V noci jsem snil, že jsem motýlem

V divadelní sezóně 2008-2009 uvedlo divadlo Husa na provázku úspěšný cyklus improvizačních večerů Jirka Kniha hledá partnera, na který navázalo i o rok později cyklem scénických čtení Jirka Kniha už zase hledá partnera. V sezóně letošní pak volně navázalo sedmidílným cyklem Jirka Kniha hledá autora, ve kterých je v sedmi týdnech postupně zinscenováno sedm her začínajících českých dramatiků a to na základě výsledků Ceny Konstantina Trepleva, jíž Husa na provázku vyhlásilo v roce 2010, dále jsou v něm obsaženy hry již zavedeného autora Davida Drábka a dnes již českého klasika Karla Steigerwalda. Autoři jednotlivých her nejsou honorováni, ba naopak jejich ocenění je mnohem cennější a je skryto v samotném faktu, že jejich hra byla zinscenována.

V pořadím druhém scénickém večeru byla zinscenováno libreto Večer umělců brněnského Pavla Trtílka, která se v soutěži Konstantina Trepleva umístila na třetím místě (z celkem 39 her od 34 autorů). Dodávám ještě faktografické údaje, že začátek zkoušení byl 7. března, veřejná generálka 11. března a premiéra března 12. Druhé provedení a současně i derniéra inscenace se uskuteční v rámci divadelní festivalu Divadelní svět Brno 2011, kde bude pod názvem Kde Shakespeare můj? uvedeno všech sedm inscenací za sebou jako jedno pásmo. - To je již lehká úchylka režiséra a současného uměleckého vedoucího Husy na provázku Vladimíra Morávka, který již něco podobného provedl v královéhradeckém Klicperově divadle a to v devítihodinovém pásmu Čechov Čechům kdy spolu spojil inscenace Tři sestry, Racek a Strýček Solený, respektive i v Huse samotné, kdy v rámci pásma Sto roků kobry uvedl dvanáctihodinové představení složené z částí Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot, Běsi - Stavrogin je ďábel a Bratři Karamazovi - Vzkříšení. Upřímně řečeno, ale v cyklu Kde Shakespeare můj? lituji jak herce tak diváky, protože kvalita je nesrovnatelná.

Asi k vlastní škodě jsem z celého cyklu shlédl to kvalitativně nejslabší představení, po kterém jsem již neměl sílu na další možná mnohem povedenější části. Leitmotiv Večera umělců je večeře ješitných umělců, na které se vedou plané řeči, pomlouvají se nepřítomní a hra jako taková má rozvíjet konverzační smršť à la Kdo se bojí Virginie Woolfové? Edwarda Albeea. Avšak pominu-li i neoriginálnost, nudu k pláči ale i toporné herectví, ve kterém probleskly jen místa se zjevnými improvizacemi, nemohl jsem se nevyvarovat pocitu školometství, kdy pud „napsat hru“ předčil i základní otázku typu „o čem ta hra má být?“ a dokonce i záchranný kruh v podobě autocenzury.

Lehce mi to připomíná Isaaka Babela, který dal své rané povídky přečíst Maxim Gorkému a ten mu doporučil, aby dříve než bude psát, se vydal do světa a něco prožil.

Podobných soutěží jako je provázkovská Cena Konstantina Trepleva existuje celá řada a je celkem jisté, že na každého, kdo bude dostatečně vytrvalý, nakonec nějaké to ocenění zbude tak, že se může i stát to neštěstí, že hra bude zinscenována.

To mi opět připomíná filmovou scénáristku Irenu Hejdovou, která jakožto absolventka dramaturgie na FAMU postupně sepsala více než desítku filmových scénářů, kterými obesílala všechny myslitelné soutěže a poté, co získala Cenu Sazky za scénář Děti noci, byl tento film skutečně zrealizován režisérkou Michaelou Pavlátovou. - Dopadlo to jak asi lze očekávat, tedy jako jeden z nejhorších filmů za posledních deset let. A právě Hejdovou mi Trtílek ve svém teoretickém školometství značně připomíná.