„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

1931

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.
A podobně lze charakterizovat i jeho méně známou novelu z roku 1931, Hedvika a Ludvík, ve které sice velmi přesně zachytil atmosféru ale i postavy z maloměstského prostředí, ale namísto postupného rozvíjení jednoho tématu, klade vedle sebe řadu postav, vedlejších a do sebe navzájem nezapadajících příhod tak, že to podstatné z tohoto jeho cca stopadesátistránkového díla by šlo bez jakýchkoliv ztrát seškrtat do krátké povídky.
Leitmotiv Hedviky a Ludvíka, který je v novele zopakován asi patnáctkrát, je úmrtí jednoho z rodičů. - Nejprve hlavním hrdinům, Hedvice a Ludvíkovi, umírá maminka a tatínek si po roce smutku přivede novou manželku, která mu povine potomka, tedy dalšího sourozence hlavních hrdinů. Poté pro změnu umírá tatínek, a nového rodiče - aby, jak v novele opakovaně zaznívá, děti nezůstaly sirotky, si přivede maminka. A tento princip s postupným umíráním maminky a tatíčka je ale i rozením dalších a dalších sourozenců je opakován po více než šedesát let vyprávění tak, že na konci jsou Hedvika a Ludvík o půl století starší než jejich rodiče, což však nebrání tomu, aby obě děti - starci, Hedvika a Ludvík, nectili rodiče jako své autority a nedbali přesně jejich výchovných pokynů.

Použitá literatura:

  1. Karel Poláček, Hedvika a Ludvík, Grafoprint - Neubert: Praha, 1993.
Zatím nikdo nehlasoval