„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmový horor

Juraj Herz: T.M.A.

Juraj Herz: T.M.A.

Filmový žánr hororu je synonymem produkce té nejpodřadnější kvality, kdy se divák nejde do kina se bavit, ale bát. Ale i žánr hororu má své klasiky a mistry a tak řekne-li se horor, málo kdo si vzpomene na B-éčkové produkty à la Pátek třináctého, Noční můra v Elm Street, Saw, Vřískot či Hostel, ale spíše si většina diváků vybaví snímky à la Ptáci, Psycho, ale též asi vůbec umělecky nejzdařilejší příspěvek do tohoto žánru a to Spalovače mrtvol Juraje Herze.
Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, je Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let. A co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!. Přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.

Filozofický horor

Jan Švankmajer: Šílení

Jan Švankmajer: Šílení

Zatímco mnohým z diváků otevře kombinace Markýze de Sade, Edgara Allana Poea, Jana Švankmajera a Jana Třísky zcela nové doposud netušené souvislosti, je s podivem, nakolik zůstává tato hororová hříčka s filozofickým podtextem ad absurdum nepochopena, ba dokonce vykládána v kontextu Švankmajerova matení diváka z úvodu filmu, kdy svůj nejpropracovanější a co do příběhu nejsilnější počin Šílení, při kterém nejen diváci, ale i herci samotní, trnou, kam až je Švankmajerova fantazie donese, vykládá jako infantilní a neumělecký. Nicméně zůstaneme-li u samotného motivu Šílených, kde nelze s jistotou určit, kdo je větší blázen, zda psychiatr či pacient, a jako nejnormálnější se v konečném soudu jeví postava nejšílenějšího Markýze.
Marek Dobeš: Choking Hazard

Marek Dobeš: Choking Hazard

Kdo neuvidí, neuvěří! Nelibuji si v nadnesených přirovnáních a proto stručně a při zemi: Choking Hazard je nejlepší vizuální počin všech dob českého filmu s vysoce propracovaným scénářem, který si s divákem pohrává a servíruje mu to, co se do Choking Hazardu považovalo za nenatočitelné. Celý film má prudký spád, který se vyvaruje hluchých míst, diváka šetří nečekaných obratů, ale přesto se vyvíjí zcela neuvěřitelným směrem. Bere si na paškál všechny možné klišé, ale není pouhou parodií, protože svou inteligencí je překonává. Je to horor, ve kterém se nebojíte, protože všechny strašidelné scény jsou tak humorné, že se chtě nechtě musíte smát, když myslivec-zombie žere lidský mozek, altruistický hrdina se vyžívá v rozbíjení lebek kuchyňskou paličkou, Dáda Patrasová, ano, ztělesněná mateřskost, ubíjí důchodce dlažební kostkou a pak mu v klipovém záběru s detaily grimas a očí ustřelí brokovnicí hlavu. Ano, kdo neviděl, neuvěří, co je možné natočit. A já jen tiše dodávám, že Choking Hazard je nejlepší filmový počin několika posledních let, který i ve světě stěží může najít konkurenta.