„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Harlekýnovy miliony

1

Za městečkem, ve kterém se zastavil můj čas, tam stojí zámek a v tom zámku je teď domov důchodců. Do zámku vede jediná cesta, stoupající vzhůru do kopce, cesta roubená alejí starých kaštanů, větve těch starých stromů tvoří tunel, když tak stoupáte vzhůru, jako byste kráčeli dlouhou gotickou klenbou, tak větve jsou do sebe zaháknuté, jedna druhou nejen podpírá, ale jsou tak propletené, jak vítr a vichřice do sebe ty ratolesti zaklesly. Tak nějak se ty stromy bojem o trošku světla v korunách unavily, že odumřely, takže cesta je neustále plná suchých větví a zuhelnatělých, prodřených neustálým třením. Někdy za bezvětří z ničeho nic spadne do písku celá větev, stojíte před ní, jak před taškou spadlou ze střechy, zvedáte ji a odhazujete stranou a cítíte tu tíži, která vás mohla zranit. Kdykoli vstupuji do této aleje, nejsem si tak jista svým životem. Dívám se vzhůru a vidím pět set metrů dlouhý tunel, vyztužený černými závorami vztyčenými do korun, jako dřevce a dlouhá kopí vztyčená na počest nějakého vítězství v rytířském turnaji. Mohla bych jít cestičkou podél aleje, kam se svažují skoro až k zemi větve, je to příjemné od jara do podzimu chodit touto cestou podél aleje a kochat se listím a květy, v pozdním létě vidět pukat plody a vystřelovat hnědé kaštany, ale já ráda chodím střední cestou pod klenbou černých kmenů, na jejichž konci je zámecká brána podobná veliké černé zácloně, vrata ukovaná kovářskými uměleckými kladivy a kleštěmi, brána vykovaná do dvou křídel černých svržených andělů, brána, která se otevírá pouze v den návštěv. I za slunečného dne, když stoupáte vzhůru k té bráně, kráčíte přítmím, kolem dokola skrz větve na obou stranách té dvouřadé aleje prosvítá slunce a barvy, avšak vy kráčíte pomalu vzhůru do stínu potopenou kryptou, ze které čas od času, ale vždycky najednou a neočekávaně spadne černá větev. Ale protože na nádvoří zámku je za slunečného dne bílé světlo zvyšované pískem vysýpanou cestou a nádvořím, proti tomu světlému prostranství vyniká černá kresba iniciála erbu hraběte Šporka vepsaná do křídel brány tak, jak Francin do pivovarských knih nadepisoval jména a příjmení hostinských a vždycky ty začáteční písmena zdobil kaligrafickou iniciálou, vykreslenou červenými a modrými inkousty zrovna tak, jako iniciály v mešních knihách. Vedle brány, pod posledním gigantickým kaštanem stojí domeček, ve kterém je hlídač. I za slunečného dne se v tom domku svítí, tak hluboký je stín v aleji, tak hustá je koruna celá vykrytá od jara do podzimu listy, napřaženými proti slunci. V tomto domku koná střídavě službu vrátného vždycky jeden z nás, jeden důchodce, který u té bývalé hraběcí brány je tak nějak poctěn tou službou. Každý, kdo tady deset hodin hlídá a střeží tu krásnou bránu, je vždycky na deset hodin docela proměněný. Je to veliká pocta kontrolovat každého, kdo do brány vchází. Dokonce jsou někteří důchodci, kteří vedle sebe bydlí, vedle sebe mají lůžko, sedí vedle sebe při obědě, ale tady v bráně se neznají, jako by se viděli poprvé. Vyptávají se na účel návštěvy, i když jde o přítele, dokonce na těch deset hodin tihle hlídači zapomenuli všechny tváře těch ostatních důchodců, a proto vynucují, aby každý, kdo branou prochází, se nejen hlásil, ale aby také ukázal svoje doklady, že skutečně v zámku bydlí. Je to krásné tak stoupat touto alejí, být docela obyčejným důchodcem, obyčejným člověkem, zbědovaným a téměř na dně svých sil, a přesto stoupat vzhůru hlubokým stínem a dívat se na přesné černé kování obrovských vrat, na kopí a vlnovky a hroty, na kružnice a veliké vzduté vlny ukované uměleckými kováři, je krásné projít branou a zámeckým parkem kráčet pískem vysypanou cestou podle zakrslých tisů na nádvoří, potkávat důchodce, kteří jsou na tom zrovna tak jako já, staříky a stařenky, kteří se procházejí jen tak, kteří se belhají a jeden druhého kontrolují, zda je na tom hůř než oni, do té doby, než zazní volání ke svačině, obědu, zase svačině a nakonec k večeři. Je to pro mne pořád krásné najednou stanout před průčelím zámku, který, když je ozářen sluncem a světlem, je docela béžový, tak jeho zdi vyzařují světlo a teplo, že jste oslněni. Teprve až po chvíli, když si zvyknete na to béžové záření zdí, soustředíte se na ohromné hodiny, vykované z černého plechu, ten ciferník je tak veliký, že vyplňuje plochu mezi druhým a třetím patrem. Jeho černé ručičky jsou vykované uměleckým kovářem a jsou tak veliké jako dospělý veliký člověk. Když jsem se na ty hodiny podívala poprvně, polekala jsem se, i když bylo před polednem, ručičky ukazovaly za pět minut půl osmé. Od té doby je tady pořád za pět minut půl osmé, stroje hodin se zastavily a nikdo už nebyl schopen anebo neměl důvod ty hodiny spravit. Smutné bylo, že vlastně tyhle hodiny ukazují pořád ten samý čas, tady na zámku slouží vlastně jako nápis Memento mori, protože tady a v kraji se ví, že nejvíce staří lidé umírají večer, kolem půl osmé. A když jsem tady stála poprvé a viděla jsem, jak ohromné topoly a duby a tmavé smrky přesahují zámek, jak zámecký park ve tvaru podkovy objímá ten zámek postavený přesně na jižní stranu, když jsem se očima vrátila na fasádu zámku, viděla jsem, že ta stěna je grošovaná strženou omítkou. Tu a tam se objevilo původní zdivo, zeď je zdobená jakoby velikými psaními, vyrytými do tuhnoucí malty. A protože zámek je na kopci za městečkem, ve kterém se zastavil čas, slyšela jsem vítr, takový průvan, který neustále hučel a obklopoval zámek třepotem listí, staleté osiky se chvěly i za bezvětří, milióny lístečků se neustále viklaly a snažily se uvolnit z miliónů stopek. Všimla jsem si hned napoprvé, že z velkých sálů lze vycházet na balkóny, které zrovna tak jako vrata byly ukuty uměleckými kováři, všechny ty balkóny byly ve tvaru průhledných velikých van, podobaly se průhledným hraběcím saním, průhledným kočárům, zahrádkám kolem přepychových hrobek, všimla jsem si, že na slunci tady sedí důchodci, mlčící a nehnutí, hlavy opřené o zábradlí těch balkónů zdobených truhlíky, ze kterých visely uvadlé petúnie, na tabák sluncem zčernalé hledíky a cínie. A pod hodinami jsem uviděla též jen visící lidské ruce, jen tak přehozené unavené paže, dlaně visící jak zvadlý květ, zápěstí kryté oslnivě bílou košilí. Skrz kování pak byla vidět židle a na ní rozhozené nohy kohosi, jehož trup splýval a byl kryt zeleným truhlíkem. A tu chvíli se uvolnila na postranním křídle zámku okapová roura a jako závory na přejezdu zvolna padala, jako ručička orloje rychle padala kolem pevného bodu, avšak ta rezavá rýna se zastavila a tak zůstala, pérovala jako hrozba a z jejích útrob se vysypala rez a ptačí hnízdo a staré listí. Tu chvíli mi došlo, že vlastně to průčelí zámku se podobá tváři každého starého důchodce, stržená omítka, zastavené rafije za pět minut půl osmé docela se podobající rukám opřeným o kolena, všimla jsem si, že i ta sgrafita na některých místech jsou věkem stržena tak, že odhalují původní zdivo, veliké pískovcové a opukové kameny, spojované hrubou maltou. Tvář každého starého důchodce! Protože v tomto zámku jsou v důchodu i mladší lidé, dokonce nemají ani vrásku. Avšak jejich pohled j jde neustále mimo, postávají, jako by usilovně na něco vzpomínali a zaživa si vzpomenout nemůžou. A asi si taky nevzpomenou, jejich tváře jsou dokonce udiveny, jako by za vteřinu si vzpomněli na něco krásného, něco, co je uzdraví, něco, co přinese lidem užitek. Jejich tváře budily zdání ušlechtilosti a zdání, že kdysi byli vzdělaní, vlastně, že jsou vzdělaní právě teď, že jsou na vrcholku nějakého poznání, za kterým se pachtí všichni lidé. Ale to bylo pouze moje zdání. Bylo pro tyhle lidi velkým úspěchem, že trefili do zámku, že našli svůj pokoj, svoji postel. Pak se rozletěly zasklené dveře, odraz skleněných tabulek opsal polokruh nádvořím a oslnil mne, otočila jsem hlavu a na balkón v prvním patře vešel vousatý muž, opřel dlaně o zábradlí a natáčel svůj profil doprava a pak doleva, vypadal ten stařec jako sám hrabě Špork. Vztyčená brada zářila bílým zastřiženým plnovousem teď předstíral, že pozoruje počasí, krajinu: Tak zůstal v té vznešené póze, strnulý zasněný, jako by vychutnával svoji situaci, ve které dával najevo, že je tady v domově důchodců omylem. Pak se u sloupů vedoucích do vestibulu zámku pohnula tvář a já jsem zděšeně viděla, že ten obličej patří staré ženě, která seděla na kolečkovém křesle, dlaně pevně svíraly opěradlo, vzpírala svoje paže a ramena tak, že záda tvořila přímku s opěradlem, takže jsem pořád měla dojem, že to je sfinga. A proti ní, u druhého sloupu, seděla ta samá žena, zrovna tak slavnostně, zrovna tak jako sošná sfinga. Vozíček také opřený opěradlem o druhý sloup, tak se tam vyhřívaly ty dvě nechodící důchodkyně na černém vozíku, sukně měly stočené pod sedadlo tak, že bylo vidět, jak pod zasouvacím sedadlem se třpytí zasouvací emailový bílý nočník. A tak jako províval a lehce zpíval větřík vanoucí od severu a třepotající všemi listy stromů, zrovna tak jsem slyšela vzdálenou hudbu, jen samé smyčce, takovou hudbu, jakou jsem slyšela provázet neustále Chaplinův film Světla manéže, nebo film ze života Toulouse-Lautreka, hudbu, která vyvolává na tváři teskný úsměv, smyčcovou skladbu, která na mne působila jako ta dekorativní zámecká brána. Ale zatímco já jsem byla dojata těmi smyčci, viděla jsem, že důchodci se procházejí a nevšímají si té hudby, sedí na lavičce a čmárají holí do písku nesmyslné obrazce, nebo jen tak sedí a tiše sají cukrlátka nebo větrové fefrmintové bonbóny. A podle celé stěny hospodářské budovy zámku se táhla veliká vzdušná chodba, pavlač, už nikoliv tak honosná jako balkóny na průčelí, z té pavlače vedly desatery hnědé dveře do pokojů, ty desatery dveře byly opatřeny jakýmisi chránícími skříněmi. Důchodci, jen mužští, vycházeli na pavlač, opírali se o zábradlí a dívali se dolů, strnulí, ztuhlí, dívali se na mne, ale já jsem viděla, že mne nevidí, posunutým okem se dívali někam nazpátek, do starých časů, když ještě byli mladí, nebo urputně a plni zlosti a zloby se rmoutili nad nějakou událostí, která už se teď nedala změnit, na kterou už neměli vliv, avšak ta jistá událost dozrála teprve teď, když už její důvody, proč se tak stalo, pominuly, zapadly . . . A viděla jsem, jak z toho dlouhého pavlánu padá dolů ta samá hudba, že obtéká jako kouř všechny ty postavy, dokonce už vytéká i z tu a tam otevřených dveří hnědých skříní. Zpozorněla jsem a vykročila až k vestibulu a ty dvě ženské sedící na kolečkové židli se zaťatými prsty do koženého opěradla dál se tvářily jako sfingy, kolem kterých se však vznášela hudba smyčcového orchestru, a viděla jsem, že ta hudba vychází ze skříňky rozhlasu po drátě, že obtáčí ty dvě stařeny jako růžový keř sochu, vzhlédla jsem a viděla, že mezi každými dveřmi tam na balkóně, na pavlači, na konzolích, jako skříňky na slepé ptáky je ta samá skříňka a z každé té klícky že vytéká smyčcová hudba, dojemné smyčce se s ohromným citem proplétají, doprovázejí anebo najednou jeden ze smyčců vší naléhavostí hraje to sólo, tu hlavní melodii . . . ano! Byly to Harlekýnovy milióny, ty milióny, které doprovázely za starých časů němý film, milostnou scénu, vyznání lásky, polibky, které diváky pod dojmem těch smyčců nutily ke kapesníčkům, k slzám . . . Teď tady stojím na nádvoří domova důchodců, bývalého zámku hraběte Šporka, Francin přejímá pokojík pro nás dva, strýc Pepin leží už tři měsíce v oddělení tohoto chudobince, jak se říkalo za starých časů. V oddělení pro nechodící. Když jsem chodila za strýcem na návštěvu, také jsem procházela vestibulem, také stoupala povlovnou chodbou, nahlédla jsem do chodeb postranních, ve kterých se pohybovaly stařenky, které odhrnovaly záclony a dívaly se na dvůr . . . Také jsem nahlédla úkosem do oddělení, ve kterém ležely stařenky a voněl ostrý pach dětských plínek, také jsem plaše nahlédla do jídelny, před lety zde hrabě Špork pořádal hostiny pro stovky ušlechtilých lidí, taky jsem nakonec vcházela do oddělení pro nechodící, kde ležel strýc na posteli ve stínu, odkud se na mne dívalo dalších devět nechodících důchodců, také jsem slyšela ty Harlekýnovy milióny, ale teprve když jsem seděla a dívala se na strýce Pepina, který jen ležel a díval se nemrkajícíma očima do stropu a nemluvil, na nic nepřisvědčil, nad ničím se nerozzlobil, jen ležel a já jsem slyšela zdálky ty Harlekýnovy milióny, měla jsem dojem, že to je moje halucinace, jako obrana nad tím, co jsem tady jen zahlédla. Tolik se všechno ve mně vzpouzelo, tolik jsem trpěla tím, co jsem viděla při první návštěvě strýce v tom bývalém zámku! Avšak cosi se mi stalo, co se mnou otřáslo, a já jsem se rozhodla všechno prodat a i Francin s tím souhlasil, a tak teď tady stojím na nádvoří, Francin přebírá pokojík pro nás dva, za celou jeho měsíční penzi a maličký doplatek budeme tady bydlet jako hraběcí rodina Šporků, v jediném pokojíku, avšak budeme obědvat a snídat a večeřet tak, jak hraběcí rodina večeřela a obědvala, v jídelním sále, budu se procházet parkem mezi pískovcovými sochami a budu možná jednou moci sobě říct, co která socha znamená, budu moci vzhlížet na stropy pomalované výjevy z řeckých dějin, budu se moci dotýkati bílých řeckých nádob, stojících ve výklencích na schodištích, zatímco Francin bude se vytrvale dívat na hodinky a trnout, aby nezmeškal světové zprávy z rádia ze všech vysílacích stanic, ze kterých se hovoří česky . . . Byla jsem tedy v zámku desetkrát i víckrát, ale jako návštěva, která se všeho leká a plaší. Dnes jsem tady stála poprvně jako ta, která tu bude bydlet tak dlouho, až se mi něco stane, najednou někdo ke mně přijde, někdo mi sladce něco pošeptá, přislíbí a potom pustí ven, do krajiny, která nebude mít ani hranic ani mezí. Byla jsem v zámku desetkrát a vícekrát, avšak dnes jsem si všimla věcí a slyšela zvuky a vztahy přesněji, a tedy úplně jinak, než kdy jindy.

2

Jsem v domově důchodců již týden a nevycházím z udivení. Francin vlastně sám sebe pro tento svět odepsal, koupil si ušanku, tu ruskou čepici do zimy, a podvázal si klapky kolem uší, pod bradou je svázal na hakličku a tak chodí zámkem jakoby zazděný, v hlavě už nemá nic jiného než světové zprávy ze všech kontinentů, zprávy z celého světa. A komentáře k nim. Ostatně, všechno jsme si už za těch čtyřicet let, co jsme spolu, řekli, v nic už nedoufali, na nic nečekali. Tak nějak jsme se jenom dívali, jak strýc Pepin bude ten, co nás předejde, kam? Jenom jsme si přáli, abychom do posledního dechu si nebyli na obtíž, hlavně abychom si posloužili. Každý den jsem v zámku objevila nějakou událost, která mne postavila na nohy. Před zámkem na sestupujícím kopci kdysi stál klášter, tenkrát zde byli augustiniáni, a byla tady veliká knihovna. Dnes je z té knihovny kotelna, z refektáře jsou prádelny, z klášterních cel a jídelen jsou dnes dílny údržby. A tak jako v zámku, stropy jsou i tady pomalovány výjevy z bible, v prádelně opadává omítka, ale pořád je rukopis malíře čitelný. Topí se v klášterním ústředním topení koksem a uhlím, škváru vyváží strojník před klášter na hromadu. Čas od času se škvára a popel vyváží nákladním autem. Šofér bydlí v zahradním domku a s každým pohovoří, někteří důchodci k němu chodí, hrají si s jeho dětmi, pijí s ním navečer pivo. Šofér též dvakrát týdně odváží splašky, na které je zvláštní místnost. Do dvaceti metrů jsou ty zbytky jídel cítit, protože ta zvláštní komora má vždycky jeden den zpoždění v odvozu, takže když se nakládá těch dvacet džberů, jsou tak plné, že se zbytky jídla vylejí na podlahu, kde potom kvasí. Ale to jsem nechtěla říci. Jeden z těch důchodců, pan Berka, ten, který každý večer je u šoféra a hraje si s jeho dětmi a pije S ním pivo, dokonce snad jsou oba vzdálení příbuzní, tak když pan Berka má službu v bráně, tak pokaždé když šofér jede s nákladním autem, tak pokaždé pan Berka vyběhne a vyžaduje na šoférovi povolení k výjezdu z domova důchodců, ale to je panu Berkovi málo. Prosí, aby mu šofér ukázal doklady. A dobromyslný šofér je s úsměvem dává, ale přísný pan Berka porovnává, zda fotografie v občanském průkazu souhlasí s podobou šoféra, porovnává to několikrát. Pak vrací doklady, avšak nedá mu jeho svědomitost a smysl pro povinnost, nadzvedá plachtu a pozorně se dívá, čtvereční centimetr po centimetru, když je večer, když je pod mrakem, ve světle baterky prozkoumává ložnou plochu, nelení a vyleze do zbytků pomejí, a svítí do prázdných džberů, nadzvedá mokré plachty a nakonec spokojen, s mokrýma rukama od zbytků omáček a zkysaných polévek sváží se ze sajtny, aby ještě pro jistotu svědomí učinil pod chladičem podpor ležmo a klikem se spustil tak, až položil tvář na cestu a podíval se zespoda, zda se tam něco nevpašovává do domova důchodců, nebo v tom případě, když náklaďák vyjíždí, zda se něco nevyváží pod plachtou, nebo na šasích ze zámku . . . A zdraví se pan Berka se šoférem, odměřeně, studeně, aby druhý den vpodvečer seděl u šoféra na zápraží zahradnického domečku, hrál si s jeho dětmi, a sám osobně seběhl s kopce do prvního hostince pro konev piva . . . Tak jsem v domově důchodců již týden a nevycházím z překvapení. Harlekýnovy milióny obtáčejí celý zámek, skříňky rozhlasu po drátě jsou nejen v chodbách, ale jsou rozvěšeny po stromech parku, jsou proti dešti přikryty igelitovými plášti, tak jako za starých časů mívali svůj kolovrátek přikrytý voskovým plátnem žebráci, vyhrávající pořád ty samé flažoletové valčíky. Ten smyčcový orchestr tichounce obtáčí staré kmeny a stoupají ty Harlekýnovy milióny do korun, jak starý břečťan kapou po listí dolů, chodby domova jsou naplněny příjemným fosforeskujícím plynem, vůní laciné voňavky a tak nikdo tu hudbu nevnímá, jen když vypadne proud, tak Harlekýnovy milióny jsou přestřiženy, zůstanou stát, tak jako všechno se zastaví kouzelným proutkem v pohádce o Šípkové Růžence, všichni důchodci najednou vzhlédnou, dívají se na skříňky a pociťují ztrátu té hudby zrovna tak, jako ztrátu světla a všichni pocítí touhu znovu slyšet tu hudbu, bez které vzduch v zámku i na cestičkách parku je nedýchatelný. Když se to stane večer nebo za stmívání, všichni se dívají vzhůru na osleplé žárovky a neónové trubice tak dlouho, až se znovu rozsvítí a rozhlas po drátě začne hrát tam, kde přestal. Tu chvíli všichni důchodci sedící na schodech, na toaletách, ležící v postelích si oddychnou a zase slyší hudbu tak, jak se hudba má poslouchat, se zájmem, život se znovu rozproudí a všechny ty oči vzhlížející vzhůru s netrpělivým, skoro pobouřeným očekáváním, ty oči se zase sklopí, dívají se na podlahu, do písku, protože téměř všichni důchodci mají skloněné hlavy stářím a nemocí, a dál sledují strukturu kovralu, linolea a písku, do kterého kladou své opatrné nohy, protože tady v domově důchodců se musí dávat na chůzi veliký pozor, protože každý pád znamená ztrátu chůze, zranění, a to je tady konec, protože každý, kdo chodí a dojde si na toaletu, tak v domově důchodců se považuje za zdravého. Obešla jsem zámek až tam, kde pod starými stromy se táhne drátěný plot. Tady končí cestička v trávě. Avšak já jsem uviděla, že ten plot je pod starými větvemi, svažujícími se na dosah ruky, ten plot je sešlápnut až k zemi, stačí přidržet se nabízející se větve a překročit ty prošlápnuté dráty a pak jít dál; zakázanou cestičkou téměř zarostlou trávou, cestičkou, která sotva znatelná přece vede na terasu zámku. Byla jsem docela vzrušená, trnula jsem, kdyby mne uviděla sestřička nebo správce nebo sám vedoucí lékař, ale touha uvidět ten zakázaný park byla tak veliká, že kráčela jsem podle vztyčeného plotu až tam k balustrádě, odkud bylo vidět městečko, kde se zastavil čas, před kterým se ale na nebi rýsovaly veliké sochy nahých mladých žen a jinochů, soch mladých mužů bez šatu, starců přikrytých v bocích vzdouvajícími se rouchy, každá ta socha stála na vysokém podstavci, takže jsem musela vzhlížet, abych uviděla ta do pískovce vytesaná těla, každá z těch soch nesla nějakou věc, předmět, ovoce . . . A ač jsem bydlela v městečku více než čtyřicet let, nikdy jsem si nenašla čas, abych se podívala na to stromořadí soch, na cestičky rozstřikující se do hvězdy, cesty roubené stříhanými buky, za kterými vyčnívaly sochy měsíců, každých sto metrů socha, kolem které vyčnívají bukové ratolesti a větvičky, listí červených buků, dotýkající se těch krásných lidských těl. A když jsem se zastavila před sochou mladé nahé ženy, ani jsem nepotřebovala pátrat v mechem zarostlém starém nápisu a básni vytesané do podstavce a opěvující máj. Ta socha mladé krasavice s malými prsy a vyzývajícími boky na mne zapůsobila víc než zrcadlo. Pochopila jsem, proč domov důchodců je oddělen drátěným plotem od tohoto parku, pochopila jsem, co to je být mlád, být mladou ženou, vztáhla jsem ruku a hmatala jsem po lýtkách a stehnech a bocích a cítila jsem tu zrnitost ženského masa, cítila jsem v prstech tu krásu ženské pleti a pochopila jsem, proč několik důchodců se odvážilo sešlápnout ten plot a vydat se na vlastní nebezpečí porovnat sebe s těmito sochami. Tak jsem stála, prohlížela jsem si všechny ty tváře a těla, jen cípem oka jsem uviděla, že to, co ty sochy drží, má nějaký hluboký smysl, že vlastně všechny ty vytesané předměty doprovázející ty sochy doplňují, dokonce zastupují celý lidský rod, všechny fáze tvořící dohromady to, co je příroda, jaro, léto, podzim, zima . . . A tak jsem stála před sochou máje a najednou jsem věděla, že jsem musela dojít až sem, taková, jaká jsem, abych, dokud je ještě čas, mohla vniknout do tajemství každé sochy, snad jednou i do tajemství všech těch soch, které určitě neříkají nic víc, než co je lidský život, cyklus, kterým jsem už téměř prošla. Viděla jsem, že to tady v těch pískovcových sochách je viditelný román, příběhy člověka, který čekal tady na mne, aby mi v rukopisu do kamene vysvětlil to, o čem jistě věděl hrabě Špork a jeho hosté, kteří se tady procházeli a četli si v sochách události člověka. Nikdo nešel parkem, dole leželo městečko obtočené řekou a červenými hradbami, tam na druhé straně řeky se tyčil béžový pivovar, jeho komín, třpytila se plechová střecha, kde jsem bydlela více než čtvrt století, kde jsem byla šťastna, protože jsem byla krásná a mladá, tak jako je socha mladé ženy, pod kterou je do lišejníků sotva znatelný nápis Mai. Umínila jsem si, že každý den budu chodit tou zakázanou cestičkou sem mezi sochy, které mi toho chtěly tolik říct, protože já jsem se ani nenadála toho, že život tak rychle plyne. Vlastně než jsem se stačila rozhlédnout, už jsem si vytrhla šedivý vlas. Avšak ten čas jsem měla pořád dojem, že je ještě tuze času, že na všechno mám čas, že stáří je něco, co se mne netýká. Tak jsem si barvila vlasy, zahlazovala vrásky krémem a masáží, Francin ale byl pořád stejný, dokonce mi připadal, že zůstal takovým, jako byl, když mu bylo třicet, ale i on stárnul, protože najednou byl v důchodu, najednou jsme se nastěhovali do vilky u řeky, kterou jsem si sama nakreslila . . . a najednou jsem měla narozeniny a bylo mi šedesát a najednou šedesát pět a najednou jsem dostala paradentózu a pan Šlosar mi vytrhal všechny zuby a slíbil mi, že mi udělá umělý chrup, který bude ještě krásnější, než byly ty moje zuby, pravil pan Šlosar a já jsem v jeho očích a hlasu mu uvěřila, že umělé zuby jsou ještě zářivější než všechny ty, které mi vytrhal, že dokonce v Americe je zvykem, když přijde čas, nechat si vytrhat zdravé zuby a místo nich nosit ty, které se dají v proudu vody umývat, že vyplombované zuby se dál kazí a přinášejí revmatické nemoce a choroby srdeční. To ale se mi stalo na podzim, pan Šlosar měl dobrou náladu, jak mi řekli, každý podzim je pro zubního technika ráj, protože je doba honů a posledních léčí a myslivci našeho městečka tak slaví každý ten hon, že se opijí a nad ránem, když někde zvrací do příkopu nebo do klozetové mísy, tak vydáví ten svůj drahý umělý chrup, a tak celý podzim až do Nového roku pan Šlosar má plné ruce zubů, pracuje i v noci, aby spravil nebo zhotovil nové umělé zuby pro svoje myslivecké klienty, kteří platí trojnásobek toho, co zaplatili za svůj umělý chrup poprvé. A když se mi vyhojily dásně, chodila jsem na otisky dásní do sádry, a tak za měsíc jsem přišla plná naděje, usmívala jsem se, protože jsem věděla, že ten den dostanu do úst ty porcelánové zuby, to umělecké dílo, jak říkal pan Šlosar, ty konvalinky zasazené do růžových dásní. A pan Šlosar zmizel ve své dílně, a když vstoupil, nesl na cínovém podnosu ve vatě cosi, prosil mne, abych se posadila do křesla a zavřela oči, otevřela ústa a pak mi vsunul do úst nejdříve na spodní dáseň něco studeného a těžkého, takže mi pod tou tíhou poklesla brada, potom mi vsunul ještě cosi odpornějšího, jakýsi předmět, po kterém se mi chtělo zvracet, začala jsem se dávit, ale hlas pana Šlosara mne nabádal, abych jen přisála k patru úst ty stříbrné vzpruhy a chvíli čekala, až se celý chrup zahřeje. A tak já, která jsem zatleskala, když jsem viděla pana Šlosara vstupovat a na cínovém podnose přinášet tu svoji umělou záchranu, teď jsem měla dojem, že mi stáhnul celou hlavu do svěráku, cítila jsem, že jsem mrtvolně bledá, že celé moje tělo i duše se vzpouzí nad takovou potupou, hanbou, kterou jsem si nechala vložit do úst, ten nepřátelský předmět, tu studenou macešskou sluj, ve které nahoru i dolů se vztyčují a odkapávají krápníky. Zaplatila jsem, pan Šlosar mne zapřísahal, že jde pouze o zvyk, že nesmím za žádnou cenu vyndat ten jeho artefakt, na kterém si dal tak záležet, že musím s tím i spát, že nejlépe jsou na tom stárnoucí prodavačky, úřednice, které musí mít zuby už kvůli úřadu nebo obchodu. Doprovázel mne až na náměstí, vlastně mě musel podpírat, tak nějak jsem odcházela z jeho zubního ateliéru, jako se odvádí vdova od hrobu, podpíral mne a do ucha mi šeptal, abych nesmejčila zvědavým jazykem po těch zubech, zvědavý a nepokojný jazyk může dostat růži do špičky, dokonce rakovinu, že jedna jeho klientka zvědavým jazykem si přivodila takovou chorobu, že ji museli léčit nejdřív na psychiatrii, psychoanalytik jí nahučel do uší příkaz, že nesmí, nesmí za žádnou cenu ukájet svůj zvědavý jazyk, jinak z růže bude rakovina, pravil mi pan Šlosar na rozloučenou, že je spousta mužských, otrlých mužů, kteří si nechali udělat umělý chrup, ale měli jej jen jednou a pak jej pohodili do šuplíku a raději se naučili kůrkami tak otlačit bezzubé dásně, že tam měli krásný mozol, který dokonale nahradil zuby, avšak! Já jsem byla vždycky krásná žena, tedy mu neudělám ostudu a zuby budu nosit za každou cenu. Pravil mi důvěrně a vyndal celý svůj umělý chrup a přistavil mi jej k očím a řekl, já jsem taky chtěl ty zuby zahodit, ale ouha! Jak bych mohl nabízet umělé zuby, když sám bych je nenosil? To je to samé, jako když drogista Kolář má hlavu holou a trvale každému nabízí vodičku pro vzrůst vlasů, zaručenou vodičku. Ale nejlepší pro mužské, kteří mají nový umělý chrup poprvé, je vyzvednout si ze spořitelny nebo si vypůjčit, nebo vzít manželce tisíc korun na týden, vzít si dovolenou a sedět mezi lidmi v hostinci a pít pivo, od rána do noci posilující kořaličky, tak jedině že se na umělé zuby zapomene, samozřejmě, pravil pan Šlosar, zuby musejí být celou tu kúru v ústech . . . A já jsem kráčela náměstím s hlavou vztyčenou, musela jsem tak kráčet, protože kdybych se jen trochu naklonila, hlava by mi klesla a zuby vypadly. Cítila jsem, rozplakala jsem se, protože jsem věděla dopředu, že jsem stařena, od této chvíle budu babiznou, bezzubou stařenkou, protože něco takového v ústech nesnesu, i kdybych vyzvedla všechny peníze ze záložny, kdybych pila půl roku a jen šampaňské a pivo, přece, a natolik jsem se znala, přece ty zuby nesnesu, celé moje tělo, duše, všechno mi říkalo, že ten umělý chrup nechce, měla jsem čím dál víc dojem, že jsem byla podvedena, že do úst mi nasadili kovářskou kovadlinu, ten veliký skleněný popelník na nedopalky a sirky, dvě ostré říční škeble, o které jsem si už nařízla jazyk, který byl docela zděšený a ohmatával všechno to cizí v ústech, nemohla jsem ten jazyk zastavit, sám od sebe byl ne zvědavý, ale pomatený, zbláznil se ten můj mlsný jazyk, krvácel a byl schopen sám sebe zahubit, tak jako říkali myslivci, že když se chytne lasička do pasti, ač nezraněna, po západu slunce zemře. A tak když jsem došla domů, vytáhla jsem starý vercajk ze škodovky čtyřistatřicítky, vzala tu ocelovou páku na sundávání pneumatik, montajznu, vydávila zuby na stůl, zděšena jsem se dívala na ty zuby, které se mi smály, docela smíchem se dásně rozevřely, a já jsem několika ranami roztříštila ty drahé zuby, rozstříkl se ten porcelán jako pivní láhev, třískala jsem pak jako pomatená, až růžové dásně byly na prach a zuby se rozstříkly po kuchyni. Smetla jsem zbytky a hodila je do kamen . . . Když jsem na velikonoce dělala velký úklid a odstavila mycí stůl, ještě odtud jsem vymetla několik zubů . . . Stála jsem před pískovcovou sochou mladé nahé ženy, každou půlhodinu kdesi za kopci startovala vojenská letadla, nad zámkem stoupala rovnou vzhůru s ohromným hřmotem a svištěním, někdy celá letka, jedno letadlo za druhým, takže vytvářel ten zvuk jejich tryskových motorů a křídel takový nářek a sten jako při přírodních katastrofách. Stála jsem a dívala jsem se do tváře té klidné jasné ženy, obtočené mlžinou lásky a přání a samozřejmostí lásky, její profil se rýsoval proti nebi, slunce se smeklo za ohromná dubiska, po modrém nebi nad kadeřemi sochy zazářila čára, tam někde deset kilometrů vysoko po nebi čáral svoji jasnou stopu letoun, zanechával za sebou neónovou čáru, tak jako sklenářova ruka diamantem táhne a do skla ryje tříštivou stopu, po které se lehkým poklepem tabulka rozlomí, to stoupající letadlo teď zmizelo cloněno hlavou pískovce, teď vyjelo u oka té kamenné krasavice, projelo její hlavou jako jehlice secesním kloboukem . . . Vracela jsem se, dívala jsem se na rytmické moje střevíce, jak se posunují po písečném chodníčku, hlavu jsem měla skloněnou, míjela jsem sochy dalších měsíců, ale nevzhlédla jsem, věděla jsem, že na mne tady čekají a že mám před sebou další dny, dny, ve kterých najdu sílu, abych se podívala na to, co barokní sochaři vytesali do pískovce pro hraběte Šporka, a pro mne . . . Když jsem překračovala sešlápnutý drátěný plot, abych kradí jako zloděj se vracela do domova důchodců, ozvala se ohlušující rána na nebi, za městečkem. Jako vždycky, měla jsem dojem, že se zřítil pivovar, že spadl chrám svatého Jiljí, teď jsem měla dojem, že se zřítil zámek, čekala jsem chvíli, že možná se srazily dva tryskáče nad domovem důchodců, za chvíli začnou padat kusy po kusech a zasypou zámek i park se sochami . . . Ale bylo ticho, nebylo to nic jiného, než že se srazil vzduch ohromnou detonací za proletěvším letadlem, které prorazilo bariéru rychlosti. A tak tak že jsem udělala tři kroky nazpátek, nějakou vyšší signální soustavou jsem vycítila, že okapová roura, ta, která držela pouze v jediném zlomu, se teď utrhla a ve vodorovné poloze udeřila do země, několikrát poskočila a pak už byla tichá a pokojná, natažená jako dávno mrtvý had.

3

Za měsíc pobytu v domově důchodců jsem najednou byla zklamána. To bylo tím, že jsem pořád o sobě měla dojem, že jsem něco jiného, než jsou ti druzí, tak jsem si přála, abych do zámeckého parku mohla chodit jenom já, potají, mít tajemství, dělat něco zakázaného, kráčet od sochy k soše v obavách, aby mne nikdo neviděl. Ale viděla jsem, že každému, komu se zachce, tak překročí ten plot, že ten drátěný plot je tam vlastně jen proto, aby důchodci byli upozorněni, že za plotem je nějaký ztracený ráj. A tak jsem velice často potkávala obyvatele zámku, procházeli se a já jsem už za týden zjistila, že opravdu se nedívají na sochy, že se tady procházejí, jen aby zabili čas, aby se posadili na lavičky ukryté pod červenými buky, hovořili, většinou ale mlčeli a dívali se tupě před sebe, a když bylo slunce, tak to ano, každý důchodce byl skutečný ctitel slunce, každý se natáhl, zavřel oči a hlavu natočil proti paprskům, celé hodiny tak seděli, natažení, a naslouchali, jak přes kůži vrásčitých obličejů vstupuje hřejivé slunce, v tom světle a záři jako by všichni zapomínali na svůj osud. Viděla jsem, že někteří důchodci nastavují raději záda, tu svoji páteř, slunce je hřálo do zad a oni vydávali každou chvíli sten, jako by slunce jim do zad vtíralo kafrové mazání, potíralo je francovkou. A tak jednoho dopoledne jsem se tady seznámila se třemi důchodci, kteří se procházeli a mlčeli, někdy se zastavili, podívali se na sebe, jako by porozuměli, vzdychli a kráčeli dál. Znala jsem je z městečka, ve kterém se zastavil čas, ale nikdy jsem neměla důvod s nimi hovořit, pořád elegantní pan Otokar Rykr, s cvikrem střídavě v prstech či zasazeným u kořene nosu, dílenský úředník pan Karel Výborný s čepicí, jako nosili šoféři, a pan Václav Kořínek, prostovlasý strojvedoucí, své světlé vlasy si neustále prohraboval a stahoval nazad roztaženými prsty. Vzhlížela jsem na erb hraběte Šporka, na sedm chocholů ve dvou řadách, erb vznášející se nad východem ze zámku na balustrádu. Když mlčící starci kráčeli v zamyšlení kolem mne, otočila jsem se a zeptala: Slyšela jsem, že jste pamětníci starých časů, kdo to, prosím, byl hrabě Špork? Zastavili se, dívali se na mne zkoumavě, pak jeden na druhého a zdálo se, že vlastně na tuhle otázku čekali, ne od každého důchodce, ale jen ode mne, dokonce že si přáli, abych to byla já, kterou tak dávno znali a teprve tady v domově důchodců s ní stáli tváří v tvář a s otázkou, která slibovala býti více než míčem hozeným do hry. Pan Václav Kořínek si oběma rukama přitiskl ke spánkům své neposlušné vlasy, a pak pravil, nevěstou hraběte Šporka byla baronka Františka Apolonia ze Sweerts-Reistu, rok jí dal hrabě na rozmyšlenou, kdyby cítila, že srdcem lne k jinému muži, aby mu to řekla, svatba pak byla prvního máje roku šestnáct set osmdesát šest ve Slezsku . . . Pravil a otočil se na svoje dva přátele, pan Otokar Rykr si zatlačil cvikr ke kořeni nosu a pokračoval ... Jeho manželka mu tady povila dva synáčky, pokřtili je se slávou přímo královskou, ale oba záhy uložili v malých rakvičkách do hrobky u loretánské kaple, tam, pod jihozápadním koutem klášterního dvora, později je dal převézt do Kuksu . . . Pravil pan Rykr a zadíval se na třetího pamětníka starých časů, pana Výborného, který pokračoval . . . Tady v zámku bylo pak jako v klášteře, augustiniáni tu denně sloužili mše, hrabě se dvěma dceruškami si nechával a sám předčítal nábožné knihy, dcerušky se tak nořily do askeze a touhy po čistém duchovním životě. Starší Eleonora vstoupila do řehole Zvěstování Panny Marie a hrabě jí postavil klášter u Kuksu, umřela jako dvacetiletá. Druhá dcera Anna Kateřina chtěla vstoupit také do kláštera, ale hrabě se zlobil, že prý kláštery se snaží uchvátit celé jeho jmění. Poslal komtesu do veselejší společnosti a sám jí našel ženicha, podplukovníka Františka Karla Rudolfa, barona Sweerts-Reista, a protože hrabě trpěl zdlouhavou chorobou, tak na zámku tady panovala přísná kázeň . . . Pravil pan Výborný a zpotil se tak, že sňal čepici a lehce vytřel vlhké dno. A všichni tři pamětníci starých časů se najednou tak zjasnili, tak se srdečně zasmáli, dívali se na mne, byli vzrušeni tím, že jsem nemrkajícíma očima sledovala docela užaslá to, co říkali, užaslá nad tím, jak všechno vědí, jak takoví krásní muži a jsou tady v zámku, v domově důchodců zrovna tak, jako já a ti ostatní. Zvedli všichni tři ruce, natáhli prst, ukazovák, a já jsem měla dojem, že si dávají takt, že za chvíli začnou zpívat všichni tři, avšak oni se tak nějak rozpočítávali, jako děti když přednášejí říkanku a jeden že musí z kola ven, a opravdu, rozpočítávali se, a pak ukázali na toho posledního, pana Výborného, který začal pod přivřenými víčky . . . Nikdo ze zámku se bez povolení nesměl vzdálit a odejít do města, večer všechno muselo být doma a žádné nezbednosti se netrpěly, kapelník a dvormistr Tobiáš Seeman si do svého Deníku zapsal... Pan Výborný zvedl obě dlaně, otevřel oči a dal mocným pohybem znamení panu Kořínkovi a ten s radostí přednášel . . . Dvorní básnířka Klinkowská i se svým milencem Hieronymem dostali pro milostné pletky před celým dvořanstvem na nádvoří po padesáti ranách a byli hned vyhnáni, Hieronymovi nechali jen Zippelpelz . . . Než dokončil svoji řeč pan Výborný, už zvedal ruku a dal znamení panu Otokarovi Rykrovi, který přednášel a tiskl si dlaň na prsa . . . Jiří Votava, Pařízek a Simon si občas vyrazili večer do městečka, ráno přišli s natlučenými tvářemi po ušlechtilé zábavě . . . Vyzradilo se to a dostali od hraběte výprask. Simon s tím nebyl spokojen a wegen Gegenbrummen dostal ještě jednou. Sluha Simplex, to je blázen, dostal bití, že na rozkaz nechtěl tancovat. Jiný, že okusoval sýr a upíjel víno. Hrabě držel dvě hodiny kázání myslivci Kostomlatskému, že zkazil hon na divoké husy. Hrabě sám zakazoval klení a tomu, kdo se rouhal, poručil, aby takovému nenapravitelnému rouhači bylo nacpáno do úst tři lžíce kolomazi. U obory, když viděl hrabě, jak někdo dělá ohníček, dělal hrozný rámus . . . vydechl pan Otokar Rykr a podíval se na své přátele, že už dál nemůže, aby pokračoval jeden z nich. Pan Výborný sám sobě oběma rukama dal znamení jako při startu a vesele vyprávěl ... Ve městě si všimnul hrabě Špork, že na škole visí okenice jen za jednu skobu, a hned musil pan učitel pro posměch lidu sedět na prkenném oslu před starou radnicí, farář Pabienský raději z městečka odešel, než by od hraběte trpěl, a tak hrabě zemřel na tomto zámku, smrt panu hraběti všechno srovnala . . . pan Výborný přestal, rozhlédnul se, dal oběma rukama znamení a všichni tři dali hlavy k sobě a přednesli trojhlasně . . . třicátého března roku sedmnáct set třicet osm . . . A tak dokončili, pořád se dotýkali hlavami, měli oči zavřené, tři pamětníci starých časů a já, která jsem městečku hrála třicet let v divadle, celkem šestsetkrát jsem hrála v divadelním spolku Hálek, já jsem spráskla ruce, protože takové divadlo jsem nikdy neviděla sehrát, tak, bez jediné zkoušky, jen tak, tady a pro mne. Když zvedli hlavy a zadívali se na mne, zatleskala jsem, napřáhla jsem ruce a všichni tři mne brali za dlaně, dívali se na mne a zářili, jako by našli ve mně a mnou důvod, aby to, co si vyprávěli už tolikrát, že už neměli ani jeden důvod si to převyprávět, tak já jsem pro ně asi znamenala inspiraci, dostatečnou záminku, aby se mohli předvádět, aby se mohli pochlubit tím, co vědí . . . Ten večer, hned po večeři, mne pozvali pamětníci starých časů na procházku. Vítr třásl větvemi stromů a haluze vydávaly takový zvuk, jako když na každé větvičce vlaje vlajka. Když jsme prošli branou a kráčeli alejí, větve se o sebe a do sebe zaklesnuté třely a dřeva vrzala a sténala jako staré bárky a rybářské čluny v přístavu. Vítr protahoval zespoda od řeky a přinášel štiplavou vůni. Tři důchodci mlčeli, protože jsme kráčeli předměstím, vysoké sodíkové lampy ozařovaly žlutě cestu a silnici, domky i chodce. Avšak těmi chodci jsme byli jen my, dokonce nejezdila ani auta, motocykly. Když jsme kráčeli podle oken, tu a tam zářila i přes záclonku modrá televize, která přenášela nějaký důležitý fotbal, protože diváci křičeli, tisíce diváků propukalo v jásot. Když jsme došli na Stará Vala, pan Kořínek zahnul do tišiny. Tady byly lampy nízké, plynové, ozařovaly a byly cloněny listím, nízké domky byly odděleny od cesty ploty, ale škvírami byly vidět modré televizory. A dole teklo Labíčko, valilo se špínou, vrchovaté dno se třpytilo konzervami, sklenicemi. Tady jsme kráčeli zvolna, světla plynových luceren ozařovala tu a tam ta stavení, zahrádky na terasách, králíkárny, chlívky, cementové dvorky, prádelničky, a stromky a keře rybízu a angreštu, které byly nemocné tak jako Labíčko. Přes most pak proti větru kráčeli jsme napříč ulicemi, nikdo nikde nešel, když jsem se podívala do ulic nahoru i dolů, kterými jsme šli napříč, ani v Jízdecké, ani Eliščině nešel jediný chodec, jen od domku k domku byl slyšet jásavý hlas komentátora fotbalového mezinárodního zápasu. Když jsme prošli uličkou na hlavní třídu, vítr, který sehnal z celého náměstí papírky a vyrval koše a jejich obsahy, teď je hnal uličkou proti nám. Obráceni zády, vycouvali jsme až na hlavní třídu a po několika krocích vítr ustal. Okna hotelu Na Knížecí byla ozářena matně, ve výši okna zářila televize, jako by vycházel v dálce měsíc, číšníci v bílých kabátcích stáli a dívali se nehnutě na obrazovku, ale na náměstí nebylo živáčka. Morový sloup se sochou Marie byl něžně osvětlen čtyřmi litinovými lustry, plynovými lucernami z minulého století, čtyři sochy světců stály na podstavcích a zdálo se, že tančí. Pan Rykr si nasadil skřipec, utáhl si dlaněmi napomádované vlasy, tak přilnavé jako černé koupací čepice, a tiše hovořil, díval se na své dva přátele, kteří stáli jako místopřísežní znalci, naslouchali každému slovu, dívali se vzhůru a jen kývnutím hlavy dávali svému příteli důvěru v to, co řekl . . . Toto městečko, pravil pan Rykr a držel se lehce za krk, v šedesátých letech minulého století mělo tři tisíce pět set obyvatel a tři sta čtyřicet domů, venkovské městečko položené v přeúrodném Zlatém pruhu polabském, kde zrály nejen klasy obilí, ale i olejka zvaná korsa. Proto sem přijížděli formani až z Podkrkonoší a Podještědí nakupovat kroupy, mouku, jáhly, čočku a hrách. Vedle těchto bohatých krupařů, kterých v té době bylo dvanáct, byli zde tři klempíři, krejčích bylo dvacet šest, řemenáři dva, nožíři dva, kožešníků pět . . . Dva pamětníci starých časů teď zpřísněli, zvedli dlaň na obranu a jeden po druhém zvolali . . . Šest! Pan Rykr se zamyslil a opravil se a lehce zrudnul . . . Kožešníků šest, hrnčíři tři . . . Pan Kořínek zvedl ruku a vysokým jásavým hlasem udělal vsuvku . . . Hrnčíř Štolba měl hrnčířskou dílnu u Bohnické brány a zachoval se po něm polévaný koutní krajáč s ozdobami znázorňujícími život . . . Ustoupil, poklonil se a dal rukou pokyn, aby jeho přítel pokračoval, a já jsem naslouchala, divila se, že tohle všechno nevím, že všechno to, co slyším, je zatím to nejkrásnější, co jsem kdy vůbec slyšela, protože všechno o našem městečku, cokoliv vyprávěné, je krásné . . . Hokynářů bylo dvacet tři, kupců devět, provazníci čtyři, z nich známý je nám Kreibich, který bydlel ve všivém Purku na Zálabí, kloboučník jeden, čepičáři čtyři, hřebenář jeden, pekařů jedenáct, koláři dva, hodináři dva, koželuhů pět, tesař jeden, mistr zednický jeden, pohodný jeden, povozníci čtyři, cukráři dva . . . a rozletěly se houpací dveře hotelu Na Knížecí a vyběhli mladíci, zdvižené ruce se třásly nadšením, třepali dlaněmi do vzduchu a obíhali v řevu náměstím a křičeli Gól! Pan Kořínek celou tu dobu, kdy mladíci obíhali a řičeli nadšením, měl zdviženou ruku, a když poslední mladík zmizel, vzal si slovo a zase vysokým hlasem dodal ... Nejslavnější cukrář byl Jan Obst, na kterého vzpomíná ještě Otakar Theer, básník . . . Uklonil se a udělal krok nazpátek a otočil hlavu vzhůru do profilu a tak pan Rykr pokračoval a dál přednášel .. . obchod s dřívím byl jeden, sedláři tři a všichni se jmenovali Holomoucký, truhláři čtyři, ševců devatenáct, šenků rovněž tolik, z kterých šest bylo kořalen, máslaři dva, cihláři dva, mydlář jeden, knihaři dva, rybář jeden na Zálabí, mlynáři dva, Karel Radimský a Josef Mlejnek, zámečníci tři, mlékařka jedna, tkalci tři, soustružník dřeva jeden, holiči dva, pokrývač jeden, barvíři dva, kramářů pět, kamnář jeden, živností s loketním zbožím a střižním bylo pět, mouční sklady dva, prodej nádobí jeden, sklenář se jmenoval Krása . . . Odkapával hlas pana Otokara Rykra, posvěceně, pohnutě, jasně, jako se odříkávají mariánské litanie, vítr vysmejčil náměstí tak hladce, že se dlažba třpytila jako vlasy, které si napomádoval pan Rykr. Teď z Mostecké ulice vyšly dvě obrovské ženské, obryně, jak by řekl strýc Pepin, jako Marie Terezie, kráčely, měly vyčesané blond odbarvené vlasy svázané bílými dlouhými šálami, vlasy trčely jako chocholy, jako by si ty vlasy ty ženské nahnaly do dlaně a teď je držely vzhůru. . . ale ony kráčely a na cosi si trpce stěžovaly, dokonce se mi zdálo, že jedna měla v očích slzu, kráčely náměstím, před nimi hopsal a neustále se otáčel psíček, ale ty obryně kráčely dál, obě kouřily a co chvíli jim vítr drolil jiskérky, které hnal před sebou, až zhasly. Pak jsme vykročili, přešli náměstí a šli uličkami, nahlíželi jsme okny do bytu, v každém zářila modrá obrazovka rozházená pohyby hráčů. Pan Kořínek vysokým hlasem vyprávěl . . . Před sto lety bylo v našem městečku dvacet hospod, deset kořalen a třináct povolených šenků v obchodech. A lidé se bavili i jinak. Do městečka přijížděli kočující artisté, iluzionisté, kouzelníci. Přijížděly i tehdy vzácné podívané, promítané obrazy na plátno. Zpočátku nepohyblivé, později pohyblivé a to byla senzace. Už v roce devatenáct set pět byl na Rejdišti stan, kde byly promítané scény z rusko-japonské války a bouda křičela nadšením, když Japončíci utíkali před Rusy. Ke všem snímkům byl slovní doprovod, někdy i hudební z mohutné roury gramofonu. Těm obrázkům se říkalo magicko-spiritistické. Ve čtvrtek třetího května roku osmnáct set devadesát osm zde bylo takové představení v Pelikánově hostinci Besedě a promítal pražský umělec pan Viktor Ponrepo. V neděli čtvrtého listopadu bylo podobné představení na Knížecí, které promítal čtenář myšlenek a hypnotizér Schobl. V roce devatenáct set osm byl na Rejdišti už cestující Poncův biograf a Korbův podnik The Royal Biskop už s filmy pohyblivými . . . Kráčeli jsme Velkými Valami, nehybná voda zrcadlila skrz naklánějící se větve starých kaštanů černou hladinu, ve které se odrážely sítinami listoví plynové lucerny, kráčeli jsme podle smutného vysokého velkostatku, dlouhých zdí, proraženými vraty veliká lucerna svítila na hromady sběrných odpadů železa, hromady opotřebovaných ledniček, chladičů, dětských kočárků, hromady nepotřebných rádií a televizorů. Pan Václav Kořínek byl dojatý. Nad uličkami šuměly a spojovaly se zvuky všech televizorů, výkřik a jásot, který splýval s povzbuzováním tisíců diváků, jejich hlasy šuměly jako moře, jak příboj, který rytmicky slábl a zase sílel, nad jeho vlnami však dál kraloval hlas komentátora, důrazný, nadšený, jeho hlas přecházel v křik a volání, které přecházelo ve zvuk vojenské trubky. Pan Kořínek vyprávěl . . . Můj dědeček, když přišel z vojny, tak se oženil a sloužil jako čeledín v Michli u Prahy. V roce osmnáct set šedesát čtyři přišel pěšky se ženou a třemi malými dětmi, jež vezli na kočárku, pod kterým bylo uvázáno několik hrnců, přišel sem, sloužit k Zedrichovi. I zde byl dědeček čeledínem a kočím. . . Pravil a zaťukal na drolící se zeď velkostatku, ze kterého je dnes sběrna starého železa a papíru. A pokračoval . . . Byt dostal v ratejně, byla to veliká místnost, kde v každém rohu bydlela jedna rodina. Kamna byla uprostřed a byla všem společná. Tito lidé neznali ani divadla ani jinou zábavu. Těch ratejen bylo tady v domě několik za sebou. Lidé neznali mimo každodenní dřiny nic lepšího, a protože podruh nebo čeledín si mohl ročně vykrmit jedno až dvě prasata, bývalo o zabíjačce veselo. Proto se dědeček těšil na schůzku veteránů, kde se rokovalo o jednotných uniformách, které byly jako vojenské, zbrojní kabáty, distinkce s hvězdami a tvrdé klobouky s kohoutími péry, fedrpuše. Velitelé čet měli pasy s dlouhými třapci a hlavní velitelé měli šerpy přes prsa a celý spolek svůj prapor . . . Pravil a přešli jsme tichým mostem k vodárně, vítr znovu se zvedl a zvedal prach a papírky a listí, zase jsme se otočili a pozpátku kráčeli proti větru, který táhnul z uliček, tak jak jsem kráčela pozpátku, viděla jsem v každém domku oknem do pokoje, do potemnělých kuchyní, kde zářila modrá obrazovka. Tak jsme opsali kruh a ocitli jsme se zase na náměstí, vítr hnal papírky a prázdné obaly od polárek, papírové krabičky od cigaret, hnal je jako malé papírové větrníčky v nepravidelném rytmu. A z Mostecké ulice vyběhly tři tlusté dívky, klusaly, měly teplákové soupravy, přes ty soupravy měly ještě nataženou jednu soupravu z igelitu, tak obalené do celofánu jako krabice čokolády klusaly z Ostrova, když běžely kolem nás, voněly vzduchem a váním, byly prostovlasé a z jejich kštic jim odkapával pot, tak klusaly, funěly, pot je obléval a potahoval jejich obličeje jako sprcha, ale ony se usmívaly, a klusaly do Eliščiny třídy, radovaly se, že shodí několik kilogramů své váhy, a byly přesvědčeny, že teprve potom mohou být šťastny zrovna tak, jako ty dívky, které mají váhu úměrnou své výšce . . . Pan Karel Výborný ukázal na mariánský sloup a pravil . . . Před sto lety neměla policie moc práce, tu a tam nějaký opilec, nebo rvačka v některé dnes neexistující krčmě, jako byly Malá a Velká Dupanda, V nebíčku, U krvavého hnátu, U kůže a tak. Další práce policie byla kontrola zavírací hodiny v hostincích, konečně honění kluků, aby se nekoupali na zakázaných místech a hlavně neskákali po hlavě ze zábradlí tehdejšího dřevěného mostu do hlubiny Pod Halířovými. Představeným policie byl policejní revizor pan Šulc, který vždy chodil oblečený v civilu, nosil černý šosatý kabát, na hlavě majestátní černou úřední čepici s kokardou. Na ulicích se objevoval zřídka, kdy s výjimkou týdenních trhů v pondělí a ve čtvrtek ve stanovenou hodinu na náměstí zahajoval trh mohutným zvoláním: Můžete prodávat! a současně jeden ze strážníků vztyčil na zábradlí mariánské sochy plechovou vlajku s městským odznakem . . . A vítr znovu ustal, tři staří pamětníci vykročili z náměstí do Mostecké ulice, kráčela jsem uprostřed nich, kráčeli jsme silnicí, protože nikdo nejel ani autem, ani na motocyklu, srdce mi tlouklo nad tím vyprávěním, o kterém jsem neměla ani tušení, otočila jsem se a teď jsem teprve viděla to pravé náměstí, to, na kterém jsem viděla, co už tam k vidění není, co tam ale vidím já a moji tři přátelé, staří pamětníci starých časů, ke kterým patřím nyní i já. Trnula jsem, kdyby se na mne ti staří páni rozzlobili, kdybych jim něco řekla, něco jim přeletělo přes nos a oni by na mne zanevřeli, neměli by mne už rádi, přála jsem si, aby byli na světě tak dlouho, alespoň tak dlouho jako já, aby mi pořád vyprávěli další a další události, které se staly dávno, které mne víc vzrušují než staré pověsti české. Tak jsme stáli uprostřed mostu, z hlubiny do světla lamp zvedajících se vysoko nad pilíři vítr přinášel vůni chemikálií, plaveného pyritu a fenolu, který už léta se plaví až někde v Chvaleticích, a z tak krásné řeky udělal průmyslovou stoku s hnědým bahnem a vodou zabarvenou jak olšová mísa, krvavou vodou, ve které se už nedá koupat. Pan Kořínek, jeho světlé vlasy se vzdouvaly a zvyšovaly jeho ostře řezaný profil, který když vyprávěl, tak vždycky byl tak krásný, o padesát let byl ten starý pamětník mladší, zmládl vyprávěním, díval se vzhůru, ale současně nazpátek až tam, kde se stalo to, o čem vyprávěl . . . Teď ukázal přes řeku, tam, kde svítila nad řekou světla patrových stavení docela skrytých v černi noci, a ještě jednou se matně ozářená okna zrcadlila v hladině, ukázal a pravil . . . Tam prosím, odtud, jak se teď rozsvítilo okno, šestadvacetiletý novinář Jan Neruda ze zahrady vinárny U Fišerky se obdivoval, jak krásný je pohled na Ostrov, majestátní Labe a hučení jezu. Neruda byl též nadšen a potěšen čistou českou mluvou našich děvčat . . . Pravil a otočil se a ukázal na město, nad náměstím se tyčila socha Panny Marie, zespodu ozářená světly pouličních luceren . . . Tam, tam bydlel hodinář František Donát, který třiadvacátého července roku osmnáct set devadesát přihlásil na zemskou jubilejní výstavu, pro dobrou pověst městečka, troje hodiny . . . Pravil vysokým hlasem pan Kořínek a světla v oknech nad řekou se rozsvítila, jedno po druhém zazářilo okno ještě jednou v odrazu řeky, ve mlýně se rozletělo okno, ve světle žárovek se objevila postava mladého muže, vyhodila a rozpřáhla paže a mladý muž volal: Vyhráli jsme! a vyhodil vzhůru rachejtli, která zaplála a pak padající se rozprskávala, a barevné prskavky se rozstříkávaly a padaly na počest vítězství do řeky . . . Projela první auta, nadšený šofér vytočil okno a zavolal: Čtyři jedna jsme vyhráli! A třepal rukama a žehnal nám, pan Kořínek přikývnul a pokračoval . . . Ty velké salónní hodiny byly měsíc jdoucí pendlovky, ukazující na vedlejších číselnících dny v měsíci, měsíc s počtem dnů a den v týdnu. Hodiny byly půltřetího metru vysoké, v renesanční úpravě a měly cenu dvě stě zlatých. Druhé hodiny byly opakovací a odbíjely v kteroukoliv dobu. Třetí hodiny byly pro kavárnu a červená hvězdička na číselníku vyskočením naznačovala potřebu natáhnutí . . . Přestal hovořit pan Kořínek, v Mostecké ulici se rozletěla ozářená okna, lidé se vykláněli a přes ulici na sebe pokřikovali a třásli rukama, gratulovali si vzduchem, když jsme došli na náměstí, tak celé bylo zavalené sem a tam běhajícími lidmi, z hotelu Na Knížecí po schodech proudili hosté, kteří se dívali na zápas, křičeli a volali na sebe, jako by to byli oni, kdo zvítězili . . . Drželi jsme se jeden druhého a prodírali jsme se nazpátek do zámku, teď tady před alejí starých kaštanů vál vítr do zad tak, že jsme se zakláněli, tak nějak ten vítr chtěl nám podrazit zezadu nohy, jako by celé naše postavy hladil obrovskou, avšak něžnou tlapou. Pod prvními velikými kmeny, v hluboké tmě, pan Václav Kořínek nás shromáždil kolem sebe, zničehonic jsme se všichni propojili objetím, drželi jsme se za ramena obtočeni kolem starého kmenu, zatímco v korunách naříkaly a sténaly o sebe se třoucí větve, a pan Kořínek nám pravil . . . Dneska to jsou všecko čísla, statistika, vede se lidem líp než za těch starých zlatých časů. Polabský obzor na začátku tohoto století napsal... Obědem většiny pracujícího přespolního dělnictva byl a jest kus chleba a buď trochu kávy, nebo sklenice kořalky, panák, poněvadž jiné vařené stravy z domu nelze do práce vzíti a jen zřídka žena nebo dítě může přinést oběd . . . tolik Polabský obzor . . . Pan Otokar Rykr s úsměvem dodal . . . Dámské klobouky byly za mých mladých let velikostí vozových kol s botanickou zahradou a s ptačí rezervací až k malým kapotkám. Objemné klobouky se připevňovaly až dvaceticentimetrovými dlouhými ocelovými jehlicemi, často okrášlenými hlavičkou. Vyčnívající špičky jehlic byly pro své okolí značně nebezpečné, zejména v návalech, kdy byla leckterá tvář s dámou sousedící osoby špičkou jehlice zasažena. A tak proti nebezpečným jehlicím se úporně bojovalo, až bylo policejním příkazem nařízeno opatřovat špičky jehlic ochranným pouzdříčkem . . . Pravil pamětník starých časů pan Rykr a usmál se, pak jeden po druhém jsme se přidali a smáli jsme se, jako bychom vzpomínkou byli mladí. Ale zvedl se vítr a protáhl se korunami starých kaštanů, suché větve sténaly a praskaly a pak padaly na cestu v aleji a suché dřevo se tříštilo pádem jako utržené černé lustry . . .

4

Bývalý zámek hraběte Šporka byl přesně postavený směrem na jih. Když zapršelo, když odešel déšť a vyšlo slunce, tak jižní stěna brzy vyschla, zatímco severní stěna ještě víc byla grošovaná lišejníky a šedivými plísněmi a zelenými mechy. Kolem té severní stěny nikdo nekráčel a když, tak aby se zadem přes sešlápnutý drátěný plot dostal do zámeckého parku zdobeného červenými buky a pískovcovými sochami. I ty sochy sdílely deštivé počasí, kdy po zrnitých tělech stékal déšť, odkapával ze vztyčených paží, brad a nosů, když vysvitlo znovu slunce, celá socha otočená na jih brzy vyschla, zatímco těla na severní straně byla vlhká a též zdobená plísněmi a mechem a lišejníky. Tak nějak se podobaly ty sochy kmenům starých buků a dubů, pňům osik, které proto, že vítr vál od severu a západu, tak zrovna tak jako zámek a sochy, severní kůry byly vždycky hrubé a grošované lišejníky a mechem, zatímco kmeny otočené na jih byly hladké, tak hladké, obzvláště kmeny buků a osik, že jsem pokaždé se neubránila a pohladila každý kmen, který se podobal hladkému tělu delfína či tuleně, cítila jsem v prstech tu hladkou kůži . . . Všechna okna v domově důchodců byla zastřena polyesterovými záclonami, a když bylo pěkně, tak celé dopoledne se důchodci procházeli chodbami, které byly prozářené sluncem, za záclonami se třpytily brýle a každou chvíli se najednou objevila v okně lidská ruka, která odhrnovala záclonu, tak chvíli se ta záclona vzdouvala a byla mačkána, jako by v ní za drápky uvízl poplašený pták. Avšak po chvíli se záclona zvedla a k oknu se prodral důchodce a tak nějakou ohromnou chutí otevřel okno, které se rozletělo, a starci a stařenky se vykláněli a rozhlíželi se dvorem, jako by na ně někdo zavolal, nebo najednou se dusili a potřebovali se nalokat trošku čistého vzduchu, protože celý domov důchodců neustále voněl dezinfekčními prostředky, léky, dětskými plínkami. Tak se každou chvíli vyklánělo pět, šest lidských obličejů a zírali pozorně na všechno, co se před vchodem do zámku jen pohnulo, sledovali kročeje každého, kdo prošel, jako by to byl zázrak, jako by kráčela dvorem veselá svatba, nebo teskný pohřeb. Vlastně to bylo tak trochu pokračování domova, i já jsem zničehonic v pivovaře byla zaskočena velkou touhou, odhrnovala jsem též záclony a prudce otvírala okna, vyklonila jsem se, a ač podle pivovaru nikdo nešel, jen tu a tam přejelo auto, nebo se přikodrcával vůz tažený koňmi nebo kravami, vykláněla jsem se a dívala se pozorně, tak nějak jsem byla doma pyšná na to, že mám domov, domácnost, krásné záclony. Ale otevírala jsem okna a nechávala je otevřená čtyřikrát do roka od božího rána až do poledne, protože v městečku, kde se zastavil čas, byl výroční trh na dobytek a kolem pivovarských oken sedláci a handláci, cikáni a naši vodili na trh dobytek, už z dálky jsem slyšela ržání koní, a potom kolem mých oken po silnici klusali za bryčkou koně jen v ohlávkách, pět šest, někdy i deset koní, v hřívách měli vpletené víchy slámy, i u kořene ocasů, řehtali a kopyta zvonila o tvrdou vozovku, honáci vodili krávy někdy i v pětistupech, sedláčci kráčeli a vedli na trh tu svoji krávu, která byla smutná, tak někdy prošlo kolem mých oken čtyři sta, pět set kusů dobytka a koní, zanechávali za sebou vůni chléva a já jsem se vykláněla a dívala se na ty průvody, které odpoledne se vracely docela prořídlé, o tolik dobytka míň, kolik se jich prodalo, viděla jsem i ty sedláčky, chalupníky s jejich kravkami, které se vracely domů a byly zase veselé, těšily se na ten svůj chlív zrovna tak, jako já na svůj domov. Když jsem poprvně vešla do tohoto mého nového domova, do zámku hraběte Šporka, zatímco na nádvoří se na mne tak zvědavě dívalo několik desítek tváří z otevřeného okna, tady na chodbě oslnivě bíle vymalované, proti mně opatrně sestupovali starci a stařenky, přidržovali se zábradlí, někteří o dvou holích, mocnými pohyby se snášeli ze schodu na schod, viděla jsem, jak stěny chodby a konzole v zatáčkách jsou zdobeny bílými sochami nahých mladých žen, jakési řecké bohyně překvapené v mužském pohledu a bránící se zdviženýma rukama ve zděšení, viděla jsem sochy energické bohyně lovu mocným pohybem ruky nazad vytahující z toulce šíp, zasněné sochy jinochů nahých a s téměř dětským přirozením, jinochů obklopených nevědomostí a s ještě vláčnými chlapeckými údy . . . A kolem těch soch tu a tam sestupoval dolů a pak na dvůr stařec a stařena, belhali se ti důchodci, nebo najednou odkudsi vyběhla sestřička, černé střevíčky vyťukávaly rychlou chůzi, její bílý naškrobený čepec proletěl po schodech jak bílý chechtavý racek, čepec a jeho pohyb ještě více zpomalil už tak pomalou a opatrnou chůzi důchodců. Stála jsem tady na prvním schodu, a když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, že strop je zdobený freskami tančících nahých žen a mužů, desítky mladých těl se zmítaly na freskách v barevných tancích, tak zabraných planoucíma očima do tance, že nikdo z těch tančících nymf a faunů nevěděl, co se kolem něho děje, ruce se propojovaly a nahá těla tančících se s neslyšným hřmotem přenášela zprava doleva ve skocích, ve kterých ale zůstávaly nehnuté, do sebe propojené žádostivé oči. A ve tvářích důchodců jsem poznala některé, které jsem znala z městečka, ve kterém se zastavil čas, oni se na mě dívali a taky mne poznali, taky uhádli v mé bezzubé tváři, a za vráskami uhádli, že to jsem já, kterou potkávali na náměstí, znali z biografu a divadla, tak nějak jsme se na sebe na chvíli zadívali a pokývali provinile šedinami, pokrčili jeden nad druhým rameny, že se nedá nic dělat, z tak krásných začátků takové konce. A protože Francin byl správcem pivovaru a musel chodit na všechny bály všech spolků a všech stran, na všechny plesy, na kterých jsem byla královnou plesu já, a nakonec i všichni ti, kteří tenkrát byli mladí a zrovna tak rádi tančili jako já, tak jako na freskách na stropě ti fauni a nymfy mívali takové oči plné opojení z tance a alkoholu, pochopila jsem, že také, když sem přišli tihle důchodci poprvé, taky se dívali jako vyjevení na ty sochy podle stěn a v zatáčkách na konzolích, taky se dívali na strop a taky chvíli stáli v úžasu nad tím, jak všechen ten krásný čas mladostí utekl a člověk zestaral dřív, než se toho nadál . . . A z konzolí zaznívala hudba po drátě, Harlekýnovy milióny obtáčely smyčcovým orchestrem každého, kdo do jeho kouzla vešel, ta hudba nezněla ale jako výčitka, tak nějak zaznívala jako melancholická vzpomínka na staré časy . . . A když jsem vystoupila do poschodí a nahlédla do zářících chodeb a sálů zalitých sluncem, podobal se celý zámek natočený na jih velikým osvětleným akváriím, kde na chaluhách se pohybují třpytivé rybky. Ale to nebyly rybičky, to byly třpytící se čočky brýlí, i ty brýle sedící na nehybných očích strnule sedících důchodců se sotva znatelným pohybem otřásaly a chvěly v rytmu srdce. Všimla jsem si, že některé oči za brýlemi se třpytí slzami, ne slzami nad tím, že je člověk starý, ale trvalými slzami unavených očí, tak jak za starých časů bývaly brýle na vyplakané oči. A hned jsem si všimla, že zámek je rozdělený na dvě oddělení. V jednom křídle bydlí ženy, ve druhém mužští. A hned na první pohled to bylo do očí bijící. Na chodbách ženského oddělení u každého okna byly květiny, zdi zámku byly tak silné, že do každého okna se před záclony dal postavit stoleček a několik židlí, tady bylo zákoutí podobající se malé besídce, altánku. A kam jsem se podívala do té dlouhé chodby, tady ve slunci seděly stařeny, některé v atlasovém županu, jiné ale tak oblečené do kdysi těch nejlepších svých šatů, v šatech módy, která už byla stažena z oběhu, třicet let i víc, seděly a v prstech se jim pohybovaly pletací a háčkovací dráty, ty dráty se pohybovaly rychle, natočený prst povolil nit nebo vlnu, a rychle, neuvěřitelně rychle pracovaly ty dráty dál tak, že se zdálo, že háčkují ty stařeny svazky paprsků, celá chodba byla plna reflexů a odrazů těch stříbrných drátků a pohybujících se čoček brýlí. A u některých oken vlály vyduté záclony, jako prapory na každém centimetru proděravělé kyselinami, protrhané chybně pracující pračkou. A půl těla nějaké stařenky, která se druhou půlkou vykláněla z okna a zírala na nádvoří, tělo jakési stařenky bylo nakloněno nad květinovým stojánkem a její prsty olamovaly zaschlé listy květin a vlásenkou pak kypřily hlínu v květináčích. Když jsem stála ve veřejích té dlouhé chodby, zvedly důchodkyně oči, zadívaly se na mne, některé přes skla, jiné sklonily hlavu tak, aby mne uviděly prostýma očima, viděla jsem, že mne některé poznaly tak, jako jsme se znávaly z trhu a ulic a ze zábav, ale opět sklopily oči a pracovaly dál, dokonce jsem viděla, že kdybych tady stála a dívala se na ně, že by pletly až do soumraku jen proto, aby se na mne nemusely podívat ještě jednou. A já jsem zvedla oči a zase jsem viděla velikou fresku oživovanou reflexy pletacích drátů, a když jsem ustoupila tak, aby lesk stropu přešel jinam, polekala jsem se několika set andělíčků, nahatých mílků, kteří poletovali stropem, tepali nožkami a plovali freskou, udržovali se tepajícími chodidly buclatých nohou plných kyprého dětského masa plného růžových vuřtíčků, kroužkujících i nahá bříška a zvednuté paže, které držely náruče cizokrajných květin, květů oleandrů a růží a azalek, celý ten strop byl plný akantových listů, ve kterých byly girlandy květů uprostřed vavřínů a břečťanů, které vznášejí nahaté baculaté děti a shora sypou dolů na stařenky pletoucí a háčkující dečky a svetříky a jakési slimáčky, dolů ti mílkové sypou z kornoutů a rohů hojnosti tisíce květin, tisíce květů. A zase oči těch děcek na stropě byly plné radosti, ač jejich pohlaví bylo dětské a plné útlumu a nevědělo nic o spojení, přesto jejich oči byly plné milostné radosti a touhy, oči planoucí rozkoší lásky, která na ně čeká, anebo které slouží, jako by ty oči omylem se napily likéru, opojného sladkého vína, a aby se udržely ty dětské postavičky, neustále tepaly nožkami jako v bazénu, jako by plavaly ve vodě, jako by i vzduch byl určen ke koupání . . . Tichounce jsem kráčela touto chodbou, nahlédla jsem do otevřených dveří pokojů a viděla jsem, že v každém z těch tří pokojů, ponořených docela do hlubokého stínu, ve kterém zářilo okno směrem na sever, to okno bylo tak ostře rámované prudce osvětlenými stromy tam na druhé straně zámku, že z každého toho stinného pokoje zářila příroda třepotavým listím dubů a osik tak, jako by na té severní stěně zářila obrazovka barevného televizoru. A v každém tom pokoji jsem napočítala osm postelí, vlastně to byla bývalá hraběcí předsálí, v tom přítmí jsem se podívala na stropy a rozeznala jsem v každém ty hraběcí fresky, a na všech těch freskách, z pokoje do pokoje, jakoby seriál na pokračování, byly skupiny dvojic milenců, faunů unášejících nymfy, satyrově půlkami těl podobající se kozlům milovali se s bezmocnými, žádostmi těch mužů docela opilými bakchantkami, viděla jsem, jak na jedné posteli ležela stařenka, zahnutou paži na čele, a dívala se vzhůru na tu fresku. Vypotácela jsem se do světla chodby a vyšla na schodiště, srdce mi tlouklo, a když si moje oči zvykly, stála jsem před sochou nahého řeckého boha, který byl jen tak opřený o strom a na nic nemyslel, po ničem netoužil, jen tak byl opřený a díval se nepřítomně na mě, nic mi nepřipomínal, nic zřejmě nechtěl, byl jen tak a v té chvíli jakoby přistižen nicneděláním. I ty jeho oči mne míjely a zavíraly se až za mnou . . . A z této chodby na druhou stranu do protějšího křídla, ve všech třech patrech bydleli mužští. Jejich chodba byla plná cigaretového kouře, který ve světle slunce zářil jako modrá neónová trubice. Starci byli neklidní, nevydrželi sedět, procházeli se, tak nějak to nebyla chůze, ale šoupání podrážkami, jako by jeli na lyžích, postávali ve skupinách, z prstů jim vzlínal kouř doutníku nebo cigarety, obličeje byly hnědé jako tabák a plné vrásek, zase se tak nějak energicky procházeli, jako by si vzpomněli, že někam musejí jít, kde na ně někdo čeká s nějakým důležitým poselstvím, avšak nakonec zase zpomalovali chůzi a kráčeli jako spoutaní, jako by hledali na podlaze lesní houby, ztracené klíčky od auta, jako by kráčeli bosky proti proudu bystrého potoka. Někteří stáli docela zamyšlení, s rukama na zádech a sledovali vnitřníma očima nějakou událost, která pro ně byla kdysi důležitá, příběh, o kterém se domnívali, že se stal jen a jen jim, najednou procitali a rozevřely se jim oči a rozpřáhli ruce a už už chtěli se svěřit těm ostatním starcům, avšak když viděli, že ti druzí jsou na tom jako před chvílí oni, nebo že vůbec na nic nemyslí, že už nejsou schopni se v myšlenkách ani vrátit, ani jít kupředu, dokonce že jsou nepřítomni i přítomnosti, tak ti, kteří viděli všechno jasně, ten svůj osudový příběh docela přesně ozářený a osvětlený, dokonce i vysvětlený, tak ty rozpražené ruce jako by obě dlaně zahodily, odvrhli ty svoje ruce a hořce se pomalými krůčky odebrali k oknu a dívali se přes polyesterové záclony na nádvoří, naslouchali zvukům v zámku, slyšeli svůj nepravidelný tep a tak jako všichni důchodci naslouchali svým játrům, slezině, ledvinám, srdci. Jeden důchodce, ten, který měl frajerskou čepici, jakou nosívali pražští pepíci, ten, který mi byl sympatický tím, že si dovedl uvázat šátek tak, jak to nosívali malíři, barevný šátek kolem krku a na ohryzku svázaný v parádní uzel, teď už nechtěl vidět nikoho. Stál u zdi, čelem těsně u omítky a trucoval, nechtěl vidět ani lidi, ani stromy, ani nebe, ani řecké sochy a výjevy, chtěl vidět jen to, co viděl - omítku, nepopsanou tabulku, nic. A všimla jsem si, že všichni staříci se neustále natáčejí jeden ke druhému tváří v tvář, stáli neustále proti sobě, a když se vzdalovali skupině, tak se vždycky několikrát otočili, zda se někdo na ně nedívá podezíravě, zkoumavě, protože podle chůze a zezadu jeden asi na každém druhém poznal, jak to je s ním, zda kulhá víc než kdy jindy, zda bolesti v ledvinách a játrech táhnou mu rameno níž, dokonce zda když tak kráčí, zda zezadu není vidět to, že mu kalhoty plandají a hubené nohy jsou nastrčeny do kyčli jak plaňky. Avšak na dvoře zámku se ozval ječivý zvuk klaksonu, tak jako jezdí policie s nářkem a fialovým křesáním na místo, kde se stalo silniční neštěstí, tak jako přijíždí sanitní auto ulicemi se smrtelným zraněním, jako sanitka vjíždí před dům, kde se zhroutil člověk stižený infarktem. A všichni starci se nahrnuli k oknu, dlouho to trvalo, než si vymotali dlaně a nehty, které uvízly v záclonách, jedině stařík s barevným šátkem dál se díval do zdi a nechtěl vidět ani už neštěstí. A já jsem vyšla na chodbu a dívala se na strop, na kterém se táhla freska, seděl na ní mladý muž, opřený o mocnou paži, druhou rukou se držel kolena, zakrytý lehkým závojem, byl bosý a hlavu měl otočenou tím směrem, kterým jsem pomalu kráčela, měl žádostivé oči, které zářily bělmem a panenky jako by byly přišité na horní víčka, měl plné rty a já jsem neviděla nikdy tak krásného mužského, jehož vlasy byly plné květin a květinek, které mu padaly do čela jako vrkoče, ty květinky byly zlaté a modré, pak jsem viděla za mladíkem modrá roucha, padající z ohromného lože, na kterém jsou v hlavách vystlány modré podušky, leželo na nich zlaté shrnuté prostěradlo, a pak uprostřed lože seděla do bílého roucha zahalená žena, mladá dívka s urputným pohledem ptáka, sevřené rty nevěsty naslouchaly jakési polonahé bohyni, která ji objímala jednou rukou kolem krku a druhou jí nadzvedávala bradu, aby se jí mohla přesněji podívat do očí, které byly odvráceny od velikých očí mladého muže, který plný zloby se díval na tuto nevěstu, které domlouvala krásná bohyně s akantovým listem napříč čela a splývavým rouchem nazad, které odkrývalo její nahá prsa, břicho a Venušin pahorek . . . Byla jsem okouzlena tou svatební nezvyklou scénou, s rozvodem téměř hned na začátku, střídavě jsem se dívala do pokojů, ve kterých tak jako u žen bylo osm postelí, a na severní straně zámku v hlubokém stínu zářilo okno, ve kterém ve slunci se třepotalo listí osik a dubů, tak vysokých jako zámek, listí prozářené prudkým světlem jako zaostřená televizní obrazovka. A tam venku byly slyšet pneumatiky, opírající se do písku nádvoří, byl slyšet cvakot dveří, vytahování nosítek, když jsem kráčela podle staříků vykloněných z okna, někteří se instinktivně otočili, nechtěli, abych viděla ty jejich opravdu plandavé kalhoty, tak stáli čelem ke mně a usmívali se a přáli si, abych odešla, abych šla jinam, abych se nemohla na ně podívat, ale já jsem je pohybem dlaní tišila jako dirigent orchestr, dívala jsem se vzhůru, nevěřili mi, šilhali na dvůr a dál stáli čelem ke mně, Harlekýnovy milióny začaly znovu tu svoji tichou melodii, která se třepila ve smyčce oplétající houslové sólo jedněch houslí z orchestru, teď koncertní mistr se zmocnil naléhavé melodie, která ladila se svatbou někde v Řecku, někde v jižním moři, i ty oči mladého muže, i ta napjatá situace nevěsty, i ty vlídné domluvy, dokonce i ta dlaň mladé bohyně, která nadzvedávala dívce bradu, aby jí líp mohla pohledět do očí, i ta druhá ruka přidržující zezadu dívčinu hlavu v pohledné poloze, všechno to ladilo s Harlekýnovými milióny, i ten zvuk na nádvoří, kde ve slunci bylo slyšet sunutí zasouvacího lůžka po šínkách do sanitního auta, i ty čtyři pneumatiky, které drtily v otočení písek dvora, dokonce i ten zvýšený zvuk motoru a zasouvání rychlostí, a volání pana Berky z brány . . . Otevírám hlavní bránu, otevírám! to všechno ladilo, a když jsem se na konci chodby otočila, abych rychle vyběhla z chodby oddělení mužů v prvním patře, všichni starci - jako bych každého udeřila neviditelnou holí přes záda - se otáčeli, zvedali se z vykloněného okna, tak se jeden po druhém zvedali, tak jako se zvedají na starých kostelních obrazech lidé z hrobu při posledním soudu. Tak stáli, záclony je dělily, tak celí za záclonami se mi klaněli, čely se dotýkali těch záclon a otiskovali do nich svoje lebky, jedna po druhé ta hlava vydula polyesterovou záclonu a já jsem se v tom předpoledním slunci polekala, zděsila jsem se, vylekala tak, jako bych zahlédla polednici, na kterou jsem už dávno přestala věřit. Vlastně nejen všechny sochy jsou natočeny do světla lidských očí, nejen celý zámek je postavený tak, aby směřoval ke slunci a na jih, aby byla všechna a celá jeho krása určena příchozím branou a po nádvoří, a nejen to, i všechny stromy nastavují příchozím ty svoje kmeny a jsou hladké a krásné na sluneční straně, ale vlastně i všichni lidé neustále mají připraveny pro ty druhé tvář a prsa, zdobí se vždycky směrem k příchozím, a nejen to, všechno se otáčí k jihu a západu a ke slunci, dokonce když slunce se přesune z lavičky v parku a na sedící důchodce padne stín, odnesou lavičku tam, kde slunce ještě svítí, protože zezadu i všechny ty sochy jsou krásné, i když jsou tak nějak zakrnělé, pohled zezadu všechny důchodce taky nějak zraňuje, mají správný dojem, jako by byli překvapeni na toaletě, nebo když si v zadumání zastrkují prst do nosu a o strom, o zeď si otírají sopel, neočekávaný pohled zezadu je pro každého důchodce pohledem klíčovou dírkou, zvědavým pohledem, který přistihnul, když si starý člověk vyndává nebo nasazuje umělé zuby. Tak v domově důchodců je i zámecká kaple, zvenčí je vidět její loď, jak přídí směřuje na východ, její gotická okna jsou za drátěným ostěním, z kterého vyčuhují hnízda vrabců, některé tabulky jsou vyraženy a tak několik set vrabců bydlí v zámecké kapli, docela obsadila jejich hnízda všechny píšťaly varhan, celý kůr jim patří, na jaře sem přilétají vlaštovky a lepí svoje hnízda na gotické oblouky, na konzole, stovky mladých vyvádějí ty vlaštovky, často staří pamětníci sedí na lavičce u zdi zámecké kaple a dívají se, jak vlaštovky krmí svoje mladé, jak závratnou rychlostí vnikají přesně do rozbitých tabulek, tak malých, že proletí pouze vlaštovka krmící svoje mladé. A z kaple je slyšet neustále čiřikání vrabců, cvrlikání a žvatlání mladých vlaštovek. Kdo přijde poprvně do tohoto domova důchodců, tak vždycky se neubrání, že dojde k vratům zámecké kaple a snaží se otevřít v přítmí kliku, ale kaple je zavřená, když si zvyknete světlu, tak vidíte, že dokonce je tu navíc závora a i ta má zámek. Tak každý, kdo sem přijde poprvé, tak poklekne a dívá se klíčovou dírkou do kaple. Každý se podiví, že podlaha je ještě plná uhlí, protože když se topilo v kamnech, tak tady bylo uhlí. Teď ale je zavřeno, a kaple je domovem ptačím. Dokonce i v hlavách Krista na hlavním oltáři si vlaštovky přilepily hnízdo, a když mají mladé, tak vlaštovičky čiřikají a štěbetají Kristovi do ucha, když pak vyrostou a musejí z hnízda, tak posedávají na trámu zlatého kříže, někdy sedm vlaštoviček tak sedí, zatímco celou kaplí zaznívají hlasy několika set vrabců a vlaštovek. Každý, kdo přijde do zámku jako důchodce, ty první dny musí všechno vidět, všechno musí obejít. Tak jsem došla až do zámeckého skleníku, který ale měl okna natřená modře, a uvnitř už nebyly květiny, podlaha byla bíle vápnem nalíčena a uprostřed stojí máry. Když někdo umře, tak než přijedou pro něj, tak tady leží mrtvý důchodce na prkně a čeká, až pro něj přijedou, říkali mi, že ti ostatní sedí na třech lavicích, jsou to nejbližší přátelé, známí mrtvoly, kteří drží stráž tak dlouho, než přijede pohřební služba a příbuzní se šaty do rakve. Strýc Pepin asi tady bude ležet první, protože už tři měsíce leží v oddělení pro nechodící, teď přestal jíst, pravila sestřička, abych napsala všem jeho příbuzným a známým, kdo se s ním chce rozloučit, ať přijede, protože to nebude dlouho trvat a strýc Pepin nás předejde do skleníku, ve kterém je vápnem nalíčená podlaha a modrou barvou natřená všechna okna. Avšak kdo přijde jako důchodce do tohoto zámku, tak chce vidět všechno, i to, co je proti němu. Tam pod mocnými větvemi kaštanů na západní stranu, tam ve výši druhého větvení kmenu, odtud je vidět do zámku, do komnaty paní hraběnky, jsou tam čtyři postele, takové voliéry jako na dravé ptáky. Jsou opatřeny ty postele sítí, tak jako jsou dětské postýlky, které se sítí celé přetáhnou, aby dítě nevypadlo, když má horečku nebo nepokojné snění. Tady čas od času jsou pacienti, starci a stařenky, které se pomátly, kterým na horečku nepomohly ani utišující prostředky ani injekce, ani jiné léky. Je to tak smutné, na vlastní účet jsem si vylezla do koruny starého kaštanu, větve jsou rozsochaté jako žebřík, jako bych lezla na myslivecký posed. A uviděla jsem pod sítí stařenku v bílém, držela se prsty provazů, klečela a dívala se oknem do tmy, dívala se na mne a v očích jí trčela hrůza, měla rozpuštěné vlasy a bezzubá ústa, a když jsem se na ni ještě jednou podívala, div jsem nespadla, tolik se mi podobala, že jsem myslela, že jsem to já. A slezla jsem opatrně dolů, z větve na větev jsem si umiňovala, soustřeď se, holka, ať se nezřítíš a nepolámeš si kosti, dej pozor, jseš celá vystrašená, dej na sebe bacha, a až na zemi jsem odstoupila do tmy, tam ve druhém patře zářila jediná okna, kde bydlela hraběnka Šporků. Vběhla jsem do vestibulu a nahoru po schodišti, nevšímala jsem si soch, ani krásných fresek, zastavila jsem se na chodbě ženského oddělení u stolečku, zvedla jsem hlavu a nikdo na chodbě nebyl, otevřenými dveřmi svítily matné noční lampičky a kdosi chrápal a z koutů pokoje, ve kterém bylo osm postelí, ze všech koutů se ozývalo hlučné mlaskání tak dlouho, až chrápání přestalo. Na zdi byl nápis: Co vyrobily naše obyvatelky? Nechápala jsem a přečetla jsem si tu zprávu ještě jednou. Byla zarámovaná za sklem. Co vyrobily naše obyvatelky? A na stolečku a pak na dalším a ještě na jednom, tak jak jsem kráčela od jednoho ke druhému, nejdříve jsem žasnula, pak i v prstech ohmatala dětské prádýlko, dětské slimáčky, dětská bolerka, dokonce i několik povijanů, do kterých se svazovaly křížem jako pletená vánočka peřinky, upletené dětské papučky, zdobené vyšívanými květinkami, košilky s laclíčky, dětské čepičky a karkulky s klapkami na uších, dojemné rukavičky, palčáky spojené barevnými šňůrami, štuclíky. Ano, to byly práce stařenek, které tady ve slunci háčkovaly a pletacími dráty házely reflexy na strop, na legie mílků a andělíčků, božských harantů, kteří shora sypou z rohů a kornoutů hojnosti stále se obnovující kvítí a přitom tepají nožkami do vzduchu, aby udrželi rovnováhu a tíži flóry Středomoří. Tady na stolečcích ležela výstavka ručních prací, ne zpráva o tom, co vyrobily naše obyvatelky, ale čeho se nemohly nikdy zřeknout, tady ležely ty potlačené, a tedy trvalé věčné potřeby, starat se a žít pro druhé; potřeby, bez kterých nemůže žít žádná žena, a tedy ani stařenky, důchodkyně v bývalém zámku hraběte Šporka, odkázané po celý život na vlastní ruce.

5

Jeden čas, a to jsem byla ještě mladá, jsem si myslila, že na mě čeká život někde jinde, dokonce jsem si myslela, že to je Praha, když Francin jezdil jednou za měsíc do Prahy, do pivovarského domu, jezdil škodovkou čtyřistatřicítkou, oblékala jsem si nejhezčí moderní šaty, avšak Francin mne prosil, abych pokaždé před stírala, že jdu na procházku, abych vyšla půl hodiny před tím, než vyjel, aby nikdo v pivovaře nevěděl, že mne bere s sebou, že by to dělalo zlou krev. A já jsem šla někdy až pět kilometrů směrem na Prahu, nasupená, nazlobená, já, která jsem chtěla zkusit, zda bych mohla žít v Praze, já, která jsem se domnívala, že budu v Praze středem pozornosti zrovna tak, jako v našem městečku, já, která jsem měla ty nejnovější střevíce na vysokých kramflíčkách, vykračovala jsem si prašnou silnicí, vyhýbala se velikým obíleným kamenům, které cestáři dávali do rozbitých míst na silnici, tenkrát se těm kamenům říkalo policajti. A zpravidla až za lesem mne dojel Francin, nastoupila jsem do škodovky a pokořená, zahanbená jsem vystupovala v Praze. Francin spěchal do pivovarského domu, smluvili jsme si hodinu odjezdu, že se setkáme u škodovky stojící před chrámem svatého Štěpána. A já jsem se procházela Václavským náměstím, vykračovala jsem si to Národní třídou a po Příkopech a zkoumala jsem, zda bych mohla být svému městečku nevěrná, zda bych mohla v Praze bydlet, zda bych tady mohla žít. A myslela jsem že ano, zajímaly mne všechny obchody a výkladní skříně, za těch deset let, co jsme jezdili s Francinem každý měsíc do Prahy, jsem znala všechny obchody a všude jsem předstírala, že si chci koupit jen to nejdražší, příručí vybíhali s látkou v hrsti na chodník. abych se mohla podívat, jak vypadá látka a hedvábí za denního světla, a tak jsem znala všechny ceny, všechny kvality, všechno zboží, které bylo na skladě, a i to, které se příští měsíc očekává. A protože jsem v pivovaře ráda listovala v Elegante Welt, všichni majitelé obchodů se domnívali, že ten pivovar je můj. A také jsem si každý měsíc koupila nějakou maličkost, jednou za rok jsem si koupila kostým, každého půl roku na nové šaty, a ten čas jsem donutila i Francina, aby si kupoval nejdražší boty u Kabeleho a Poldi Gutmana, jednou za rok si kupoval látku na šaty, ale to jsem vlastně všechno kupovala já jen proto, abych měla v Praze pověst dámy znalé světa. Ale Francina jsem nikdy nedostala ani do kavárny v hotelu Šroubek, ani na oběd do Reprezentačního domu. Francin tady byl jen jednou a byl z toho prostředí tak nešťastný, a dělal jen a jen samé chybné výkony, že jsem to vzdala, nakonec když jsme se sešli, chodila jsem s ním vždycky do automatu U Klíčů, kde si s ohromnou chutí, s velikou radostí z toho, že může jíst vestoje, snědl řízek se salátem, za čtyři koruny padesát, řízek přes celý talíř. Ale já za těch deset let, co jsem každý měsíc byla v Praze, pořád jsem byla z městečka, kde se zastavil čas. Pořád když jsem vcházela do kavárny Šroubek mezi desítky zrcadel a stovky světel, když se na mne upřely oči všech pinglů a vrchního, a těch, kteří seděli nedbale v křeslech, v létě v proutěných na zahrádce vysunuté na chodník, oddělené od chodců pouze keříky voskových lupenů zasazených do zelených truhlíčků, než jsem se posadila, skoro jsem zahynula strachy, zrudla jsem do kořínků vlasů, poručila jsem si kávu a snažila jsem se uklidnit tak, že jsem si zapálila cigaretu, avšak po cigaretách mi vždycky bylo špatně, bledla jsem, snažila jsem se zachránit tím, že jsem listovala v novinách a módních časopisech, ale chvěly se mi prsty tak, že mi stránky jektaly v prstech . . . Snažila jsem se celých těch deset let uklidnit se tím, že jsem vešla na toaletu, avšak tady jsem pořád měla jedinou chuť naklonit se nad umývadlem a neustále si umývat čelo a tvář, tak nějak se zchladit, tak jsem byla z toho rozčilená, vedla jsem nesmyslné řeči s hajzlbábou, protože jsem pořád měla ten dojem, že je na mně vidět to, že jsem vždycky vyšla z pivovaru a pak kráčela tak dlouho, někdy i pět kilometrů jsem musela ujít, než mne dojel Francin a naložil potají do škodovky, aby to samé na mne vždycky čekalo při návratu, kdy Francin mne donutil, abych vystoupila půl hodiny před pivovarem, a on vjížděl do pivovaru sám, zatímco já přišla zaprášená jako zlodějka, předstírající, že jsem byla na procházce, že se vracím ze zdravotní procházky. A to mne téměř vždycky očekával pan podstarší, ten, se kterým jsme se neměli rádi, za záclonkou svého bytu, vyběhl a pravil s velkým smíchem . . . Praha je krásné město, což? A přece jsem se stala nevěrná městečku, ve kterém - jak jsem myslela - se zastavil můj čas. Vrchní kavárny Šroubek mne seznámil s majitelem realitní kanceláře, který tvrdil, že já jsem schopná mladá žena, která má všechny předpoklady, aby vedla malý obchod, parfumérii v živé Revoluční třídě, docela nezávazně mě zavedl do té parfumérie, a já když jsem ji uviděla, jmenovala se Oreum, tak jsem na nic jiného nemyslila, ničím jiným jsem nežila než tím Oreem, vypůjčila jsem si peníze, všechny úspory, které jsme s Francinem měli, jsem do toho dala a tak jsem se stala majitelkou parfumérie, majitelkou osvětleného krámku v Revoluční třídě, celé večery jsem se učila názvy voňavek a pudrů, crayonů, francouzských, německých a anglických, ve výkladní skříni se na hodinovém strojku otáčel na zrcadlech Triumf francouzské kosmetiky, Elixír Lavalier, prášek na dokonalé poprsí, v neustále osvětleném voňavkářství za pultem zářily dózy a krabičky a karafy, sklenice, ve kterých se rozvíjely do voňavky potopené růže, lekníny, větévky šeříku, jasmín, trvale vonící fantazie, nejjemnější vody na vlasy s fialkovou vůní, ukrývající tajemství, jak zůstati mladou a stále krásnou. Celý měsíc jsem žila ten nejkrásnější svůj čas, kdy jsem měla dojem, že splývám se vším, co pro ženu může býti krásné, co může splnit její poslání, na Francina, na pivovar, na městečko, ve kterém se zastavil můj čas, jsem si ani nevzpomenula, bydlela jsem v podnájmu u mlékařky, usínala jsem v prvním patře, u okna, pod kterým celou noc jezdily tramvaje, postel se otřásala, ale mně se zdálo, že je ta moje postel krásnou lodičkou, která mne unáší do všech továren Evropy, tam, kde se vyrábějí ty nejdražší voňavky a kosmetické přípravky a doplňky, které jsou schopny nejen ve formě zázračných mýdel odstranit nečistou pleť každé ženě, nejen všechny pihy, ale kalifornským krémem lze učinit tvář jemnou jako samet, americkými moderními laky na nehty a emailovým povlakem zvýšit půvab každé dámy. A zatímco mojí postelí otřásaly tramvaje, usínala jsem a plula s úsměvem na lodičce vstříc Oreu, té mé parfumérii na Revoluční třídě, kde na regálech z broušeného skla a v zrcadlech na mne čekala peruánská kořeněná mýdla odstraňující vrásky a odsunující je až do pozdního věku, průhledná glycerínová mýdla s vůní lesních fialek, březové vody z Hamburku, voda, která propůjčuje kouzlo a odsouvá stáří, Venušiny perly, tvořící skvostné bílé ruce, pleťová mýdla s neodolatelným kouzlem, Kaloderma, želé bez tuku a oleje, růžové pudry a mýdla s glycerínem a medem, které dávají ženě něžnou pleť, Dralého konvalinkové voňavky Ilusion, kapky květů bez alkoholu, které všechny ženy uvedou v nadšení . . . A zatímco tramvaje duněly kolejemi a rozbitou dlažbou každých deset minut po Poříčí, snila jsem o tom, že budu muset mít prodavačku, jednu učednici, protože tak krásné věci mého voňavkářství přilákají všechny ženy, které si chtějí uchovat svoji krásu liliovým mýdlem, které každé dává mladistvé vzezření a sametovou pleť, Poudre ravissante, nepostradatelný pro herečky a vůbec pro dámy, které mají mateřská znamení ve tváři, jizvu a vůbec, které si jen přejí mít krásný obličej. Tak celá jsem byla prodchnuta tím štěstím, které ke mně přišlo, že jsem si našla zaměstnání, které se ke mně hodí, nabízet a diskrétně prodávat pásky na čelo a bradu za účelem vyhlazení vrásek, nabízet ústní vodičky a kartáčky na zuby a ústa, vodičky na vlasy pro brunetky a jiné pro blondýnky, protože to moje Oreum, to nebyl jen tak nějaký krám, to byl chrám, ve kterém byl rozkládací dvacetidílný oltář, v jehož rozevřených, shora osvětlených boxech byly roztříděny všechny pudry a všechna kosmetika, která je schopna vykrýt všechny nedostatky, udržet všechny přednosti, zvýšit půvaby, aby neodcházely . . . A dál jsem snila za noci a dál jsem pokračovala ve dne a nemohla se nasytit vším tím, co jsem tak výhodně koupila, co mi přinese bohatství a proslulost, protože jistě každý, až uvidí, s čím já obchoduji a jakým způsobem o tom všem dámám podávám zprávu, tak krám bude neustále plný, obzvláště až se lidé dozvědí, že prodávám i soli do koupele, solné lázně všech vůní květin i stromů, všechny ty pozdravy Vesny do ženského pokojíčku, boraxové šampony jak pro toaletu, tak i koupel, nejmodernější parfémy v pevné formě, v niklovém pouzdře, liliová mýdla značky Hvězda Jihu, Graciella, zkrášlující vodička na krk a ruce, Konoor, přípravek, aby barvy vlasů zůstaly mladistvé, a svěží, aby nezešedivěly . . . A když jsem objevila přihrádky, ve kterých byly všechny sady kartáčů s nádhernou rukojetí, a sady hřebenů všech velikostí a kvalit a na sametových podkladech padesát etují prstenů a broží, prsteny, které imitovaly všechny slavné prsteny sice jako jablonecké zboží, avšak oči přecházely, když jsem ty prsteny čistila sidolem, sama jsem každý den nosila na všech prstech pokaždé jiné prsteny, tak krásné byly, a když jsem ještě objevila toaletní kufříky pro dámy na cestu se zrcadlem pod horním víkem a všechny stěny zdobené broušenými skleničkami na voňavky a mýdla, hřebeny, shledala jsem, že jsem schopna a moje Oreum nabídnout všechno, nač si může žena vzpomenout . . . Avšak za dva měsíce, kdy Francin za mnou jezdil skoro každý den, nikdy nepřišel ke mně do Orea, ale stál tam na rohu ulice naproti a díval se na mne, jak tu a tam prodávám ve světle neustálých žárovek, stál a díval se na mne, jak se otáčím, jak vztahuji ruce, abych sňala nějakou voňavku, kterou si zákaznice přála, pak stál a čekal, až jsem večer zavřela, zamkla roletu, a pak teprve se odlepil od zdi a vyšel mi provinile vstříc, já jsem dva měsíce zářila štěstím, ale Francin byl smutný, doprovázel mne do mého podnájmu a naslouchal tomu, jak jsem mu s nadšením líčila svoje úspěchy, sice budoucí, ale které se musí dostavit: A Francin byl z toho smutný, ale dál mne čekal u zdi a nechal do sebe vrážet chodce, nikdy nevešel do mého voňavkářství, pokaždé mne pouze doprovázela vždycky se mne optal, zdali bych nejela domů? Do pivovaru? Do městečka, ve kterém se zastavil můj čas . . . A vždycky jsem se smíchem odmítla, líčila jsem Francinovi, že za pět let si koupíme malý pivovar. Avšak já jsem zapomněla, že tak jako všechny slavné cesty, kterými se vozilo zboží od Jadranu přes jistá města až do Jižního Novgorodu, i ty cesty námořní dopravy mají svoji trasu nesmírně přirozenou, cestu, které se nejde vyhnout, že zrovna tak i ve městech a v jistých ulicích jsou místa, ve kterých lidé pospíchají, proběhnou a zastaví a zpomalí se teprve tam, kde je jakási tišina proudění chodců a tedy možných zákazníků. Tak Spálenou ulicí každý proběhne a nezastaví se až v Lazarské a na Národní třídě, tak v Revoluční ulici, moje Oreum bylo v domě, který tři metry ustoupil proudu chodců, takže světla Orea zářila marně, každý, kdo kráčel, byl tak nahnán na ostroh u mé parfumérie a pospíchal, aby se nesrazil s těmi, kteří kráčeli proti němu . . . Do mého Orea vešel jen ten, kdo si zavazoval tkaničku u botek a musel ustoupit z proudu do tišiny, nějaká žena, která si v rohu zapnula dokonale stísněna zdmi podvazek, tak jsem mívala za den pět, šest zákazníků, zákaznic, hodinový strojek dál otáčel na flitrem a zrcadly zdobeném podnose Triumf francouzské kosmetiky Elixír Lavalier, dva měsíce jsem s prsty opřena o pult se snažila o ten nejkrásnější úsměv, dva měsíce, ale nikdo nepřišel, tak jsem celé dva měsíce tady stála umytá a vyšňořená úsměvem, jako dívka, která čeká na milence, který ale nepřichází, dokonce vůbec nepřijde. A tak jsem začala tušit, obešla jsem ostatní parfumérie a teď jsem též zjistila, že prodávám zboží, které už je dávno překonáno, už je deset, dvacet let za světovou módou . . . A pak přicházeli věřitelé se směnkami a hrozili, a pak přicházely účty za zboží, které jsem nakoupila, ale neprodala, a tak jsem začala mít tušení, že všechny ty krásné a voňavé věci dostanou opačné znamínko a všechno to, co mi slibovalo štěstí, bude mi nejen vzato, ale já, která jsem chtěla se stát nezávislou, budu svým pádem závislejší více než dřív. Jen Francin dál za mnou jezdil, a když mne viděl, a on rozuměl obchodu, protože i hospody podléhají těm samým zákonům míst, ve kterých lidé pospíchají a na kterých se cítí bezpeční, a poprvně, když mne uviděl zdrcenou, když mi současně pohrozili mí věřitelé i dodavatelé, že na mne podají žalobu, tak Francin se usmál, podíval se do deštivého pražského nebe nad Revoluční třídou . . . A potom, ta moje postel, ve které dva měsíce jsem každý den odplouvala za svým štěstím zdobeným všemi značkami parfémů a krémů a pudrů a crayonů, kde jsem šťastně spala, teď jsem čekala každou tramvaj, pot ze mne lil, utírala jsem si čelo a krk, a další a další tramvaje s řinčením otřásaly mou postelí v prvním patře na Poříčí, a cinkající zvonky mi připadaly jako zvonce, kterými se ohlašuje začátek dražby . . . A právě za oněch nocí, kdy jsem nemohla usnout, kdy jsem zbědovaná ráno s nechutí chodila do Orea a vytahovala roletu na nic, docela nesmyslně jsem stála a dívala se na proudící chodce, z nichž nikdo se nepodíval na mne, na moje Oreum, ani jedno oko nestrhnul ten pořád se otáčející kotouč se zrcadlovým třpytem a flitrem, tu chvíli jsem začala pomalu vzpomínat na městečko, které jsem opustila, na moji postel spočívající v tichu nočního pivovaru, obklopena sadem a vinnou révou, ty chvíle jsem při vzpomínce na městečko a můj pivovar až zasténala, ale taky nad tím, jak osud mne podvedl, jak mi předstíral, že to, co mělo být mým štěstím, se proti mně obrátilo. Francin přestal za mnou jezdit, celý týden nepřijel, když jsem došla před svůj obchod s voňavkami, rozmyslela jsem se a ani jsem nevytáhla roletu, ale seděla jsem v hostinci V Revoluční, lokál byl tak úzký, jako byly široké jeho dveře, seděla jsem a pila kávu, dokonce jsem i obědvala tady uprostřed kouře a chrchlání a zpěvu, ve vůni rozlitého piva a dívala jsem se zaskleným oknem odhrnutou záclonou na druhou stranu tam k mému voňavkářství, kolem desáté hodiny přišel listonoš a nastrkal mi soudní stání, dopisy pod roletu, pak už z dálky jsem poznala, přicházeli mí věřitelé, dokonce několikrát za den a tloukli holí, bušili pěstí a naslouchali, někteří poklekli a dívali se klíčovou dírkou, a když zjistili, že je tam tma, zatloukli znovu pěstí a chvíli křičeli do rolety sprosté nadávky . . . Tak jsem to nevydržela déle než týden a vrátila jsem se do městečka, ve kterém se zastavil čas, v pivovaře jsem poklekla před Francina a vzdala se mu na milost a nemilost, viděla jsem, jak se usmíval, jak měl radost, dokonce mě těšil, utěšoval, a když jsem přestala plakat, tak se rozesmál, už dlouho jsem neviděla Francina tak šťastného jako tenkrát, když si vypůjčil peníze, aby za mne zaplatil všechno to, co jsem byla dlužna, dokonce jsem musela zaplatit i nájem podle smlouvy na půl roku dopředu . . . ale já jsem nic jiného si nepřála, než abych zase bydlela v pivovaře a chodila nakupovat do městečka, ve kterém se zastavil a nyní nastavil, navázal jak přetržený tkaloun můj čas. A Francin si zpíval, nedovedl utajit radost, že jsem na dně za to, že jsem byla nevěrná venkovskému městečku. A jednoho dne Francin dlouho nejel z Prahy, přijel až večer. Na dvoře stál veliký náklaďák, škodovka měla vyndaná zadní sedadla, když šofér a jeho závozník zvedli plachty, uviděla jsem vrchovatý vůz voňavek a pudrů a toaletních mýdel, všechno ve škatulích, Francin si zpíval a pobrukoval, na chodbu se závozníkem snesl z půdy dvě skříně, otevřel jednu velikou skříň zapuštěnou do zdi, a pak až do půlnoci snášeli mužští do skříní to celé Oreum i s malým skladem, ve kterém byly demižóny laciných voňavek a trestí. A Francin zaplatil dopravu, a od té doby celý náš byt voněl tak jako parfumérie, vůně a pachy se natáhly průvany do kuchyně a dál do pokojů; vyvoněly ty voňavky celou půdu i sklep, jablka ve slámě na půdě vždycky voněla parfumérií, brambory ve sklepě také, dokonce o zabíjačce i jitrnice. Ty vůně byla moje trvalá výčitka, Francin to věděl, a tak každý, kdo s Francinem montoval škodovku, každý týden ze soboty na neděli s kým Francin montoval, tak každého ještě obdaroval vším tím, co si vybral ze skříní. A protože skoro každý občan městečka s Francinem montoval, městečko za deset let po té voňavkářské události vonělo parfumérií, protože lidé si odnášeli celé tašky a krabice, a tak v biografu a v divadle, v hostincích a ve spolcích, každý, kdo vešel, byl navoňavkován po holení mojí kolínskou vodou, ženské nabarvené tvářičky mojí růží, zapudrované mým pudrem, poznávala jsem i svoje hřebínky, kartáče . . . avšak co to bylo platné, když jedna celá almara mi zbyla, almara, kterou jsem převezla i do nového bytu, když Francin byl dán do penze, do vilky, kterou jsem si sama nakreslila, do vilky, ve které ale byl takový průvan a neustále od řeky takový vichr, že ta skříň pudrů a voňavek po tolika letech zaplavila i ten náš byt u řeky . . .

6

Když přicházely podzimní deště a vítr, domov důchodců tonul v proudech vody, Harlekýnovy milióny tichounce doprovázely chrčení rýn a okapových rour, voda chrstala a zatékala za omítku, protože roury a rýny byly děravé, některé stržené, tak nějak tu chvíli se zámek podobal všem těm starým lidem, kteří pokašlávali, odchrchlávali, dávili se přívalem kašle. Tři staří pamětníci sedávali ve výklenku u velikého okna, odkud bylo vidět celé městečko ztrácející se v něžné mlze, děkanský chrám se tyčil v tom dešti jako starý koráb. Procházela jsem se chodbami, postávala a dívala se dolů na řeku, ze které se neustále kouřilo, a za ní se tyčil béžový pivovar. Ano, bylo to dobře, že jsem tenkrát byla pyšná na to, že jsem byla dlouho mladá a hezká, že jsem se ráda strojila, že jsem každému, kdo mne zdravil, dávala najevo, že jsem paní správcová toho béžového pivovaru, rozdávala jsem úsměvy, přijímala jsem poklony, protože jsem na to měla. A bylo to správné, že jsem byla pyšná na svoje čtyři pokoje, na svoje šaty, na svoje tělo, každé šaty, které mi ušily ty nejlepší švadleny podle Elegante Welt, ty šaty vždycky zdůrazňovaly moje boky a prsa, moje nohy, doplňky, které jsem si kupovala v Praze, kabelky a boty, rukavice a kloboučky, docela správně doplňovaly tu moji vyzývavou postavu, proto jsem byla pyšná, že jsem na to měla. A teď tady v domově důchodců, když mi vytrhali všechny zuby, když jsem měla vlasy šedivější než koudel, když celá moje postava nebyla nic jiného než samý zvadlý půvab, který nikdo nemohl už uhádnout, nejdřív jsem se za to stáří styděla, snažila jsem se úsměvem a neustálým hovorem odvrátit od lidí a hlavně od sebe jakoukoliv myšlenku na to, co se to se mnou stalo, že jsem tak zestárla, že jsem ošklivá babizna . . . Avšak když jsem viděla, jak všechny staré ženské tady v zámku, všechny ty, které jsem před čtvrt stoletím pobuřovala těmi svými šaty a postavou, jak mají radost, jak jsem dopadla, jak taky na mne došlo, a dávaly mi to najevo, dokonce se radovaly z toho mého pádu, dokonce se kvůli mně teď strojily, ukazovaly ve smíchu ty svoje umělé chrupy, česaly si svoje odbarvené vlasy a kochaly se tím, jak já vadnu, jak jsem ponížená a sklíčená tím neštěstím, které se na mne přivalilo, najednou mne osvítilo, že vlastně tak jak jsem bývala pyšná na svoje mladá léta, která trvala tak dlouho, že nejen mohu, ale musím být pyšná na to, že jsem taková, jaká jsem. A tak jsem se nesnažila, abych měla umělý chrup, abych jej nosila, ani abych si barvila vlasy, abych byla taková, jako jsou ostatní, ale stala jsem se pyšnou na svoji ošklivost, na všechno to, co přináší stáří, to jsem zdůrazňovala . . . A tak jsem se zase stala takovou, jakou jsem bývala, pyšnou stařenou, která se liší od ostatních zrovna tak, jako když jsem jezdila na bicyklu a moje nohy oslňovaly celé město tak jako ručičky na ciferníku chrámových hodin. A tak se stalo, že kudy jsem kráčela, zámkem a pěšinkami v parku, nesla jsem hlavu vztyčenou, nosila jsem rozbité střevíce a ty nejlacinější šaty, takové, které se už dávno nenosí, bavlněné konfekční šaty, které jsem si nikdy nežehlila, a ani nevím jak, kdykoliv mne potkali pamětníci starých časů, tak nějak byli ke mně galantní, dvorní, nabízeli mi křeslo, a přede mnou se rádi chlubili tím, co všechno o městečku, ve kterém se zastavil čas, ví. Harlekýnovy milióny tichounce předly svoji lacinou barvotiskovou melodii, tak dojemnou jako hudba, která doprovází Chaplinovy filmy, tak nějak mne ti tři pamětníci starých časů považovali za rekvizitu těch dávných dob, obraceli se ke mně a rádi mně vyprávěli všechno to, co se stalo za jejich mladých let, dokonce nejraději vyprávěli o tom, co nemohli pamatovat, ale hovořili o tom, co se dozvěděli od svých dědů, ze zápisů, ze starých knih. Když přišly teď podzimní deště, když jsem se vrátila ze zámeckého parku, kde jsem se skoro milostně kochala sochami mladých žen a mužů, nahých soch, které jako by se právě vynořily z moře nebo čistých řek, když jsem si nabrala z těch soch podstatu mládí, sebe samu, že když byl můj čas, že jsem žila tak, jako žili ti hrdinové a polobozi, které na naší zahradě nastavěli sochaři a stavitelé pana hraběte Šporka, když tedy jsem okřála, byla jsem pyšná na to, že tady uvnitř jsem s těmi sochami spřízněná, že to jsou obrazy mého mládí, mých mladých let. Když jsem tak kráčela zmáčená deštěm chodbami, ve kterých seděly moje vrstevnice v křeslech a papučích, když předstíraly, že čtou, a tutlaly neustálý kašel, kráčela jsem pyšná, za sebou jsem nechávala loužičky, stopy deště, který kapal z mých bavlněných šatů, z mých roztrhaných střevíců, kráčela jsem pyšná na svoji chudobu, na tu svoji bídu, na to svoje promáčení, viděla jsem, jak jsem zase ta, jakou jsem byla. Stařenky předstíraly, že čtou, že si zavazují tkalouny u zástěrek, že jsou zabrány v předstíraný hovor, jen abych prošla a nemusely se na mne podívat. A já jsem věděla, že jakmile jsem se vzdálila, že se zase na mne dívají, dívají se na mne se zlobou, tak jako dřív, když jsem projela na bicyklu a zanechala za sebou ženské oči, které mi závidí . . . A tři pamětníci sedící pod skříňkou rozhlasu po drátě, když mne tak viděli zmáčenou, nabídli mi židli u ústředního topení, mnuli si ruce a dívali se na mne, jako kdybych byla mladou dívkou, tak nějak jsem je inspirovala, protože to, co říkali, jako by říkali jenom mně, zatímco já jsem zády cítila horká žebra ústředního topení a shora padající Harlekýnovy milióny, dojemné milióny, které padaly a dodávaly hlasům třech pamětníků starých časů roztřepené, unylé, zamilované hlasy. A na stropě se vzdouvala freska fauna unášejícího nymfu, oči faunovy byly žádostí opilé, byl nahý, v zástěře nesl ovoce a nymfa si byla jista sama sebou a kochala se tím, jak na fauna působí, jak je hypnotizován její nahou postavou gymnastky. A já jsem viděla, že ti tři staří pamětníci si už nemají co říct, všechno už si řekli, že čekají na mne, aby okřáli a předváděli mi všechno to nejkrásnější, co ví. Pan Otokar Rykr se zvedl a ukázal dolů, kde se starý hřbitov třpytil a leskl mramorovými pomníky, zlatými kříži, a pravil nadšeně . . . Abyste věděla, tam do kamene jsou vyryta jména slavných občanů, každý si je může přečíst, ale nikdo neví, že bez přídomků by se nikdo v těch mrtvých nevyznal. Tak Červinka-Paraplíčko měl za co děkovati své milé z venkova, kterou podaroval parazólkem, který nosila k jeho poctě při cestě do městečka, deštníčkem vždy otevřeným, ať již pršelo nebo bylo hezky. Červinka Vokoun, shlížející na svět velikýma bledýma očima, jakoby rybíma. Červinka-Patatý, našlapující na rodnou půdu svýma velikýma nohama. Nápadně častý lišej ve vlasech a drbající se Červinka neušel posměšku Drampa! Hustým kudrnatým vlasem se pyšnící Červinka-Vlna. Velké potěšení neměl ze svého jména štíhlý a vysoký Červinka-Chrt. Do houfu patřil i světácky založený a vždycky nastrojený obstarožní mládenec ekonom Červinka-Fráda. Jeho bratru přišel lid městský po jakémsi finančním neúspěchu na přídomek Pangrot. Další Červinka-Cigáro měl záhy zemřelého syna Františka-Rozsekám. Byl tu ještě krupař Potiti ráčil, Červinka-Untergleichen a Červinka-Hořejší . . . Po Červincích nezůstávali daleko Dlabačově. Nejzámožnější byl z nich znám jako Dukátový. Jiný byl vysloužilý voják, synem Dlabače-Vepřáka, recte Vepfáka, řezníka, po němž zdědila i jeho dcera špatnou výslovnost hlásek ř a s, zpívajíc na kůru hofana místo hosana. Nevypátral jsem, jak přišli ke svým epitetům Dlabač-Všivka a Dlabač-Bidlo. Význačným činovníkem Sokola byl Dlabač-Grófek, který řečnil za jednotu nad hrobem v Kolíně v roce osmnáct set sedmdesát devět a ke konci zvolal: Ať žije jeho popel mezi námi. Statný řezník Dlabač měl přezdívku Prdelatý. Početnosti dvou předchozích rodů nedosahovali Votavové. Z nich kupec Ignác Votava-Paňáca, jeho přídomek byl patrně odvozen od jeho jména Ignác, pan Nác-Panác-Paňáca, nebo od jeho dojem panáčka budící postavičky. V Palackého třídě pekařil Antonín Votava-Muzikant, milovník hudby a zpěvu, rozepisoval zpěvákům noty. Ve Svatojiřské ulici hospodařil jiný Votava s přídomkem Marnosta, pro jeho často vyslovované úsloví Marný ženský sukně. Jednomu z Voháňků, koželuhovi na Velkých Valech, zavdalo jeho zaměstnání příčinu k pojmenování Lederer. Další krupař v Palackého třídě byl zván Voháňka-Laudon. Také dva zámožné Zedrichy pokřtil lid podle svého. Jan Zedrich, majitel rohového domu na náměstí, byl zván Rohový,jeho synovec Vincenc Zedrich-Bubi. Pomenší, na jednu nohu napadající Nožka-Theer prodával po hospodách různé lahůdky. Jako vášnivý lotýnkář vyhrál jednou ambo solo. Rozradostněn koupil prase, které ihned s rodinou snědl. Ze dvou sester Taubicových, bydlících v Palackého třídě, honosila se jedna mohutným copem. Při tanci požadovala od tanečníků, aby jí kývající cop přidržovali. Proto slečna Taubicová-Držmicop. Pod přídomkem Lávka byla známa hospodyně Jana Zedricha-Rohového pro svoji vysokou postavu. Břitkou nazývali lidé milou choť Nožky-Theera pro její ostře nabroušený jazýček a hospodyně Červinky-Frády, stará panna, která prodávala kdysi v krámě, byla známa jako Nanka krámská. Původce mnoha přezdívek byl majitel statku na Zálabí Mospek či Mostpek . . . Vyprávěl pan Otokar Rykr a díval se mi do očí, a já jsem viděla, že je mlád, že tím vyprávěním se tak zmladil, že se docela podobal silénovi, který nahý tančil a unášel vzhůru nahou nymfu, jako by spadl na křeslo z fresky, která se vzdouvala na stropě. Pan Karel Výborný, starý pamětník zlatých časů, se třásl nedočkavostí, a když Otokar dovyprávěl, položil mi důvěrně svoji ruku na rameno a hovořil zamilovaně . . . Babička Pospíšilová, rozená Hulíková, devadesátiletá, vypravovala o rodině Bolenově asi takto. V její době bylo šest dětí Bolenů. Jedna dcera si vzala Františka Dlabače, druhá si vzala Červinku, třetí Antonína Hulíka, ta ale zemřela brzy po svatbě a zůstal po ní chlapeček František, otec babičky Pospíšilové, a ten si vzal za manželku Ludmilu Červinkovou, ale chlapec Vojtěch Bolen zůstal starým mládencem a žil u Červinků, otce ekonoma Frády Červinky. Pak tady byla Veronika, která bydlela na Staré rybárně, naproti Ostrovu. Byla to stará panna, zacházela zručně s puškou a jezdila stále na velké lodi po Labi. Po její smrti zdědil Starou rybárnu František Hulík. Poslední z rodiny Bolenů byla Baruška, ta bydlela u kostela asi v místech, kde býval dům pana Netušila, a ten dům věnovala otci babičky Pospíšilové Františku Hulíkovi a pak se k němu přistěhovala do Staré rybárny. Matku babičky Pospíšilové měla velmi ráda a vypravovala jí rodinná tajemství, že anglická královna Anna Boleynová byla v manželství nešťastná a uprchla se svým milencem do našeho městečka. Měla děťátko, jehož čepeček a pokrývka se dostala do rukou Frády Červinky, a říkalo se, že to Fráda odevzdal do muzea, ale babička to tam nenašla. Po Frádovi byl jeho dědicem prasynovec František Červinka, čepeček a pokrývka mohou být v jeho majetku, ale nic bližšího nevíme. Tolik babička Pospíšilová . . . Dohovořil pan Karel Výborný, měl posunuté oči tam někde na Labe, na Starou rybárnu tyčící se na břehu řeky, opředenou keřem vinné révy a starými zkazkami, hnětl mi pan Výborný hřbet ruky, cítila jsem, jak mi schnou prudce šaty, viděla jsem kolem uší, jak mi stoupá pára a vůně protivných bavlněných šatů. Příval deště se obořil na okenní tabulky, které se rozslzely, a městečko, ve kterém se zastavil čas, se nořilo do přívalu deště, Harlekýnovy milióny dál vyplňovaly chodby starého zámku svou neopakovatelnou melodií, pan Otokar Rykr tiše pravil . . . Za mých dětských let byla Stará rybárna už neobydlena. Od nepaměti obývala Starou rybárnu rodina Bolenova, která se živila rybolovem. Měla případné jméno, ježto bolen je znám jako kaprovitá ryba . . . Všichni rodu Bolenů byli prý vysokých postav, modrých očí a plavovlasí, jinak málomluvní a stále zachmuření . . . Pověst vypráví, že před dávnými lety, kdy ve Staré rybárně bydleli rybáři původem z našeho městečka, přistála v noci u rybárny loď, z níž vystoupili neznámí muži, kteří mluvili lámanou češtinou a odevzdali rybářům k výchově nemluvně a dali jim za ochotu velikou odměnu. Nemluvně mělo prý na tehdejší dobu přepychové prádlo, stříbrem vyšívaný čepeček a bylo prý zabaleno v polštáři se zlatým vyšíváním. Polštář, prádlo a čepeček nemluvněte se prý zachovaly v jedné městské rodině, pravděpodobně Červinkově. To prý byl příchod prvního Bolena do městečka, ve kterém se zastavil čas. Moje babička popisovala Verunku Bolenovou jako velikou, silnou, starou ženu, která ustavičně byla na Labi na lodi a nosila vždy s sebou pušku a kosu. S lidmi se stýkala málo a po její smrti Stará rybárna osiřela . . . Dívali jsme se všichni na okenní tabulky, po kterých v čúrcích stékal déšť, veliká kaluž, která vytekla z mých střevíců, uschla, kouřilo se mi ze sukně, ale já jsem byla dojata obrazem staré ženy, Verunky Bolenové, která ustavičně jezdila po Labi v lodi a nosila s sebou vždy pušku a kosu. Pan Václav Kořínek zatesknil . . . Já jsem se narodil na Velkých Valech v čísle dvě stě čtyřicet sedm v Zedrichově ratejně. Dědeček byl kočí u Zedrichů a nadšeným členem spolku vysloužilců, jak se tehdy říkalo, veteránů. Sloužil na vojně u hulánů devět let . . . Můj otec o něm často vypravoval. Zapamatoval jsem si tuto příhodu . . . Bylo to po čtyřiadvacátém červnu osmnáct set padesát devět, kdy rakouská vojska po prohrané bitvě u Solferina ustupovala k Veroně a tam někde za velkého parna stál u menší říčky na stráži voják. Nikde se nic nehnulo a vzduch se tetelil žárem. Voják už delší dobu přemýšlel, jak by bylo dobré trochu se ochladit ve vodě. Ohlédl se na všechny strany, v okamžiku se vysvlékl a vběhl do vody. A s rozkoší se oplachoval a najednou uslyšel ržání koně. Vyběhl z vody ke hromádce svých šatů, ale už viděl ze svahu přijíždět kavalkádu důstojníků na koních. Na ustrojení nebyl čas. Popadl čáku, nábojnici a pušku, a tak jak byl, vzdával čest doprovodu samotného vrchního velitele hraběte Gyulaie. Ten zastavil a s ním celá suita a všichni se s údivem dívali na nahého vojáka. Viděli na první pohled, že se strážný koupal, a na to byla ve válce smrt jediným trestem . . . Velitel po chvíli zamyšlení řekl . . . Budiž mu odpuštěno, protože neztratil hlavu a první jeho bylo, že popadl zbraň . . . Trpce dovyprávěl pamětník starých časů Kořínek, neustále si přihlazoval ty svoje světlé vlasy, které se mu neustále zdvíhaly, déšť bubnoval na okenní tabulky a neustále vzduchem poletovalo listí a lepilo se na okna, na sochy, když jsem byla v zámeckém parku, tak všechny mokré sochy byly olípané listy osik a červených dubů, trvalý mírný vítr, který vál z jihu, až odkudsi z Libye přicházel ten trvalý vánek, který však přinášel i hlubokou depresi, barometr poklesl tak, že celou noc sestřičky byly na nohou a roznášely utišující léky, vstřikovaly injekce a komnata Šporkové na všech čtyřech postelích v síti zakrývala čtyři důchodkyně, stařenky, které desítiletí trpěly změnou barometrického tlaku, a teď, když přicházel fén, ten něžný vítr až z Libye, bolela je celá duše tak, že už nechtěly žít. Tak nějak ten celý zámek mi připadal jako opilý, někteří důchodci raději vůbec nevstali, ti odvážnější se potáceli po chodbách, vrávorali, museli se neustále přidržovat zdí a zábradlí, ten vítr províval celým zámkem a nadzdvihoval vlasy panu Kořínkovi, ten vítr přicházel v nárazech, chvíli se zdálo, že už ustal, ale zničehonic se zvedl a protáhl krajinou v trvalém náporu a pronikal střechou a těsněním v oknech a dveřmi tak, že záclony z polyesteru se zvedaly, jako by je braly neviditelné ruce družiček, když do kroku svatebního pochodu vnášejí do kostela nevěstinu vlečku . . . Tři pamětníci starých časů, teď když vítr nadzvedával se stolečku všechny dětské laclíčky a háčkované slimáčky, a vůbec všechno to dětské prádýlko se najednou zvedlo, jako by je vytáhnul vysavač umístěný někde u stropu, zvedly se ty kraječky a šňůrky držící dětské rukavičky, chvíli zahrály na stolečcích směšné pimprlové divadýlko a pak se zase položily, pan Otokar Rykr pravil . . . To vane z Rakouska a Bavorska fén, vsadím se, že ve Vídni a Mnichově ten nápor nevydrží desítky lidí a spáchají sebevraždu, to je ten fén, který prochází i jižní Moravou, jak to je v písničce Věje vetor od Buchlova . . . večer je vinař veselý a ráno jej najdou oběšeného, protože nevydržel tak jako desítky lidí ten nápor fénu . . . Starý pamětník Karel Výborný pravil . . . To je ten vítr, který přinesl do našeho kraje duny, ten jemný písek z libyjských pouští, ten vítr nejvíc působí v krajinách, ve kterých je vápenec. Takový Mnichov je celý na vápenci, je to obrovská mísa vápence, a ten vítr přichází v máji a pak v říjnu a potom v únoru, celé město, celý ten kraj musí pít, v máji všechny pivovary narážejí Maibock, v říjnu celý týden se brání fénu Bavoři tím, že tančí a chlastají z tupláků to májové černé i světlé pivo a v únoru roztápějí ve stanech gigantická kamna a tisíce lidí slaví fašink, v podstatě ale pivem se tlumí, aby nespáchali sebevraždu. Jediná obrana proti fénu je odejet do krajiny, ve které jsou žulové hory a kopce. Regensburg . . . Dovyprávěl pan Výborný a pan Kořínek si oběma dlaněmi přitáhnul vzpurné vlasy a řekl . . . Já jednou umřu na ten fén. Je mi tak špatně, jako bych celé noci flámoval, celé noci pil řezané brandy s pivem a kouřil jeden doutník za druhým nebo šlukoval viržinko. Po fénu bolí nejen celé tělo, ale i celá duše. Srdce mám až v hrdle a nevěřím, že vydržím do rána. Ale to já znám, já to vím, já se léčím tak, že se každé ráno podívám na barometr a podle tlaku vím, jak mi bude. Ale nejhorší je, když prší a barometr ukazuje na krásné počasí. Když se srazily dvě frontální poruchy a jedna překrývá druhou . . . Já vím, že dneska všechny nemocnice v Praze, v celé republice budou mít, možná už mají, vysokou úmrtnost. A zejtra čtěte Černé kroniky. V Katalánii tomu větru, který přichází od Baleár, říkají mediteran, ten vane krajem celý týden a i mladí lidé na samotách nevydrží ten nápor na duši a zešílí, nebo se zpravidla oběsí. Je tam zvykem, že se skácí strom i s viselcem. Dostal jsem loni dopis, že můj přítel, který přijel, aby ohledal mrtvolu visící mladé dívky, zastihl plačící matku, kterou těšil, vždyť máte ještě dvě dcerky. Avšak příbuzní, kteří právě pokáceli veliký strom, který padl i s oběšenou, všichni příbuzní volali s matkou . . . Když se nám ale oběsila na naší nejkrásnější jabloni, která dávala dvacet škopků renet . . . Pravil pan Kořínek a jeho vlasy se zvedly jakoby v hrůze zrovna tak, jak u stolečku, nad kterým byl nápis Co vyrobily naše obyvatelky?, všechno to rozložené dětské prádýlko se zvedlo a naježilo hrůzou něžného vánku, který protahoval zámkem hraběte Šporka, vánkem, který přitáhnul přes Alpy až z Libye. Z kuchyně se ozvaly mocné údery na gong, bim, bam, bim, bam. Byl čas jít k obědu, ale už na chodbách bylo vidět, že více než polovička důchodců zůstala v posteli, protože většina důchodců už půl hodiny před obědem postávala před dveřmi vedoucími do bývalého hraběcího jídelního sálu, důchodci si četli znovu a znovu jídelní lístek, tím čtením dostávali větší a větší hlad, mučili se představou, že na ně vyjde možná docela malá porce, nebo maso že bude tvrdé, celou půlhodinku debatovali před zavřenými dveřmi do jídelny a převyprávěli si všechna svoje oblíbená jídla, která jim dávno dělala jejich matka, jídla, na která nemohou zapomenout, vyprávěli si svoje hostiny a zabíjačky, martinské husy o posvíceních, vánoční a velikonoční jídla, na která dodnes nemohou zapomenout . . . to všechno si vyprávěli u zavřených dveří jídelny, jen aby nemuseli myslet na svůj přítomný obrovský hlad. Dnes ale už druhý den vál fén, už druhý den byly otevřené dveře do jídelny a sem tam vešel zkormoucený důchodce, vzdychal sladce a spíše než usedal, zhroutil se do židle a loktem udeřil do talíře, který zazvonil o příbory . . .

7

Aby v sobotu odpoledne a v neděli nemusel být doma, tak Francin nejraději montoval. Montoval jen proto, aby nemusel být doma, každou sobotu si objednával nejraději dělníky z pivovaru, docela obyčejné občany, které potkal v městečku. A rozmontoval motocykl, později auto, celý motor, aby jej po půlnoci začal zase dávat dohromady, do kupy, snažil se každého svého pomocníka vtáhnout do krásy a půvabu motoru, vykládal s nadšením všechny součástky, dělníci naslouchali uctivě, duchem ale každý z těch pomocníků byl jinde, doma, v hostinci, každý si umiňoval, že montuje naposledy, a tak Francin opravdu vystřídal s velikým nadšením všechny sladovníky a všechny bednáře, všechny prosté a důvěřivé lidi městečka, nesnášel lidi, kteří četli, kteří něco ve městě znamenali. Měl rád prostého člověka, který uctivě naslouchal nebo předstíral, že má zrovna takový zájem jako Francin. Ale teprve tady, v domově důchodců, jsem přišla tomu na kloub, že vlastně tím montováním Francin prchal přede mnou, měl mě příliš rád, kdykoliv jsem se na něj podívala a zasmála se, tak zrudnul až do kořínků svých krásných vlasů, zeslábl mnou, zpokorněl, stal se armičkou a trnul, jestli se takhle usmívám na jiné muže, že jistě všichni tak jako on se do mne zamilují. A on si přál to nemožné, abych patřila jen jemu, aby se nemusel dělit s nikým jiným o moje úsměvy, o moje oči, moje vlasy, o moje slova. Teprve teď, když mi vytrhali zuby, jsem pochopila, že jsem byla pro něj bohyní, že jsem byla nad jeho síly, nikdy nedovedl na mne být hrubý, vždycky ani nemohl na mne vzhlédnout, nevydržel nikdy můj pohled, sklopil oči a štrikoval si prsty a pod záminkou, že jde pro uhlí, vyšel ven na pivovarský dvůr, aby se vzpamatoval na čerstvém vzduchu, do kbelíků nabíral dlouho uhlí z velikých hromad u sladovny, aby pak, když se vrátil, přikládal do kamen a vůbec předstíral, že něco dělá, jen aby se na mne nemusel dívat z očí do očí, a když, tak se na mne díval, jen když jsem si četla, když jsem žehlila. Nejraději mi pomáhal vytahovat cíchy a prostěradla nakropená vodou, stříkanou z mých prstů jako vodou z kropenky, vždycky jsme každý vzali cípy prostěradla, shrnuli je do dlaní, pak jsme se tahali, jako bychom chtěli přetrhnout to prostěradlo, a pak přišlo to nejkrásnější, v prstech jsme proti sobě roztáhli ta velká prostěradla a směšnými kroky jsme se proti sobě rozeběhli, dotkli se cípy prostěradla a prsty, já jsem přebrala z jeho prstů cípy, Francin vždycky byl tak šťastný, drobnými krůčky cupital ke mně a pak tanečním krokem strnul s jednou zdviženou nohou, a smál se a litoval, že jedno prostěradlo za druhým, jednu cíchu za druhou, jeden povlak polštáře za dalším ukládám do velikého prádelního koše, do kterého jsme v létě česali ovoce, desítky těch košů jablek a hrušek z pivovarské zahrady . . . Když jsme skončili, to jedině tehdy se na mne podíval, díval se-na mne dlouze, nějak nás pojilo to prádlo, nějak jsme si v těch šťastných chvílích rozuměli . . . A když montoval ty soboty a neděle dopoledne, vždycky okřál, tak nějak zkrásněl tou nocí a odpolednem a dopolednem, zatímco jeho pomocník byl bledý a měl kruhy pod očima a vrávoral, Francin se rovnal v zádech a šťastně vydechoval, někdy, když utahoval matky a šrouby, ukoptil si kůži na prstech, někdy si i kus kůže strhl, visela mu na prstě, ale Francin tu chvíli jen mávnul rukou, utrhl kousek té kůže a pracoval dál. Teprve když přišel domů, už zdaleka jsem viděla, jak mi nese ten bolavý prst, když se posadil a podíval na prst, tak blednul, ovazoval si prst a ukazoval jej každému, dokonce si musel lehnout, zafačovaný prst trčel v přítmí na posteli, a Francin naříkal, hekal, loučil se se mnou, prosil mne, kdyby umřel, abych jej pochovala v jeho rodné vesničce v Konici na hřbitově. Někdy opravdu přišel i pan doktor Gruntorád, Francin do prstu dostal zánět, hrozilo, že bude mít otravu krve, pan doktor Gruntorád bral nůžky, aby mu prořízl prst a otok . . . a Francin naříkal, volal . . . Pro smilování, doktore, udělejte něco s tím prstem, já umírám, dělejte něco pro boha . . . A pak doktor s ním musel zápasit, Francin nesnášel dotek nůžek, doktor jej musel povalit a ležet na něm na jeho posteli, a protože pan doktor býval za Rakouska vojenský lékař, tak křičel na Francina . . . To jste rakouský voják! To jste byl za Rakouska u hulánů! A Francin se s ním dál rval, tak neuctivě vracel rány a křičel . . . Takovou bolest nikdo nikdy na světě neměl, takovou bolest, jako má on, že jej bolí nejen celé tělo, ale i celá duše a že za chvilku umře, abysme všichni poklekli, že nám dá požehnání . . . Ale pan doktor zavolal naši služku, Anku z Buděcka, tu, která na všecko i do biografu chodila se sekyrou, ta přišla, položila sekyru a drapla Francina, a když se na něj zasmála a on uviděl ten její jediný zub, roztřásl se a zeslábl a doktor mu prostřihl zánět a Francin omdlel. A když od nás Anka odešla, jak Francin musel vyhledat lékařskou pomoc, pan doktor Gruntorád přivezl v bryčce svoji služku, která byla ještě ohromnější než ta naše Anka, a tu když Francin uviděl, jenom uviděl, tak se skácel a pan doktor jej léčil vleže . . . A to potom v rekonvalescenci Francin jezdil po městečku, kde se zastavil čas, postával s každým občanem, ukazoval mu ten svůj zafačovaný prst a šklebil se a vykládal a znovu prožíval tu největší bolest ve střední Evropě, tu, kterou má on, Francin, správce pivovaru, v tomhle prstě. Dokonce i lidem, kteří měli rakovinu, nebo chyběla jim jedna noha, ruka, i těm Francin vykládal a plakal sám nad sebou, že ti beznozí a bezrucí, ti s rakovinou, ti nemají vlastně žádnou nemoc, ale tahle bolest v prstě, nastavoval jim fáč před oči, to je největší bolest na sever od Alp, která potkala bývalého hulána, rakouského vojáka, který se ničeho nikdy nebál a bát ani nesměl ... Když Francin dostal chřipku, angínu, rozpálil vysoká kamna do červena a já jsem musela kolem něj běhat a obtáčet jej mokrými prostěradly a pak ležel, museli jsme každý den klečet u jeho popojíždějící postele a on nám žehnal, psal a diktoval poslední vůli, někdy stál za kamny a potil se, až skoro obhořel, aby najednou se zamyslil, horečka od něj najednou odešla, oblékl se a s výrazem člověka, který na něco důležitého zapomněl, vyšel na dvůr, pak do garáže, zvedl kapotu a zničehonic byl zdravý a montoval karburátor, nebo nějakou jinou součástku, pivovarem táhl průvan a Francin montoval, kapičku u nosu, a když přišel za pět hodin, prohlásil, že už je zase zdráv . . . V hlubokém zadumání jsem kráčela od sochy k soše, písek zámeckého parku křupal mi pod střevíci jak čerstvý sníh, prošla jsem kolem všech měsíců, které vytesaly ruce sochařů do pískovce, ani jsem si neuvědomila, že kráčím, tak jsem splývala s nahými muži nesoucími kance, mladým myslivcem, jehož třírohý klobouk se rýsoval proti modrému nebi grošovanému bílými mraky, prožila jsem životy všech těch nahých mladých žen, máj, červen, červenec, srpen, sochy, které měly takovou sílu, že ve mně vyvolaly vzpomínky na Francina, na pivovar, na naše služky. Nejraději jsem opravdu měla tu naši Anku z Buděcka, služku, která byla upřímná a statečná, která u nás byla kolik let. Každý rok ale se opila pivem, tak nějak přišla z pivovaru, kde pila se spiláky silné pivo, oči jí plály nadšením, a když se posadila, hovořila o tom, že jednou se to všechno změní, že jednou nebudou služky a nebudou páni, a že nebudou žebráci a nebudou lidé ponížení, ale všichni si budou rovni, tak stála, vlasy sčesané prstem dozadu, Anka se ráda stříhala jako mužští, zase si sedala a dál hovořila o tom a dál jí plály oči a já jsem se smála, ale nakonec ta Anka měla pravdu, protože služky už nejsou. Kráčela jsem cestičkou, nebo po pískovcových schodech, shora zámku na balustrádě mlaskaly karty a ozývalo se volání hráčů, vítězný pokřik, dvě důchodkyně v květovaných šatech se kolébaly, opíraly se o hůlky a pomalu posunovaly svoje ohromná těla cestičkou a nehybnými střevíci za sebou písek. Je dobře, že služky už nejsou, tak nějak jsem na ně zapomněla. Přicházely s proutěným košíkem, do kterého byl zastrčený deštník, vždycky byly odněkud z hor, ze Slovenska. Vždycky byly mladičké, sotva dvacetileté, styděla se ta děvčata, a přesto musela spát v kuchyni, přes kterou večer a za noci jsme museli přecházet na chodbu, z venku než jsme vešli do pokojů, museli jsme jít přes kuchyň, když byli hosté, tak děvčata seděla u stolu v kuchyni a neodvažovala se spát, tak seděla, předstírala, že čtou, protože ona si mohla lehnout do skládací postele, ale byla to děvčata tak mladičká, že se styděla, kdyby je někdo uviděl tak spát s rozhozenýma rukama a nohama, a nechat se odnášet spánkem do příjemnějšího světa, než byl ten, ve kterém žila. Je dobře, že ty služky odešly se starými zlatými časy, teprve tady v domově důchodců na ně myslím, když na ty časy vzpomínám. Je mi tak trochu hanba a ze mne smutno. Ta děvčata pracovala celý měsíc a dostávala za to byt a stravu a sto padesát korun, bydlela v kuchyni a kdokoliv vešel v devět, deset hodin večer, uctivě ta děvčata vstala, a teprve až jsme šli spát i my, tak roztáhla si takovou divnou postel, která přes den tvořila stůl, taková to byla postel, která se roztahovala jako škatulka od sirek, byla uzounká, takže se na ní muselo spát v natažené poloze . . . pořád ta děvčata přikládala do kamen, uklízela pokoje, krmila prasata a kozy, já jsem také je krmila, ale jen někdy, jen když jsem chtěla vypadat, že to také umím . . . Všechny ty naše služky za těch dvacet let a víc, když dostaly dárky na vánoce, tak v lednu přicházel telegram z jejich rodné vesničky a otec, matka, bratr naší služky oznámil, aby se vrátila domů, že někdo z rodiny umírá . . . a tak si zase spakovaly ten svůj proutěný košík, zastrčily do něj deštník a s provinilým úsměvem mi podávaly ruku, tak poklesly v kolenou, začervenaly se a vracely se domů, abych si já v únoru našla novou služku . . . Jedině tři roky vydržela u nás Anka z Buděcka, to byl vlastně přestrojený chlap ta naše Anka, cokoliv za noci v pivovaře hrozilo zločinem, u toho byla Anka, vzala sekyru, pročísla si ostříhané vlasy a řekla . . . Milostpaní, jdem na to! A šla sama, protože já jsem se bála, sama odehnala zloděje, sama zabila krysu tou sekyrou, když jí zespodu hryzala krmnou husu, sama jednou šla z biografu a měla pod sukní na štrupli zavěšenou sekyru, tam u Labe omráčila sekyrou člověka, který ji přepadl a bláhově ji prosil, aby mu dala život nebo peníze. Měla jen jeden zub, s velkým smíchem vypravovala, jak přišla o ty ostatní zuby, doma dělala kočího, a když sedlala koně, tak mu dávala hypu pěstí do boků, aby kůň vydechl a ona mohla o dírku utáhnout řemen, ale kůň se nadechnul a ona, jak držela v zubech konec řemenu, aby v tu jistou chvíli posunula o dírku, kůň vydechl tak mocně, že jí vyrval celý chrup až na ten jeden zub, který, když se smála, tak jí zlověstně plál v dásni. Je dobře, že zmizela ta děvčata, je dobře, že už lidé neposluhují jiným jako za starých časů, vždyť při představě, že bych já měla být služkou, zahynula bych hrůzou, skočila bych pod vlak . . . Avšak Francin miloval ta děvčata, a jak jsem viděla a slyšela, ty dívky i jeho. Rád s nimi sedával, rád Francin naslouchal jejich zpovědím, všechny ty služky byly na tom zrovna tak jako Francin, když byl chlapec a mladý muž, neuvěřitelně byl Francin chudičký, s Pepinem mívali o vánocích stromeček jen s jablky a koláčky, na Štědrý den mívali buchtu a bílou kávu. Francin se vždycky těšil na večer, kdy jsem šla do zkoušky, pak seděli v kuchyni naproti sobě se služkou a jeden se nemohl dočkat, až skončí ten druhý, Francin se vším, co říkala ta děvčata, souhlasil, a co vyprávěl on o svém učení obchodním příručím kdesi v Humpolci, tu děvčata křičela rozčilením, vstávala a hladila Francina a on zase hladil je . . . Někdy, když jsem se schválně vrátila dřív, než mi mohl jít Francin naproti na most, dívala jsem se oknem ze dvora do kuchyně, naslouchala jsem, o čem si ti dva tam vypráví, a zjistila jsem, že to je vlastně jedno a to samé, o čem hovořila Anka z Buděcka, když ve spilce si dala dosyta napít ležáku a ona potom stála ve veřejích a metala na mne a Francina výčitky, volala na nás, že staré zlaté časy pánů jsou sečteny a brzy bude všechno tak, jak se to nakonec stalo. Slyšela jsem tenkrát pod okny, že vlastně i Francin sdílel se služkami ten názor, ale pořád se hrozil násilí, pořád si myslel, že všichni, když budou takoví, jako byl opravdu on, že lidé a poměry se změní samy od sebe, tak, jen tím, že se páni spravedlivěji s těmi ostatními rozdělejí . . . A když jsem vešla do kuchyně, byl konec, Francin přestal hovořit, zakoktal se a odešel spát, služka zrudla a začala rozestýlat postel. A přece Francin měl tajemství! Každý měsíc jsem mu našla v aktovce tabulku čokolády, bylo na ní napsáno Chocolat du lait, pokaždé tabulky čokolády zmizely a já jsem nevěděla, komu je Francin dává jako pozornost . . . Když služka cosi žvýkala, zničehonic jsem jí stiskla ústa a donutila, aby je otevřela, ale pokaždé žvýkala křížalu nebo kůrku chleba, pokaždé ale se mi smály ty služky, pokaždé se pak dál snažily, abych je nutila otevřít ústa, dokonce se mnou zápasila ta děvčata, dlouho se se mnou rvala, aby když jsem je donutila, aby otevřela ústa, už docela přesvědčená, že tam je čokoláda Chocolat du lait, zase tam byla křížala . . . A tak jsem nedostala ani jedinou táfličku čokolády, která mizela měsíc za měsícem, rok za rokem a já jsem nevěděla ani teď, tady v domově důchodců, komu tenkrát ta léta Francin dával tu mléčnou čokoládu. Jednou jsem se předčasně vrátila večer ze zkoušky, v rozsvíceném sklepě seděla Anka z Buděcka a krájela kozám jablka, sklep se rozsvěcoval a zase zhášel, služka pištěla, potichu jsem odemkla a na chodbě u dveří do sklepa stál Francin a střídavě rozsvěcoval a zhášel a smál se a plnými ústy jedl čokoládu značky Chocolat du lait, Anka z Buděcka se ze sklepa tak smála, až křičela, Francin dál zhášel a rozsvěcoval žárovku ve sklepě a kuckal se čokoládou, šťastný a dětinský . . . Tiše jsem vyšla a vrátila se před pivovar, chvíli chodila sem a tam, abych nerušila Francinovo štěstí, protože kdybych přišla a překvapila, Francin by si začal odestlávat, najednou by jej rozbolelo celé tělo, roztopil by kamna a vlezl do postele, bral si prášky a za hodinu prosil, abych poklekla, aby se se mnou rozloučil, protože do rána asi umře . . . Kampak se poděla ta moje služka Anka z Buděcka s jedním zubem? Teď si myslím, že tu čokoládu dostávala ona, tu Chocolat du lait . . . Kráčím teď cestičkou v zámeckém parku, je tak dobře, že už nejsou služky, dvě důchodkyně v květovaných šatech sedí na lavičce, nevidím už je, ale slyším přes křoví . . . Ano, ano, pravil hlas jedné, navečer přijede a v tý síťovaný tašce ode mne přiveze urnu svý dcery. Tlustá busta ženy se vztyčila a zvolala . . . Ježíši Kriste! Kráčím dál podle soch, které už nevnímám, je dobře, že už služky nejsou, že odešly i se zlatými časy, je dobře, že služky nejsou, dobře že nejsou . . . Teď stojím před sochou Zimy, kolem vychrtlého starce docela nahého se vzdouvá kožešinový plášť, vznášející se deset centimetrů od jeho zkřehlého těla, jeho kožešinová čepice se tyčí proti nebi jako biskupská mitra, starý muž si ale ohřívá ruce nad plamínky, které vzlínají z děravého kbelíku, který přidržuje buclatý Mílek. Dvě důchodkyně táhnou dál za sebou svoje nehybné nohy, teď zahnuly do tunelu vystříhaných červených buků, zůstala po nich v písku jen stopa, jako by někdo táhnul vedle sebe dva pytle se zrním, dvě mrtvé srny . . . To je překvapení! zvolal hlas z červeného listí . . . Pak se jeďte koupat na Jadran! A druhý hlas zvolal srdceryvně . . . Ježíši Kriste . . .

8

Někteří důchodci bydlící ve starém zámku jsou trvale v moci spánku, polospánku, doktor se stará o to, aby toho spánku bylo sdostatek, aby byl útlum všeho, co se nazývá vědomím. Sestřičky sdostatek zásobují polo spánek prášky a injekcemi, dokonce jsou neustále ve střehu, kdyby se někdo příliš probouzel. Všichni ti, kteří leží, mají plínky jako děti, vlastně sestřičky, ty se starají o výměnu plín jako mladé matky, každou chvíli pospíchá sestřička a odnáší do igelitových džberů páchnoucí plíny, pořád někde teče voda, ruce sestřiček se umývají a každé ráno vyměňují prostěradla, celé hromady zmačkaných prostěradel se žlutými skvrnami, páchnoucí hromady, které se otevřeným oknem shazují na dvůr na náklaďák, který je odváží do prádelny v bývalém refektáři kláštera, tam, kde kdysi augustiniáni studovali všechno, co bylo napsáno, a oddělovali ty knihy, které jsou k užitku, od těch, které jsou nebezpečné, sál knihovny, kde je teď prádelna a kotel na . . . A pokoje jsou plné vůně jako v porodnici, vůně plínek a robátek, rodiček pracujících k porodu, ale tady v zámku se pod příkrovem těch samých vůní pracuje pomalu, ale jistě ke smrti. A sestřičky podávají prášky a dávají injekce, aby cesta nemocných ke smrti byla snesitelná, aby se o ní příliš ani nevědělo, jak některá ze stařen procitá a staví se na lokty a podívá se kolem sebe a vidí svoji situaci, okamžitě sama zvoní, aby sestřička přišla a dala nápoj a prášek, který by zahnal skutečnost a nemohoucí stařenka se zase pro bořila do polospánku ... Ostatně i většina důchodců, když chodí za pěkných dnů parkem a dvorem, taky jen v polospánku, protože není už kam jít, tolik jich postává a dívá se na otevřená vrata, mohl by jít, kam by chtěl, kam by mohl, ale je to jako se zpěvavými ptáky, když se zapomene zavřít drátěná dvířka drátěné klícky, tak chodí staří lidé sem a tam, někdy se vydají do městečka, ale uprostřed aleje se jim zastaví čas, ztratí cíl, není důvod jít dál, a tak se zase vrací, už se mu nechce jít ani na pivo ani na kávu, nechce se mu vidět trh na holuby, otevřenou cukrárnu, mladé lidi, důchodce se vrací nazpátek, otevřená gigantická brána s ohromnými zelenými kováními, jako křídla samotráckého vítězství jsou otevřena, jedno mocné mávnutí a důchodce se vrací nazpět, protože starý člověk už opravdu nemá kam jít, a když, tak nazpátek, do vzpomínek, do srdce života, který kdysi byl realitou zrovna takovou, jako . . . co? Ráda jsem potkávala dva důchodce, kteří vykročili stejným krokem, tak zvesela, oba měli hůlku a pohybovali jí do rytmu kroků jako stírače auta, dokonce o tom věděli, proměnili se ve dva spřažené pohyby stíračů, tak kráčeli žertovným krokem a dělali opičky, ksichty, tvářili se pitvorně a rozveselovali ty ostatní, sedící a čárající si do písku svoje šifry, svoje nesmyslné čáry provázející rytmicky svoje na nic nevztahující se myšlení . . . Milovala jsem důchodce, který trpěl tak zimou, že i v létě nosil zimník, posedával před bránou a díval se upřeně alejí dolů, až k samému kostelu, kde bylo vždycky světlo, slunce, kde končily sevřené koruny kaštanů, měl zimník a dvě palcové rukavice svázané jednu s druhou provázkem, který se táhnul uvnitř kabátu přes ramena a rukávy a na rukavice, aby je neztratil, tak jak to dávaly matky dětem, tak jak mu to udělala jeho manželka, když jej sem přivezla . . . Zamilovala jsem si stařenku, která, když za noci přicházely nápory větru a vichr třásl celým zámkem a tloukl vyraženými okenicemi, sbalila si svoje cennější věci a sestoupila oblečená a připravená, s deštníkem na kufru, v sepjatých rukou občanskou legitimaci, byla to stařičká Němka, která před válkou bydlela u Pecru, když přišel odsun, řekla, bylo mi skoro třicet let, byla jsem stará panna, tak na jistou hodinu a den, bába, která měla pod komandem celou tu naši osadu, která měla jen šest čísel, bába nařídila vydrhnout všech šest stolů, na stoly poručila na ubrousek položit čerstvý chléb a nůž, vedle na talířek kousek čerstvého másla a pak, jak ta stařena, která vedla celou tu osadu v hlubokém lese za Pecrem, poručila, aby všech šest rodin stálo před šesti domečky, každá matka aby měla v ubruse převázáno to nejcennější a občanské průkazy a doklady v prstech, vyprávěla mi bez pohnutí ta Němka, že už tenkrát musela poslouchat tu Ohmama, musela jí odvádět tak jako ostatní z té osady peníze a teprve Ohmama rozdělila každé rodině tolik, kolik uznala, že potřebuje . . . A tak v poledních hodinách tenkrát v roce čtyřicet pět sedělo šest rodin před staveními, ve kterých uhasla kamna, Ohmama se najednou rozmyslila a vešla do každého stavení a zastavila všechny hodiny a pak teprve vyšla, přijeli úředníci odsunu a Ohmama bez slzy nastoupila do auta . . . Pravila ta německá stařenka, já jsem pak utekla z vagónu a žila jsem v Broumově jako přadlena ve fabrice a teď jsem v důchodu a jednou za čas se jedu podívat na úvoz tam u Pecru, naše stavení jsou chaty, seděla jsem na stráni a mladý muž mne pozval, abych šla dál, abych se nebála, protože uhádl ze mne, když jsem tak seděla od rána do poledne, abych vešla a vzala si z toho, co zbylo, co je možná moje, ale já jsem zrudla hanbou a utekla jsem do lesa. Pravila mi ta Němka, která kdykoliv se odněkud ozvala rána, když spadl komín, když vichřice pokácela starý dub, který mocným úderem otřásl zámkem, tak ta Němka sbalila svoje nejcennější věci do starého ubrusu a seběhla dolů, do vestibulu, posadila se pod staré pendlovky, držela občanský průkaz a čekala, že se něco hrozného stane. Dokonce ustrašena se zvedla a otevřela zasklenou skříň a zastavila pendlovky . . . Když přišel konec války, pivovar, ve kterém Francin dělal správce, ten pivovar byl znárodněný, akcie všechny byly prodány dělníkům, i strýc Pepin měl tři akcie a křičíval celé dny a noci na mne a na Francina, teď je milionář on a milionáři jsou dělníci, stál na prahu a všechno, co měl proti nám, hulákal strýc Pepin, že teď je pánem on a dělníci, že teď ho nikdo nebude vykořisťovat, že teď může propustit Francina i on, že teď je milionářem on, sladovník a bývalý obuvník, že záleží jenom na něm, jestli Francin nepůjde požahovat sudy a v zimě ledovat, že teď nás vystěhuje a že my půjdeme bydlet do šalandy a on bude bydlet v pěti pokojích, že teď je tady závodní rada a ta rada je bývalá správní rada pánů, že teď dělníci budou každý měsíc sedět v zasedací síni u velikého stolu, který je potažený zeleným plátnem jak biliár . . . A já jsem byla bledá a strýc hulákal a smál se a třásl akciemi znárodněného pivovaru, a když jsem pak kráčela městem, viděla jsem, že já jdu sklíčená, zatímco ženské městečka, ty všechny, které jsem krušila dvacet pět let svým úsměvem a svým oblečením podle Elegante Welt, jak teď se usmívají ony, jak jdou, jak se nesou, jak jsou pyšné nad tím, že pivovar je dělníků a že se proslýchá, že se budeme brzy stěhovat, že nás vystěhují, že teď v pivovaře budou bydlet jen ti, kteří skutečně pracují. A když jsem se vrátila do pivovaru, tak předseda závodní rady stál před panem podstarším a volal na něj, My už nepotřebujeme nad sebou dráby, už nepotřebujeme nad sebou pana France ze zámku, my si ode dneška budeme rozdělovat práci sami. A pan podstarší ještě odsekl . . . Já jsem byl jmenován vaším představeným, dokud je správní rada, budete poslouchat mne! Stála jsem zasažená, bednářský mistr byl vážný a přísný. Pravil... Jenomže jste zaspal dobu, ode dneška je pivovar národní podnik, pány jsme teďka my, já jsem předseda závodní rady . . . A bednářský mistr udělal rukou gesto, kterým se dělil svět, pan podstarší běžel za ním a naříkal . . . Ale já jsem přece z vás, já jsem s vámi pracoval tady, ve spilce jako spilák, taky jako dělník . . . Vzal bednáře za rukáv, ale ten se mu vytrhl a bednář zvýšil hlas . . . Byl jste vždycky proti nám, vždycky jste chtěl to, co chtěli páni, a nejen to, ještě jste se na nás vytahoval a to vám odpustit nemůžeme, dokonce odpustit nesmíme . . . Pan podstarší se ještě pokoušel bránit . . . Ale vy jste mne nepřijímali! Bednářský mistr se otočil, zvedl ruku a zasmál se . . . Nepřijímali, přijímali vás páni, ale my, dělníci, my vás propouštíme, výpověď jsme už dali na poštu, nejlepší bude, když zůstanete už doma, do pivovaru mezi nás už nechoďte . . . A pan podstarší tenkrát odcházel s očima plnýma slz, neměla jsem ho ráda, on asi také neměl rád mne, ale nemusela jsem se příliš namáhat, aby mi došlo, že vlastně jeho osud je spjatý i s osudem naším, vždyť jsme patřili k té samé třídě, k lidem, kteří vedli pivovar, poroučeli dělníkům, ne že by chtěli, ale poroučet museli, protože za společenstva s ručením omezeným, placeni. Uvědomila jsem si tu chvíli, že já jsem svým životem čtvrt století a víc rozčilovala všechny ty ženské v městečku, manželky, které bydlely v kuchyni a jednom pokoji, vlastně jsem provokovala svými třemi prasaty ty manželky nádražáků a dělníků z trati, které, aby dostaly lacinější sádlo, tak se jim vyplatilo, aby na režijní lístek si sjely do Prahy a koupily lacinější sádlo, aby koupily v Praze lacinější bůček, zatímco já jsem měla kbelíky sádla a uzeného z prasat, které jsem vykrmila odpadky z pivovaru, mlátem a kaly, akorát jsme se podobaly v tom, že ani já jsem nejezdila nikam na dosolenou tak jako ony, které o prázdninách jezdily v režii s kbelíky trhat ostružiny a maliny a borůvky . . . Ale pan podstarší už do pivovaru nesměl. Na podzim jsem se rozhodla otrhat jablka, ořechy a hrušky, zrovna jsem stála se dvěma najatými důchodci na žebřících a trhala do košíku to deputátní ovoce, když přišla paní podstarší a vylezla na můj žebřík a trhala si jablka do svého košíčku, plakala a naříkala, že tohle je její strom, ten patřil třicet let jí jako deputát. A já jsem podlehla zlosti, která do mne vjela, a povídám, to bejvalo, teď pan podstarší je propuštěný, teď všechna ta jablka a hrušky jsou naše, celá ta polovička, a tenhle řehtáč soudkový, ten je v naší polovičce! A oškrábala jsem střevíce o šprycl, bláto padalo paní podstarší do tváře, ale ona jako pominutá se drala a trhala dál jablka, na která dosáhla, žebřík se nakláněl a ve větvičkách proklesl tou vahou dvou těl, ale paní podstarší se drala dál a výš, několik hromad jablek zářilo na trávníku pod starými stromy, ale paní podstarší vystoupila o šprycl výš, já jsem sestoupila o šprycl níž a šlápla jsem jí na hřbet ruky, která se držela špryclu, a tu ona, docela smyslů zbavená, chytila se mne za sukně a vytáhla se po několika špryclích do takové výšky, naklonila se, aby dosáhla na jablka, avšak větve v korunách povolily, jablka padala a žebřík šikmo se svezl po větvích, srážel řehtáče soudkové a padaly jsme zvolna na zem, a paní podstarší upadla na mne, odstrčila jsem ji od sebe, košíky s jablky se vysypaly, paní podstarší si nahrnula z mých hromad do košíků jablka a vysypávala je do vozíku, nechala jsem ji nahrabat si, kolik chtěla, ale pak jsem jí vytrhla vojku a převrátila vozík plný jablek do mé hromady a tak jsme proti sobě stály, zúžené oči a potěžkávaly jsme prázdné košíky jako zbraně, vyčkávala jsem tu nejvhodnější chvíli, abych zaútočila mocným úderem košíku shora, abych rozhodla zápas ve svůj prospěch, abych obhájila těch za dva dny natrhaných deset metráků jablek, když od sladovny vyšli tři dělníci, vedl je bednářský, a rovnou kráčeli podzimní trávou k hromadám jablek, paní podstarší toho využila, že jsem se dívala na příchozí, strčila do mne. Padla jsem na hromadu jablek a vztyčila jsem se rychle a vší silou jsem povalila paní podstarší a napřáhla jsem košík, ale bednářský mistr mne vzal jemně za ruku a řekl... Tak deputát skončil, zahrada a ovoce je naše. I ty hromady, dokonce i ty žebříky a koše, všechno je naše. Ode dneška budeme česat ovoce a ořechy my, máme děti, vnoučata, a i kdybychom je neměli, zahrada patří teď nám všem, protože nepatří už pánům . . . Paní podstarší se zvedla, dívala se s rozkoší na tři dělníky, usmívala se na mne, zatímco já jsem zesmutněla, dva penzisti, které jsem dva dny krmila a podávala jim lahve piva, každý večer jsem každému zaplatila a dala košíček jablek, před chvílí ještě skryti v koruně panských jabloní, teď sestoupili s plnými koši, postavili se k paní podstarší, a tak jak ty dva dny mi říkali milostivá paní a usmívali se zdvořile na mne, když jsem jim podávala maso, pivo a chléb, teď stáli a dívali se na mne zrovna tak jako tři dělníci, zářila z nich zloba nad něčím, co jsem způsobovala já, byli pohoršeni, já jsem byla pro ně někým, kdo by na světě neměl být, dívali se teď všichni na mne, a já jsem měla pojednou dojem, že kdyby neměli trošku studu, že by mne začali bít, že dokonce by mne bili tak, abych už na světě nebyla, že by bylo líp, kdybych odešla nejen teď do deputátního bytu, ale bylo by líp, kdybych se s Francinem odstěhovala, protože nastal nějaký docela jinačí čas, v pivovarské zahradě zrovna tak jako v městečku, do kterého jsem jezdila čím dál míň, protože jsem od konce války měla nepříjemný pocit, že mne lidé přestali mít rádi, že jsem pro ně průhledná, dívali se skrz mne, jako bych nebyla . . . Teď prší, už druhý den v domově důchodců prší, sedím u okna, po kterém se řinou krůpěje stékající vody, dole je vidět městečko a růžové hradby a růžové uličky, růžový chrám promodralý deštěm. Prší, ale už odkudsi na západě oblohy proudí růžové světlo, tam někde už do deště vyšlo slunce, je to chvíle před tím, než se objeví duha, vzduch je plný oparu béžových mlh. Na chodbách skříňky rozhlasu po drátě něžně vyhrávají Harlekýnovy milióny, vlastně polovička žen v domově důchodců jsou stařenky z městečka, všechny jsem téměř znala a ony mne, jsou teď na tom zdánlivě daleko líp, než jsem já, mají umělý chrup, jsou čistotnější než já, česají si pečlivě vlasy, zatímco já jsem ostříhaná jako z polepšovny. Co si asi tak myslí, když mne tady vidí v bavlněných šatech, když mne vidí, jak neustále jsem na cestě, jak neustále se procházím, prohlížím si zvědavě stropy a stěny zámku, stojím před gigantickou uměleckou branou, vzhlížím na portál a neustále se divím . . . Avšak já dobře vím, že tak jak to bylo za starých časů, tak i nyní mi ty ženské neodpustily, nemohly mi odpustit, že jsem byla paní správcová, že jsem se ráda oblékala . . . Neodpustily mi ty stařenky i nyní, kdy se zase liším od nich, kdy na sebe nedbám, neodpustily mi i to, že ony se rády dívají na televizi, dokonce v ní nacházejí nejen zábavu, ale i poučení, zatímco mne nikdo neviděl se jen podívat na obrazovku, jako bych se dívala na tapetu bývalého zámku . . . Nechodila jsem ani na přednášky, které pořádali osvětáři z městečka v zámku, dokonce mne nikdo neviděl, abych si četla . . . a tak jsem se zase lišila od těch ostatních, zase jsem se vyčlenila z jejich společenství. A tak nějak jsem byla hrdá na to, že jsem ta, která jsem, dokonce dvě stařenky si koupily a nosily džínsky, předváděly se přede mnou, ale já jsem kráčela nevšímavě dál, schválně mi nadešly, pozdravily mne, odpověděla jsem na pozdrav, ale nesla jsem se dál, zrovna tak jako když jsem byla milostpaní, strojila jsem se podle Elegante Welt, dokonce jsem tady v zámku bydlela ne tak jako ostatní, po čtyřech a osmi, ale měla jsem pokojík, ve kterém jsem bydlela jen se svým manželem, tedy vlastně jsem bydlela, jako kdybych žila v pivovaře ve čtyřech pokojích . . . Teď vyšlo slunce, déšť se rozsypal na městečko, kdosi otevřel na chodbě okno a vlající záclony cedily vlhký voňavý vzduch, fresky na stěnách i stropech zaplály barvami, kráčela jsem čistou podlahou a z chodby zalité zlatými a růžovými paprsky jsem opatrně a dojata nahlížela do sálu, postupně jsem uviděla osm lůžek, na kterých ležely stařenky, staré paní, které už neměly sílu se zvednout, vzpíraly se lokty, ale prolomily se a klesly na polštář, zahaleny lehkou přikrývkou, která je tížila jako bílý náhrobní kámen, pomník . . . Avšak v tom bývalém hraběcím sále se na stropě pnula ohromná freska s cípy v rozích, freska, na které desítky mladých a nahých žen, okem plným milostnosti se dívají tam někam směrem, kde je jejich milenec, mladý muž, který není zatím vidět, který však je už na obzoru, odkud přichází, dívala jsem se střídavě na strop a na lůžka, kde stařenky si utíraly ústa a jejich oči se na mne dívaly vyčítavě, docela upřímně mi záviděly, že já chodím, že já si sama posloužím, dokonce si přály, abych se jim jen v očích, ale přece jen posmívala, aby mi mohly říct všechno to, co si o sobě, o domově důchodců, a vůbec o životě myslí . . . Avšak nad nimi byly desítky nahých žen vznášejících se a plujících v čisté smyslnosti, ženy, které nedovedly a neměly důvod tajit to, v čem pluly, ve šťávách mužských pohledů . . . A ty ženy na fresce stropu oddělení pro nechodící ženy, ty krasavice byly obletovány božskými Mílky, nahatými baculatými dětmi, andělíčky, kteří rozsypávali na milenky květiny z rohů hojnosti, oleandry a kamélie a květiny, které rostou u Středozemního moře, které jsem mívala za oknem v květináčích . . . Mílci, andílci, poletující freskou jak mužská semena, jak začátek lásky, ze které se rodí krásné děti . . . Dívala jsem se a trnula jsem bezostyšnou smyslností těch mladých nahých žen a přála jsem si, možná že si to přálo i těch osm stařenek ležících na bílých postelích a dívajících se vzhůru, aby jednou, až nadejde čas, aby ze stropu se naklonily ruce některé z těch žen a podaly mi prsty a vytáhly mne z umírajících prostěradel nahoru, do ženského nebe, mezi sebe . . . tak jako moje matka, když umírala, měla představu, že hřmí varhany a s nebes se k ní sklání Panna Maria, podává jí ruku a vytahuje ji nahoru, když napřed o ni zavadila svým modrým rouchem . . . A vycouvala jsem s planoucíma očima z oddělení pro nechodící stařenky, pak jsem stála na chodbě, držela jsem se prsty polyesterové záclony a dívala jsem se z toho druhého patra přes řeku tam, kde se tyčil béžový pivovar; kde jsem byla šťastna, avšak co to je a co to bylo to moje štěstí? . . . Z pivovaru zmizel pan podstarší a jeho paní a pak dostal výpověď i Francin. Tichounce namítal ... Ale já jsem nikdy nedělal pána? A předseda závodní rady pravil mírně . . . To ne, pane správče, to ne, nedělal jste pána, byl jste opravdu na nás hodný a laskavý, ale to vám dneska spíš přitěžuje, máme vám to za zlé, svou dobrotou jste lámal ty slabé mezi námi, a tak pomáhal jste je držet na uzdě, rozumíte? Francin zavrtěl hlavou a pravil . . . Nerozumím, ale chápu to a vím, že se podle toho zařídím . . . A předseda závodní rady pravil s ulehčením . . . A taky hned začněte vyklizovat garáž, auto je na špalcích, tak si ho odtáhněte, všechny kanystry a náhradní díly taky, jinak vám to vytáhneme sami a postavíme za pivovarskou zdí . . . A Francin pak naposledy vešel do své kanceláře, vybral si zásuvky z amerického psacího stolu, rozsypával všechno, členové závodní rady také se přišli podívat, kochali se, jak Francin vysypává lahvičky s inkoustem a arabskou gumou, která se rozlévala, nikdo mu nepomohl, každý jen stál a díval se tak, jako by viděl srážku vlaků, havárii auta, přírodní katastrofu, nikdo jej nepolitoval, nikdo mu neřekl, protože viděli a dívali se na obraz, o kterém jen snili, obraz správce pivovaru, který s hanbou odchází a na jeho místo přichází vítězný nový ředitel, který je odpovědný jenom jim, dělníkům, závodní radě . . . A když Francin v koších na prádlo odnášel ty svoje psací potřeby, i ty svoje troje glotové nástavce na lokte, aby si neumazal košili, nikdo mu nepomohl, nikdo mu ani neotevřel dveře, tak Francin oběma rukama držící ucha proutěného koše a bradou přidržující až po krk navrstvené staré kalendáře, musel položit na zem ten koš, sám si otevřít, přidržet špičkou botky pootevřené dveře a potom zdvihnout koš a kolenem rozletět dveře a prosmýknout se ven . . . A když se vrátil pro poslední své věci, vzal ze skříně i ty dvě staré bachraté lampy na petrolej, s kulatým knotem, ty lampy, které když svítily, tak bzučely a vydávaly takové teplo na píšící ruce, tak dělnický ředitel pravil . ... Ty lampy ale nejsou vaše, ty jsou v inventáři pivovaru, který jsme se vším všudy přejali do vlastnictví my . . . Píchnul se do prsou a Francin se začervenal a prosil . . . Já ty lampy koupím, ty lampy jsou svědkové mých starých zlatých časů, kdy jsem byl šťasten . . . Ale ředitel trval ... Ty lampy jsou naše, nahrabal jste si v pivovaře dost, postavil jste si vilku, zatímco my jsme žili z žebračenek. Jen si vzpomeňte na šalandu tady u nás v pivovaru, na Pepina, váš vlastní bratr jak tam měl kavalec vedle slaďáka Máry, na naše děti v deputátních dírách, kde v zimě zamrzala voda v kamnovci na plotně, jen si vzpomeňte, jak jste byl plný starostí, abyste nenarazil, pořád abyste si nikoho ve správní radě nerozhněval . . . ale koneckonců, co myslíte, soudruzi? Budeme velkorysí, tak si ty lampy vezměte, jako pamětníky pro vás zlatých časů . . . Francin odnášel si svoje poslední věci, ale ředitel za ním volal až na dvůr . . . Protože ty vaše časy se už nikdy nevrátějí, rozdělili jsme si akcie my, my jsme teď milionáři, akcionáři pivovaru jsme teďka my . . . protože nejen je náš pivovar, ale jsou naše všechny sladovny, všechny lokomotivy, všechny banky, všechny chmelnice, všechny továrny, všechno . . . A zabouchnul dveře a Francin si odnášel svoje poslední věci . . . Stojím na chodbě zámku, dívám se na čistou podlahu, co je lidské štěstí? U čeho číhá neštěstí . . . Kdosi stojí přede mnou, jeho dlaň mává a zrcadlí se mi ve tváři, ano, je to pamětník starých časů pan Otokar Rykr, který s radostí mi pravil ... Za starých časů městečka, kde se zastavil čas, v hostincích se soustřeďující ruch býval v nočních hodinách velmi rušný a končíval až za kuropění, čemuž při tehdejší láci dobrého piva, pravého malvazu, nebylo se co divit. Tenkrát opravdu to byl tekutý chléb. Vysedáváni se zúčastnili i vážení občané, mladí i staří. Byli mezi nimi stateční pijáci, z nichž četní dovedli vypít na posezení hladce dvacet pět i více půllitrů. Vrcholem pitky bývalo pití ze společného dvoulitru, tupláku, někdy v podobě skleněné boty, buršácký zvyk, vyžadující od pijáka určité zručnosti, neměl-li se při pití polít. Pitka bývala zahajována ustáleným obřadem. První piják pokřtil náležitě dvoulitr trojnásobným plesknutím plochou dlaní od shora dolů tak, aby nevystříkla ani kapka. Načež za hlaholu . . . Glo, glo, glo . . . gloria, tak se to pivečko pívává . . . pil, pokud mohl. Poté následoval soused. Čím víc kdo vypil na jedno nasazení, tím větším býval rekem. Držíce se dva a dva vzájemně rukama pod paží a zvedajíce jimi současně k ústům své sklenice, připíjeli si na bratrství vypitím piva ex, čili až do dna . . . Pro nedostatek řádné kavárny dokončovali pivní hosté své noční sedánky v jednom ze čtyř lokálů s dámskou obsluhou U Krystlíků, naproti bývalému pivovaru, sedávali nejraději v kuchyni při černé kávě ve skle po deseti krejcarech. Občas se trousívali domů, až když vycházel z blízkého děkanství pan děkan sloužit ranní mši . . . Pravil pan Rykr, pamětník starých časů, pohladila jsem mu hřbet vrásčité ruky, ale on věděl, že chci být sama, že chci dál ne snít, ale znovu a znovu si promítnout všechno to, co se stalo . . . Už dávno se setmělo a já jsem v zadumání stála na vlhkém schodišti, pískovcové sochy mizely v soumračném večeru, avšak tam na severním nebi, nad obrysy mohutných osik a dubisek na nebesa zářilo a vyzařovalo veliké město, náš vojenský tábor tak, že nebesa narůstala zářením s přibývající tmou, jak polární záře. Tam někde za lesy a kopci svítil mohutný vojenský tábor s letišti a správními budovami, podniky a ubikacemi, biografy a jinými osvětlenými kulturními středisky . . . A tím světlem, přicházejícím jakoby buzarem přes kopce a lesíky, rozsvětlily se i sochy v alejích červených buků, těla těch pískovcových mladých žen byla potažena mlhou večera, jako by ty mladé ženy byly po koupeli a natřeny voňavými mastmi se připravovaly jen a jen ke hrám lásky, jejich nyvé pohledy byly plné touhy a já jsem najednou věděla, že jsem toho tolik v životě prohrála, než jsem se stačila rozhlédnout, tak všichni mladí muži, kteří mne tenkrát milovali, že zestárli jako já, která tady stojím před něžnými sochami osvětlovanými vojenským městem, tam kdesi za kopci a lesíky, městem, kterému říkáme naše Chicago . . . Peříčko stoupá vzhůru ke hvězdám a já už teď žiju jen v samém štěstí.

9

Harlekýnovy milióny jako cukrová vata vyplňují mezery mezi zprávami z celého světa i domova, přednáškami a hlavně dechovou hudbou, jedině dechovka zaujme některé stařenky a starce natolik, že zbystří, tak nějak se narovnají, do taktu ve vzduchu vyťukávají rytmus tak, že se jim zajiskří v očích, avšak zprávy téměř nikdo neposlouchá, nebo naslouchá nějakou zvláštní signální soustavou, jenom to, co chce kdo slyšet. Mívám dojem, že kdyby byla vyhlášena válka, že v domově důchodců by to nikdo nevzal na vědomí, obzvláště když je čas přípravy k obědu. Ten oběd je každý den téměř sváteční, je to chvíle, na kterou se každý těší, kromě těch, kteří mají polámaný žaludek a játra, avšak i ti s tím samým nadšením se těší na nesolenou a nepepřenou polívku a jalovou kaši. Už skoro hodinu před obědem se důchodci připravují, dívají se netrpělivě na hodiny a raději každý se prochází na chodbách, když je pěkné počasí venku, pět minut před tím, než se otevřou vysoká, téměř čtyřmetrová křídla dveří, už stojí ve frontě a dívají se nepřítomně před sebe, polykají sliny a nemluví. A když se otevrou dveře, každý co může nejrychleji, nejvíc se derou dopředu ti, co kulhají a padají na svoje místo u stolu, někteří aby nemuseli myslet a trápit se myšlenkou na jídlo, tak pečlivě si čistí do ubrousku zabalené příbory, pečlivě cídí talíř na polívku, natáčí talíř po světlu, aby bylo vidět, zdali je opravdu talíř dokonale čistý, tu chvíli po stropě a stěnách se rozzáří stovky matných světel, reflexy porcelánových talířů, reflexy cíděných lžící, stovky zrcátek běhá po obrovské fresce, která přikrývá celý strop bývalého hraběcího sálu velikého jako nádraží, obrovská vzdutá plachta pomalovaná uprostřed jezdeckou bitvou, řecká vojska s chocholy sekají do těžkých oděnců Peršanů, meče se blyští, všechny fáze jezdecké bitvy, umírající, padající lidé i koně, všechno je propojeno bojem a řeží, uprostřed Alexandr Veliký s planoucím okem rozdává rány mečem a jeho falanga se dere a trhá nepřátele s koní, stovky obličejů zkřivených vášní boje, stovky těch, kteří mají v prsou, krku smrtelnou ránu mečem, padají s koně, ale ještě v té chvíli se dívají na svého velitele, který rozdává rány mečem a rozsévá zkázu a současně důvěru všech jeho bojovníků, že bitva nakonec se musí vyhrát, dokonce je tady starý bojovník, který svým životem zachraňuje svého velitele, rozťatou hlavou, která to dostala místo jeho pána, padá s koně, aniž jeho velitel o tom co věděl, meče se blýskají, stovky paží vedou ránu proti ráně, stovky kopí, stovky štítů s řinčením odvracejí rány, celý ten strop jídelny domova důchodců je plný sténání, výkřiků, lomozu, třesku a ržání, protože i koně jeden proti druhému bojují, hryžou se . . . avšak dole u stovky stolů sedí čtyři sta důchodců, a že ještě se nenalívá polévka, čistí si znovu svoje talíře a čtyři sta talířů se ligotá, svými porcelánovými mělkými dny osvětluje jako pátravé kužele reflektorů celou tu bitvu, nikdo se nedívá vzhůru, ani Francin ne, jedině já se dívám a žasnu nad tím, co vidím, čeho jsem svědkem, je to víc než biograf, biograf je pro každého, každý si zaplatil, tak se dívá, aby si přišel na své, tady se nedívá nikdo, jedině já jsem poctěna tím, co vidím . . . Francin, ten už od rána po slouchal všechny evropské stanice, tady to jej nezají má, tady v domově důchodců je jen jeho tělo, duchem je pořád pryč, je ve všech stanicích rádia, kde se zprávy podávají česky, bloumá a umísťuje podle Ottova Atlasu na mapách celého světa všechny ty zprávy, které slyšel, je na tom zrovna tak jako hráči mariáše, dívá se na hodinky a trne, aby stihnul zprávy, aby nepřišel ani o minutu . . . usmívá se někdy na mne, tak nějak zdálky, dívá se na mne s despektem, já to vím, že já žiju tady, jsem duchem s tímhle zámkem, z balkónu se celé hodiny dovedu dívat na městečko, ve kterém jsme spolu žili . . . a je tady polívka, děvčata z kuchyně přinášejí mísy s kouřící polévkou, čtyři sta párů očí se zvedá a všechny ty oči jsou plné nadšení, sběračkou si každý nalívá, těm, kteří mají parkinse, těm nalévají ti druzí, celý sál je zaplněn parou desítek mís, hlukem šoupajících se střevíců, bot a bačkor, cinkotem netrpělivých lžiček, vnímám ty zvuky současně s tou plachtou vzdutou v sále jako gigantická fůra sena, a pak je slyšet netrpělivý cinkot lžící, údery lžiček o porcelán talířů, srkání, mlaskání, říhání, údery solniček o hranu talíře, nad talířem skloněné brýle, házející velké reflexy sálem, plným stříbrných rybek, obrouček, obličeje téměř dotýkající se bradou talířů . . . čtyři sta lebek se kývá do rytmu polévky, která po lžících stéká hrdlem do žaludků, všechny žaludky, i ty, které jsou nemocné, s ohromnou chutí polykají tekutinu zdobenou nudlemi a i zeleninou, hltavost v téhle první fázi je neuvěřitelná, dokonce ani děti nejedí tak hltavě jako důchodci, hlavně ti, kteří mají zažívací potíže, nikdo nejí tak hltavě jako člověk s vředem na dvanácterníku, jako ti, kteří mají snížený žaludek, žaludeční nervózu, ti se nemohou ani dočkat hlavního jídla, mučí se představou, zda na ně dneska vyjde ten nejhezčí kousek masa? Zda si budou moci přibrat knedlíky? Omáčky? A zatímco na stropě mladí muži se vraždí se zrovna takovou chutí, s takovou záští si nepřejí žít, zatímco na fresce na obvodu jezdecké bitvy se připravují lehkoodění řečtí vojáci, bosí a s kopími, krátkými mečíky a ohromným štítem posázeným pupíky na poslední rozhodující zásah, na svoji chvíli, aby lehce dorazili těžkooděné Peršany, tady dole v sále se přinášejí na talířích hlavní jídla, knedlíky s masem a omáčkou, shora sestupujících čtyři sta talířů a vzhlížející oči, plné nadšení až do té chvíle, než talíř je na stole, a když je porce odpovídající očekávání, nadšení se stupňuje, když maso je jen flaksa, nadšení pohasíná, zvolna se mění v udivení, pak rozhořčení, pobouření, rozhlížení se po kouscích masa těch druhých a pak nože cinkají, vidličky vznášejí kousky masa a knedlíků, žvýkání, polykání . . . Někteří mužští ještě mají ten zvyk, několik desítek mužů, v poslední chvíli si někteří vyndávají zuby, dělají to tak nenápadně, snaží se být tak nenápadní, že skoro každému, než ten umělý chrup uloží do kapesníku, spadne na parketovou po dlahu s třeskem, provinilé tápání, a pak docela červený a zahanbený důchodce zastrkává umělé zuby i s kapesníkem do kapsy, desítky dalších zase vytahují zuby z kapsy a nasazují si je, a tak oběd je plný cinkání lžic a nožů, vidliček, třeskotu talířů a pádů umělých chrupů . . . A zase všichni hltají jídlo jako o závod, do cela ta bitva Řeků s Peršany jako by přešla dolů, místo mečů a kopí a štítu se tady používají lžíce a nože, vidlička a ubrousek . . . A když všichni dojídají, ti, kteří dojedli první, kteří dorazili i to, co jim nabídli ti, kteří nesnědí víc než polovičku, tak náhle nastává otupení, najednou jedlíci procitli, teprve teď vyšli z mračna jídla, teprve teď se začínají stydět, když si uvědomují, jak hltavě jedli, jeden se dívá na druhého a vyptává se v očích těch druhých, zda je neurazil tím, jak hltavě jedl, avšak všichni jedli hltavě, všichni, i ti, kteří mají potíže, ti jedli nejhltavěji, proto ti teď naslouchají svým útrobám, svému břichu, jestli tam toho není přespříliš, jestli nenastanou potíže, naslouchají a polykají prášky, berou si sodu. Ti, kteří hrají mariáš, už si balí moučník do ubrousku a plni nadšení vstávají, snad si ani neuvědomili, že jedli, vůbec se nesoustředili, myšlenkami každý hráč je zase u karet, ti, kteří za dopoledne prohráli, prahli, aby dostali nazpátek aspoň to, ti, kteří vyhráli, tak se usmívají a umiňují si, že to, co vyhráli, ještě zvětší o další výhry, Francin se podíval na hodinky, ano, v půl druhé bude naslouchat opět zprávám z celého světa . . . a Harlekýnovy milióny znovu začaly vyplňovat, zamlžovat sál a chodby a cestičky podle zdí houslovou vatou, něžnou a tesklivou hudbou, která je příjemná a nezraňující jako rozprašovaná voňavka. A důchodci se zvedají, jeden po druhém, někdy se jich vztyčí současně několik desítek, nadšení zmizelo, teď se nasytili, několik desítek důchodců rozházelo zase svůj umělý chrup po dubových, do hvězdic sestavených parketách, všichni, kdo mají umělé zuby a mění si je, vždycky mají dojem, že je nikdo nevidí, avšak každý důchodce, protože má umělé zuby, zná už ten pohyb sám od sebe, každý se stydí za ty svoje zuby, snaží se vyjmout ty svoje zuby v předklonu, některý dokonce předstírá, že si zavazuje tkaničku u botek, avšak skoro každému se tak chvěje ruka, že nejsou schopni udělat ten pohyb rukou do úst a z úst a ztopit ty zuby v kapesníku, že třesoucí se zahanbená ruka upustí ty zuby a ty s ohromným třeskotem letí po hladké podlaze, až k nohám těch, kteří se s despektem dívají na svého druha, jak se musí sklonit, pokleknout a chytit ten svůj chrup jako ustrašenou myšku . . . A každý důchodce, i když stokrát to ví, že umělý chrup mají téměř všichni, i když každý ví, že hokejisté, ti nejslavnější, kanadští profesionálové mají svoje zuby před zápasem ve skleničce opatřené jménem na rechně nad lavičkou, kde se slavní profesionálové strojí, a že se za ty umělé zuby nestydí, patří to k jejich řemeslu, staří lidé se stydí za ty svoje zuby, vidět dávat si je do úst, přesto každý předstírá, odvrací se, dělá to potají zrovna tak, jako dělá svoji potřebu, taky stranou a na záchodě . . . a tak Harlekýnovy milióny doprovázejí, vyvádějí důchodce nazpátek do pokojů, na chodby, když je pěkně, tak na lavičku, na procházky, aby nastala ta situace, ve které každý důchodce pečlivě zkoumá, zda nenastala ta chvíle, kdy kyselé šťávy začnou stoupat ze žaludku a zaplavovat ústa, zda pobouřený žlučník odmítne zpracovat kvanta přepálených omastků a kyselost smetany a tlusté maso z bůčků, kdy dvanácterník vzduje najednou obsah žaludku až do krku, a nešťastný starý člověk vyzvrací to, co s takovou chutí snědl . . . Harlekýnovy milióny, netečná páska, která se stále a pořád vrací, docela bez zájmu rozstřikuje svoji vůni, svoji melodii, tak něžně a jemně, že ji slyší jenom ten, kdo zbystří uši, kdo ji slyšet chce, kdo Harlekýnovy milióny slyšet nechce, tak se vzdálí až tak daleko od skříňky rozhlasu po drátě, že ji už neslyší, nebo slyší, ale jen se mu to zdá, že slyší, musí natočit hlavu a pak slyší . . . Tak jako já, která chodím jen po těch mrtvých místech, stojím a sedím jen v těch místech na chodbách a sálech, ve kterých Harlekýnovy milióny a jejich tóny upadly na zem, zeslábly tak, že se ohnuly. Avšak někdy zatoužím slyšet a přehlušit sebe samu houslemi, smyčcovým lesem Harlekýnových miliónů, a stoupnu si pod skříňku, zvedám obličej a shora mne sprchuje a polévá tou vtíravou k slzám dojímající hudbou tak jímavou, že se sentimentálně rozslzím . . . A teprve tady a teprve teď a teprve nyní, pod sprchou Harlekýnových miliónů jsem zaslechla z toalety dávení kohosi, když jsem pozorně odstoupila z hudby a naslouchala, slyšela jsem hekání a zvracení na toaletách, slyšela jsem splachovací systémy, krčení zuřivé vody, víření a pak mizení, zběsilé propadávání útrobami odváděcích rour do kanálů všech těch zbytků napolo strávených obědů, na které zase se budou všichni těšit tak dlouho, až jednou, hned po prvním soustu člověk zjistí, že mu už nebere, že už nemůže nic pozřít, že zvolna, ale jistě začne umírat hladem, protože vítězná nemoc, tak jako vítězná řecká vojska vědí příliš dobře, zrovna tak jako ta perská vojska, kterým už z očí trčí porážka, vědí příliš všechno dobře, tak jako já, která si myslím, že jsem jediná, která tady pořádně vidí. Ale kdepak! Vidím, jak i ostatní se na mne dívají zkoumavě, tady vůbec každou chvíli je člověk překvapen, odkud se na někoho někde kouká. A vždycky ošacovává jeden druhého, zdali je žlutý, zdali hubne, pozoruje tady jeden druhého, ne zákeřně, ale tak a proto, že pozoruje ty druhé brzy či později, ale vždycky, a přece vidí sám sebe, sám sebe uvidí, sám si nahmatá na své tváři propadání. Vidím ty oči starých lidí, kteří mají nemoc, na kterou se musí jít s hodinkami v ruce a váhou, cukrovkáři, když barometrický tlak jim vrazí hřebík tak, že si jej nahmatají v ústech, jak vrávorají, musejí si sednout, honem prášek zastrčit do úst, všichni nemocní, každý ve své kategorii, všichni se poznají na dálku, tak když jdou v městě, když se vidí poprvé, ihned každý pozná na tom druhém a ten druhý v očích toho prvního, jaká společná nemoc je pojí .. . já ale teď vidím, že každý člověk má svůj osud, ani ne menší než já, spíš větší, jenomže lidé jsou pokornější, než jsem já, jsou cudní, nestaví na odiv to, že vidí, možná že oni, jeden každý stařec a stařenka toho ví víc o domově důchodců než já, ale hrají to do autu, nemají důvod se tím chlubit ani v řeči, natož očima. A v tom jsou všichni tady dál než já, která je neustále v jejich tichém a povlovném umírání ruším. Tu chvíli se utrhla okapová roura a držíc na jednom háku svezla se napříč průčelím zámku, mocným úderem udeřila o zem, zůstala napříč jako smuteční páska, důchodci, kteří se procházeli po nádvoří, zastavili se, otočili, nehnutě stáli, protože roura strhla skříňku i s konzolemi, rozhlas po drátě, který i na zemi, pod okapovou rourou tichounce a sladce hrál dál Harlekýnovy milióny . . . A právě tahle hudba mne rozteskňovala, vracela nazpátek do lůna času, tam, kdy jsme se stěhovali ze slavného pivovaru do vilky u řeky. Francin seděl na židli, vedle něj ležela doga Bora a vedle ní starý kocour Celestýn, všichni ti nemohli hrůzou chodit, kdepak něco s dogou a kočkou, to jsem jen začala uklízet na velké svátky, jen jsem obrátila židle vzhůru nohama na stůl, už zneklidněla ta zvířátka, kdepak začít něco s náznakem stěhování, už dostávala kočka a psice sennou rýmu, kýchaly a dívaly se tak, jestli je tady nenecháme, to stačilo jenom začít s velkým úklidem, to i Francin, jak jsem jednou za čtyři roky začala s malováním, tak nepřišel domů, kočky nepřišly domů, psice ležela v boudě a třásla se tak, že ta bouda popojížděla. A tak teď, když začalo stěhování, dělníci na kurtech a popruzích odnášeli skříně a příborníky, veliké stoly, potom v teplých dlaních krabice a bedny s nádobím a krámy, které koneckonců každému nahánějí hrůzu, umiňovala jsem si, jak se přestěhujeme, hned začnu likvidovat všechny ty krámy tak, jako bych likvidovala všechno po sobě, kdybych umřela, tak jak jsem to dělala a musela udělat, když umřela moje matka. A Francin seděl, díval se oknem na sladovnu, na ten jeho milovaný pivovar, na vysoký komín, stará doga a kocour seděli vedle něj a zrovna tak tulili se k sobě, dodávali si sílu, protože tohle ještě nezažila ta zvířátka, která teď opravdu věděla, že je s nimi v pivovaře konec, kdykoliv jsem šla kolem nich, pohladila jsem Francina a Boru a Celestýna a těšila je . . . Neboj! A pokoj za pokojem, kus za kusem jsme odváželi, Francin a zvířátka vydržela dva dny tak sedět a dívat se, jak kolem nich defilovaly předměty, nábytek, který měli rádi, který byl obrazem starých zlatých časů, které se už nevrátí, a nakonec zbyly prázdné pokoje, ve kterých se ozývaly kroky zesílené prázdnotou jak kostelních zvonů zvuk, viděla jsem, jak se na mne chodějí dívat zaměstnanci pivovaru, jejich ženy a děti, dokonce přijeli někteří z velké dálky, aby uviděli naši odplatu, přicházeli lidé z městečka, ti, kteří k nám chodili, aby uviděli to, co se zdálo, že bude mít trvání až do penze, teď tady jeden kus nábytku po druhém byl odnášen na náklaďáky, viděla jsem, jak když nemají místo, jak všichni ti, kteří nám přáli tenhle osud, jak se hlasitě smějí, Anka z Buděcka nám kdysi metala výčitky, ale oni ne, derou se prázdnou chodbou, usedají na plechovou povlovnou střechu, tak seděli, byla jich plná střecha, hlučeli, ti, kteří se nevešli, tak usedali na okraj střechy, nohy jim visely přes okapovou rouru, houpali nohama a smáli se, až se kuckali, dokonce ti, kteří neviděli, vylezli na kramle pivovarského komínu, aby viděli to, nač všichni léta čekali, kolem prázdného náklaďáku bylo tolik lidí, že obtočili se kolem, jako by to byla povodeň. A pak nastal ten okamžik, kdy jsem vyvedla Francina, posadila jej na křeslo na náklaďáku, pak jsem vyvedla starou Boru, sama si vyskočila jen předníma nohama, musela jsem jí pomoci, aby se dostala na náklaďák, a pak jsem se vrátila a tam v prázdném bytě už ležel starý kocour Celestýn, zvedla jsem jej jako mokrý ručník, tak se potil, celý byl zpěněný, přitiskl se ke mně, tak mu tlouklo srdce, jako bych držela nějaký stroj, a tak s kocourem v náručí, vztyčená, stála jsem rozkročená na náklaďáku a odjížděli jsme davem lidí, stovkami smějících se a zvědavých očí, viděla jsem, jak všichni mi to přejí, šťastni, že staré časy neplatí, tenhle obraz že bude dlouho pro ně tím nejkrásnějším, co kdy viděli. A tak v zatáčce jsem padla na koleno, to jsme vyjížděli z pivovaru, podívala jsem se a uviděla jsem celý náš život v pivovaře tak jasně, za několik minut jsem proběhla čtvrtstoletím, jako bych se topila, jak mají vidění lidé, kteří jsou blízko smrti. Ten pohled nazpátek mi stisknul srdce. K čemu vlastně můj život byl? A rozhlas po drátě tiše předl a háčkoval pořád tu samou krajku Harlekýnových miliónů, pamětník starých časů pan Kořínek se na mě díval, a když viděl, že jsem domyslela svoje obrazy, lehce se mne dotkl hřbetu ruky a slovy opisoval to, co přesně viděl nazpátek v lůně času, ve velké dálce . . . Byl Štědrý večer a mrzlo . . . Několikrát přišel poslíček z topírny a pravil, že Fiala, topič, má jít do služby . . . jeho paní . . . Italka, krasavice se šestiletou dceruškou, řekla, že není doma, že neví, kde je . . . Mezitím odpoledne šel ve Stratově jeden občan kolem borku . . . a tu se mu zdálo . . . že někdo u stromu leží . . . Uviděl staršího muže a kolem plno krve . . . Běžel pro pomoc . . . Když přišli lidé, zjistili, že muž má podřezáno zápěstí a krk. Krev už ne tekla a byla sražena na ranách . . . a muž byl tuhý . . . Vedle něj ležela břitva a list papíru . . . Odcházím dobrovolně, už to nemohu vydržet . . . Psal o špatném stavu lokomotiv . . . špatném uhlí . . . jezdil jako topič, byl stále unaven . . . V tehdejší době bylo nutno často na trati sto kilometrů dlouhé . . . třeba čtyřikrát srážet oheň . . . doma neměl chvilky klidu . . . Manželka si nemohla zvyknout na prostředí, ve kterém žili, a vyčítala mu věci, za které nemohl ... Starosta s četníkem nechali sebevraha naložit na vůz a odvézt do márnice na hřbitov v Kostomlatech. . . V té době přišel telegram z Kostomlat do topírny, že topič Fiala je mrtev a že je v Kostomlatech . . . Asi ve čtyři hodiny odpoledne přijel kočárem doktor Gruntorád k nemocnému . . . a přitom byl vyrozuměn, aby se podíval do márnice na mrtvé ho . . . Doktor Gruntorád po bedlivé prohlídce zjistil . . . že sebevrah žije . . . Ošetřil mu rány a odvezl ho do nemocnice . . . Byl Štědrý večer . . . Abyste věděla, za starých časů takový topič musel znát zdejší druhy uhlí. Osobní lokomotivy, dvouspřežní sieglovky, měly šikmé rošty, a proto býval v topeništi velký tah. Vedle hnědého uhlí se topilo i černým. U osobních lokomotiv někdy pouze černým, a to z různých dolů, waldenburským, které nesneslo hák, spékalo se, zvláště když byl oheň živý. Neurodským, které dělalo kopce, které se mohly za jízdy hákovat. A pak hornoslezským, gottesberským, kladenským, rosickým a ve vzácných případech, v Děčíně i kardifským až z Anglie . . .

10

Harlekýnovy milióny se staly trvalou znělkou domova důchodců, snad to bylo tím, že domácí lékař, který byl starý, snad osmdesát let, byl také ctitel starých zlatých časů, ten měl Harlekýnovy milióny rád, pro něj to byla léčba, když vyšetřoval důchodce ve své ordinaci, často se zasnil, přestal vyšetřovat, dokonce když přiložil na moje záda ten přístroj na vyšetření srdce, zasnil se nad Harlekýnovými milióny tak, že zničehonic pravil, když si nasadil trubičky do uší . . . Haló, tady doktor Secký, kdo tam? Ten doktor nejenže už byl také dávno v důchodu, ale měl prý tolik nemocí jako celý domov důchodců dohromady, takže když si nevěděl sám se sebou rady, každý rok odjížděl do lázní. A vystřídal jej mladý lékař doktor Holoubek, který měl kučeravé vlasy, vypadal jako Alexandr Veliký, takže většina důchodkyň se do něho zamilovala, bylo to vidět, že si braly ty nejhezčí šaty, každý den se těšily, že by mohly mít štěstí a potkat pana doktora, ten čas chodily do městečka a nechávaly si dělat trvalou ondulaci, barvily si tvářičky a snažily se sedět na lavičkách a v křeslech výtvarně, dokonce ty, které špatně chodily, přítomnost doktora Holoubka je donutila, že chodily, jako by jim nic nebylo. Mužské si pan doktor Holoubek naklonil tím, že se jich vyptával nikoliv na nemoce, ale kolik kdo kouří, kolik pije. A každému kuřákovi, když mu řekl po pravdě, že kouří dvacet cigaret, řekl nadšeně, že on kouří třicet cigaret, ale ať se důchodce snaží snížit svoje kouření na cigaret patnáct . . . A tak odcházeli důchodci zjasnění, s chutí kouřili a libovali si, jak dobrý je doktor Holoubek. Nejvíc ale nadšení vzbuzoval u pijáků. To jen vešli do ordinace, tak pan doktor na každém hned poznal a předem říkal .. . Tak vy pijete šest piv! A důchodce pravil, že jich pije sedm. A pan doktor Holoubek zvolal, ale to pijete jich málo, snižte svoje pití na pět piv denně, ale dávejte si dvě veliká štamprlata čisté kořalky, nejraději pijte ruskou vodku, kdo máte peněz míň, pijte Hanáckou jemnou, ale já doporučuju pít Prostějovskou režnou, protože já jí piju půl litru denně, ale po ránu, doporučoval pan doktor Holoubek, je nejzdravější místo snídaně namáčet si kyselou okurku do rumu. A všem říkal, že otázka zdraví či nemoci je už vyřešena v genech, už v těle matčině, tak už je rozhodnuto, kolik let se kdo dožije, a kouření a pití nemá na to vliv, protože komu je určeno v genech, že umře ve čtyřiceti letech, tak umře, i když nepije a nekouří, a komu je souzeno, že umře v sedmdesáti osmi letech, tak může kouřit a pít, pokud jen na to má peníze. Starý pan doktor tak kouřil, že nikdo jej nikdy neviděl bez zapálené cigarety, i když psal recept, tak pořád kouřil, měl cigaretu ve rtu na pravém koutku a tak jeho brýle, to pravé sklíčko bylo celé zahnědlé od kouře, dokonce starý lékař neměl cigartašku, ale vzal si cigarety z aktovky, tam měl svoji trafiku, říkali o něm, že tak rád kouřil, že si natahoval budíka na čtvrtou hodinu ranní, aby si zapálil cigaretu a pak, od té chvíle kouřil jednu za druhou, nikdy nezakašlal, jenom byl starý skoro osmdesát, ale pořád se měl k světu, barvil si vlasy na kaštanovo, a v ordinaci měl vždycky dvě cigarety, jednu v prstech a druhá hořela na niklové vitríně, kam chodil pro léky. A tak zatímco se starý pan doktor léčil v Mariánských Lázních, pan doktor Holoubek dodával všem chovancům domova důchodců kuráž do života, bylo hned vidět, jak i ti mužští chodí tak nějak zvesela, kupovali si lahvičky a popíjeli už po ránu, celý zámek byl plný příjemné vůně Prostějovské režné, příjemné vůně fenyklu, ženské už od rána si mazaly tváře želé royal, pudrovaly se, voněly, nosily dokonce voňavé noční prádlo, a tak všechny chodby navíc voněly voňavkami a šminkami, jako v divadelní šatně celý zámek páchnul a každý důchodce se těšil, kdyby měl to štěstí a potkal doktora Holoubka, že mu poděkuje za pozdrav, že se mu pokloní, protože starý pan doktor, ač kouřil, tak nesnášel, aby někdo z důchodců kouřil na chodbách zámku, starý pan doktor, ač pil, tak křičel, když nějaký mužský páchl pivem nebo kořalkou, tu hrozil, že okamžitě pošle důchodce tam, odkud přišel, za trest, nazpátek domů . . . Ale pan doktor Holoubek měl ještě jednu vášeň, miloval vážnou hudbu, měl ji tak rád, že se musel o ní vypovídat, sdělit její krásu i těm druhým. Jednoho večera sezval všechny ctitele hudby do jídelny, přinesl gramofon a pohnutým hlasem pravil... Abych vás uvedl, přátelé, do říše tónů, dovolte mi, aby vám Claudio Arrau zahrál Lisztovu Píseň lásky . . . Liebeslied na slova básníka Freiligratha . . . A nasadil jehlu a Claudio Arrau začal hrát tu píseň lásky, tesknou píseň, každý jeho prst setrvával na klávesnici s velkým důrazem, doktor Holoubek přednášel tichým hlasem . . . Ó lásko, ó lásko, jak ještě můžeš dlouho znít, jak ještě dlouho chceš znít, hodina přichází a přichází a ty vstáváš z hrobu a žaluješ . . . A většina důchodkyň byla tak pohnuta, že začala tiše broukat tu píseň lásky, tichounce a pak jejich sborový broukavý nářek sílil, a i já jsem byla hluboce dojata, protože tak jako já jistě i většina starých ženských měla ve své poslední vůli, aby ta Píseň lásky byla jejich poslední písní, píseň, která se bude hrát, až rakev bude spuštěna do hrobu, nebo zvolna se zasune do kremační pece . . . hraběcím sálem teď hřměl klavír pod prsty Claudio Arraua a stařenky i někteří starci broukali píseň lásky jako chorál, najednou to byla mše poslední písně, kterou teď vystřídal vodopád tónů, perlivý klavír, který přehřměl, jako by na cínovou střechu se vysypalo jarní krupobití, které opět přešlo v tu pomalou píseň . . . Pan doktor Holoubek recitoval poslední verše básníka, který inspiroval Liszta . . . A hlídej svůj jazyk bedlivě, neboť brzo je vyřčeno slovo zlé, avšak ten druhý potom jde a naříká . . . Pan Otokar Rykr pravil mi tiše . . . V Palackého třídě se bříškem a césarovským nosem honosil v krámě domu sto patnáct řezník pan Huněk Antonín a neméně břichatým byl i jeho protějšek v čísle padesát jedna pekařský mistr Antonín Štolba, jehož bylo vídat zamoučeného pokuřovat ve dveřích jeho kvelbu. Před Štolbou obýval tento dům truhlář a kostelník Vambera. Jeho chloubou byl špaček, naučený vytahovat malým rumpálem skleničku s vodou do klece. A v Palackého třídě nad vchodem do Tusarova krámu, zetě Votavy-Paňáci, visely ve dvou půlvěncích dřevěné citróny, proložené vavřínovými bobkovými listy, clem zatížené pomeranče, svatojánský chléb, žluté škrobové bonbóny v podobě různých figurek, pocukrované preclíčky a mejdlíčka růžová a bílá, pendrek a sladké dřevo. Při vchodu do krámu stával sud slanečků, na pultě soudeček s ruskými sardinkami čili rusy s cibulí . . . Pan doktor Holoubek teď držel další gramofonovou desku á pravil... A nyní mi dovolte, abych vám zahrál tu jistou část hudební básně, kterou napsal Zdeněk Fibich, Českou filharmonii diriguje sám pan Neumann, ta báseň se jmenuje V podvečer, je to nesmrtelná píseň lásky, která dojímá celý svět a je známa pod jménem Poem . . . A důchodcům se zalily oči slzami, všichni byli bezmezně vzrušeni, pan doktor nasadil jehlu, avšak filharmonie hrála teprve tu část skladby, kdy mladý Fibich stoupal po schodech do bytu Schulzových, pan doktor zvedl zvukovku a nasadil jehlu, pak se posadil do hraběcího křesla, po několika akordech se Česká filharmonie odmlčela, a když zazněla píseň lásky, důchodkyně začaly broukáním doprovázet orchestr, dirigent pan Neumann jistě sám se promítnul do mladého Fibicha a vyznával lásku slečně Schulzové, stařenky a starci se neubránili a velkým citem doprovázeli broukáním Poem, protože téměř všichni měli napsáno ve své poslední vůli, že před smutečním obřadem si přejí, aby jim gramofonová deska nebo na harmonium zahráli tuto píseň lásky, pamětník starých časů pan Karel Výborný tichounce mi vyprávěl... Další figurkou našeho městečka byl Pepík Přikryl, zvaný pochodující lahůdkářství, který po absolvování školy se vyučil číšníkem a jen občas toto zaměstnání provozoval, jinak byl živ z obchodu, který provozoval večer po hostincích. Byl postavy malé, tlusté, honosil se objemným břichem, na němž spočíval veliký koš, popruhem zavěšený na krku. V tom koši měl olejovky, očka, cibulky, ruské sardinky, naložený květák, pepřenky a jiné k pití dráždící pochutiny . . . A blížil se závěr symfonické básně V podvečer, všechny důchodkyně i já jsme se staly Anežkami Schulzovými, které byly poctěny láskou mladého skladatele Zdeňka Fibicha . . . Pamětník starých časů pan Václav Kořínek byl inspirován a pravil zasvěceně . . . Obyvatelstvo našeho městečka, kde se zastavil čas, bylo z pondělí na úterý šestadvacátého srpna roku osmnáct set devadesát pobouřeno v noci velikým křikem a pohoršlivým chováním důstojníků dragounské posádky, která se loučila s městem, z něhož byla přeložena do Vídně. Důstojníci pořádali věneček a křikem, mezi který se mísilo štěkání, vytí a mručení medvědů, se loučili s obyvatelstvem. Třetího července roku osmnáct set devadesát tři se zabývala městská rada a obecní zastupitelstvo aférou důstojníka jízdy hraběte Schonborna, který po půlnoci ve druhém poschodí domu pana doktora Gruntoráda na náměstí střílel do ulice na tři lidi prý proto, že hlučeli pod okny bytu, v němž se hrálo na klavír, a hodili do okna kameny. Důstojník vrátil po vyšetření český rozsudek s poznámkou, že mu nerozumí. Pravil tiše pan Václav Kořínek a pan doktor Holoubek vyměnil gramofonovou desku a držel v prstech zvukovku a měnil jehlu a pohnutým hlasem vyprávěl . . . A nyní Herbert von Karajan a jeho orchestr zahraje Faunovo odpoledne, Faun ochrnutý láskou k nymfě, potřísněný šťávami lásky, teď leží u moře, pod zavřenými víčky si promítá šťastnou chvíli lásky, která od něj odešla, leží ve světle slunce, teď se posadil a na syrinx hraje tesknou píseň touhy, slavnost iniciace, první lásky, příboj moře a světla je plný ržání, milování a únavy, která zbyla po krásné nymfě, obklopen živly, sluncem a mořem, vzduchem a zemí . . . Pan Václav Kořínek toho využil a tiše vykládal . . . Poručík Korb z Weidenu, v noci devátého srpna roku osmnáct set osmdesát sedum střílel z revolveru z okna svého bytu na náměstí na Františka Jiráka, který s několika občany se pozastavil nad nelidským týráním baronova sluhy slovy: Tohle nedělá pan baron. Jirák ale zůstal nezraněn, neboť kule se odrazila metr nad jeho hlavou o zeď hotelu Na Knížecí a zaryla se do podlahy na náměstí. Náboj nalezený dělníkem Kroupou byl zaslán na místodržící se stížností . . . A symfonický orchestr dirigovaný Herbertem von Karajanem začal hrát Faunovo odpoledne, opravdu ta hudební báseň byla plna teskných melodií lásky, pan doktor Holoubek se držel za tvář a prožíval ten nářek lásky, jeho kučeravé vlasy mu padaly přes prsty, důchodkyně se dívaly na tu jeho ušlechtilou hlavu plny soucitu, oči jim plály a třpytily se slzami, snad jim poprvně došlo, že by mohly být nymfami, poprvně snad v životě zatesknily po ztraceném mládí, po tom být mladou smyslnou ženou a dopřát panu doktoru Holoubkovi, aby je miloval tou samou láskou jako Faun, který teskným syrinxem sám sobě hrál tesknou pohanskou píseň. I já jsem byla vzrušená, celým tělem jsem zažívala sladké neštěstí fauna, který jistě už nebyl mlád, dokonce mi napadlo, že Claude Debussy, když psal tu skladbu, že prožíval sám sebe, už staršího muže, od kterého již odešly bizarní představy o štěstí, který dokonce snad miloval nymfu jako poslední ženu, když už neměl naději, že jej ještě někdo bude milovat tak, jak jej milovala právě ta, která odešla, proto ten nářek . . . Viděla jsem, že i to samé prožívají důchodkyně, tak nějak jim ta hudba řekla i něco o nich samých, taky někde v hlubině času byly milovány a milovaly naposledy, viděla jsem, že je to Faunovo odpoledne dojalo daleko víc než Harlekýnovy milióny, že si tuhle chvíli nepřály, než znovu a znovu slyšet ten teskný hlas flétny za doprovodu symfonického orchestru, který řídil Herbert von Karajan, který zrovna tak prožíval při natáčení to, co donutilo pana doktora Holoubka, aby si držel v dlaních svoji tvář, a jeho kučery se v jeho prstech otřásaly, jako by plakal ... Pan Václav Kořínek mi pravil tiše . . . Před čtyřčlenným senátem v Mladé Boleslavi byl v červenci roku osmnáct set osmdesát sedum odsouzen na tři měsíce těžkého žaláře s týdenním postem sedumatřicetiletý nádeník František Štěrba, otec pěti dětí, že vyhrožoval městskému dozorci Mostbekovi, kterému bylo nařízeno, aby Štěrbu vystěhoval z obecního domku. Štěrba se vymlouval, že je obecním příslušníkem a že je obec povinna mu byt zaopatřit. Nehýbal se, a když mu byly od světničky odebrány dveře, okna a trouba od kamen, ulevil si výhrůžkou, že Mostbeka zabije, hnáty mu přetluče, vynadal mu holomků a lumpů. Před soudem se Štěrba vymlouval na zoufalství. Při bouřce a hromobití byl v bytě bez oken a dveří s nedospělými dítkami . . . A Faunovo odpoledne skončilo, pan doktor Holoubek procitl, zvedl zvukovku a tak stál docela dojatý, zasažený, rozhlížel se nechápavě kolem sebe, důchodkyně visely na něm očima a ano, viděla jsem, že pan doktor je faun a všechny ženské se staly nymfami, aspoň na tuto chvíli, v krásném souzvuku a já jsem si přála jistě tak jako všechny důchodkyně, aby pan doktor byl s námi napořád, aby každý týden nás vzdělával vážnou hudbou, v sále, na jehož stropě se vzdouvala veliká freska bitvy krále Alexandra Velikého, který se tolik podobal panu doktorovi Holoubkovi, který vytřásl slzy a zvedl ruce, jako by se vzdával, a pravil . . . A nyní nám Herbert von Karajan zahraje od Franze Liszta Les Preludes, nic vám už nepotřebuju vysvětlovat, vidím, že jste se ocitli v samém srdci vážné hudby, jen jedno řeknu, že Les Preludes jsou výrazem a odpovědí na to . . . Co je to život? A nasadil zvukovku a zalomil rukama, usedl na bílou hraběcí židli doprostřed sálu, přehodil nohu přes koleno, do dlaně vdul svoji bradu a naslouchal a tak nějak přes něj, přes tu jeho postavu, uvěřily prvním tónům všechny ženské v hraběcím sále, muži dál se tvářili nechápavě, tak nějak ti mužští litovali, že sem se nechali zlákat, že pro ně by bylo lepší dívat se na televizi nebo jít do městečka na pivo. Možná, kdyby místo pana doktora Holoubka uváděla do říše hudby mladá lékařka, tak by se nechali strhnout zrovna tak jako důchodkyně panem doktorem . . . A ta symfonická báseň od Franze Liszta opravdu byla ještě silnější, ještě hroznější to byla výpověď o tom, že na světě je jen ten život plný a krásný, který je živený láskou, vztahem muže k ženě, mladé ženě, která miluje celou svou bytostí, tělem, vším, plně, zrovna tak jako ty sochy mladých měsíců v našem parku, symfonický orchestr tesknil a zvedal se dalšími přílivy a přívaly citů, stoupala ta hudba vítězně s rozhodnutím k vyjádření, plnému vyznání Franze Liszta, že bez lásky, bez velké lásky nemůže žít . . . že za takovou lásku se musí i bojovat. Orchestr teď zazněl plnými pozouny a trubkami, bubny, a zatímco ženské zvrátily hlavy, seděly na židlích jakoby bez hlavy, dívaly se na strop, na kterém bojovala řecká vojska s vojsky perskými, uprostřed bojiště vlály vlasy a paže útočícího Alexandra, od stropu jako by padal třesk kopí a zbraní tak, jak se srazila vojska, tak jako jsou sraženy větve starých kaštanů v zámecké aleji . . . Tu důchodci nasadili do dlaní svoje ústa a troubili s orchestrem, který řídil Herbert von Krajan, a troubili, znali ten part Les Preludes, troubili, jejich troubení naplňovalo nejen sál, ale neslo se celým zámkem. A já jsem si vzpomněla, že tyhle trubky a tahle část Les Preludes, že to byla za protektorátu znělka žurnálu, který přinášel zprávy z bojiště, na kterém Němci porazili Francii a Polsko, zrovna tak si jistě na to vzpomněli všichni mužští, důchodci, kteří tenkrát byli mladí. Pan doktor Holoubek se zvedl, rozhlížel se nechápavě, byl mladý, jistě nepamatoval tu znělku uvádějící každý Wehrmachtbericht . . . A rozletěly se dveře a do sálu vběhla Němka z Pecru, orchestr už se zklidnil a unavený smířlivý tón zdánlivě předstíral mír, aby se znovu pozouny a horny a trubky rozezvučely, a Němka z Pecru stála, její oči zářily, přes záda měla přehozený uzel a v něm ty svoje nejcennější věci, podávala občanskou legitimaci panu doktorovi Holoubkovi a zvolala . . . Naši zase obsazují Sudety, vstupují do osvobozeného Pecru, hlásím se na odsun! A pan doktor Holoubek stál a nevěděl, co má té stařence říci, její oči plály dál ve zvuku pozounů a bubnů a trubek a celého symfonického orchestru, avšak pak vítězné fanfáry se vytrácely, a opět zvolna něžná, skomírající melodie tichounce odpověděla na otázku . . . co je to život? poslední tóny byly plné smíření, lásky, která byla vydobyta . . . a tedy skončila tím, čím začala, ale v tak nějak vyšším smyslu . . . A stařenka, Němka z Pecru, najednou zesmutněla, její ruka natahující se a držící občanský průkaz poklesla, otočila se a zklamaně odcházela ze sálu, aby opět si uložila svoje nejcennější věci do skříně a nočního stolku . . . A v sále všechny oči byly rozšířené, nemrkající oči důchodců zíraly do samotného srdce hudby, která každému po svém odpověděla na otázku . . . co je to život, i ta stařenka z Pecru i ta znělka z Wehrmachtberichtů, týdenních žurnálů za války najednou řekla něco víc o hudbě, než by očekával . . .Pan doktor Holoubek vytáhl gramofonové desky a pravil . . . Přátelé, ta hudba nás tak propojila, že od dnešního večera jsme se sblížili, že jen vám a pro vás teď si přehrajeme houslový koncert Brahmsův, číslo sedmdesát sedm, nejdřív jej zahraje George Kuhlenkampf a potom můj Váša Příhoda . . . Nasadil zvukovku a svezl se do křesla, důchodkyně jak hraběnky naslouchaly houslovému koncertu, koncertu houslí, který přednášel George Kuhlenkampf, který tenkou nití svých houslí vyšíval teskný ornament. Pamětník starých časů pan Karel Výborný chtěl něco vyprávět, ale pan Kořínek mu položil prst na rty a zaposlouchal se do nářku houslí, do sálu po špičkách vešli tři hráči mariáše, drželi v prstech karty jako tři vějíře, posadili se a naslouchali houslovému koncertu. Už dávno dohrál svůj part George Kuhlenkampf, teď Váša Příhoda začal hrát ten samý, a přece docela jiný koncert od Brahmse číslo sedmdesát sedm, a já jsem slyšela a věděla, že opravdu Váša Příhoda se zmocnil všech posluchačů tak, až zasténali, viděla jsem najednou Vášu Příhodu tak, jak jsem jej viděla dávno před lety v našem městečku koncertovat za doprovodu klavíru, tenkrát měl málo vlasů, avšak jeho obličej tenkrát byl oduševněle krásný, byl tenkrát docela maličký a přitloustlý, avšak tím víc jeho postava splývala s houslemi, hrál tenkrát se zavřenými víčky, aby mohl tím víc přenést štíhlost svého ducha přes prsty do smyčce a strun a nakonec do uší dojatých posluchačů, tenkrát jsem byla naplněna nejen krásou, ale posvátnou hrůzou a radostí z toho, jak houslový koncert dovede člověka učinit krásným. Teď, tady v domově důchodců, Váša Příhoda dojal posluchače tak, že se nebránili slzám, vzlykům. Pan doktor Holoubek to nevydržel, zdvihnul se, jeho bílý plášť se napjal, pan doktor se chytil za hrdlo, cosi jej škrtilo, něco, co nemohlo z něj, tak chvíli stál, zděšené důchodkyně se zvedly a zdvihly ruce. Pan doktor se zapotácel, přiběhl k oknu a rozhrnoval polyesterové záclony, snažil se otevřít okno, avšak zamotával se čím dál tím víc do záclony, Váša Příhoda přestal hrát a orchestr mocnými symfonickými akordy giganticky opakoval větu houslí, pan doktor Holoubek oběma rukama chtěl rozhrnout záclonu, aby se dostal ke klice okna, avšak záclona nepovolila a tak mocným dirigentským gestem ruce pana doktora utrhly záclonu i s garnýží a teď už nic nebránilo, aby se okno rozletělo a pan doktor se nadýchal vzduchu. Avšak to samé, co dělal pan doktor, udělaly i ženské, rozevřely další tři okna a lačně pily chladný večerní vzduch. Avšak zatímco se vykláněly z oken, pan doktor Holoubek vběhl doprostředka sálu, Váša Příhoda opět nasadil smyčec a hrál další větu, ta věta byla víc, než očekával pan doktor Holoubek, byla to nějaká záliba v pustošení . . . Důchodkyně obstoupily pana doktora, který v záchvatu nadšení si vytrhl hrst vlasů, pak zdvihl hraběcí židli, krásnou bílou židli, a mocným úderem o koberec jí přerazil nohy, viděla jsem, že některé ženské si vytrhly chuchvalec odbarvených vlasů a hodily je do průvanu oken, a potom mocnými údery rozbily hraběcí bílé židle, dřevo se tříštilo, židle se kácely, avšak Váša Příhoda, něžný a zasněný dál navlékal tenkou a sladkou píseň teskné lásky, tak nějak hrál z veliké dálky, aby tím víc zraňoval pana doktora Holoubka, který teď zdvihl ruce, rozhodil je jakoby ve věšteckém nadšení, opojení . . . A rozeběhl se, vyběhl s nářkem na chodbu a běžel úprkem po schodech, za ním všechny důchodkyně, některé padly v zatáčce, smekly se jim střevíce, některé už nevstaly, plazily se ale dolů, do vestibulu, kterým proběhl pan doktor Holoubek. Běžela jsem za ženskými, nikoliv abych chtěla vědět, co udělá pan doktor, ale abych viděla to, čemu bych nikdy nevěřila, že se může stát. Avšak ze dvora opět přiběhl bílý plášť a pan doktor Holoubek opět to bral nahoru, přeskakoval dva tři schody, míjel ležící důchodkyně, avšak s panem doktorem Holoubkem běžely nahoru ženské, už s rozpuštěnými vlasy, poztrácely svoje tašky, kloboučky, oči měly rozevřené nadšením, běžely za panem doktorem, který opět rozevřel uprostřed sálu ruce, rozhodil je, a když se zaposlouchal do houslového koncertu, ne ubránil se a k údivu všech mužských vzal zpřeráženou bílou židli a vyhodil ji otevřeným oknem ven, viděla jsem, jak ty zpřerážené nohy se jako by chvíli zastavily v otevřeném okně s černým vzduchem v pozadí a pak teprve ta židle padla do písku dvora, a ženské se rvaly o další židle a házely je z okna a důchodci nechápavě se dívali na rozčilené ženské, pamětníci starých časů vrtěli hlavami, šeptali si, hráči karet se zvedli a mocným gestem ruky zatratili to, co v sále viděli, a vyšli, aby hráli dál mariáš, pan doktor Holoubek při stoupil ke gramofonu, nastavil ucho, naslouchal Vášovi Příhodovi a najednou vydal takový křik, jako by smyčec Váši Příhody proniknut do sálu a z těsné blízkostí panu doktorovi vypíchl oko, protože pan doktor Holou bek se chytil oběma dlaněmi za obličej a tak zase běžel ze sálu, důchodkyně za ním, běžel, klopýtal o ležící stařenky, packal a přeskakoval je, aby vyběhl na nádvoří a běžel parkem, přeskakoval lavičky a kácel je, důchodkyně se belhaly za ním, až tam na louky k rybní ku, kde pan doktor Holoubek se zastavil, důchodkyně jej doběhly a dívaly se mu do tváře, otevřenými okny z hraběcího sálu byly slyšet mocné akordy symfonického orchestru . . . a pan doktor vstoupil do mělkého rybníka, vešel až po kolena, důchodkyně ve šly do vody za ním, pan doktor Holoubek se naklonil a nabíral plné hrstě studené vody a omýval si obličej, důchodkyně se nakláněly nad rybník a nabíraly plné dlaně a tiskly si vodu do pomalovaných obličejů . . . A pan doktor jako by procitnul, vybrouzdal se z rybníku a pomalu, hrozně pomalu se vracel na nádvoří, tam na paloučku byly kopky sen, pan doktor Holoubek zničehonic začal hopsat, tančit kolem kupky sena, bral plné hrstě a rozhazoval je v rytmu svých hopsajících mokrých střevíců, důchodkyně se oddaly tomu samému tanci, rozhazovaly plné hrstě sena, pan doktor tančil jako faun, z otevřených oken teď dál Váša Příhoda pokračoval ve svém houslovém koncertu, pan doktor zpomalil svůj tanec, teď zazářily bílé a zpřerážené nohy vyházených židlí a důchodkyně, tančící tak jako pan doktor, pohybovaly se v rytmu zpřerážených hraběcích židlí, ve zpomalené dionýsovské slavnosti, tančící nymfy v důchodu, plné ale toho samého žáru jako za starých časů, za kterých všechno to krásné i surové bylo dopřáno jen krásným mladým lidem, polobohům, bohům, kteří se převlékli za déšť a v přepršce milovali a otěhotněli krásnou, důvěřivou pozemšťanku. Pak vyšel měsíc, pan doktor Holoubek ležel v seně, díval se do nebe, světlo měsíce zvyšovala zsinalá záře vojenského města tam za ohromnými dubisky a kopci, zelenkavé a růžové nebe, které hučelo a šumělo neónovým a elektrickým světlem, na nádvoří se bělaly zpřelámané nohy křesel a hraběcích židlí, otevřenými okny ze sálu Váša Příhoda dál vyprávěl svými houslemi romanci nějaké nešťastně šťastné lásky, teď to došlo i všem důchodkyním, že vlastně to, že už týden se pudrují a voňavkují a nechávají si v městečku dělat ondulace, to všechno podnikly ne kvůli krásnému ` panu doktorovi Holoubkovi, ale jen pro tuhle chvíli, kdy jim došlo, že jediné, co má na světě cenu, je láska, nešťastná láska, která je vším pro každou mladou ženu, že ten hudební skladatel prožil a zapsal příběh své lásky, která ale už od něj dávno odešla, která se mu stala taky, když byl mlád, že tuhle skladbu mohl napsat, teprve až když pochopil, že už je starý, takovou vzpomínku na lásku, která je víc než láska sama . . . tak nějak zdálky znělo to vyznání, že vzpomínka lásky je silnější. Důchodkyně zvážněly, zkrásněly tím houslovým koncertem, který dál padal otevřeným oknem, mocný orchestr opět dopřál Vášovi Příhodovi, aby si trošku odpočinul, převzal tu jeho melodii a zdálo se, že ta hudba vychází z celého zámku, od sklepa až do všech pater, až na půdu a ještě víc, tak hudba vyzařuje až do korun starých stromů, aby najednou přestala, a Váša Příhoda znovu naléhal na posluchače, sám na sebe, naléhavou výpovědí svých houslí, které dál zaznamenávaly to, co Brahms považoval ve svém světě za nejkrásnější, za podstatné, to krásné neštěstí neopětované lásky. A já jsem viděla znovu ty sochy v zámeckém parku, ozářené zsinalým světlem Chicaga, chodila jsem od jedné sochy mladé ženy ke druhé, slyšela jsem Vášu Příhodu a věděla jsem najednou to, co jsem dřív nevěděla, že všechny ty sochy mladých žen jsou plné teskné hudby, docela že těmi sochami prochází ten samý houslí nářek a štěstí, že ty pískovcové sochy se chvějí láskou, které se současně bojí . . . A když koncert skončil, bylo ticho. Bílý plášť doktora Holoubka zářil na louce vedle naznak ležících důchodkyň, kouzlo hudby zvolna opadalo, otevřené okno a bílé polámané nohy hraběcích křesel zářily jako výčitka. Pan doktor Holoubek se posadil, rozhlédl se a asi se zděsil, zastrčil si prsty do vlasů, zvedl se a cik cak odcházel, nechával za sebou mokré cápoty, důchodkyně jako by procitly, zvedaly se a nemohly uvěřit tomu štěstí, které je potkalo, pak vyšly jedna po druhé na chodbu, stály přede dveřmi pana doktora Holoubka, celé dveře polepily ušima a naslouchaly, pak lehce tloukly mokrými klouby na výplň dveří, ale v pokoji bylo ticho . . . Příští den, zatímco v dílně truhlář spravoval a klížil šest ulámaných noh hraběcích židlí, pan doktor Holoubek zase doporučil, aby se dál hrály Harlekýnovy milióny, a místo vážné hudby objednal z lékárny utišující nápoje před spaním, pro každého důchodce už nedoporučoval ani ruskou vodku, ani Prostějovskou režnou. Každý než šel spát, našel na stolku ve svém patře barevné nápoje, hnědé a modré, zelené a červené, žluté a fialové s přísadou bromu, bez alkoholu, u každé skleničky bylo jméno důchodce a každý tu svoji skleničku pil navečer, než šel spát, a přitom snil o tom, jak byl krásný ten hudební večer vážné hudby, protože tu noc nikdo nemohl spát, celou noc až do rána se míhaly bílé pláště sestřiček s utišujícími injekcemi, prášky a čípky, které stejně ale nezabraly, protože tak všechny důchodkyně byly rozrušeny houslovým koncertem, který nejdříve zahrál George Kuhlenkampf a potom náš Váša Příhoda . . .

11

Toto odpoledne bylo krásné počasí, čtyři hráči mariáše si vynesli stolek na pavlač, střídali se ve hře, vždy tři hráli a jeden se těšil na příští hru, rozevírali vějíře karet a usmívali se blaženě, nebo krčili čela nad špatnou kartou. Když chtěl pan řídící učitel Polman vynést, zaprosila jsem . . . Prosím vás, proboha, co je to za tak krásnou hru, která vás pořád uvádí v nadšení nebo v zoufalství? A pan řídící učitel, ten, který napsal příručku mariáše, se na mne zadíval, jeho tvář byla kroužkována vráskami, jeho modré oči ale zářily. Obrátil karty tvářemi na stůl a pravil ... Když jinak nedáte . . . Mariáš se jmenuje proto mariage, protože je to neustálá svatba a manželství smutných králů a krásných královen, jejich sňatek má cenu dvaceti bodů, čtyřicet bodů má cenu jejich vztah, když je předem ohlášen jako trumfový. Nejvyšší zdánlivé karty jsou esa, desítky, ovšem pravý půvab hry je v tom, že obyčejná sedma, osma, devítky, obyčejný bezvýznamný kluk mají tu možnost, že donutí šintnutím desítky, aby se přiznaly, a spoluhráč tu cennou desítku zabije esem, někdy i opuštěným maličkým trumfem. Jak je mariáš královen a králů demokratický! Obyčejné, nic neznamenající karty zabíjí trumfovou mohutností nejen krále, ale vylákají eso. Jaká je to demokratická pýcha pro hráče, když před začátkem hry oznámí, že jeho poslední štych bude sedma! Co to je za pocit velkolepé zpupnosti, když v licitovaném mariáši hráč oznámí dvě sedmy, jednu, která postrčí tu vítěznou sedmu poslední! Zvolal pan řídící učitel Karel Polman, jeho přátelé se dívali na něj, jistě jim nikdy neřekl něco tak krásného o hře, které se říká mariáš, Harlekýnovy milióny v girlandách padaly na stoleček z rozhlasu po drátě, bedýnky zavěšené na konzolích nad hráči, pan řídící učitel Polman se protáhl a zavřel oči a pokračoval . . . Na každé hře je krásný tajuplný začátek talónem. Třináctá komnata dvou karet obrácených tvářemi na stůl, které na stůl odkládá ten, který volil, aby je nabídnul těm hráčům, kteří se domnívají podle své karty, že by mohli hrát betla nebo durcha . . . Co to je za nádherný pocit takový žebrák! Když hráč pyšně ohlásí předem, že vyhraje příští hru tím, že bude neustále prohrávat, že hrou budou neustále získávat štych za štychem ti, kteří vyhrávajíce nakonec prohrají! Jaké to vzrušení ke konci žebráka, když jeho hráč má oprávněné obavy, že jeho protihráči mají v ruce chytáka, kartu, která je schopna donutit hráče, aby získal štych a tím prohrál, jaké to zúžení situace, jaká to existenciální volba! Jak je to, milá paní, nádherné, jak vás postaví na nohy takový durch, jen a jen vítězství až do konce, jaký to kult osobnosti, která už nespoléhá na spoluhráče, ale jen a jen na sebe, svoji kartu, která chce všechny štychy mít pro sebe! Nebo takový renonc! Když už si hráč myslí, že zvítězil, na obzoru je ještě jediný předposlední štych a totální vítězství je jeho, stačí jediné nectění barvy, tik, ve kterém vypadne karta z ruky, a je tady renonc, maličký chybný výkon, který zdánlivě na podstatě vítězství nic by nemohl změnit, ale přece je tady a každá i sebe maličká chyba se trestá naprostou ztrátou, a vy zaplatíte všem hráčům všechno . . . Milá paní, my ale hrajeme mariáš s takovou osudovou vášní proto, že jsme vdovci, jsme satyrově bez nymf, a proto jsouce králové bez královen, přesto každou hrou znovu slavíme svatbu, znovu jsme manžely krásných královen, střídáme si ty milenky jako merovejští králové . . . Ach, taková kárová královna, dáma, která neustále vzbuzuje důvěru, královna vznešená a velkolepá, ta je schopna dobrodružství, i když její tvář je lidová a tvořivá! Ach, nebo moje nejmilejší královna hercová! Nostalgická dáma schopná velkých citů a lásky, která vede ke ztroskotání, královna plná milostného přijímání. A co říci o pikové královně, dámě, která střeží všechno to krásné z minulosti, dámě, která neustále přechází někam jinam a tím vás přivádí do velkého nebezpečí násilí! Vždycky se bojím královny kárové, která je obrazem zkázy, i když je vznešená a plná inteligence, kárová dáma, která přináší špatné zprávy, avšak přesto je plna tvůrčího úsilí! . . . Pravil pan řídící učitel Polman, jeho spoluhráči oněměli úžasem, asi taky tak jako já nečekali, že ten mariáš je tak krásná a milostně osudová hra. Pan řídící učitel otočil svoje karty a ohlásil barvu . . . Děkuji, řekla jsem a vrátila se ke svým přátelům opřeným o zábradlí, pamětník starých časů pokračoval .. . Tam dole je dům u Fuksů, tam bydlel krupař Vincenc Šafránek, který neuměl ani číst, ani psát, ale kupoval knihy pro svého synáčka z lásky a povinnosti vlastenecké. A když ten syn umřel, krupař Šafránek s pláčem oznámil knihám synkovu smrt. Kde je pan Vincenc Šafránek? Pan Karel Výborný zatesknil ... Kde je pan Marysko, mistr holičský a kadeřnický, koncertní kapelník, který chtěl docílit největšího efektu a hned po zavedení svítiplynu umístil ve výkladní skříni nádherné poprsí voskové panny s velkolepým účesem a v nadživotní velikostí, to všechno uprostřed zeleně a květů, za večera, aby byl účin ještě větší, umístil pan Marysko čtyři Auerova tělesa, která vydávala takové teplo, že figuríně za hodinu uplaval nos a uši a celá tvář zplihla, roztekla se a přikryla účesem . . . Kde je ta vosková panna? Zvolal písmák pan Výborný, který jako chlapec byl přivezen do městečka, kde se zastavil čas, vozíkem taženým dvěma páry řeznických psů, po způsobu loučenského knížete, který taky měl zapřaženy dva páry koní . . . Kde a kam se poděl lidový básník jménem Štěpánek, který chodil městečkem s kolovrátkem a podporován svojí dceruškou Nanynkou, který bydlel kdesi v Růžové uličce a nebyl jen tak obyčejným flašinetářem, ale kdokoli měl svátek a narozeniny, podaroval jej archem bílého papíru s vlasteneckou básničkou vlastního složení. Kde je ten básník? Tam pochovaný na hřbitově svatého Jiří, pravil pan Otokar Rykr, písmák a starý pamětník. Jeho dceruška Nanynka, dodal, básnířka po otci, byla maličké drobné postavičky s malým vlastnoručně vyrobeným kloboučkem. Přibližovala se nesměle ke kolemjdoucím, podávajíc jim papírek s napsanou básničkou, dožadujíc se takto nevtíravě odměny. Již dávno zmizela její miloučká postavička za hřbitovní zdí. Ale teď něco veselejšího, vidíte tamhle, ta silnice, to byla císařská silnice, tady jsme viděli v roce osmdesát jedna první automobil v podobě kočáru bez oje, na cestě z Berlína do Vídně. Tudy také projížděli závodníci pokusných jezdeckých vojenských závodů Vídeň Berlín a naopak. Jezdci i koně obou směrů byli již valně vysíleni. Koně k dalšímu klusu se vzpružovali sektem promíseným syrovými vejci . . . Ano, pravil pamětník starých časů pan Výborný a ukazoval rukou dolů, ta silnice vedla na most, dřevěný pilotový most, kde se vybíralo mýto, a mýtný byl pan Berman, který bydlel ve třetím domě od mostu, jehož majitelem byl pan Hulík, poslední městský rybář, spřízněný s rodinou rybářů, rodinou Bolenovou. Tady měl pan Hulík i hostinec, napadal na jednu nohu, když jako kluk utíkal z nějaké zahrady a zůstal viset za nohu na plotě. My kluci jsme ho vždy obdivovali, když při lovu ryb se brodil ve vodě ve vysokých botách, jeho manželka, paní menší silné postavy, se silnými brýlemi na nose, nosívala vždy zástěru s obrovskými kapsami, které mívala naplněny pečenými rybami, jež byly tak upraženy, že je chroupala i s kostima jak bonbóny. A na druhé straně, zjasnil se pan Kořínek a ukázal na řeku, tam byla plovárna, která už taky není, byla na sudech, připoutaná dřevěnými ráhny, aby neuplavala. Polovina pro muže, druhá polovina pro ženy. Každá část měla svůj bazén pro neplavce. Když se šlo podél vody na plovárnu, řeka krásně voněla a byla čistá. V malé budce před plovárnou seděla slečna Vičovská a prodávala vstupenky. Bývala vždy celá růžová jako reklama čistoty! Nad vchodem vlál černobílý prapor jako znamení, že plovárna je v provozu a pod tím na lavičce pod tabulí, vzduch 20 a voda 15, seděl plavčík pan Kroupa s fajfkou a obhlížel terén. Vždy měl na sobě čistý, nažehlený plátěný oblek s modrými proužky. Někdy měl přes zábradlí položenou silnou tyč a na ní uvázaného adepta plavání, posunoval ji po zábradlí a učeň plaval. Ženy na plovárně bylo možno vidět, to ano, ale jen hlavy. Když vycházely z vody, bylo vidět jejich oblečení. Byly to většinou plátěné šaty, pod kolena podkasané kalhoty a na blůze matroský límec. Když lezly z vody, teklo z jejich oblečení jako z okapu. Kde je ta stará, nymburská plovárna? Zatesknil pamětník starých časů pan Václav Kořínek. A písmák pan Rykr dodal... A kde jsou ty krásné rakouské uniformy? Posádka vyjížděla časně ráno na cvičiště, oči jsme mohli nechat na tom vojsku s vysokými helmami, s dopředu zahnutými zobci na hlavách. Jak jsme záviděli důstojníkům jejich zlatem třpytící se helmy! Večer pak oživovali vojíni hlavní ulice, řinčíce při chůzi svými palaši po dlážděných chodnících, až v uších zaléhalo . . . Tam dole, tam se procházeli, ukázal pan Rykr a pokračoval ... Tam u lékárny bývaly rozloženy barvotiskové obrazy svatých i nesvatých a hojně bezhlavých dragounů na bujných ořích, zápasících palaši s neviditelným nepřítelem. Do místa pro hlavu vlepovali pak vojáci své vystřižené podobenky . . . Ano, je to tak, dodal písmák pan Kořínek . . . první posádkou našeho městečka byli huláni. V Jízdecké ulici byl pro jejich pohodlí postaven z hradebních cihel klenutý most na Malá Vala. V zápisech je zapsána bitka dvou dívek, které bojovaly v roce osmnáct set čtyři dne 31. 7. na Zálabí o hulána . . . řekl pan Kořínek. A pan Karel Výborný se nemohl dočkat a dodal . . . V tom domě, jak jsme bydleli, vyučovala šití šatů a prádla slečna Terinka Procházková, dlouhá, hubená, šedivá stará panna. Chodilo sem asi dvacet děvčat. Slečna nás nezajímala, ale její bratr, pan Antonín Procházka, rekvizitář velkých divadelních společností. Když toho zaměstnání nechal, nastěhoval se s manželkou a množstvím beden a kufrů ke své sestře Terince. A obsah svých beden a kufrů rád svým známým ukazoval, to jsme my, kluci, měli oči na stopkách, byla tam spousta zbraní, kostýmů, krojů a jiných věcí. A když přijeli na návštěvu herci od různých divadelních společností, to býval pro nás kluky slavný den. Jezdili na lodičkách, a když na sebe volali: Madam Procházka! a Silvuplé, madam Pulda! a tak podobně, to se nám klukům zdálo strašně nóbl, to jsme u nás nikdy neslyšeli, i když si ženské říkaly všelijak . . . Zasmál se pan Výborný a díval se dolů, na řeku, viděl to tam, jak vypravoval, dokonce jsem měla dojem, že to opisoval z hladiny řeky a stavení, kde bydlel jako chlapec. Harlekýnovy milióny tichounce předly smyčcový koncert, přes staré dřevěné madlo zábradlí, na kterém spočívaly křečovitě naše vrásčité ruce, dívali jsme se dolů do ulic a náměstí městečka, na řeku, do pokoje, ve kterém krupař pan Vincenc Šafránek s pláčem oznamoval knihám smrt svého synáčka, viděli jsme jak Auerovy lampy vydávají za večera takový žár, ve kterém zvolna se rozplývala kadeřnická figurína, tiše z ní kanul voskový nos a upadly uši, teď celá tvář váhala a skanula, kapala mezi zeleň a květy výkladní skříně, náměstím kráčela Nanynka a rozdávala skromně básničky, k městečku císařskou silnicí se hnali koně a závodníci, viděli jsme, jak na náměstí štolbové podávají vysíleným koňům kbelíky, do kterých proudí láhve šampaňského vína, podle řeky kráčí tlustá paní Hulíková se silnými brýlemi na nose a rozdává z kapsy zástěry plné hrstě pražených ryb, u staré plovárny pod černou tabulí sedí pan Kroupa s fajfkou, oblečený v čistě nažehlený plátěný oblek s modrými proužky, z řeky vystupují ženy v secesním účesu a v plátěných šatech, pod kolena podkasaných kalhotách a na blůze jim plihne matroský límec a podle řeky uhánějí huláni s vysokými helmami a dopředu zahnutými zobci, u lékárny na stánku jsou barvotiskové obrazy bezhlavých dragounů na bujných ořích, rekvizitář pan Procházka, kterak otvírá a klukům ukazuje kufry a bedny plné zbraní, kostýmů a krojů . . . Pamětník a písmák starých časů pan Karel Výborný jako by věděl, kam se právě díváme, dodal . . . Teprve potom si pan Procházka najal dřevěnou restauraci na Ostrově, trochu ji adaptoval na zimní pobyt, a protože bydlel trvale na Ostrově, dostal přezdívku Robinson, na rozdíl od jiných Procházků v městečku. Víte, tam kde stála ta dřevěná restaurace, tam se říkalo původně Ostrov Topol, lidově Střelnice, staří lidé říkali Šistot, ježto tam byla původně střelnice svobodných střelců. Tam při restauraci byl sál, jehož stěny byly vyloženy od podlahy až ke stropu jako tapetami dřevěnými čtvercovými terči, víceméně už rozstřílenými, na nich byla vymalovaná různá zvířata, ptáci a i kopie obrázků z Humoristických listů a satirického časopisu Šípů. Na každém tom terči je napsáno jméno vítězného střelce a datum utkání. V blízkosti dřevěné restaurace byl okrouhlý pavilón pro hudbu. Pan Procházka se vžil do svého povolání. Mimo psa a kočku a různé ptactvo měl i dvě krotké vydry, které prý mu přinášely z Labe ryby. To jsem neviděl, ale že na jeho zahvízdnutí vyběhly z Labe a vylezly mu na ramena, to jsem viděl . . . Pravil a všichni, kteří jsme naslouchali, jsme se dívali tam, tam těsně za městečko, tam na Ostrov, pan Václav Kořínek dodal nadšeně . . . To je úplný biograf. První cestující biograf, tehdy atrakce, se hrál na Kozině. Jméno Kozina dostala ulička v době, kdy v městečku byly trhy na dobytek na ulicích. Ve Svatojiřské ulici trh na koně, v nynější Dlouhé třídě na skot a na Rejdišti neboli Kozině trh na ovce a kozy. Ulice Na Rejdišti se jmenovala dříve Vojenská, Vodárenská se jmenovala Ruská, Kostelní ulice z náměstí měla jméno Široká, Soudní se říkalo Řeznická, mezi domy u Šrajerů a Doležalů bývala ulice Vodičková, protože tam byla vedena dřevěná roura na vodu do kašny na náměstí od velkého mlýna. Kolínské ulici už z náměstí se říkalo U labské brány. Tyršova ulice se jmenovala Svatojiřská. Eliščině třídě se říkalo Lištínská, ulička U pošty se jmenovala Vzdychající. Dlouhá třída bývala Dobytčí, Jízdecká Hradební. Hradební Truhlářská, Malá Vala . . . Na Uhrách . . . ale vraťme se na Rejdiště! zvolal pan Kořínek vítězně, sem v březnu roku 1889 přijelo Kočkovo anatomicko-patologické muzeum a panoptikum a tady mohli lidé za třicet krejcarů, vojáci za dvacet a děti za deset, ve vystavěné boudě a ve zvěřinci na Rejdišti spatřit jeden tisíc preparátů nejpřednějších evropských umělců a třicet druhů nejvzácnějších dravců a senožroutů, tak zněla reklama . . . pravil pan Kořínek a mnul si ruce a najednou se vztyčil a křičel dolů na městečko . . . Bez muzea a panoptika bych se obešel, bez Kočkovy patologie a anatomie taky, ale bez vůní? Ráno na rohu Hradební a Boleslavské ulice vonělo pečivo z Macháčkovy pekárny. V zimě za mrazu tam dávali pekaři časně ráno vykynuté housky na prknech ve dvoře na mráz, a po určité době teprve do pece. Housky byly křupavé a při vyndávání z pece voněly až na ulici. Naproti v Jízdecké ulici asi ve čtvrtém domě měl malý krámek koňský řezník a uzenář pan Michálek. Tam voněla až na ulici sekaná, kterou paní Michálková štědře ukrajovala velkou lžící klukům, kteří si tuto lahůdku kupovali za krejcar na dlaň, muselo se hodně foukat a přehazovat sekanou z ruky do ruky. Další zajímavý krámek pana Procházky, soustružníka dřeva na Boleslavské ulici. Prodávané výrobky voněly politurami a vzácným dřevem. Před domem číslo sto třicet devět byly vystaveny biče, košťata a rybářské pruty, z nichž jeden měl ve výšce na udici chyceného papírového kapra, který se stále točil. Po několika krocích se šířila až na ulici vzácná vůně z krámku v domě sto třicet osm. Po dvou schůdcích dolů a tam vládl drogista pan Šebor, muž s marciálním plnovousem a černými brýlemi. Mazání pro zevní i vnitřní bolesti. Babičky tady kupovaly terpentýnovou pryskyřici, což byla mast tak zázračná, že při odtrhávání flastru z bolavého místa šel někdy i s flastrem kus kůže. Prodával medvědí lůj, zaječí sádlo, jelení lůj a jiné masti. Na rohu Boleslavské a Dlouhé třídy v domě sto třicet šest voněl Šimáčkův koloniál, obchod, který už tenkrát měl dva vchody a byl zároveň krupařstvím a prodejnou mouky. Přes ulici opět na rohu v domě sto třicet pět byla kořalna Salamona Kleina, odkud až na ulici voněly různé alaše a čerty a Mogadory, kde ležela často na chodníku i postava nešťastného pijáka. První dům na náměstí, sto třicet jedna, byl pana Bártla, uzenáře. V chladných večerech, kdy se otevřely dveře krámu, proud vonící páry z čerstvých uzenin vyrazil do podloubí. Další krám v čísle sto dvacet osm, který se hlásil svou vůní až do podloubí, byla trafika pana Wehry: Šlo se tam po dvou schůdkách nahoru do krámu plného vůně tabáku. Tehdy se hodně kouřily doutníky, a šňupal se práškový tabák. Ve dne kouřívali tatínkové dlouhé, řidčeji krátké, v neděli kubo. Junáci kouřili viržinka. Kuřáci cigaret, kteří byli tehdy v menšině, kouřívali lehké uherky, drama, sportky nebo dražší memfisky a sultánky. Fajnoví kuřáci cpali do dutinek bursičnan, který byl jemně vlasově řezán, měl zlatou barvu a byl v plechových krabicích. V domě číslo sto dvacet osm byla pekárna pana Hynka Šípka, později pana Kulicha. Ráno už voněl v podloubí z krámu čerstvý chléb. Byl voňavý s tmavší kůrčičkou, lahodné chuti a měl jednu vadu, že v početnější rodině ho maminka k večeři rozkrájela víc než polovinu. Po několika krocích lékárna v domě číslo sto dvacet šest. Zasklené dveře jsme otevírali vždy s trochu zatajeným dechem. Tam mezi porcelánovými nádobkami s latinskými nápisy se tiše pohyboval magistr, tu otevřel kelímek, něco kápl do skleničky, na přesné váze, přikápl aqua destilata, posypal pulvis a kluci, kteří zde byli úplně tiše, jen vykulovali oči, a byli rádi, když po obdržení léku vypadli .. . Kde jsou všechny ty krásné vůně, copak už nikdo nemá právo mít vůně rád? . . . Křičel pan Kořínek všechno to, co měl proti městečku, ve kterém se zastavil čas vůní, dobrých jídel a koření, léků a mýdel. Pan Otokar Rykr mi lehce stiskl loket, ukázal dolů na hřbitov a pravil . . . Tam leží náš básník Otakar Theer, jako sedmnáctiletý vydal sbírku veršů Háje, kde se tančí, pod pseudonymem Otto Gulon . . . V roce devatenáct set sbírku básní Výpravy k Já. V roce devatenáct set tři knihu povídek a novel Pod stromem lásky . . . v roce devatenáct set jedenáct knihu básní Úzkosti a naděje a o pět let později knihu veršů Všemu navzdory. Posledním básnickým dílem Otakara Theera byla antická tragédie Faethón. Premiéra v Národním divadle, třináctého dubna devatenáct set sedmnáct. Faethón, Rudolf Deyl, v dalších úlohách Růžena Nasková, Leopolda Dostalová. Hra byla nadšeně přijata a byl to bouřlivý úspěch. Theer se ale zcela radosti z úspěchu nemohl oddati. Po premiéře zavěšoval v bytě věnce a kytice, které dostal v divadle, spadl z nízkých schůdků, utrpěl vnitřní zranění a musel ležet. Šestého září byl převezen do vinohradské nemocnice, kde po velkém utrpení, ani ne sedmatřicetiletý, dvacátého prosince zemřel ... Pravil s pohnutím pamětník starých časů pan Otokar Rykr a opřel se o zábradlí a křičel zvučným hlasem na městečko . . . Řekněte, co měl co Karel Hynek Mácha běžet a hasit požár a následkem toho umřít? Řekněte, proč měl co Otakar Theer věšet na zeď věnce a květiny a spadnout a následkem toho umřít? Co měl co Karel Hlaváček, básník, běžet do Sokola, dostat zápal plic a následkem toho umřít? . . .

12

Neděle začínaly v domově důchodců už ve čtvrtek a pátek. Byla to příprava na těšení se, že někdo přijde na návštěvu, někdo z rodiny, většinou děti, které už zase měly děti, a tak důchodci z těch málo peněz, co jim zbyly, nakupovali bonboniéry a čokoládu. Tak nějak někteří ti důchodci zjasněli, jako by procitli z hluboké melancholie, tak nějak okřáli. Nejvíc se ale připravovali na nedělní návštěvy ti, kterým pak nikdo nepřišel. A tak od nedělního rána postávaly hloučky důchodců na dvoře, když pršelo, tak sedávali ve veliké hraběcí síni, někteří to nevydrželi a vycházeli do deště podívat se, jestli někdo nepřijíždí, tou velikou alejí starých kaštanů, která stoupala od kostelíku, dívali se upřeně tam na začátek, a vždycky nějaké auto vyjíždělo nahoru k bráně, a tak důchodci běželi nazpátek do foyeru, posadili se do křesla a připravili si ten nejhezčí úsměv, dívali se na dveře, avšak ti, kteří vybíhali netrpělivě vyčkávat na příjezd svých milých, tak těm skoro nikdo nepřijížděl. Spíš přijel někdo, koho nikdo neočekával, nebo neměl čas očekávat, to byli ti důchodci, kteří hráli v pěti partách karty, a tak když jim přišly sestřičky říct, že přijeli jejich příbuzní, že mají návštěvu, tak museli svoji hru dohrát a potom odcházeli otráveni, odcházeli od mariáše, a scházeli do přijímacího sálu, když bylo pěkně tak na lavičky do parku a na dvůr, podávali příbuzným ruce a otráveně je prosili, aby si sedli, a tak zase ti příbuzní, když viděli, že ani nejsou očekáváni tak, jak se na čekání sluší, okřáli, byli rádi, že jejich tatínek nebo tchán je příliš zaměstnán něčím jiným, byli rádi, že jim ten důchodce usnadnil jejich příjezd, že ten důchodce je ještě člověk, který nečeká na svoje příslušníky rodiny jako na záchranu, jako na naplnění neděle, ale docela bez ostychu se dívá na hodinky, pořád odhrnuje rukáv a sleduje čas, který neúprosně plyne a tam nahoře čekají jeho kamarádi, aby pokračovali v mariáši, který je tím ustavičně se pohybujícím svátkem, tou trvalou nedělí vyznačenou pořád červeně, protože hrát v karty je krásnější než vykládat zbytečnosti, které si už dávno všichni v rodině řekli, dokud byl čas. Já jsem nečekala nikoho, a když někdo přišel, dávala jsem najevo, že mne to těší, ale že mnohem mi bude líp, až zase návštěva odejde, protože já jsem tak nějak pochopila, že všechno má svůj čas. Teprve tady v domově důchodců, který nebyl bídným chudobincem, jak jsem ho znala za starých zlatých časů, kde se žilo z milosti, teprve tady mezi důchodci, kteří měli svůj život vepsán ve ztvrdlých a dřinou zchromlých rukách, teprve tady v domově důchodců jsem zjistila, že se dovedu dívat kolem sebe, a viděla jsem a četla z lidských tváří všechny osudy těch lidí, mohla bych psát o nich knihu, jako staré Cikánky, když hádají z dlaně anebo z rozlité černé kávy lidský osud, já jsem viděla, že každý má všechno napsáno nejen ve tváři, ale i v chůzi, v celém těle. Proto jsem jen chodila a pouze se dívala, uhadovala jsem lidské vztahy, a nebylo mi nesnadné, protože všichni lidé, i když předstírají, jsou k přečtení, jsou k uhádnutí. Když tak za pěkných nedělí proudily dopoledne ty návštěvy a usedaly kolem důchodce na židličkách a lavičkách, přinesly dorty a dárečky a květiny, viděla jsem, jak většina příchozích přicházela tak nějak zasmušile, když jsem se procházela a naslouchala útržkům hovorů, slyšela jsem nářky, že lidé musejí stát fronty na zeleninu a na maso, že dopoledne, když mají přijít housky a chleba, velice často přivezou to pečivo až v poledne, někdy i odpoledne, slyšela jsem nářek nad tím, že ulice jsou rozkopané, že jejich stavení se má bourat, v Praze že se nedá večer jít bez nebezpečí, že se člověk propadne někam do výkopu, dokonce někteří návštěvníci tvrdili, i když bylo pěkně, že cestou zažili hroznou bouřku, větrnou smršť, že havárií bylo několik, takže museli objíždět celým krajem, než se sem dostali, aby pozdravili maminku nebo tatínka, že i ten dort je na objednávku, že když jej nekoupí v pátek, tak v sobotu už není ani jeden sladký kousek. A tak jsem chodila a viděla, že všichni příbuzní mluvkové se snaží naznačit, že tady, v domově důchodců, v tom zámku je ne zrovna ráj, ale jistá tišina, někteří se rozhlíželi, chodili a dívali se na chodby plné květin, nahlíželi do jídelního sálu, nad kterým se táhla ohromná freska, a když se vrátili, byli nadšení a říkali, že by šli do důchodu hned zítra, že nikde jinde by nechtěli být než tady, v zámku hraběte Šporka. A důchodci se tiše usmívali, většina žen byla upravená, vzaly si na sebe to nejlepší, usmívaly se, a když chtěly jen tak slovem naznačit, že ono to není přesně tak, jak to příbuzní říkají, že ty starosti nechápou, že mívali jiné, jak sehnat aspoň kus žvance, ale jim že chybí rodina, v tu chvíli příbuzní zvedali ruce a prosili je, aby se nerouhali, a znovu brali své matky a otce pod paždí, a zatímco vnoučata se dala do dortu, vedli své příbuzné na procházku zámeckým parkem, kde kolem cestiček ve starých střižených bucích byly řady barokních soch z pískovce, předstírali ti příchozí veliký zájem o tyhle sochy, kterých by si jistě nikdy nevšimli, kdyby ty sochy měsíců vytesaných z pískovce žáky Brauna jim nedopřávaly to, že mohou ukazovat důchodcům podrobnosti sochy, krásné hlavy, prsa, a když teď tady, důchodce chtěl říct, že tady to není takové, že když přichází noc, a když chtějí spát, tak jeden druhého vzbouzí kašláním a obracením se na lůžku a zažívacími potížemi, že i když jsou tady v kolektivu, není to všechno, protože už nikdy nemohou být sami, sami ve své domácnosti, tak jako to bylo dřív, tak jak mohou být ti mladí, kteří přijeli na návštěvu. Avšak jen důchodce naznačil, že by chtěl podat také zprávu o té druhé stránce tohoto krásného bydlení, už příbuzní poklekali a snažili se číst ze soklů soch průpovídku psanou německy, snažili se rozluštit a slabikovali s námahou jména měsíců vyrytých a už zašlých mechem a počasím, protože tyhle sochy tady stojí více než dvě stě let . . . A tak najednou ti, kteří přijeli na návštěvu, a to vždycky bylo v tu chvíli, kdy si důchodce chtěl postěžovat ne nad tím, jak musí žít s těmi ostatními, ale chtěl jen říct, že stáří je stáří, že ti mladí by si měli považovat toho, že jsou mladí, že každý důchodce by rád stál frontu na zeleninu, na chleba, rád by chodil rozkopanou Prahou a jinými městy, rád by si u svého řezníka objednal na jistou hodinu maso, rád by dělal všechno, jenom aby mohl být mlád, mladší než je, aby si sám mohl posloužit, když přijde na něj ten čas, kdy leží v posteli a je bezmocný, a sestřičky musejí nosit nočníky a utírat je jako malé děti . . . Viděla jsem, že když došlo k této situaci, kdy každý důchodce chce říci něco pravdivého dětem, něco jim sdělit, aby si vážily toho, že jsou mladí, že nemají takové starosti, jako měli oni, že člověk a jeho ruce mají dnes jinou cenu, jak na to mohou zapomínat a myslet jen na sebe, že mají jiné možnosti, o kterých se jim ani nesnilo, tak vždycky ten z příbuzných, který jako by měl úkol střežit, aby k takové zpovědi nedošlo, podíval se na hodinky a hrozně se polekal, dokonce se bral za čelo a úpěl, a honem nazpátek a najednou všechno jako by skončilo, násilně přerušený trh a slavnost, biografické představení v přírodě, když se strhl déšť, spěšně se loučili, pakovali tašky a brali děti za ruce a táhli je téměř vzduchem za sebou, protože ani ne za půl hodiny jede vlak a autobus, a když přijeli autem, tak každý se chtěl dostat včas domů, kde jej čeká důležitá návštěva, která rozhodne, že něco velkého se zařídí s přijetím do gymnázia, že něco důležitého se musí vypracovat, dokonce i když bylo pěkně, najednou se dívali příbuzní na nebe. nasávali vzduch a cítili, že přijde bouřka, že bude bít a z nebe se lít, a že na autě má lehce sjetý vzor, a taková pneumatika na mokré vozovce je náchylná na smyk . . . A důchodci předstírali, že jsou tím vším zděšeni ještě víc, sami dávali divadelně najevo svoje obavy a tak se příbuzní vzdalovali, než došli k bráně, tak se otáčeli a mávali kapesníčky a dlaněmi . . . a když naposledy stáli v hraběcí tepané a kované bráně otevřené jako gigantická křídla archanděla Gabriela, otočili se, slzeli, a tak nějak pomalu zamávali, jako by se viděli naposledy, že už nikdy, nikdy se neuvidí . . . A já jsem se procházela, předstírala jsem, že se dívám na to, jak špičky botek se střídavě vysunují z mých dlouhých sukní, jako bych naslouchala podrážkám drtícím křupavý písek, avšak dobře jsem koutkem oka viděla důchodce, jak stáli uprostřed dvora, u stolku a opírali se o desku, a volnou rukou taky tak mávali, tak jako se mává z nemocničního lůžka příbuzným vzdalujícím se pozpátku ke dveřím, naposledy, protože dny a hodiny jsou sečteny. A když příbuzní zmizeli, ten úsměv z tváře důchodců vždycky opadl, odlepil se jako utržená po drážka, a bylo ticho, celé to divadlo, které se odehrálo při návštěvním dni, znovu se přehrálo pod zavřenými víčky. A pozdě odpoledne, když návštěvy odjely, všechny vázy byly plné květin, měla jsem vždycky dojem, když jsem viděla přicházet ty návštěvy s květinami, když jsem viděla ten slavnostní příchod, jako se chodí na hroby na jmeniny, narozeniny mrtvých, na vánoční svátky, usoudila jsem, že vlastně ty návštěvy jsou pří pravou na pohřeb, každý příchozí velice dobře zjistil, bál se podívat přímo, vždycky se zkoumavě každá návštěva podívala na příbuzného, když se nakláněl, když se otočil, podle tenkého krku, třasu ruky, že už příbuzný zraje do rakve, připravuje se na poslední věci člověka, hřbitov. Jedině pořád krásní byli důchodci, kteří čekali vytrvale a nikdo jim přesto nepřišel. Každou minutu chodili k bráně, každý zvuk auta je uváděl v nadšení, ale pokaždé když rozpoznali, že přichází někdo jiný, jen na chvíli zesinali, zavřeli oči, aby pak s tou samou radostí chodili k bráně rozevřené směrem na město a dívali se tam, na začátek aleje, zda někdo nepřichází, kam jsem se ostatně dívala i já, zda nepřijde se na mne podívat i můj syn, ten, kterého jsem milovala, když chodil tak dlouho v mariňáckých, námořních šatech, tak dlouho snil o jinačím životě, než jej žil se mnou v pivovaře, až odešel z těch pokojů někam za štěstím, které by bylo nejen jeho, ale i ostatních . . . a tak jsem v tom čekání byla zrovna tak krásná, jako ti důchodci, kteří vytrvale čekali, a nikdo jim přesto nepřicházel. A jejich nedělní oběd se docela podobal obědu těch důchodců, kteří pospíchali, aby hráli dál ten svůj nekonečný mariáš, dokonce zákusek si brali do ubrousku a už zase na dvůr, nebo v čas deště ke dveřím vedoucím do deštivého dvora, a tam stáli a zírali, mnuli si oči, aby líp viděli, kdyby někdo přicházel tou průtrží mračen. Tyhle jsem měla nejraději, protože když se zavřela v podvečer brána, tak tihle důchodci rovnou ulehli, ti neměli jenom zvýšenou teplotu, ale čekáním dostávali horečku, protože nečekali na nikoho, v nic téměř nedoufali, ale čekali jen proto, že čekali, že naplnili si krásnou nebo deštivou, ale vždycky krásnou neděli čekáním na příchod známého člověka, tak jak přicházeli příbuzní nebo přátelé k ostatním. Ten čas, kdy strýc Pepin začal špatně vidět a chodit, tak aby měl pohyb, chodili jsme na houby, Francin si den před tím v trhu koupil tři hříbky, chodil do trhu proto, aby podle trhu poznal, jestli houby rostou a jak mnoho, podle toho, kolik houby stály. Když hříbky stály deset korun kilogram, tak houby rostly, když čtyřicet korun, tak houby rostly málo. A vždycky se vyptal prodavače, odkud přijel, a podle toho jsme se vydali na houby. Když ráno jsme vyjeli do Dymokur z nádraží našeho městečka, tak když na ranní vlak čekalo sto houbařů s košíky, hned jsme věděli, že houby porostou, když houbařů bylo pět, tak že se houby musejí hledat. A tak se na nádraží v Dymokurech vyrojilo někdy několik set houbařů, nás předeběhlo, Francin za nimi zvedl hříbek, který měl ukrytý v košíku, a volal na houbaře . . . Jak to hledáte? a ukazoval hříbek a krájel jeho nožku a ukládal do košíčku a pak druhý hříbek zvedl za patami dalšího houbaře, a zase mu ukázal ten hříbek . . . Vy tohle nesbíráte? a okrájel nožku a podal jej strýci, který nadšeně voněl ke hřibu a volal: Sakra, to je pravák! Je to pěkné gampl! A hned třetí hříbek, zvednutý za dalším houbařem otřásl houbaři tak, že zneklidněli a od té chvíle dělali chybné výkony . . . Ale bývalo v lese několik set houbařů, kteří se ztráceli a nemohli najít, a tak byl les plný volání a nadávání, pískání a halekání, že jsme si řekli, že příště pojedeme na houby odpoledne, protože když houby rostou, tak narostou i přes poledne. Jenomže to samé si řekli i všichni ostatní houbaři, a tak u odpoledního vlaku na nádraží se sešlo zase sto houbařů, všichni se dívali na druhého otráveně, dokonce ti, kteří se ve městečku zdravili, tak se přestali zdravit, a tak se stalo, čeho jsme se hrozili, že z vlaku v Dymokurech se vyhrnuli všichni ti houbaři, kteří nasedli na vlak v našem městečku, a pak všichni jsme utíkali do lesa a v lese jeden druhého předbíhali, a tak jsme sbírali houby jen na okraji lesa, dokonce jednou jsme našli celý košík křemenáků na travnatém hřišti u lesa, a zase jsme měli plný košík a všichni ostatní houbaři, když se sešli u večerního vlaku, žárlivě se dívali na košík, který držel strýc Pepin. A tak jsme si všichni řekli, že nejlepší bude jezdit autem nebo na bicyklu. Ale když jsme přijeli za úsvitu do Dymokur, když vlak si to teprve supal do zatáčky, tak z vlaku nevystoupil téměř nikdo, ale paseky a lesní cesty byly plné aut, a bicyklů, a zase všichni houbaři se sešli v lese. Ten čas jsme už nepospíchali, sbírali jsme houby podezřelé, vzala jsem s sebou kastrůlek a kousek másla, chleba a termosku s horkým čajem, jeli jsme na junácké štěstí, až když jsme se vyspali, a pak sbírali houby jen ty, které nechali ostatní houbaři, podle knihy, kterou napsal profesor Smotlacha, sbírali jsme muchomůrku šedou a trsy třepenitky svazčité, rozdělali ohýnek a na másle jsme pekli a smažili tyhle houby, Francin přidal muchomůrku tygrovanou, a když jsme si udělali smaženici, nejdřív jsme dali ochutnat strýci Pepinovi, který si liboval, pak jsme počkali půl hodinky a Francin se zeptal . . . Jožko, nezvoní ti v uších? a když zvonění neslyšel, tak jsme si pochutnávali i my, v lese bylo krásně, houby jsme sbírali jedině ty, které vyvrátily střevíce a boty stovek houbařů . . . Jen jednou jsme si udělali smaženici z pestřce a všichni jsme pak ochrnuli na nohy, tři hodiny jsme nemohli chodit, ale pak zase se vrátila chůze, vyvarovali jsme se pestřce, přidávali jsme jej na chuť, když jako základ jsme dělali smaženici z hořkých hřibů modráků a čirůvky sírové, a několik k tomu chřapáčů, které podle profesora Smotlachy obsahují kyselinu helvetovou . . . Vůbec ty chřapáče byly vynikající v octě, v estragonovém octě kombinované s oranžovou liškou a lošákem a mladým chorošem, takzvaným žemličkou, tu jsme potom v zimě dávali do pohárku, tu směs pokapanou citrónem a troškou vorčestru, ta směs chutnala jako nejjemnější mořské škeble a langusty. A tak jsme za ten čas, co jsme jedli a nakládali jen podezřelé houby, byli plni toho jemného jedu, že jednou když jsme našli opravdové hřiby a udělali jsme si až doma smaženici, tak jsme všichni dostali zvracení a průjem a velikou žízeň, tupou bolest do hlavy, křeče do lýtek a chvílemi dvojité vidění a trvalé zvonění v uších, udivili jsme nemocnici, že jsme se otrávili jedlými houbami, ale primář pak řekl, že se to stalo i profesorovi Smotlachovi, který byl nalezen v hlubokém bezvědomí po požití hřibů . . . A tak jsme se jen vydali do lesa na procházku, a tu v křoviskách Francin narazil na nákladní auto, které tady muselo být už od konce války, bylo docela obrostlé malými břízkami a osikami, Francin se odstěhoval do lesa k tomu náklaďáku, celý týden tam byl a bydlel v kabině, chodila jsem mu s obědem, dívala jsem se, jak rozmontoval celé to auto a zase dával dohromady a poslední den, když jsem přinesla v kabeli kastrůlky a v baničce polévku, Francin zvedl prst, nasadil kliku, zatočil, pak ještě jednou a motor spustil, Francin rukou přidával plyn a smál se, byl šťasten, pak pucvolí vyčistil počasím zašlou značku na čele chladiče. Bylo tam napsáno do kovu: White. A příští týden od národního výboru koupil ten vrak na vázaný vklad, koupil nové pneumatiky a odvezl ty gumy do lesa, vyheveroval šasí a vyměnil splasklé a zteřelé pneumatiky za nové, prosekal mlází, které obrostlo Whita, byla to krásná podívaná, dokonce i několik kmínků břízek vyrašilo v kabině pro řidiče a prostrčilo se rozbitým oknem k slunci, asi to tak jednou bude, až ta naše zeměkoule bude zase bez člověka, milosrdná příroda za deset, za dvacet let obklopí všechny továrny a silnice, všechna města, všechno, co lidé na zemi vybudovali, a pak už bude na zemi zase řád a krutý, ale spravedlivý mír, řekl Francin, usedl za volant a přijeli jsme domů, Francin štěstím zalitý se nemohl ani pořádně najíst, pořád odbíhal na dvůr a prohlížel si Whita, pil kávu vestoje a díval se oknem na ten náklaďák. Potom odešel na úřady, a když se vrátil, třásl listinou, ve které bylo napsáno, že se Francinovi povoluje autodoprava. A tak Francin každý den s Pepinem, který mu dělal závozníka, odjížděl do skladů zeleniny a ovoce, rozvážel náklady zeleniny až někam na Moravu, čím jezdili větší vzdálenosti, tím později se navečer vraceli, unavení, ale šťastní. Strýc Pepin už byl tak starý, že když na rampy vynášeli bedny zeleniny, tak skoro pokaždé spadl, takže skladníci museli ošetřovat strýce Pepina, a tak když přijeli znovu do těch skladů, tak aby byli skladníci dřív hotovi, tak posadili strýce na prázdnou bednu a sami si složili náklad, Francin jen stál a podával jim z Whita ty bedny, vysoko nad sajtny vysazované bedny se zeleninou . . . Tak ale přesto, když se ti mí mužští vrátili ze zájezdu, že strýc Pepin měl hlavu samý flastr, vždycky zářil jako vítěz. Někdy se stalo, že na cestě píchli pneumatiku, někdy pneumatiky dvě, a tak přijeli na místo určení v horku až navečer, pak už nechtěli zvadlou zeleninu převzít, tak Francin naučil i Pepina, že oba poklekli a sepjali ruce, aby převzali to zboží, že by jim už nikdy nesvěřili dopravu zeleniny, tak skladníci podepisovali, ale s podmínkou, že Francin odveze a složí zeleninu v kravíně, pro dobytek, nebo rovnou na skládku . . . A já jsem zatím celé hodiny čekala, už měli být dávno doma, ale oni teprve vyjížděli někde v pohraničí, hynula jsem představou, jakou asi havárií zahynuli Francin a Pepin? Četla jsem si černé kroniky v novinách a pak dál naslouchala u okna, až se ozve ten typický zvuk Whita, ale jezdily jinačí značky, znala jsem všechna auta jen podle zvuku, ale teprve až když jsem byla přesvědčena, že jsou oba mrtvi, tak od křížku vesele zahřmíval jasný a skoro radostný zvuk motoru Whita, který mne rozesmál, běžela jsem a otevírala potmě bránu a White vjel pomalu na dvůr, Francin otočil klíčky a mocným šlápnutím zvýšil otáčky a motor tak udělal tečku za slavnou jízdou. Tak dvakrát za týden se mi vraceli mí mužští až k půlnoci, a já jsem je čekala navečer, chodila jsem sem a tam, naučila jsem se hovořit sama se sebou, jednou se mi vrátili až druhý den, protože píchli všechny pneumatiky, dokonce i dvě rezervy, Francin se musel vrátit autostopem pro všechny naše peníze, nakoupit pneumatiky a opět se s nimi vrátit až někam za Broumov, kde strýc Pepin seděl v kabině a zpíval si operetu Já mám devět kanárů, zatímco já jsem celou noc chodila sem a tam a přeříkávala jsem si moje nejslavnější úlohy, které jsem sehrála v divadle našeho městečka, ve kterém se zastavil čas . . . Teď se procházím domovem důchodců, skříňky rozhlasu po drátě hrají Harlekýnovy milióny, ty skříňky rozvěšené venku i po stromech jako krmítka, docela se podobají včelím úlům, ze kterých do slunce odlétají včely na všechny strany, ty Harlekýnovy milióny každou neděli i velké svátky utišují víc než prášky a injekce, chodím a naslouchám na chodbách, dříve než půjdu spát, jak otevřenými i zavřenými dveřmi se ozývá vzdychání, zmatené hovory, zatímco návštěvy jsou už dávno doma, tak tady pokračují dál nejen hovory s příbuznými, ale přeříkává se všechno to, co se mělo příbuzným říci, dokud dleli na návštěvě v domově důchodců . . . U dveří svého pokojíku kladu ucho na emailový nátěr, pak pootevírám ty dveře a vidím v přítmí, jak u rádia klečí Francin, je úplně zabrán do těch zpráv z celého světa, naslouchá všem těm zprávám už víc než dvacet let, naslouchá jim jak lékař, když vyšetřuje člověka na smrt nemocného, teď Francin zvedl ruku a komusi do zpráv zahrozil, vykřikl jakési povzbuzení . . . Zavřela jsem dveře a kráčela dál, snad to bylo tím, že Francin pořád čekal na nějakou zprávu, která ohromí nejen jej, ale celý svět, ale já jsem věděla, že čeká marně, že čeká zrovna tak, jako dnes čekali důchodci na příbuzné, kteří ale nikdy nepřišli, a přesto vím, že příští návštěvní den budou od nich očekáváni s ještě větší nadějí . . . Asi to také bylo tím, že Francin už od začátku našeho manželství měl trvalou představu, že všechno to krásné nás teprve čeká, že budoucnost, krásná budoucnost to bude, ve které teprve budeme šťastni, až budeme v penzi . . . proto platil si dvě vysoké pojistky, jak bylo v našich kruzích zvykem, nikdy jsme nejeli na dovolenou, Francin mne těšil, že to všechno bude, až budou pojistky splatné. Každý měsíc platil pět set korun na tu šťastnou budoucnost, šest tisíc ročně . . . a za ty peníze, jak dneska vím, jsme tenkrát mohli i se strýcem Pepinem objet Středozemní moře, vydat se do Alp a Pyrenejí, udělat si výlet na Špicberky, do Itálie, Maroka, každý rok někam jinam, vidět Paříž a města v Německu a Rakousku . . . Avšak my jsme seděli doma a snili o tom, až budeme v penzi, kam se podíváme, dokonce Francin si každý rok nechával posílat prospekty cestovních kanceláří z Hamburku, Haagu, z Brém, cestovní kanceláře Loydu, prospekty, ve kterých byly přesně popsány a datem opatřeny všechny cesty, jména přístavů, všechny odjezdy, dokonce jména lodí, které nás povezou po mořích a oceánech. Ale když přišel konec války, tak nadešel čas, kdy životní pojistky byly splatné, avšak z pojišťovny přišel dekret, který nám sice oznámil, že celkem máme půl miliónu splatných, avšak současně nám pojišťovna sdělila, abychom si určili jméno banky nebo spořitelny, kam nám mají ty naše pojistky poslat na vázaný vklad. A od té doby Francin zmalomyslněl, od té doby se sám na sebe zlobil, protože za první republiky posílal ročně šest tisíc korun pojišťovně, každý rok jinou a ještě krásnější cestu po mořích a evropských městech a krajinách, každý rok jednu krásnou dovolenou i pro strýce Pepina, tolik tenkrát stály ty cesty na tři týdny, na celý měsíc, teď však mu ty cesty všechny byly uloženy na vázaný vklad . . . To Francin ještě nechtěl uvěřit, že peníze zhltla válka, že tentokrát musí u nás za ni platit bohatí, ne jako po první světové válce chudáci, kterým jako mým rodičům nezbylo nic nebo jen pár zlatek, které ztratily cenu, zatímco fabrikantům a statkářům majetek zůstal . . . To ještě první roky doufal, že se všechno tak zlepší, že budeme moci jezdit, vybírat si peníze na cesty, třeba kolem světa, tolik jsme tam uložili peněz, avšak každý rok nám řekli, že takové cesty ne mohou být zaplaceny z vázaných vkladů. To ještě Francin odkládal uvolnění na příští rok, pak na další, rozkládali jsme mapu Ottova zeměpisu, prstem jsme ukazovali, kam pojedeme příští rok, až ty naše pojistky budou uvolněny, celé večery jsme seděli nad kata logem zahraničních zájezdů, vypisovali si nabídky zájezdů do zahraničních mezinárodních center, okružní zájezdy Spojenými státy a Mexikem, žili jsme celé večery v záři reklam a ve stínu mrakodrapů, probrali okružní zájezd Tureckem s pobytem u moře, tam, kde je hranice Evropy a Asie a půlměsíc ve znaku, cestovali jsme vytrvale ze starověkého Kartága až do saharských oáz, cestovali jsme do krajin bílých nocí okružní jízdou Skandinávií, pořád jsme měli pevnou víru, že přece když jsme uložili tolik krásných peněz, všechny tyhle cesty jsme mohli uskutečnit, kdyby peníze měly nějakou cenu, tu kterou měly, když jsme je ukládali do pojistky. A tak dál jsme cestovali prstem do Maroka, pročetli všechno, co bylo ke čtení o Maroku, o světě islámu, o zemi kontrastů a přírodních krás, nakonec jsme slevili, Francin psal, aby mu byly uvolněny peníze z těch půlmiliónových pojistek na obyčejný zájezd do Rakouska, za Mozartem a Schubertem a Straussem, nebo na maličký zájezd do jižní Itálie s krátkým pobytem u moře, nebo jenom do zemí jezer, lesů a půl nočního slunce, do Finska, maličký pobyt na Jadranu, pobřeží romantické krásy a horkého slunce, kam před třiceti lety jezdil autobus i s pobytem za tisíc korun pro dva, ale pokaždé přišel dopis, že na tuhle cestu se z vázaných vkladů nic nevydává. Naposledy Francin napsal, že by se rád se mnou podíval za nahromaděné peníze, ukládané na pojistky, do Rumunska za sluncem, na písečné pláže, do moderního letoviska, nebo do Bulharska na pobřeží dlouhého slunného léta . . . Ale dostal ten samý dopis, definitivní dopis, že to uvolnit nelze. A tak, když jsme prodali domek u řeky, Francin váhal, zda za ty peníze si nemá zaplatit jednu z těch krásných cest, na které jsme se celý život těšili, ale pak Francin řekl, že na všechny ty výlety jsme si už dávno zaplatili, že teď si zaplatíme a na přilepšenou si doplníme z banky, tak jsme si koupili pobyt v domově důchodců, pokojík pro dva, já vím, Francin se odstěhoval rádiem a zprávami do celého světa, často otevíral Ottův zeměpisný atlas, aby věděl, kde je to místo, o kterém byla zpráva, ale sám brzy zjistil, že téměř ten Ottův atlas neplatí, že hranice států se posunuly, některé zmizely, že všechno je na světě jinak. Já jsem ale začala teprve tady v domově důchodců být šťastna, denně jsem cestovala pořád na tom samém místě, vyptávala jsem se pamětníků na to, jak se žilo v městečku před sto a více lety, zajímala jsem se o život před dávnými lety a byla jsem dojata, nebo potěšena událostmi, které se staly dávno před tím, než jsem do tohoto městečka přišla. A tak, zatímco Francin zprávami z celého světa objížděl několikrát za den události té které země, já jsem pochodovala vytrvale na místě, vydupávala jsem svými kroky další sestup k mrtvým lidem, kteří kdysi žili v městečku, ve kterém se opravdu zastavil čas. Trnula jsem, že bych se zděsila, kdyby nám najednou uvolnili ty naše pojistky, kdybych se měla vydat a cestovat krajinami, ve kterých jsem nebyla a které jsem si zamilovala, když jsme s Francinem jako děti prstem cestovali po mapách, když jsme si vypisovali nejen data odjezdů, ale i jména hotelů, které nabízel Čedok v katalogu cestovních zájezdů . . . Ale zestarali jsme, a tak jsme zůstali takoví, jací jsme byli, když válka skončila, dokonce já jsem se posunula někam do minulého století, které mi vstávalo z mrtvých. Tento domov důchodců se svými barokními prostorami a zahradou, tenhle zámek, ve kterém jsem bydlela, byl mi najednou víc než ten můj zlatý pivovar, kde jsem žila mladá léta. Tady v tomhle zámku jsem každý den žila v tajemství, ve vrstvách lidských osudů, lidí, kteří už byli dávno pochováni, ale já jsem je křísila z mrtvých dík vzpomínkám starých pamětníků, pana Václava a Karla a Otokara, svých velkých přátel, kteří každý den mne potěšují a ukazují prstem do městečka tam, kde je živé pro nás to, co už tam k vidění není . . . Pan Otokar Rykr, než jsem šla spát, podal pravici, levačku zvedl ke stropu a pravil ... Z mých návštěv kostela mi utkvěl obrázek. Byli to dva dragouni v helmách a s tasenými palaši, stávající v čase velikonočním jako nehybné sochy na stráži u Božího hrobu až do Vzkříšení. Jen oční víčka prozrazovala, že nejsou neživí . . . Pravil pan Otokar Rykr, ale pak se zamyslil, proč mi to vypravoval? Dosti zmatený, zašermoval rukama, uklonil se mi a tiše odcházel, tak odcházel, jako se přichází do divadla po zahájení představení, po špičkách a s pocitem viny . . . Tu noc po návštěvách bylo na chodbách domova důchodců živo. Sestřičky a jejich kramflíčky vyťukávaly energickou chůzí svoje kroky, v prstech před sebou na podnose přinášely do pokojů injekce a prášky, teploměry . . . Kdosi se zdviženým ramenem vykročil v pyžamu proti mně, vytáhl teď teploměr z podpaží, přes brýle se podíval na teploměr a prohlásil zlostně . . . Podruhé každého přerazím. Co jsem říkal? Mám sedumatřicet pět jen proto, že mi dneska ta moje krásná neteř přišla říct, že zryli a zaryli na mém záhoně moje nejkrásnější hyacinty a narcisy . . .

13

Když přišla zpráva, že starý hřbitov je odepsán, že všechny pomníky budou vytrhány, cestičky mezi hroby rozorány, že z posvátného pole až na několik velikých pomníků bude libosad, park, důchodci v zámku zneklidněli. Tři staří pamětníci starých časů sice neplakali, ale od té doby, co traktory a pásáky vytrhávaly jeden pomník za druhým, měli uslzené oči a já jsem měla dojem, že mi trhají znovu všechny zuby, pomalu jeden za druhým, do rána mi zuby zase narostly a začalo to všechno znovu. Ti, kteří měli dobré nervy, se vydali na ta místa, chvíli se dívali, ale když viděli, jak veliké pomníky vzpurně vzdorují, jak jeden traktor je málo, jak se musejí spřáhnout dva a ještě vzít na pomoc pásák, tak měli hmatový prožitek sebe sama, když i u nich nastal ten čas, kdy se museli rozloučit se svým domkem, se svým bytem, s dvorkem, se zahradou, s prostředím, ve kterém žili celý svůj život a najednou přišel čas, kdy museli odejít. Většina jich odcházela nedobrovolně, považovali ten svůj odchod do domova důchodců jako porážku, jako počátek svého konce. Někteří se také bránili, tak jako ty pomníky, ale muselo to tak být, nebyl, kdo by se o ně postaral, už vrávorali, dělali chybné výkony, a tedy nezbylo nic jiného než jít do domova důchodců. Když se vrátili z podívané na hřbitově, tak ti, kteří neměli odvahu podívat se pravdě do očí, se jich vyptávali, mlčeli očití svědkové jako zařezaní, byli dojati, vrtěli hlavami, protože nedovedli pochopit, proč ze hřbitova nemůže být park; ve kterém by se procházeli lidé, četli si krásné verše, znovu si četli slavná jména lidí, které znali nebo o nich slyšeli od pamětníků starých časů, protože na tomhle místě, v tomhle městečku, kde se zastavil opravdu čas, leželi občané staří dvě stě let a víc. Z pavlače třetího patra rozhlas po drátě hrál něžnou melodii Harlekýnových miliónů, důchodci si přinesli židle, drželi se zábradlí a staří pamětníci se dívali dalekohledem, trhali si jej z ruky, aby si ověřili to, o čem hovořil ten, který se díval, jak dělníci krumpáči a heverem, pajsry a kladkami zvedali pomníky vyrvané ze země a nakládali je na valníky a traktory, dívali se, jak další pomník je obtočen řetězem, jak pásák zabírá a pomalu, na několikrát, pořád znovu a tou samou silou se snaží z hlíny vyrvat náhrobek z čediče, mramoru, zrovna tak vytrvale jako zubní lékař nebo dentista, když se lopotí vytrhnout stoličku se zahnutými kořeny z oteklé dásně. Tak celý týden se vedla na hřbitově ta nerovná bitva bezbranných pomníků s traktory a pásáky, bylo to dojemné, tak jako býčí zápasy, tak jako každý zápas se smrtí. A tak si traktory klestily cestu, a protože cesty byly roubeny štíhlými tújemi a hlohy, tak někdy, aby se traktor dostal k pomníku, musel napřed vytrhnout několik těch stromů, ale ty stromy byly houževnatější ještě víc než ty pomníky. Túje byly staleté, kořeny měly obtočené kolem pomníku, některé kořeny tak hluboko v zemi, že kořínky měly obtočenou rakev, kovovou rakev, nebo vyzděnou hrobku, tak jako dětský míč je v síťce, ty kořeny držely tak pevně jako pomník a tak pevně obtáčely vyzděnou hrobku jako břečťan besídku, že musely někdy všechny tři traktory se spojit, a když je konečně vytrhly, tak po velkém boji, ve kterém praskaly řetězy. Někdy se vyvalila s kořeny túje i zteřelá rakev, zdivo hrobky, kus pomníku, který kořeny neopustily. A tak jako i v životě nejsnadněji si lidé věděli rady s dětskými hroby. Celé oddělení dětských hrobů padlo za jediné odpůldne, na to stačil jeden člověk s pajsrem, jeden pomníček šel za druhým jako mléčné první zuby, většina dětských hrobů měla kolem rovu litinovou, někdy dřevěnou zahrádku, takovou, jako se dává malým dětem, aby nemohly vypadnout z postýlky, ohrádka, jaká se dává na podlahu, aby se dítěti něco nestalo, někam nevlezlo, kam nemá. Pan Kořínek, starý pamětník, pravil, že staří lidé, když kniha zestárla a měla rozedřené desky a stránky, tak ji pochovali na hřbitově jako člověka, který umřel . . . Avšak nádeníci, kteří vytrhali litinové zahrádky, naložili je na valník, aby je prodali do sběru starých kovů. Pamětník starých časů pan Otokar Rykr pravil . . . Míčem si za starých časů hrávala jenom děvčátka, gumovými, pestře pomalovanými balóny. Uchovávala si je v pletených sítích. My jsme si dělali gumové míče z tatínkových starých perek. Z nich se vytahovala gumová vlákna a navíjela se na kousek cukru do klubíčka. Když bylo klubíčko sdostatek veliké, vyvařilo se v mléce, aby se vlákna slepila. Zhotovený míček byl sice velmi pružný, ale také nebezpečný. Rána jím uštědřená byla velice bolestivá a zanechala po sobě i modřinu. Podomácku se vyráběly také míče z vyčesaných chlupů. A nejkrásnější byl počátek jara, který se zahajoval cvrkáním kuliček a fazolí do důlků. Velkým fazolím se říkalo turendy a platila jeden vrh, to je tři obyčejné fazole. Po kuličkách následovalo honění káči. K hazardním klukovským hrám lze počítati i házení krejcaru na čáru a o velikonocích sekání krejcarem do vejce buď na čáře nebo v hrsti . . . Vykládal tichý hlas, a tam u řeky, dole, tam obklopeny velikou zdí se kladly a kácely pomníky, jeden po druhém, z několika stran, tak jako za starých časů dopadlo město, které se vzdalo, jehož bojovníci na hradbách byli už mrtvi a tak jásající vítězné vojsko porubalo ve městě všechno živé, muže a ženy, starce a stařeny, děvčátka i chlapce. Starý pamětník Václav Kořínek odložil dalekohled a pravil ... Hradební ulice se jmenovala Růžová, před tím Podezdí. Jméno Růžová dostala od záře červených hradebních cihel při slunečním svitu. Před šedesáti lety se tam říkalo Rasova ulice, nebo zkrátka Rasovka. Ulice měla i svého policajta pana Lukáška. Bydlel v čísle pět set osm. Tehdy mu umřela jednoroční dceruška. Maličký pohřeb musel být podle tehdejších zvyklostí v kočáře, kde rakvičku vezl mládenec s družičkou. Protože mládencem byl jeden z těch rozjívených kluků z Rasovky, oblékli jej do černých šatů lakýrníka pana Trnky, který byl sice pomenší, ale hodně při těle. Mládenec se v těch šatech ztrácel. Tvrďák mu seděl jen na uších. Kočár byl v Rasovce zvláštností a tak, když se kočár obsazený družičkou a mládencem držícím rakvičku na kolenou hnul, banda kluků začala řvát a skákala zezadu na kočár. Jeden z kluků narazil mládenci tvrďák na hlavu, že byl v úplné tmě, družička křičela, kočí práskal do kluků a koní . . . Důchodci naslouchali a usmívali se, přikyvovali, Harlekýnovy milióny znovu se linuly a obtékaly skupiny důchodců sedících na pavlači třetího patra zámku hraběte Šporka, dívali se dolů na hřbitov, na tu dálku neviděli, co se tam děje, ale pan Karel Výborný, který se díval dalekohledem, se něčeho polekal tak, že odložil dalekohled, vzala jsem ho a zaostřila, těkala zpustošenými pomníky a zaradovala jsem se, jeden traktor spadl do vytržené hrobky, teď ostatní dva traktory jej vytahovaly. Pan Karel tiše vykládal . . . Mezi dragounskými důstojníky posádky byly dva světlé zjevy. Byli to poručíci baron Dahlen a Siamský princ, který bydlel na Zálabí v domě za nynější vilou doktora Rumla, tedy také trochu Zálabák. Princ byl menší slabé postavy, žluté pleti, šikmých černých očí a černých tvrdých vlasů. Tyto vlasy jsme při našich hrách obdivovali. Byl výtečným tanečníkem a navštěvoval pilně plesy, kam za ním zahradníci dopravovali celé stohy kytic, ježto každá tanečnice obdržela od něho skvostnou kytici. Princ se neobyčejně zajímal o naše hry, špačky a hry míčové, tu jsme nikdy nepotřebovali tlumočníka, ten seděl vždy o kus dále stranou, aby se nepletl, a my jsme se s princem již dohodli, my česky a princ nějakou nám neznámou řečí, ale v platnost přišla mezinárodní ukazovací a posunková řeč a šlo to. Že se princ vážně zajímal o naše hry, svědčí ta okolnost, že pravidla hry zaznamenal do notesu nějakými klikyháky a snad později je uplatnil ve své vlasti . . . Hovořil pamětník starých časů pan Karel Výborný, hovořil tak jako vždycky, tak ostatně jako všichni tři písmáci, jako by četl ze svých zápisků, kam sepsal všechno to, co myslil, že je pamětihodné. Dívala jsem se s rozkoší, jak traktor uvázl v hrobě, jako by jej tam chytil za kolo mrtvý. Pan Václav Kořínek začal vyprávět . . . Nejkrásnější ale byla naše ulička Růžová o prázdninách dopoledne, kdy slunce svítilo, perličky na zdi pekaře Macháčka čiřikaly a do toho zněl rytmický klapot dřevěných paliček do plechu z dílny zámečníka Práchenského. Před domkem číslo čtyři sta třicet tři sedával praporečník veteránů pan Havlíček a vyprávěl o vojně. Další dům číslo čtyři sta sedumdesát jedna patřil kamnáři panu Maudrovi Janu, který míval na Kleinerově domku na rohu Hradební a Svatojiřské firmu: Výběr v hliněných Kamnách u Jána Maudra. Když v roce devatenáct set sedm Jan Maudr zemřel, koupil dům Rudolf Kolář. Kolářovi měli jedenáct dětí, nejstarší byla vdána a sama už měla v roce devatenáct set deset dvě dcery. A tak v tom domě bydlelo šestnáct lidí. Dobrá paní Kolářová při tomto požehnání dovedla cizím čumícím klukům u domovních dveří často podat buchtu nebo lívanec. Jedenáct dětí rodiny Kolářovy mělo sestavenou rýmovanou říkanku ze svých jmen: Sláva, Vlasta, Milena, Rudolf, Otík, Růžena, Lojzík, Oldřich, Elina, Jaroslav a Bělina, Kolářova rodina . . . O zábavu se postaraly příhody na záchodech, které byly primitivní a většinou na dvorech domků. V čísle pět set osm seděl na záchodě dvouletý chlapec a držel v ruce provázek, kterým se zavíraly dveře. Provázek byl na něho krátký a silná paní z domu, která pospíchala tam zasednout, už ode dveří couvala, kluka pak tak vyděsila, že mohl z leknutí onemocnět . . . Přednášel pan Václav Kořínek, jako by ty zprávy ze starých časů předčítal ve velkém sále, stál, oběma rukama se opíral o dřevěné zábradlí, vítr mu províval jeho bílé vlasy, on nastavoval svoje čelo jako lodní příď, aby vzpomínkou rozrážela nemilosrdné vlny času, jejichž příboj tam dole u řeky teď rozbíjel jeden pomník za druhým . . . Pamětník starých časů pan Otokar Rykr, aby přerušil tísnivé ticho, do kterého jen Harlekýnovy milióny začaly znovu svou tichou líbeznou sonatinu laciné barvotiskové lásky . . . Za starých časů se bruslívalo na Starém Labi pod nynější lávkou na šroubovacích bruslích, pro krasojízdu nezpůsobilých. Dámy v dlouhých sukních, páni v dlouhých zimnících. Zde se naskytla aspoň příležitost, při níž si mohli zabruslit mládenci ve dvou, se svými vyvolenými pak si pomačkat trochu ruce ve štuclu. Nemajetní hoši jsme si vyráběli brusle, takzvaná želízka, sami. Odtrhli jsme od starého struhadla železné postranice, přelomili v půli oblouk držadla a takto získaná bruslící železa jsme zasadili do kusu dřeva, přivázali provazem a už se jelo, šťastni a pyšni. Byli jsme víc než ti z nás, kteří měli jen dřeváky a nohy omotané hadry. V neděli hrával na kluzišti flašinet a zřídka kdy hudba . . . Abych nezapomenul. Z kolotočů byl nejznámější a té doby nejpopulárnější svojí výbavou Šlemlajnův z Kutné Hory. Byl ověšen nesčetnými korálky a večer zářil světly . . . Pravil pan Rykr, odložila jsem dalekohled, už mne to unavilo, dívat se na něco, co mi dělá bolest, bylo mi, jako bych se dívala na býčí zápasy, já, která mám ráda krávy a bejčky, telata, proč bych se dívala na něco, co mi dělá bolest. Tak nějak si člověk má vybírat z života a vzpomínek jenom to, co je světlé, co jej těší, dokonce co třeba ani není pravda, ale na co se tak dlouho věří, až se to stane . . . Když mi nepřišel kocour a kočka domů, týden, čtrnáct dní, trápila jsem se představou, že jej přejeli, někde postřelili, že je někde zavřený a nemůže ven a umírá pomalu hlady, trápila jsem se, nespala, teprve když se nevrátil ten poslední kocour, teprve tehdy jsem si řekla a věřila tomu, že se mu někde líbilo víc než u mne, že bydlí u lidí, kteří jej mají radši, než jsem ho měla ráda já . . . Na hřbitově naložili tři nákladní auta pomníků, šest lidí nakládalo těžké kameny se jmény a daty, lidé, kteří žili v tomhle městečku, šest lidí nakládalo pomníky na nákladní auta, poznávací značky byly z docela jinačích okresů, odvezou je tam, kde ta jména nikdo nezná, kde ty pomníky jsou jakoby bez podobenek ve skleněných oválech . . . Pan Václav Kořínek, pamětník starých časů, se zjasnil, posadil se a vyprávěl, už ne jako výčitku, jen jako srovnání, spíš pro zábavu hovořil ... Ó, na Štědrý den, to bylo všechno připraveno i v naší Hradební ulici. Vánočky napečeny, maminky je ukazovaly a lidé, kteří se potkávali venku, byli usměvaví a plni dobré nálady. Přáli si příjemné svátky a šťastný Nový rok. Přišel listonoš pan Rubek ve slavnostní uniformě s pěknou poštovní knížkou. Také pan Kulička, kominík, přišel v čisté bílé čepici a přinesl kalendář, který visel pro štěstí celý rok. Strojil se stromeček, velmi pěkný smrček, který tatínek přivezl z túry od Hanušovic, kde jako topič vyhodil u strážního domku z lokomotivy naštípnutou laťku, ve které byl lístek se žádostí o stromeček. Při zpáteční cestě už vechtr čekal a jen mu ho podal . .. Pravil pan Kořínek a náhle zvážněl, tři nákladní auta vyjela po silnici, shora pavlače zámku bylo vidět, jak černé pomníky leží vedle sebe, tak jak se za války převáželi mrtví, teď nákladní auta zmizela, aby se objevila blíž . . . Pan Kořínek vytáhl svůj notes, vytáhl složený dopis, rozevřel jej a četl nahlas, teď až na nádvoří se otáčely obličeje důchodců z laviček a ti, co se procházeli, strnuli, pomalu se otáčeli a dívali se vzhůru směrem za hlasem volajícím do kraje . . . Mé drahé městečko, ač jsem tolik let v cizině a dnes tak stár, stále na tebe, mé rodné město, vzpomínám. Zdravím Ostrov, březovou alej, restauraci s jezem, kde se tak pěkně sedělo a naslouchalo hukotu vody, lipovou alej, cestu Šumavu, velikou krásnou louku rovnou jako stůl, orámovanou vysokými stromy, hráz na Strži, Dubinu, ty tři vysoké topoly v Rohově a pana Kofroně. Hlídá ještě vodu a hlásí poplach, když jdou ledy? A co most? Ještě se chvěje, když narazí velká kra na pilíř? A co pan Poláček a Boháček se všemi kamarády, to byli chlapi. V létě dolovali v Labi písek a na jaře, když šly ledy, odstrkovali velkými bidly ledové kry. A co Stará rybárna? A to krásné místo pod Formou, kde jsme se z hráze dívali, jak voda hučí od jezu k mlýnskému náhonu. Dále vzpomínám na tiché Kostelní náměstí s impozantní stavbou chrámu, jehož věže jsou vidět z tak velké dálky. A také na kašny, do kterých snad dnešní kluci házejí věci, které tam nepatří. Potom na korzo od Bártlů k Měšťanovům, kde se snad i dnes děvčata hodně usmívají na studenty, však jsme jim záviděli. A ještě září do dálky ta veliká okna sálu na Knížecí při tanečních a plesech? Také pan Preclík, hraje ještě ty krásné valčíky? Kde je asi dnes Stázička, naše tanečnice, která si říkala, že je nejhezčí dívkou našeho městečka, a na schůzky chodila ve střevících svého bratra. Byly jí veliké, ale chtěla nás ohromit, protože byly žluté, a to byla tenkrát vzácnost. Zdravím vás všechny, jak žijete v mé paměti, ať už vám pan Hanuš na věky ustlal, a jistě někdo i jemu. Přeju vám, ať vánek v létě shodí někde z růžového keře lupenů a donese je na vaše hroby s trochou vzpomínek . . . Volal a křičel pan Kořínek, pamětník starých časů, to, co četl z dopisu, a tam na dohled domova důchodců mizela tři nákladní auta s černými pomníky občanů . . . Teď už bylo vítězství jisté, hlavní šiky pomníků už byly porubány, už byly odváženy, jiné ležely na zádech, avšak traktory teď, jak se mi zdálo, byly daleko zuřivější, skoro pomatené, jako roj včel, útočily teď zběsileji na zbylé vztyčené kameny, zdálo se, že ty stroje jásají nad každým dalším pomníkem, vydávaly ještě jasnější zvuk svých motorů, jako by chtěly skoncovat co nejrychleji ten teď nerovný boj. Když se snesl soumrak a pak večer, byly vidět jen pohybující se reflektory, které porážely poslední pomníky . . . Bylo úděsné se dívat, jak rozjetý traktor, který nebyl vidět, osvětlil a reflektor se blížil víc a víc, až narazil tou ohromnou lžící na pomník, reflektor skoro očichával jméno a příjmení zemřelého, a pak se chvíli nehnul ani pomník, ani traktor, na dálku bylo vidět jen to hrozné napětí, jako když zubař drží v kleštích zuby a vší silou táhne, taková mrtvá minuta a pak cosi povolilo v základech a pomník, další pomník a pak ty poslední v půlnoci povolily . . . Pamětník starých časů pan Otokar Rykr, dojatý, přičísl si dlaněmi vlasy, pak jednu ruku opřenou o madlo zábradlí, druhou vztyčenou, se díval dolů na zpustošený hřbitov a pravil vesele . . . Ó, studentské výlety byly velmi oblíbeny, na Ostrově před bývalou restaurací u starého jezu byly umístěny vlastnoručně vyrobené atrakce, improvizovaná divadýlka, v nichž studenti účinkovali. K jejich výstavbě a ochraně si vypůjčovali jarmareční plachty od všech cukrářů a perníkářů v městečku. Skupiny studentů se bavívaly o výletech na Ostrov deklamacemi a zpěvy, vybíranými tehdy z oblíbených merendářů, sólových výstupů a deklamovánek. K těmto zpěvům namalovali obrazy po způsobu jarmarečních písní a zpěváků, pějících historky o morytátech . . . V sále zdobeném malovanými a prostřílenými terči, pozůstatky po střelcích, tančívalo se až do setmění při kvartetu, skládajícím se ze dvou houslí, klarinetu pana Votavy a basy, pod vedením houslisty, malého, cholerického obuvnického mistra pana Jana Marysky . . . Zveselil se pan Otokar Rykr, tam dole vjížděly do světla pouličních luceren a zase se nořily do tmy valníky s naloženými pomníky. Pan Rykr se zasmál do nebe a pravil . . . Teď něco příjemnějšího, všechny vás bude zajímat příběh Bubiho, Vincence Zedricha, víte, v Bubim byla jistá dávka geniality, jeho matka nerada viděla, že holdoval své vášni, kupoval knihy nebo maloval... povahově veselý, urostlé postavy, s černým knírkem, vábného mužského zjevu. Oblíbeným dámám házíval květiny do jejich otevřených oken . . . a aby v zimě bylo veselo, objednával na kluzišti hudbu. Touhu po vyšším vzdělání ale v něm udusil jeho vlastní strýc, Jan Zedrich-Rohový, starý bigotní mládenec. Tak Bubi se myšlenky na studium vzdal a rozjel se do světa . . . i daleko za moře. Bubiho nepřítomnosti využil jeho vlastní bratranec Emil Zedrich. Zpracovával strýce . . . až se mu záměr zdařil. Tak Bubi, velký dobrák, jak již geniální lidé bývají, byl odbyt menším legátem. Bubi zahořkl . . . jen zřídka vycházel zadem do polí svého domu Na Staré poště, nebo pracoval v zahradě. Vydržoval si starou posluhovačku a žil jinak úplně sám. Zmalomyslnělý pod osudem zasazenou ranou sáhl raději k revolveru a ukončil v šestapadesáti letech život nešťastného člověka. Mrtvého nalezla posluhovačka v bytě. Byl pochován na starém hřbitově v blízkosti kaple . . . ale já se ptám, kde je dneska ten jeho pomník? Zvolal pan Otokar Rykr, smířený jeho hlas se nesl a jako by jásal, dva staří pamětníci starých časů se chystali, že budou pokračovat ve svých příbězích, ale pan Rykr je zvednutím dlaně zastavil a pak nasadil slavnostní hlas . . . Ve starém domě na náměstí, v prvním patře, bydlel pan Augustin Strohbach se svou chotí Bedřiškou a dceruškou Gustinou. Ten dům patřil panu Červinkovi-Cigárovi. V jeho domě se hrávalo denně na klavír, denně se tančilo. Pan Augustin Strohbach nevynechal žádné slavnosti, divadelního představení nebo koncertu. Jinou jeho vášní bylo kouření doutníku, doma kouřil ze zakouřené pěnovky. S oblibou celá rodina vycházela denně na Ostrov . . . Příkladnou byla jak jeho prozíravost a starostlivost, tak statečnost a vyrovnanost ducha. Pro případ úmrtí napsal vlastnoručně a krasopisně na ředitelství oznámení o svém úmrtí s vynecháním data a žádost o penzi pro vdovu a dceru, ano i text úmrtního oznámení. I obálky opatřil vlastnoručně psanými adresami svých přátel, jimž měly být doručeny. Tak každý dostal úmrtní oznámení s adresou, psanou vlastní rukou zemřelého. Den před smrtí nechal vykopat hrob pro svou rakev a pověřil svého přítele inženýra doktora honoris causa Emila Zimmlera kontrolou jeho velikostí. Zemřel klidně v lednu roku devatenáct set sedm a byl pochován na starém hřbitově, tam někde poblíž kaple tak jako Bubi. O zesnulém se vyprávělo, že se oblékl v předtuše smrti do bezvadných černých šatů a ulehl na pohovku, kde skonal devatenáctého ledna . . . volal pan Otokar Rykr . . . Ta lekavá Němka seděla schoulená a zírala na ten odsun všech pomníků, třásla se a několikrát se pokoušela zvednout se z lavice, ale nohy jí přestaly sloužit. Pan Otokar Rykr rozpřáhl ruce a volal a jeho hlas sílil ... Kampak odvezli pomníčky, kde je teď Červinka-Paraplíčko, Červinka-Vokoun, Červinka-Patatý, Červinka-Drampa, Červinka-Vlna, Červinka-Chrt, Červinka-Fráda, Červinka-Pangrot, Červinka-Cigáro, Červinka-Rozsekám, Červinka-Potiti ráčil, Červinka-Hořejší, Červinka-Untergleichen? Kde je zasedací pořádek k poslednímu soudu, Dlabač-Dukátový, Dlabač-Vepřák, Dlabač-Všivka, Dlabač-Bidlo, Dlabač-Grófek, Dlabač-Prdelatý? Komu vadil pomníček Votavy-Paňáci, Votavy-Muzikanta, Votavy-Marnosty? Kde zmizí pomníček Voháňky-Lederera, Voháňky-Laudona, Zedricha-Rohového, Zedricha-Bubiho, Nožky-Theera, slečny Taubicové-Držmicop a těch všech dávno zemřelých! Volal pan Otokar Rykr a Němka z Pecru zasténala, když několikrát se pokusila zvednout, nakonec přece se postavila na třesoucí nohy a utíkala, vlezla z pavlače do svého pokoje, rozprostřela ten svůj starý ubrus, naskládala do něj všechny ty svoje nejcennější věci, seběhla pomalu dolů, posadila se pod hodiny ve vrátnici, tak seděla ustrašená, držela občanský průkaz v prstech, po chvíli se rozmyslela, naslouchala a zvedla se, odložila občanský průkaz a převázaný ubrus, otevřela zasklená dvířka pendlovek a zastavila hodiny. Byl večer, hodiny ukazovaly za pět minut půl osmé a Němka z Pecru spokojeně usedla, na klín dala ubrus a v prstech nabízela komusi, kdo nepřicházel, tu svoji občanku . . . A Harlekýnovy milióny dál obtáčejí pavlač krásně zelenými úponky psího vína, usmívám se a je mi tak jedno, že traktory odvážejí poslední pomníky ze starého hřbitova ve světle reflektorů, sedím a dívám se nazpátek do jednoho krásného jarního dne, Francin rozvážel Whitem sodovky a limonády, tenkrát vezli osvěžující nápoje do městečka, ve kterém se odhaloval pomník slavnému generálovi, Francin, než vyjel, tak píchl pneumatiku a tak ji musel vyměnit a zpozdil se. Když se strýcem Pepinem dojeli k městečku, zastavil je mocným pohybem ruky nervózní poručík dělostřelectva a řekl Francinovi, aby raději počkal, že za deset minut začne dělostřelecká slavnostní salva z děl, která jsou v příkopu, Francin ale řekl, že za těch pár minut musí projet kolem těch v příkopu umístěných děl, protože veze právě na tu slavnost limonády a sodovky. A tak poručík zvedl telefon a z městečka mu řekli, že nákladní auto s osvěžujícími nápoji může projet, protože celé městečko na něj čeká. A Francin zasalutoval a White se rozejel, pomalu jel, v příkopu se leskla děla, ve slunci nabíječ s nábojem stál u hlavně, u třetího děla Francin uviděl, jak pomocníci už klečí u lafety a mocnými šrouby připevňují dělo k zemi . . . A teď White poprvně začal prskat a zastavil. Francin, když mi to převypravovával, řekl, že z toho dostal revma, že potřeboval, aby mu někdo letkulmou nahřál klouby, pořád se držel volantu a viděl, jak poručík mocnými pohyby paží dává Francinovi znamení, aby zmizel, že nastal čas slavnostních salv, Francin se překonal a vyskočil, zvedl kapotu a vrátil se pro šroubovák a klíče, uvolnil karburátor, a když pak vyjmul plovákovou komoru a odjistil trysku a profoukl ji, viděl, jak poručík poslouchal rádio a pak jediným pohybem ruky zatratil Francina, podíval se na hodinky, zvedl ruku, někteří dělostřelci si zacpávali uši, a pak poručík dal povel a první salva vystřelila a Francin viděl, jak z boku Whita se vyrvaly sajtny a všechny limonády a sodovky se rozstříkly ve střepinách do příkopu, náraz vzduchu utrhl zvednutou kapotu a na té kapotě Francin jako na nějakých sloních uších letěl nad zrajícím polem tak, jak lítal vzduchem o poutích pan Jirout, sladovník, který za mlada se dával o posvícení vystřelovat z děla, když síla vzduchu ztichla, tak Francin dopadl na okraj vzdáleného příkopu, ale pořád držel karburátor a byl zasypán sprškou skel. A druhá rána otočila Whita a smetla zbylé bedny a přiletěly utržené sajtny . . . a tak každou ranou na počest odhalení pomníku slavného generála nákladní auto bylo zvedáno a obraceno, jako když kočka packou si hraje s ubohou myškou . . . Francin nadšeně vypravoval, že mezi ranami oslavných děl pořád se zvedal z příkopu a trnul, jak dopadl strýc Pepin. Nakonec jej uviděl v křoví trnek a šípkových růží, na sedadle tam seděl v těch pérujících křoviskách a po každém nárazu dělostřelecké slavnostní palby strýc se ve větvičkách houpal jako ve starém proutěném kočárku . . . Když salva skončila, přiběhl poručík, a když s úlevou shledal, že Francin má jenom roztržené kalhoty a obočí a strýc Pepin se pořád houpe v náručí křoví, tak dal rozkaz, přiběhli vojáci a snesli strýce Pepina, který pořád seděl, Francin s velkým smíchem vypravoval, že jeho bratr vypadal jak pomník českého spisovatele . . . Ale White byl slavnostní palbou dělostřelecké baterie tak zřízen, že jej naložili vojáci na vojenský pásový traktor, a když jej dotáhli na náměstí městečka, kde se zastavil čas, White s ohromným rachotem se zhroutil na dláždění jako nějaké předpotopní smrtelně zraněné zvíře . . . Řekla jsem si, usmívajíc se, je to po letech tak milé vidět událost, která hrozí, že člověk musí dát pozor, aby neumřel, je to milé být svědkem něčeho, co je hrozné, čeho se každý člověk bojí, avšak přesto, po čase, když člověku otrne, je koneckonců rád, že viděl a zažil události, které musel zaplatit sám sebou, tím že zpokorněl, zjihnul... Byla jsem tak zamilovaná do pískovcových soch v zámeckém parku, že teprve za dva měsíce jsem si všimla, že sochy Máje a Června mají cementem doplněné prsy, kus lokte, zacementovaná břicha, cementové jedno oko. Tolik se ten cement lišil od pískovce, bylo to cementové oko a prsy tak neživé, že to muselo každého, kdo se zadíval, bít do očí. Ale já jsem byla vzrušená půvabem těch nahých soch, jejich líbezností, která procházela od vlasů až do nehtů nahých soch, že jsem si nemohla všimnout těch cementových úprav. A pak mi neustále docházelo, že to se zraněním soch nebylo jen tak, a vyptávala jsem se starého zahradníka zámku, starce v penzi, a ten mi řekl, že ze zámku jeden čas, snad ve válce, tady byla kadetka, a když na závěr té vojenské akademie byli jmenováni důstojníci, tak se opili a z vojenských pistolí, které ten den dostali k nové uniformě, v zámecké zahradě stříleli a přitom zranili několik soch. Pravil ten starý zahradník se smíchem . . . Ale než tady ze zámku udělali domov důchodců, tak tady bylo učiliště a ubikace pracovníků záloh, mladíci se tady školili na zedníky, a když udělali závěrečné zkoušky, tak při tom jako jeden z úkolů dostali přicementovat sochám všechno, co z nich vystříleli důstojníci. Nejdřív jsem se polekala, ale potom jsem viděla ty sochy ještě krásnější, prožívala jsem hmatově, jako by se to stalo mně, jako bych já stála na podstavci a mladí důstojníci do mne stříleli, když jsem se procházela kolem těch soch, prožívala jsem i to, jak mladí zedníci mi přicementovávají všechno to, co ze mne odštěpily náboje vojenské pistole . . . Co je život? Všechno to, co bylo, všechno nač vzpomíná a říká starý člověk, co je nemístné a navždycky pozdě. A přece! Znovu jsem vyšla do libosadu, do hraběcího parku a všechny ty postřelené krasavice v pískovci byly najednou ještě krásnější, než je mohl vidět hrabě Špork a jeho přátelé, poprvně jsem si všimla nejen těch krásných ženských těl, ale věcí, které držely a které ty sochy doprovázely, máselnice, o kterou se opírala socha Července, máselnice stloukající máslo, slyšela jsem hluk stloukaného másla, který se podobá hluku, jaký vydává lože lásky, viděla jsem růži v pískovcových vlasech, růže, které pramení z pískovcových rukou, kytice růží, které jak gejzír tryskaly z košíčku, dotýkajícího se stehna nahé krásky, jejíž údy voní máslem a růžemi . . . Poprvně jsem uviděla sochu Máje v celku, její ruka spočívá na rohu mladé kozy, druhá drží okřínek, ze kterého sype kuřatům, která se u jejích nohou klubají z vajíček, zatímco šťastná kvočna křídly kryje svoji rodinku, socha Máje s přicementovanými prsy, které zedničtí učedníci obkreslili z Playboye . . . Dnes poprvně jsem uviděla, že pískovcová socha Června se jednou rukou opírá o do země zarytý rýč, zatímco druhá ruka hladí vysoký keř zrajících citrónů, které korunou se dotýkají pískovcových nahých prsů, které se podobají přesně těm citrónům,mladí důstojníci soše vystřelili i oko, postřelili i několik citrónů, avšak já jsem viděla, že socha mladé krasavice je ještě tím zraněním krásnější, tak jako antické sochy, které vylovili rybáři z moře bez rukou . . . Ano, teď jsem uviděla, že tak malé prsy musely mít všechny sochy, téměř prsy jinochů, jediná nezraněná socha je socha Února, taneční socha s přilepeným šatem na tělo, mokrou drapérií, taneční socha masopustu, nesoucí ošatku koláčů a cukroví, dotýkající se kolenem bečky s vínem a korbely, obklopena na rožni zastrčenými kuřaty a kachnami, tak jako já jsem v čas masopustu nabízela to samé mým hostům v pivovaře, mladá žena plná tanečního rytmu, žena malých prsů, do kterých nikdo nevystřelil z vojenské pistole . . . Všimla jsem si, že sochy měsíců, ve kterých jsou v pískovci muži, do nich nikdo nevystřelil, důstojníky lákaly jen krásné ženy a tak to asi má být . . . A poprvé se mi objevila ta hraběcí zahrada se svými sochami v celku, dvě řady měsíců, pak už jen dvě sfingy proti sobě, zatínající drápy do pískovcového podstavce a střežící alej, pak už jen dvě lvice v pískovci, pokrotlé jako domácí hlídací psi, a potom schodiště k zámku, nalevo božský Mílek nabízející zrcadlo, ve kterém se odrážel měsíc a hvězda, napravo ten samý andílek, ukazující v oválné míse slunce s loukotěmi paprsků, a potom na posledním schodu dvě sochy, nalevo ženy v řasnatém rouchu a poprvně jsem uviděla, že ta socha se usmívá plným smíchem zamilované ženy, zatímco u jejích nohou stojí Mílek s toulcem plným šípů a jednou ručkou nadzvedá sukni a druhou ukazuje na břich sochy, ten andílek se ke mně otáčí a v jeho úsměvu je něco obscénního, protože asi každý Amorek ví, že láska je to nejvyšší . . . A proti této soše stojí téměř nahý muž, jednou rukou se opírá o luk a druhou za zády vytahuje z toulce jeden ze šípů, ano, tak to má být, muž je mladý tak dlouho, dokud je schopen poranit ženy svými šípy . . . Stála jsem okouzlena poznáním, že jsem rozřešila tajemství všech soch v celku . . . nalevo socha Jara, celá zalitá milostným profilem, na čele růži, s růžemi ve vlasech, s růžemi kolem klína a prsů, kolem boků, růže tak kladené, aby tím víc vynikla nahota krásného jarního těla . . . a vedle socha Léta, ve vlasech nahé ženy pšeničné klasy, u stehna pšeničný snop, v prstech klasy, ve druhé ruce srpek, kterým uškubává z pšeničného pole klasy, samé klasy nesmrtelné pšenice, která je obrazem nekonečna, která neustále okřívá přítomností . . . a na druhé straně balustrády sochy dvou mužů, Podzim, proti nebi muž držící ohromný pískovcový hrozen vína, druhou rukou drtí ten hrozen, šťáva z něj kape na lasturu, která je skleněná, a Mílek, božský pískovcový andělíček hltá mocnými doušky šťávu . . . a pak poslední socha starce, Zimy, která uzavírala cyklus přírody a člověka, socha starce, který se podobá všemu tomu, čím jsem byla obklopena v domově důchodců, v bývalém hraběcím zámku, ve kterém jsem dneska uviděla všechny pískovcové fáze, kterými jsem prošla já a ti ostatní, abych zalitovala, že když jsem byla mladá, zapomněla jsem na lásku, která mi protekla mezi prsty dřív, než jsem se nadála . . . Ale co je život?

14

V prvním patře domova důchodců je oddělení pro nechodící. Vzala jsem ze skříňky ve svém pokojíku průhledný, opotřebovaný pytlík s nápisem Alois Šisler, kloboučník a čepičář, a kráčela jsem chodbou, kde v oknech ze stojanů padaly květiny, petúnie a asparágusy, ze skřínek na konzolích padal houslový orchestr, který rozvinoval tichounké žíně a barevné kaligrafické iniciály, zrovna takové, jakými v pivovarských knihách Francin nadepisoval začáteční písmena jmen a příjmení hostinských, kteří od nás odebírali pivo. Kolem mne zašustila černá dlouhá sukně a přede mnou stála sestřička, dívala se na mne a zářila štěstím, byla tlustá a do nosu byly zaryty obroučky zlatých brýlí. Pravila mi . . . Děda už brzy odejde na druhou stranu věcí i lidí, dobře že jdete, a má-li ještě nějaké příbuzné, ať se s ním přijdou rozloučit . . . A otevřela dveře a ze slunné chodby jsem vešla do oddělení pro nechodící. Tady byl hluboký stín, pokoj byl na sever, ale před okny zářilo slunce do vysokých stromů, které svoje koruny rozkládaly do světla až do druhého poschodí. Ty stromy jako by byly ozářeny zespoda reflektory, tak jásavě byla okna docela vyplněna osvětleným listím, byly to osiky s hladkými větvemi a jejich listí se třáslo a vydávalo takový šum, jako by tam ven ku byl vodopád, nebo hlučný a vznosný vodotrysk. Když jsem si zvykla na stín, viděla jsem, jak Francin sedí na židli v hlavách postele, ve které ležel strýc Pepin, Pepin byl neuvěřitelně maličký, měl paži zalomenou nad hlavou a díval se do stropu, a já jsem viděla, že v těch očích se zastavuje, nebo již zastavil čas. Sestřička se naklonila, vzala strýce jako děcko pod zády, tak strýc byl lehounký, jako by dívenka zvedla panenku z dětského kočárku na hraní. Dědo, řekla sestřička, máte tady návštěvu. A odkryla strýci nohy, a ty nohy byly bílé, jako by týdny ležely ve vápenných vodách. Francin pokrčil rameny a díval se tupě na svého bratra, viděla jsem, že strýc má pod sebou plínky jako malé děti. Sestřička rozbalila ty pleny a řekla radost ně . . . Je to dobré, ještě jste se nepočůral, dědo, nechcete na gramofon? A strýc Pepin neříkal nic, byl docela bezvládný, dál se díval do stropu a oči měl tak modré jak vybledlý květ modrého bezu, jako dvě zmrzlé pomněnky. Sestřička přitáhla gramofon, takové štokrle, odtáhla horní desku a posadila na to křeslo s nočníkem vespod strýce. Ale ten se kácel a tak Francin jej přidržoval. Tak Pepin seděl, jeho nohy teď byly modré, docela vylouhované prsty a chodidla, ze kterých se loupala bílá tvrdá kůže. Tak seděl nahý, přikrytý pouze ručníkem, seděl jako socha Krista korunovaná trním. Docela zmatená jsem očekávala, kdy se strýci uvolní střeva a ozve se ten nepříjemný zvuk, docela zmatená jsem rozevřela pytlík a vyjmula jsem bílou námořnickou čepici, tu slavnou námořnickou čepici, kterou nosil strýc čtvrt století, když navštěvoval krásné slečny v barech, tu čepici, kterou mu ušil sám pan Šisler podle obrázku Hanse Alberse, když hrál ve filmu La Paloma. Dala jsem ji před oči strýce, ale on se díval skrz ni, už jej nezajímala ani tahle námořnická čepice, která vždycky strýce křísila a uváděla v nadšení, kterou několikrát za ten čas ztratil nebo mu ji slečny ukradly, ale pokaždé mu udělal tu samou pan Šisler, avšak teď už byl konec, protože strýc se na tu čepici ani neusmál, nic mu nepřipomněla, nebo připomenula, ale on už byl někde jinde, tak jak koneckonců býval ty poslední roky. Posadila jsem mu tu čepici na hlavu, ale ta mu zapadla až po uši, tak se zhubnul, hlava se mu srazila jistě o několik čísel. Sestřička stála a držela klozetový papír a řekla . . . Von nám děda vůbec nejí. Vstala jsem a předstírala zájem o prudce osvětlené stromy v oknech, na kterých se zběsile třepotalo listí jako zespoda provívané fukarem. Tam ve výklenku bývalého zámku byla postel, na ní poloseděl muž, na nose měl brýle se stříbrnou obroučkou, a v prstech měl háček a rychlými pohyby háčkoval velikou dečku na veliký stůl, na prstech měl namotanou nit a háčkoval, zpod jeho prstů pomalu narůstaly ratolesti a listoví, díval se chvíli z okna do třepotavé přírody jakoby osvětlené jen pro tohoto muže, nabíral si obraz a znovu a znovu háčkoval to, co tam viděl, dečka už byla tak veliká, že přikrývala celou postel a padala po pelesti na podlahu, nad ním na háku byla zavěšená hrazda, aby se mohl zvednout, protože jeho nohy ležely pod tou dečkou úplně bezvládné, avšak jeho ruce čile háčkovaly tak, jako ty staré ženské, které celý život pletly a háčkovaly bruselské krajky. Když jsem se otočila, ozval se ten zvuk vyprazdňovaných útrob, sestřička se usmívala, a kolem jejího bílého škrobeného čepce zářila svatozář. Vedle strýce ležel na posteli člověk, který místo prstů na obou rukou měl pahýly, na stolku měl na misce čaj a na druhém talířku nakrájené kousky chleba, zvedl se střídavě na těch pahýlech a tak jako přeražený psíček se naklonil a rty jedl hltavě kousek po kousku chléb, a ještě víc se vyklonil z postele a napil se vlažného čaje. Kdosi se mne dotknul a přede mnou stál stařík a plačtivým hlasem pískal . . . Ach, to je hrůza, paní, mně je devadesát šest a já neumírám, to je neštěstí, já mám dobrý srdce a pajšl a tak jsem skoro nesmrtelnej, to je nadělení, viďte . . . Přikývla jsem docela zmatená a znovu jsem se očima zachytila muže, který za tu chvíli háčkem doplnil další list do krajky, teď jsem uviděla, že mezi ratolestmi v listí sedí ptáčci, a muž se dál díval z okna a dál zase rychle pracoval na dečce, aby tam zachytil, co viděl venku, jako by hrál na citeru nebo kytaru, když napřed se podíval do not hučícího a dunícího listí. Už to je, řekla sestřička. Otočila jsem se a viděla jsem, jak sestřička odnáší nočník, strýci spadla ta námořnická čepice. Francin ji zdvihnul a očistil loktem a sám si ji posadil na hlavu, přidržoval svého bratra a sestřička, která se vrátila, zvedla lehounce strýce a odnesla jej, zatímco Francin odhrnul přikrývku, položila jej do postele a pečlivě podestlala plenky. Pak jsme chvíli stáli v hlavách strýce ve stínu, venku svítilo jako zběsilé listí potažené prudkým sluncem, ve výklenku se pohyboval háček jak chycený pták za křídla. Strýc zase zahnul paži za hlavu, díval se upřeně do stropu, nemrkal a jen se díval. Sestřička něžně vzala námořní čepici Francinovi s hlavy, podala mu ji, přikývla a usmála se. Tady ne, řekla, až venku. A přistoupila k oknu, vztáhla ruku, její ohromná postava se rýsovala v tabulkách okna, odemkla závoru a otevřela dokořán okno. A do oddělení pro nechodící teď natekl monotónní zvuk vysokých osik, listí vydávalo takový hluk jako letecké motory. Francin se naklonil nad bratrem a řekl... Jožko, nač myslíš? Sestřička přistoupila k posteli a dívala se na fialové rty strýce, které zašeptaly . . . Co bude s tó láskó . . . Zvuk listí zesílil, pohybovalo se v otevřeném okně jako pomatený včelí roj . . . Cože, optal se znovu Francin a přiložil ucho ke strýcovým rtům, které zašeptaly . . . Co bude s tó láskó . . . Francin mi opakoval a díval se na mne polekán . . . Co bude s tó láskó? Sestřička se sklonila, lehce se dotkla Francinova rukávu a sladce přikývla, Francin pochopil a zvedl se, couval od postele, couvala jsem i já, sestřička otevřela dveře a vycouvali jsme na chodbu. Tady si Francin nasadil tu námořnickou čepici a já jsem viděla přivírajícími se dveřmi, jak ten muž v posteli ve výklenku okna přestal háčkovat a díval se na mne, viděla jsem jen zářící obroučky jeho stříbrných brýlí a stříbrný háček v jeho prstech. Na chodbě houslový orchestr tichounce předl Harlekýnovy milióny, z přízemí voněla kyselá omáčka a rozlité polévky, cinkot lžic a nádobí a ženský hlas mladé kuchařky zpíval s ohromným citem . . . Loďka je malá, vesla jsou krátký, pojď, milko drahá, poplujem zpátky . . . Prošli jsme branou domova důchodců, jako vrátný měl tady službu pan Berka. Francin mu zasalutoval a stařec vyběhl za námi a klaněl se nám po pás, nemohl se vynadivit, jak krásná je ta námořnická čepice, ohmatával ji a prosil, aby mu ji Francin půjčil, sliboval mu stovku za tu čepici, Francin mu dal pětikorunu a řekl . . . Tady máte na pivo. Tak v hlubokém zadumání jsme kráčeli nazdařbůh, já jsem myslela a vzpomínala na ten čas, kdy doktor Gruntorád prohlásil, že strýc Pepin opravdu přestane chodit, jedině jej zachrání pohyb, Francin každý den na dvoře připravil prázdnou pneumatiku a odvedl strýce na dvůr, namontoval velikou pumpičku na ventilek, a strýci dal do rukou rukojeti té pumpy a strýc botama přidržoval nožky pumpy a pumpoval, celé dopoledne pumpoval, zvedal se a vztyčoval jak hamplman, ta hračka, jak děti tahají za provázek a nohy a ruce se pokrčují a narovnávají, a protože strýc Pepin měl dobré plíce, protože nikdy nekouřil, a když, tak jedině doutník, který mu nabídly krásné slečny v barech, doutník, po kterém strýci bylo vždycky tak špatně, avšak slečnám tak veselo, když mohly léčit strýce Pepina ve své posteli. Tak Pepin celé dopoledne pumpoval, každou chvíli přišel Francin s kladívkem a ohmatal a pak zaťukal na tu obrovskou pneumatiku od náklaďáku, pochválil bratra a odvedl jej hned k obědu, aby odpoledne strýc Pepin zrovna tak dlouho a pořád pumpoval tu druhou pneumatiku, aby měl pohyb jako proti skleróze. A navečer, zatímco Pepin pil mléko a přikusoval chleba, Francin si namazal na prst tlustě chleba sádlem a šel na dvůr a povolil ventilek a obě duše zvolna vypustil, aby strýc Pepin ráno začal znova, jako Sisyfos s balvanem. Když Francin vypouštěl ty duše, vždycky jsem měla dojem, že zvuk odcházející z duše se podobá lidskému dechu, který tak dlouho odchází z člověka, až ten umře, že každý život a všechno živé se podobá zrovna tak nesmyslně tomu, co dělá s dušemi každý den Francin, napumpuje je strýc a Francin je večer vypustí, aby všechno začalo znovu. Zacpávala jsem si uši, když jsem slyšela ten dlouhý a vytrvalý a pak slábnoucí zvuk vypouštěné duše, prosila jsem Francina, aby s tím přestal, že každý den prožívám svoji smrt. Tak Francin přišel na lepší nápad. Ráno odváděl Pepina k pumpě a velikému sudu, pivovarskému tupláku, a Pepin pumpoval vodu na zalívání, pumpoval, a když se mu zdálo, že už se blíží poledne, tak nahmatal sud a v něm vodu, a buďto pumpoval dál, nebo když voda byla po okraj, usedl na schod a naslouchal sám sobě. A zatímco strýc Pepin obědval, Francin zalíval zahradu, vždycky zalíval tak, aby sud byl prázdný, aby Pepin odpoledne zase pumpoval tak dlouho, až jej napumpoval vrchovatý. A Francin večer zalíval zahradu, až byl sud prázdný. Když pršelo, tak Francin vyrazil otvor u samého dna, narazil kolík a tak strýc zase co napumpoval, jak Francin vyrazil kolík, vyteklo. Teď ke konci už ani tam nedával ten kolík, strýc pumpoval a voda hned vytékala rigolem do zahrady, strýc Pepin, když myslel, že už sud by měl být plný, nahmatal obrubu sudu, nakláněl se, ale vodu nikdy nenahmatal, ale přesto pumpoval dál, dál naslouchal vodě, jak pleská do sudu, naslouchal melodickému vrzání a cvakotu pumpy a čekal, až zvony začnou zvonit poledne, nebo navečer, když rozhlas na rozích ulic rozhlásí večerní zprávy. Večer strýc Pepin pak sedával bez hnutí v kuchyni u kredence, za ním sedával starý kocour Celestýn, který nás našel v novém domově, už taky jako strýc Pepin byl ohryzaný časem, bezzubý, docela se jejich obličeje podobaly, strýc Pepin se občas otočil, a když nahmatal kocouří hlavu, pohladil jej, kocour se mu vducnul do dlaně a tak oba staříci se sebe dotýkali, strýc Pepin říkával s uspokojením . . . Ty jseš tady? A Celestýn vrněl a předl, téměř strýci seděl na rameni, tak těsně seděl na kredenci, že se strýce dotýkal, a strýc to věděl a Celestýn taky, že dokud se budou jeden druhého dotýkat, tak budou na světě v souznění. Každý večer na sebe čekali, strýc Pepin a Celestýn, a když spolu pohovořili, Celestýn usedl za strýce, packu mu dal na rameno, strýc seděl na židli u kredence, na které seděl kocour, seděl jako král, tak ti dva si rozuměli, tak jeden druhého se dotýkali do té doby, než byl čas jít spát. A tak se jednou stalo, že strýc, když Francin rozlíval vodu, kterou Pepin napumpoval, aby ráno strýc mohl pumpovat znova, strýc se posadil, sáhnul za sebe, ale kocouří hlavu nenahmatal. Pak jen seděl a několikrát se optal . . . Jseš tam? Ale kocour se neozval, neozval se ani příští den, ani za týden. A celý ten čas, každý večer strýc Pepin seděl na židli, hmatal za sebe a ptal se . . . Jseš tam? Ale Celestýn nepřišel, protože kocouři neumírají doma, ale někde na půdách, za trámem, tak jako staří sloni. A strýc Pepin se už nikdy neposadil na židli u kredence, jen stál, dlaní se opíral o to místo, kde sedával kocour Celestýn, pak šel spát, aby ráno zase pumpoval sud vody, která mu vytekla, tak jako před tím pumpoval každý den dvě nesmyslné pneumatiky, aby mu je Francin večer vypustil jen proto, aby byl déle na světě, i když jeho život už neměl smysl, tak jako celý ten čas, který se zastavil na kostelní věži, kdy hodinám upadly ručičky a přestaly jít, protože ve městečku už byl čas jiných lidí, čas plný elánu a nového snažení, kdy my platí víc než mé, čas osvobodivé naděje a nových jistot, čas života volajícího, aby už nikdy nebylo válek, čas, který nemilosrdně boural otročení věcem a majetku, čas nové generace, která se už houby starala o to, že se zastavil čas trhů na dobytek a čas jarmarků a předvánočních trhů, že se vytratil čas odpoledních procházek a každovečerních korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků, výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi, odešel čas šibřinek a slavnostních bálů a selských jízd na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody a zimní průvod Bakchuse a masopustu, odešel čas okrašlovacích spolků a jejich soutěží o nejkrásnější okno v městečku, už se nehrálo divadlo, pět divadel našeho městečka, kde se opravdu zastavil ten starý čas, odešel čas sokolských akademií a letních cvičišť, kde od čtyř hodin odpoledne nastupovali žáci a žákyně a pak dorostenci a dorostenky, odešel čas podvečerních cvičení mužů a žen, v tom našem městečku už nikdo nedal dohromady čas, ve kterém se vyžíval symfonický orchestr a pěvecký spolek, vytratili se i penzisté, chodící v průvodech v městských sadech na Ostrově, zmizel čas milenců podle řeky a v lužních lesích, zastavil se čas abiturientských věnečků, ani v jedné hospodě už se nenašel čas k hazardním hrám, už ani v jedné hospodě není dámská obsluha, odešel čas slavných jitrniček a vuřtů, které přinášeli pomocníci z udíren do hostinců ve čtyři odpoledne a mariášníci odkládali karty a kupovali si vuřty s houskou, odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování, okny už nezazněl jediný ariston, všechno to staré spojené se starou dobou proti toku ručiček věžních hodin odešlo spát, jako by těm starým časům uvázlo otrávené sousto v hrdle, jak Šípkové Růžence otrávené jablko, a žádný princ nepřicházel a ani už nepřijde, protože ta stará společnost, ke které jsem patřila já, Francin a Pepin, ta už je tak stará, že dávno ztratila svou prvotní plodnost a odvahu, proměnila se v nenasytnou chobotnici, a tak není divu, že nastala doba a čas velikých plakátů a velikých schůzí, ve kterých se hrozilo a hrozí pěstí všemu tomu starému. Jinak to, milý Francine, ani nešlo, když chtěly její oběti žít. A tak jsme kráčeli soumračnými uličkami, přistoupil k nám střapatý mladík v džínsové vestičce a strakaté košili, ukazoval na tu námořnickou čepici, kterou Francin měl na hlavě a prosil... Pane, prodejte mi tu krásnou čepici, dám vám za ni stovku . . . Francin ji chytil oběma rukama, jako by mu ji bral vítr, a vrtěl záporně hlavou. Mladík prosil znovu . . . Dám vám za ni dvě stovky, dva stováčky . . . Ale Francin pravil . . . Ani pět set, ani za tisíc. A mladík pokrčil rameny a odcházel, stáli jsme na náměstí, viděla jsem, že Francin si nepřeje nic jiného než jít domů, do zámku, do svého pokojíčku, že je čas, aby vyslechl zprávy z celého světa, ty zprávy, kterým naslouchá už dvacet, třicet let, vlastně já jsem Francina už neznala jinak, než jako muže, který je ve spojení s celým světem, tohle městečko pro něj nic neznamená, zatímco já jsem se zamilovávala víc a víc do událostí městečka, do toho, co už tady není. Už jsem ani nepotřebovala, aby se mnou kráčeli ti tři staří pamětníci, kteří mi tolikrát vyprávěli všechno to, co se stalo tak dávno, jen jsem se rozhlížela a viděla jsem tu neděli, večer, třináctého prosince osmnáct set třicet pět, za třeskutého mrazu zářila okna U Černého orla, roh náměstí a Kostelní ulice, tady slavil cech řezníků nového staršího cechu . . . Mistři řezníci si připíjeli z krásného cechovního poháru pozdravem: Pámbu ti, buti, buti, požehnej. Na poháru je obrázek řezníka v bílé zástěře, který míří palicí volovi do čela, opodál je obrázek psa. Po odtroubení osmé hodiny večerní přichází do shromáždění ponocný Štolba, mistr hrnčířský od Bohnické brány. Posadil se u dveří a po vydatné večeři a častém zavdávání piva, kávy a punče zčervenal. Po delší době vysvlékl kožich a byl na dort. Ale svědomí mu nedalo a vyšel na náměstí. Šourá se kolem Všetečkovy lékárny, krupařství Dominika Hovátky, domu Jana Fleischmanna a od krámu kupce Josefa Seigerschmidta se ocitá před hospodou U Klecanských. Tu dobu tady vyměňují poštovní koně. Přivrávoral k vozu, uviděl pootevřená dvířka. Ve voze nikdo není. Položí halapartnu na zem a vlezl dovnitř. Přirazí dvířka a na měkkém sedadle brzy usíná. Neprobouzí se ani, kdy vyměnění koně zabrali a ujíždějí k Loučeni. Tam nikdo nepřistupuje a tak panáček v domnění, že vůz je prázdný, jede až do Mladé Boleslavi. Tam se ponocný po zastavení poštovního vozu na náměstí přece jen probírá a rychle leze z vozu. Vědom si zameškané povinnosti, začne vytrubovat. Vtom ho uchopily zezadu policajtské ruce. Proč troubíš? Já konám svou povinnost, vždyť jsem přece ponocným královského městečka, kde se zastavil čas . . . Vyprávěla jsem Francinovi, který se usmíval, vyprávěla jsem mu ten příběh, který mi vyprávěl desetkrát pan Kořínek, pamětník starých časů. Ale viděla jsem, že Francin v duchu řeší všechny politické krize v Evropě a v Asii, Africe a Americe, dál přemýšlí nad tím, že cizí vojska vnikla do mírumilovného státu, přemýšlí nad tím, že právě teď ve zprávách by se dozvěděl další změnu hranic, další atentát na ministerské předsedy, další zasedání Světové rady míru, další neštěstí tankových lodí s ropou, další hrozbu čistým mořím, zvířátkům, rybám, mořským ptákům, další přátelská setkání, ve kterých se neustále vyměňují názory, o kterých nikdo nic podstatného neví. Pravila jsem a ukazovala na rohový okresní dům . . . V tom našem městečku vycházel týdeník Občanské listy, redigované panem Floriánem. Pan redaktor Florián měl též velký smysl pro humor. Kdysi se vracel pozdě z hostince Na Knížecí směrem ke svému bytu v tehdejší Boleslavské ulici, a jda ještě náměstím, slyšel, jak Boleslavskou ulicí směrem k náměstí kráčí ponocný a prozpěvuje, jak tehdy bylo zvykem . . . Udeřila půlnoční hodina, chval každý duch Hospodina! Ó, ty svatý Floriane, našeho města patrone . . . A tu pan Florián, právě na rohu, tady jak je teď okresní dům, vystoupil před ponocného se slovy . . . Tu jsem, co žádáš? Ponocnému upadla lucerna a halapartna a pan Florián ho musel dovést domů, poněvadž ponocný se nemohl z leknutí vzpamatovat . . . zasmála jsem se, tak jak mi tenhle příběh vždycky přišel k smíchu, když mi jej vypravoval pamětník starých časů pan Karel Výborný. Francin se taky usmíval, ale vztáhnul ruku k čepici, předstíral, že mu ji chce vzít vítr, ale přitom se podíval na hodinky na zápěstí a viděl, že zmeškal zprávy z celého světa, přehled politických událostí, zatrnul, co kdyby teď se stalo něco, nějaké setkání nejvyšších představitelů, kteří by si nejen vyměnili zkušenosti důležité pro obě strany, ale pro celý svět, co kdyby právě teď byl vyhlášen světový mír, právě teď by byly zastaveny všechny boje, všechny války a představitelé všech národů a všech ras a tříd by se dohodli, že se sejdou, že už teď by byly delegace ve vzduchu, aby letadla je dopravila tam, kam si určily? O tomhle Francin snil, nic jiného si nepřál, proto vstával za noci a naslouchal, co kdyby přece jen lidem došlo, že už bez míru nelze žít, že to už jinak nejde . . . A proto po každých zprávách, desetkrát za den naslouchal pořád s tou samou vírou, že jednou uslyší něco, že na světě bude velký mír . . . Tak jsme kráčeli, zavěsila jsem se do Francina, na rohu Tyršovy ulice jsem se neubránila a pravila jsem, ukazujíc . . . Sem se v roce osmnáct set osmdesát osm přemístil z Lysé advokát Viktor Tangl, lyský rodák, elegantně se šatící pán s bleděkaštanovým krátkým plnovousem, s monoklem a bledými diplomatickými kamašemi, který se značně odrážel od prostředí našeho městečka. Koupával se i v zimě v Labi ve vysekaném otvoru v ledu. Není vyloučeno, že i tato výstřednost byla jednou z příčin jeho předčasného skonu . . . Pravila jsem a dodala . . . Ten dům patřil Zedrichovi-Rohovému, jak mi vypravoval starý pamětník Otokar Rykr. Ale Francin potřásl hlavou a řekl . . . Já vím, a tak jsme vešli na most, tam v soumračném večeru se třpytil béžový pivovar. Francin se vyklonil přes zábradlí a dívali jsme se, jak voda tiše plyne. A Francin zvedl do výšky námořnickou čepici, slavnou čepici strýce Pepina, která čtvrt století plula z pivovaru do městečka a tam vtékala do hostinců a hospod s dámskou obsluhou, ta bílá námořnická čepice, která zastupovala staré zlaté časy tak jako porta na té čepici ze zlaté šňůry. A Francin držel tu čepici a pak, když zespoda se zvednul od řeky proudící průvan, jen pustil tu čepici, vánek ji nadzvednul a čepice, ta, kterou nosíval Hans Albers v La Palomě, plachtila, chvíli se vznášela nad tmavou medově hnědou proudící vodou, a pak se vznesla nad hladinu a proud ji odnášel někam směrem k Hamburku, odkud byl Hans Albers a kde se hrála La Paloma, film, do kterého se tak rád promítal strýc Pepin . . . Když jsme se vraceli do domova důchodců, byl čas, kdy krámy se zavírají, náměstí a ulice byly plné lidí, nepoznala jsem téměř nikoho. Krámy, které mívaly křestní jména a příjmení, se proměnily na Masny a obchodní dům Jednota, Pohostinství a Chléb a pečivo, Cukrářství a Mototechna. Usmívala jsem se a byla jsem šťastna, že jsem byla u toho, že jsem na vlastní oči viděla, jak se změnil čas, jak odešli téměř všichni staří lidé a jak je vystřídali mladé ženy a mladí muži, všechno bylo obráceně, než bývalo dřív. Téměř nikdo z těch proudících lidí neměl kravatu, všichni měli účesy docela jinačí, než jsem nosívala já nebo Francin, kalhoty, které nosily mladé ženy a dívky, byly vyzývavé, zdůrazňovaly postavu, jako by vylezly ty mladé ženy z vody, všimla jsem si, že i děvčátka už uměla nosit džínsky jako dospělí, kam jsem se podívala, všude jsem viděla jen mladé ženy se zaříznutými kalhotami, ale co dělat? Všimla jsem si, že se téměř nedalo rozeznat, jaké společenské postavení ve městečku, ve kterém se zastavil čas, kdo má, za starých časů hned bylo vidět, kdo je doktor a kdo je inženýr, kdo je obchodník a kdo je dělník, kdo je profesor a kdo je učitel hudební školy, teď jsem ráda, že je tomu tak, jak tomu je, jak to vidím, lidé splývali v několik typů, z mužů jsem si nedovedla představit ani jednoho, kdo je a kým je. Měli na sobě džínsky, kožené bundy, rozhalené vojenské košile, účesem se podobali spíš básníkům, takový hromadný účes nosili za starých časů jen výjimečně lidé, kteří hráli na housle nebo malíři, dva spisovatelé, které jsem znala z fotografií, Jack London nebo Vrchlický. Kráčeli jsme městečkem, věděla jsem, že tohle je čas, kdy je náměstí a ulice plné lidí, za hodinu ale, až se rozjedou autobusy, až nastane čas večeří a potom televize, tak v městečku se neuvidí ani noha, jen někdo spěšně přejde, několik opozdilců, šťastných několik desítek lidí, kteří jdou do hospody. Já vím, ten čas, když jsem byla mladá, tak ten čas náměstím a ulicemi a třídou proudili občané, jen tak, procházeli se, mladí proudili nahoru a dolů korzem, jenomže co já teď s tím? Jsem jinde a jinačí a jinačí je doba, která má taky svoje, když jsem tak kráčela vedle Francina, který byl zděšen těmi novými lidmi, mlčela jsem a nakonec jsem byla ráda, že ty staré časy odešly, že s nimi odešla i městská chudina, bosé děti, odešli i pomatení, kteří chodili náměstím a městečkem, stará Lašmanka a Pepa Páclík, Lašmanka, která spala u soudu, i když padal sníh, schoulena ve výklenku, pořád měla dojem, že je hraběnka a že má milióny, odešli všichni bohatí lidé, kteří se tak lišili od těch ostatních. Sama jsem mezi ně patřila, vždycky jsem měla šaty, jaké nikdo v městečku neměl, odešel čas mladých mužů, kteří měli semišové bundy a krásné kravaty a perforované boty od firmy Kabele z Prahy, kteří uměli nosit deštník, bylo jich deset, patnáct, v létě na náměstí se chlubili mladí krásnými tričky wiliamstričky, pulovery, o Vzkříšení bývalo v městečku zvykem, že každý otec musel koupit dětem něco nového, kostýmek, šaty, třeba jenom šálu, ale něco nového pro vzkříšení štěstí, já vím, plné náměstí a korzo bylo těch šťastných dívek a žen a mladíků a mladých mužů, ale tam někde na periférii městečka, tam to bylo docela jinačí. Dnes jak jsem viděla, já jsem to viděla vždycky, ale poprvně jsem si toho pozorně všimla, dokonce jsem to najednou mohla srovnat, viděla jsem teď, že skoro každý má to, co se mu líbí, zmizel rozdíl venkovských děvčat a chlapců, ta děvčata, co nastupovala do autobusu a odjížděla na všechny strany z městečka do vesnic, ta byla vkusněji oblečená než děvčata městská a všechna se chovala jinak, než jsem já byla zvyklá, s prostou a samozřejmou jistotou, že jim patří svět, po čem já jsem tolik toužila. Často jsem si vzpomněla na ty moje služky, jaký to byl rozdíl, ale hlavně jsem si všimla, jak děti pořád mlsají zmrzlinu a krájený salám, zatímco za starých zlatých časů byla pochoutka houska, já vím, to se nedá srovnat, houska dneska a tenkrát, já vím, nedá se porovnat párek tenkrát a dnes, ale dneska ho má každý a tenkrát to bylo jinak, byli někteří, kdo na to neměli, a vím, že venkovské ženské, když prodaly v trhu máslo, tak koupily domů margarín a dětem housky, ale ty děti, které jsem dneska viděla, děti se mají daleko líp než tenkrát, děti dneska, všechny děti mají šatečky a doplňky podle vkusu matky a příbuzných, všimla jsem si také, že děti dneska nepláčí tak jako dřív, že tedy v tomto městečku se nezastavil čas těch lidí, které jsem viděla na náměstí a ulicích proudit sem a tam, nastupovat do autobusů, že jejich čas je ten, který je, že se zastavil jen ten čas, ve kterém jsem žila já a mí přátelé a známí, kteří odešli na Velké korzo . . . Kde je vznešený básník Jan z Wojkowitz, ten, který léčil mladé dívky vkládáním rukou? Kde je hudební evangelický farář pan Juren, který těšíval pozůstalé nad rakví tak, že odcházeli s úsměvem? Kde je tlustý vrchní Procházka, který musel dávat neustále pozor, aby nezapackal o svoji šavli? Kde je zahradník a výborný tanečník Vinca Teklů, který si zdřímnul při pivu v hotelu Na Knížecí na věčné časy? A kde je dvorný řezník pan Vejvoda, bývalý zápasník? Velekněz bezvěrců pan Rajman? Kostelník pan Podhora, ten který tak nebezpečně měl rád ministranty? Kam se poděl mystický obuvník mistr Homola? Na svoji uniformu tak pyšný Tonda Staněk, hasič žízně i drobných požárů? Kam asi došel pan Rychlík se svojí sestrou, který závratnou rychlostí předbíhal všechny chodce v kraji? V jakých nebesích je Pepíček Jórů, ten, který podřezával telata a měl dojem, že koná práci boží? Kterou kremační pecí vyletěl duch vzděláním pomateného Oskara Rohrů? Kde vytahuje hodinky a srovnává svůj čas s rádiem strojvedoucí pan Brabec? Kam zmizel rozevlátý generální inspektor nemocnice pan Štěpán Mušák? A je ještě na světě, a když je, tak co maluje můj velký tanečník a krasavec, malíř Hanuš Bohman? Ten, který čtyřicet let vodil hřbitovní kondukty jako majitel pohřebního ústavu. A co jsem já, ta, které říkali Andula Sedláčková? Já vím, jsem také už pamětnice starých časů . . . Kam odešli krajánci, kde jsou skupinky nezaměstnaných, kteří za mrazu postávali, aby je Francin vzal na ledování, aby sekali na řece a remanenci led, nakládali táfle ledu na fůry? Když jsme se tak navraceli do domova důchodců městečkem, viděla jsem, že Francin tak jako vždycky se s chutí dívá na mladé ženy, dívky, které nikdo nemohl zbavit kouzla mládí, nymfy, které v džínskách se podobaly mořským pannám ... Avšak Francin tak jako já žil pořád někde nazpátky v městečku, žil vzpomínkou ten čas, kdy byl mladší, kdy byl správcem pivovaru a rozhodoval o tom, jaký ječmen se na slad nakoupí, rozhodoval o tom, od které firmy se nakoupí žoky chmele, rozhodoval o tom, jak zlepšit výstav piva a který hostinský se přijme na novou hospodu, kde potom byl rádcem hostinských ve všech daňových přiznáních, a pro to byl vážený a ctěný, a nikdy se nenadál, že právě proto mu nové vedení vytkne, že byl náhončím pánů, společenstva pivovaru s ručením omezeným. Když jsme přišli k bráně, byla již tma, ve vrátnici seděl pomatený pan Berka a díval se na televizi, čas od času ten pan Berka vypínal zvuk a k televiznímu seriálu si pouštěl hlasy zpěváků jazzu, ty obsahy písní se ale vůbec nehodily k tomu, co bylo na obrazovce, ale pan Berka měl z toho radost, žasnul, jak se mu podařilo mixovat hlasy svých magnetofonových pásků s obrazy televize. Vlastně když jsem se tak dívala okénkem, zatímco Francin stoupal v zadumání do svého pokoje, aby si pustil zprávy z celého světa a dál se rmoutil nad tím, že den ze dne odsunuje se ta jeho vidina trvalého míru na celém světě, dívala jsem se a vlastně ten pomatený pan Berka nebyl tak pomatený. V neděli, když televize vysílala Libuši, pan Berka, který nehlídal v bráně, najednou vypnul zvuk, na obrazovce Libuše obklopena svými družkami si česala vlasy v staroslovanském šatu, pan Berka, když k Libuši hovořily její družky, zapnul svůj pásek, trvalo to chviličku, než jej přetočil tak, jak potřeboval, a sálem zněla píseň doprovázená kytarami a Bezinky zpívaly . . . V novinách inzerát mám, chce to víc číst, najdeš tam váhu s mírami . . . Tu neděli ti, kteří se dívali na televizní přenos Libuše, se nejdřív polekali, ale potom čím dál tím víc se jim líbilo to, co prováděl pan Berka se svými pásky, zatímco zvuk z televize byl němý. Když Chrudoš přednášel před Libuší svoji žalobu, pan Berka přetáčel a za vteřinku zněl a doprovázel pohyby Chrudoše zpěv Pavla Bobka . . . Rokenrolu dal jsem všechny nejlepší dny své, všechna letní rána, všechny nejkrásnější dny . . . A za několik minut, když soudila Libuše bratry na obrazovce, pan Berka přetáčel pásky a za chvíli se sálem zámku nesl hlas Věry Špinarové, jak napřed ohlásil pan Berka . . . ój, já mám ráda boogie, to je tanec jinačí, nic než boogie, boogie woogie netančím . . . A důchodci, kteří se dívali, byli docela strženi tou novou krásou, viděli Libuši už tolikrát, ale tohle byla Libuše podle jejich gusta . . . A potom poselství, které vyjelo k Přemyslovi, bylo doprovázeno hlasem Waldemara Matušky . . . Na západ je cesta dlouhá . . . a když Přemysl odpovídal na poselství, tak písní, kterou zpíval Karel Zich . . . Jen já zkrátka smůlu mám, že tu prázdně krok zní . . . v zádech táhnu stín . . . A potom taneční orchestry spojovaly a doplňovaly sled obrazů na televizi tak, až Přemysl stál před Libuší a pan Berka rychle přetočil pásku, vyladil a Přemysl na obrazovce zvedal ruku a z pásku zpíval Milan Chladil... ó, koukám na tvůj závoj bílý, cos chtěla mít, teď máš, kdo by řek před malou chvílí, že se mi, lásko, vdáš . . . a Libuše mu odpověděla písní, kterou zpívala s citem Eva Pilarová . . . chceš-li mě mít tak, jaká jsem, i když víš, že jsem jen pouhé mámení, chceš-li mě mít tak, jaká jsem, v pravou lásku se proměním . . . A když Libuše podala v pohnutí na obrazovce Přemyslovi ruku a dívala se mu do očí, pan Berka rychle přetočil pásky a ozval se dvojzpěv, který jsem měla vždycky ráda, anglické dva krásné smutné hlasy, Bing Crosby a Grace Kellyová zpívali spolu ten teskný zpěv lásky . . . Láska v New Yorku, v Paříži, v Londýně je vždycky stejná . . . Ale otevřely se dveře a do sálu vběhla vrchní sestra a otočila knoflíkem a zastavila obraz, zvedla ruce a hřímala na pana Berku . . . Vy si nedáte pokoj, chcete, abyste musel domů? A pan Berka, pokorný, odnesl si ty svoje pásky a všichni, kteří jsme viděli tuhle Libuši, jsme litovali, potom jsme se dlouho přeli, co by tak asi pan Berka namixoval, kterou písní by Libuše věštila budoucnost? Pohnula jsem se a citlivý pan Berka vytáhl zásuvku elektrického proudu, rozsvítil žárovku a zmatený vyběhl, svítil mi do tváře. Co chcete, co si přejete? Povídám . . . Pane Berka, mně to nedá spát, tenkrát jak jste vylepšoval Libuši svými pásky . . . Jakou Libuši, co to povídáte? lekal se pan Berka. Povídám, pane Berka, tu Libuši, jak přenášela televize v neděli, jak sestřička vám to pokazila, jaké pásky jste si připravil? Pan Berka se zaradoval... Jo, Libuši! No, to vám jednou musím předvést sám . . . Já mám teď připravený magnetofonový pásky pro Přemysla, když přijíždí k Libuši, tak jí začne zpívat . . . Hallo, Dolly, is so nice, to have you back, where you be long . . . Jak to zpívá pan Armstrong ... je to tak hezký tě mít zpátky, kde jsi tak dlouho byla? Halo`? Zapotácela jsem se, tak najednou jsem byla oslněná tou zprávou, pan Berka toho využil a pošeptal mi . . . A až bude Přemysl s Libuší v televizi, vypnu zvuk a pustím naplno to moje nejmilejší, co jsem si natočil... Save your Kisses for me, kiss for me, baby bye bye . . . a do toho ty holčičí hlásky . . . I love you . . . víte? Já půjdu tam a ty půjdeš sem . . . haha! I love you . . . volal a zpíval nadšený pan Berka a pěšinkou se vracel Francin, už bylo po zprávách, tak kráčel, jako by nesl v putně místo uhlí svůj vlastní pomník, tak jako vždycky, zprávy dnes byly ještě horší než včera, pořád se odsouval ten věčný mír. Pan Berka posvítil na Francina a obíhal jej a volal zděšeně . . . Proboha, kam jste dal tu krásnou čepici? Nezapomněli jste ji někde? Ježíši, jak já bych rád nosil tu slavnou čepici! Kam jste ji, dobří lidé, dali?

15

Zvolna kráčím zámeckou alejí, stařenky krmí ptáčky, vysypávají nebo drolí chleba a housky do krmítek podobných skříňkám rozhlasu po drátě, sýkorky, vrabci, pěníce zobají jim téměř z ruky, teď stojím před velikou vývěsní tabulí, na které jsou rozsety stovky napínáčků držících cedulky oznamující programy kina v městečku, tady visí staré parte, ano, tak sem zavěsím parte strýce Pepina, který nad ránem zemřel. Ty napínáčky s čerstvými zprávami jsou zcela nové, ale jistě se na tuto tabuli připevňují zprávy více než deset let, jsou tady stovky napínáčků už docela rzivých, každý ale pořád drží kus zteřelého papíru, protože nikdo se s tím nezlobí, aby nejdřív vytáhnul napínáčky, ale každý, kdo sem přichází se zprávou v prstech, mocným škubnutím vytrhne ten plakátek, to staré parte, a místo něj nebo docela kousek vedle připevní to, co považuje za občanskou povinnost, upozornit na nové programy, přednášky, úmrtní oznámení. Tak stojím a dívám se na tu tabuli a uvažuji, kam připíchnu strýcovo parte, za chvíli si pro něj přijede s rakví pohřební služba, snažím se nehtem vytáhnout deštěm zrezivělý napínáček, ale nejde to, útržek papíru dává každému napínáčku jakési těsnění, drží tak pevně, jako všechny ty napínáčky z loňska, možná jsou některé staré několik let, ale pořád pevně drží, útržek papíru je zteřelý, zažloutlý, docela hnědý, vidím, že některým napínáčkům stářím upadly kloboučky, z napínáčku trčí jen ostré špendlíky, ohmatala jsem tu tabuli a jako bych sunula ruku po válečku s ostrými pichláky, válečku ze starého mariánského obrazu, který kdysi vyhrával nábožnou píseň, zbytky napínáčků, ze kterých lze číst zrovna tak jako ze slepeckého písma. Ano, ano, zítra sem připíchnu parte . . . V zadumání jsem se vrátila na nádvoří, cestičkami pak k hraběcímu skleníku, ve kterém byla umrlčí komora. Strýc Pepin ležel natažený na vozíčku, šikmé káře, pořád zabalený do prostěradla, pod napnutým plátnem se rýsovala jeho hlava a nohy, na břiše byly pevně utaženy čtyři cípy, a když jsem se poklonila tomu smrtelnému, co ze strýce zbylo, najednou mi napadlo a já jsem zaťukala strýci na čelo a naslouchala. A pak jsem za sebou uslyšela zakašlání, zaklepala jsem na čelo mrtvoly ještě jednou a znovu dlouze naslouchala. Dále! pravily za mnou lidské hlasy, a když jsem se otočila, stáli tam tři pamětníci starých časů, ukláněli se mi, byli slavnostní a zářili nějakým velkým štěstím. Drželi v prstech svoje zápisníčky, tak je drželi jako zpěváci na kůru partesy, pan Václav Kořínek si dal prstem takt a zpívaje přednášel . . . Zpívalo a hrálo se ve městečku, ve kterém se zastavil čas, v hostincích a místnostech spolků . . . Ale nejvýznamnější událostí pro hudební nadšence . . . účinkování při slavných mších . . . U primu sedí ochotník Červinka a rozbrnkává svoje housličky . . . sekundisté pana ředitele kůru Vraného, ladí . . . Šnora se shání po smyčci . . . Cyrus ladí violu . . . Votava podudává klarinet . . . Dlabač Marnosta vyluzuje několik akordů na flautu . . . Fajtl, Holub a Stůj sestavují valdhorny . . . Tavík šroubuje kolíky u basy . . . na kůru se baví se zpěvačkami Márinkou, Bertičkou a Fanynkou pan Dlabač-Grófek . . . poslední přichází Rubinger v raglánu od gáblu U Fišerů . . . Dnes jsou přítomni i zemřelí . . . tenorista Slabyhoudek a basista Vágner . . . Na dané znamení sešlápl kalkant Mareška pedál měchů a mše začíná sólem na tympány, které Krása s velkou vervou bubnuje . . . Varhaník učitel Lhota zastrkává pomalu mutace u varhan . . . a preluduje na pozitivku pianissimem svoji zamilovanou píseň . . . Rozmysli si, Mařenko, rozmysli . . . Tak mi to vyprávěl starý pan Špoutil, ten, který míval papírnictví v bývalé staré lékárně . . . Dozpíval pan Václav Kořínek a skleníkem se táhla vůně písně mladé lásky. Rozhlížela jsem se a tři pamětníci starých časů se usmívali, dívali se mi do očí a tak nějak omládli, ostatně tak jako vždycky, když vzpomínali na události, které se staly dávno, a jedině oni k nim měli klíč. Pan Karel Výborný přistoupil k hlavě strýce Pepina, poklonil se, otevřel zápisníček a pak zvrátil hlavu, díval se do stropu skleněné umrlčí komory, tabulky byly natřeny temně modrou barvou a pan Karel Výborný přednášel... Na břehu Ostrova, tam, kde končil jez, stála malá budka, kde v době tahů lososů přespával v noci hlídač lososárny . . . Budka byla spojena napjatou sítí s drátem, na jehož konci byl umístěný zvonek, a když losos při přeskoku drátu dopadl do sítě . . . vlastní vahou a způsobeným trhnutím drátu . . . rozezvučet zvonek v budce . . . odmlčel se pan Karel Výborný a naslouchal, umrlčí komorou zaznívalo zvonění jednoho zvonečku, pak se přidávaly další a další, až celý sbor zvonků všech tónů hlaholil bývalým zámeckým skleníkem, který teď se proměnil ve veliké akvárium, do kterého padaly šikmo z nebe veliké ryby, tisíce třpytivých lososů, už ve vzduchu viděly jejich oči ke své hrůze, že už jejich cesta nahoru vodou skončila, uviděly jejich oči sítě a každý skok byl umíráčkem jejich štěstí plouti proti vodě, proti tokům tam někam nahoru do čistých vod k hrám lásky. Zacpávala jsem si uši, ale pan Karel Výborný dirigoval další hejna do neviditelných sítí padajících lososů, aby mocným gestem dal znamení, a nastalo veliké ticho a pan Výborný přednášel dál ... Losos připluje proti proudu až do jezových vrat . . . pak se zvolna vzdálí a nato se prudce rozjede a skočí . . . Někteří z lososů byli rekordmani a ti přeskočili i napjatou síť . . . A zvedla jsem oči a nade mnou létali šťastní lososi, v záři slunce se třpytili zdobeni krůpějemi vody . . . vydechla jsem s nimi a byla jsem šťastna, přešťastna směrem jejich lásky, na kterou byli navíjeni k dalším jezům, tak jako každá láska překonává další překážky. Ale pan Karel Výborný mne vzal za loket a stiskl bolestivě, až jsem vykřikla. Ale on se poklonil znovu mrtvole a přednášel... Pod koly mlýna . . . byla umístěna slupa . . . veliká děravá bedna . . . ryby, nesené proudem, se tam zachytily . . . ty byly vypuštěny zpět do Labe . . . ale při tahu úhořů byla slupa jich plná a to byl slušný zisk . . . Zvolal pan Karel Výborný a já jsem se chytila za hrdlo, zámecký bývalý skleník se proměnil v páchnoucí bednu s otvory a shora na podlahu umrlčí komory padali slizké ryby a úhoři, padali s proudem vody, už po kolena jsem stála v pohybujících se rybách, cítila jsem, jak do mne mocně bijí jejich ocasy, ploutve, cítila jsem, jak mi roztrhávají punčochy jejich ostré skřele, křičela jsem hrůzou a odporem, avšak když jsem se podívala na tři staré pamětníky, ti se usmívali, všichni tři měli světle modré šaty a oranžové kravaty, jako by stáli na promenádě a čekali, až začne hrát lázeňský orchestr. Elegantní pan Otokar Rykr teď vykročil, poklonil se mrtvému a já jsem viděla docela zmatena, že pan Rykr má na záda saka přišpendlenou korouhev, zelenou korouhev připevněnou zavíracími velikými špendlíky . . . A pan Rykr zpíval tenorem, sám sebe prsty pravice lehce škrtil . . . Za starých časů městečka, ve kterém se zastavil čas . . . rynk býval jevištěm zde vystupujících běžců . . . vytrvalců . . . Ti obíhali často i dvacetkrát celý okruh náměstí . . . jejich komediantský úbor byl zdobený blýskavými cetkami a rolničkami . . . vytrvalci sportovci vybízeli diváky k závodu o nabízenou cenu . . . Ukázal pan Otokar Rykr na stěnu a já jsem viděla tam na druhé straně skleněných tabulek, jak tam běží mladí muži v podvlékačkách, ten jejich běh byl takový zadržovaný pád, běželi tak rychle, až se dotýkali prsty dláždění před sebou, nikdy se nedotkli v tom šíleném běhu země, a přesto dělali skoky jako opice, všichni, když mne míjeli, tak pokřikovali na mne a rukama dávali znamení, abych běžela s nimi, ale pan Otokar Rykr jim zelenou hůlkou dal znamení a vytrvalci zmizeli. A pamětník starých časů velikým hlasem volal, jako by se s někým hádal, a na důkaz své pravdy podával tvrzení . . . Pravým a opravdovým sportovcem v městečku, kde se zastavil čas, byl inženýr dráhy pan Karel Palme . . . pocházející z Rakous . . . Pěstoval již v létě roku osmnáct set osmdesát pět jízdu na vysokém kole . . . krasobruslení . . . lyžování . . . jeho první jízda na lyžích přivábila množství zvědavých, žádostivých spatřit dosud nevídaný sport . . . podlehl ve čtyřiceti letech tuberkulóze . . . Asi od roku osmnáct set devadesát se v městečku objevili dva jezdci na kolech . . . zvaných velocipedy nebo rowery . . . s úzkými, plnými gumovými obručemi . . . pravil pan Otokar Rykr a pokynul zelenou hůlkou a po cestičkách zámeckého parku, tam na druhé straně zámeckého skleníku zvedali se v sedlech vousatí muži, celý roj, skupina mužů v rajtkách, pruhovaných košilích, s čepičkami zdobenými kokardami, snažili se jeden předehnat druhého, zvedali paže, odstrkávali se, dostávali smyk a vzduchem letěli ti závodníci do křoví a na louku, padali na záda a ještě jednou a znovu se obraceli jako ve zlém snu, když na sebe spáč namotává prostěradlo, dokonce jeden závodník odstředivou silou opustil zatáčku do vzduchu, pořád držel se řídítek, bicykl letěl vzduchem, závodník se jej snažil od sebe odkopnout, ale oba dva, stroji muž, třeskem vletěli do zasklené stěny, roztříštili se o skla, ale pan Otokar Rykr zvedl zelenou hůlku a muž i bicykl zůstali stát i se střepinami na stěně umrlčí komory, jakoby proměněni v plakát . . . Pan Karel Výborný si upravil kravatu, přišel jeho čas, aby poklekl a strýci tam někde do prostěradla, kde bylo jeho ucho, aby tam libě zpíval . . . Můj tatínek mne často posílal do sklepa pro víno . . . opatřil jsem si veliké klubko pevného motouzu . . . potáhl jsem je včelím voskem . . . několik svíček a dvě krabičky zápalek, ježto v podzemních chodbách je naprostá tma . . . Přestal zpívat pan Výborný a otočil se, pan Rykr dal znamení zelenou hůlkou a poklekl k panu Výbornému a pan Kořínek se naklonil, tiskli si tři pamětníci hlavy k sobě a zpívali trojhlasně . . . V podzemních chodbách je naprostá tma . . . sladce zpívali a sladce se usmívali, ustoupili, jediný pan Výborný dál do ucha mrtvého spokojeně pěl... upevnil jsem dobře motouz mezi pivní sudy ve sklepě a vydal se na cestu . . . v ruce rozsvícenou svíčku a kolem krku ovinutý balík motouzu, který se zvolna odvinoval ... početné chodby rozbíhající se na všechny strany . . . místnosti celé i rozvalené . . . obrovské krysy při světle svíčky dosahovaly skoro velikostí koček . . . podle odvinutého motouzu jsem došel pod morový sloup s mariánskou sochou na náměstí . . . pak skoro až k Dočekalově restauraci . . . a tu jsem spatřil na zemi něco, co se mi zdálo být ostruhou nebo něčím podobným . . . jak jsem se sehnul k zemi, rázem mi zhasla svíčka . . . jako když ji sfoukne . . . Recitoval teď pan Karel Výborný a obrátil se na mne a já jsem v jeho očích poznala, že pamětník starých časů se dosud nevrátil z podzemí, z podzemních chodeb městečka, ve kterém se zastavil čas. Zvolala jsem . . . A proč to zpíváte strýci, který už je mrtev? A všichni tři pamětníci starých časů se seskupili, tak nějak si položili ruce jeden druhému na ramena, jako by se chtěli fotografovat za starých časů, usmívali se na fotografický aparát, který ve skleníku nebyl, nemrkajícíma očima se snažili nasadit si ten nejhezčí úsměv, kterým se dívali do mých očí, jako bych já byla ten fotografický aparát. Tu do skleníku vešel chlapec v matroských šatech, dlouhých kalhotách a modré bundě s velkým límcem, na hlavě měl námořní kulatou čepici s nápisem, kráčel k mrtvému strýci, písek křupal pod kročejemi jeho střevíců, v punčoše u paty měl díru, podle které jsem poznala, že je to můj syn Theo, který dávno před lety odešel dobývat svět jinak než my. Teď vztáhnul ruku, sňal čepici a poklonil se mrtvému strýci. Zakřičela jsem . . . Já se bojím, bojím! Není třeba se bát, usmál se na mne. Patříme k sobě. Patřil jsem k pánům zrovna tak jako strýc, který cítil se u nás hostem, protože se od nás vracel do šalandy, kde měl jeden kavalec, jednu skříň. Tady byl doma, byl mezi svými, do konce života zůstal pořád dělníkem. A k tobě taky přijdu. Zavřela jsem oči . . . vím, vím. A přesto jsem znovu zakřičela . . . já se bojím, bojím! A tři pamětníci mi odpověděli sborem . . . Když jsme bývali na světě, tak jsme se bávávali též . . . pravili a zvedli svoje ruce ke mně, ruce zakončené očima plnýma touhy . . . a vycouvali ze skleníku. Můj syn byl pryč. Rozběhla jsem se otevřenými dveřmi skleníku, v zatáčce cestičky jsem po písku uklouzla, ale zvedla jsem se a vběhla do vestibulu, kde seděly dvě stařenky na kolečkových židlích, seděly přísně, paže opíraly o opěradla, seděly tak jako sfingy. Ovládla jsem se a optala . . . Neprošli tady tři pánové? Ti, jak mě doprovázejí, tři pánové, pamětníci starých časů? V modrých šatech a oranžových vázankách? Stařeny se ani nehnuly, jejich profil byl pořád profilem ptáků, letících neustále vpřed. Zavrtěly pouze hlavami. Povídám, jak tady sedíte dlouho? Jedna ze stařen zvedla ruku a ukázala, že od dvou hodin. Tak tedy tudyma neprošli? Spráskla jsem ruce, Harlekýnovy milióny padaly ze skříněk rozhlasu po drátě a zafickávaly se nitěmi do mých prstů, Harlekýnovy milióny, kterých hlas houslí teď zazníval jako krásně laciná, ale pravdivá výčitka. Rozeběhla jsem se dolů do vrátnice, tam seděl pan Berka, nepřítomně se na mne díval, díval se, ale neviděl, musela jsem dlaní před jeho očima pohybovat jako vějířem. Konečně procitl, zamrkal očima a optal se mne . . . Hledáte někoho? Ke komu jdete na návštěvu? Pravila jsem . . . Pane Berka, vzpamatujte se, já jsem přece tady včera prošla a vy jste chtěl tu námořnickou čepici . . . No tak, žadonila jsem. Ale pan Berka se divil... Jakou čepici, a kdo jste? Povídám, pane Berka, pro smilování, já tady chodím pořád se třemi pamětníky starých časů, neprošli branou do města? Ale pan Berka byl čím dál pomatenější . . . Jací pamětníci, co to povídáte, to bych přece musel vědět . . . Jak se jmenují? A já jsem trpělivě říkala, pak napsala jména pamětníků starých časů, tří pánů, mých nejmilejších přátel jména na papír. Pan Berka zvedl telefon, trvalo to dlouho, volal nahoru do kanceláře, a když položil sluchátko, pravil spokojeně . . . Tak žádné takové jméno tady není, žádní pánové toho jména tady nikdy nebyli, a kdo jste vy? Povídám, pane Berka, přece já tady bydlím se svým manželem, můj švagr, švagříček včera umřel, leží v umrlčí komoře . . . Pan Berka pravil ... To leží, ale já vás sem pustím jen proto, že se jdete poklonit jeho památce . . . Ano, pravila jsem, ano, opakovala jsem, klaněla jsem se panu Berkovi a couvajíc klaněla jsem se . . . A pak jsem běžela nahoru do svého pokojíčku, Francin tam nebyl, stáhla jsem prostěradlo a z nočního stolku jsem v přítmí vysypala všechno, co tam bylo, ohmatala jsem kapsu, ano, mám v ní občanský průkaz, převázala jsem prostěradlo na čtyři světové strany, na dva uzle, přehodila jsem si ten uzel přes záda a dolů do vestibulu, v přítmí jsem se posadila pod mírně se sem tam pohybujícím kyvadlem pendlovek, posadila se, vytáhla občanský průkaz a nabízela jej někomu, kdo zatím nepřicházel, ale já jsem věděla, že určitě dneska přijde . . . EPILOG Víc než čtvrt století jsem hrála v divadelním spolku ochotníků divadlo. Za to, že jsem sehrála více než šest set představení, jsem dostala diplom a veliký prsten, do kterého bylo vyryto poděkování. A tak já, ta, která dovedla prožívat tolik typů ženy, někdy jsem jen s velikou námahou dovedla rozeznat a oddělit od toho, co jsem hrála, to, co jsem žila. A slyšela jsem tolik rádiových relací a viděla tolik televizních her a seriálů, že nakonec jsem se vzdala rozeznávat to, co se opravdu stalo mně nebo těm jiným. Za to čtvrtstoletí, co jsem hrála ochotnicky v divadelním spolku městečka, kde se zastavil čas, za tu dobu jsem každé dva měsíce prožívala ve dvaceti zkouškách, při čtení úloh, při třech generálkách, pak během několika představení svoji úlohu tak, že jsem na nic jiného nemohla myslet, ničím jiným žít, než tím typem ženy, pro kterou byla napsána ta divadelní hra. Jako Věra Blyová jsem prožívala příběh dívky, která zavraždila svoje dítě, stalo se tak ve hře Okna od Johna Galsworthyho. O to nešlo, ale co se mnou zkusil Francin, když jsem si jenom četla tu svoji úlohu! Já a zavraždit svoje dítě, já, která jsem oplakala každé moje prasátko, tak já a zavraždit svoje děcko. Co jsem se pro tu úlohu naplakala, než jsem se stala vražednicí. Ale zatímco Francin se mi ještě vyhýbal, už jsem další dva měsíce zkoušela v divadle svoji další úlohu, ve které jsem byla docela neslušné děvče v Rajské zahradě jako Tilly Hasselbergerová, která střídavě prožívá svůj život jako kabaretní zpěvačka v Palais de Paris v Klausenburku v Rumunsku, a dál ve druhém jednání bydlela v hotelu Eden na italské Riviéře? Ještě dnes po tolika letech mi nedělá potíže, abych si přeříkala Malou Skamplo, Emilii Berniniovou, Enidu Underwoodovou, dceru Johna Anthonyho ze hry Zápas od Johna Galsworthyho. Chudák Francin, já si totiž cizí životy pamatovala líp než ten svůj. A moji nejmilejší úlohu Čajovou panenku, dojemnou Fanynku, dceru Matyáše Skřivánka, ševce . . . A Nanynku z Vdavek Nanynky Kulichovy? A Ginettu z Baru na Montmartru? A vychovatelku Lolu z Gejsíru? A Janu Campbellovou z Růžencové romance? A Lady Chilternovou v Ideálním manželovi? Nebo Annais Beauperthuisovou ve Slaměném klobouku? Dodneška mohu zpaměti odříkat úlohu Olgy, tanečnice ve Varieté Orpheum ze Strašidel, Zdisu Donátovou, sestru setníka v Návratu mládí, Camilu, neteř vévodkyně de Capablanka ve hře Vlkodlak, Nelly Goldsmithovou z Mluvící opice! A co teprve moje Kitty Verdunová, schovanka Stephena Spittiguea z Charleyovy tety, nebo Lisbeta, ženuška Pavla Karstena ve Slečnině manželu? Vlastně jsem více než pětadvacet let byla někým jiným, a já, když jsem hrála, hrála jsem střídavě tak, že jsem byla dívenkou a pak zase slečnou, manželkou a matkou dospělého syna, někdy jsem musela hrát i prostitutku, vražedkyni, a tak jak by mohl být pro mne problém vymyslet si několik událostí na několik přednášek pamětníků starých časů, Harlekýnovy milióny? Můj opravdový příběh ale je ten, že jsem musela opustit pivovar, ten můj byt o čtyřech pokojích, že jsem se odstěhovala s Francinem a Pepinem do vilky u řeky, do domu, který jsem si sama nakreslila a zapomněla jsem, že tím jsem si sama nakreslila svoji past, past na Francina a Pepina, na svoje návštěvy, protože když byl ten byt nakreslený, tak každého uváděl v nadšení a závist, avšak když jsme se tam nastěhovali, přetahali z pivovaru všechny ty krámy, byl ten dům na břehu Labe plný harampádí až po střechu, plný dvůr součástek aut, prken, všelijakých krámů, které se na mne dívaly nepřátelsky, nedovedla jsem uhádnout nikdy, nač by ten krám mohl být. Avšak největší nesmysl toho stavení byla chodba, na kterou vyústily všechny dveře, chodba ne větší než koberec dvakrát a jeden a půl metru. Dveře z chodby, dveře ze špajzky, dveře do záchodu, dveře do kuchyně, dveře do ložnice a dveře do jídelny. A tak se stávalo několikrát za den, že na té malé chodbičce, v té malé hale někdo z naší rodiny, někdo z hostů byl přiskřípnut, několikrát za den v kuchyni nebo v jídelně ti zbylí tuhli, co to je za hrozný křik a nadávky, a omluvy. To bylo tím, že kdykoliv někdo šel na záchod, kdykoliv jsem šla do špižírny, vždycky někdo otevřel dveře, všechny dveře se otevíraly jen do té maličké haly, a tak se dveře zaklínily, tam vždycky byl někdo dveřmi přiskřípnut. Nejvíc strýc Pepin, který chodíval častěji než jiní na záchod, vždycky se snažil, aby vyšel z kuchyně co nejrychleji, ale současně co nejrychleji jsem chtěla proklouznout s lahví piva a třesk a křik a hlavně dotyky těl v přítmí . . . A nakonec strýc Pepin už se otáčel ve dveřích kuchyně, ve dveřích záchodu, jen pootevřel dveře, už se snažil proklouznout, avšak to samé chtěl Francin z ložnice, kde měl psací stůl . . . Tak každý den a nikdo nedovedl odhadnout, kterou chvíli to bude, protože jsme byli stydliví, na záchod se nikdo neohlašoval, tak nějak se vždycky přešlo mlčky, jít na záchod, jako by se na záchod vůbec nechodilo, každý, kdo byl přistižen, že vychází ze záchodu, tak se začervenal, dlouho to trvalo u stolu, než se z toho vzpamatoval, protože právě tu jistou chvíli, kdy to nikdo nečekal, když host nebo někdo z nás jsme co nejrychleji chtěli proklouznout a dělat jakoby nic, v té chvíli, když už každý myslel, že je na chodbě, otevřely se ještě jedny dveře a přiskříply hosta nebo někoho z nás, a tak zbědovaní, když jsme se vyprostili ze dveří, usedali jsme, žasli a obviňovali tiše jeden druhého, protože jsme nikdy nemohli pochopit, že jsme vinni. A tak když strýc už nemohl chodit, už se mátl, odvezli jej do domova důchodců, do zámku hraběte Šporka, do oddělení pro nechodící, když jsem jej navštívila, žasla jsem, jak ten zámek je nakreslen a tak postaven, že dveře jsou na konci dlouhých chodeb, že každý, kdo jde, tak může být jen ohrožen tím, kdo otvírá dveře z druhé strany, ale ohrožen že není nikdo, že takový je tam řád. A když jsem se vrátila poprvně z toho zámku, najednou jsem uviděla nesmyslnost té naší stavby, ten dům, který byl jako můj život, tu naši chodbu, kde jsme se dál sráželi s Francinem a hosty, dál jsem jednou za den se polekala třesku a srážky těch dveří a přála jsem si bydlet v tom zámku, kde je domov důchodců, kde jsou chodby a dveře tak postaveny, že přiskřípnut dveřmi nemůže nikdo být. Proto jsem mívala o domově důchodců, přála jsem si bydlet, žít v tom starém hraběcím zámku, chodit a procházet se zámeckou zahradou, podivovat se sochám krásných mladých žen, pořád před sebou mít prostor i za tu cenu, že bych musela bydlet s ostatními po čtyřech a po osmi, vysnila jsem si tuto pohádku, že manželé mají svůj pokojík . . . A pak mne lákalo ústřední topení, všechny chodby zámku, všechny toalety, všechny pokoje a sály, všude od podzimku bylo teplo . . . zatímco ve vilce u Labe od podzimku do jara vítr a déšť cloumal okenními tabulemi, celým domem táhl průvan, topili jsme s Francinem v jediných kamnech, Francin do nich řezal kusy pneumatik, které hořely a rozpalovaly kamna na chvilku do červena, teplo bylo ale jedině, když jsem držela ruce několik centimetrů od kamen. A tak jsem to byla já, která jsem si nakreslila i takový pokoj, jako jev Anglii, se zasklenou stěnou ve tvaru hradního okna, šest velikých tabulí tvořilo skoro celou stěnu a ta okna vedla rovnou na řeku, odkud fičel vítr a déšť, tady byl tak ohromný průvan, že celým naším domem tak táhlo, jako by mi někdo kladl studené ruce na čelo, na záda. I když jsme měli kožíšky, třásli jsme se zimou, i když v kamnech hořelo hnědé uhlí a kusy pneumatik, sníh kose bil a dům byl pořád plný větru a průvanu, který se umazal o studenou hladinu, o led. A to také bylo tím, že všechny dveře vedly na maličkou halu, i když jsme byli sami, tady táhl takový vichr, že Francinovi plandaly nohavice, kapesník, který upadl, byl průvanem zvednut a mrštěn na dveře, na stole v pánském pokoji byla odvávána sůl a pepř, skácen květináč s bramboříkem, mojí zamilovanou květinou . . . Ale hlavně za noci, kvečeru, vždycky když jsme to neočekávali, otevřely se průvanem jedny z dveří, pomalu, vstávali jsme, kdo to k nám přišel, trnuli jsme, kdo vejde, ale průvan a vichr od řeky se najednou tak zvedl, že mrštil dveřmi a zavřel je tak, jako kdyby od nás odcházel host, kterého jsme urazili, mocnou ranou do dveří jako by nám řekl, že už k nám nikdy nepřijde . .. To všechno ale bylo tím, že jsem si sama nakreslila docela ideální vilku, která ale ve skutečnosti byla pro nás zklamáním, byla pro nás začarovaným tajuplným zámkem někde na vysoké hoře v Karpatech, domovem, jaký mívají panoptika, lunaparky . . . Často jsme uvažovali, že ten dům prodáme, že si koupíme jen takové stavení jako mají sousedé, jen tak ze dvou vagónů zapalovaných do sebe domek, ve kterém bývalo od jedněch kamen tak teplo, že jsem se tam chodívala ohřát a žasla jsem, jak je v tomhle domečku ticho, i když přes jeho střechu letí a burácí vichřice, padá sníh a déšť . . . Tady byla tak malinká okénka, jako jsou ve vagónech, které jsou hned za lokomotivou, okénka, jaká jsou v chalupách na horách. Dokonce tady bylo krásně od podzimku do jara právě pro tu plotnu, obyčejná kuchyňská kamna, ve kterých se přiložila lopatka uhlí, kde shořelo všechno dříví i prach, kamna, která vydávala takové teplo, jako bylo nyní v zámku hraběte Šporka, domově důchodců, kde v oddělení pro nechodící zvolna vadnul strýc Pepin, zámku, který se mi jevil jako sen, ležela jsem často zakrytá dekami, domem táhnul průvan, otevíral dveře a mocnou ranou je téměř vyvracel z pantů, aby je znovu otevřel, někdy nechal ale otevřené tak, že jimi vstupoval veliký krásný obraz, obrazy toho krásného, co bylo v pivovaře, co krásného jsem viděla v zámku, do kterého jsem promítala nejen sebe, ale i Francina, který miloval teplo víc než já . . . Avšak když se zvedl tak ostrý náraz vichru tam z druhé strany řeky, rozčísl se o bývalou hřbitovní zeď a plnou silou rozbil jedno ze šesti oken zaskleného pokoje, věděla jsem, že je zle, vichřice rozrazila zavřené dveře, Francin vyskočil, ale už nemohl na chodbě zachytit kliky, vítr byl silnější než on, všechny dveře se otevřely, na záchodě se zvedaly ručníky jak ocasy pomatených a střečkujících krav, průvan ve špajzu lehounce nadzvedl rechničky a hravě smetl s řinkotem zavařeniny a sklenice kompotů, vichr vletěl do ložnice a vyrazil okenní tabuli a vytáhl ven záclony, které vlály vodorovně a vydávaly zvuk praporu, mokré vlajky na stožáru, přetáhla jsem přes sebe přikrývku, ale vítr, který teď ustal, jako by nabíral sílu, tak mocně se opřel do postele, že ji nadzvedl a mne vysypal na koberec . . . A Francin stál na té mé chodbičce, té, kterou jsem nakreslila já sama, všech šest dveří se střídavě otevíralo a mocnými údery zavíralo, Francin pořád se snažil zadržet jedny ze dveří, avšak ty ostatní jej otevíráním a zavíráním otáčely a srážely na zem, aby se znovu zvedl, a jako by se ocitl ve víření pračky, byl nepravidelnými mocnými ranami dveří znovu srážen . . . A pak nastala chvíle, kterou jsme neočekávali, snad jen proto proletěla vichřice do našeho domu . . . Ta veliká skříň v ložnici, tu průvan vichření povalil na podlahu, rozletěla se a celým domem se protáhly vůně všech pudrů, rozletěly se kelímky a dózy se starými pleťovými krémy, po podlaze se roztékaly všechny kolínské vodičky, které mi zbyly, ty, které jsme nemohli rozdat těm, kteří pomáhali Francinovi montovat škodovku, najednou ta skříň se zbožím z Orea se objevila jako výčitka, jako hřích, na který jsme už dávno zapomněli . . . Avšak mne najednou ty všechny vůně a prášivé pudry postavily na nohy, najednou mi přišlo, že vlastně jsem se nikdy neměla za co stydět, že jsem byla schopna postavit se proti tomu, abych nebyla maloměšťácká, a když, tak až pak, protože jsem šla špatnou cestou, že jsem se tak trochu servala o právo na svoje štěstí, i když nakonec to vyhrál Francin, který tím, že jsem šla na kolena, vyrostl sám před sebou a stal se mým pánem . . . Vztyčila jsem se, naklonila proti vichru, stála jsem a průvan mi mrskal do tváře všechny ty vůně, otevíral všechny krabičky s pudry, stála jsem, padala jsem na podlahu, ale znovu jsem se vztyčila, smála jsem se tomu poznání, že vlastně jsem si sama nakreslila předsíň se šesti dveřmi jen proto, aby nastala tato chvíle, kterou jsem za sebou smetla všechno to, co mne tísnilo, chvíle, ve které jsem si uvědomila, že moje místo je tady, v domově důchodců, a nikde jinde, chvíle, ve které jsem poznávala a jmenovala všechno to voňavé, co mi průvan mrskal do tváře a dál hnal rozbitým oknem vzhůru do nebes, někam za hřbitov, někam za řeku, prášky na dokonalé poprsí, triumf kosmetiky Elixír Lavalier . . . voňavky stoupající a táhnoucí a unášené, vůně utopených růží, leknínů, větévky šeříků a jasmínů . . . trvale vonící fantazie . . . nejjemnější vody na vlasy s fialkovou vůní . . . jak kousky ledu po podlaze vichr přivál peruánská mýdla odstraňující vrásky . . . glycerínová mýdla s vůní lesních květin . . . a o zeď se mrskly březové vody z Hamburku, curůčky, které propůjčovaly kouzlo mládí a odsouvaly stáří . . . Rozsypaly se Venušiny perly tvořící skvostné bílé ruce, znovu přilétala oblaka růžových pudrů a zásypů, konvalinkové voňavky Ilusion, kapky květů bez alkoholu, které uvádějí všechny ženy v nadšení, vůně liliových mýdel; dokonce ze škatulí ke mně přivál vítr a přilepil mi je na čelo, pásky na odstraňování vrásek, vodičky na vlasy, ústní vodičky na zuby a ústa, po podlaze z ložnice teď přitékaly tekutiny, prstem jsem se přesvědčila, když jsem přivoněla, že to jsou rozbité boraxové šampony . . . zkrášlující vodičky na krk a ruce . . . A znovu vtrhl do našeho stavení vichr, zvedl vysypanou skříň ležící na tváři a pak ji oběhl a srazil mocnou ranou do té spouště vonící změti . . . a já jsem věděla, že ta rána, to se zabouchlo víko definitivně za mojí minulostí, že už je všemu konec, že tohle, co bude po mém Oreu, že odvezeme všechno na skládku, že už mne nic netíží, že všechno bylo smeteno, tak jako dítě, když si hrálo s figurkami, smetlo je ze stolu, aby zvýšilo absurditu hry . . .
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)