V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tento dopis, který bratrovi sepsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij krátce po propuštění z čtyřletého vězení v omské věznici v únoru 1954, předznamenává vznik Zápisků z Mrtvého domu, jež patří mezi nejcennější díla světové literatury a to nejen pro svou literární kvalitu, autobiografičnost a věrohodnost, ale jako jedno z prvních opustilo brány romantismu a za své hlavní hrdiny si vzalo předlohy z nejposlednější spodiny společnosti.

V letech 1846 až 1849 se Dostojevskij sblížil se socialisticky laděnou skupinou ruské inteligence vedeného Petraševským. Z utopických ambicí skupiny o politický převrat Dostojevskij podporoval zejména zrušení nevolnictví a Petrašovci zase v Dostojevském, který se proslavil novelou Chudí lidé, viděli literární prostředek k dosažení svých cílů. V revolučním roce 1848 se skupina pokusila o praktickou realizaci svých myšlenek - Dostojevský byl pověřen k založení tajné tiskárny, k čemuž však nakonec nedošlo, protože dne 29. dubna 1849 byl Dostojevskij s celou skupinou zatčen a uvězněn v Petropavlovské pevnosti. V procesu s ním mu pak velmi přitížilo usvědčení, že veřejně četl a rozšiřoval Bělinského dopis Gogolovi a vojenský soud jej uznal vinným z „úmyslu zrušit existující zemské zákony a svrhnout státní zřízení“. Dvacetjedna aktivní členů skupiny bylo odsouzeno k smrti, jež měla být provedena dne 22 prosince 1849:

Ale těsně před výkonem popravy byl carem Mikulášem I. trest změněn na čtyři léta káznice, vojenskou službu na Sibiři a ztrátu šlechtického titulu, což mimo jiné znamenalo i ztrátu výsady psát a být tištěn. Titul mu byl vrácen až v roce 1857, v roce následujícím pak vychází novely Strýčkův sen, Ves Štěpančikovo a Zápisky z Mrtvého domu.

Počátky práce na Zápiscích sahají až k dobách vězení, kdy se zachoval sešit, kam si Dostojevskij zapisoval různé lidové výrazy, obraty a přísloví, vlastní práci pak započal ještě před propuštěním z vězení ve vězeňské nemocnici, kde mu vrchní lékař opatřil psací potřeby a dovolil mu psát. Hlavní část románu však napsal až za pobytu v Semipalatinsku, odkud byl propuštěn v roce 1859 a bylo mu dovoleno natrvalo se usadit v Tveru. V prosinci téhož roku se pak objevuje v Petrohradu, kde hledá vydavatele pro své rukopisy, avšak přes veškerou mírnost, se kterou poměry ve věznici líčil, mu nebylo cenzurou umožněno Zápisky vydat knižně, a tak byl příběh nejprve otištěn na pokračování v listě Ruský květ (Russkij mir), avšak vydávání bylo cenzorem zastaveno. V letech 1860-62 tak celý román vyšel ve vlastním časopise Čas (Vremja) a v roce 1862 pak i knižně, avšak cenzura nepropustila kapitolu o polských revolucionářích a tak celý román spatřil světlo světa až o další tři roky později.

Nezdar politického převratu, pobyt v káznici i četba jednak zhoršily Dostojevského zdraví - trpěl epilepsií, ale ztyto příčiny rovněž vyvolaly Dostojevského duchovní zvrat a obrácení se do vlastního nitra, nicméně jeho tvorba neztratila nic ze své sociální kritiky a ačkoliv v jeho paměti stále visela výstraha v podobě trestu smrti, nenechal se nijak zastrašit a v dílech Ves Štěpančikovo a Uražení a ponížení paroduje zakázané citáty z Gogola.

Zápisky z Mrtvého domu jsou sice prvním dílem, které přibližuje kruté prostředí ruské věznice (cenzorovi se zdál Dostojevského popis příliš mírný, protože věznice pro mnohé znamenala jedinou možnost existence s pravidelným přísunem jídla), avšak jeho popis se soustřeďuje zejména na jeho obyvatele tak, jak hlavní hrdina, šlechtic odsouzený za vraždu, postupně poznává jejich charaktery i životní osudy. Charakter věznitelů Dostojevský ilustruje jen na krutém veliteli věznice, záštiplném majorovi Krivcovi, a sadistickém poručíku Žerebjatnikovi, avšak ani tělesné tresty, které často neměly trestat, ale zabíjet, stejně jako železné okovy, které vězeň nosil po celou dobu svého pobytu (v tomto kontextu je zajímavý popis postupu jak s těmito okovy oblékat…) či absence osobní cti ze strany vězňů, dávají věznici lidskou tvář a to zvlášť v porovnání s popisem Alexandra Solženicyna v Souostroví Gulag.

Prostý lid bral vězně bez výjimky a ohledu na provedený zločin jako ubožáky, pro které si i ti nejchudší utrhli sousto od úst, aby vězně alespoň v době svátků mohli podarovat. Ve věznici též kvetl vzájemný obchod, kdy vězni jednak po večerech vyráběli řemeslné výrobky, jež dále prodávali vesničanům, či pašovali do věznice vodku, za což ovšem byly velmi kruté tresty.

Morální úpadek však Dostojevského nijak nezasáhl, ba naopak - své spoluvězně, jež ho často bez výčitek svědomí okradou, vidí realisticky ve svých kladech i záporech a vězení samotné, pak jako školu života, ve které teprve poznal, co to skutečně znamená být člověkem.