„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka

Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka

Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka

Nejen vzhledem k podmínkám a době svého vzniku patří Mistr a Markétka k nejpozoruhodnějším literárním dílům 20. století. Příběh inspirovaný Goetheho Faustem a přenesený do absurdních reálií Sovětského Svazu na počátku 30. let začal Michail Bulgakov psát v roce 1929 a dokončil jej, byť chtěl v tvůrčí krizi - stejně jako hlavní hrdina románu - svůj rukopis spálit, téměř slepý pět dní před svou smrtí. Na své vydání si však jeho dílo, původně psané pod pracovním názvem Inženýrovo kopyto, jež bez pochyby patří mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno, muselo počkat celých 26 let - vydáno až v roce 1966.
Svou formou jej lze charakterizovat jako fantaskní grotesku inspirovanou krom Fausta i křesťanskými evangelii, jejíž děj je položen do reálií „budovatelských“ kulis, což je vzhledem k nepokrytě ironickému ladění a totalitním podmínkám Stalinovy diktatury, kdy se za mnohem nižší přečiny „rozdávaly“ desetiletí nucených prací v komunistických koncentračních táborech, počin veskrze heroický.
 
Michail Alexandrovič Berlioz, „redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů)“, požádal Ivana Nikolajeviče Potápku, básníka „píšícího pod pseudonymem Bezprizorný“, o sepsání protináboženského článku na téma Ježíše tak, aby dokázal, že Ježíš nikdy neexistoval, Bezprizorný jej však pouze vylíčí v těch nejčernějších barvách, protože jeho fantazie i rozum není schopna plně obsáhnout požadovaný úkol.
V průběhu hovoru se k nim přidá neznámý muž, jež s nimi začne rozprávět o existenci Boha i ďábla, ve kterou oba ateističtí spisovatelé nevěří, a vypráví jim příběh o Pilátu Pontském, jež se poněkud liší od verze vyprávěné v evangeliích, která je však narozdíl od Bible čistou pravdou.

Pilát Pontský

Brzy ráno čtrnáctého dne měsíce nisánu vyšel houpavým krokem kavaleristy na krytou kolonádu mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého prokurátor Judeje Pilát Pontský v bílém plášti se šarlatovou podšívkou.
Ze všeho nejvíc na světě prokurátor nenáviděl vůni růžového oleje, a teď vše věstilo škaredý den, protože dnes ho ta vůně pronásledovala již od úsvitu. Zdálo se mu, že růžové aroma stoupá z cypřišů a palem v zahradě a že ten zatracený růžový pramínek vůně se mísí i k pachům kožené výstroje a potu jeho vojenského doprovodu. Od přístavků na zadní straně paláce, kde se usídlila první kohorta Dvanácté Bleskurychlé legie, která přišla do Jeruzaléma společně s prokurátorem, vanul přes horní terasu zahrady na kolonádu lehký kouř, a k nahořklému dýmu, který svědčil o tom, že kuchaři v centuriích již vaří oběd, lnul stále týž mastný růžový přídech.
Ó bohové, zač mě trestáte? Jistě, není pochyb o tom, že je to ona, zase je tu ona, ta neporazitelná, příšerná choroba... hemikranie, z níž člověka bolí celá půlka hlavy... Nic proti ní nepomáhá a není před ní úniku..., zkusím zbytečně nehýbat hlavou...
Na mozaikové podlaze u fontány již stálo připravené křeslo; prokurátor se do něj bez jediného pohledu po okolí posadil a napřáhl ruku stranou. Tajemník do ruky uctivě vložil kousek pergamenu. Pilát, který nedokázal potlačit trpitelskou grimasu, letmo a zběžně pohlédl na text, vrátil pergamen tajemníkovi a klopotně vyslovil:
"Vyšetřovaný je z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?"
"Ano, prokurátore," odpověděl tajemník.
"No a co on?"
"Odmítl případ uzavřít a rozsudek smrti vyslovený synedriem posílá vám ke schválení," vysvětlil tajemník.
Prokurátor škubl tváří a tiše nařídil:
"Přiveďte obžalovaného."
Vzápětí dva legionáři přivedli ze zahrady do sloupořadí muže asi sedmadvacetiletého a postavili ho před prokurátora. Ten člověk na sobě měl prastarý a roztrhaný bledě modrý chitón. Hlavu pokrývala bílá rouška, přetažená přes čelo řemínkem, ruce byly za zády svázané. Pod levým okem se skvěla velká modřina a v pravém koutku úst zase zhmožděnina se zaschlou krví. Příchozí se na prokurátora zadíval s poplašenou zvídavostí.
Ten chvíli mlčel, a pak se aramejsky zeptal:
"Tak to tys ponoukal lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?"
Prokurátor seděl jako zkamenělý a při pronášení jednotlivých slov jen nepatrně pohyboval rty. Prokurátor byl jako z kamene, protože se bál pohnout hlavou, v níž běsnila pekelná bolest.
Muž se svázanýma rukama jakoby pokročil kupředu a začal mluvit:
"Věř mi, dobrý muži..."
Jenže prokurátor, který se stejně jako doposud ani nepohnul a ani v nejmenším nezvýšil hlas, ho okamžitě přerušil:
"Tos říkal mně, to dobrý muži? Mýlíš se. Celý Jeruzalém si o mně šeptá, že jsem odporná zrůda, a je to svatá pravda." A stále stejně monotónně dodal: "Centurio Krysolov – ke mně."
Když na kolonádu vstoupil velitel první centurie Marek, zvaný Krysolov, a stanul před prokurátorem, měli všichni dojem, jako by se zešeřilo. Krysolov byl o hlavu vyšší než největší z vojáků legie a tak široký v ramenou, že docela zastínil slunce, stojící zatím příliš nízko nad obzorem.
Prokurátor oslovil centuriona latinsky:
"Ten zločinec mi říká dobrý muži. Odveďte si ho někam stranou a vysvětlete mu, jak se mnou má mluvit. Ale nemrzačte ho."
Všichni vyjma nehybného prokurátora vyprovodili Marka Krysolova pohledem; ten na vězně jen mávl a naznačil mu, že ho má následovat.
Krysolova díky jeho obrovité postavě vyprovázeli pohledem vždy a všichni, ať se zjevil kdekoli – ti, kdo ho spatřili poprvé, navíc také proto, že centurionovu tvář hyzdila dávná jizva po ráně germánským mlatem.
Těžké Markovy holínky zadusaly po mozaice, kdežto svázaný vězeň za ním kráčel naprosto neslyšně. V sloupořadí zavládlo úplné ticho, takže bylo slyšet vrkání holubů na zahradě, a ve fontáně zpívala svou spletitě líbeznou píseň voda.
Prokurátor měl chuť se zvednout, nastavit skráň pod pramínek a takto strnout. Dobře ale věděl, že nepomůže ani to.
Krysolov vyvedl vězně z kolonády, vzal si od legionáře stojícího vedle podstavce bronzové sochy bič, lehce se rozmáchl a přetáhl vězně přes ramena. Centurionův pohyb se zdál bezděčný, snad až nedbalý, ale vězeň se okamžitě zhroutil k zemi jako podťatý, zalkl se vzduchem, barva z tváře se vytratila a z očí odešel rozum.
Marek ho lehkým pohybem levičky zvedl jako prázdný pytel do vzduchu, postavil ho před sebe a špatnou aramejštinou zahuhňal:
"Římskému prokurátorovi se říká pane nebo vladaři. Jinak se neříká nic. Před vladařem se stojí zpříma. Rozuměls mi, nebo tě mám zase praštit?"
Vězeň se zapotácel, ale nakonec se opanoval, do tváře se mu vrátil slabý nach, on popadl dech a zasípal: "Rozuměl jsem ti. Už mě nebij."
Za okamžik znovu stál před prokurátorem.
Ozval se vyhaslý, churavý hlas:
"Jméno?"
"Jaké – myslíš mé jméno?" zeptal se chvatně vězeň, který celou svou bytostí demonstroval ochotu odpovídat srozumitelně a nevyvolávat další hněv.
Prokurátor tlumeně poznamenal:
"Mé jméno je mi známo. Nedělej se hloupější, než ve skutečnosti jseš. Samozřejmě tvé."
"Ješua," vyhrkl vězeň.
"Máš i příjmení?"
"Ano. Ha-Nocri."
"Kde ses narodil?"
"V Gamale," odpověděl vyslýchaný a hlavou naznačil, že kdesi daleko, směrem vpravo na sever, leží město Gamala.
"A jaké jsi krve?"
"To přesně nevím," ozval se živě vězeň, "rodiče si nepamatuji. Slýchával jsem ale, že můj otec byl Syřan..."
"Kde normálně žiješ?"
"Nebydlím na jednom místě," odpověděl ostýchavě vězeň. "Cestuji od města k městu."
"To se dá vyjádřit mnohem stručněji – jsi zkrátka tulák," poznamenal prokurátor a ptal se dál: "Máš nějaké příbuzné?"
"Nemám nikoho. Jsem na světě úplně sám."
"Umíš číst a psát?"
"Ano."
"A znáš kromě aramejštiny ještě nějaký jiný jazyk?"
"Ano. Umím řecky."
Napuchlé oční víčko se mírně přizvedlo a zpod něj na vězně zíralo oko, potažené mázdrou útrap. Druhé zůstalo zavřené.
Pilát promluvil řecky.
"Tak ty ses chystal ke zboření chrámu a k témuž jsi vyzýval obyvatelstvo?"
V této chvíli vězeň znovu ožil, z jeho očí se vytratil úlek a také on promluvil řecky:
"Já, dobr...," v jeho pohledu se mihla hrůza z toho, že se znovu málem přeřekl, "já, pane, jsem se nikdy v životě nechystal bořit chrámovou stavbu, ani jsem k takovému nesmyslnému konání nikoho neponoukal."
Tvář tajemníka, shrbeného nad nizoučkým psacím stolkem a zaznamenávajícího výpověď, vyjadřovala údiv. Zvedl hlavu, ale vzápětí ji znovu sklonil k pergamenu.
"O svátcích se do tohoto města schází plno všelijakých lidí. Bývají mezi nimi mágové, astrologové, věštci i vrazi," promluvil monotónně prokurátor, "a tu a tam se dá narazit i na lháře. Například ty jsi lhář. Tady se to píše jasně: ponoukal ke zboření chrámu. Lidé to dosvědčili."
"Ti dobří lidé," spustil zase vězeň, chvatně dodal, "pane!", a pokračoval, "se ničemu nenaučili a všechno, co jsem jim říkal, docela popletli. Já se pomalu začínám obávat, že tohle nedorozumění bude trvat ještě hodně dlouho. A to všechno jen proto, že on mou výpověď zaznamenává nepřesně."
Nastalo ticho. Teď už na zadrženého těžce zíraly obě prokurátorovy oči.
"Ještě jednou opakuji, tentokrát již naposledy: Přestaň si hrát na pomatence, ty lotře," pronesl Pilát měkce a mdle.
"Zatím toho z tvé výpovědi není zapsáno mnoho, ale i to už postačuje, abys visel."
"Ne, to ne, vladaři," řekl vězeň, křečovitě se snažící Piláta přesvědčit, "pořád a pořád tu obchází jeden s kozím pergamenem a ustavičně něco zapisuje. Jednou se mi podařilo do toho pergamenu nahlédnout a zhrozil jsem se. Z toho, co se tam píše, jsem neřekl ani slůvko. Tak jsem ho zapřísahal: Pro lásku boží, spal ten pergamen! On mi ho ale vyrval z rukou a uprchl."
"Kdo to byl?" otázal se štítivě Pilát a dotkl se rukou spánku.
"Jistý Matouš Léví," vysvětlil ochotně vězeň, "ten, co tu býval výběrčím cla; já se s ním poprvé setkal po cestě do Bethafagy – přesně v místě, kde cesta obtáčí cíp fíkovníkového sadu – a dal jsem se s ním do řeči. Zpočátku se ke mně choval nevrle a dokonce mi spílal, přesněji řečeno si vlastně jen myslel, že mi spílá, když mi vyčinil do psů," pousmál se vězeň, "ale já na tom zvířeti nevidím nic tak špatného, abych se zrovna pro tohle slovo hněval..."
Tajemník znovu přestal psát a kradmo zvedl oči – tentokrát nikoli k vězni, ale k prokurátorovi. "...ovšem když mě vyslechl, postupně se obměkčil," pokračoval Ješua, "nakonec hodil peníze na cestu a řekl, že poputuje se mnou..."
Pilát se ušklíbl jen jednou tváří, vycenil žluté zuby a otočil se celým tělem k tajemníkovi:
"Ó, město Jeruzaléme! Co všechno jen v tobě člověk nevyslechne? K neuvěření – celný pohodí peníze do prachu cesty!"
Tajemník honem nevěděl, co odpovědět, a tak považoval za nutné Pilátův úsměv opětovat.
"On mi totiž řekl, že od tohoto okamžiku jsou mu peníze odporné," vysvětlil Ješua zvláštní jednání Matouše Lévího a dodal: "Od té chvíle se stal mým souputníkem."
Stále se šklebící prokurátor pohlédl na vězně, pak na slunce, které se nezadržitelně zdvíhalo nad bronzová sousoší koní u jízdárny daleko vpravo dole, a najednou ho v jakési mdlobné trýzni napadlo, že nejlepší by bylo zbavit se tohohle prazvláštního vyvrhele pouhými dvěma slovy: Pověste ho!, pak zahnat i stráže, odejít z kolonády do paláce, nechat svou komnatu pečlivě zatemnit, svalit se na lože, požádat o studenou vodu, žalujícím hlasem přivolat psa Bangu a postěžovat si mu na hemikranii. A nemocnou prokurátorovou hlavou náhle proskočila omamná představa jedu.
Pohlédl kalnýma očima na zatčeného a chvíli zničeně uvažoval o tom, proč před ním právě teď, v tomhle jitřním nelítostném jeruzalémském žáru stojí vězeň s tváří znetvořenou bitím a jaké další dokonale zbytečné otázky mu prokurátor bude nucen klást.
"Tak Matouš Léví, říkáš?" zachroptěl chorý správce Judeje.
"Ano, Matouš Léví," dolehl k němu vysoký hlas, způsobující Pilátovi nové útrapy.
"No dobře, ale cos tedy v davu na tržišti o chrámu říkal?"
Hlas odpovídajícího jako by Pilátovi provrtával skráň a byl nevýslovně mučivý:
"Mluvil jsem o tom, pane, že chrám staré víry se zhroutí a vyroste nový chrám pravdy. Snažil jsem se to říkat tak, aby to bylo co nejsrozumitelnější."
"A proč jsi právě ty, tulák, jitřil na tržišti mysl lidu svými řečmi o pravdě, o níž nemáš ani ponětí?! Co je to pravda?"
Náhle prokurátora napadlo: Ó bohové! Ptám se ho na věci, jež jsou z hlediska soudu k ničemu... Rozum už mi věru neslouží... V mysli mu opět vyvstala nádoba s temnou tekutinou. Jed bych potřeboval, jed...
A znovu uslyšel hlas:
"Pravda tkví především v tom, že tě bolí hlava, a bolí tě tak, až z toho nemohoucně pomýšlíš na smrt. Nejenže nemáš dost sil, abys se mnou mluvil, pro tebe je těžké na mě dokonce jen hledět. Proto se v této chvíli bezděky stávám tvým katem, a to mě hněte. Ty dokonce nejsi schopen o čemkoli přemýšlet a bažíš jen po tom, aby přišel tvůj pes, patrně jediná blízká bytost na celém světě. Tvé útrapy však rychle pominou, bolest hlavy ustane."
Tajemník vytřeštil na vězně oči a nebyl schopen dopsat slovo.
Pilát pozvedl trpitelské oči k zatčenému a zjistil, že slunce již stojí dosti vysoko nad jízdárnou, že jeho paprsek se kolonádou přikrádá k sešlapaným sandálům vězně Ješuy, který se snaží před slunečním žárem uniknout.
Prokurátor povstal, stiskl si hlavu rukama a na jeho žluté vyholené tváři se usadila hrůza. Ihned ji však silou vůle potlačil a klesl zpátky do křesla.
Vězeň už mezitím hovořil dál, ale tajemník nic nezapisoval, jen natáhl krk jako houser ve snaze nepropásnout ani slůvko.
"No vida, už je po trápení," pronesl vězeň a vlídně se na Piláta zadíval, "což mě velice těší. Mohu-li ti radit, pane, opusť na čas palác a projdi se někde po okolí, třeba po zahradách na hoře Olivetské. Později navečer se strhne bouře," obrátil se zatčený ke slunci a pohlédl na ně přimhouřenýma očima. "Procházka by ti neobyčejně prospěla, a já bych tě při ní milerád provázel. Napadlo mě pár věcí, které by ti třeba mohly připadat zajímavé, a já bych se o ně s tebou rád podělil – tím spíš, že na mě působíš dojmem velmi chytrého muže."
Tajemník smrtelně zbledl a upustil pergamenový svitek na zem.
"Smůla je," pokračoval muž v poutech, jehož se nikdo nepokoušel zarazit, "že jsi zbytečně uzavřený a žes nadobro ztratil víru v lidi. Jistě uznáš, že přece není možné věnovat všechnu svou přízeň psu. Tvůj život je příliš nuzný, vladaři," dovolil si vězeň dokonce i úsměv.
Tajemníka zajímalo jedno jediné – zda má věřit vlastním uším, nebo ne. Nezbývalo než věřit. A tak se pokusil představit si, do jaké konkrétní podoby nakonec vyvře hněv prchlivého prokurátora nad troufalostí tak neslýchanou. To si ale představit neuměl, i když prokurátora moc dobře znal.
Vtom už se však ozval zlomený, chraptivý prokurátorův hlas, který latinsky pronesl:
"Rozvažte mu ruce."
Jeden ze strážných klapl kopím o zem, podal ho druhému strážnému, přistoupil k vězni a provaz na zápěstích uvolnil. Tajemník zvedl svůj svitek a rozhodl se, že zatím nebude nic psát a ničemu se divit.
"Přiznej se – tys velký lékař, nemám pravdu?" zeptal se tichou řečtinou prokurátor.
"Ne, prokurátore, já nejsem lékař," odpověděl vězeň a s rozkoší si promnul otlačený a napuchlý hřbet zrudlé ruky.
Pilát vězně provrtával posupným pohledem a jeho oči už nebyly zastřené – naopak se do nich vrátilo všem dobře známé jiskření.
"Ještě na jednu věc jsem se tě nezeptal," pronesl Pilát, "neumíš ty také latinsky?"
"Ano, umím," přikývl muž. Zažloutlými Pilátovými tvářemi prostoupila svěží červeň a prokurátor se tentokrát zeptal v latině:
"Jak jsi přišel na to, že se chystám zavolat psa?"
"To je velmi jednoduché," opáčil tázaný rovněž latinsky, "pohyboval jsi rukou ve vzduchu," naznačil vězeň Pilátovo gesto, "jako bys ho chtěl pohladit, a tvé rty..."
"Ano," připustil Pilát.
Chvíli bylo ticho. Další otázku položil prokurátor řecky:
"Takže jsi lékař, ano?"
"Ne, nejsem," odvětil živě vězeň, "věř mi, že lékař opravdu nejsem."
"Inu dobrá. Pokud chceš právě tohle držet v tajnosti, prosím. S naší záležitostí to přímo nesouvisí. Takže ty tvrdíš, že jsi neponoukal ke zboření... popřípadě podpálení či jinému zničení chrámu?"
"Opakuji, vladaři, že k ničemu takovému jsem nikoho nevyzýval. Copak vypadám na blázna?"
"To ne, na blázna rozhodně nevypadáš," odpověděl tiše prokurátor a v jeho tváři se zrodil úsměv téměř děsivý, "ale pak tedy přísahej, že se nic takového nestalo."
"A na co bych měl přísahat?" zeptal se dychtivě vězeň s rozvázanýma rukama.
"Dejme tomu na svůj vlastní život," odpověděl prokurátor, "to totiž bude vskutku na místě, jelikož tvůj život visí na vlásku, to si uvědom."
"A nemyslíš si náhodou, pane, že na vlásek jsi můj život zavěsil ty sám?" otázal se vězeň. "Pokud ano, tak se velice mýlíš."
Pilát se zachvěl a rozdrtil mezi zuby: "Ten vlásek rozhodně mohu přetnout."
"I v tom se mýlíš," namítl s mírným úsměvem Ješua a zastínil si obličej před sluncem, "a měl bys souhlasit, že přetnout tenhle vlásek může jen ten, kdo mě na něj skutečně zavěsil."
"Jistě," usmál se Pilát, "a já už nepochybuji o tom, že v patách ti neustále táhli zevlouni a povaleči celého Jeruzaléma. Nevím, kdo ti prořízl ústa, ale prořízl ti je vskutku dobře. Mimochodem – ještě něco mi řekni: Je pravda, že jsi do Jeruzaléma přibyl Suezskou branou na oslu, doprovázeném chátrou, která tě vítala a zdravila málem jako proroka?" a prokurátor ukázal na svitek pergamenu.
Vězeň se na prokurátora užasle zadíval:
"Ale já ani žádného osla nemám, pane," řekl. "Do Jeruzaléma jsem skutečně vstoupil Suezskou branou, ovšem pěšky a v doprovodu osamoceného Matouše Lévího – nikdo při tom nic nekřičel, protože tenkrát mě v Jeruzalémě nikdo neznal."
"Neznáš jistého Dismase?" pokračoval Pilát a nespustil z vězně oka. "A taky jistého Gestase a jistého Bar-Rabbana?"
"Ty dobré lidi neznám," odvětil vězeň.
"Opravdu?"
"Opravdu."
"Tak mi řekni, proč neustále opakuješ slova ,dobří lidé´? To takhle říkáš každému, či co?"
"Každému," odpověděl zatčený, "protože zlí lidé na světě nejsou."
"Něco takového slyším poprvé v životě," poznamenal Pilát s úsměškem, "ale to je možná tím, že život málo znám... Dál už zapisovat nemusíte," obrátil se k tajemníkovi, který si stejně nic nepoznamenával, a opět promluvil k vězni. "Snad jsi to nevyčetl v nějaké řecké knize?"
"Ne, na to jsem přišel sám."
"A to tedy kážeš?"
"Ano."
"A co třeba centurio Marek, kterému se říká Krysolov – ten je podle tebe také dobrý?"
"Ano," přisvědčil vězeň, "i když je to, pravda, nešťastný člověk. Od chvíle, co ho dobří lidé zohavili, je krutý a tvrdý. Bylo by vlastně zajímavé vědět, kdo ho tak zmrzačil."
"To ti velmi rád řeknu," ozval se hned Pilát, "protože jsem byl při tom. Ti tví dobří lidé se na něj vrhali jako ohaři na medvěda. Germáni se mu zakousli do krku, rukou i nohou. Pěší oddíl se ocitl v pasti, a kdyby z křídla nezaútočila jízda, jíž jsem tehdy velel já, tak bys, můj milý filosofe, prostě neměl příležitost popovídat si s Krysolovem. Bylo to v bitvě u Idistavisa, v Panenském údolí."
"Kdybych s ním mohl pohovořit, určitě by se zcela proměnil," pronesl najednou snivě zajatec, "tím jsem si jist."
"Já jsem zase toho názoru," ozval se Pilát, "že bys legátovi velkou radost neudělal, kdyby tě najednou napadlo rozumovat s někým z jeho vojáků či důstojníků. Ostatně, to se naštěstí a ku všeobecnému prospěchu nestane a první, kdo se o to postará, budu já osobně."
V tu chvíli pod klenbu kolonády vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlaceným stropem, klesla tak nízko, že ostrým křídlem div nezavadila o tvář měděné sochy ve výklenku, a zmizela za sloupovou hlavicí. Kdoví, třeba ji napadlo, že by si tam mohla postavit hnízdo.
Zatímco vlaštovka poletovala, již zcela jasná a lehká hlava prokurátorova dospěla k verdiktu. Vypadal následovně: Vladař posoudil případ potulného filosofa Ješuy, řečeného Ha-Nocri, a žádnou vinu mu nepřisuzuje. Především neshledává ani tu nejmenší souvislost mezi skutky Ješuovými a nepokoji, které se v Jeruzalémě nedávno odehrály. Potulný filosof je jen duševně chorý. Prokurátor proto neschvaluje trest smrti, k němuž Ha-Nocriho odsoudil malý synedrion. Je si však plně vědom, že šílené Ha-Nocriho utopie by v Jeruzalémě mohly zavdat důvod k neklidu a bouřím, a proto Ješuu vykazuje z města a nechá ho uvěznit v Kaisarei Stratonově na břehu Středozemního moře, tedy přesně tam, kde sídlí sám prokurátor.
Zbývalo už jen rozhodnutí nadiktovat tajemníkovi.
Vlaštovčí křídla zatřepetala těsně nad vladařovou hlavou, ptáček vystřelil směrem k obrovité míse fontány a odlétl na svobodu. Prokurátor zvedl oči k vězňovi a spatřil prašný sloup, který zavířil ve slunci hned vedle něj.
"Víc už toho na něj nemáme?" zeptal se Pilát tajemníka.
"Bohužel máme," odpověděl neočekávaně tajemník a podal Pilátovi další pergamenový svitek.
"To snad ne!" zvolal Pilát a zachmuřil se.
Když si pergamen přečetl, jeho tvář se proměnila ještě víc. Těžko říct, zda se mu do šíje a obličeje vhrnula temná krev nebo zda se přihodilo něco jiného, ale jeho tvář ztratila žlutavý nádech, téměř zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji.
Ze všeho nejspíš za to vskutku mohla ta krev, která se přivalila ke spánkům a vzkypěla v nich, ale prokurátora jako by začal šálit zrak. Například se mu zdálo, že vězňova hlava kamsi odplula a místo ní mu narostla jiná. Na téhle lysé lebce spočívala zlatá řídkozubá koruna. Na čele se mu skvěl velký okrouhlý bolák, rozežírající kůži a potřený nějakou mastí. Propadlá ústa na sebe upozorňovala odchlíplým umíněným dolním rtem. Pilát měl najednou pocit, že růžové sloupoví paláce i vzdálené jeruzalémské střechy zmizely a vše tone v bujné zeleni ostrova Capri. Také uši zaznamenaly cosi neobvyklého – jako by v dáli náhle někdo tlumeně a hrozivě zadul do trub a poté velmi zřetelně zazněl nosový hlas, nadutě protahující jednotlivá slova: „Zákon o urážce majestátu...“
Hlavou se mu hnaly kusé, nesouvislé, bizarní úvahy: Je s ním konec! a pak dokonce: S námi je konec! A mezi těmito myšlenkami probleskla zcela pošetilá představa nesmrtelnosti, která vyvolávala nesnesitelný žal.
Pilát se soustředil, vidinu zapudil, pohlédl na balkon a před jeho zrakem znovu vyvstaly vězňovy oči.
"Poslouchej mě, Ha-Nocri," pronesl prokurátor a věnoval Ješuovi další velmi zvláštní pohled: prokurátorova tvář byla hrozivá, oči v ní však vyděšené, "vyřkl jsi někdy něco, co by se týkalo velkého césara? Odpověz? Tak vyřkl, nebo nevyřkl? Mluvil jsi o něm..., nebo ne-mluvil?" Pilát ono "ne" zdůraznil o něco víc, než se u soudu patří, a vyslal k Ješuovi jakýsi signál, z něhož měl vězeň cosi vyrozumět.
"Mluvit pravdu je snadné a příjemné," poznamenal zatčený.
"Nepotřebuji vědět," zarazil ho zdušeným, krutým tónem Pilát, "zda je pro tebe pravdomluvnost příjemná či nikoli. Tobě totiž nezbývá než mi prostě pravdu říct. Až ale spustíš, važ každé slovo – samozřejmě pokud se chceš vyhnout neodvratné a navíc mučivé smrti."
Nikdo neví, co se to s prokurátorem vší Judeje stalo, ale dovolil si zvednout ruku, jíž si zdánlivě chtěl zastínit tvář před bodavou sluneční září, a za tou rukou jako za štítem vězni cosi naznačit očima.
"Tak tedy – odpověz," pronesl významně, "zda znáš jistého Jidáše z Kariotu a cos mu říkal o césarovi, pokud jsi mu něco takového říkal?"
"To bylo tak," rozpovídal se ochotně vězeň. "Předevčírem večer jsem se u chrámu seznámil s jedním mladíkem, který se mi představil jako Jidáš z města Kariotu. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a pohostil mě..."
"Takže to byl také dobrý člověk," šlehl v očích prokurátorových ďábelský žár.
"Moc dobrý, a také zvídavý," potvrdil vězeň, "o mé myšlenky jevil mimořádný zájem a přijal mě velmi pohostinně..."
"Rozsvítil lampy...," zapitvořil se skrze zuby přesně po vyslýchaném Pilát a jeho zrak znovu zaplanul. "Ano," přisvědčil Ješua, poněkud překvapený prokurátorovou jasnozřivostí, "a pak mě požádal, abych vyslovil svůj názor na státní moc. Neobyčejně ho to zajímalo."
"S čímpak ses mu svěřil?" otázal se Pilát. "Nebo mi snad chceš namluvit, žes to zapomněl?" zazněla v jeho hlase odevzdaná beznaděj.
"Mimo jiné jsem říkal, že každá moc je násilí činěné na lidech a že jednou přijde doba, kdy tu nebude ani moc králů, ani žádná jiná moc. Člověk vstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde nebude světské vlády zapotřebí."
"A dál?"
"Dál už nebylo nic," pokrčil rameny vyslýchaný, "protože vtom do domu vtrhli nějací lidé, svázali mě a odvedli do vězení."
Tajemník ve snaze nic nevynechat hbitě do pergamenu vepisoval slovo za slovem.
"Na světě nikdy nebylo, není a nebude větší a pro lid nádhernější moci, než je moc císaře Tiberia!" zmohutněl dosud namožený a neduživý hlas Pilátův.
Prokurátor neznámo proč nenávistně zíral na tajemníka a strážce.
"A ty, šílený zločinče, nejsi povolán k tomu, abys o ní rozumoval!
Stráže, ven!" zařval najednou prokurátor, otočil se k tajemníkovi a dodal: "Zanechte mě s vězněm o samotě, tohle je záležitost státního významu."[1]
Berlioz má být večer na zasedání Masolitu, ale cizinec mu předpoví, že mu ruská komsomolka uřízne hlavu k čemuž navíc dodá: „Anuška totiž koupila slunečnicový olej a už ho dokonce stačila i rozlít.“ Bezprizornému pak předpoví blázinec.
Oba spisovatelé onoho neznámého zprvu pokládají za cizince, pak za blázna a nakonec za špióna, ale neznámý se jim představí jako specialista na černou magii s tím, že hodlá bydlet v Berliozově bytě. Zmatený Berlioz běží zavolat policii, ale na kolejích mu uklouzne noha a projíždějící tramvaj mu uřízne hlavu, když někdo vykřikne: „Anuška, za to může Anuška. Koupila si slunečnicový olej a rozbila ho o turniket. Ten chudák po něm určitě uklouzl!“
Bezprizorný se snaží neznámého chytit, ale jeho pronásledování jej dostane do blázince, kde profesoru psychiatrie převypráví svůj bláznivý příběh, jež mu přirozeně nevěří a ponechá jej v ústavu pro další pozorování, ale Bezprizorný se zde setká s Mistrem, který je zde také kvůli Pilátovi. Mistr mu vypoví svůj příběh: jednou vyhrál v loterii 1 000 rublů, nechal tedy práce a začal psát román o Pilátu Pontském, když potkal Markétku, do které se vášnivě zamiloval, byť Markétka již byla vdaná. Mistr se rozhodl svůj román vydat, ale nepříznivá kritika jeho dílo rozcupovala na kusy a jediný, komu se román líbil, byla Markétka, jež se rozhodla opustit manžela a žít s Mistrem, který se však záhadně ztratil.
Woland, tedy onen záhadný cizinec, se objeví u ředitele varieté Lotrova s jím podepsanou smlouvou na sedm vystoupení. Lotrov sice netuší, kdy smlouvu podepsal, ale telefonátem do Varieté zjistí, že přípravy na Wolandovo vystoupení jsou v plném proudu. Poté Lotrov upadne do bezvědomí a probudí se na Jaltě, odkud se i on dostane do blázince, protože mu nikdo nevěří, že by se tak rychle dostal z Moskvy na 5 000 km vzdálenou Jaltu. Woland zatím v Moskvě předvede své čarodějné představení, po kterém se v blázinci octne i řada diváků.
Markétka je od svých 19 let manželkou význačného odborníka, avšak stále miluje Mistra a trapí se, že neví, kde je. Jednoho jarního dne ji osloví Azazelo a pozve na návštěvu k jistému slavnému cizinci, což Markétka nakonec přijme. Večer o půl desáté se dle Azazelova příkazu natře darovaným krémem, jehož účinky omládne ze třiceti na dvacet let a se svou služebnou Natašou, jež se krémem rovněž namazala, vyrazí na koštěti do noci. Přistane na smluveném místě a Azazelo ji dovede do bývalého Berliozova domu v Sadové ulici, jehož vnitřní prostory domu jsou použitím čtvrtého rozměru rozšířeny do obrovských rozměrů, a Woland zde tento večer pořádá večírek. Markétku vykoupou v čerstvé krvi a ustanoví ji za královnou plesu, kdy se musí nahá provázet s hosty večírku, za což ji Woland odmění splněním jednoho přání - Markétka se nejdříve vzpomene na slib jedné ženě z plesu a řekne „ať už nedávají Frídě na stůl kapesník, kterým udusila svoje dítě“. Ale Woland splní i Markétino nevyslovené přání: „Chci, aby se ke mně vrátil můj milenec!“ Šťastné Markétce pak nikterak nevadí, že se upsala ďáblu. Je šťastná, že jsou opět s Mistrem, byť oba mrtvi.
Woland se vytratí a Lotrov se vrátí z Jalty. Jeho případ i případ Berlioze je uzavřen s tím, že byli hypnóze ovládáni Wolandem, kterého však nelze vypátrat. Jediným svědek, jež strávil noc na plese u Satana v bytě č. 50 v Sadové ulici, je Nikolaj Ivanovič, a to v podobě růžového prasátka, na kterém přiletěla služebná Nataša, ale v Berliozově bytě najdou jen velkého černého kocoura spravujícího vařič, který zapálí dům a vyskočí oknem.

Použitá literatura:

  1. Michail Bulgakov, Mistr a Markétka, Levné knihy KMa: Praha, 2002.

Pavučina:

[1] Michail Bulgakov: Mistr a Markétka
PřílohaVelikost
Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka841.07 KB
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (12 hlasů)