V noci jsem snil, že jsem motýlem

V pořadí druhý celovečerní film Davida Lynche Sloní muž z roku 1980 si odnesl, v kontextu předešlé i následné Lynchovy nezávislé tvorby, zcela neuvěřitelných 8 nominací na prestižní ocenění Americké filmové akademie - Oscara. Za úspěchem snímku je v prvé řadě nutné hledat filmovou předlohu v podobě skutečného Josepha Merricka (ve filmu chybně přejmenovaného na Johna), přezdívaného pro své znetvoření Sloní muž, který si dokázal získat velké sympatie i v anglické královské rodině, kdy jeho velkou sympatizantkou byla Alexandra, princezna z Walesu, potažmo se o něj zajímala i samotná královna Viktorie.

Tento původní životopisný námět Lynch posunul do roviny, které nejlépe charakterizuje slogan z někdejších filmových plakátů: „Já nejsem zvíře! Já jsem člověk!“, jež je sice divácky mnohem atraktivnější než skutečnost, nicméně se nelze vyhnout dojmu, že se Lynch v zájmu svého vlastního úspěchu ztratil jakékoliv etické zábrany tak, že byl-li Joseph Merrick pouze těžce nemocný člověk, Lynch z něj v zájmu úspěchu musel stvořit bestii, které by se divák bál a současně s ním mohl manipulovat až na hranici sentimentu.

Vypustíme-li onu etickou pachuť, je Sloní muž brilantně natočený snímek, který jak díky černobílému filmu, tak zejména bohatými kulisami a výbornou kamerou Freddieho Francise, jenž dokonale využil možností rozhraní světlo-stín a dodal tak celému filmu jeho neopakovatelnou atmosféru. Třešničkou na pomyslném pak již jsou skvělé herecké výkony v čele k nerozeznání od „originálu“ maskovaného Johna Merricka v podání Johna Hurta a Anthonyho Hopkinse jakožto chirurga Londýnské královské nemocnice Dr. Fredericka Trevese, jehož spis Sloní muž a jiné vzpomínky z roku 1923 by pro Lynche jedním ze dvou hlavních zdrojů při vytváření scénáře.