V noci jsem snil, že jsem motýlem

Co mají společného filmy Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Faunovo velmi pozdní odpoledne, O slavnosti a hostech, Všichni dobří rodáci či Valerie a týden divů ? Krom nepochybných kvalit, kterými se řadí do české filmové pokladnice, i spolupráci s kostýmovou výtvarnicí Ester Krumbachovou, mimo jiné i dlouholetou spolupracovnici režisérky Věry Chytilové, jež se snaží ve filmovém dokumentu Pátrání po Ester odpovědět na sama sobě položenou otázku „kdo byla Ester?“

Ve chronologicky pojatém filmovém pátrání jsou postupně zpovídáni Esternini přátelé, milenci i filmoví a divadelní spolupracovníci v čele s Janem Němcem, Ivanem Vyskočilem, Ladislavem Smočkem, Radoslavem Brzobohatým, Květou Fialovou, Vojtěchem Jasným či Otakarem Vávrou, jako vedlejší efekt je však s Esterniným životem odkrýván i její vliv na mnohá díla zlaté české filmové vlny v 60. letech, který je jako takový společně s kostýmovým výtvarnictvím alespoň takto zpětně rehabilitován, protože asi jen několik zasvěcených či filmových labužníků si dokázalo uvědomit, jak velký podíl na úspěchu filmu leží právě na těchto, navenek zřídka kdy oceněných, bedrech.

Druhou a snad i mnohem zajímavější vrstvou, kterou se Chytilové podařilo odkrýt, je Ester Krumbachová jako člověk, ve kterém se snoubí talent s hédoničností i vnitřním neklidem, láska do pozdního věku s milenci o několik desítek let mladšími - za vrchol snímku lze v tomto smyslu považovat náhodná zpověď jednoho z Esteřiných milenců, se kterým svůj vztah započala tzv. cikánským kouřením - vzájemné si vydechování cigaretového kouře do milencových úst, jež v mnohém symbolizuje nejen velikost Esteřiny osobnosti, ale i vliv, který na muže měla.

Celý dokument je pak zabalený do Chytilové osobité filmové podoby s prostřihy filmových ukázek, fotografií i výtvarnými ukázkami, i střídání oněch umění zasvěcených míst s nejzapadlejšími pajzly, kde Ester Krumbachová strávila, v zapomnění svých kolegů a jen ve společnosti koček, stáří.

Co však nelze dokumentu odpustit je jeho přílišná délka, kdy se v několika pasážích opakují rozhovory s lidmi, kteří jak neměli co říci, tak evidentně brali natáčení jako cestu ke vlastnímu zviditelnění.