V noci jsem snil, že jsem motýlem

Období II. světové války má v české kinematografii velmi bohatou tradici. Průkopníkem a v mnoha ohledech i uměleckým vrcholem je takřka neznámý film Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949, který byl však krátce po své premiéře zakázán tak, že český divák budě zvláště obeznámen s Oscarovými snímky Obchod na korze Jána Kadára z roku 1965 a Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela.

Nová vlna ambiciózních snímků se poté objevila až v posledním desetiletí, kdy značného ohlasu dosáhl Vladimír Michálek a jeho autorský snímek Je třeba zabít Sekala, který byl v krátkém sledu následován snímky Jana Hřebejka Musíme si pomáhat (2000) a značně kýčovitými Želary (2003) v režii Jana Trojana.

Lze tedy říci, že téma německé okupace je v české kinematografii nejen oblíbené, ale i poměrně náročné co do očekávané kvalitativní úrovně, protože zmíněná trojice snímků Daleká cesta, Obchod na korze a Ostře sledované vlaky tuto tématiku nejen završila ale i vyčerpala.

Autorská dvojice režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského se tedy ve svém asi nejkvalitnějším počinu Musíme si pomáhat snažila najít nový neotřelý úhel pohledu v kombinaci nechtěného hrdinství jednotlivce a zbabělosti národa. To vše přirozeně vyjádřeno v nekonfliktní humorné formě tak, že hlavní hrdina, který zachrání svého židovského spoluobčana, je povahou maloměšťák, lenoch a navíc ještě impotentní.

Musíme si pomáhat sice neoplývá nijak zázračným zpracováním, ba dějová vata vyplňující naznačenou ústřední zápletku naznačuje naprostou bezradnost a nemohoucnost tak, že lze-li snímek doporučit, pak speciálně pro herecký výkon Jaroslava Duška, který doslova miluje role padouchů, zbabělců a závistivců.