V noci jsem snil, že jsem motýlem

Novela Bílé noci z roku 1848 má v Dostojevského díle status díla nejsilněji inklinujícímu k romantismu Lorda Byrona ale i Alexandra Sergejeviče Puškina a Michaila Jurjeviče Lermontova. Tedy vzhledem k letopočtu svého vzniku dílo jak infantilní tak do značné míry autobiografické, kdy lze postavu vypravěče-snílka ztotožnit s rozpoložením samotného Dostojevského.

Příběh Bílých nocí je rozložen do několika hodin čtyř po sobě jdoucích nocí a rána dne pátého. Náš vypravěč žije velmi osaměle, kdy mezi jeho nejlepší známé patří domy, ale i lidské tváře, které každodenně míjí při svých petrohradských toulkách tak, že skutečný život nahrazuje sny a do svých šestadvaceti let se de facto ani nedotkl ženské ruky. Podobně Nastěnka je vychovávána svou slepou babičkou v naprosté izolaci, je dlouhé ruky nucena pobývat v její přítomnosti a je s babičkou navíc přišpendlena šaty tak, že se její život odvíjí od několika návštěv opery, kam byla i s babičkou pozvána bývalým nájemníkem pokoje v podkroví. Nyní uplynul právě rok, kdy se tento nájemník vrátil zpět do Petrohradu, aby se s ní dle svého slibu oženil, nicméně ač je ve městě již několik dnů, Nastěnce se neozval.

V tomto duchu navázaná vzájemná intimita, byť oba proklamují pouhé přátelství, má celkem přirozeně za důsledek, že se vypravěč do Nastěnky zamiluje, ba čtvrtý den, poté co Nastěnčin milý neodpoví ani na druhý dopis, ji vyzná lásku a nabídne manželství tak, že vše graduje k sňatku svou osamělých snílků, avšak nakonec se Nastěnčin milý se zpožděním několika hodin dostaví na místo schůzky a vypravěči druhé ráno jen dorazí dopis, ve kterém mu Nastěnka oznamuje své zasnoubení.