V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dostojevského ranou tvorbu z let 1844 až 1849 lze umístit někam na rozmezí literárních žánrů německého romantismu s přímým vlivem E.T.A. Hoffmana a ruského realismu do značné míry se odvíjejícího od nedokončeného románu Mrtvé duše Nikolaje Vasilijeviče Gogola. Své „romantické“ období pak Dostojevskij vygradoval a co do kontextu světové literatury i završil v novele Nětočka Nezvanovová tak, že zbývající dílo tohoto období, do kterého patří právě i povídka Pan Procharčin, lze připodobnit jen jako předobraz, jež svůj význam, potažmo i čtenářský zájem, právě v Nětočce zcela rozpustilo.

Dalším z charakteristických rysů raného Dostojevského je takřka bez výjimky prostředí Petrohradu, ve svém životě a vlastní podstatě s tápajícím hlavním hrdinou. Pan Procharčin z této šablony uniká pro Dostojevského později velmi charakteristickou koncepcí antihrdiny, kdy Procharčina pojímá jako hloupého, lidsky nevýrazného, skrblíka a samotáře, jenž jak svým úřadem, tak podnájmem prochází krom občasného terče posměšných útoků svých mladších spolubydlících takřka bez povšimnutí tak, že i jeho smrt nevzbudí u ostatních zdaleka takový zájem, jako několik tisícovek v drobných bankovkách, jež byly nalezeny zašité v jeho léty umaštěné matraci.