Kategorie
25. Březen 2012
Noam Chomsky: 11.9.
9-11, 2001
O 11. září 2001, tedy o čtyřech unesených civilních dopravních letadel, z nichž dvě narazila do budov Obchodního centra v New Yorku, jedno do budovy Pentagonu a jedno za nese zcela vyjasněných okolností havarovalo nedaleko Pittsburghu, bylo u nás napsáno tisíce článků a metráky knih, které ale vesměs jen v mírných variacích, bez hlubší myšlenkové úvahy natož pak snad kritiky, opakovaly to, co hlásila oficiální propaganda někdejší neokonzervativní americké vlády.
Vedle této oficiální „verze pravdy“, kterou dodnes česká masmédia opakují s věrnější psí oddaností než někdejší propagandu Sovětského Svazu, též takřka od počátku na internetu kolovala řada neoficiálních teorií, které útoky na Obchodní centra považovaly za spiknutí zinscenované ze strany governmentu a tajných služeb s cílem jak v podobě vojenské invaze a následného finančního zisku pro zainteresované osoby, a jednak v podobě omezení občanských práv a zvýšení vlastní moci.
Český inteligencí a vlastním úsudkem obdařený čtenář tak byl více méně odkázán na to, aby si vytvořil názor sám a to jako průnik někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. A to přesto, že například již od roku 1991 existuje nadace Open Media, v jejímž rámci poskytuje řada předních světových intelektuálů zdarma bez nároku na honorář přetisk svých článků ale i celých knih, které právě události kolem 11. září zasazují do širších historických i politických souvislostí.
Z českých nakladatelů a vydavatelů se této možnosti v roce 2003, tedy s odstupem dvou let od popisovaných událostí, chopilo malé nakladatelství Mezera, jež v češtině vydalo redigovanou podobu rozhovorů jedné z nejpřednějších a nejcitovanějších osobností, Noama Chomského, které Chomsky poskytl v několika týdnů po této tragické události. - Kniha 11.9. vyšla necelé dva měsíce po 11. září a stala se v USA okamžitě bestsellerem.
Chomsky v čase, kdy rozhovory, ať již v ústní tak e-mailové podobě, poskytl, přirozeně nemohl mít informace o tom, že se vláda George Bushe rozhodne válečně napadnout Afghánistán a Irák, což krom následných konsekvencí v podobě fatálního ohrožení mezinárodní stability mělo za následek, dle střízlivých odhadů, půl až jedem milión mrtvých civilistů, většinou žen a dětí. Přesto však průběh budoucích událostí předpověděl a to na základě americké vojenské historie s okupací Jižního Vietnamu, bombardování Kambodže, Laosu, Filipín, ale i teroristických aktů s destabilizací demokratických režimů v Nikaragui, Panamě ale i mnoha dalších zemí Střední a Jižní Ameriky, či v podobě vojenské podpory nejbrutálnějších režimů v Egyptě, Indonézii, ale i právě v Afghánistánu či v Iráku.
Chomsky v rozhovorech nijak nepochyboval o tom, že tragické události se bude vláda snažit využít k rozšíření politické moci a bude přes porušení všech mezinárodních úmluv připravovat vojenskou invazi právě do oblasti Středního východu. Již v prvních rozhovoru, který poskytl dne 18. září pro italské noviny Il Manifesto tak Chomsky krom jiného USA označil za největší teroristickou organizaci.
Chomsky se krom historických paralel z nedávné minulosti ale soustředí, jakožto původním zaměřením lingvista, i na slovník americké propagandy, kterou si ve veřejném mínění připravovala půdu pro připravovanou vojenskou invazi - ať již původním název křížové výpravy, která však byla záhy opuštěna byla nepopudila islámské spojence, přes pojmy jako válka proti teroru ale i starší protimluvy jaký se například používal při napadení Srbska - humanistické bombardování.
Lze státem vedenou takzvanou válku s terorismem vyhrát? Paokud ano, pak jak? Pokud ne, jak může Bushova vláda předejít podobným útokům, které zasáhly New York a Washington?
Chceme-li se skutečně seriózně zabývat touto otázkou , měli bychom si uvědomit, že Spojené státy jsou, a existuje pro to dobrý důvod, považovány ve velké části světa za čelní teroristickou zemi. Neměli bychom zapomínat, že například Světový tribunál v roce 1986 Spojené státy odsoudil za „nezákonné použití síly (mezinárodní terorismus), načež odsouzená země (Spojené státy) vetovala rezoluci Rady bezpečnosti, vyzývající všechny stáry (míněny byly Spojené státy) k dodržování mezinárodního práva. To je jen jeden z nesčetných příkladů.
Ale abych neodbíhal od dané otázky terorismu páchaného jinými a namířeného prosti nám. Velice dobře víme, jak bychom se řešení měli zhostit, chceme-li hrozbu terorismu snížit, a ne vystupňovat. Když IRA odpálila bomby v Londýně, nikdo nevyzýval k bombardování západního Belfastu či Bostonu, odkud plyne IRA podstatná část finanční podpory. Spíše byly podniknuty kroky k dopadení pachatelů a byla také vyvinuta snaha vypořádat se s tím, co se za spáchaným teroristickým činem skrývá. Když došlo k výbuchu ve federální budově v Oklahoma City, ozvaly se hlasy, které vyzývaly k bombardování Středního východu, k němuž by pravděpodobně bývalo došlo, kdyby se skutečně ukázalo, že se tam původci únosu nacházejí. Jakmile však vyšlo najevo, že jde o záležitost domácího původu, v níž vedly stopy k ultrapravicové domobraně (milici), již nevyzýval k srovnání Idaha a Montany se zemí. Místo toho došlo k pátrání po pachateli, který byl nakonec dopaden, postaven před soud a odsouzen, byla vyvinuta snaha pochopit rozhořčení, které se právě za takovými zločiny skrývá, a vypořádat se s problémy. Snad každý zločin (ať už jde o loupežné přepadení na ulici či zvěrstva ohromných rozměrů) má své příčiny a my často zjišťujeme, že některé z nich jsou skutečně závažné a měly by být vyřešeny.
Existují řádné a zákonné způsoby, jak postupovat v případě spáchání trestného činu, ať už je jeho rozsah jakýkoli. A existují precedenty. Nesporným příkladem je případ, o němž jsem se před chvíli zmínil, případ, který by neměl být považován za kontroverzní právě kvůli tomu, jak nejvyšší mezinárodní orgány zareagovaly.
Nikaragua se v osmdesátých letech stala předmětem amerického násilného útoku. Desítky tisíc lidí přišli o život. Země byla z velké části zničena a z této rány se možná nikdy nevzpamatuje. Tento mezinárodní teroristický útok byl doprovázen pustošivou ekonomickou válkou, v níž mohla malá zemička, odříznutá od světa pomstychtivou a krutou velmocí, jen stěží přežít, čímž se podrobně zabývali přední historici zkoumající dějiny Nikaraguy, za všechny jmenujme Thomase Walkera. Důsledky jsou pro tuto zemi dokonce mnohem krutější než důsledky nedávné tragédie v New Yorku. Nikaragujci neodpověděli odpálením bomb ve Washingtonu. Obrátili se na Světový tribunál, který rozhodl v jejich prospěch a nařídil USA přestat a zaplatit vydatné reparace. Spojené státy rozhodnutí soudu s opovržením odmítly a okamžitě reagovaly vystupňováním útoku. A tak se Nikaragua obrátila na Radu bezpečnosti, která navrhla rezoluci, vyzývající státy k dodržování mezinárodního práva. Rezoluci vetovaly pouze USA. A tak se Nikaragujci obrátili na Generální shromáždění, které schválilo podobnou rezoluci, přičemž Spojené státy a Izrael (jednou spolu se San Salvadorem) hlasovaly po dva roky proti. Takto by měla postupovat každá země. Pokud by byla Nikaragua dostatečně silným státem, mohla dosáhnout nového soudního řízení. To jsou kroky, o něž by Spojené státy mohly usilovat a nikdo by jim v tom nebránil. Žádají je o to jak lidé v islámském světě, tak američtí spojenci.
Uvědomte si, že vády států Středního východu a severní Afriky, jako je třeba jedna z nejničemnějších teroristických vlád vůbec - vláda Alžíru, by se velice rády přidaly ke Spojeným státům v boji s teroristickými sítěmi, jejichž terčem jsou. Jsou hlavními terči jejich útoků. Tyto vlády však žádají nějaký důkaz a chtějí tak učinit v rámci alespoň minimálního dodržování mezinárodního práva. Postavení Egypta je velmi komplikované. Tento stát patří do základního systému, který organizoval jednoty radikální islámských bojovníků, kam patřila i síť bin Ládina. A když došlo k atentátu na Sadáta, stal se zároveň jejich první obětí. Od té doby je největší obětí teroristů. Rád by je zničil, ale (jak tvrdí) pouze po předložení nějakých důkazů, označujících ty, kteří skutečně do tohoto činu zapojeni, a to v rámci Charty OSN a pod záštitou Rady bezpečnosti.
Tuto cestu volí pouze ten, kdo má v úmyslu snížit pravděpodobnost páchání dalších krutostí. Druhá cesta, kterou se lze vydat, je odpovědět krajním násilím a očekávat jeho vystupňování, což povede k dalším krutostem, jako jsou ty, které podněcují touhu po pomstě. Tento mechanismus je dobře známý.[1]
Použitá literatura:
- Noam Chomsky, 11.9., Mezera: Praha, 2003.
[1] Cit. dle Chomsky, s. 20-23.