V noci jsem snil, že jsem motýlem

Řekne-li se kdekoliv ve světě česká kinematografie, automaticky se tím rozumí některý ze snímků, jež vznikly v krátkém intermezzu mezi léty 1963 až 1969 v rámci tak zvané Československé nové vlny. Po nástupu normalizace však většina tvůrců nové vlny odešla do emigrace (Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný, Juraj Herz) a ti zbylí dostali dlouholetý distanc cokoliv točit. Například Jiří Menzel na pět let, kdy byl zákaz odvolán až po jeho zpytování sebe sama, kdy v roce 1974 natočil propagandistický snímek o budování přehrady Kdo hledá zlaté dno a poté si již mohl točit dle svého. To mnohem tvrdohlavější Věra Chytilová dostala zákaz na sedm let, její náměty a scénáře byly zamítány a nakonec jí bylo dovoleno točit jen náměty, které odmítli všichni ostatní. Chytilová si je ale přirozeně přizpůsobila k obrazu svému a tak vznikly typicky „chytilovské“ snímky à Hra o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) a Kalamita (1981).

Asi jen stěží bychom nalezli více ideologický a propagandističtější námět než byla někdejší chlouba výsledků budování socializmu 70. a 80. let a to výstavbu sídliště. Není tedy divu, že o tento námět neměl nikdo z filmařů zájem a jako zcela neškodný, ba naopak jako socialisticky uvědomělý byl přidělen enfant terrible české kinematografie Věře Chytilové.

Ta však původní velmi plytký scénář společně se spisovatelkou Evou Kačírkovou, jež si ve filmu zahrála hlavní roli, kompletně přepsala a doplnila jej o své typické absurdní dialogy. Komponováním lehce schizofrenního hudebního doprovodu, jenž významně podtrhuje celkové vyznění snímku, pověřila Jiřího Šusta. Velmi náročného střihu, jenž měl opět lví podíl na neopakovatelné autenticitě celého snímku a zabral tři měsíce usilovné práce, se ujal tehdejší partner Chytilové Jiří Brožek. Kamery se vynikajícím způsobem chopil Jaromír Šofr. A konečně do jednotlivých hereckých rolí Chytilová obsadila širokou škálu tváří počínaje profesionálními herci Oldřichem Navrátilem, Jiřím Kodetem, Bronislavem Poloczkem či Ladislavem Potměšilem, dále spisovatelku a spoluautorku scénáře Evu Kačírkovou a konče celou řadou neherců. - Ústřední role ztraceného chlapečka, jenž bloudí po rozestavěném sídlišti se ujal šestiletý Lukáš Bech. Bezprizorního a lehce umolousaného dědu z venkova, jenž zcela nechápe lidské odcizení, jež na sídlišti panuje, zahrál Antonín Vaňha - soused Věry Chytilové z Tróje. Osamělou starou ženu ztvárnila režisérčina matka Štěpánka Chytilová. Do role partnerky Bronislava Poloczka, která svede malíře pokojů, pak obsadila paní, jíž náhodně potkala v obchodním domě Kotva.

Chytilová dostala možnost natočit tento film jen na základě toho, že bylo pozastaveno (to jest bylo zakázáno) natáčení jejího předchozího snímku Kalamita - ten byl dotočen za značně improvizovaných podmínek o dva roky později. Vlastní natáčení proběhlo na podzim roku 1979 a to v exteriérech stavby pražského sídliště Jižní město. Snímek měl premiéru začátkem roku 1980, poté byl zakázán a do kin se zase dostal až po roční pauze a to navíc jen ve vybraných lokalitách mimo Prahu. V roce 1980 Chytilová snímek tajně vyvezla na festival v italském San Remu, kde získal hlavní cenu. Do široké kinodistribuce se snímek dostal až v roce 1988, tedy devět let po svém natočení, a to jen díky tomu, že byl v roce předchozím velmi příznivě přijat na filmovém festivalu v Moskvě.