V noci jsem snil, že jsem motýlem

Když už to bylo nesnesitelné – jednou kvečeru v listopadu – a já pobíhal po úzkém koberci ve svém pokoji jak po závodní dráze, znovu jsem se obrátil, zděšen pohledem na osvětlenou ulici, a v hloubce pokoje, na dně zrcadla, jsem přece jen opět nalezl nový cíl a vykřikl jsem, jen abych slyšel křik, na nějž sice nic neodpovídá a jemuž také nic neubírá sílu a který tedy stoupá vzhůr

“Je to zvláštní aparát,” řekl důstojník cestovateli a jaksi obdivně přejel pohledem po aparátu, který přece dobře znal. Cestovatel podle všeho jen ze zdvořilosti vyhověl pozvání velitele, aby se zúčastnil popravy jednoho vojáka, který byl odsouzen pro neposlušnost a urážku představeného. Ani v kárném táboře nebyl ovšem nijak zvlášť velký zájem o tuto popravu.

Naše zpěvačka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpěvu. Není nikdo, koho její zpěv nestrhne, což má tím větší cenu, že naše plémě hudbu vcelku nemiluje.

Zdá se to tak kruté, zůstat starým mládencem, doprošovat se jako starý muž – při zachování důstojnosti – přijetí, chcete-li strávit jeden večer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledět do prázdného pokoje, vždycky se loučit před domovními dveřmi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodů, mít v pokoji jedině postranní dveře do cizích bytů, nosit si v ruce domů veče

Josef K. měl sen:

Byl krásný den a K. si chtěl vyjít na procházku. Ale sotva učinil dva kroky, už byl na hřbitově. Byly tam velice umělé, neprakticky točité cestičky, on však, neobyčejně se vznášeje, klouzal po jedné takové cestičce jako po dravé vodě. Již zdálky zpozoroval čerstvě navršený hrob, u něhož se chtěl zastavit.

Mám jedenáct synů.

První je velmi nevzhledného zevnějšku, ale vážný a chytrý; přesto si ho nijak zvlášť nevážím, ačkoli ho jako dítě mám stejně rád jako ostatní. Jeho myšlení mi připadá příliš jednoduché.