V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmový žánr hororu je synonymem produkce té nejpodřadnější kvality, kdy se divák nejde do kina se bavit, ale bát. Ale i žánr hororu má své klasiky a mistry a tak řekne-li se horor, málo kdo si vzpomene na B-éčkové produkty à la Pátek třináctého, Noční můra v Elm Street, Saw, Vřískot či Hostel, ale spíše si většina diváků vybaví snímky à la Ptáci, Psycho, ale též asi vůbec umělecky nejzdařilejší příspěvek do tohoto žánru a to Spalovače mrtvol Juraje Herze.

A právě Juraj Herz, který krom zmíněného Spalovače (1968) stvořil i další české horory, které patří do klasiky světové kinematografie a to snímek Morgiana (1971) ale též Panna a netvor (1979) či Upír z Feratu (1982), se po delší odmlce - jeho poslední celovečerní snímek Pasáž, který přišel v nesprávnou dobu pro nesprávného diváka a skončil jako naprostý propadák, je datován rokem 1996 - vrátil nejen jako režisér ale právě jako hororový tvůrce, kdy na námět Martine Němce natočil jeden z vizuálně nejzdařilejších snímků mnoha posledních let, snímek T.M.A.. Bohužel však jeho film nebyl doprovozen zrovna zdařilou marketingovou kampaní, kdy nedůvěru diváků budil i poněkud nešťastně zvolený název, který sám režisér vyslovoval jako Tý.Em.Ej, a tak film opět propadl. Dodejme však, že zcela nezaslouženě. Naopak v něm Herz dokázal, že jedním z posledních mohykánů generace Československé nové vlny.

Horor v klasickém literárním pojetí ať již Edgara Allana Poea či Howarda Phillipse Lovecrafta není postaven na momentu překvapení, ale na autorově fantazii, kdy onen strach a tíseň je vyvolán popisem psychologického stavu hlavní, často duševně choré, postavy. A nejinak je tomu v Herzově snímku T.M.A..

Hudebník a výtvarník Martin se po několika desetiletích vrací do svého rodného domu, kdesi v zapadlém pohraničí, aby zde měl čas plně se věnovat malování obrazů. Místní obyvatelé jej sice odrazují, o domu mluví jako o prokletém, ale všichni odmítají sdělit cokoliv bližšího. Po několika dnech se však v domě začínají dít zvláštní věci - v domě zmizí Martinova nahá společnice, svého psa nalezne mrtvého, ale zejména dům jako by se ponořoval do tmy. Martin, který zcela vytěsnil vzpomínky na své dětství, se najednou objevují reminiscence na svou sestru, se kterou si jako dítě hrál ve sklepě domu, ze kterého sálala zvláštní, jako by zlá síla, ale ozýval se zde i zpěv a křik dětí v německém jazyce.

Martin postupně propadá šílenství, maluje děsivé temné obrazy plné utrpení, ale současně odmítá dům opustit. V závěrečné pasáži je pak vyjeveno, že dům za války sloužil jako posádka SS a ve sklepě byly injekcí usmrcovány děti z nedalekého ústavu pro mentálně postižené. Kruh se uzavírá poté, co z ústavu pro choromyslné uteče Martinova starší sestra.