Paul Gauguin bezesporu patří mezi nejvýznamnější ale i nejznámější a nejoblíbenější světové malíře, přesto však bylo jeho přijetí a uznání velmi komplikované, a dovolím si tvrdit, že tento stav trvá doposud, byť je to paradox s výše uvedenými superlativy.
Henri-Marie-Reymond de Toulouse-Lautrec-Monfa celý svůj život bojoval s nutkavými pocity
méněcenosti pro svou znetvořenou skřetovskou postavu, která mu bránila kráčet v linii hrabat Toulouse-Lautreců,
vášnivých lovců, krotitelů koní, jež nikdy nenechali žádnou ženskou sukni na pokoji. Celý život se snažil dosáhnout
uznání svého otce, hraběte Alphonse de Toulouse-Lautreca, který jím však pro jeho nemohoucnost věnovat se
„mužským“ zábavám pohrdal a nikdy nepřipustil, že by jeho syn měl talent pro tu jedinou činnost, ve které mohl
vyniknout.
Henri-Marie-Reymond de Toulouse-Lautrec-Monfa celý svůj život bojoval s nutkavými pocity méněcenosti pro svou znetvořenou skřetovskou postavu, která mu bránila kráčet v linii hrabat Toulouse-Lautreců, vášnivých lovců, krotitelů koní, jež nikdy nenechali žádnou ženskou sukni na pokoji.
K čemu je umění? Proč malovat a tvořit? Ne, to není řečnická otázka, a i když pro ni neexistuje odpověď, každý si určitě prožil okamžik záblesku šílenství, na který existuje jediná možná obrana: