04. Leden 2012
Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.
Snímek slavil úspěchy zejména v rodném Španělsku, kde získal hned dvě prestižní filmové ocenění Goya (obdoba amerických Oscarů pro nejlepší španělsky mluvené filmy) a to pro nejlepšího herce ve vedlejší roli a nejlepší adaptovaný scénář. Do českých artových kin a filmových klubů se pak dostal díky tomu, že film byl přijat do hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, což zajistilo jeho otitulkování. A náhledneme-li letmo do recenzí a reakcí diváků, pak snímek Metoda vesměs nezklamal, je často připodobňován k americké klasice 12 rozhněvaných mužů a nikomu ani nijak nevadil poněkud mdlý závěr bez překvapivé pointy.
Bohužel to, co je neznalými diváky považováno za projev scénáristického a režijního génia Marcela Piñeyra je jen velmi nemastná a neslaná adaptace výborné divadelní hry Jordiho Galcerána z roku 2003 s původním názvem Grönholmova metoda (El método Grönholm). Srovnáme-li si základní kostru příběhu v podání Marcela Piñeyra s Galceránovým originálem, je až neuvěřitelný rozdíl mezi původně velmi silným psychologickým dramatem se zcela jasným poselstvím manipulace a zotročování, a Piñeyrou adaptací, která jen hrála na povrchní efekt:
V luxusní zasedací místnosti jedné nejmenované nadnárodní korporace se schází čtveřice kandidátů - tři muži a jedna žena, kteří se ve finálním kole výběrového řízení ucházejí o lukrativní místo v top managementu. Nikdo další však do místnosti nepřichází, a mezi čtveřicí uchazečů je rozehrána psychologická hra plná vzájemného ponižování, sebe i druhých, vzájemného osočování, manipulace, která je moderována pomocí vzkazů zanechaných ve schránce uvnitř zdi místnosti. - Hra má určit toho nejvíce bezkrupolózního, jenž je ve prospěch firmy ochoten zapřít nejen svoje nejbližší, ale i sám sebe. Avšak poté, co je jeden z kandidátů určen za vítěze a zbylá trojice poražených odchází z místnosti, je místnost zamčena. Do ní se posléze vrací poražení kandidáti a představí se jako psychologové z personálního oddělení firmy. - Původní vítěz tak pochopí své pyrrhovo vítězství, které mu vzalo veškeré sebevědomí a iluzi o vlastní výši, kdy si již nemůže říkat, že není a nebude jako ONI. Galcerán se ve hře otevřeně odkazuje na klasiku světového dramatického a prozaického díla a to román Zámek a dramata Mechanický číšník,Dvanáct rozhněvaných mužů a Top Dogs.
V podání Piñeyra děj opouští původní kulisy 4 uzavřených stěn a část filmu se odehrává též v přilehlých prostorách a na toaletě. Původní čtveřice je nahražena sedmi kandidáty (pět mužů a dvě ženy) s tím, že již na počátku je prozrazena základní zápletka a to, že mezi kandidáty je i člověk z personálního oddělení. Jednotliví kandidáti jsou postupně vyřazování na základě většinového hlasování, finální souboj se celkem předvídavě odehraje mezi dvěma bývalými milenci, které Piñeyra nastínil jako lehce labilní osobnosti balancující mezi bezohlednou posledostí kariérou a současně sny o záchraně světa tím, že se společně usadí v Africe a adoptují hladovějící africké děti. Žádné svlékání z kůže se však narozdíl od původní předlohy nekoná, naopak většina kandidátů bere výběrové řízení spíše sportovně, protože všichni mají zajištěná luxusně placená místa u svých stávajících zaměstnavatelů. V samotném závěru se též dozvíme, že domnělý personalita není psycholog, ale jen najatý herec a skuteční personalisté celé dění sledovali pomocí všudepřítomných kamer a mikrofonů.
El método (Itálie / Španělsko / Argentina, 2005, 117 min.)
Námět: Jordi Galcerán (Grönholmova metoda)
Režie: Marcelo Piñeyro
Scenář: Mateo Gil
Kamera: Alfredo Mayo
Hrají:
Eduardo Noriega … Carlos de Aristegui Santos, Najwa Nimri … Nieves, Eduard Fernández … Fernando, Pablo Echarri … Ricardo, Ernesto Alterio … Enrique, Carmelo Gómez … Julio, Adriana Ozores … Ana, Natalia Verbeke … Montse