„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Bratři Karamazovi - Vzkříšení

Ač stojí, co do penetrace široké čtenářské veřejnosti, poněkud v pozadí až za dalšími Dostojevského romány, Zločin a trest, Idiot a Běsi, jsou Bratři Karamazovi nejen vyvrcholením samotného díla Fjodora Michajloviče Dostojevského, kdy jsou v něm přehodnoceny nejen ony tři zmíněné romány, ale i završen myšlenkový vývoj celého 19. století tak, že mnohdy a mnohými (mne nevyjímaje) je tento román adorován jako to nejlepší, co bylo kdy napsáno.
A právě i v kontextu nesmírných hlubin, ať již z hlediska filozofie, psychologie, sociologie, teologie či metafyziky, stála letošní dramatizace Bratrů Karamazovových v Divadle Husa na provázku v Brně pod režijním dohledem Vladimíra Morávka před velkými očekáváními, které krom otazníků, jak si co do dramatické stránky s tímto epochálním dílem poradí, vyvolávaly i předešlé tři části Dostojevského tetralogie nazvané Sto roků kobry: Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot a Běsi - Stavrogin je ďábel. Hladina diváckých očekávání pak byla čas od času navíc jitřena i fámami o hereckém obsazení, kdy probleskávala jména spojená s nejslavnějším obdobím tehdejšího Provázku typu Miroslav Donutil nebo Bolek Polívka v roli starého Karamaze.
Avšak zatímco Dostojevskij v Bratrech Karamazech své předešlé dílo nejen přehodnotil, ale zejména radikálně prohloubil, kdy jen pouhé načrtnutí zamýšlené druhé části v časovém odstupu děje 13 let s radikálními duševními katarzemi všech tří bratrů Karamazových vyvolává bázeň, vydala se dramatizace v podání režiséra Vladimíra Morávka a dramaturgičky Barbary Vrbové směrem přesně opačným a představení Bratři Karamazovi: Vzkříšení lze položit někam mezi divadelní koláž a kabaret, kdy se lze jen dohadovat, zda je tato forma daná vyčerpáním Dostojevského tématu, kdy by se již tvůrci neubránili svému opakování se (k čemuž nakonec stejně v mnoha ohledech došlo), či strachem z nemožnosti se s předlohou adekvátně vyrovnat.
Chápu režijní záměr posunout čtvrtý díl Sto roků kobry někam jinam, avšak sázka na civilní herecké projevy, herce v hledišti i rozkouskovanost představení mi přijde u Morávka jako jednoho z nejlepších divadelních režisérů současnosti poněkud laciná, ba, nemohu se zbavit dojmu, že více než o dramatický záměr se jednalo o prostředek z nouze ctnosti, kdy si toho Morávek jako umělecký šéf vzal na svá bedra příliš mnoho, a byť považuji co do režie představení za zdařilé, přec jen se jedná o určitý ústup z nekompromisní kvality, kterou dříve proslul.
Ostatně za vcelku vydařenou lze položit i dramaturgii Barbary Vrbové, kdy se s rozsáhlostí celého románu vypořádala šalamounsky a za hlavní dějovou a časovou rovinu položila soudní přelíčení ve věci otcovraždy s Dmitrijem Fjodorovičem Karamazovem, s jemnými narážkami na retrospektivní odskoky zpět v čase, což lze brát jako novum doposud známé jen v literatuře a ve filmu, nicméně tato koláž zcela rozbila na padrť nesmírnou mohutnost původního Dostojevského, kdy se jednotlivé co do psychologického pozadí značně zploštělé postavy jevily pro neznalého diváka zcela nesrozumitelně, ba dovolím si říci, že měla-li, dle původního záměru tvůrců, tato dramatizace vyvolat hlad po literární podobě díla, výsledek se setká spíše se zcela opačnou odezvou, kdy si přinejmenším já nedokážu po shlédnutí inscenace představit důvod, proč bych měl Bratry Karamaze číst. - Takřka všechny nejústřednější myšlenky zůstaly jako torza na půli cesty, postavy bratrů a otce Karamazových včetně nevlastního Smerďakova, jež jsou v románu záměrně položeny do vzájemných protikladů a nesmiřitelnosti svých povah byly převedeny jen mělce a v pouhých náznacích, které poznal jen ten, kdo je obeznámen nejen s Bratry Karamazovými, ale i Dostojevského přesahy mimo literaturu antropologií počínaje, teologií konče.
Celkové vyznění pak bylo z Dostojevského pokusu o obsáhlou definici člověka omezeno na boj mezi vírou a nevírou v boha, což krom značného ošizení, značí i určité nepochopení díla ze strany autorů, kdy Dostojevskij jako hluboce věřící člověk nikdy nestavěl samotnou existenci boha do myšlenkového popředí a otázka víry u něho byla otázkou vždy jen zástupnou a dovolím si říci, že byť je Barbara Vrbková nápaditá, přec jen se s Dostojevským lépe vyrovnali její předchůdci Luboš Balák, Josef Kovalčuk či Petr Oslzlý.
Jako příklad uvádím jednu z nejklíčovějších scén v celém románě - sen Ivana Fjodoroviče Karamazova o Velkém inkvizitoru, kterou lze položit jako skutečné završení duchovního vývoje s emancipací víry od církve, jehož počátky sahají až do 17. století, který byl však v představení degradován někam směrem ke kabaretnímu číslu, a zdálo-li se, že režisér Morávek alespoň zvedne hozenou rukavici a výslech Mesiáše Velkým inkvizitorem pojme v obrazové rezonanci s Tělem Ježíše Krista Hanse Holbeina, jež se jako ikona prolínal v průběhu celé tetralogie, nestalo se tak a postava Velkého inkvizitora zůstala ostatně jako všechny ostatní bez hlubších souvislostí jako pouhý prvek divadelní koláže.
Jak dramaturgie tak režie svým způsobem vzala vítr z plachet samotných herců, kdy měly-li být hlavní role bratrů Karamazových pro Jiřího Vyorálka, Jana Budaře a Petra Jeništu společnou exhibicí, jež měla prohloubit jejich hlavní role z předešlých tří částí, výsledek dopadl poněkud rozpačitě, kdy všichni tři v žádném případě sice nezklamali, ale dramaturgická ořezanost jejich rolí i samotná koncepce představení s mnoha skoky v čase a ději nedávala příliš prostoru vyniknout, kdy sice nejvíce zaujal Jiří Vyorálek, avšak ten svou roli pojal velmi podobně jako roli Petra Verchovenského v Běsech, což Dmitrije Fjodoroviče Karamazova velmi ochudilo o značnou část jeho psychologické osobnosti. Ostatně velmi podobně se svou rolí Stavrogina hrál i Jan Budař Alexeje Fjodoroviče Karamazova, což je tak trochu výsměch, protože povahy obou postav jsou v přímém protikladu, nicméně si za dané situace nedokáži představit cokoliv jiného. Role Petra Jeništy jako Ivana Fjodoroviče Karamazova byla co do významu odsunuta na zcela vedlejší kolej, a byť jeho literární postava je v románu klíčová, v této dramatizaci by se dala beze ztráty zcela vypustit.
Tedy, mě-li bych skutečně někoho z herců opravdu pochválit tak jedině Jana Kolaříka jako Nikolaje Iljiče Sněgirova, který jako jediný dokázal svou postavu podat v její původní rovině a jeho výkon bych pasoval za vůbec to nejlepší, co lze v představení zhlédnout.
Svůj dobrý standart odvádí i Ivana Hloužková, která se sice poněkud opakuje a její role nelze takřka od sebe rozeznat, nicméně je pro diváka velmi vděčným zpestřením, ale i Tomáš Sýkora či Pavel Zatloukal. Zcela nepochopitelné pak bylo obsazení Gabriely Pyšné jako Kateřinu Ivanovnu Verchovcenovou, protože tuto role dokázala předvést jen se značnou dávkou přehrávání, byť se domnívám, že je tou lepší volbou než Lucie Vondráčková, s kterou alternuje.
Ostatně ve značném útlumu ve srovnání s předešlými částmi byla i nápaditost potažmo těsná provázanost scény s představením v podání Jana Štěpánka; oživením a nejdramatičtějším prvkem tak zůstala jen hudba Petra Hromádky, byť tentokrát stála tak trochu sama o sobě.
Zajímavou se pak může jevit spolupráce na scénáři Petera Scherhaufera a J. A. Pitínského, původně napsaného pro Husu na provázku již v polovině 80. let, který Pitínský úspěšně zrežíroval na scéně Slováckého divadla v Uherském Hradišti před třemi a půl lety (2002).
Mělo-li tedy představení Bratři Karamazovi: Vzkříšení vrcholem sezóny potažmo završením celé tetralogie Sto roků kobry, pak tato očekávání nesplnilo, byť představení samo o sobě rozhodně nepovažuji za špatné. Spíše naopak.
režie: Vladimír Morávek
scénář: Peter Scherhaufer, J. A. Pitínský
dramaturg projektu: Petr Oslzlý
dramaturgie: Barbara Vrbová
kostýmy: Kamila Polívková
scéna: Jan Štěpánek
hudba: Petr Hromádka
text písně: Milan Uhde
hrají:
Dmitrij Fjodorovič Karamazov - Jiří Vyorálek
Alexej Fjodorovič Karamazov - Jan Budař
Ivan Fjodorovič Karamazov - Petr Jeništa
Smerďakov - Tomáš Sýkora
Grušenka - Dita Kaplanová
Kateřina Ivanovna Verchovcenová - Gabriela Pyšná nebo Lucie Vondráčková
Lise Chochlakovová - Eva Vrbková
Alexandra Petrovna von Miusovová - Simona Peková
Chochlakovová její matka - Ivana Hloužková
Obhájce - Michal Bumbálek
Soudce - Pavel Zatloukal
Nikolaj Iljič Sněgirov, otec - Jan Kolařík
Iljušenka, syn - Patrik Němec nebo Patrik Ošmera
Velký inkvizitor - Petr Oslzlý nebo Pavel Zatloukal
Prokurátor, Čert - David Steigeewald
Zřízenci, Anotace obsahu předchozích částí - Jiří Kniha, Jiří Jelínek
Klavíristka z Mokrého - Terezie Palková
Premiéra 10. února 2006 v divadle Husa na provázku, Brno
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (2 hlasy)