„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Игрок, 1866

Román Hráč je ve srovnání s ostatními díly Fjodoroviče Michajloviče Dostojevského velmi nevyrovnané kvality a leckterý hlouběji nezasvěcený čtenář jej dokonce označuje za dílo chabé úrovně. Avšak jak čas, tak čtenářská oblíbenost i mnohé jeho další interpretace dávají za pravdu spíše Dostojevskému, a to zvlášť podíváme-li se blíže na okolnosti jeho vzniku, kdy Dostojevskij Hráče napsal za velmi stresujících podmínek během rekordních dvacetišesti dnů.
Dostojevskij po smrti své bratra Michaila převzal veškeré finanční závazky zadluženého časopisu Doba, jež byly navíc takřka dvojnásobně navýšeny, když důvěřivý Dostojevskij bez požadavku doložení dokladů vydával směnky i nejrůznějším podvodníkům, či autorům, kteří podruhé vyžadovali svůj již jednou vyplacený honorář. Dostojevskij tak ve stavu nejvyšší nouze, kdy mu věřitelé hrozili vězením pro dlužníky, přistoupil na velmi nevýhodné podmínky nakladatele F. T. Stellovského, jenž za honorář tří tisíc rublů vydal jeho sebrané spisy a Dostojevskij se navíc zavázal do 1. listopadu 1866 (smlouva byla podepsána v létě) dodat ještě jeden nový román - Hráč. V případě opoždění pak Dostojevskému hrozila vysoká pokuta a v případě, že by román nedodal ani do 1. prosince, získal by Stellovskij veškerá autorská práva. Navíc, jak se později ukázalo, Stellovskij skoupil za minimální cenu Dostojevského dlužné úpisy a pomocí několika nastrčených osob jej pak vydíral.[1]
Po celý rok 1866 byl Dostojevskij zcela zaneprázdněn prací na svém vrcholném románu Zločin a trest a pro nedostatek času celého Hráče mezi 4. a 29. říjnem spatra nadiktoval a jen s občasným přihlížením ke svým poznámkám. Zapisovatelkou pak nebyl nikdo jiný než jeho budoucí žena Anna Grigorjevna Smitkinová.
Velmi dramatické podmínky vzniku tedy dávají za pravdu těm, kteří Hráče označují za Dostojevského nejslabší dílo, nicméně přes jeho nevybroušenost a některé nadbytečné zápletky, jež kazí celkový význam a dopad románu, se bezpochyby jedná o geniální dílo, pro které lze i s jeho viditelnými slabinami jen stěží najít rovnocenné srovnání, jenž by dokázalo tak mistrovsky popsat psychologii hazardního hráče. Ostatně ona „nevybroušenost“, stylistická nevyrovnanost i některé chyby ve jménech postav jsou charakteristickým znakem pro celé Dostojevského dílo, protože jeho autor neměl kdy, jej znovu pročítat, opravovat a přepisovat - např. čtenářsky nejoceňovanější Zločin a trest byl psán na pokračování ve třech částech, kde první díl již koloval mezi čtenáři, druhý se tiskl, zatímco třetí Dostojevskij teprve začal psát.
Na Hráči je rovněž velmi zajímavá paralela s autorovými skutečnými osudy, kdy Dostojevskij zasadil děj do města Rulettenburgu inspirovaném jeho pobyty v ruletě zaslíbeném Wiesbadenu, ve kterém pobýval a hrál v letech 1862, 1863 a 1865. Rovzněž jsou ve Hráči pasáže, jež se takřka doslovně shodují s Dostojevského korespondencí z doby své hráčské vášně:
„Cestou jsem se asi na čtyři dny zdržel ve Wiesbadenu a samozřejmě jsem hrál ruletu. A víte co? Neprohrál jsem, ale vyhrál, i když jsem nevyhrál tolik, kolik jsem chtěl, 100 000, přece jen nějakou kapku jsem vyhrál… v těch čtyřech dnech jsem si bedlivě všímal hráčů. Sází jich tam několik set, ale kromě dvou jsem nenašel nikoho, kdo umí hrát… znám tajemství, jak se dá nejen neprohrát, ale určitě vyhrát. Toto tajemství určitě znám.“[2]
A ve znalost tohoto tajemství pak věřil i hlavní hrdina, vášnivý hráč Alexej Ivanovič, jenž střídal období výher, které plně strávil v herně, a období bez peněz, kdy se, přes svůj urozený původ, nechával najímat jako vychovatel do ruských rodin, či dokonce jako sluha. Své vášni pak obětoval i svou lásku k jejímuž naplnění stačilo jediné: přestat hrát. Ale Alexej Ivanovič nedokázal zlomit svá otrocká pouta a raději jako poskok živořil v Rulettenburgu, jen aby byl blízko ruletě, až bude zase u peněz.

Použitá literatura:

  1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Hráč (Věčný manžel/Nemilá příhoda), Odeon: Praha, 2002.
  2. Anna Grigorjevna Dostojevská, Život s Dostojevským, Odeon: Praha, 1981.
[1] Blíže viz Dostojevská, s. 25-26.
[2] Z dopisu Dostojevského V. D. Konstantové. Viz F. M. Dostojevskij: Dopisy, Odeon: Praha, 1966. Cit dle Dostojevskij, Hráč, s. 301.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.8 (4 hlasy)

Článek “Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč” One response

  1. Na druhou stranu -

    Na druhou stranu - Stellovskij musel na holoubka trochu zatlačit,aby se zase nezapomněl u kartiček a rukopis dodal v termínu.

    Submitted by dr. Faustrol (bez ověření)