V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po veleúspěchu své prvotiny Chudí lidé, jež v roce 1845 Fjodora Michajloviče Dostojevského v Rusku katapultovala mezi nejvýznačnější spisovatele své doby, přichází dvacet roků plných přehlížení i odsudků ze strany kritiky i čtenářů, které prolomila až první část časopisecky vydávaného Zločinu a trestu. Avšak cesta, jež lemuje Dostojevského odklon od sociálně laděného naturalismu, pro jehož ruskou větev patří Chudí lidé k vrcholům, k psychologickým, ba, hlubinně psychoanalytickým existencialistickým dílům, v nichž za předmět svého zkoumání postavil Dostojevskij člověka samotného a které vyvrcholily v dílech typu zmíněného Zločinu a trestu, Idiotovi, Běsech, Výrostkovi a zejména Bratrech Karamazech, byla naplněna tvorbou, ve které se Dostojevskij zřekl široce uznávaného naturalismu a formou literárních experimentů započal navzdory zničující kritice svou dlouholetou cestu k vrcholu nejen světové literatury jako takové, ale i dosažení jedněch z nejspektrálnějších antropologických definic člověka.

Do této kategorie, z níž se formoval Dostojevského vrcholný myšlenkový směr, pak patří i Dostojevského v pořadí čtvrté dílo Bytná, které nejenže nemohlo být přijato svou dobou, ale i dnes patří pro svou myšlenkovou obtížnost k jeho nejméně známým dílům, nicméně přece její značnou část lze nalézt ve formě paralelních motivů právě ve Zločinu a trestu a dokonce Bytná je nezbytným předpokladem pro jeho plné pochopení a docenění.

Ordynov je z vnějšku donucen, když se jeho bytná stěhuje pryč z Petrohradu, po několika letech, která strávil studiem v naprostém osamocení, donucen vydat se hledat nový podnájem, který by svou finanční nenáročností umožnil dále žít z nevelkého dědictví po pradědovi, a zabloudí až do zcela okrajové chudinské části Petrohradu, kde se v kostele setká se zvláštní dvojicí - zbožně se kající se mladé ženy a evidentně těžce nemocného starce, jimiž je natolik zaujat, že je sleduje od kostela až k vratům jejich nájemního domu.

Druhý den, kdy se zdá, že vystřízlivěl z tohoto náhlého poblouznění, jež více než čím jiným může být vysvětleno Ordynovovou dlouholetou osamoceností, si nalezne poměrně nový poměrně solidní podnájem, ale při cestě pro své věci opět zabloudí do onoho domu, ve kterém včera zmizela ona tajemná dvojice tak, že nakonec skončí u jejich dveří a v překotné snaze zakrýt rozpaky i absenci smyslu svého počínání, předstírá, že hledá pokoj k pronájmu.

Tedy ten samý den se ubytuje v kumbálku u této dvojice, Murina a Kateřiny, ale jak vlivem velké množství dojmů, které jeho odvyklá mysl nedokáže zpracovat, tak vlivem oslabeného tělesného i duševního zdraví, zažívá schizofrenní kombinace snů, přeludů i odrazů skutečných událostí tak, že ač se do Kateřiny vášnivě zamiluje, je nucen se po několika týdnech z tohoto bytu odstěhovat, nicméně, přelud jak Kateřiny, tak Murina jeho mysl již nikdy neopustí; zanechá své vědecké práce na téma dějin církve a celé hodiny, dny a měsíce se po vzoru Kateřiny modlí, kdy ani jeho domácí netuší, zda spí, blouzní či leží v extaticky rozjímavém stavu na zemi.