V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ve zlaté éře českého filmu v 60. letech byly filmově adaptovány dvě Vančurovy nejslavnější předlohy, Markéta Lazarová Františkem Vláčilem a Rozmarné léto Jiřím Menzelem. Oba filmy patří do pokladnice české kinematografie, ale přesto mezi nimi čiší rozdíl několika kvalitativních tříd.

A byť není korektní oba filmy stavět vedle sebe, protože srovnání s Markétou Lazarovou bez naprostého debaklu snese jen velmi málo filmů, jenž kdy ve světové kinematografii vznikly, nelze se tomu vyhnout zvlášť, když oba filmy krom společného autora předlohy spojuje i pokus o vykreslení Vančurovy neopakovatelné poetiky, která velmi často balancuje na hranici mezi prózou a poezií, i krátké rozmezí vzniku obou snímků: Zatímco Františkovi Vláčilovi se podařilo převést jak původní lyricko-epickou atmosféru a obohatit ji o mnohé vlastní interpretace i geniální režijní, výtvarné a herecké ztvárnění, je Menzelovo Rozmarné léto ve všech těchto stránkách o poznání chudší a Vančurova lyrika je ve filmu zachována jen prostřednictvím doslovných dialogů, které již samy o sobě dělají z Rozmarného léta snímek, jehož zhlédnutí patří do základního kulturního vzdělání a již sama sentence „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“ z něj činí legendu.

Oprostíme-li se však od srovnání jak s Markétou Lazarovou tak s Vančurovou předlohou, můžeme Rozmarné léto charakterizovat jednak jako vrcholný produkt 60. let, jehož nezaměnitelnou atmosféru v sobě nese, i jako velkou hereckou, výtvarnou i režijní exhibici, jež svého diváka v mnohém obohatí.