V noci jsem snil, že jsem motýlem

Konotovova novela má podobu experimentálního románu s nosnou rovinou v čistě myšlenkové oblasti se střídáním času i kontextu vyprávění, což je bavíc kombinováno se sny a snovými výpravami, kdy Mucha v těle racka, jak sama sebe přezdívá, putuje daleko od frontové linie.

Zásadním problémem malé kulometnice, vojína Muchinové, zdrobněle přezdívaná Mucha, není ani tak nekonečný zástup soudruhů ve zbrani, kteří ji tak rádi devastují mladé tělo se sotva vybujelými prsy, ale zcela fatálně nedostatkové gumičky do spodního prádla, jež jí jsou pravidelně přetrhávány rukama těch nejnedočkavějších, což u Muchy vyvolává dalekosáhlé filozofické úvahy, které by jen málokdo čekal u této velmi naivní a Stalinovi, potažmo generálu Zukovi (alias maršálovi Žukovi), zcela oddané pionýrky.

Avšak poté, co se s částí oddílu dostane do německého zajetí s tím, že Mucha zastřelí velitele německé hlídky a podaří se jí tak dostat své soudruhy zpět ke svým, dorazí v noci na inspekci sám generál Žukov, kterého Mucha považuje v souladu se stalinistickou doktrínou za svatého (a Stalina za Boha), a během nástupu zastřelí každého třetího vojáka za zbabělost, dojde u Muchy ke značnému posunu ve vnímání reality, kdy si sice na straně jedné nechce připustit holou pravdu, avšak její sny dostávají zcela zřetelný podtext - ať již se jí zdá, že se setkává s Marxem, který ji předpoví, že byla předurčena stát se neposkvrněnou Marií, jež porodí jedinou celosvětově platnou Stalinovu pravdu, anebo navštíví svůj rodný Leningrad, kde je svědkem kanibalské scény, ve které babička pojídá tělo mrtvé holčičky. To vše si však dokáže rozumově vysvětlil tak, aby nebylo nijak nabouráno její politické přesvědčení.

Konotovovu inspiraci pro Nahou pionýrku je krom prvoplánovitého zcela nesmiřitelného odporu ke Stalinovi, Žukovovi ale i k Rudé armádě nutné hledat v Rudé jízdě Isaaka Babela, ze které Konotov vybírá expresivní styl i tvar literární koláže, tak v Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova odkud pramení Konotova ironie i lehce mystický přesah.

V každém případě Michail Konotov uměl nalézt velmi závažné téma, avšak ani zdaleka se mu nepodařilo jej plně obsáhnout natož pak vyčerpat. Naopak Nahou pionýrku do značné míry pokládám za spotřební artikl, kdy se chce jen stěží věřit slovům ruského nakladatele, že Konotov svůj román napsal již na konci 80. let a poté mu více než deset let ležel v šuplíku.