V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejznámější Dostojevského humoristické dílo Strýčkův sen z roku 1859 si na paškál bere vzhlédnutí se ruské střední třídy ve francouzské společenské etiketě z doby před půl stoletím s námětem senilního knížete K. přesvědčeném o své milostné neodolatelnosti, kterého se čilá Marja Alexandrovna Moskalevová snaží provdat za svou společensky znemožněnou a již poněkud starší dceru Zinaidu.

Pro svou charakterovou pestrost i výbornou psychologickou karikaturu je rovněž ceněna i Nemilá příhoda (1862), jež se stala státnímu radovi Ivanu Iljičovi Pralinskému, jenž si v mírném alkoholovém podroušení umane, že v pozdních nočních hodinách navštíví svatbu jednoho z nejnižších podřízených ze své kanceláře, aby tak veřejně demonstroval svůj doposud jen teoretický liberalismus, avšak jeho příchod přeruší velmi družnou zábavu tak, že se svatebčané i sám Pralinskij cítí trapně. Nicméně si nedokáže přiznat, že se nad ostatní chudé svatebčany, přes své liberální proklamace o rovnosti lidí bez ohledu na příčku společenského žebříčku, povyšuje a nemůže proto s nimi nikdy navázat přátelský hovor, který si tolik maloval při svém příchodu (ba dokonce si připravoval i nabídku stát se kmotrem doposud nepočatého dítěte). Únikem mu jsou dvě láhve šampaňského, původně určené pro novomanželský přípitek, které jej velmi rychle opijí tak, že jeho bezvládné tělo musí ženich odnést do vlastní novomanželské postele a sám přespat na dřevěné lavici.

Nicméně přes svou grotesknost se jak Strýčkův sen tak Nemilá příhoda stále nesou v psychologizující rovině a za typickou frašku tak lze označit až jeho povídku Cizí žena a muž pod postelí z roku 1848 ne nepodobné slavnějšímu dílu Eugena Labicha Slaměný klobouk, jenž ovšem bylo napsáno o tři roky později.

Ačkoliv to asi není čtenáři Dostojevského příliš slučitelné s jeho dílem, byl Dostojevskij natolik žárlivý, že byl pro sebemenší náznak schopen svou ženu zabít (jeho žárlivost nejlépe ilustruje anonymní dopis, který v žertu napsala druhá Dostojevského manželka Anna Grigorjevna v domnění, že jeho absurdnost nenechá Dostojevského na pochybách zvlášť, když byl takřka slovo od slova opsán z povídky v časopise Vlastenecké zápisky, jíž Dostojevskij den předtím četl, nicméně Dostojevského reakce se příliš nelišila od podobně napáleného Othela [1]).

Cizí žena a muž pod postelí však nemíří do vlastních řad, kde se Anna Grigorjevna již z důvodu Dostojevského podlomeného zdraví vyvarovala byť jen náznaku koketnosti a pro své černé šaty byla často považována za příslušníci Dostojevského generace, ačkoliv byl mezi nimi dvacetipětiletý věkový rozdíl, a jeho hlavní hrdina Ivan Andrejevič je svou ženou podváděn tak, že je sice probuzena jeho žárlivost, avšak chytrostí neřestné manželky i vlastní tupostí se nechává vodit za nos, i když, hlídaje prvního milence, načapá svou ženu s jejím druhým milencem takřka při činu.

Při druhém pokusu přistihnout ženu inflagranti si splete patro a ocitne se ve zcela cizím pokoji s cizí ženou v negližé a v záchvatu paniky se před příchozím manželem ukryje pod postelí, kde se však již ukrývá milenec jeho ženy, neboli jeho známý z včerejšího večera. Z této komické situace se pak vybabrá jen předvedením žárlivého šaška, kdy se mu všichni otevřeně smějí do očí pro bezostyšnou nevěru jeho manželky, zatímco sám Ivan Andrejevič je v souvislosti s podpostelovou scénou s konečnou platností přesvědčen o manželčině neposkvrněnosti.