V noci jsem snil, že jsem motýlem

Režisér a scénárista Jan Hřebejk rozhodně patří k té lepší části současné české kinematografie, což ostatně dosvědčuje velká řada ocenění, jež si jeho filmy takřka každoročně odnášejí z výročních filmových cen. Nicméně současně lze filmovou tvorbu Jana Hřebejka charakterizovat jako zcela podbízející se nevkusu většinového diváka, kdy napodobuje osvědčenou kombinaci, jež české kinematografii vládne od počátku 70. let, kdy byla nastupující cenzurou a zákazy umlčena generace tzv. nové české vlny. To jest komedie, jež nezávazně a jen velmi povrchně naznačuje hlubší sociální či psychologickou zápletku, avšak výsledná forma se zmítá v neurčitosti tak, aby dokázala svého diváka nejen pobavit, ale i jej malinko provokovat a současně zůstat stravitelná i pro notorického televizního konzumenta.

Nicméně Hřebejk si tyto mantinely stanovil z čistě pragmatických příčin, aby se nejenže stal oblíbeným a výdělečným, ale i proto, aby vůbec mohl provozovat své filmové řemeslo. Dnes kdy i ti nejrenomovanější čeští režiséři à la Jan Němec či Věra Chytilová stěží natočí nízkorozpočtový snímek, jež nemá vzhledem k absenci nejnovějších filmových technologií šanci proniknout do multikin, tedy k většinovému filmovému publiku, si může Hřebejk dovolit luxus točit každý rok nový film.

Jan Hřebejk se v kategorii dlouhometrážního filmu etabloval v roce 1990 jako scénárista dnes jednoho nejkultovnějších českých filmů Pějme píseň dohola, jež je pro jeho další tvorbu význačný i tím, že se v něm dal dohromady s Petrem Jarchovským, se kterým pak na scenáristicky spolupracoval u většiny svých dalších filmů.

Klíčovým však pro Hřebejka byl jeho režijní debut Šakalí léta z roku 1993, ve kterém pro sebe objevil úspěšnou kombinaci hořké komedie a nostalgické reminiscence na tu lepší část z období socialismu. A tuto látku Hřebejk pro velký úspěch zopakoval ve filmech Pelíšky (1999), Pupendo (2003) a v protektorátním Musíme si pomáhat (2000). Vzhledem k určité vyčerpanosti této látku se pak Hřebejk v dalších třech snímcích - Horem Pádem (2004), Kráska v nesnázích (2006) a Medvídek (2007), vrátil k látce, jež byla v české kinematografii reflektována zvláště v první polovině 90. let, kdy se zaměřil na obyčejné hrdiny spíše ze sociálně slabších kruhů, jež se snaží rychle zbohatnout s tím, že se pohybují za hranicí zákona. A vzhledem k slabé inteligenci, kterou je autorská dvojice Hřebejk & Jarchovský obdařila, více připomínají hrdiny tzv. bláznivých komedií.

Lze-li tedy Hřebejkovu tvorbu shrnout jako prosté opakování desetiletími prověřených klišé, pak Kráska v nesnázích staví na otřelosti toho nejhrubšího kalibru - jak chudá dívka svého bohatého prince potkala, ovšem s typicky Hřebejkovskou relativizací zápletky, jež má diváka donutit polemizovat, ale ne zase tak moc, aby příběh zůstal přijatelný co nejširším diváckým vrstvám a každý si mohl z filmu odnést to své.

Lze-li přesto ve filmu něco vypíchnout, pak je to herecký výkon Jiřího Schmitzera, jež s věkem zraje jako víno tak, že svou čistě negativně vybarvenou roli slabošského, perverzního a zejména nudícího se invalidního důchodce zvládl s grandiózností s šarmem, jež ocení nejeden filmový labužník.