V noci jsem snil, že jsem motýlem

Není tomu mnoho let, přesněji šest, kdy představa uměleckého filmu v podání korejského tvůrce budila bohapustý smích. K objevení korejské kinematografie tak došlo v roce 2001, kdy se do českých i evropských kin dostal snímek Ostrov filmového samouka Kim Ki-duka. Když však o další tři roky později přišel Kim Ki-duk s naturalisticky poetickým snímkem Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro stal se korejský film minimálně námětem intelektuálních diskusí. A poté, co do evropských kin vkročil i Park Chan-wook se svým druhým dílem volného cyklu na téma pomsty, brutálním snímkem Old Boy, nebylo již o korejské kinematografii žádných pochyb a Park Chan-wook si odnesl celou řadu ocenění z evropských filmových festivalů, ba dokonce zabodoval i u jinak velmi konzervativního českého diváka.

Není tedy divu, že třetí část Chan-wookovy trilogie, Nebohá paní pomsta, byla celosvětově očekávána s velkým napětím a mrazením, až kam nás Chan-wook dovede.

Nicméně byl-li nosným pilířem Old Boye na prvním místě výborně sestavený scénář, mistrovský herecký výkon Min-sik Choia v hlavní roli a dokonalá kamera bez zbytečných střihů tak, aby si divák mohl dokonale vychutnat atmosféru, jež by se dala krájet; pak Nebohá paní pomsta je ve všech těchto směrech jednoznačným ústupem.

Park Chan-wookovi nelze upřít obrovský vypravěčský talent, který se divákovi zaryje pod kůži. Filmu samotnému pak neupřeme mimořádně kvalitní vizuální podívanou, originální doprovodnou hudbu, či netradiční vyústění příběhu, kdy hlavní hrdinka přenechá svou pomstu v společné péči rodičů zavražděných dětských obětí, ale přesto Park Chan-wook v tomto snímku nijak nevybočil z tradice východoasijské kinematografie tak, jak se profiluje již od konce 70. let a pro milovníky kultovního Old Boye tak bude jednoznačným zklamáním./div>