerozumí. Pravil tiše pan Václav Kořínek a pan doktor
Holoubek vyměnil gramofonovou
desku a držel v prstech zvukovku a měnil jehlu a pohnutým hlasem vyprávěl . . . A nyní Herbert von Karajan a jeho
orchestr zahraje Faunovo odpoledne, Faun
ochrnutý láskou k nymfě, potřísněný šťávami lásky,
teď leží u moře, pod zavřenými víčky si promítá šťastnou
chvíli lásky, která od něj odešla, leží ve světle
slunce, teď se posadil a na syrinx hraje tesknou píseň
touhy, slavnost iniciace, první lásky, příboj moře
a světla je plný ržání, milování a únavy, která zbyla po
krásné nymfě, obklopen živly, sluncem a mořem, vzduchem a zemí
. . . Pan Václav Kořínek toho využil a tiše
vykládal . . . Poručík Korb z Weidenu, v noci devátého
srpna roku osmnáct set osmdesát sedum střílel z revolveru z
okna svého bytu na náměstí na Františka
Jiráka, který s několika občany se pozastavil nad nelidským
týráním baronova sluhy slovy: Tohle nedělá
pan baron. Jirák ale zůstal nezraněn, neboť kule se
odrazila metr nad jeho hlavou o zeď hotelu Na Knížecí
a zaryla se do podlahy na náměstí. Náboj nalezený
dělníkem Kroupou byl zaslán na místodržící se stížností . . .
A symfonický orchestr dirigovaný Herbertem
von Karajanem začal hrát Faunovo odpoledne, opravdu ta hudební
báseň byla plna teskných melodií lásky,
pan doktor Holoubek se držel za tvář a prožíval ten
nářek lásky, jeho kučeravé vlasy mu padaly přes prsty,
důchodkyně se dívaly na tu jeho ušlechtilou hlavu
plny soucitu, oči jim plály a třpytily se slzami, snad
jim poprvně došlo, že by mohly být nymfami, poprvně
snad v životě zatesknily po ztraceném mládí, po tom
být mladou smyslnou ženou a dopřát panu doktoru
Holoubkovi, aby je miloval tou samou láskou jako
Faun, který teskným syrinxem sám sobě hrál tesknou
pohanskou píseň. I já jsem byla vzrušená, celým tělem
jsem zažívala sladké neštěstí fauna, který jistě už nebyl
mlád, dokonce mi napadlo, že Claude Debussy,
když psal tu skladbu, že prožíval sám sebe, už staršího
muže, od kterého již odešly bizarní představy o štěstí,
který dokonce snad miloval nymfu jako poslední ženu,
když už neměl naději, že jej ještě někdo bude milovat
tak, jak jej milovala právě ta, která odešla, proto ten
nářek . . . Viděla jsem, že i to samé prožívají důchodkyně,
tak nějak jim ta hudba řekla i něco o nich samých,
taky někde v hlubině času byly milovány a milovaly
naposledy, viděla jsem, že je to Faunovo odpoledne dojalo
daleko víc než Harlekýnovy milióny, že si tuhle
chvíli nepřály, než znovu a znovu slyšet ten teskný
hlas flétny za doprovodu symfonického orchestru, který řídil
Herbert von Karajan, který zrovna tak prožíval při natáčení
to, co donutilo pana doktora Holoubka,
aby si držel v dlaních svoji tvář, a jeho kučery se
v jeho prstech otřásaly, jako by plakal ... Pan Václav
Kořínek mi pravil tiše . . . Před čtyřčlenným senátem
v Mladé Boleslavi byl v červenci roku osmnáct set
osmdesát sedum odsouzen na tři měsíce těžkého žaláře s
týdenním postem sedumatřicetiletý nádeník
František Štěrba, otec pěti dětí, že vyhrožoval městskému
dozorci Mostbekovi, kterému bylo nařízeno,
aby Štěrbu vystěhoval z obecního domku. Štěrba se
vymlouval, že je obecním příslušníkem a že je obec
povinna mu byt zaopatřit. Nehýbal se, a když mu byly
od světničky odebrány dveře, okna a trouba od kamen,
ulevil si výhrůžkou, že Mostbeka zabije, hnáty mu přetluče,
vynadal mu holomků a lumpů. Před soudem se
Štěrba vymlouval na zoufalství. Při bouřce a hromobití
byl v bytě bez oken a dveří s nedospělými dítkami . . .
A Faunovo odpoledne skončilo, pan doktor Holoubek
procitl, zvedl zvukovku a tak stál docela dojatý, zasažený,
rozhlížel se nechápavě kolem sebe, důchodkyně
visely na něm očima a ano, viděla jsem, že pan doktor
je faun a všechny ženské se staly nymfami, aspoň na
tuto chvíli, v krásném souzvuku a já jsem si přála jistě
tak jako všechny důchodkyně, aby pan doktor byl
s námi napořád, aby každý týden nás vzdělával vážnou
hudbou, v sále, na jehož stropě se vzdouvala veliká
freska bitvy krále Alexandra Velikého, který se tolik
podobal panu doktorovi Holoubkovi, který vytřásl slzy
a zvedl ruce, jako by se vzdával, a pravil . . . A nyní nám
Herbert von Karajan zahraje od Franze Liszta Les
Preludes, nic vám už nepotřebuju vysvětlovat, vidím,
že jste se ocitli v samém srdci vážné hudby, jen jedno
řeknu, že Les Preludes jsou výrazem a odpovědí na
to . . . Co je to život? A nasadil zvukovku a zalomil rukama,
usedl na bílou hraběcí židli doprostřed sálu,
přehodil nohu přes koleno, do dlaně vdul svoji bradu
a naslouchal a tak nějak přes něj, přes tu jeho postavu,
uvěřily prvním tónům všechny ženské v hraběcím
sále, muži dál se tvářili nechápavě, tak nějak ti mužští
litovali, že sem se nechali zlákat, že pro ně by bylo
lepší dívat se na televizi nebo jít do městečka na pivo.
Možná, kdyby místo pana doktora Holoubka uváděla
do říše hudby mladá lékařka, tak by se nechali strhnout zrovna
tak jako důchodkyně panem doktorem . . .
A ta symfonická báseň od Franze Liszta opravdu byla
ještě silnější, ještě hroznější to byla výpověď o tom, že
na světě je jen ten život plný a krásný, který je živený
láskou, vztahem muže k ženě, mladé ženě, která miluje celou
svou bytostí, tělem, vším, plně, zrovna tak jako
ty sochy mladých měsíců v našem parku, symfonický
orchestr tesknil a zvedal se dalšími přílivy a přívaly
citů, stoupala ta hudba vítězně s rozhodnutím k vyjádření,
plnému vyznání Franze Liszta, že bez lásky, bez
velké lásky nemůže žít . . . že za takovou lásku se musí
i bojovat. Orchestr teď zazněl plnými pozouny a trubkami,
bubny, a zatímco ženské zvrátily hlavy, seděly
na židlích jakoby bez hlavy, dívaly se na strop, na kterém
bojovala řecká vojska s vojsky perskými, uprostřed bojiště
vlály vlasy a paže útočícího Alexandra, od
stropu jako by padal třesk kopí a zbraní tak, jak se
srazila vojska, tak jako jsou sraženy větve starých
kaštanů v zámecké aleji . . . Tu důchodci nasadili do
dlaní svoje ústa a troubili s orchestrem, který řídil
Herbert von Krajan, a troubili, znali ten part Les Preludes,
troubili, jejich troubení naplňovalo nejen sál, ale
neslo se celým zámkem. A já jsem si vzpomněla, že
tyhle trubky a tahle část Les Preludes, že to byla za
protektorátu znělka žurnálu, který přinášel zprávy
z bojiště, na kterém Němci porazili Francii a Polsko,
zrovna tak si jistě na to vzpomněli všichni mužští, důchodci,
kteří tenkrát byli mladí. Pan doktor Holoubek
se zvedl, rozhlížel se nechápavě, byl mladý, jistě nepamatoval
tu znělku uvádějící každý Wehrmachtbericht . . . A rozletěly
se dveře a do sálu vběhla Němka
z Pecru, orchestr už se zklidnil a unavený smířlivý tón
zdánlivě předstíral mír, aby se znovu pozouny a horny
a trubky rozezvučely, a Němka z Pecru stála, její oči
zářily, přes záda měla přehozený uzel a v něm ty svoje
nejcennější věci, podávala občanskou legitimaci panu
doktorovi Holoubkovi a zvolala . . . Naši zase obsazují
Sudety, vstupují do osvobozeného Pecru, hlásím se na
odsun! A pan doktor Holoubek stál a nevěděl, co má té
stařence říci, její oči plály dál ve zvuku pozounů a bubnů a
trubek a celého symfonického orchestru, avšak
pak vítězné fanfáry se vytrácely, a opět zvolna něžná,
skomírající melodie tichounce odpověděla na otázku . . . co je
to život? poslední tóny byly plné smíření,
lásky, která byla vydobyta . . . a tedy skončila tím, čím
začala, ale v tak nějak vyšším smyslu . . . A stařenka,
Němka z Pecru, najednou zesmutněla, její ruka natahující se a
držící občanský průkaz poklesla, otočila se
a zklamaně odcházela ze sálu, aby opět si uložila svoje
nejcennější věci do skříně a nočního stolku . . . A v sále
všechny oči byly rozšířené, nemrkající oči důchodců
zíraly do samotného srdce hudby, která každému po
svém odpověděla na otázku . . . co je to život, i ta stařenka
z Pecru i ta znělka z Wehrmachtberichtů, týdenních žurnálů za války najednou řekla něco víc o hudbě,
než by očekával . . .Pan doktor Holoubek vytáhl gramofonové desky a
pravil . . . Přátelé, ta hudba nás tak propojila, že od
dnešního večera jsme se sblížili, že jen
vám a pro vás teď si přehrajeme houslový koncert
Brahmsův, číslo sedmdesát sedm, nejdřív jej zahraje
George Kuhlenkampf a potom můj Váša Příhoda . . .
Nasadil zvukovku a svezl se do křesla, důchodkyně jak
hraběnky naslouchaly houslovému koncertu, koncertu
houslí, který přednášel George Kuhlenkampf, který
tenkou nití svých houslí vyšíval teskný ornament. Pamětník
starých časů pan Karel Výborný chtěl něco vyprávět, ale pan
Kořínek mu položil prst na rty a zaposlouchal se do nářku
houslí, do sálu po špičkách vešli
tři hráči mariáše, drželi v prstech karty jako tři vějíře,
posadili se a naslouchali houslovému koncertu. Už
dávno dohrál svůj part George Kuhlenkampf, teď Váša
Příhoda začal hrát ten samý, a přece docela jiný koncert od
Brahmse číslo sedmdesát sedm, a já jsem slyšela a věděla, že
opravdu Váša Příhoda se zmocnil
všech posluchačů tak, až zasténali, viděla jsem najednou Vášu
Příhodu tak, jak jsem jej viděla dávno před
lety v našem městečku koncertovat za doprovodu klavíru,
tenkrát měl málo vlasů, avšak jeho obličej tenkrát byl
oduševněle krásný, byl tenkrát docela maličký a přitloustlý,
avšak tím víc jeho postava splývala
s houslemi, hrál tenkrát se zavřenými víčky, aby mohl
tím víc přenést štíhlost svého ducha přes prsty do
smyčce a strun a nakonec do uší dojatých posluchačů,
tenkrát jsem byla naplněna nejen krásou, ale posvátnou hrůzou
a radostí z toho, jak houslový koncert dovede člověka učinit
krásným. Teď, tady v domově důchodců, Váša Příhoda dojal
posluchače tak, že se nebránili slzám, vzlykům. Pan doktor
Holoubek to nevydržel, zdvihnul se, jeho bílý plášť se napjal,
pan doktor
se chytil za hrdlo, cosi jej škrtilo, něco, co nemohlo
z něj, tak chvíli stál, zděšené důchodkyně se zvedly
a zdvihly ruce. Pan doktor se zapotácel, přiběhl k oknu
a rozhrnoval polyesterové záclony, snažil se otevřít
okno, avšak zamotával se čím dál tím víc do záclony,
Váša Příhoda přestal hrát a orchestr mocnými symfonickými
akordy giganticky opakoval větu houslí, pan
doktor Holoubek oběma rukama chtěl rozhrnout záclonu, aby se
dostal ke klice okna, avšak záclona nepovolila a tak mocným
dirigentským gestem ruce pana
doktora utrhly záclonu i s garnýží a teď už nic nebránilo, aby
se okno rozletělo a pan doktor se nadýchal
vzduchu. Avšak to samé, co dělal pan doktor, udělaly
i ženské, rozevřely další tři okna a lačně pily chladný
večerní vzduch. Avšak zatímco se vykláněly z oken,
pan doktor Holoubek vběhl doprostředka sálu, Váša
Příhoda opět nasadil smyčec a hrál další větu, ta věta
byla víc, než očekával pan doktor Holoubek, byla to
nějaká záliba v pustošení . . . Důchodkyně obstoupily
pana doktora, který v záchvatu nadšení si vytrhl hrst
vlasů, pak zdvihl hraběcí židli, krásnou bílou židli,
a mocným úderem o koberec jí přerazil nohy, viděla
jsem, že některé ženské si vytrhly chuchvalec odbarvených
vlasů a hodily je do průvanu oken, a potom
mocnými údery rozbily hraběcí bílé židle, dřevo se
tříštilo, židle se kácely, avšak Váša Příhoda, něžný
a zasněný dál navlékal tenkou a sladkou píseň teskné
lásky, tak nějak hrál z veliké dálky, aby tím víc zraňoval
pana doktora Holoubka, který teď zdvihl ruce, rozhodil je
jakoby ve věšteckém nadšení, opojení . . . A rozeběhl se,
vyběhl s nářkem na chodbu a běžel úprkem
po schodech, za ním všechny důchodkyně, některé
padly v zatáčce, smekly se jim střevíce, některé už nevstaly,
plazily se ale dolů, do vestibulu, kterým proběhl
pan doktor Holoubek. Běžela jsem za ženskými, nikoliv abych
chtěla vědět, co udělá pan doktor, ale abych
viděla to, čemu bych nikdy nevěřila, že se může stát.
Avšak ze dvora opět přiběhl bílý plášť a pan doktor
Holoubek opět to bral nahoru, přeskakoval dva tři
schody, míjel ležící důchodkyně, avšak s panem doktorem Holoubkem běžely nahoru ženské, už s rozpuštěnými vlasy,
poztrácely svoje tašky, kloboučky, oči
měly rozevřené nadšením, běžely za panem doktorem,
který opět rozevřel uprostřed sálu ruce, rozhodil je,
a když se zaposlouchal do houslového koncertu, ne ubránil
se a k údivu všech mužských vzal zpřeráženou
bílou židli a vyhodil ji otevřeným oknem ven, viděla
jsem, jak ty zpřerážené nohy se jako by chvíli zastavily
v otevřeném okně s černým vzduchem v pozadí
a pak teprve ta židle padla do písku dvora, a ženské se
rvaly o další židle a házely je z okna a důchodci
nechápavě se dívali na rozčilené ženské, pamětníci starých
časů vrtěli hlavami, šeptali si, hráči karet se zvedli
a mocným gestem ruky zatratili to, co v sále viděli,
a vyšli, aby hráli dál mariáš, pan doktor Holoubek při stoupil
ke gramofonu, nastavil ucho, naslouchal Vášovi
Příhodovi a najednou vydal takový křik, jako by smyčec Váši Příhody proniknut do sálu a z těsné blízkostí
panu doktorovi vypíchl oko, protože pan doktor Holou
bek se chytil oběma dlaněmi za obličej a tak zase běžel
ze sálu, důchodkyně za ním, běžel, klopýtal o ležící stařenky, packal a přeskakoval je, aby vyběhl na nádvoří
a běžel parkem, přeskakoval lavičky a kácel je, důchodkyně se belhaly za ním, až tam na louky k rybní ku, kde
pan doktor Holoubek se zastavil, důchodkyně
jej doběhly a dívaly se mu do tváře, otevřenými okny
z hraběcího sálu byly slyšet mocné akordy symfonického orchestru . . . a pan doktor vstoupil do mělkého
rybníka, vešel až po kolena, důchodkyně ve šly do vody
za ním, pan doktor Holoubek se naklonil
a nabíral plné hrstě studené vody a omýval si obličej,
důchodkyně se nakláněly nad rybník a nabíraly plné
dlaně a tiskly si vodu do pomalovaných obličejů . . .
A pan doktor jako by procitnul, vybrouzdal se z rybníku a
pomalu, hrozně pomalu se vracel na nádvoří, tam
na paloučku byly kopky sen, pan doktor Holoubek zničehonic
začal hopsat, tančit kolem kupky sena, bral
plné hrstě a rozhazoval je v rytmu svých hopsajících
mokrých střevíců, důchodkyně se oddaly tomu samému tanci,
rozhazovaly plné hrstě sena, pan doktor tančil jako faun, z
otevřených oken teď dál Váša Příhoda
pokračoval ve svém houslovém koncertu, pan doktor
zpomalil svůj tanec, teď zazářily bílé a zpřerážené
nohy vyházených židlí a důchodkyně, tančící tak jako
pan doktor, pohybovaly se v rytmu zpřerážených hraběcích
židlí, ve zpomalené dionýsovské slavnosti, tančící nymfy v
důchodu, plné ale toho samého žáru jako
za starých časů, za kterých všechno to krásné i surové
bylo dopřáno jen krásným mladým lidem, polobohům,
bohům, kteří se převlékli za déšť a v přepršce milovali
a otěhotněli krásnou, důvěřivou pozemšťanku. Pak vyšel měsíc,
pan doktor Holoubek ležel v seně, díval se
do nebe, světlo měsíce zvyšovala zsinalá záře vojenského města
tam za ohromnými dubisky a kopci, zelenkavé a růžové nebe,
které hučelo a šumělo neónovým a elektrickým světlem, na
nádvoří se bělaly zpřelámané nohy křesel a hraběcích židlí,
otevřenými
okny ze sálu Váša Příhoda dál vyprávěl svými houslemi romanci
nějaké nešťastně šťastné lásky, teď to došlo i všem
důchodkyním, že vlastně to, že už týden se
pudrují a voňavkují a nechávají si v městečku dělat
ondulace, to všechno podnikly ne kvůli krásnému
` panu doktorovi Holoubkovi, ale jen pro tuhle chvíli,
kdy jim došlo, že jediné, co má na světě cenu, je láska,
nešťastná láska, která je vším pro každou mladou
ženu, že ten hudební skladatel prožil a zapsal příběh
své lásky, která ale už od něj dávno odešla, která se
mu stala taky, když byl mlád, že tuhle skladbu mohl
napsat, teprve až když pochopil, že už je starý, takovou
vzpomínku na lásku, která je víc než láska sama . . .
tak nějak zdálky znělo to vyznání, že vzpomínka lásky
je silnější. Důchodkyně zvážněly, zkrásněly tím houslovým
koncertem, který dál padal otevřeným oknem,
mocný orchestr opět dopřál Vášovi Příhodovi, aby si
trošku odpočinul, převzal tu jeho melodii a zdálo se, že
ta hudba vychází z celého zámku, od sklepa až do
všech pater, až na půdu a ještě víc, tak hudba vyzařuje
až do korun starých stromů, aby najednou přestala,
a Váša Příhoda znovu naléhal na posluchače, sám na
sebe, naléhavou výpovědí svých houslí, které dál zaznamenávaly
to, co Brahms považoval ve svém světě
za nejkrásnější, za podstatné, to krásné neštěstí neopětované
lásky. A já jsem viděla znovu ty sochy v zámeckém parku,
ozářené zsinalým světlem Chicaga,
chodila jsem od jedné sochy mladé ženy ke druhé, slyšela jsem
Vášu Příhodu a věděla jsem najednou to, co
jsem dřív nevěděla, že všechny ty sochy mladých žen
jsou plné teskné hudby, docela že těmi sochami prochází ten
samý houslí nářek a štěstí, že ty pískovcové
sochy se chvějí láskou, které se současně bojí . . .
A když koncert skončil, bylo ticho. Bílý plášť doktora
Holoubka zářil na louce vedle naznak ležících důchodkyň,
kouzlo hudby zvolna opadalo, otevřené okno
a bílé polámané nohy hraběcích křesel zářily jako výčitka. Pan
doktor Holoubek se posadil, rozhlédl se
a asi se zděsil, zastrčil si prsty do vlasů, zvedl se a cik
cak odcházel, nechával za sebou mokré cápoty, důchodkyně jako
by procitly, zvedaly se a nemohly uvěřit tomu štěstí, které je
potkalo, pak vyšly jedna po
druhé na chodbu, stály přede dveřmi pana doktora
Holoubka, celé dveře polepily ušima a naslouchaly,
pak lehce tloukly mokrými klouby na výplň dveří, ale
v pokoji bylo ticho . . . Příští den, zatímco v dílně truhlář
spravoval a klížil šest ulámaných noh hraběcích
židlí, pan doktor Holoubek zase doporučil, aby se dál
hrály Harlekýnovy milióny, a místo vážné hudby
objednal z lékárny utišující nápoje před spaním, pro
každého důchodce už nedoporučoval ani ruskou vodku, ani
Prostějovskou režnou. Každý než šel spát, našel na stolku ve
svém patře barevné nápoje, hnědé
a modré, zelené a červené, žluté a fialové s přísadou
bromu, bez alkoholu, u každé skleničky bylo jméno
důchodce a každý tu svoji skleničku pil navečer, než
šel spát, a přitom snil o tom, jak byl krásný ten hudební
večer vážné hudby, protože tu noc nikdo nemohl
spát, celou noc až do rána se míhaly bílé pláště sestřiček s
utišujícími injekcemi, prášky a čípky, které stejně ale
nezabraly, protože tak všechny důchodkyně
byly rozrušeny houslovým koncertem, který nejdříve
zahrál George Kuhlenkampf a potom náš Váša Příhoda . . .
11
Toto odpoledne bylo krásné počasí, čtyři hráči mariáše
si vynesli stolek na pavlač, střídali se ve hře, vždy tři
hráli a jeden se těšil na příští hru, rozevírali vějíře
karet a usmívali se blaženě, nebo krčili čela nad špatnou
kartou. Když chtěl pan řídící učitel Polman vynést, zaprosila
jsem . . . Prosím vás, proboha, co je to za
tak krásnou hru, která vás pořád uvádí v nadšení nebo
v zoufalství? A pan řídící učitel, ten, který napsal příručku
mariáše, se na mne zadíval, jeho tvář byla
kroužkována vráskami, jeho modré oči ale zářily.
Obrátil karty tvářemi na stůl a pravil ... Když jinak
nedáte . . . Mariáš se jmenuje proto mariage, protože je
to neustálá svatba a manželství smutných králů
a krásných královen, jejich sňatek má cenu dvaceti
bodů, čtyřicet bodů má cenu jejich vztah, když je předem
ohlášen jako trumfový. Nejvyšší zdánlivé karty
jsou esa, desítky, ovšem pravý půvab hry je v tom, že
obyčejná sedma, osma, devítky, obyčejný bezvýznamný kluk mají
tu možnost, že donutí šintnutím desítky,
aby se přiznaly, a spoluhráč tu cennou desítku zabije
esem, někdy i opuštěným maličkým trumfem. Jak je
mariáš královen a králů demokratický! Obyčejné, nic
neznamenající karty zabíjí trumfovou mohutností nejen krále,
ale vylákají eso. Jaká je to demokratická
pýcha pro hráče, když před začátkem hry oznámí, že
jeho poslední štych bude sedma! Co to je za pocit velkolepé
zpupnosti, když v licitovaném mariáši hráč
oznámí dvě sedmy, jednu, která postrčí tu vítěznou
sedmu poslední! Zvolal pan řídící učitel Karel Polman,
jeho přátelé se dívali na něj, jistě jim nikdy neřekl
něco tak krásného o hře, které se říká mariáš, Harlekýnovy
milióny v girlandách padaly na stoleček z rozhlasu po drátě,
bedýnky zavěšené na konzolích nad
hráči, pan řídící učitel Polman se protáhl a zavřel oči
a pokračoval . . . Na každé hře je krásný tajuplný začátek
talónem. Třináctá komnata dvou karet obrácených
tvářemi na stůl, které na stůl odkládá ten, který volil,
aby je nabídnul těm hráčům, kteří se domnívají podle
své karty, že by mohli hrát betla nebo durcha . . . Co to
je za nádherný pocit takový žebrák! Když hráč pyšně
ohlásí předem, že vyhraje příští hru tím, že bude neustále
prohrávat, že hrou budou neustále získávat štych
za štychem ti, kteří vyhrávajíce nakonec prohrají!
Jaké to vzrušení ke konci žebráka, když jeho hráč má
oprávněné obavy, že jeho protihráči mají v ruce chytáka,
kartu, která je schopna donutit hráče, aby získal
štych a tím prohrál, jaké to zúžení situace, jaká to
existenciální volba! Jak je to, milá paní, nádherné, jak
vás postaví na nohy takový durch, jen a jen vítězství
až do konce, jaký to kult osobnosti, která už nespoléhá
na spoluhráče, ale jen a jen na sebe, svoji kartu, která
chce všechny štychy mít pro sebe! Nebo takový renonc! Když už
si hráč myslí, že zvítězil, na obzoru je
ještě jediný předposlední štych a totální vítězství je
jeho, stačí jediné nectění barvy, tik, ve kterém vypadne karta
z ruky, a je tady renonc, maličký chybný výkon, který zdánlivě
na podstatě vítězství nic by nemohl změnit, ale přece je tady
a každá i sebe maličká
chyba se trestá naprostou ztrátou, a vy zaplatíte všem
hráčům všechno . . . Milá paní, my ale hrajeme mariáš
s takovou osudovou vášní proto, že jsme vdovci, jsme
satyrově bez nymf, a proto jsouce králové bez královen, přesto
každou hrou znovu slavíme svatbu, znovu
jsme manžely krásných královen, střídáme si ty milenky jako
merovejští králové . . . Ach, taková kárová
královna, dáma, která neustále vzbuzuje důvěru, královna
vznešená a velkolepá, ta je schopna dobrodružství, i když její
tvář je lidová a tvořivá! Ach, nebo moje
nejmilejší královna hercová! Nostalgická dáma schopná velkých
citů a lásky, která vede ke ztroskotání, královna plná
milostného přijímání. A co říci o pikové
královně, dámě, která střeží všechno to krásné z minulosti,
dámě, která neustále přechází někam jinam
a tím vás přivádí do velkého nebezpečí násilí! Vždycky
se bojím královny kárové, která je obrazem zkázy,
i když je vznešená a plná inteligence, kárová dáma,
která přináší špatné zprávy, avšak přesto je plna tvůrčího
úsilí! . . . Pravil pan řídící učitel Polman, jeho spoluhráči
oněměli úžasem, asi taky tak jako já nečekali,
že ten mariáš je tak krásná a milostně osudová hra.
Pan řídící učitel otočil svoje karty a ohlásil barvu . . .
Děkuji, řekla jsem a vrátila se ke svým přátelům opřeným o
zábradlí, pamětník starých časů pokračoval .. .
Tam dole je dům u Fuksů, tam bydlel krupař Vincenc
Šafránek, který neuměl ani číst, ani psát, ale kupoval
knihy pro svého synáčka z lásky a povinnosti vlastenecké. A když ten syn umřel, krupař Šafránek s pláčem oznámil
knihám synkovu smrt. Kde je pan Vincenc Šafránek? Pan Karel
Výborný zatesknil ... Kde
je pan Marysko, mistr holičský a kadeřnický, koncertní
kapelník, který chtěl docílit největšího efektu
a hned po zavedení svítiplynu umístil ve výkladní
skříni nádherné poprsí voskové panny s velkolepým
účesem a v nadživotní velikostí, to všechno uprostřed
zeleně a květů, za večera, aby byl účin ještě větší,
umístil pan Marysko čtyři Auerova tělesa, která vydávala
takové teplo, že figuríně za hodinu uplaval nos
a uši a celá tvář zplihla, roztekla se a přikryla účesem . . .
Kde je ta vosková panna? Zvolal písmák pan
Výborný, který jako chlapec byl přivezen do městečka,
kde se zastavil čas, vozíkem taženým dvěma páry řeznických
psů, po způsobu loučenského knížete, který
taky měl zapřaženy dva páry koní . . . Kde a kam se
poděl lidový básník jménem Štěpánek, který chodil
městečkem s kolovrátkem a podporován svojí dceruškou Nanynkou,
který bydlel kdesi v Růžové uličce
a nebyl jen tak obyčejným flašinetářem, ale kdokoli
měl svátek a narozeniny, podaroval jej archem bílého
papíru s vlasteneckou básničkou vlastního složení.
Kde je ten básník? Tam pochovaný na hřbitově svatého Jiří,
pravil pan Otokar Rykr, písmák a starý pamětník. Jeho dceruška
Nanynka, dodal, básnířka po otci,
byla maličké drobné postavičky s malým vlastnoručně
vyrobeným kloboučkem. Přibližovala se nesměle ke
kolemjdoucím, podávajíc jim papírek s napsanou básničkou,
dožadujíc se takto nevtíravě odměny. Již dávno zmizela její
miloučká postavička za hřbitovní zdí.
Ale teď něco veselejšího, vidíte tamhle, ta silnice, to
byla císařská silnice, tady jsme viděli v roce osmdesát
jedna první automobil v podobě kočáru bez oje, na cestě z
Berlína do Vídně. Tudy také projížděli závodníci
pokusných jezdeckých vojenských závodů Vídeň
Berlín a naopak. Jezdci i koně obou směrů byli již valně
vysíleni. Koně k dalšímu klusu se vzpružovali sektem
promíseným syrovými vejci . . . Ano, pravil pamětník starých
časů pan Výborný a ukazoval rukou dolů,
ta silnice vedla na most, dřevěný pilotový most, kde se
vybíralo mýto, a mýtný byl pan Berman, který bydlel
ve třetím domě od mostu, jehož majitelem byl pan Hulík,
poslední městský rybář, spřízněný s rodinou rybářů, rodinou
Bolenovou. Tady měl pan Hulík i hostinec,
napadal na jednu nohu, když jako kluk utíkal z nějaké
zahrady a zůstal viset za nohu na plotě. My kluci jsme
ho vždy obdivovali, když při lovu ryb se brodil ve vodě
ve vysokých botách, jeho manželka, paní menší silné
postavy, se silnými brýlemi na nose, nosívala vždy zástěru s
obrovskými kapsami, které mívala naplněny
pečenými rybami, jež byly tak upraženy, že je chroupala i s
kostima jak bonbóny. A na druhé straně, zjasnil se pan Kořínek
a ukázal na řeku, tam byla plovárna, která už taky není, byla
na sudech, připoutaná
dřevěnými ráhny, aby neuplavala. Polovina pro muže,
druhá polovina pro ženy. Každá část měla svůj bazén
pro neplavce. Když se šlo podél vody na plovárnu, řeka
krásně voněla a byla čistá. V malé budce před plovárnou seděla
slečna Vičovská a prodávala vstupenky.
Bývala vždy celá růžová jako reklama čistoty! Nad
vchodem vlál černobílý prapor jako znamení, že plovárna je v
provozu a pod tím na lavičce pod tabulí,
vzduch 20 a voda 15, seděl plavčík pan Kroupa s fajfkou a
obhlížel terén. Vždy měl na sobě čistý, nažehlený plátěný
oblek s modrými proužky. Někdy měl přes
zábradlí položenou silnou tyč a na ní uvázaného adepta
plavání, posunoval ji po zábradlí a učeň plaval. Ženy
na plovárně bylo možno vidět, to ano, ale jen hlavy.
Když vycházely z vody, bylo vidět jejich oblečení. Byly
to většinou plátěné šaty, pod kolena podkasané kalhoty
a na blůze matroský límec. Když lezly z vody, teklo
z jejich oblečení jako z okapu. Kde je ta stará, nymburská
plovárna? Zatesknil pamětník starých časů
pan Václav Kořínek. A písmák pan Rykr dodal...
A kde jsou ty krásné rakouské uniformy? Posádka vyjížděla
časně ráno na cvičiště, oči jsme mohli nechat
na tom vojsku s vysokými helmami, s dopředu zahnutými zobci na
hlavách. Jak jsme záviděli důstojníkům
jejich zlatem třpytící se helmy! Večer pak oživovali vojíni
hlavní ulice, řinčíce při chůzi svými palaši po dlážděných
chodnících, až v uších zaléhalo . . . Tam dole,
tam se procházeli, ukázal pan Rykr a pokračoval ...
Tam u lékárny bývaly rozloženy barvotiskové obrazy
svatých i nesvatých a hojně bezhlavých dragounů na
bujných ořích, zápasících palaši s neviditelným nepřítelem. Do
místa pro hlavu vlepovali pak vojáci své vystřižené podobenky
. . . Ano, je to tak, dodal písmák
pan Kořínek . . . první posádkou našeho městečka byli
huláni. V Jízdecké ulici byl pro jejich pohodlí postaven
z hradebních cihel klenutý most na Malá Vala. V zápisech je
zapsána bitka dvou dívek, které bojovaly v roce
osmnáct set čtyři dne 31. 7. na Zálabí o hulána . . . řekl
pan Kořínek. A pan Karel Výborný se nemohl dočkat
a dodal . . . V tom domě, jak jsme bydleli, vyučovala šití
šatů a prádla slečna Terinka Procházková, dlouhá, hubená,
šedivá stará panna. Chodilo sem asi dvacet děvčat. Slečna nás
nezajímala, ale její bratr, pan Antonín
Procházka, rekvizitář velkých divadelních společností.
Když toho zaměstnání nechal, nastěhoval se s manželkou a
množstvím beden a kufrů ke své sestře Terince.
A obsah svých beden a kufrů rád svým známým ukazoval, to jsme
my, kluci, měli oči na stopkách, byla tam
spousta zbraní, kostýmů, krojů a jiných věcí. A když
přijeli na návštěvu herci od různých divadelních společností,
to býval pro nás kluky slavný den. Jezdili na
lodičkách, a když na sebe volali: Madam Procházka!
a Silvuplé, madam Pulda! a tak podobně, to se nám
klukům zdálo strašně nóbl, to jsme u nás nikdy neslyšeli, i
když si ženské říkaly všelijak . . . Zasmál se pan
Výborný a díval se dolů, na řeku, viděl to tam, jak
vypravoval, dokonce jsem měla dojem, že to opisoval
z hladiny řeky a stavení, kde bydlel jako chlapec. Harlekýnovy
milióny tichounce předly smyčcový koncert,
přes staré dřevěné madlo zábradlí, na kterém spočívaly
křečovitě naše vrásčité ruce, dívali jsme se dolů do
ulic a náměstí městečka, na řeku, do pokoje, ve kterém
krupař pan Vincenc Šafránek s pláčem oznamoval
knihám smrt svého synáčka, viděli jsme jak Auerovy
lampy vydávají za večera takový žár, ve kterém zvolna
se rozplývala kadeřnická figurína, tiše z ní kanul voskový nos
a upadly uši, teď celá tvář váhala a skanula,
kapala mezi zeleň a květy výkladní skříně, náměstím
kráčela Nanynka a rozdávala skromně básničky,
k městečku císařskou silnicí se hnali koně a závodníci,
viděli jsme, jak na náměstí štolbové podávají vysíleným koňům
kbelíky, do kterých proudí láhve šampaňského vína, podle řeky
kráčí tlustá paní Hulíková se
silnými brýlemi na nose a rozdává z kapsy zástěry
plné hrstě pražených ryb, u staré plovárny pod černou
tabulí sedí pan Kroupa s fajfkou, oblečený v čistě nažehlený
plátěný oblek s modrými proužky, z řeky vystupují ženy v
secesním účesu a v plátěných šatech,
pod kolena podkasaných kalhotách a na blůze jim
plihne matroský límec a podle řeky uhánějí huláni
s vysokými helmami a dopředu zahnutými zobci, u lékárny na
stánku jsou barvotiskové obrazy bezhlavých
dragounů na bujných ořích, rekvizitář pan Procházka,
kterak otvírá a klukům ukazuje kufry a bedny plné
zbraní, kostýmů a krojů . . . Pamětník a písmák starých časů
pan Karel Výborný jako by věděl, kam se
právě díváme, dodal . . . Teprve potom si pan Procházka najal
dřevěnou restauraci na Ostrově, trochu ji
adaptoval na zimní pobyt, a protože bydlel trvale na
Ostrově, dostal přezdívku Robinson, na rozdíl od jiných
Procházků v městečku. Víte, tam kde stála ta
dřevěná restaurace, tam se říkalo původně Ostrov Topol, lidově
Střelnice, staří lidé říkali Šistot, ježto tam
byla původně střelnice svobodných střelců. Tam při
restauraci byl sál, jehož stěny byly vyloženy od podlahy až ke
stropu jako tapetami dřevěnými čtvercovými
terči, víceméně už rozstřílenými, na nich byla vymalovaná
různá zvířata, ptáci a i kopie obrázků z Humoristických listů
a satirického časopisu Šípů. Na každém
tom terči je napsáno jméno vítězného střelce a datum
utkání. V blízkosti dřevěné restaurace byl okrouhlý
pavilón pro hudbu. Pan Procházka se vžil do svého povolání.
Mimo psa a kočku a různé ptactvo měl i dvě
krotké vydry, které prý mu přinášely z Labe ryby. To
jsem neviděl, ale že na jeho zahvízdnutí vyběhly
z Labe a vylezly mu na ramena, to jsem viděl . . . Pravil
a všichni, kteří jsme naslouchali, jsme se dívali tam,
tam těsně za městečko, tam na Ostrov, pan Václav Kořínek dodal
nadšeně . . . To je úplný biograf. První cestující biograf,
tehdy atrakce, se hrál na Kozině. Jméno
Kozina dostala ulička v době, kdy v městečku byly
trhy na dobytek na ulicích. Ve Svatojiřské ulici trh na
koně, v nynější Dlouhé třídě na skot a na Rejdišti neboli
Kozině trh na ovce a kozy. Ulice Na Rejdišti se
jmenovala dříve Vojenská, Vodárenská se jmenovala
Ruská, Kostelní ulice z náměstí měla jméno Široká,
Soudní se říkalo Řeznická, mezi domy u Šrajerů a Doležalů
bývala ulice Vodičková, protože tam byla vedena dřevěná roura
na vodu do kašny na náměstí od
velkého mlýna. Kolínské ulici už z náměstí se říkalo
U labské brány. Tyršova ulice se jmenovala Svatojiřská.
Eliščině třídě se říkalo Lištínská, ulička U pošty
se jmenovala Vzdychající. Dlouhá třída bývala Dobytčí,
Jízdecká Hradební. Hradební Truhlářská, Malá
Vala . . . Na Uhrách . . . ale vraťme se na Rejdiště! zvolal
pan Kořínek vítězně, sem v březnu roku 1889 přijelo
Kočkovo anatomicko-patologické muzeum a panoptikum a tady
mohli lidé za třicet krejcarů, vojáci za dvacet a děti za
deset, ve vystavěné boudě a ve zvěřinci na
Rejdišti spatřit jeden tisíc preparátů nejpřednějších
evropských umělců a třicet druhů nejvzácnějších
dravců a senožroutů, tak zněla reklama . . . pravil pan
Kořínek a mnul si ruce a najednou se vztyčil a křičel
dolů na městečko . . . Bez muzea a panoptika bych se
obešel, bez Kočkovy patologie a anatomie taky, ale bez
vůní? Ráno na rohu Hradební a Boleslavské ulice vonělo pečivo
z Macháčkovy pekárny. V zimě za mrazu
tam dávali pekaři časně ráno vykynuté housky na
prknech ve dvoře na mráz, a po určité době teprve do
pece. Housky byly křupavé a při vyndávání z pece voněly až na
ulici. Naproti v Jízdecké ulici asi ve čtvrtém
domě měl malý krámek koňský řezník a uzenář pan
Michálek. Tam voněla až na ulici sekaná, kterou paní
Michálková štědře ukrajovala velkou lžící klukům,
kteří si tuto lahůdku kupovali za krejcar na dlaň, muselo se
hodně foukat a přehazovat sekanou z ruky do
ruky. Další zajímavý krámek pana Procházky, soustružníka dřeva
na Boleslavské ulici. Prodávané výrobky voněly politurami a
vzácným dřevem. Před domem číslo sto třicet devět byly
vystaveny biče, košťata
a rybářské pruty, z nichž jeden měl ve výšce na udici
chyceného papírového kapra, který se stále točil. Po
několika krocích se šířila až na ulici vzácná vůně
z krámku v domě sto třicet osm. Po dvou schůdcích
dolů a tam vládl drogista pan Šebor, muž s marciálním
plnovousem a černými brýlemi. Mazání pro zevní
i vnitřní bolesti. Babičky tady kupovaly terpentýnovou
pryskyřici, což byla mast tak zázračná, že při odtrhávání
flastru z bolavého místa šel někdy i s flastrem
kus kůže. Prodával medvědí lůj, zaječí sádlo, jelení lůj
a jiné masti. Na rohu Boleslavské a Dlouhé
třídy v domě sto třicet šest voněl Šimáčkův koloniál,
obchod, který už tenkrát měl dva vchody a byl zároveň
krupařstvím a prodejnou mouky. Přes ulici opět na
rohu v domě sto třicet pět byla kořalna Salamona
Kleina, odkud až na ulici voněly různé alaše a čerty
a Mogadory, kde ležela často na chodníku i postava
nešťastného pijáka. První dům na náměstí, sto třicet
jedna, byl pana Bártla, uzenáře. V chladných večerech,
kdy se otevřely dveře krámu, proud vonící páry z čerstvých
uzenin vyrazil do podloubí. Další krám v čísle
sto dvacet osm, který se hlásil svou vůní až do podloubí, byla
trafika pana Wehry: Šlo se tam po dvou schůdkách nahoru do
krámu plného vůně tabáku. Tehdy se
hodně kouřily doutníky, a šňupal se práškový tabák.
Ve dne kouřívali tatínkové dlouhé, řidčeji krátké, v neděli
kubo. Junáci kouřili viržinka. Kuřáci cigaret, kteří
byli tehdy v menšině, kouřívali lehké uherky, drama,
sportky nebo dražší memfisky a sultánky. Fajnoví kuřáci cpali
do dutinek bursičnan, který byl jemně vlasově řezán, měl
zlatou barvu a byl v plechových krabicích. V domě číslo sto
dvacet osm byla pekárna pana
Hynka Šípka, později pana Kulicha. Ráno už voněl
v podloubí z krámu čerstvý chléb. Byl voňavý s tmavší
kůrčičkou, lahodné chuti a měl jednu vadu, že v početnější
rodině ho maminka k večeři rozkrájela víc než
polovinu. Po několika krocích lékárna v domě číslo sto
dvacet šest. Zasklené dveře jsme otevírali vždy s trochu
zatajeným dechem. Tam mezi porcelánovými nádobkami s
latinskými nápisy se tiše pohyboval magistr, tu otevřel
kelímek, něco kápl do skleničky,
na přesné váze, přikápl aqua destilata, posypal pulvis
a kluci, kteří zde byli úplně tiše, jen vykulovali oči,
a byli rádi, když po obdržení léku vypadli .. . Kde jsou
všechny ty krásné vůně, copak už nikdo nemá právo
mít vůně rád? . . . Křičel pan Kořínek všechno to, co
měl proti městečku, ve kterém se zastavil čas vůní,
dobrých jídel a koření, léků a mýdel. Pan Otokar Rykr
mi lehce stiskl loket, ukázal dolů na hřbitov a pravil . . .
Tam leží náš básník Otakar Theer, jako sedmnáctiletý
vydal sbírku veršů Háje, kde se tančí, pod pseudonymem Otto
Gulon . . . V roce devatenáct set sbírku básní
Výpravy k Já. V roce devatenáct set tři knihu povídek
a novel Pod stromem lásky . . . v roce devatenáct set
jedenáct knihu básní Úzkosti a naděje a o pět let později
knihu veršů Všemu navzdory. Posledním básnickým dílem Otakara
Theera byla antická tragédie Faethón. Premiéra v Národním
divadle, třináctého dubna
devatenáct set sedmnáct. Faethón, Rudolf Deyl, v dalších
úlohách Růžena Nasková, Leopolda Dostalová.
Hra byla nadšeně přijata a byl to bouřlivý úspěch.
Theer se ale zcela radosti z úspěchu nemohl oddati. Po
premiéře zavěšoval v bytě věnce a kytice, které dostal
v divadle, spadl z nízkých schůdků, utrpěl vnitřní zranění a
musel ležet. Šestého září byl převezen do vinohradské
nemocnice, kde po velkém utrpení, ani ne
sedmatřicetiletý, dvacátého prosince zemřel ... Pravil
s pohnutím pamětník starých časů pan Otokar Rykr
a opřel se o zábradlí a křičel zvučným hlasem na městečko . .
. Řekněte, co měl co Karel Hynek Mácha běžet
a hasit požár a následkem toho umřít? Řekněte, proč
měl co Otakar Theer věšet na zeď věnce a květiny
a spadnout a následkem toho umřít? Co měl co Karel
Hlaváček, básník, běžet do Sokola, dostat zápal plic
a následkem toho umřít? . . .
12
Neděle začínaly v domově důchodců už ve čtvrtek
a pátek. Byla to příprava na těšení se, že někdo přijde
na návštěvu, někdo z rodiny, většinou děti, které už
zase měly děti, a tak důchodci z těch málo peněz, co
jim zbyly, nakupovali bonboniéry a čokoládu. Tak nějak někteří
ti důchodci zjasněli, jako by procitli z hluboké melancholie,
tak nějak okřáli. Nejvíc se ale připravovali na nedělní
návštěvy ti, kterým pak nikdo
nepřišel. A tak od nedělního rána postávaly hloučky
důchodců na dvoře, když pršelo, tak sedávali ve veliké
hraběcí síni, někteří to nevydrželi a vycházeli do deště
podívat se, jestli někdo nepřijíždí, tou velikou alejí starých
kaštanů, která stoupala od kostelíku, dívali se
upřeně tam na začátek, a vždycky nějaké auto vyjíždělo nahoru
k bráně, a tak důchodci běželi nazpátek do
foyeru, posadili se do křesla a připravili si ten nejhezčí
úsměv, dívali se na dveře, avšak ti, kteří vybíhali netrpělivě
vyčkávat na příjezd svých milých, tak těm skoro
nikdo nepřijížděl. Spíš přijel někdo, koho nikdo neočekával,
nebo neměl čas očekávat, to byli ti důchodci,
kteří hráli v pěti partách karty, a tak když jim přišly
sestřičky říct, že přijeli jejich příbuzní, že mají návštěvu,
tak museli svoji hru dohrát a potom odcházeli otráveni,
odcházeli od mariáše, a scházeli do přijímacího
sálu, když bylo pěkně tak na lavičky do parku a na
dvůr, podávali příbuzným ruce a otráveně je prosili,
aby si sedli, a tak zase ti příbuzní, když viděli, že ani
nejsou očekáváni tak, jak se na čekání sluší, okřáli,
byli rádi, že jejich tatínek nebo tchán je příliš zaměstnán
něčím jiným, byli rádi, že jim ten důchodce
usnadnil jejich příjezd, že ten důchodce je ještě člověk,
který nečeká na svoje příslušníky rodiny jako na záchranu,
jako na naplnění neděle, ale docela bez ostychu se dívá na
hodinky, pořád odhrnuje rukáv a sleduje čas, který neúprosně plyne a tam nahoře čekají jeho
kamarádi, aby pokračovali v mariáši, který je tím
ustavičně se pohybujícím svátkem, tou trvalou nedělí
vyznačenou pořád červeně, protože hrát v karty je
krásnější než vykládat zbytečnosti, které si už dávno
všichni v rodině řekli, dokud byl čas. Já jsem nečekala
nikoho, a když někdo přišel, dávala jsem najevo, že
mne to těší, ale že mnohem mi bude líp, až zase návštěva
odejde, protože já jsem tak nějak pochopila, že
všechno má svůj čas. Teprve tady v domově důchodců,
který nebyl bídným chudobincem, jak jsem ho znala
za starých zlatých časů, kde se žilo z milosti, teprve
tady mezi důchodci, kteří měli svůj život vepsán ve
ztvrdlých a dřinou zchromlých rukách, teprve tady
v domově důchodců jsem zjistila, že se dovedu dívat
kolem sebe, a viděla jsem a četla z lidských tváří všechny
osudy těch lidí, mohla bych psát o nich knihu,
jako staré Cikánky, když hádají z dlaně anebo z rozlité
černé kávy lidský osud, já jsem viděla, že každý má
všechno napsáno nejen ve tváři, ale i v chůzi, v celém
těle. Proto jsem jen chodila a pouze se dívala, uhadovala jsem
lidské vztahy, a nebylo mi nesnadné, protože
všichni lidé, i když předstírají, jsou k přečtení, jsou
k uhádnutí. Když tak za pěkných nedělí proudily dopoledne ty
návštěvy a usedaly kolem důchodce na židličkách a lavičkách,
přinesly dorty a dárečky a květiny, viděla jsem, jak většina
příchozích přicházela tak
nějak zasmušile, když jsem se procházela a naslouchala útržkům
hovorů, slyšela jsem nářky, že lidé musejí stát fronty na
zeleninu a na maso, že dopoledne,
když mají přijít housky a chleba, velice často přivezou
to pečivo až v poledne, někdy i odpoledne, slyšela jsem
nářek nad tím, že ulice jsou rozkopané, že jejich stavení se
má bourat, v Praze že se nedá večer jít bez nebezpečí, že se
člověk propadne někam do výkopu, dokonce někteří návštěvníci
tvrdili, i když bylo pěkně, že
cestou zažili hroznou bouřku, větrnou smršť, že havárií
bylo několik, takže museli objíždět celým krajem, než
se sem dostali, aby pozdravili maminku nebo tatínka,
že i ten dort je na objednávku, že když jej nekoupí
v pátek, tak v sobotu už není ani jeden sladký kousek.
A tak jsem chodila a viděla, že všichni příbuzní mluvkové se
snaží naznačit, že tady, v domově důchodců,
v tom zámku je ne zrovna ráj, ale jistá tišina, někteří
se rozhlíželi, chodili a dívali se na chodby plné květin,
nahlíželi do jídelního sálu, nad kterým se táhla
ohromná freska, a když se vrátili, byli nadšení a říkali,
že by šli do důchodu hned zítra, že nikde jinde by nechtěli
být než tady, v zámku hraběte Šporka. A důchodci se tiše
usmívali, většina žen byla upravená,
vzaly si na sebe to nejlepší, usmívaly se, a když chtěly
jen tak slovem naznačit, že ono to není přesně tak, jak
to příbuzní říkají, že ty starosti nechápou, že mívali
jiné, jak sehnat aspoň kus žvance, ale jim že chybí
rodina, v tu chvíli příbuzní zvedali ruce a prosili je, aby
se nerouhali, a znovu brali své matky a otce pod paždí,
a zatímco vnoučata se dala do dortu, vedli své příbuzné na
procházku zámeckým parkem, kde kolem cestiček ve starých
střižených bucích byly řady barokních
soch z pískovce, předstírali ti příchozí veliký zájem
o tyhle sochy, kterých by si jistě nikdy nevšimli, kdyby
ty sochy měsíců vytesaných z pískovce žáky Brauna
jim nedopřávaly to, že mohou ukazovat důchodcům
podrobnosti sochy, krásné hlavy, prsa, a když teď tady,
důchodce chtěl říct, že tady to není takové, že když
přichází noc, a když chtějí spát, tak jeden druhého
vzbouzí kašláním a obracením se na lůžku a zažívacími
potížemi, že i když jsou tady v kolektivu, není to
všechno, protože už nikdy nemohou být sami, sami ve
své domácnosti, tak jako to bylo dřív, tak jak mohou
být ti mladí, kteří přijeli na návštěvu. Avšak jen důchodce
naznačil, že by chtěl podat také zprávu o té
druhé stránce tohoto krásného bydlení, už příbuzní
poklekali a snažili se číst ze soklů soch průpovídku
psanou německy, snažili se rozluštit a slabikovali
s námahou jména měsíců vyrytých a už zašlých mechem a počasím,
protože tyhle sochy tady stojí více
než dvě stě let . . . A tak najednou ti, kteří přijeli na
návštěvu, a to vždycky bylo v tu chvíli, kdy si důchodce
chtěl postěžovat ne nad tím, jak musí žít s těmi ostatními,
ale chtěl jen říct, že stáří je stáří, že ti mladí by si
měli považovat toho, že jsou mladí, že každý důchodce
by rád stál frontu na zeleninu, na chleba, rád by chodil
rozkopanou Prahou a jinými městy, rád by si u svého
řezníka objednal na jistou hodinu maso, rád by dělal
všechno, jenom aby mohl být mlád, mladší než je, aby
si sám mohl posloužit, když přijde na něj ten čas, kdy
leží v posteli a je bezmocný, a sestřičky musejí nosit
nočníky a utírat je jako malé děti . . . Viděla jsem, že
když došlo k této situaci, kdy každý důchodce chce říci
něco pravdivého dětem, něco jim sdělit, aby si vážily
toho, že jsou mladí, že nemají takové starosti, jako
měli oni, že člověk a jeho ruce mají dnes jinou cenu,
jak na to mohou zapomínat a myslet jen na sebe, že
mají jiné možnosti, o kterých se jim ani nesnilo, tak
vždycky ten z příbuzných, který jako by měl úkol střežit, aby
k takové zpovědi nedošlo, podíval se na hodinky a hrozně se
polekal, dokonce se bral za čelo a úpěl,
a honem nazpátek a najednou všechno jako by skončilo, násilně
přerušený trh a slavnost, biografické představení v přírodě,
když se strhl déšť, spěšně se loučili,
pakovali tašky a brali děti za ruce a táhli je téměř
vzduchem za sebou, protože ani ne za půl hodiny jede
vlak a autobus, a když přijeli autem, tak každý se chtěl
dostat včas domů, kde jej čeká důležitá návštěva, která
rozhodne, že něco velkého se zařídí s přijetím do gymnázia, že
něco důležitého se musí vypracovat, dokonce
i když bylo pěkně, najednou se dívali příbuzní na nebe.
nasávali vzduch a cítili, že přijde bouřka, že bude bít
a z nebe se lít, a že na autě má lehce sjetý vzor, a
taková pneumatika na mokré vozovce je náchylná na
smyk . . . A důchodci předstírali, že jsou tím vším zděšeni ještě víc, sami dávali divadelně najevo svoje obavy a tak
se příbuzní vzdalovali, než došli k bráně, tak
se otáčeli a mávali kapesníčky a dlaněmi . . . a když
naposledy stáli v hraběcí tepané a kované bráně otevřené jako gigantická křídla archanděla Gabriela, otočili se,
slzeli, a tak nějak pomalu zamávali, jako by se
viděli naposledy, že už nikdy, nikdy se neuvidí . . . A
já
jsem se procházela, předstírala jsem, že se dívám na
to, jak špičky botek se střídavě vysunují z mých dlouhých
sukní, jako bych naslouchala podrážkám drtícím
křupavý písek, avšak dobře jsem koutkem oka viděla
důchodce, jak stáli uprostřed dvora, u stolku a opírali
se o desku, a volnou rukou taky tak mávali, tak jako se
mává z nemocničního lůžka příbuzným vzdalujícím se
pozpátku ke dveřím, naposledy, protože dny a hodiny
jsou sečteny. A když příbuzní zmizeli, ten úsměv z tváře
důchodců vždycky opadl, odlepil se jako utržená po drážka,
a bylo ticho, celé to divadlo, které se odehrálo
při návštěvním dni, znovu se přehrálo pod zavřenými
víčky. A pozdě odpoledne, když návštěvy odjely, všechny vázy byly plné květin, měla jsem vždycky dojem,
když jsem viděla přicházet ty návštěvy s květinami,
když jsem viděla ten slavnostní příchod, jako se chodí
na hroby na jmeniny, narozeniny mrtvých, na vánoční
svátky, usoudila jsem, že vlastně ty návštěvy jsou pří
pravou na pohřeb, každý příchozí velice dobře zjistil,
bál se podívat přímo, vždycky se zkoumavě každá návštěva podívala na příbuzného, když se nakláněl, když
se otočil, podle tenkého krku, třasu ruky, že už příbuzný
zraje do rakve, připravuje se na poslední věci člověka,
hřbitov. Jedině pořád krásní byli důchodci, kteří
čekali vytrvale a nikdo jim přesto nepřišel. Každou
minutu chodili k bráně, každý zvuk auta je uváděl
v nadšení, ale pokaždé když rozpoznali, že přichází někdo
jiný, jen na chvíli zesinali, zavřeli oči, aby pak
s tou samou radostí chodili k bráně rozevřené směrem
na město a dívali se tam, na začátek aleje, zda někdo
nepřichází, kam jsem se ostatně dívala i já, zda nepřijde se
na mne podívat i můj syn, ten, kterého jsem
milovala, když chodil tak dlouho v mariňáckých, námořních
šatech, tak dlouho snil o jinačím životě, než
jej žil se mnou v pivovaře, až odešel z těch pokojů
někam za štěstím, které by bylo nejen jeho, ale i ostatních .
. . a tak jsem v tom čekání byla zrovna tak krásná, jako ti
důchodci, kteří vytrvale čekali, a nikdo jim
přesto nepřicházel. A jejich nedělní oběd se docela podobal
obědu těch důchodců, kteří pospíchali, aby hráli
dál ten svůj nekonečný mariáš, dokonce zákusek si
brali do ubrousku a už zase na dvůr, nebo v čas deště
ke dveřím vedoucím do deštivého dvora, a tam stáli
a zírali, mnuli si oči, aby líp viděli, kdyby někdo přicházel
tou průtrží mračen. Tyhle jsem měla nejraději,
protože když se zavřela v podvečer brána, tak tihle
důchodci rovnou ulehli, ti neměli jenom zvýšenou teplotu, ale
čekáním dostávali horečku, protože nečekali
na nikoho, v nic téměř nedoufali, ale čekali jen proto,
že čekali, že naplnili si krásnou nebo deštivou, ale
vždycky krásnou neděli čekáním na příchod známého
člověka, tak jak přicházeli příbuzní nebo přátelé
k ostatním. Ten čas, kdy strýc Pepin začal špatně vidět
a chodit, tak aby měl pohyb, chodili jsme na houby,
Francin si den před tím v trhu koupil tři hříbky, chodil
do trhu proto, aby podle trhu poznal, jestli houby rostou a
jak mnoho, podle toho, kolik houby stály. Když
hříbky stály deset korun kilogram, tak houby rostly,
když čtyřicet korun, tak houby rostly málo. A vždycky
se vyptal prodavače, odkud přijel, a podle toho jsme se
vydali na houby. Když ráno jsme vyjeli do Dymokur
z nádraží našeho městečka, tak když na ranní vlak
čekalo sto houbařů s košíky, hned jsme věděli, že houby
porostou, když houbařů bylo pět, tak že se houby
musejí hledat. A tak se na nádraží v Dymokurech vyrojilo někdy
několik set houbařů, nás předeběhlo,
Francin za nimi zvedl hříbek, který měl ukrytý v košíku, a
volal na houbaře . . . Jak to hledáte? a ukazoval
hříbek a krájel jeho nožku a ukládal do košíčku a pak
druhý hříbek zvedl za patami dalšího houbaře, a zase
mu ukázal ten hříbek . . . Vy tohle nesbíráte? a okrájel
nožku a podal jej strýci, který nadšeně voněl ke hřibu
a volal: Sakra, to je pravák! Je to pěkné gampl! A hned
třetí hříbek, zvednutý za dalším houbařem otřásl houbaři tak,
že zneklidněli a od té chvíle dělali chybné
výkony . . . Ale bývalo v lese několik set houbařů, kteří
se ztráceli a nemohli najít, a tak byl les plný volání
a nadávání, pískání a halekání, že jsme si řekli, že
příště pojedeme na houby odpoledne, protože když
houby rostou, tak narostou i přes poledne. Jenomže to
samé si řekli i všichni ostatní houbaři, a tak u odpoledního
vlaku na nádraží se sešlo zase sto houbařů,
všichni se dívali na druhého otráveně, dokonce ti, kteří
se ve městečku zdravili, tak se přestali zdravit, a tak
se stalo, čeho jsme se hrozili, že z vlaku v Dymokurech
se vyhrnuli všichni ti houbaři, kteří nasedli na vlak
v našem městečku, a pak všichni jsme utíkali do lesa
a v lese jeden druhého předbíhali, a tak jsme sbírali
houby jen na okraji lesa, dokonce jednou jsme našli
celý košík křemenáků na travnatém hřišti u lesa,
a zase jsme měli plný košík a všichni ostatní houbaři,
když se sešli u večerního vlaku, žárlivě se dívali na
košík, který držel strýc Pepin. A tak jsme si všichni
řekli, že nejlepší bude jezdit autem nebo na bicyklu.
Ale když jsme přijeli za úsvitu do Dymokur, když vlak
si to teprve supal do zatáčky, tak z vlaku nevystoupil
téměř nikdo, ale paseky a lesní cesty byly plné aut,
a bicyklů, a zase všichni houbaři se sešli v lese. Ten
čas jsme už nepospíchali, sbírali jsme houby podezřelé, vzala
jsem s sebou kastrůlek a kousek másla, chleba a termosku s
horkým čajem, jeli jsme na junácké
štěstí, až když jsme se vyspali, a pak sbírali houby jen
ty, které nechali ostatní houbaři, podle knihy, kterou
napsal profesor Smotlacha, sbírali jsme muchomůrku
šedou a trsy třepenitky svazčité, rozdělali ohýnek a na
másle jsme pekli a smažili tyhle houby, Francin přidal
muchomůrku tygrovanou, a když jsme si udělali smaženici,
nejdřív jsme dali ochutnat strýci Pepinovi, který si liboval,
pak jsme počkali půl hodinky a Francin
se zeptal . . . Jožko, nezvoní ti v uších? a když zvonění
neslyšel, tak jsme si pochutnávali i my, v lese bylo
krásně, houby jsme sbírali jedině ty, které vyvrátily
střevíce a boty stovek houbařů . . . Jen jednou jsme si
udělali smaženici z pestřce a všichni jsme pak ochrnuli na
nohy, tři hodiny jsme nemohli chodit, ale pak
zase se vrátila chůze, vyvarovali jsme se pestřce, přidávali
jsme jej na chuť, když jako základ jsme dělali
smaženici z hořkých hřibů modráků a čirůvky sírové,
a několik k tomu chřapáčů, které podle profesora
Smotlachy obsahují kyselinu helvetovou . . . Vůbec ty
chřapáče byly vynikající v octě, v estragonovém octě
kombinované s oranžovou liškou a lošákem a mladým
chorošem, takzvaným žemličkou, tu jsme potom
v zimě dávali do pohárku, tu směs pokapanou citrónem a troškou
vorčestru, ta směs chutnala jako nejjemnější mořské škeble a
langusty. A tak jsme za ten
čas, co jsme jedli a nakládali jen podezřelé houby, byli
plni toho jemného jedu, že jednou když jsme našli
opravdové hřiby a udělali jsme si až doma smaženici,
tak jsme všichni dostali zvracení a průjem a velikou
žízeň, tupou bolest do hlavy, křeče do lýtek a chvílemi
dvojité vidění a trvalé zvonění v uších, udivili jsme
nemocnici, že jsme se otrávili jedlými houbami, ale
primář pak řekl, že se to stalo i profesorovi Smotlachovi,
který byl nalezen v hlubokém bezvědomí po požití hřibů . . . A
tak jsme se jen vydali do lesa na procházku, a tu v křoviskách
Francin narazil na nákladní
auto, které tady muselo být už od konce války, bylo
docela obrostlé malými břízkami a osikami, Francin
se odstěhoval do lesa k tomu náklaďáku, celý týden
tam byl a bydlel v kabině, chodila jsem mu s obědem,
dívala jsem se, jak rozmontoval celé to auto a zase
dával dohromady a poslední den, když jsem přinesla
v kabeli kastrůlky a v baničce polévku, Francin zvedl
prst, nasadil kliku, zatočil, pak ještě jednou a motor
spustil, Francin rukou přidával plyn a smál se, byl
šťasten, pak pucvolí vyčistil počasím zašlou značku na
čele chladiče. Bylo tam napsáno do kovu: White. A příští týden
od národního výboru koupil ten vrak na vázaný vklad, koupil
nové pneumatiky a odvezl ty gumy
do lesa, vyheveroval šasí a vyměnil splasklé a zteřelé
pneumatiky za nové, prosekal mlází, které obrostlo
Whita, byla to krásná podívaná, dokonce i několik
kmínků břízek vyrašilo v kabině pro řidiče a prostrčilo
se rozbitým oknem k slunci, asi to tak jednou bude, až
ta naše zeměkoule bude zase bez člověka, milosrdná
příroda za deset, za dvacet let obklopí všechny továrny
a silnice, všechna města, všechno, co lidé na zemi vybudovali,
a pak už bude na zemi zase řád a krutý, ale
spravedlivý mír, řekl Francin, usedl za volant a přijeli
jsme domů, Francin štěstím zalitý se nemohl ani pořádně
najíst, pořád odbíhal na dvůr a prohlížel si Whita, pil kávu
vestoje a díval se oknem na ten náklaďák.
Potom odešel na úřady, a když se vrátil, třásl listinou,
ve které bylo napsáno, že se Francinovi povoluje autodoprava.
A tak Francin každý den s Pepinem, který
mu dělal závozníka, odjížděl do skladů zeleniny a ovoce,
rozvážel náklady zeleniny až někam na Moravu,
čím jezdili větší vzdálenosti, tím později se navečer
vraceli, unavení, ale šťastní. Strýc Pepin už byl tak starý,
že když na rampy vynášeli bedny zeleniny, tak skoro pokaždé
spadl, takže skladníci museli ošetřovat
strýce Pepina, a tak když přijeli znovu do těch skladů,
tak aby byli skladníci dřív hotovi, tak posadili strýce
na prázdnou bednu a sami si složili náklad, Francin
jen stál a podával jim z Whita ty bedny, vysoko nad
sajtny vysazované bedny se zeleninou . . . Tak ale
přesto, když se ti mí mužští vrátili ze zájezdu, že strýc
Pepin měl hlavu samý flastr, vždycky zářil jako vítěz.
Někdy se stalo, že na cestě píchli pneumatiku, někdy
pneumatiky dvě, a tak přijeli na místo určení v horku
až navečer, pak už nechtěli zvadlou zeleninu převzít,
tak Francin naučil i Pepina, že oba poklekli a sepjali
ruce, aby převzali to zboží, že by jim už nikdy nesvěřili
dopravu zeleniny, tak skladníci podepisovali, ale
s podmínkou, že Francin odveze a složí zeleninu v kravíně, pro
dobytek, nebo rovnou na skládku . . . A já
jsem zatím celé hodiny čekala, už měli být dávno
doma, ale oni teprve vyjížděli někde v pohraničí, hynula jsem
představou, jakou asi havárií zahynuli
Francin a Pepin? Četla jsem si černé kroniky v novinách a pak
dál naslouchala u okna, až se ozve ten typický zvuk Whita, ale
jezdily jinačí značky, znala jsem
všechna auta jen podle zvuku, ale teprve až když jsem
byla přesvědčena, že jsou oba mrtvi, tak od křížku vesele
zahřmíval jasný a skoro radostný zvuk motoru
Whita, který mne rozesmál, běžela jsem a otevírala
potmě bránu a White vjel pomalu na dvůr, Francin
otočil klíčky a mocným šlápnutím zvýšil otáčky a motor tak
udělal tečku za slavnou jízdou. Tak dvakrát za
týden se mi vraceli mí mužští až k půlnoci, a já jsem je
čekala navečer, chodila jsem sem a tam, naučila jsem
se hovořit sama se sebou, jednou se mi vrátili až druhý
den, protože píchli všechny pneumatiky, dokonce i dvě
rezervy, Francin se musel vrátit autostopem pro všechny naše peníze, nakoupit pneumatiky a opět se
s nimi vrátit až někam za Broumov, kde strýc Pepin
seděl v kabině a zpíval si operetu Já mám devět kanárů,
zatímco já jsem celou noc chodila sem a tam a přeříkávala jsem
si moje nejslavnější úlohy, které jsem
sehrála v divadle našeho městečka, ve kterém se zastavil čas .
. . Teď se procházím domovem důchodců,
skříňky rozhlasu po drátě hrají Harlekýnovy milióny,
ty skříňky rozvěšené venku i po stromech jako krmítka, docela
se podobají včelím úlům, ze kterých do slunce odlétají včely
na všechny strany, ty Harlekýnovy
milióny každou neděli i velké svátky utišují víc než
prášky a injekce, chodím a naslouchám na chodbách,
dříve než půjdu spát, jak otevřenými i zavřenými
dveřmi se ozývá vzdychání, zmatené hovory, zatímco
návštěvy jsou už dávno doma, tak tady pokračují dál
nejen hovory s příbuznými, ale přeříkává se všechno
to, co se mělo příbuzným říci, dokud dleli na návštěvě
v domově důchodců . . . U dveří svého pokojíku kladu
ucho na emailový nátěr, pak pootevírám ty dveře a vidím v
přítmí, jak u rádia klečí Francin, je úplně zabrán
do těch zpráv z celého světa, naslouchá všem těm
zprávám už víc než dvacet let, naslouchá jim jak lékař,
když vyšetřuje člověka na smrt nemocného, teď Francin zvedl
ruku a komusi do zpráv zahrozil, vykřikl jakési povzbuzení . .
. Zavřela jsem dveře a kráčela dál,
snad to bylo tím, že Francin pořád čekal na nějakou
zprávu, která ohromí nejen jej, ale celý svět, ale já
jsem věděla, že čeká marně, že čeká zrovna tak, jako
dnes čekali důchodci na příbuzné, kteří ale nikdy nepřišli, a
přesto vím, že příští návštěvní den budou od
nich očekáváni s ještě větší nadějí . . . Asi to také bylo
tím, že Francin už od začátku našeho manželství měl
trvalou představu, že všechno to krásné nás teprve
čeká, že budoucnost, krásná budoucnost to bude, ve
které teprve budeme šťastni, až budeme v penzi . . .
proto platil si dvě vysoké pojistky, jak bylo v našich
kruzích zvykem, nikdy jsme nejeli na dovolenou,
Francin mne těšil, že to všechno bude, až budou pojistky
splatné. Každý měsíc platil pět set korun na tu
šťastnou budoucnost, šest tisíc ročně . . . a za ty peníze,
jak dneska vím, jsme tenkrát mohli i se strýcem Pepinem objet
Středozemní moře, vydat se do Alp a Pyrenejí, udělat si výlet
na Špicberky, do Itálie, Maroka,
každý rok někam jinam, vidět Paříž a města v Německu a
Rakousku . . . Avšak my jsme seděli doma a snili
o tom, až budeme v penzi, kam se podíváme, dokonce
Francin si každý rok nechával posílat prospekty cestovních
kanceláří z Hamburku, Haagu, z Brém, cestovní kanceláře Loydu,
prospekty, ve kterých byly
přesně popsány a datem opatřeny všechny cesty, jména přístavů,
všechny odjezdy, dokonce jména lodí, které nás povezou po
mořích a oceánech. Ale když přišel
konec války, tak nadešel čas, kdy životní pojistky byly
splatné, avšak z pojišťovny přišel dekret, který nám
sice oznámil, že celkem máme půl miliónu splatných,
avšak současně nám pojišťovna sdělila, abychom si
určili jméno banky nebo spořitelny, kam nám mají ty
naše pojistky poslat na vázaný vklad. A od té doby
Francin zmalomyslněl, od té doby se sám na sebe zlobil,
protože za první republiky posílal ročně šest tisíc
korun pojišťovně, každý rok jinou a ještě krásnější
cestu po mořích a evropských městech a krajinách,
každý rok jednu krásnou dovolenou i pro strýce Pepina, tolik
tenkrát stály ty cesty na tři týdny, na celý
měsíc, teď však mu ty cesty všechny byly uloženy na
vázaný vklad . . . To Francin ještě nechtěl uvěřit, že peníze
zhltla válka, že tentokrát musí u nás za ni platit
bohatí, ne jako po první světové válce chudáci, kterým
jako mým rodičům nezbylo nic nebo jen pár zlatek,
které ztratily cenu, zatímco fabrikantům a statkářům
majetek zůstal . . . To ještě první roky doufal, že se všechno tak zlepší, že budeme moci jezdit, vybírat si peníze
na cesty, třeba kolem světa, tolik jsme tam uložili
peněz, avšak každý rok nám řekli, že takové cesty ne
mohou být zaplaceny z vázaných vkladů. To ještě
Francin odkládal uvolnění na příští rok, pak na další,
rozkládali jsme mapu Ottova zeměpisu, prstem jsme
ukazovali, kam pojedeme příští rok, až ty naše pojistky
budou uvolněny, celé večery jsme seděli nad kata logem
zahraničních zájezdů, vypisovali si nabídky zájezdů do
zahraničních mezinárodních center, okružní
zájezdy Spojenými státy a Mexikem, žili jsme celé večery v záři reklam a ve stínu mrakodrapů, probrali
okružní zájezd Tureckem s pobytem u moře, tam, kde
je hranice Evropy a Asie a půlměsíc ve znaku, cestovali
jsme vytrvale ze starověkého Kartága až do saharských oáz,
cestovali jsme do krajin bílých nocí okružní
jízdou Skandinávií, pořád jsme měli pevnou víru, že
přece když jsme uložili tolik krásných peněz, všechny
tyhle cesty jsme mohli uskutečnit, kdyby peníze měly
nějakou cenu, tu kterou měly, když jsme je ukládali do
pojistky. A tak dál jsme cestovali prstem do Maroka,
pročetli všechno, co bylo ke čtení o Maroku, o světě
islámu, o zemi kontrastů a přírodních krás, nakonec
jsme slevili, Francin psal, aby mu byly uvolněny peníze z
těch půlmiliónových pojistek na obyčejný zájezd
do Rakouska, za Mozartem a Schubertem a Straussem,
nebo na maličký zájezd do jižní Itálie s krátkým
pobytem u moře, nebo jenom do zemí jezer, lesů a půl
nočního slunce, do Finska, maličký pobyt na Jadranu,
pobřeží romantické krásy a horkého slunce, kam před
třiceti lety jezdil autobus i s pobytem za tisíc korun
pro dva, ale pokaždé přišel dopis, že na tuhle cestu se
z vázaných vkladů nic nevydává. Naposledy Francin
napsal, že by se rád se mnou podíval za nahromaděné
peníze, ukládané na pojistky, do Rumunska za sluncem, na
písečné pláže, do moderního letoviska, nebo do
Bulharska na pobřeží dlouhého slunného léta . . . Ale
dostal ten samý dopis, definitivní dopis, že to uvolnit
nelze. A tak, když jsme prodali domek u řeky, Francin
váhal, zda za ty peníze si nemá zaplatit jednu z těch
krásných cest, na které jsme se celý život těšili, ale
pak Francin řekl, že na všechny ty výlety jsme si už
dávno zaplatili, že teď si zaplatíme a na přilepšenou si
doplníme z banky, tak jsme si koupili pobyt v domově
důchodců, pokojík pro dva, já vím, Francin se odstěhoval
rádiem a zprávami do celého světa, často otevíral
Ottův zeměpisný atlas, aby věděl, kde je to místo,
o kterém byla zpráva, ale sám brzy zjistil, že téměř ten
Ottův atlas neplatí, že hranice států se posunuly, některé
zmizely, že všechno je na světě jinak. Já jsem ale
začala teprve tady v domově důchodců být šťastna,
denně jsem cestovala pořád na tom samém místě, vyptávala jsem
se pamětníků na to, jak se žilo v městečku před sto a více
lety, zajímala jsem se o život před
dávnými lety a byla jsem dojata, nebo potěšena událostmi,
které se staly dávno před tím, než jsem do tohoto městečka
přišla. A tak, zatímco Francin zprávami
z celého světa objížděl několikrát za den události té
které země, já jsem pochodovala vytrvale na místě, vydupávala
jsem svými kroky další sestup k mrtvým lidem, kteří kdysi žili
v městečku, ve kterém se opravdu
zastavil čas. Trnula jsem, že bych se zděsila, kdyby
nám najednou uvolnili ty naše pojistky, kdybych se
měla vydat a cestovat krajinami, ve kterých jsem nebyla a
které jsem si zamilovala, když jsme s Francinem jako děti
prstem cestovali po mapách, když jsme
si vypisovali nejen data odjezdů, ale i jména hotelů,
které nabízel Čedok v katalogu cestovních zájezdů . . .
Ale zestarali jsme, a tak jsme zůstali takoví, jací jsme
byli, když válka skončila, dokonce já jsem se posunula
někam do minulého století, které mi vstávalo z mrtvých. Tento
domov důchodců se svými barokními prostorami a zahradou, tenhle zámek, ve kterém jsem
bydlela, byl mi najednou víc než ten můj zlatý pivovar,
kde jsem žila mladá léta. Tady v tomhle zámku jsem
každý den žila v tajemství, ve vrstvách lidských osudů,
lidí, kteří už byli dávno pochováni, ale já jsem je křísila z
mrtvých dík vzpomínkám starých pamětníků,
pana Václava a Karla a Otokara, svých velkých přátel,
kteří každý den mne potěšují a ukazují prstem do
městečka tam, kde je živé pro nás to, co už tam k vidění není
. . . Pan Otokar Rykr, než jsem šla spát, podal
pravici, levačku zvedl ke stropu a pravil ... Z mých
návštěv kostela mi utkvěl obrázek. Byli to dva dragouni v
helmách a s tasenými palaši, stávající v čase velikonočním
jako nehybné sochy na stráži u Božího
hrobu až do Vzkříšení. Jen oční víčka prozrazovala, že
nejsou neživí . . . Pravil pan Otokar Rykr, ale pak se
zamyslil, proč mi to vypravoval? Dosti zmatený, zašermoval
rukama, uklonil se mi a tiše odcházel, tak
odcházel, jako se přichází do divadla po zahájení představení,
po špičkách a s pocitem viny . . . Tu noc po
návštěvách bylo na chodbách domova důchodců živo.
Sestřičky a jejich kramflíčky vyťukávaly energickou
chůzí svoje kroky, v prstech před sebou na podnose
přinášely do pokojů injekce a prášky, teploměry . . .
Kdosi se zdviženým ramenem vykročil v pyžamu proti
mně, vytáhl teď teploměr z podpaží, přes brýle se podíval na
teploměr a prohlásil zlostně . . . Podruhé každého přerazím.
Co jsem říkal? Mám sedumatřicet pět jen
proto, že mi dneska ta moje krásná neteř přišla říct, že
zryli a zaryli na mém záhoně moje nejkrásnější hyacinty a
narcisy . . .
13
Když přišla zpráva, že starý hřbitov je odepsán, že
všechny pomníky budou vytrhány, cestičky mezi hroby rozorány,
že z posvátného pole až na několik velikých pomníků bude
libosad, park, důchodci v zámku
zneklidněli. Tři staří pamětníci starých časů sice neplakali,
ale od té doby, co traktory a pásáky vytrhávaly
jeden pomník za druhým, měli uslzené oči a já jsem
měla dojem, že mi trhají znovu všechny zuby, pomalu
jeden za druhým, do rána mi zuby zase narostly a začalo to
všechno znovu. Ti, kteří měli dobré nervy, se
vydali na ta místa, chvíli se dívali, ale když viděli, jak
veliké pomníky vzpurně vzdorují, jak jeden traktor je
málo, jak se musejí spřáhnout dva a ještě vzít na pomoc pásák,
tak měli hmatový prožitek sebe sama,
když i u nich nastal ten čas, kdy se museli rozloučit se
svým domkem, se svým bytem, s dvorkem, se zahradou, s
prostředím, ve kterém žili celý svůj život a najednou přišel
čas, kdy museli odejít. Většina jich
odcházela nedobrovolně, považovali ten svůj odchod
do domova důchodců jako porážku, jako počátek svého
konce. Někteří se také bránili, tak jako ty pomníky, ale
muselo to tak být, nebyl, kdo by se o ně postaral, už
vrávorali, dělali chybné výkony, a tedy nezbylo nic jiného než
jít do domova důchodců. Když se vrátili z podívané na
hřbitově, tak ti, kteří neměli odvahu podívat
se pravdě do očí, se jich vyptávali, mlčeli očití svědkové
jako zařezaní, byli dojati, vrtěli hlavami, protože
nedovedli pochopit, proč ze hřbitova nemůže být park;
ve kterém by se procházeli lidé, četli si krásné verše,
znovu si četli slavná jména lidí, které znali nebo o nich
slyšeli od pamětníků starých časů, protože na tomhle
místě, v tomhle městečku, kde se zastavil opravdu čas,
leželi občané staří dvě stě let a víc. Z pavlače třetího
patra rozhlas po drátě hrál něžnou melodii Harlekýnových miliónů, důchodci si přinesli židle, drželi se zábradlí
a staří pamětníci se dívali dalekohledem, trhali
si jej z ruky, aby si ověřili to, o čem hovořil ten, který
se díval, jak dělníci krumpáči a heverem, pajsry
a kladkami zvedali pomníky vyrvané ze země a nakládali je na
valníky a traktory, dívali se, jak další pomník je obtočen
řetězem, jak pásák zabírá a pomalu,
na několikrát, pořád znovu a tou samou silou se snaží
z hlíny vyrvat náhrobek z čediče, mramoru, zrovna tak
vytrvale jako zubní lékař nebo dentista, když se lopotí
vytrhnout stoličku se zahnutými kořeny z oteklé dásně. Tak
celý týden se vedla na hřbitově ta nerovná
bitva bezbranných pomníků s traktory a pásáky, bylo
to dojemné, tak jako býčí zápasy, tak jako každý zápas
se smrtí. A tak si traktory klestily cestu, a protože cesty
byly roubeny štíhlými tújemi a hlohy, tak někdy,
aby se traktor dostal k pomníku, musel napřed vytrhnout
několik těch stromů, ale ty stromy byly houževnatější ještě
víc než ty pomníky. Túje byly staleté, kořeny měly obtočené
kolem pomníku, některé kořeny
tak hluboko v zemi, že kořínky měly obtočenou rakev,
kovovou rakev, nebo vyzděnou hrobku, tak jako dětský míč je v
síťce, ty kořeny držely tak pevně jako
pomník a tak pevně obtáčely vyzděnou hrobku jako
břečťan besídku, že musely někdy všechny tři traktory
se spojit, a když je konečně vytrhly, tak po velkém
boji, ve kterém praskaly řetězy. Někdy se vyvalila
s kořeny túje i zteřelá rakev, zdivo hrobky, kus pomníku,
který kořeny neopustily. A tak jako i v životě nejsnadněji si
lidé věděli rady s dětskými hroby. Celé
oddělení dětských hrobů padlo za jediné odpůldne, na
to stačil jeden člověk s pajsrem, jeden pomníček šel za
druhým jako mléčné první zuby, většina dětských hrobů měla
kolem rovu litinovou, někdy dřevěnou zahrádku, takovou, jako
se dává malým dětem, aby nemohly
vypadnout z postýlky, ohrádka, jaká se dává na podlahu, aby se
dítěti něco nestalo, někam nevlezlo, kam
nemá. Pan Kořínek, starý pamětník, pravil, že staří
lidé, když kniha zestárla a měla rozedřené desky
a stránky, tak ji pochovali na hřbitově jako člověka,
který umřel . . . Avšak nádeníci, kteří vytrhali litinové
zahrádky, naložili je na valník, aby je prodali do sběru
starých kovů. Pamětník starých časů pan Otokar Rykr
pravil . . . Míčem si za starých časů hrávala jenom děvčátka,
gumovými, pestře pomalovanými balóny. Uchovávala si je v
pletených sítích. My jsme si dělali gumové míče z tatínkových
starých perek. Z nich se vytahovala gumová vlákna a navíjela
se na kousek cukru do
klubíčka. Když bylo klubíčko sdostatek veliké, vyvařilo se v
mléce, aby se vlákna slepila. Zhotovený míček
byl sice velmi pružný, ale také nebezpečný. Rána jím
uštědřená byla velice bolestivá a zanechala po sobě
i modřinu. Podomácku se vyráběly také míče z vyčesaných
chlupů. A nejkrásnější byl počátek jara, který se
zahajoval cvrkáním kuliček a fazolí do důlků. Velkým
fazolím se říkalo turendy a platila jeden vrh, to je tři
obyčejné fazole. Po kuličkách následovalo honění káči.
K hazardním klukovským hrám lze počítati i házení
krejcaru na čáru a o velikonocích sekání krejcarem do
vejce buď na čáře nebo v hrsti . . . Vykládal tichý hlas,
a tam u řeky, dole, tam obklopeny velikou zdí se kladly
a kácely pomníky, jeden po druhém, z několika stran,
tak jako za starých časů dopadlo město, které se vzdalo, jehož
bojovníci na hradbách byli už mrtvi a tak
jásající vítězné vojsko porubalo ve městě všechno živé,
muže a ženy, starce a stařeny, děvčátka i chlapce. Starý
pamětník Václav Kořínek odložil dalekohled a pravil ...
Hradební ulice se jmenovala Růžová, před tím
Podezdí. Jméno Růžová dostala od záře červených
hradebních cihel při slunečním svitu. Před šedesáti
lety se tam říkalo Rasova ulice, nebo zkrátka Rasovka.
Ulice měla i svého policajta pana Lukáška. Bydlel
v čísle pět set osm. Tehdy mu umřela jednoroční dceruška.
Maličký pohřeb musel být podle tehdejších zvyklostí v kočáře,
kde rakvičku vezl mládenec s družičkou. Protože mládencem byl
jeden z těch rozjívených
kluků z Rasovky, oblékli jej do černých šatů lakýrníka
pana Trnky, který byl sice pomenší, ale hodně při těle.
Mládenec se v těch šatech ztrácel. Tvrďák mu seděl
jen na uších. Kočár byl v Rasovce zvláštností a tak,
když se kočár obsazený družičkou a mládencem držícím rakvičku
na kolenou hnul, banda kluků začala
řvát a skákala zezadu na kočár. Jeden z kluků narazil
mládenci tvrďák na hlavu, že byl v úplné tmě, družička
křičela, kočí práskal do kluků a koní . . . Důchodci
naslouchali a usmívali se, přikyvovali, Harlekýnovy milióny
znovu se linuly a obtékaly skupiny důchodců sedících na
pavlači třetího patra zámku hraběte Šporka,
dívali se dolů na hřbitov, na tu dálku neviděli, co se
tam děje, ale pan Karel Výborný, který se díval dalekohledem,
se něčeho polekal tak, že odložil dalekohled,
vzala jsem ho a zaostřila, těkala zpustošenými pomníky a
zaradovala jsem se, jeden traktor spadl do vytržené hrobky,
teď ostatní dva traktory jej vytahovaly. Pan
Karel tiše vykládal . . . Mezi dragounskými důstojníky
posádky byly dva světlé zjevy. Byli to poručíci baron
Dahlen a Siamský princ, který bydlel na Zálabí
v domě za nynější vilou doktora Rumla, tedy také trochu
Zálabák. Princ byl menší slabé postavy, žluté pleti,
šikmých černých očí a černých tvrdých vlasů. Tyto
vlasy jsme při našich hrách obdivovali. Byl výtečným
tanečníkem a navštěvoval pilně plesy, kam za ním zahradníci
dopravovali celé stohy kytic, ježto každá tanečnice obdržela
od něho skvostnou kytici. Princ se
neobyčejně zajímal o naše hry, špačky a hry míčové,
tu jsme nikdy nepotřebovali tlumočníka, ten seděl
vždy o kus dále stranou, aby se nepletl, a my jsme se
s princem již dohodli, my česky a princ nějakou nám
neznámou řečí, ale v platnost přišla mezinárodní ukazovací a
posunková řeč a šlo to. Že se princ vážně zajímal o naše hry,
svědčí ta okolnost, že pravidla hry zaznamenal do notesu
nějakými klikyháky a snad později je uplatnil ve své vlasti .
. . Hovořil pamětník starých časů pan Karel Výborný, hovořil
tak jako vždycky, tak ostatně jako všichni tři písmáci, jako
by četl ze
svých zápisků, kam sepsal všechno to, co myslil, že je
pamětihodné. Dívala jsem se s rozkoší, jak traktor
uvázl v hrobě, jako by jej tam chytil za kolo mrtvý.
Pan Václav Kořínek začal vyprávět . . . Nejkrásnější
ale byla naše ulička Růžová o prázdninách dopoledne,
kdy slunce svítilo, perličky na zdi pekaře Macháčka
čiřikaly a do toho zněl rytmický klapot dřevěných paliček do
plechu z dílny zámečníka Práchenského. Před
domkem číslo čtyři sta třicet tři sedával praporečník
veteránů pan Havlíček a vyprávěl o vojně. Další dům
číslo čtyři sta sedumdesát jedna patřil kamnáři panu
Maudrovi Janu, který míval na Kleinerově domku na
rohu Hradební a Svatojiřské firmu: Výběr v hliněných
Kamnách u Jána Maudra. Když v roce devatenáct set
sedm Jan Maudr zemřel, koupil dům Rudolf Kolář.
Kolářovi měli jedenáct dětí, nejstarší byla vdána
a sama už měla v roce devatenáct set deset dvě dcery.
A tak v tom domě bydlelo šestnáct lidí. Dobrá paní
Kolářová při tomto požehnání dovedla cizím čumícím
klukům u domovních dveří často podat buchtu nebo
lívanec. Jedenáct dětí rodiny Kolářovy mělo sestavenou
rýmovanou říkanku ze svých jmen: Sláva, Vlasta,
Milena, Rudolf, Otík, Růžena, Lojzík, Oldřich, Elina,
Jaroslav a Bělina, Kolářova rodina . . . O zábavu se
postaraly příhody na záchodech, které byly primitivní
a většinou na dvorech domků. V čísle pět set osm seděl
na záchodě dvouletý chlapec a držel v ruce provázek,
kterým se zavíraly dveře. Provázek byl na něho krátký
a silná paní z domu, která pospíchala tam zasednout,
už ode dveří couvala, kluka pak tak vyděsila, že mohl
z leknutí onemocnět . . . Přednášel pan Václav Kořínek,
jako by ty zprávy ze starých časů předčítal ve velkém
sále, stál, oběma rukama se opíral o dřevěné zábradlí,
vítr mu províval jeho bílé vlasy, on nastavoval svoje
čelo jako lodní příď, aby vzpomínkou rozrážela
nemilosrdné vlny času, jejichž příboj tam dole u řeky
teď rozbíjel jeden pomník za druhým . . . Pamětník
starých časů pan Otokar Rykr, aby přerušil tísnivé ticho, do
kterého jen Harlekýnovy milióny začaly znovu
svou tichou líbeznou sonatinu laciné barvotiskové lásky . . .
Za starých časů se bruslívalo na Starém Labi
pod nynější lávkou na šroubovacích bruslích, pro krasojízdu
nezpůsobilých. Dámy v dlouhých sukních, páni
v dlouhých zimnících. Zde se naskytla aspoň příležitost, při
níž si mohli zabruslit mládenci ve dvou, se
svými vyvolenými pak si pomačkat trochu ruce ve
štuclu. Nemajetní hoši jsme si vyráběli brusle, takzvaná
želízka, sami. Odtrhli jsme od starého struhadla železné
postranice, přelomili v půli oblouk držadla a takto získaná
bruslící železa jsme zasadili do kusu dřeva,
přivázali provazem a už se jelo, šťastni a pyšni. Byli
jsme víc než ti z nás, kteří měli jen dřeváky a nohy
omotané hadry. V neděli hrával na kluzišti flašinet
a zřídka kdy hudba . . . Abych nezapomenul. Z kolotočů
byl nejznámější a té doby nejpopulárnější svojí výbavou
Šlemlajnův z Kutné Hory. Byl ověšen nesčetnými
korálky a večer zářil světly . . . Pravil pan Rykr, odložila
jsem dalekohled, už mne to unavilo, dívat se na
něco, co mi dělá bolest, bylo mi, jako bych se dívala na
býčí zápasy, já, která mám ráda krávy a bejčky, telata,
proč bych se dívala na něco, co mi dělá bolest. Tak
nějak si člověk má vybírat z života a vzpomínek jenom
to, co je světlé, co jej těší, dokonce co třeba ani není
pravda, ale na co se tak dlouho věří, až se to stane . . .
Když mi nepřišel kocour a kočka domů, týden, čtrnáct
dní, trápila jsem se představou, že jej přejeli, někde
postřelili, že je někde zavřený a nemůže ven a umírá
pomalu hlady, trápila jsem se, nespala, teprve když se
nevrátil ten poslední kocour, teprve tehdy jsem si řekla a
věřila tomu, že se mu někde líbilo víc než u mne,
že bydlí u lidí, kteří jej mají radši, než jsem ho měla
ráda já . . . Na hřbitově naložili tři nákladní auta pomníků,
šest lidí nakládalo těžké kameny se jmény
a daty, lidé, kteří žili v tomhle městečku, šest lidí
nakládalo pomníky na nákladní auta, poznávací značky
byly z docela jinačích okresů, odvezou je tam, kde ta
jména nikdo nezná, kde ty pomníky jsou jakoby bez
podobenek ve skleněných oválech . . . Pan Václav Kořínek,
pamětník starých časů, se zjasnil, posadil se a vyprávěl, už
ne jako výčitku, jen jako srovnání, spíš pro
zábavu hovořil ... Ó, na Štědrý den, to bylo všechno
připraveno i v naší Hradební ulici. Vánočky napečeny,
maminky je ukazovaly a lidé, kteří se potkávali venku,
byli usměvaví a plni dobré nálady. Přáli si příjemné
svátky a šťastný Nový rok. Přišel listonoš pan Rubek
ve slavnostní uniformě s pěknou poštovní knížkou.
Také pan Kulička, kominík, přišel v čisté bílé čepici
a přinesl kalendář, který visel pro štěstí celý rok. Strojil
se stromeček, velmi pěkný smrček, který tatínek
přivezl z túry od Hanušovic, kde jako topič vyhodil
u strážního domku z lokomotivy naštípnutou laťku, ve
které byl lístek se žádostí o stromeček. Při zpáteční
cestě už vechtr čekal a jen mu ho podal . .. Pravil pan
Kořínek a náhle zvážněl, tři nákladní auta vyjela po
silnici, shora pavlače zámku bylo vidět, jak černé pomníky
leží vedle sebe, tak jak se za války převáželi
mrtví, teď nákladní auta zmizela, aby se objevila
blíž . . . Pan Kořínek vytáhl svůj notes, vytáhl složený
dopis, rozevřel jej a četl nahlas, teď až na nádvoří se
otáčely obličeje důchodců z laviček a ti, co se procházeli,
strnuli, pomalu se otáčeli a dívali se vzhůru směrem za hlasem volajícím do kraje . . . Mé drahé městečko, ač
jsem tolik let v cizině a dnes tak stár, stále na
tebe, mé rodné město, vzpomínám. Zdravím Ostrov,
březovou alej, restauraci s jezem, kde se tak pěkně
sedělo a naslouchalo hukotu vody, lipovou alej, cestu
Šumavu, velikou krásnou louku rovnou jako stůl, orámovanou
vysokými stromy, hráz na Strži, Dubinu, ty
tři vysoké topoly v Rohově a pana Kofroně. Hlídá ještě
vodu a hlásí poplach, když jdou ledy? A co most? Ještě
se chvěje, když narazí velká kra na pilíř? A co pan
Poláček a Boháček se všemi kamarády, to byli chlapi.
V létě dolovali v Labi písek a na jaře, když šly ledy,
odstrkovali velkými bidly ledové kry. A co Stará rybárna? A to
krásné místo pod Formou, kde jsme se
z hráze dívali, jak voda hučí od jezu k mlýnskému náhonu. Dále
vzpomínám na tiché Kostelní náměstí
s impozantní stavbou chrámu, jehož věže jsou vidět
z tak velké dálky. A také na kašny, do kterých snad
dnešní kluci házejí věci, které tam nepatří. Potom na
korzo od Bártlů k Měšťanovům, kde se snad i dnes
děvčata hodně usmívají na studenty, však jsme jim
záviděli. A ještě září do dálky ta veliká okna sálu na
Knížecí při tanečních a plesech? Také pan Preclík,
hraje ještě ty krásné valčíky? Kde je asi dnes Stázička, naše
tanečnice, která si říkala, že je nejhezčí dívkou našeho
městečka, a na schůzky chodila ve střevících svého bratra.
Byly jí veliké, ale chtěla nás ohromit, protože byly žluté, a
to byla tenkrát vzácnost.
Zdravím vás všechny, jak žijete v mé paměti, ať už
vám pan Hanuš na věky ustlal, a jistě někdo i jemu.
Přeju vám, ať vánek v létě shodí někde z růžového
keře lupenů a donese je na vaše hroby s trochou vzpomínek . .
. Volal a křičel pan Kořínek, pamětník starých časů, to, co
četl z dopisu, a tam na dohled domova
důchodců mizela tři nákladní auta s černými pomníky
občanů . . . Teď už bylo vítězství jisté, hlavní šiky pomníků
už byly porubány, už byly odváženy, jiné ležely
na zádech, avšak traktory teď, jak se mi zdálo, byly
daleko zuřivější, skoro pomatené, jako roj včel, útočily
teď zběsileji na zbylé vztyčené kameny, zdálo se, že ty
stroje jásají nad každým dalším pomníkem, vydávaly
ještě jasnější zvuk svých motorů, jako by chtěly skoncovat co
nejrychleji ten teď nerovný boj. Když se snesl
soumrak a pak večer, byly vidět jen pohybující se reflektory,
které porážely poslední pomníky . . . Bylo
úděsné se dívat, jak rozjetý traktor, který nebyl vidět,
osvětlil a reflektor se blížil víc a víc, až narazil tou
ohromnou lžící na pomník, reflektor skoro očichával
jméno a příjmení zemřelého, a pak se chvíli nehnul
ani pomník, ani traktor, na dálku bylo vidět jen to
hrozné napětí, jako když zubař drží v kleštích zuby
a vší silou táhne, taková mrtvá minuta a pak cosi povolilo v
základech a pomník, další pomník a pak ty
poslední v půlnoci povolily . . . Pamětník starých časů
pan Otokar Rykr, dojatý, přičísl si dlaněmi vlasy, pak
jednu ruku opřenou o madlo zábradlí, druhou vztyčenou, se
díval dolů na zpustošený hřbitov a pravil vesele . . . Ó,
studentské výlety byly velmi oblíbeny, na Ostrově před bývalou
restaurací u starého jezu byly umístěny vlastnoručně vyrobené
atrakce, improvizovaná
divadýlka, v nichž studenti účinkovali. K jejich výstavbě a
ochraně si vypůjčovali jarmareční plachty od
všech cukrářů a perníkářů v městečku. Skupiny studentů se
bavívaly o výletech na Ostrov deklamacemi
a zpěvy, vybíranými tehdy z oblíbených merendářů,
sólových výstupů a deklamovánek. K těmto zpěvům
namalovali obrazy po způsobu jarmarečních písní
a zpěváků, pějících historky o morytátech . . . V sále
zdobeném malovanými a prostřílenými terči, pozůstatky po
střelcích, tančívalo se až do setmění při
kvartetu, skládajícím se ze dvou houslí, klarinetu pana
Votavy a basy, pod vedením houslisty, malého, cholerického obuvnického mistra pana Jana Marysky . . .
Zveselil se pan Otokar Rykr, tam dole vjížděly do světla
pouličních luceren a zase se nořily do tmy valníky
s naloženými pomníky. Pan Rykr se zasmál do nebe
a pravil . . . Teď něco příjemnějšího, všechny vás bude
zajímat příběh Bubiho, Vincence Zedricha, víte, v Bubim byla
jistá dávka geniality, jeho matka nerada viděla, že holdoval
své vášni, kupoval knihy nebo maloval... povahově veselý,
urostlé postavy, s černým
knírkem, vábného mužského zjevu. Oblíbeným dámám házíval
květiny do jejich otevřených oken . . .
a aby v zimě bylo veselo, objednával na kluzišti hudbu.
Touhu po vyšším vzdělání ale v něm udusil jeho vlastní strýc,
Jan Zedrich-Rohový, starý bigotní mládenec.
Tak Bubi se myšlenky na studium vzdal a rozjel se do
světa . . . i daleko za moře. Bubiho nepřítomnosti využil jeho
vlastní bratranec Emil Zedrich. Zpracovával
strýce . . . až se mu záměr zdařil. Tak Bubi, velký dobrák,
jak již geniální lidé bývají, byl odbyt menším legátem. Bubi
zahořkl . . . jen zřídka vycházel zadem do
polí svého domu Na Staré poště, nebo pracoval v zahradě.
Vydržoval si starou posluhovačku a žil jinak
úplně sám. Zmalomyslnělý pod osudem zasazenou ranou sáhl
raději k revolveru a ukončil v šestapadesáti
letech život nešťastného člověka. Mrtvého nalezla posluhovačka
v bytě. Byl pochován na starém hřbitově
v blízkosti kaple . . . ale já se ptám, kde je dneska ten
jeho pomník? Zvolal pan Otokar Rykr, smířený jeho
hlas se nesl a jako by jásal, dva staří pamětníci starých časů
se chystali, že budou pokračovat ve svých
příbězích, ale pan Rykr je zvednutím dlaně zastavil
a pak nasadil slavnostní hlas . . . Ve starém domě na
náměstí, v prvním patře, bydlel pan Augustin Strohbach se svou
chotí Bedřiškou a dceruškou Gustinou.
Ten dům patřil panu Červinkovi-Cigárovi. V jeho
domě se hrávalo denně na klavír, denně se tančilo. Pan
Augustin Strohbach nevynechal žádné slavnosti, divadelního
představení nebo koncertu. Jinou jeho vášní
bylo kouření doutníku, doma kouřil ze zakouřené pěnovky. S
oblibou celá rodina vycházela denně na Ostrov . . . Příkladnou
byla jak jeho prozíravost a starostlivost, tak statečnost a
vyrovnanost ducha. Pro případ úmrtí napsal vlastnoručně a
krasopisně na ředitelství oznámení o svém úmrtí s vynecháním
data
a žádost o penzi pro vdovu a dceru, ano i text úmrtního
oznámení. I obálky opatřil vlastnoručně psanými adresami svých
přátel, jimž měly být doručeny. Tak každý dostal úmrtní
oznámení s adresou, psanou vlastní
rukou zemřelého. Den před smrtí nechal vykopat hrob
pro svou rakev a pověřil svého přítele inženýra doktora
honoris causa Emila Zimmlera kontrolou jeho velikostí. Zemřel
klidně v lednu roku devatenáct set sedm
a byl pochován na starém hřbitově, tam někde poblíž
kaple tak jako Bubi. O zesnulém se vyprávělo, že se
oblékl v předtuše smrti do bezvadných černých šatů
a ulehl na pohovku, kde skonal devatenáctého ledna . . . volal
pan Otokar Rykr . . . Ta lekavá Němka seděla schoulená a
zírala na ten odsun všech pomníků,
třásla se a několikrát se pokoušela zvednout se z lavice, ale
nohy jí přestaly sloužit. Pan Otokar Rykr rozpřáhl ruce a
volal a jeho hlas sílil ... Kampak odvezli
pomníčky, kde je teď Červinka-Paraplíčko, Červinka-Vokoun,
Červinka-Patatý, Červinka-Drampa, Červinka-Vlna,
Červinka-Chrt, Červinka-Fráda, Červinka-Pangrot,
Červinka-Cigáro, Červinka-Rozsekám, Červinka-Potiti ráčil,
Červinka-Hořejší, Červinka-Untergleichen? Kde je zasedací
pořádek k poslednímu
soudu, Dlabač-Dukátový, Dlabač-Vepřák, Dlabač-Všivka,
Dlabač-Bidlo, Dlabač-Grófek, Dlabač-Prdelatý? Komu vadil
pomníček Votavy-Paňáci, Votavy-Muzikanta, Votavy-Marnosty? Kde
zmizí pomníček Voháňky-Lederera, Voháňky-Laudona,
Zedricha-Rohového, Zedricha-Bubiho, Nožky-Theera, slečny Taubicové-Držmicop
a těch všech dávno zemřelých! Volal
pan Otokar Rykr a Němka z Pecru zasténala, když
několikrát se pokusila zvednout, nakonec přece se
postavila na třesoucí nohy a utíkala, vlezla z pavlače
do svého pokoje, rozprostřela ten svůj starý ubrus, naskládala
do něj všechny ty svoje nejcennější věci, seběhla pomalu dolů,
posadila se pod hodiny ve vrátnici,
tak seděla ustrašená, držela občanský průkaz v prstech, po
chvíli se rozmyslela, naslouchala a zvedla se,
odložila občanský průkaz a převázaný ubrus, otevřela
zasklená dvířka pendlovek a zastavila hodiny. Byl večer,
hodiny ukazovaly za pět minut půl osmé a Němka
z Pecru spokojeně usedla, na klín dala ubrus a v prstech
nabízela komusi, kdo nepřicházel, tu svoji občanku . . . A
Harlekýnovy milióny dál obtáčejí pavlač krásně zelenými úponky
psího vína, usmívám se a je mi
tak jedno, že traktory odvážejí poslední pomníky ze
starého hřbitova ve světle reflektorů, sedím a dívám se
nazpátek do jednoho krásného jarního dne, Francin
rozvážel Whitem sodovky a limonády, tenkrát vezli
osvěžující nápoje do městečka, ve kterém se odhaloval
pomník slavnému generálovi, Francin, než vyjel, tak
píchl pneumatiku a tak ji musel vyměnit a zpozdil se.
Když se strýcem Pepinem dojeli k městečku, zastavil
je mocným pohybem ruky nervózní poručík dělostřelectva a řekl
Francinovi, aby raději počkal, že za
deset minut začne dělostřelecká slavnostní salva z děl,
která jsou v příkopu, Francin ale řekl, že za těch pár
minut musí projet kolem těch v příkopu umístěných
děl, protože veze právě na tu slavnost limonády a sodovky. A
tak poručík zvedl telefon a z městečka mu
řekli, že nákladní auto s osvěžujícími nápoji může projet,
protože celé městečko na něj čeká. A Francin zasalutoval a
White se rozejel, pomalu jel, v příkopu se
leskla děla, ve slunci nabíječ s nábojem stál u hlavně,
u třetího děla Francin uviděl, jak pomocníci už klečí
u lafety a mocnými šrouby připevňují dělo k zemi . . .
A teď White poprvně začal prskat a zastavil. Francin,
když mi to převypravovával, řekl, že z toho dostal revma, že
potřeboval, aby mu někdo letkulmou nahřál
klouby, pořád se držel volantu a viděl, jak poručík
mocnými pohyby paží dává Francinovi znamení, aby
zmizel, že nastal čas slavnostních salv, Francin se překonal a
vyskočil, zvedl kapotu a vrátil se pro šroubovák a klíče,
uvolnil karburátor, a když pak vyjmul plovákovou komoru a
odjistil trysku a profoukl ji, viděl,
jak poručík poslouchal rádio a pak jediným pohybem
ruky zatratil Francina, podíval se na hodinky, zvedl
ruku, někteří dělostřelci si zacpávali uši, a pak poručík
dal povel a první salva vystřelila a Francin viděl, jak
z boku Whita se vyrvaly sajtny a všechny limonády
a sodovky se rozstříkly ve střepinách do příkopu, náraz
vzduchu utrhl zvednutou kapotu a na té kapotě
Francin jako na nějakých sloních uších letěl nad zrajícím
polem tak, jak lítal vzduchem o poutích pan Jirout,
sladovník, který za mlada se dával o posvícení vystřelovat z
děla, když síla vzduchu ztichla, tak Francin dopadl na okraj
vzdáleného příkopu, ale pořád držel karburátor a byl zasypán
sprškou skel. A druhá rána otočila Whita a smetla zbylé bedny
a přiletěly utržené
sajtny . . . a tak každou ranou na počest odhalení pomníku
slavného generála nákladní auto bylo zvedáno
a obraceno, jako když kočka packou si hraje s ubohou
myškou . . . Francin nadšeně vypravoval, že mezi ranami
oslavných děl pořád se zvedal z příkopu a trnul, jak
dopadl strýc Pepin. Nakonec jej uviděl v křoví trnek
a šípkových růží, na sedadle tam seděl v těch pérujících
křoviskách a po každém nárazu dělostřelecké
slavnostní palby strýc se ve větvičkách houpal jako ve
starém proutěném kočárku . . . Když salva skončila,
přiběhl poručík, a když s úlevou shledal, že Francin
má jenom roztržené kalhoty a obočí a strýc Pepin se
pořád houpe v náručí křoví, tak dal rozkaz, přiběhli
vojáci a snesli strýce Pepina, který pořád seděl, Francin s
velkým smíchem vypravoval, že jeho bratr vypadal jak pomník
českého spisovatele . . . Ale White byl
slavnostní palbou dělostřelecké baterie tak zřízen, že
jej naložili vojáci na vojenský pásový traktor, a když
jej dotáhli na náměstí městečka, kde se zastavil čas,
White s ohromným rachotem se zhroutil na dláždění
jako nějaké předpotopní smrtelně zraněné zvíře . . .
Řekla jsem si, usmívajíc se, je to po letech tak milé
vidět událost, která hrozí, že člověk musí dát pozor,
aby neumřel, je to milé být svědkem něčeho, co je
hrozné, čeho se každý člověk bojí, avšak přesto, po
čase, když člověku otrne, je koneckonců rád, že viděl
a zažil události, které musel zaplatit sám sebou, tím že
zpokorněl, zjihnul... Byla jsem tak zamilovaná do
pískovcových soch v zámeckém parku, že teprve za
dva měsíce jsem si všimla, že sochy Máje a Června
mají cementem doplněné prsy, kus lokte, zacementovaná břicha,
cementové jedno oko. Tolik se ten cement
lišil od pískovce, bylo to cementové oko a prsy tak neživé, že
to muselo každého, kdo se zadíval, bít do očí.
Ale já jsem byla vzrušená půvabem těch nahých soch,
jejich líbezností, která procházela od vlasů až do nehtů
nahých soch, že jsem si nemohla všimnout těch cementových
úprav. A pak mi neustále docházelo, že to
se zraněním soch nebylo jen tak, a vyptávala jsem se
starého zahradníka zámku, starce v penzi, a ten mi
řekl, že ze zámku jeden čas, snad ve válce, tady byla
kadetka, a když na závěr té vojenské akademie byli
jmenováni důstojníci, tak se opili a z vojenských pistolí,
které ten den dostali k nové uniformě, v zámecké
zahradě stříleli a přitom zranili několik soch. Pravil
ten starý zahradník se smíchem . . . Ale než tady ze
zámku udělali domov důchodců, tak tady bylo učiliště
a ubikace pracovníků záloh, mladíci se tady školili na
zedníky, a když udělali závěrečné zkoušky, tak při tom
jako jeden z úkolů dostali přicementovat sochám všechno, co z
nich vystříleli důstojníci. Nejdřív jsem se
polekala, ale potom jsem viděla ty sochy ještě krásnější,
prožívala jsem hmatově, jako by se to stalo mně,
jako bych já stála na podstavci a mladí důstojníci do
mne stříleli, když jsem se procházela kolem těch soch,
prožívala jsem i to, jak mladí zedníci mi přicementovávají
všechno to, co ze mne odštěpily náboje vojenské
pistole . . . Co je život? Všechno to, co bylo, všechno nač
vzpomíná a říká starý člověk, co je nemístné a navždycky
pozdě. A přece! Znovu jsem vyšla do libosadu,
do hraběcího parku a všechny ty postřelené krasavice
v pískovci byly najednou ještě krásnější, než je mohl
vidět hrabě Špork a jeho přátelé, poprvně jsem si
všimla nejen těch krásných ženských těl, ale věcí, které
držely a které ty sochy doprovázely, máselnice,
o kterou se opírala socha Července, máselnice stloukající
máslo, slyšela jsem hluk stloukaného másla, který
se podobá hluku, jaký vydává lože lásky, viděla jsem
růži v pískovcových vlasech, růže, které pramení z
pískovcových rukou, kytice růží, které jak gejzír tryskaly
z košíčku, dotýkajícího se stehna nahé krásky, jejíž
údy voní máslem a růžemi . . . Poprvně jsem uviděla
sochu Máje v celku, její ruka spočívá na rohu mladé
kozy, druhá drží okřínek, ze kterého sype kuřatům,
která se u jejích nohou klubají z vajíček, zatímco
šťastná kvočna křídly kryje svoji rodinku, socha Máje
s přicementovanými prsy, které zedničtí učedníci
obkreslili z Playboye . . . Dnes poprvně jsem uviděla, že
pískovcová socha Června se jednou rukou opírá o do
země zarytý rýč, zatímco druhá ruka hladí vysoký keř
zrajících citrónů, které korunou se dotýkají pískovcových
nahých prsů, které se podobají přesně těm citrónům,mladí
důstojníci soše vystřelili i oko, postřelili
i několik citrónů, avšak já jsem viděla, že socha mladé
krasavice je ještě tím zraněním krásnější, tak jako antické
sochy, které vylovili rybáři z moře bez rukou . . .
Ano, teď jsem uviděla, že tak malé prsy musely mít
všechny sochy, téměř prsy jinochů, jediná nezraněná
socha je socha Února, taneční socha s přilepeným šatem na
tělo, mokrou drapérií, taneční socha masopustu, nesoucí ošatku
koláčů a cukroví, dotýkající se kolenem bečky s vínem a
korbely, obklopena na rožni zastrčenými kuřaty a kachnami, tak
jako já jsem v čas
masopustu nabízela to samé mým hostům v pivovaře,
mladá žena plná tanečního rytmu, žena malých prsů,
do kterých nikdo nevystřelil z vojenské pistole . . .
Všimla jsem si, že sochy měsíců, ve kterých jsou v pískovci
muži, do nich nikdo nevystřelil, důstojníky lákaly jen krásné
ženy a tak to asi má být . . . A poprvé se
mi objevila ta hraběcí zahrada se svými sochami v celku, dvě
řady měsíců, pak už jen dvě sfingy proti sobě,
zatínající drápy do pískovcového podstavce a střežící
alej, pak už jen dvě lvice v pískovci, pokrotlé jako domácí
hlídací psi, a potom schodiště k zámku, nalevo
božský Mílek nabízející zrcadlo, ve kterém se odrážel
měsíc a hvězda, napravo ten samý andílek, ukazující
v oválné míse slunce s loukotěmi paprsků, a potom na
posledním schodu dvě sochy, nalevo ženy v řasnatém
rouchu a poprvně jsem uviděla, že ta socha se usmívá
plným smíchem zamilované ženy, zatímco u jejích nohou stojí
Mílek s toulcem plným šípů a jednou ručkou
nadzvedá sukni a druhou ukazuje na břich sochy, ten
andílek se ke mně otáčí a v jeho úsměvu je něco
obscénního, protože asi každý Amorek ví, že láska je
to nejvyšší . . . A proti této soše stojí téměř nahý muž,
jednou rukou se opírá o luk a druhou za zády vytahuje
z toulce jeden ze šípů, ano, tak to má být, muž je mladý
tak dlouho, dokud je schopen poranit ženy svými
šípy . . . Stála jsem okouzlena poznáním, že jsem rozřešila
tajemství všech soch v celku . . . nalevo socha
Jara, celá zalitá milostným profilem, na čele růži, s růžemi
ve vlasech, s růžemi kolem klína a prsů, kolem
boků, růže tak kladené, aby tím víc vynikla nahota
krásného jarního těla . . . a vedle socha Léta, ve vlasech
nahé ženy pšeničné klasy, u stehna pšeničný snop,
v prstech klasy, ve druhé ruce srpek, kterým uškubává
z pšeničného pole klasy, samé klasy nesmrtelné pšenice, která
je obrazem nekonečna, která neustále okřívá
přítomností . . . a na druhé straně balustrády sochy
dvou mužů, Podzim, proti nebi muž držící ohromný
pískovcový hrozen vína, druhou rukou drtí ten hrozen,
šťáva z něj kape na lasturu, která je skleněná, a Mílek,
božský pískovcový andělíček hltá mocnými doušky
šťávu . . . a pak poslední socha starce, Zimy, která uzavírala
cyklus přírody a člověka, socha starce, který se
podobá všemu tomu, čím jsem byla obklopena v domově důchodců,
v bývalém hraběcím zámku, ve kterém
jsem dneska uviděla všechny pískovcové fáze, kterými
jsem prošla já a ti ostatní, abych zalitovala, že když
jsem byla mladá, zapomněla jsem na lásku, která mi
protekla mezi prsty dřív, než jsem se nadála . . . Ale co
je život?
14
V prvním patře domova důchodců je oddělení pro nechodící.
Vzala jsem ze skříňky ve svém pokojíku průhledný, opotřebovaný
pytlík s nápisem Alois Šisler,
kloboučník a čepičář, a kráčela jsem chodbou, kde
v oknech ze stojanů padaly květiny, petúnie a asparágusy, ze
skřínek na konzolích padal houslový orchestr,
který rozvinoval tichounké žíně a barevné kaligrafické iniciály, zrovna takové,
jakými v pivovarských knihách Francin nadepisoval začáteční písmena jmen
a příjmení hostinských, kteří od nás odebírali pivo.
Kolem mne zašustila černá dlouhá sukně a přede
mnou stála sestřička, dívala se na mne a zářila štěstím, byla tlustá a do nosu byly zaryty obroučky zlatých
brýlí. Pravila mi . . . Děda už brzy odejde na druhou
stranu věcí i lidí, dobře že jdete, a má-li ještě nějaké
příbuzné, ať se s ním přijdou rozloučit . . . A otevřela
dveře a ze slunné chodby jsem vešla do oddělení pro
nechodící. Tady byl hluboký stín, pokoj byl na sever,
ale před okny zářilo slunce do vysokých stromů, které
svoje koruny rozkládaly do světla až do druhého poschodí. Ty stromy jako by byly ozářeny zespoda reflektory,
tak jásavě byla okna docela vyplněna osvětleným listím,
byly to osiky s hladkými větvemi a jejich
listí se třáslo a vydávalo takový šum, jako by tam ven ku
byl vodopád, nebo hlučný a vznosný vodotrysk.
Když jsem si zvykla na stín, viděla jsem, jak Francin
sedí na židli v hlavách postele, ve které ležel strýc Pepin, Pepin byl neuvěřitelně maličký, měl paži zalomenou nad
hlavou a díval se do stropu, a já jsem viděla,
že v těch očích se zastavuje, nebo již zastavil čas. Sestřička se naklonila, vzala strýce jako děcko pod zády,
tak strýc byl lehounký, jako by dívenka zvedla panenku
z dětského kočárku na hraní. Dědo, řekla sestřička,
máte tady návštěvu. A odkryla strýci nohy, a ty nohy
byly bílé, jako by týdny ležely ve vápenných vodách.
Francin pokrčil rameny a díval se tupě na svého bratra, viděla
jsem, že strýc má pod sebou plínky jako
malé děti. Sestřička rozbalila ty pleny a řekla radost ně . .
. Je to dobré, ještě jste se nepočůral, dědo, nechcete na
gramofon? A strýc Pepin neříkal nic, byl docela
bezvládný, dál se díval do stropu a oči měl tak modré
jak vybledlý květ modrého bezu, jako dvě zmrzlé pomněnky. Sestřička přitáhla gramofon, takové štokrle,
odtáhla horní desku a posadila na to křeslo s nočníkem vespod
strýce. Ale ten se kácel a tak Francin jej
přidržoval. Tak Pepin seděl, jeho nohy teď byly modré,
docela vylouhované prsty a chodidla, ze kterých se
loupala bílá tvrdá kůže. Tak seděl nahý, přikrytý pouze
ručníkem, seděl jako socha Krista korunovaná trním. Docela
zmatená jsem očekávala, kdy se strýci
uvolní střeva a ozve se ten nepříjemný zvuk, docela
zmatená jsem rozevřela pytlík a vyjmula jsem bílou
námořnickou čepici, tu slavnou námořnickou čepici,
kterou nosil strýc čtvrt století, když navštěvoval krásné
slečny v barech, tu čepici, kterou mu ušil sám pan
Šisler podle obrázku Hanse Alberse, když hrál ve filmu La
Paloma. Dala jsem ji před oči strýce, ale on se
díval skrz ni, už jej nezajímala ani tahle námořnická
čepice, která vždycky strýce křísila a uváděla v nadšení,
kterou několikrát za ten čas ztratil nebo mu ji slečny
ukradly, ale pokaždé mu udělal tu samou pan Šisler, avšak teď
už byl konec, protože strýc se na tu čepici ani neusmál, nic
mu nepřipomněla, nebo připomenula, ale on už byl někde jinde,
tak jak koneckonců
býval ty poslední roky. Posadila jsem mu tu čepici na
hlavu, ale ta mu zapadla až po uši, tak se zhubnul,
hlava se mu srazila jistě o několik čísel. Sestřička stála a
držela klozetový papír a řekla . . . Von nám děda
vůbec nejí. Vstala jsem a předstírala zájem o prudce
osvětlené stromy v oknech, na kterých se zběsile třepotalo
listí jako zespoda provívané fukarem. Tam ve
výklenku bývalého zámku byla postel, na ní poloseděl
muž, na nose měl brýle se stříbrnou obroučkou,
a v prstech měl háček a rychlými pohyby háčkoval
velikou dečku na veliký stůl, na prstech měl namotanou nit a
háčkoval, zpod jeho prstů pomalu narůstaly
ratolesti a listoví, díval se chvíli z okna do třepotavé
přírody jakoby osvětlené jen pro tohoto muže, nabíral
si obraz a znovu a znovu háčkoval to, co tam viděl,
dečka už byla tak veliká, že přikrývala celou postel
a padala po pelesti na podlahu, nad ním na háku byla
zavěšená hrazda, aby se mohl zvednout, protože jeho
nohy ležely pod tou dečkou úplně bezvládné, avšak
jeho ruce čile háčkovaly tak, jako ty staré ženské, které celý
život pletly a háčkovaly bruselské krajky. Když
jsem se otočila, ozval se ten zvuk vyprazdňovaných
útrob, sestřička se usmívala, a kolem jejího bílého
škrobeného čepce zářila svatozář. Vedle strýce ležel na
posteli člověk, který místo prstů na obou rukou měl
pahýly, na stolku měl na misce čaj a na druhém talířku
nakrájené kousky chleba, zvedl se střídavě na těch
pahýlech a tak jako přeražený psíček se naklonil a rty
jedl hltavě kousek po kousku chléb, a ještě víc se vyklonil z
postele a napil se vlažného čaje. Kdosi se mne
dotknul a přede mnou stál stařík a plačtivým hlasem
pískal . . . Ach, to je hrůza, paní, mně je devadesát šest
a já neumírám, to je neštěstí, já mám dobrý srdce
a pajšl a tak jsem skoro nesmrtelnej, to je nadělení,
viďte . . . Přikývla jsem docela zmatená a znovu jsem
se očima zachytila muže, který za tu chvíli háčkem
doplnil další list do krajky, teď jsem uviděla, že mezi
ratolestmi v listí sedí ptáčci, a muž se dál díval z okna
a dál zase rychle pracoval na dečce, aby tam zachytil,
co viděl venku, jako by hrál na citeru nebo kytaru,
když napřed se podíval do not hučícího a dunícího listí.
Už to je, řekla sestřička. Otočila jsem se a viděla jsem,
jak sestřička odnáší nočník, strýci spadla ta námořnická
čepice. Francin ji zdvihnul a očistil loktem
a sám si ji posadil na hlavu, přidržoval svého bratra
a sestřička, která se vrátila, zvedla lehounce strýce
a odnesla jej, zatímco Francin odhrnul přikrývku, položila jej
do postele a pečlivě podestlala plenky. Pak
jsme chvíli stáli v hlavách strýce ve stínu, venku svítilo
jako zběsilé listí potažené prudkým sluncem, ve výklenku se
pohyboval háček jak chycený pták za křídla.
Strýc zase zahnul paži za hlavu, díval se upřeně do
stropu, nemrkal a jen se díval. Sestřička něžně vzala
námořní čepici Francinovi s hlavy, podala mu ji, přikývla a
usmála se. Tady ne, řekla, až venku. A přistoupila k oknu,
vztáhla ruku, její ohromná postava se rýsovala v tabulkách
okna, odemkla závoru a otevřela
dokořán okno. A do oddělení pro nechodící teď natekl
monotónní zvuk vysokých osik, listí vydávalo takový
hluk jako letecké motory. Francin se naklonil nad
bratrem a řekl... Jožko, nač myslíš? Sestřička přistoupila k
posteli a dívala se na fialové rty strýce, které zašeptaly . .
. Co bude s tó láskó . . . Zvuk listí zesílil,
pohybovalo se v otevřeném okně jako pomatený včelí
roj . . . Cože, optal se znovu Francin a přiložil ucho ke
strýcovým rtům, které zašeptaly . . . Co bude s tó láskó . . .
Francin mi opakoval a díval se na mne polekán . . . Co bude s
tó láskó? Sestřička se sklonila, lehce
se dotkla Francinova rukávu a sladce přikývla, Francin
pochopil a zvedl se, couval od postele, couvala jsem
i já, sestřička otevřela dveře a vycouvali jsme na chodbu.
Tady si Francin nasadil tu námořnickou čepici a já
jsem viděla přivírajícími se dveřmi, jak ten muž v posteli ve
výklenku okna přestal háčkovat a díval se na
mne, viděla jsem jen zářící obroučky jeho stříbrných
brýlí a stříbrný háček v jeho prstech. Na chodbě houslový
orchestr tichounce předl Harlekýnovy milióny,
z přízemí voněla kyselá omáčka a rozlité polévky, cinkot lžic
a nádobí a ženský hlas mladé kuchařky zpíval
s ohromným citem . . . Loďka je malá, vesla jsou krátký, pojď,
milko drahá, poplujem zpátky . . . Prošli jsme
branou domova důchodců, jako vrátný měl tady službu
pan Berka. Francin mu zasalutoval a stařec vyběhl za
námi a klaněl se nám po pás, nemohl se vynadivit, jak
krásná je ta námořnická čepice, ohmatával ji a prosil,
aby mu ji Francin půjčil, sliboval mu stovku za tu čepici,
Francin mu dal pětikorunu a řekl . . . Tady máte
na pivo. Tak v hlubokém zadumání jsme kráčeli nazdařbůh, já
jsem myslela a vzpomínala na ten čas, kdy
doktor Gruntorád prohlásil, že strýc Pepin opravdu
přestane chodit, jedině jej zachrání pohyb, Francin
každý den na dvoře připravil prázdnou pneumatiku
a odvedl strýce na dvůr, namontoval velikou pumpičku
na ventilek, a strýci dal do rukou rukojeti té pumpy
a strýc botama přidržoval nožky pumpy a pumpoval,
celé dopoledne pumpoval, zvedal se a vztyčoval jak
hamplman, ta hračka, jak děti tahají za provázek
a nohy a ruce se pokrčují a narovnávají, a protože
strýc Pepin měl dobré plíce, protože nikdy nekouřil,
a když, tak jedině doutník, který mu nabídly krásné
slečny v barech, doutník, po kterém strýci bylo vždycky tak
špatně, avšak slečnám tak veselo, když mohly
léčit strýce Pepina ve své posteli. Tak Pepin celé dopoledne
pumpoval, každou chvíli přišel Francin s kladívkem a ohmatal a
pak zaťukal na tu obrovskou pneumatiku od náklaďáku, pochválil
bratra a odvedl jej
hned k obědu, aby odpoledne strýc Pepin zrovna tak
dlouho a pořád pumpoval tu druhou pneumatiku, aby
měl pohyb jako proti skleróze. A navečer, zatímco Pepin pil
mléko a přikusoval chleba, Francin si namazal
na prst tlustě chleba sádlem a šel na dvůr a povolil
ventilek a obě duše zvolna vypustil, aby strýc Pepin
ráno začal znova, jako Sisyfos s balvanem. Když Francin
vypouštěl ty duše, vždycky jsem měla dojem, že
zvuk odcházející z duše se podobá lidskému dechu,
který tak dlouho odchází z člověka, až ten umře, že
každý život a všechno živé se podobá zrovna tak nesmyslně
tomu, co dělá s dušemi každý den Francin,
napumpuje je strýc a Francin je večer vypustí, aby
všechno začalo znovu. Zacpávala jsem si uši, když
jsem slyšela ten dlouhý a vytrvalý a pak slábnoucí
zvuk vypouštěné duše, prosila jsem Francina, aby
s tím přestal, že každý den prožívám svoji smrt. Tak
Francin přišel na lepší nápad. Ráno odváděl Pepina
k pumpě a velikému sudu, pivovarskému tupláku,
a Pepin pumpoval vodu na zalívání, pumpoval, a když
se mu zdálo, že už se blíží poledne, tak nahmatal sud
a v něm vodu, a buďto pumpoval dál, nebo když voda
byla po okraj, usedl na schod a naslouchal sám sobě.
A zatímco strýc Pepin obědval, Francin zalíval zahradu,
vždycky zalíval tak, aby sud byl prázdný, aby Pepin odpoledne
zase pumpoval tak dlouho, až jej napumpoval vrchovatý. A
Francin večer zalíval zahradu,
až byl sud prázdný. Když pršelo, tak Francin vyrazil
otvor u samého dna, narazil kolík a tak strýc zase co
napumpoval, jak Francin vyrazil kolík, vyteklo. Teď ke
konci už ani tam nedával ten kolík, strýc pumpoval
a voda hned vytékala rigolem do zahrady, strýc Pepin,
když myslel, že už sud by měl být plný, nahmatal
obrubu sudu, nakláněl se, ale vodu nikdy nenahmatal,
ale přesto pumpoval dál, dál naslouchal vodě, jak pleská do
sudu, naslouchal melodickému vrzání a cvakotu
pumpy a čekal, až zvony začnou zvonit poledne, nebo
navečer, když rozhlas na rozích ulic rozhlásí večerní
zprávy. Večer strýc Pepin pak sedával bez hnutí v kuchyni u
kredence, za ním sedával starý kocour Celestýn, který nás
našel v novém domově, už taky jako
strýc Pepin byl ohryzaný časem, bezzubý, docela se
jejich obličeje podobaly, strýc Pepin se občas otočil,
a když nahmatal kocouří hlavu, pohladil jej, kocour se
mu vducnul do dlaně a tak oba staříci se sebe dotýkali,
strýc Pepin říkával s uspokojením . . . Ty jseš tady?
A Celestýn vrněl a předl, téměř strýci seděl na rameni,
tak těsně seděl na kredenci, že se strýce dotýkal,
a strýc to věděl a Celestýn taky, že dokud se budou
jeden druhého dotýkat, tak budou na světě v souznění.
Každý večer na sebe čekali, strýc Pepin a Celestýn,
a když spolu pohovořili, Celestýn usedl za strýce, packu mu
dal na rameno, strýc seděl na židli u kredence,
na které seděl kocour, seděl jako král, tak ti dva si
rozuměli, tak jeden druhého se dotýkali do té doby,
než byl čas jít spát. A tak se jednou stalo, že strýc,
když Francin rozlíval vodu, kterou Pepin napumpoval,
aby ráno strýc mohl pumpovat znova, strýc se posadil,
sáhnul za sebe, ale kocouří hlavu nenahmatal. Pak jen
seděl a několikrát se optal . . . Jseš tam? Ale kocour se
neozval, neozval se ani příští den, ani za týden. A celý
ten čas, každý večer strýc Pepin seděl na židli, hmatal
za sebe a ptal se . . . Jseš tam? Ale Celestýn nepřišel,
protože kocouři neumírají doma, ale někde na půdách,
za trámem, tak jako staří sloni. A strýc Pepin se už
nikdy neposadil na židli u kredence, jen stál, dlaní se
opíral o to místo, kde sedával kocour Celestýn, pak šel
spát, aby ráno zase pumpoval sud vody, která mu vytekla, tak
jako před tím pumpoval každý den dvě nesmyslné pneumatiky, aby
mu je Francin večer vypustil jen proto, aby byl déle na světě,
i když jeho život už
neměl smysl, tak jako celý ten čas, který se zastavil na
kostelní věži, kdy hodinám upadly ručičky a přestaly
jít, protože ve městečku už byl čas jiných lidí, čas plný
elánu a nového snažení, kdy my platí víc než mé, čas
osvobodivé naděje a nových jistot, čas života volajícího, aby
už nikdy nebylo válek, čas, který nemilosrdně
boural otročení věcem a majetku, čas nové generace,
která se už houby starala o to, že se zastavil čas trhů
na dobytek a čas jarmarků a předvánočních trhů, že se
vytratil čas odpoledních procházek a každovečerních
korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků,
výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi,
odešel čas šibřinek a slavnostních bálů a selských jízd
na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody
a zimní průvod Bakchuse a masopustu, odešel čas
okrašlovacích spolků a jejich soutěží o nejkrásnější
okno v městečku, už se nehrálo divadlo, pět divadel
našeho městečka, kde se opravdu zastavil ten starý
čas, odešel čas sokolských akademií a letních cvičišť,
kde od čtyř hodin odpoledne nastupovali žáci a žákyně
a pak dorostenci a dorostenky, odešel čas podvečerních cvičení
mužů a žen, v tom našem městečku už
nikdo nedal dohromady čas, ve kterém se vyžíval symfonický
orchestr a pěvecký spolek, vytratili se i penzisté, chodící v
průvodech v městských sadech na Ostrově, zmizel čas milenců
podle řeky a v lužních lesích,
zastavil se čas abiturientských věnečků, ani v jedné
hospodě už se nenašel čas k hazardním hrám, už ani
v jedné hospodě není dámská obsluha, odešel čas slavných
jitrniček a vuřtů, které přinášeli pomocníci z udíren do
hostinců ve čtyři odpoledne a mariášníci odkládali karty a
kupovali si vuřty s houskou, odešel čas
zpívání při truhlářské práci a sladování, okny už nezazněl
jediný ariston, všechno to staré spojené se starou
dobou proti toku ručiček věžních hodin odešlo spát,
jako by těm starým časům uvázlo otrávené sousto
v hrdle, jak Šípkové Růžence otrávené jablko, a žádný
princ nepřicházel a ani už nepřijde, protože ta stará
společnost, ke které jsem patřila já, Francin a Pepin,
ta už je tak stará, že dávno ztratila svou prvotní plodnost a
odvahu, proměnila se v nenasytnou chobotnici,
a tak není divu, že nastala doba a čas velikých plakátů
a velikých schůzí, ve kterých se hrozilo a hrozí pěstí
všemu tomu starému. Jinak to, milý Francine, ani nešlo, když
chtěly její oběti žít. A tak jsme kráčeli soumračnými
uličkami, přistoupil k nám střapatý mladík
v džínsové vestičce a strakaté košili, ukazoval na tu
námořnickou čepici, kterou Francin měl na hlavě
a prosil... Pane, prodejte mi tu krásnou čepici, dám
vám za ni stovku . . . Francin ji chytil oběma rukama,
jako by mu ji bral vítr, a vrtěl záporně hlavou. Mladík
prosil znovu . . . Dám vám za ni dvě stovky, dva stováčky . .
. Ale Francin pravil . . . Ani pět set, ani za tisíc.
A mladík pokrčil rameny a odcházel, stáli jsme na náměstí, viděla jsem, že Francin si nepřeje nic jiného než
jít domů, do zámku, do svého pokojíčku, že je čas, aby
vyslechl zprávy z celého světa, ty zprávy, kterým naslouchá už
dvacet, třicet let, vlastně já jsem Francina
už neznala jinak, než jako muže, který je ve spojení
s celým světem, tohle městečko pro něj nic neznamená, zatímco
já jsem se zamilovávala víc a víc do událostí městečka, do
toho, co už tady není. Už jsem ani
nepotřebovala, aby se mnou kráčeli ti tři staří pamětníci,
kteří mi tolikrát vyprávěli všechno to, co se stalo
tak dávno, jen jsem se rozhlížela a viděla jsem tu neděli,
večer, třináctého prosince osmnáct set třicet pět,
za třeskutého mrazu zářila okna U Černého orla, roh
náměstí a Kostelní ulice, tady slavil cech řezníků nového
staršího cechu . . . Mistři řezníci si připíjeli
z krásného cechovního poháru pozdravem: Pámbu ti,
buti, buti, požehnej. Na poháru je obrázek řezníka
v bílé zástěře, který míří palicí volovi do čela, opodál je
obrázek psa. Po odtroubení osmé hodiny večerní přichází do
shromáždění ponocný Štolba, mistr hrnčířský
od Bohnické brány. Posadil se u dveří a po vydatné
večeři a častém zavdávání piva, kávy a punče zčervenal. Po
delší době vysvlékl kožich a byl na dort. Ale
svědomí mu nedalo a vyšel na náměstí. Šourá se kolem
Všetečkovy lékárny, krupařství Dominika Hovátky,
domu Jana Fleischmanna a od krámu kupce Josefa
Seigerschmidta se ocitá před hospodou U Klecanských. Tu dobu
tady vyměňují poštovní koně. Přivrávoral k vozu, uviděl
pootevřená dvířka. Ve voze nikdo
není. Položí halapartnu na zem a vlezl dovnitř. Přirazí
dvířka a na měkkém sedadle brzy usíná. Neprobouzí
se ani, kdy vyměnění koně zabrali a ujíždějí k Loučeni. Tam
nikdo nepřistupuje a tak panáček v domnění,
že vůz je prázdný, jede až do Mladé Boleslavi. Tam se
ponocný po zastavení poštovního vozu na náměstí přece jen
probírá a rychle leze z vozu. Vědom si zameškané povinnosti,
začne vytrubovat. Vtom ho uchopily zezadu policajtské ruce.
Proč troubíš? Já konám svou povinnost, vždyť jsem přece
ponocným královského městečka, kde se zastavil čas . . .
Vyprávěla jsem Francinovi, který se usmíval, vyprávěla jsem mu
ten příběh,
který mi vyprávěl desetkrát pan Kořínek, pamětník
starých časů. Ale viděla jsem, že Francin v duchu řeší
všechny politické krize v Evropě a v Asii, Africe
a Americe, dál přemýšlí nad tím, že cizí vojska vnikla
do mírumilovného státu, přemýšlí nad tím, že právě
teď ve zprávách by se dozvěděl další změnu hranic,
další atentát na ministerské předsedy, další zasedání
Světové rady míru, další neštěstí tankových lodí s ropou,
další hrozbu čistým mořím, zvířátkům, rybám,
mořským ptákům, další přátelská setkání, ve kterých
se neustále vyměňují názory, o kterých nikdo nic podstatného
neví. Pravila jsem a ukazovala na rohový
okresní dům . . . V tom našem městečku vycházel týdeník
Občanské listy, redigované panem Floriánem. Pan
redaktor Florián měl též velký smysl pro humor. Kdysi se
vracel pozdě z hostince Na Knížecí směrem ke
svému bytu v tehdejší Boleslavské ulici, a jda ještě
náměstím, slyšel, jak Boleslavskou ulicí směrem k náměstí
kráčí ponocný a prozpěvuje, jak tehdy bylo zvykem . . .
Udeřila půlnoční hodina, chval každý duch
Hospodina! Ó, ty svatý Floriane, našeho města patrone . . . A
tu pan Florián, právě na rohu, tady jak je teď
okresní dům, vystoupil před ponocného se slovy . . . Tu
jsem, co žádáš? Ponocnému upadla lucerna a halapartna a pan
Florián ho musel dovést domů, poněvadž ponocný se nemohl z
leknutí vzpamatovat . . . zasmála
jsem se, tak jak mi tenhle příběh vždycky přišel
k smíchu, když mi jej vypravoval pamětník starých
časů pan Karel Výborný. Francin se taky usmíval, ale
vztáhnul ruku k čepici, předstíral, že mu ji chce vzít
vítr, ale přitom se podíval na hodinky na zápěstí a viděl, že zmeškal zprávy z celého světa, přehled politických
událostí, zatrnul, co kdyby teď se stalo něco, nějaké setkání
nejvyšších představitelů, kteří by si nejen
vyměnili zkušenosti důležité pro obě strany, ale pro
celý svět, co kdyby právě teď byl vyhlášen světový mír,
právě teď by byly zastaveny všechny boje, všechny
války a představitelé všech národů a všech ras a tříd
by se dohodli, že se sejdou, že už teď by byly delegace
ve vzduchu, aby letadla je dopravila tam, kam si určily? O
tomhle Francin snil, nic jiného si nepřál, proto
vstával za noci a naslouchal, co kdyby přece jen lidem
došlo, že už bez míru nelze žít, že to už jinak nejde . . .
A proto po každých zprávách, desetkrát za den naslouchal pořád
s tou samou vírou, že jednou uslyší něco, že
na světě bude velký mír . . . Tak jsme kráčeli, zavěsila
jsem se do Francina, na rohu Tyršovy ulice jsem se
neubránila a pravila jsem, ukazujíc . . . Sem se v roce
osmnáct set osmdesát osm přemístil z Lysé advokát
Viktor Tangl, lyský rodák, elegantně se šatící pán
s bleděkaštanovým krátkým plnovousem, s monoklem
a bledými diplomatickými kamašemi, který se značně
odrážel od prostředí našeho městečka. Koupával se
i v zimě v Labi ve vysekaném otvoru v ledu. Není vyloučeno, že
i tato výstřednost byla jednou z příčin jeho
předčasného skonu . . . Pravila jsem a dodala . . . Ten
dům patřil Zedrichovi-Rohovému, jak mi vypravoval
starý pamětník Otokar Rykr. Ale Francin potřásl hlavou a řekl
. . . Já vím, a tak jsme vešli na most, tam
v soumračném večeru se třpytil béžový pivovar. Francin se
vyklonil přes zábradlí a dívali jsme se, jak voda
tiše plyne. A Francin zvedl do výšky námořnickou čepici,
slavnou čepici strýce Pepina, která čtvrt století
plula z pivovaru do městečka a tam vtékala do hostinců a
hospod s dámskou obsluhou, ta bílá námořnická
čepice, která zastupovala staré zlaté časy tak jako porta na
té čepici ze zlaté šňůry. A Francin držel tu čepici
a pak, když zespoda se zvednul od řeky proudící průvan, jen
pustil tu čepici, vánek ji nadzvednul a čepice,
ta, kterou nosíval Hans Albers v La Palomě, plachtila,
chvíli se vznášela nad tmavou medově hnědou proudící vodou, a
pak se vznesla nad hladinu a proud ji odnášel někam směrem k
Hamburku, odkud byl Hans Albers a kde se hrála La Paloma,
film, do kterého se tak
rád promítal strýc Pepin . . . Když jsme se vraceli do
domova důchodců, byl čas, kdy krámy se zavírají, náměstí a
ulice byly plné lidí, nepoznala jsem téměř nikoho. Krámy,
které mívaly křestní jména a příjmení,
se proměnily na Masny a obchodní dům Jednota, Pohostinství a
Chléb a pečivo, Cukrářství a Mototechna.
Usmívala jsem se a byla jsem šťastna, že jsem byla
u toho, že jsem na vlastní oči viděla, jak se změnil čas,
jak odešli téměř všichni staří lidé a jak je vystřídali
mladé ženy a mladí muži, všechno bylo obráceně, než
bývalo dřív. Téměř nikdo z těch proudících lidí neměl
kravatu, všichni měli účesy docela jinačí, než jsem nosívala
já nebo Francin, kalhoty, které nosily mladé
ženy a dívky, byly vyzývavé, zdůrazňovaly postavu, jako by
vylezly ty mladé ženy z vody, všimla jsem si, že
i děvčátka už uměla nosit džínsky jako dospělí, kam
jsem se podívala, všude jsem viděla jen mladé ženy se
zaříznutými kalhotami, ale co dělat? Všimla jsem si, že
se téměř nedalo rozeznat, jaké společenské postavení
ve městečku, ve kterém se zastavil čas, kdo má, za starých
časů hned bylo vidět, kdo je doktor a kdo je inženýr, kdo je
obchodník a kdo je dělník, kdo je profesor
a kdo je učitel hudební školy, teď jsem ráda, že je
tomu tak, jak tomu je, jak to vidím, lidé splývali v několik
typů, z mužů jsem si nedovedla představit ani
jednoho, kdo je a kým je. Měli na sobě džínsky, kožené
bundy, rozhalené vojenské košile, účesem se podobali
spíš básníkům, takový hromadný účes nosili za starých časů jen
výjimečně lidé, kteří hráli na housle
nebo malíři, dva spisovatelé, které jsem znala z fotografií,
Jack London nebo Vrchlický. Kráčeli jsme městečkem, věděla
jsem, že tohle je čas, kdy je náměstí
a ulice plné lidí, za hodinu ale, až se rozjedou autobusy, až
nastane čas večeří a potom televize, tak v městečku se neuvidí
ani noha, jen někdo spěšně přejde,
několik opozdilců, šťastných několik desítek lidí, kteří
jdou do hospody. Já vím, ten čas, když jsem byla mladá, tak
ten čas náměstím a ulicemi a třídou proudili
občané, jen tak, procházeli se, mladí proudili nahoru
a dolů korzem, jenomže co já teď s tím? Jsem jinde
a jinačí a jinačí je doba, která má taky svoje, když
jsem tak kráčela vedle Francina, který byl zděšen
těmi novými lidmi, mlčela jsem a nakonec jsem byla
ráda, že ty staré časy odešly, že s nimi odešla i městská
chudina, bosé děti, odešli i pomatení, kteří chodili
náměstím a městečkem, stará Lašmanka a Pepa Páclík, Lašmanka,
která spala u soudu, i když padal sníh,
schoulena ve výklenku, pořád měla dojem, že je hraběnka a že
má milióny, odešli všichni bohatí lidé, kteří
se tak lišili od těch ostatních. Sama jsem mezi ně patřila,
vždycky jsem měla šaty, jaké nikdo v městečku
neměl, odešel čas mladých mužů, kteří měli semišové
bundy a krásné kravaty a perforované boty od firmy
Kabele z Prahy, kteří uměli nosit deštník, bylo jich
deset, patnáct, v létě na náměstí se chlubili mladí
krásnými tričky wiliamstričky, pulovery, o Vzkříšení
bývalo v městečku zvykem, že každý otec musel koupit
dětem něco nového, kostýmek, šaty, třeba jenom šálu,
ale něco nového pro vzkříšení štěstí, já vím, plné náměstí a
korzo bylo těch šťastných dívek a žen a mladíků a mladých
mužů, ale tam někde na periférii městečka, tam to bylo docela
jinačí. Dnes jak jsem viděla,
já jsem to viděla vždycky, ale poprvně jsem si toho
pozorně všimla, dokonce jsem to najednou mohla
srovnat, viděla jsem teď, že skoro každý má to, co se
mu líbí, zmizel rozdíl venkovských děvčat a chlapců, ta
děvčata, co nastupovala do autobusu a odjížděla na
všechny strany z městečka do vesnic, ta byla vkusněji
oblečená než děvčata městská a všechna se chovala
jinak, než jsem já byla zvyklá, s prostou a samozřejmou
jistotou, že jim patří svět, po čem já jsem tolik
toužila. Často jsem si vzpomněla na ty moje služky,
jaký to byl rozdíl, ale hlavně jsem si všimla, jak děti
pořád mlsají zmrzlinu a krájený salám, zatímco za
starých zlatých časů byla pochoutka houska, já vím, to
se nedá srovnat, houska dneska a tenkrát, já vím, nedá
se porovnat párek tenkrát a dnes, ale dneska ho má
každý a tenkrát to bylo jinak, byli někteří, kdo na to
neměli, a vím, že venkovské ženské, když prodaly
v trhu máslo, tak koupily domů margarín a dětem
housky, ale ty děti, které jsem dneska viděla, děti se
mají daleko líp než tenkrát, děti dneska, všechny děti
mají šatečky a doplňky podle vkusu matky a příbuzných, všimla
jsem si také, že děti dneska nepláčí tak
jako dřív, že tedy v tomto městečku se nezastavil čas
těch lidí, které jsem viděla na náměstí a ulicích proudit sem
a tam, nastupovat do autobusů, že jejich čas je
ten, který je, že se zastavil jen ten čas, ve kterém jsem
žila já a mí přátelé a známí, kteří odešli na Velké korzo . .
. Kde je vznešený básník Jan z Wojkowitz, ten,
který léčil mladé dívky vkládáním rukou? Kde je hudební
evangelický farář pan Juren, který těšíval pozůstalé nad rakví
tak, že odcházeli s úsměvem? Kde je
tlustý vrchní Procházka, který musel dávat neustále
pozor, aby nezapackal o svoji šavli? Kde je zahradník
a výborný tanečník Vinca Teklů, který si zdřímnul při
pivu v hotelu Na Knížecí na věčné časy? A kde je dvorný řezník
pan Vejvoda, bývalý zápasník? Velekněz
bezvěrců pan Rajman? Kostelník pan Podhora, ten
který tak nebezpečně měl rád ministranty? Kam se
poděl mystický obuvník mistr Homola? Na svoji uniformu tak pyšný Tonda Staněk, hasič žízně i drobných
požárů? Kam asi došel pan Rychlík se svojí sestrou,
který závratnou rychlostí předbíhal všechny chodce
v kraji? V jakých nebesích je Pepíček Jórů, ten, který
podřezával telata a měl dojem, že koná práci boží?
Kterou kremační pecí vyletěl duch vzděláním pomateného Oskara
Rohrů? Kde vytahuje hodinky a srovnává svůj čas s rádiem
strojvedoucí pan Brabec? Kam
zmizel rozevlátý generální inspektor nemocnice pan
Štěpán Mušák? A je ještě na světě, a když je, tak co
maluje můj velký tanečník a krasavec, malíř Hanuš
Bohman? Ten, který čtyřicet let vodil hřbitovní kondukty jako
majitel pohřebního ústavu. A co jsem já, ta,
které říkali Andula Sedláčková? Já vím, jsem také už
pamětnice starých časů . . . Kam odešli krajánci, kde
jsou skupinky nezaměstnaných, kteří za mrazu postávali, aby je
Francin vzal na ledování, aby sekali na
řece a remanenci led, nakládali táfle ledu na fůry?
Když jsme se tak navraceli do domova důchodců městečkem,
viděla jsem, že Francin tak jako vždycky se
s chutí dívá na mladé ženy, dívky, které nikdo nemohl
zbavit kouzla mládí, nymfy, které v džínskách se podobaly
mořským pannám ... Avšak Francin tak jako já
žil pořád někde nazpátky v městečku, žil vzpomínkou
ten čas, kdy byl mladší, kdy byl správcem pivovaru
a rozhodoval o tom, jaký ječmen se na slad nakoupí,
rozhodoval o tom, od které firmy se nakoupí žoky
chmele, rozhodoval o tom, jak zlepšit výstav piva
a který hostinský se přijme na novou hospodu, kde
potom byl rádcem hostinských ve všech daňových přiznáních, a
pro to byl vážený a ctěný, a nikdy se nenadál, že právě proto
mu nové vedení vytkne, že byl náhončím pánů, společenstva
pivovaru s ručením omezeným. Když jsme přišli k bráně, byla
již tma, ve vrátnici
seděl pomatený pan Berka a díval se na televizi, čas od
času ten pan Berka vypínal zvuk a k televiznímu seriálu si
pouštěl hlasy zpěváků jazzu, ty obsahy písní se
ale vůbec nehodily k tomu, co bylo na obrazovce, ale
pan Berka měl z toho radost, žasnul, jak se mu podařilo
mixovat hlasy svých magnetofonových pásků
s obrazy televize. Vlastně když jsem se tak dívala
okénkem, zatímco Francin stoupal v zadumání do svého pokoje,
aby si pustil zprávy z celého světa a dál se
rmoutil nad tím, že den ze dne odsunuje se ta jeho
vidina trvalého míru na celém světě, dívala jsem se
a vlastně ten pomatený pan Berka nebyl tak pomatený. V neděli,
když televize vysílala Libuši, pan Berka,
který nehlídal v bráně, najednou vypnul zvuk, na
obrazovce Libuše obklopena svými družkami si česala
vlasy v staroslovanském šatu, pan Berka, když k Libuši
hovořily její družky, zapnul svůj pásek, trvalo to
chviličku, než jej přetočil tak, jak potřeboval, a sálem
zněla píseň doprovázená kytarami a Bezinky zpívaly . . . V
novinách inzerát mám, chce to víc číst, najdeš
tam váhu s mírami . . . Tu neděli ti, kteří se dívali na
televizní přenos Libuše, se nejdřív polekali, ale potom
čím dál tím víc se jim líbilo to, co prováděl pan Berka
se svými pásky, zatímco zvuk z televize byl němý.
Když Chrudoš přednášel před Libuší svoji žalobu, pan
Berka přetáčel a za vteřinku zněl a doprovázel pohyby
Chrudoše zpěv Pavla Bobka . . . Rokenrolu dal jsem
všechny nejlepší dny své, všechna letní rána, všechny
nejkrásnější dny . . . A za několik minut, když soudila
Libuše bratry na obrazovce, pan Berka přetáčel pásky
a za chvíli se sálem zámku nesl hlas Věry Špinarové,
jak napřed ohlásil pan Berka . . . ój, já mám ráda boogie, to
je tanec jinačí, nic než boogie, boogie woogie
netančím . . . A důchodci, kteří se dívali, byli docela
strženi tou novou krásou, viděli Libuši už tolikrát, ale tohle
byla Libuše podle jejich gusta . . . A potom poselství, které
vyjelo k Přemyslovi, bylo doprovázeno
hlasem Waldemara Matušky . . . Na západ je cesta
dlouhá . . . a když Přemysl odpovídal na poselství, tak
písní, kterou zpíval Karel Zich . . . Jen já zkrátka smůlu
mám, že tu prázdně krok zní . . . v zádech táhnu
stín . . . A potom taneční orchestry spojovaly a doplňovaly
sled obrazů na televizi tak, až Přemysl stál před
Libuší a pan Berka rychle přetočil pásku, vyladil
a Přemysl na obrazovce zvedal ruku a z pásku zpíval
Milan Chladil... ó, koukám na tvůj závoj bílý, cos
chtěla mít, teď máš, kdo by řek před malou chvílí, že se
mi, lásko, vdáš . . . a Libuše mu odpověděla písní, kterou
zpívala s citem Eva Pilarová . . . chceš-li mě mít
tak, jaká jsem, i když víš, že jsem jen pouhé mámení,
chceš-li mě mít tak, jaká jsem, v pravou lásku se proměním . .
. A když Libuše podala v pohnutí na obrazovce Přemyslovi ruku
a dívala se mu do očí, pan Berka
rychle přetočil pásky a ozval se dvojzpěv, který jsem
měla vždycky ráda, anglické dva krásné smutné hlasy,
Bing Crosby a Grace Kellyová zpívali spolu ten teskný
zpěv lásky . . . Láska v New Yorku, v Paříži, v Londýně
je vždycky stejná . . . Ale otevřely se dveře a do sálu
vběhla vrchní sestra a otočila knoflíkem a zastavila
obraz, zvedla ruce a hřímala na pana Berku . . . Vy si
nedáte pokoj, chcete, abyste musel domů? A pan Berka, pokorný,
odnesl si ty svoje pásky a všichni, kteří
jsme viděli tuhle Libuši, jsme litovali, potom jsme se
dlouho přeli, co by tak asi pan Berka namixoval, kterou písní
by Libuše věštila budoucnost? Pohnula jsem
se a citlivý pan Berka vytáhl zásuvku elektrického
proudu, rozsvítil žárovku a zmatený vyběhl, svítil mi
do tváře. Co chcete, co si přejete? Povídám . . . Pane
Berka, mně to nedá spát, tenkrát jak jste vylepšoval
Libuši svými pásky . . . Jakou Libuši, co to povídáte?
lekal se pan Berka. Povídám, pane Berka, tu Libuši,
jak přenášela televize v neděli, jak sestřička vám to
pokazila, jaké pásky jste si připravil? Pan Berka se
zaradoval... Jo, Libuši! No, to vám jednou musím
předvést sám . . . Já mám teď připravený magnetofonový pásky
pro Přemysla, když přijíždí k Libuši, tak jí
začne zpívat . . . Hallo, Dolly, is so nice, to have you
back, where you be long . . . Jak to zpívá pan Armstrong ...
je to tak hezký tě mít zpátky, kde jsi tak
dlouho byla? Halo`? Zapotácela jsem se, tak najednou
jsem byla oslněná tou zprávou, pan Berka toho využil
a pošeptal mi . . . A až bude Přemysl s Libuší v televizi,
vypnu zvuk a pustím naplno to moje nejmilejší, co
jsem si natočil... Save your Kisses for me, kiss for
me, baby bye bye . . . a do toho ty holčičí hlásky . . .
I love you . . . víte? Já půjdu tam a ty půjdeš sem . . .
haha! I love you . . . volal a zpíval nadšený pan Berka
a pěšinkou se vracel Francin, už bylo po zprávách, tak
kráčel, jako by nesl v putně místo uhlí svůj vlastní
pomník, tak jako vždycky, zprávy dnes byly ještě horší
než včera, pořád se odsouval ten věčný mír. Pan Berka
posvítil na Francina a obíhal jej a volal zděšeně . . .
Proboha, kam jste dal tu krásnou čepici? Nezapomněli
jste ji někde? Ježíši, jak já bych rád nosil tu slavnou
čepici! Kam jste ji, dobří lidé, dali?
15
Zvolna kráčím zámeckou alejí, stařenky krmí ptáčky,
vysypávají nebo drolí chleba a housky do krmítek podobných
skříňkám rozhlasu po drátě, sýkorky, vrabci,
pěníce zobají jim téměř z ruky, teď stojím před velikou
vývěsní tabulí, na které jsou rozsety stovky napínáčků
držících cedulky oznamující programy kina v městečku, tady
visí staré parte, ano, tak sem zavěsím parte
strýce Pepina, který nad ránem zemřel. Ty napínáčky
s čerstvými zprávami jsou zcela nové, ale jistě se na
tuto tabuli připevňují zprávy více než deset let, jsou
tady stovky napínáčků už docela rzivých, každý ale
pořád drží kus zteřelého papíru, protože nikdo se s tím
nezlobí, aby nejdřív vytáhnul napínáčky, ale každý,
kdo sem přichází se zprávou v prstech, mocným škubnutím
vytrhne ten plakátek, to staré parte, a místo něj
nebo docela kousek vedle připevní to, co považuje za
občanskou povinnost, upozornit na nové programy,
přednášky, úmrtní oznámení. Tak stojím a dívám se
na tu tabuli a uvažuji, kam připíchnu strýcovo parte,
za chvíli si pro něj přijede s rakví pohřební služba,
snažím se nehtem vytáhnout deštěm zrezivělý napínáček, ale
nejde to, útržek papíru dává každému napínáčku jakési těsnění,
drží tak pevně, jako všechny ty
napínáčky z loňska, možná jsou některé staré několik
let, ale pořád pevně drží, útržek papíru je zteřelý,
zažloutlý, docela hnědý, vidím, že některým napínáčkům
stářím upadly kloboučky, z napínáčku trčí jen ostré
špendlíky, ohmatala jsem tu tabuli a jako bych sunula
ruku po válečku s ostrými pichláky, válečku ze starého
mariánského obrazu, který kdysi vyhrával nábožnou
píseň, zbytky napínáčků, ze kterých lze číst zrovna tak
jako ze slepeckého písma. Ano, ano, zítra sem připíchnu parte
. . . V zadumání jsem se vrátila na nádvoří,
cestičkami pak k hraběcímu skleníku, ve kterém byla
umrlčí komora. Strýc Pepin ležel natažený na vozíčku,
šikmé káře, pořád zabalený do prostěradla, pod napnutým
plátnem se rýsovala jeho hlava a nohy, na břiše byly pevně
utaženy čtyři cípy, a když jsem se poklonila tomu smrtelnému,
co ze strýce zbylo, najednou mi
napadlo a já jsem zaťukala strýci na čelo a naslouchala. A pak
jsem za sebou uslyšela zakašlání, zaklepala
jsem na čelo mrtvoly ještě jednou a znovu dlouze naslouchala.
Dále! pravily za mnou lidské hlasy, a když
jsem se otočila, stáli tam tři pamětníci starých časů,
ukláněli se mi, byli slavnostní a zářili nějakým velkým
štěstím. Drželi v prstech svoje zápisníčky, tak je drželi
jako zpěváci na kůru partesy, pan Václav Kořínek si
dal prstem takt a zpívaje přednášel . . . Zpívalo a hrálo
se ve městečku, ve kterém se zastavil čas, v hostincích
a místnostech spolků . . . Ale nejvýznamnější událostí
pro hudební nadšence . . . účinkování při slavných
mších . . . U primu sedí ochotník Červinka a rozbrnkává svoje
housličky . . . sekundisté pana ředitele kůru
Vraného, ladí . . . Šnora se shání po smyčci . . . Cyrus
ladí violu . . . Votava podudává klarinet . . . Dlabač Marnosta
vyluzuje několik akordů na flautu . . . Fajtl,
Holub a Stůj sestavují valdhorny . . . Tavík šroubuje
kolíky u basy . . . na kůru se baví se zpěvačkami Márinkou,
Bertičkou a Fanynkou pan Dlabač-Grófek . . .
poslední přichází Rubinger v raglánu od gáblu U Fišerů . . .
Dnes jsou přítomni i zemřelí . . . tenorista Slabyhoudek a
basista Vágner . . . Na dané znamení sešlápl
kalkant Mareška pedál měchů a mše začíná sólem na
tympány, které Krása s velkou vervou bubnuje . . .
Varhaník učitel Lhota zastrkává pomalu mutace
u varhan . . . a preluduje na pozitivku pianissimem
svoji zamilovanou píseň . . . Rozmysli si, Mařenko, rozmysli .
. . Tak mi to vyprávěl starý pan Špoutil, ten,
který míval papírnictví v bývalé staré lékárně . . . Dozpíval
pan Václav Kořínek a skleníkem se táhla vůně
písně mladé lásky. Rozhlížela jsem se a tři pamětníci
starých časů se usmívali, dívali se mi do očí a tak nějak
omládli, ostatně tak jako vždycky, když vzpomínali
na události, které se staly dávno, a jedině oni k nim
měli klíč. Pan Karel Výborný přistoupil k hlavě strýce
Pepina, poklonil se, otevřel zápisníček a pak zvrátil
hlavu, díval se do stropu skleněné umrlčí komory, tabulky byly
natřeny temně modrou barvou a pan Karel
Výborný přednášel... Na břehu Ostrova, tam, kde
končil jez, stála malá budka, kde v době tahů lososů
přespával v noci hlídač lososárny . . . Budka byla spojena napjatou sítí s drátem, na jehož konci byl umístěný
zvonek, a když losos při přeskoku drátu dopadl do
sítě . . . vlastní vahou a způsobeným trhnutím drátu . . .
rozezvučet zvonek v budce . . . odmlčel se pan Karel
Výborný a naslouchal, umrlčí komorou zaznívalo zvonění jednoho
zvonečku, pak se přidávaly další a další,
až celý sbor zvonků všech tónů hlaholil bývalým zámeckým
skleníkem, který teď se proměnil ve veliké
akvárium, do kterého padaly šikmo z nebe veliké ryby,
tisíce třpytivých lososů, už ve vzduchu viděly jejich oči
ke své hrůze, že už jejich cesta nahoru vodou skončila,
uviděly jejich oči sítě a každý skok byl umíráčkem
jejich štěstí plouti proti vodě, proti tokům tam někam
nahoru do čistých vod k hrám lásky. Zacpávala jsem si
uši, ale pan Karel Výborný dirigoval další hejna do
neviditelných sítí padajících lososů, aby mocným gestem dal
znamení, a nastalo veliké ticho a pan Výborný
přednášel dál ... Losos připluje proti proudu až do jezových
vrat . . . pak se zvolna vzdálí a nato se prudce
rozjede a skočí . . . Někteří z lososů byli rekordmani
a ti přeskočili i napjatou síť . . . A zvedla jsem oči
a nade mnou létali šťastní lososi, v záři slunce se třpytili
zdobeni krůpějemi vody . . . vydechla jsem s nimi
a byla jsem šťastna, přešťastna směrem jejich lásky,
na kterou byli navíjeni k dalším jezům, tak jako každá
láska překonává další překážky. Ale pan Karel Výborný mne vzal
za loket a stiskl bolestivě, až jsem vykřikla. Ale on se
poklonil znovu mrtvole a přednášel...
Pod koly mlýna . . . byla umístěna slupa . . . veliká děravá
bedna . . . ryby, nesené proudem, se tam zachytily . . . ty
byly vypuštěny zpět do Labe . . . ale při tahu
úhořů byla slupa jich plná a to byl slušný zisk . . . Zvolal
pan Karel Výborný a já jsem se chytila za hrdlo,
zámecký bývalý skleník se proměnil v páchnoucí bednu s otvory
a shora na podlahu umrlčí komory padali
slizké ryby a úhoři, padali s proudem vody, už po kolena jsem
stála v pohybujících se rybách, cítila jsem, jak
do mne mocně bijí jejich ocasy, ploutve, cítila jsem,
jak mi roztrhávají punčochy jejich ostré skřele, křičela jsem
hrůzou a odporem, avšak když jsem se podívala na tři staré
pamětníky, ti se usmívali, všichni tři
měli světle modré šaty a oranžové kravaty, jako by
stáli na promenádě a čekali, až začne hrát lázeňský
orchestr. Elegantní pan Otokar Rykr teď vykročil, poklonil se
mrtvému a já jsem viděla docela zmatena, že
pan Rykr má na záda saka přišpendlenou korouhev,
zelenou korouhev připevněnou zavíracími velikými
špendlíky . . . A pan Rykr zpíval tenorem, sám sebe
prsty pravice lehce škrtil . . . Za starých časů městečka,
ve kterém se zastavil čas . . . rynk býval jevištěm zde
vystupujících běžců . . . vytrvalců . . . Ti obíhali často
i dvacetkrát celý okruh náměstí . . . jejich komediantský úbor
byl zdobený blýskavými cetkami a rolničkami . . . vytrvalci
sportovci vybízeli diváky k závodu
o nabízenou cenu . . . Ukázal pan Otokar Rykr na stěnu
a já jsem viděla tam na druhé straně skleněných tabulek, jak
tam běží mladí muži v podvlékačkách, ten jejich běh byl takový
zadržovaný pád, běželi tak rychle,
až se dotýkali prsty dláždění před sebou, nikdy se nedotkli v
tom šíleném běhu země, a přesto dělali skoky
jako opice, všichni, když mne míjeli, tak pokřikovali
na mne a rukama dávali znamení, abych běžela s nimi,
ale pan Otokar Rykr jim zelenou hůlkou dal znamení
a vytrvalci zmizeli. A pamětník starých časů velikým
hlasem volal, jako by se s někým hádal, a na důkaz své
pravdy podával tvrzení . . . Pravým a opravdovým
sportovcem v městečku, kde se zastavil čas, byl inženýr dráhy
pan Karel Palme . . . pocházející z Rakous . . . Pěstoval již
v létě roku osmnáct set osmdesát
pět jízdu na vysokém kole . . . krasobruslení . . . lyžování .
. . jeho první jízda na lyžích přivábila množství
zvědavých, žádostivých spatřit dosud nevídaný
sport . . . podlehl ve čtyřiceti letech tuberkulóze . . . Asi
od roku osmnáct set devadesát se v městečku objevili
dva jezdci na kolech . . . zvaných velocipedy nebo rowery . .
. s úzkými, plnými gumovými obručemi . . . pravil pan Otokar
Rykr a pokynul zelenou hůlkou a po
cestičkách zámeckého parku, tam na druhé straně zámeckého
skleníku zvedali se v sedlech vousatí muži,
celý roj, skupina mužů v rajtkách, pruhovaných košilích, s
čepičkami zdobenými kokardami, snažili se jeden předehnat
druhého, zvedali paže, odstrkávali se,
dostávali smyk a vzduchem letěli ti závodníci do křoví
a na louku, padali na záda a ještě jednou a znovu se
obraceli jako ve zlém snu, když na sebe spáč namotává
prostěradlo, dokonce jeden závodník odstředivou silou
opustil zatáčku do vzduchu, pořád držel se řídítek, bicykl
letěl vzduchem, závodník se jej snažil od sebe
odkopnout, ale oba dva, stroji muž, třeskem vletěli do
zasklené stěny, roztříštili se o skla, ale pan Otokar
Rykr zvedl zelenou hůlku a muž i bicykl zůstali stát
i se střepinami na stěně umrlčí komory, jakoby proměněni v
plakát . . . Pan Karel Výborný si upravil kravatu, přišel jeho
čas, aby poklekl a strýci tam někde do
prostěradla, kde bylo jeho ucho, aby tam libě zpíval . . .
Můj tatínek mne často posílal do sklepa pro víno . . .
opatřil jsem si veliké klubko pevného motouzu . . . potáhl
jsem je včelím voskem . . . několik svíček a dvě
krabičky zápalek, ježto v podzemních chodbách je naprostá tma
. . . Přestal zpívat pan Výborný a otočil se,
pan Rykr dal znamení zelenou hůlkou a poklekl
k panu Výbornému a pan Kořínek se naklonil, tiskli si
tři pamětníci hlavy k sobě a zpívali trojhlasně . . .
V podzemních chodbách je naprostá tma . . . sladce zpívali a
sladce se usmívali, ustoupili, jediný pan Výborný
dál do ucha mrtvého spokojeně pěl... upevnil jsem
dobře motouz mezi pivní sudy ve sklepě a vydal se na
cestu . . . v ruce rozsvícenou svíčku a kolem krku ovinutý
balík motouzu, který se zvolna odvinoval ... početné chodby
rozbíhající se na všechny strany . . .
místnosti celé i rozvalené . . . obrovské krysy při světle
svíčky dosahovaly skoro velikostí koček . . . podle odvinutého
motouzu jsem došel pod morový sloup s mariánskou sochou na
náměstí . . . pak skoro až k Dočekalově restauraci . . . a tu
jsem spatřil na zemi něco, co
se mi zdálo být ostruhou nebo něčím podobným . . . jak
jsem se sehnul k zemi, rázem mi zhasla svíčka . . . jako
když ji sfoukne . . . Recitoval teď pan Karel Výborný
a obrátil se na mne a já jsem v jeho očích poznala, že
pamětník starých časů se dosud nevrátil z podzemí,
z podzemních chodeb městečka, ve kterém se zastavil
čas. Zvolala jsem . . . A proč to zpíváte strýci, který už
je mrtev? A všichni tři pamětníci starých časů se seskupili,
tak nějak si položili ruce jeden druhému na
ramena, jako by se chtěli fotografovat za starých časů,
usmívali se na fotografický aparát, který ve skleníku
nebyl, nemrkajícíma očima se snažili nasadit si ten
nejhezčí úsměv, kterým se dívali do mých očí, jako
bych já byla ten fotografický aparát. Tu do skleníku
vešel chlapec v matroských šatech, dlouhých kalhotách a modré
bundě s velkým límcem, na hlavě měl
námořní kulatou čepici s nápisem, kráčel k mrtvému
strýci, písek křupal pod kročejemi jeho střevíců,
v punčoše u paty měl díru, podle které jsem poznala,
že je to můj syn Theo, který dávno před lety odešel
dobývat svět jinak než my. Teď vztáhnul ruku, sňal
čepici a poklonil se mrtvému strýci. Zakřičela jsem . . .
Já se bojím, bojím! Není třeba se bát, usmál se na mne.
Patříme k sobě. Patřil jsem k pánům zrovna tak jako
strýc, který cítil se u nás hostem, protože se od nás
vracel do šalandy, kde měl jeden kavalec, jednu skříň.
Tady byl doma, byl mezi svými, do konce života zůstal
pořád dělníkem. A k tobě taky přijdu. Zavřela jsem
oči . . . vím, vím. A přesto jsem znovu zakřičela . . . já se
bojím, bojím! A tři pamětníci mi odpověděli sborem . . .
Když jsme bývali na světě, tak jsme se bávávali též . . .
pravili a zvedli svoje ruce ke mně, ruce zakončené očima
plnýma touhy . . . a vycouvali ze skleníku. Můj syn
byl pryč. Rozběhla jsem se otevřenými dveřmi skleníku, v
zatáčce cestičky jsem po písku uklouzla, ale zvedla jsem se a
vběhla do vestibulu, kde seděly dvě stařenky na kolečkových
židlích, seděly přísně, paže opíraly o opěradla, seděly tak
jako sfingy. Ovládla jsem se
a optala . . . Neprošli tady tři pánové? Ti, jak mě
doprovázejí, tři pánové, pamětníci starých časů? V modrých
šatech a oranžových vázankách? Stařeny se ani nehnuly, jejich
profil byl pořád profilem ptáků, letících
neustále vpřed. Zavrtěly pouze hlavami. Povídám, jak
tady sedíte dlouho? Jedna ze stařen zvedla ruku a ukázala, že
od dvou hodin. Tak tedy tudyma neprošli?
Spráskla jsem ruce, Harlekýnovy milióny padaly ze
skříněk rozhlasu po drátě a zafickávaly se nitěmi do
mých prstů, Harlekýnovy milióny, kterých hlas houslí
teď zazníval jako krásně laciná, ale pravdivá výčitka.
Rozeběhla jsem se dolů do vrátnice, tam seděl pan
Berka, nepřítomně se na mne díval, díval se, ale neviděl,
musela jsem dlaní před jeho očima pohybovat
jako vějířem. Konečně procitl, zamrkal očima a optal
se mne . . . Hledáte někoho? Ke komu jdete na návštěvu?
Pravila jsem . . . Pane Berka, vzpamatujte se, já
jsem přece tady včera prošla a vy jste chtěl tu námořnickou
čepici . . . No tak, žadonila jsem. Ale pan Berka
se divil... Jakou čepici, a kdo jste? Povídám, pane
Berka, pro smilování, já tady chodím pořád se třemi
pamětníky starých časů, neprošli branou do města?
Ale pan Berka byl čím dál pomatenější . . . Jací pamětníci, co
to povídáte, to bych přece musel vědět . . . Jak
se jmenují? A já jsem trpělivě říkala, pak napsala
jména pamětníků starých časů, tří pánů, mých nejmilejších
přátel jména na papír. Pan Berka zvedl telefon,
trvalo to dlouho, volal nahoru do kanceláře, a když položil
sluchátko, pravil spokojeně . . . Tak žádné takové
jméno tady není, žádní pánové toho jména tady nikdy
nebyli, a kdo jste vy? Povídám, pane Berka, přece já
tady bydlím se svým manželem, můj švagr, švagříček
včera umřel, leží v umrlčí komoře . . . Pan Berka pravil ...
To leží, ale já vás sem pustím jen proto, že se
jdete poklonit jeho památce . . . Ano, pravila jsem, ano,
opakovala jsem, klaněla jsem se panu Berkovi a couvajíc
klaněla jsem se . . . A pak jsem běžela nahoru do
svého pokojíčku, Francin tam nebyl, stáhla jsem prostěradlo a
z nočního stolku jsem v přítmí vysypala
všechno, co tam bylo, ohmatala jsem kapsu, ano, mám
v ní občanský průkaz, převázala jsem prostěradlo na
čtyři světové strany, na dva uzle, přehodila jsem si ten
uzel přes záda a dolů do vestibulu, v přítmí jsem se
posadila pod mírně se sem tam pohybujícím kyvadlem
pendlovek, posadila se, vytáhla občanský průkaz a nabízela jej
někomu, kdo zatím nepřicházel, ale já jsem
věděla, že určitě dneska přijde . . .
EPILOG
Víc než čtvrt století jsem hrála v divadelním spolku
ochotníků divadlo. Za to, že jsem sehrála více než šest
set představení, jsem dostala diplom a veliký prsten,
do kterého bylo vyryto poděkování. A tak já, ta, která
dovedla prožívat tolik typů ženy, někdy jsem jen s velikou
námahou dovedla rozeznat a oddělit od toho, co
jsem hrála, to, co jsem žila. A slyšela jsem tolik rádiových
relací a viděla tolik televizních her a seriálů, že
nakonec jsem se vzdala rozeznávat to, co se opravdu
stalo mně nebo těm jiným. Za to čtvrtstoletí, co jsem
hrála ochotnicky v divadelním spolku městečka, kde
se zastavil čas, za tu dobu jsem každé dva měsíce prožívala ve
dvaceti zkouškách, při čtení úloh, při třech
generálkách, pak během několika představení svoji
úlohu tak, že jsem na nic jiného nemohla myslet, ničím jiným
žít, než tím typem ženy, pro kterou byla
napsána ta divadelní hra. Jako Věra Blyová jsem prožívala
příběh dívky, která zavraždila svoje dítě, stalo
se tak ve hře Okna od Johna Galsworthyho. O to nešlo,
ale co se mnou zkusil Francin, když jsem si jenom
četla tu svoji úlohu! Já a zavraždit svoje dítě, já, která
jsem oplakala každé moje prasátko, tak já a zavraždit
svoje děcko. Co jsem se pro tu úlohu naplakala, než
jsem se stala vražednicí. Ale zatímco Francin se mi
ještě vyhýbal, už jsem další dva měsíce zkoušela v divadle
svoji další úlohu, ve které jsem byla docela neslušné děvče v
Rajské zahradě jako Tilly Hasselbergerová, která střídavě
prožívá svůj život jako kabaretní
zpěvačka v Palais de Paris v Klausenburku v Rumunsku, a dál ve
druhém jednání bydlela v hotelu Eden na
italské Riviéře? Ještě dnes po tolika letech mi nedělá
potíže, abych si přeříkala Malou Skamplo, Emilii Berniniovou,
Enidu Underwoodovou, dceru Johna Anthonyho ze hry Zápas od
Johna Galsworthyho. Chudák
Francin, já si totiž cizí životy pamatovala líp než ten
svůj. A moji nejmilejší úlohu Čajovou panenku, dojemnou
Fanynku, dceru Matyáše Skřivánka, ševce . . .
A Nanynku z Vdavek Nanynky Kulichovy? A Ginettu
z Baru na Montmartru? A vychovatelku Lolu z Gejsíru? A Janu
Campbellovou z Růžencové romance?
A Lady Chilternovou v Ideálním manželovi? Nebo Annais
Beauperthuisovou ve Slaměném klobouku? Dodneška mohu zpaměti
odříkat úlohu Olgy, tanečnice
ve Varieté Orpheum ze Strašidel, Zdisu Donátovou,
sestru setníka v Návratu mládí, Camilu, neteř vévodkyně de
Capablanka ve hře Vlkodlak, Nelly Goldsmithovou z Mluvící
opice! A co teprve moje Kitty Verdunová, schovanka Stephena
Spittiguea z Charleyovy
tety, nebo Lisbeta, ženuška Pavla Karstena ve Slečnině
manželu? Vlastně jsem více než pětadvacet let byla
někým jiným, a já, když jsem hrála, hrála jsem střídavě tak,
že jsem byla dívenkou a pak zase slečnou,
manželkou a matkou dospělého syna, někdy jsem musela hrát i
prostitutku, vražedkyni, a tak jak by mohl
být pro mne problém vymyslet si několik událostí na
několik přednášek pamětníků starých časů, Harlekýnovy milióny?
Můj opravdový příběh ale je ten, že
jsem musela opustit pivovar, ten můj byt o čtyřech
pokojích, že jsem se odstěhovala s Francinem a Pepinem do
vilky u řeky, do domu, který jsem si sama
nakreslila a zapomněla jsem, že tím jsem si sama nakreslila
svoji past, past na Francina a Pepina, na svoje
návštěvy, protože když byl ten byt nakreslený, tak
každého uváděl v nadšení a závist, avšak když jsme se
tam nastěhovali, přetahali z pivovaru všechny ty krámy, byl
ten dům na břehu Labe plný harampádí až po
střechu, plný dvůr součástek aut, prken, všelijakých
krámů, které se na mne dívaly nepřátelsky, nedovedla
jsem uhádnout nikdy, nač by ten krám mohl být.
Avšak největší nesmysl toho stavení byla chodba, na
kterou vyústily všechny dveře, chodba ne větší než koberec
dvakrát a jeden a půl metru. Dveře z chodby,
dveře ze špajzky, dveře do záchodu, dveře do kuchyně,
dveře do ložnice a dveře do jídelny. A tak se stávalo
několikrát za den, že na té malé chodbičce, v té malé
hale někdo z naší rodiny, někdo z hostů byl přiskřípnut,
několikrát za den v kuchyni nebo v jídelně ti zbylí
tuhli, co to je za hrozný křik a nadávky, a omluvy. To
bylo tím, že kdykoliv někdo šel na záchod, kdykoliv
jsem šla do špižírny, vždycky někdo otevřel dveře, všechny dveře se otevíraly jen do té maličké haly, a tak se
dveře zaklínily, tam vždycky byl někdo dveřmi přiskřípnut.
Nejvíc strýc Pepin, který chodíval častěji než
jiní na záchod, vždycky se snažil, aby vyšel z kuchyně
co nejrychleji, ale současně co nejrychleji jsem chtěla
proklouznout s lahví piva a třesk a křik a hlavně dotyky těl v
přítmí . . . A nakonec strýc Pepin už se otáčel
ve dveřích kuchyně, ve dveřích záchodu, jen pootevřel
dveře, už se snažil proklouznout, avšak to samé chtěl
Francin z ložnice, kde měl psací stůl . . . Tak každý den
a nikdo nedovedl odhadnout, kterou chvíli to bude,
protože jsme byli stydliví, na záchod se nikdo neohlašoval,
tak nějak se vždycky přešlo mlčky, jít na záchod,
jako by se na záchod vůbec nechodilo, každý, kdo byl
přistižen, že vychází ze záchodu, tak se začervenal,
dlouho to trvalo u stolu, než se z toho vzpamatoval,
protože právě tu jistou chvíli, kdy to nikdo nečekal,
když host nebo někdo z nás jsme co nejrychleji chtěli
proklouznout a dělat jakoby nic, v té chvíli, když už
každý myslel, že je na chodbě, otevřely se ještě jedny
dveře a přiskříply hosta nebo někoho z nás, a tak zbědovaní,
když jsme se vyprostili ze dveří, usedali jsme,
žasli a obviňovali tiše jeden druhého, protože jsme nikdy
nemohli pochopit, že jsme vinni. A tak když strýc
už nemohl chodit, už se mátl, odvezli jej do domova
důchodců, do zámku hraběte Šporka, do oddělení pro
nechodící, když jsem jej navštívila, žasla jsem, jak ten
zámek je nakreslen a tak postaven, že dveře jsou na
konci dlouhých chodeb, že každý, kdo jde, tak může
být jen ohrožen tím, kdo otvírá dveře z druhé strany,
ale ohrožen že není nikdo, že takový je tam řád.
A když jsem se vrátila poprvně z toho zámku, najednou jsem
uviděla nesmyslnost té naší stavby, ten dům,
který byl jako můj život, tu naši chodbu, kde jsme se
dál sráželi s Francinem a hosty, dál jsem jednou za
den se polekala třesku a srážky těch dveří a přála
jsem si bydlet v tom zámku, kde je domov důchodců,
kde jsou chodby a dveře tak postaveny, že přiskřípnut
dveřmi nemůže nikdo být. Proto jsem mívala o domově důchodců,
přála jsem si bydlet, žít v tom starém
hraběcím zámku, chodit a procházet se zámeckou zahradou,
podivovat se sochám krásných mladých žen,
pořád před sebou mít prostor i za tu cenu, že bych
musela bydlet s ostatními po čtyřech a po osmi, vysnila jsem
si tuto pohádku, že manželé mají svůj pokojík . . . A pak mne
lákalo ústřední topení, všechny
chodby zámku, všechny toalety, všechny pokoje a sály,
všude od podzimku bylo teplo . . . zatímco ve vilce
u Labe od podzimku do jara vítr a déšť cloumal okenními
tabulemi, celým domem táhl průvan, topili jsme
s Francinem v jediných kamnech, Francin do nich řezal kusy
pneumatik, které hořely a rozpalovaly kamna
na chvilku do červena, teplo bylo ale jedině, když jsem
držela ruce několik centimetrů od kamen. A tak jsem
to byla já, která jsem si nakreslila i takový pokoj, jako
jev Anglii, se zasklenou stěnou ve tvaru hradního
okna, šest velikých tabulí tvořilo skoro celou stěnu a ta
okna vedla rovnou na řeku, odkud fičel vítr a déšť, tady
byl tak ohromný průvan, že celým naším domem tak
táhlo, jako by mi někdo kladl studené ruce na čelo, na
záda. I když jsme měli kožíšky, třásli jsme se zimou,
i když v kamnech hořelo hnědé uhlí a kusy pneumatik,
sníh kose bil a dům byl pořád plný větru a průvanu,
který se umazal o studenou hladinu, o led. A to také
bylo tím, že všechny dveře vedly na maličkou halu,
i když jsme byli sami, tady táhl takový vichr, že Francinovi
plandaly nohavice, kapesník, který upadl, byl
průvanem zvednut a mrštěn na dveře, na stole v pánském pokoji
byla odvávána sůl a pepř, skácen květináč
s bramboříkem, mojí zamilovanou květinou . . . Ale
hlavně za noci, kvečeru, vždycky když jsme to neočekávali,
otevřely se průvanem jedny z dveří, pomalu,
vstávali jsme, kdo to k nám přišel, trnuli jsme, kdo
vejde, ale průvan a vichr od řeky se najednou tak zvedl, že
mrštil dveřmi a zavřel je tak, jako kdyby od nás
odcházel host, kterého jsme urazili, mocnou ranou do
dveří jako by nám řekl, že už k nám nikdy nepřijde . ..
To všechno ale bylo tím, že jsem si sama nakreslila
docela ideální vilku, která ale ve skutečnosti byla pro
nás zklamáním, byla pro nás začarovaným tajuplným
zámkem někde na vysoké hoře v Karpatech, domovem, jaký mívají
panoptika, lunaparky . . . Často jsme
uvažovali, že ten dům prodáme, že si koupíme jen takové
stavení jako mají sousedé, jen tak ze dvou vagónů zapalovaných
do sebe domek, ve kterém bývalo od
jedněch kamen tak teplo, že jsem se tam chodívala
ohřát a žasla jsem, jak je v tomhle domečku ticho,
i když přes jeho střechu letí a burácí vichřice, padá
sníh a déšť . . . Tady byla tak malinká okénka, jako
jsou ve vagónech, které jsou hned za lokomotivou,
okénka, jaká jsou v chalupách na horách. Dokonce
tady bylo krásně od podzimku do jara právě pro tu
plotnu, obyčejná kuchyňská kamna, ve kterých se přiložila
lopatka uhlí, kde shořelo všechno dříví i prach,
kamna, která vydávala takové teplo, jako bylo nyní
v zámku hraběte Šporka, domově důchodců, kde
v oddělení pro nechodící zvolna vadnul strýc Pepin,
zámku, který se mi jevil jako sen, ležela jsem často
zakrytá dekami, domem táhnul průvan, otevíral dveře
a mocnou ranou je téměř vyvracel z pantů, aby je znovu
otevřel, někdy nechal ale otevřené tak, že jimi vstupoval
veliký krásný obraz, obrazy toho krásného, co
bylo v pivovaře, co krásného jsem viděla v zámku, do
kterého jsem promítala nejen sebe, ale i Francina,
který miloval teplo víc než já . . . Avšak když se zvedl
tak ostrý náraz vichru tam z druhé strany řeky, rozčísl
se o bývalou hřbitovní zeď a plnou silou rozbil jedno ze
šesti oken zaskleného pokoje, věděla jsem, že je zle,
vichřice rozrazila zavřené dveře, Francin vyskočil, ale
už nemohl na chodbě zachytit kliky, vítr byl silnější
než on, všechny dveře se otevřely, na záchodě se zvedaly
ručníky jak ocasy pomatených a střečkujících
krav, průvan ve špajzu lehounce nadzvedl rechničky
a hravě smetl s řinkotem zavařeniny a sklenice kompotů, vichr
vletěl do ložnice a vyrazil okenní tabuli
a vytáhl ven záclony, které vlály vodorovně a vydávaly
zvuk praporu, mokré vlajky na stožáru, přetáhla jsem
přes sebe přikrývku, ale vítr, který teď ustal, jako by
nabíral sílu, tak mocně se opřel do postele, že ji nadzvedl a
mne vysypal na koberec . . . A Francin stál na
té mé chodbičce, té, kterou jsem nakreslila já sama,
všech šest dveří se střídavě otevíralo a mocnými údery
zavíralo, Francin pořád se snažil zadržet jedny ze dveří,
avšak ty ostatní jej otevíráním a zavíráním otáčely
a srážely na zem, aby se znovu zvedl, a jako by se ocitl
ve víření pračky, byl nepravidelnými mocnými ranami
dveří znovu srážen . . . A pak nastala chvíle, kterou
jsme neočekávali, snad jen proto proletěla vichřice do
našeho domu . . . Ta veliká skříň v ložnici, tu průvan
vichření povalil na podlahu, rozletěla se a celým domem se
protáhly vůně všech pudrů, rozletěly se kelímky a dózy se
starými pleťovými krémy, po podlaze se
roztékaly všechny kolínské vodičky, které mi zbyly, ty,
které jsme nemohli rozdat těm, kteří pomáhali Francinovi
montovat škodovku, najednou ta skříň se zbožím
z Orea se objevila jako výčitka, jako hřích, na který
jsme už dávno zapomněli . . . Avšak mne najednou ty
všechny vůně a prášivé pudry postavily na nohy, najednou mi
přišlo, že vlastně jsem se nikdy neměla za
co stydět, že jsem byla schopna postavit se proti tomu,
abych nebyla maloměšťácká, a když, tak až pak, protože jsem
šla špatnou cestou, že jsem se tak trochu servala o právo na
svoje štěstí, i když nakonec to vyhrál
Francin, který tím, že jsem šla na kolena, vyrostl sám
před sebou a stal se mým pánem . . . Vztyčila jsem se,
naklonila proti vichru, stála jsem a průvan mi mrskal
do tváře všechny ty vůně, otevíral všechny krabičky
s pudry, stála jsem, padala jsem na podlahu, ale znovu
jsem se vztyčila, smála jsem se tomu poznání, že vlastně jsem
si sama nakreslila předsíň se šesti dveřmi jen
proto, aby nastala tato chvíle, kterou jsem za sebou
smetla všechno to, co mne tísnilo, chvíle, ve které jsem
si uvědomila, že moje místo je tady, v domově důchodců, a
nikde jinde, chvíle, ve které jsem poznávala
a jmenovala všechno to voňavé, co mi průvan mrskal
do tváře a dál hnal rozbitým oknem vzhůru do nebes,
někam za hřbitov, někam za řeku, prášky na dokonalé
poprsí, triumf kosmetiky Elixír Lavalier . . . voňavky
stoupající a táhnoucí a unášené, vůně utopených růží,
leknínů, větévky šeříků a jasmínů . . . trvale vonící fantazie
. . . nejjemnější vody na vlasy s fialkovou vůní . . .
jak kousky ledu po podlaze vichr přivál peruánská
mýdla odstraňující vrásky . . . glycerínová mýdla
s vůní lesních květin . . . a o zeď se mrskly březové
vody z Hamburku, curůčky, které propůjčovaly kouzlo
mládí a odsouvaly stáří . . . Rozsypaly se Venušiny perly
tvořící skvostné bílé ruce, znovu přilétala oblaka růžových
pudrů a zásypů, konvalinkové voňavky Ilusion,
kapky květů bez alkoholu, které uvádějí všechny ženy
v nadšení, vůně liliových mýdel; dokonce ze škatulí ke
mně přivál vítr a přilepil mi je na čelo, pásky na
odstraňování vrásek, vodičky na vlasy, ústní vodičky
na zuby a ústa, po podlaze z ložnice teď přitékaly tekutiny,
prstem jsem se přesvědčila, když jsem přivoněla,
že to jsou rozbité boraxové šampony . . . zkrášlující vodičky
na krk a ruce . . . A znovu vtrhl do našeho stavení vichr,
zvedl vysypanou skříň ležící na tváři a pak ji
oběhl a srazil mocnou ranou do té spouště vonící změti . . . a
já jsem věděla, že ta rána, to se zabouchlo víko
definitivně za mojí minulostí, že už je všemu konec, že
tohle, co bude po mém Oreu, že odvezeme všechno na
skládku, že už mne nic netíží, že všechno bylo smeteno, tak
jako dítě, když si hrálo s figurkami, smetlo je
ze stolu, aby zvýšilo absurditu hry . . .