„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Ves Štěpančikovo a její obyvatelé

Село Степанчиково и его обитатели, 1858

Humoristická próza stojí sice v Dostojevského díle v pozadí, ba snad s výjimkou mistrovky podaného Strýčkova snu se stěží vyvyšuje nad dobový průměr. Avšak skutečný literární labužník a milovník Fjorora Michajloviče Dostojevského by již z důvodu pochopení širších aspektů neměl bez povšimnutí přejít ani tuto část jeho díla, jež si své místo na slunci zasloužilo právě jen a pouze skrz jméno svého autora.
V roce 1849 byl Dostojevskij odsouzen k trestu smrti, jež byl několik minut před popravou změněn na čtyřleté vězení a poté nucenou vojenskou službu v sibiřském vyhnanství. Byl mu rovněž odebrán šlechtický titul, což krom ztrát osobních svobod znamenalo i ztrátu výsady psát a být vydáván. Rokem 1857, kdy mu byl titul navrácen, se pak začíná poměrně plodné období, kdy v krátkém rozmezí vznikly prózy Zápisky z mrtvého domu (psány již od roku 1854), Maličký hrdina, Strýčkův sen a Ves Stěpančikovo a její obyvatelé. Všechna tato díla prošla bez většího povšimnutí kritikou a jen zápisky Zápisky z mrtvého domu byly oceněny revolučně naladěnou částí studenstva.
Námět a zpracování Vsi Stěpančikovo lze do značné míry označit jako až „nedostojevsky“ banální s paralelou v dobové francouzské próze. Podstata této novely je postavena na značně vykonstruované zápletce s dobromyslným plukovníkem ve výslužbě Jegorem Iljičem Rostaněvem, jenž je citově vydírán jak svou matkou tak družinou značně vzdálených příbuzných a zejména někdejším šaškem generála Krachotkina, druhého to manžela plukovníkovy matky, Fomou Fomičem Opiskinem, jež ještě před smrtí svého tyrana získal nad plukovníkovou matkou zcela neomezený vliv jako životem vláčený intelektuál, vědec a spisovatel. Svou moc poté kombinací vydírání a zastrašování rozšířil i na samého plukovníka tak, že ač svým vztahem k rodině příživník, stal se zcela neomezeným pánem, jež řídil jak plukovníkovo hospodářství, tak vnitřní chod rodiny.
A právě postava Fomy Fomiče Opiskina, společně s určitými náznaky ruského nevolnického hospodářství, jež nemají jak v díle Dostojevského tak v ruské próze poloviny 19. století jako takové příliš mnoho místa, naznačuje svou byť velmi hrubou charakteristikou a psychologickým nástinem osobnosti to, co Dostojevskij v plné šíři rozvinul o několik let později ve svých prvních klíčových románech Zápisky z podzemí (1864) a Zločin a trest (1865-66).
Foma Fomič je vylíčen jako skrz naskrz špatný a zlý člověk, zdatný manipulátor s teatrálním nadáním, jenž přes značnou omezenost jak své inteligence tak svého rozhledu věří ve vlastní genialitu. Avšak přes poměrně rozsáhlý výčet Fomových negativ, zůstává jeho skutečná osobnost a motivace před čtenářem skryta a lze se jen dohadovat, proč se Foma Fomič, v ději románu asi padesátiletý, stal onou slabošskou osobností a proč se například nikdy nepokusil ze své neomezené nadvlády vytěžit i hmotný majetek, ač mu byl na jedné straně opakovaně nabízen a ač na straně druhé svou nemajetností zjevně trpěl.
Ne, Dostojevskij se ještě v této fázi svého literární vývoje nesnaží o hlubší psychologickou analýzu a na prvním místě sází na děj, který bychom mohli zařadit někam mezi přihrádku pozdního romantismu a červených románů pro ženy.
Dostojevskij své náměty do značné míry recykloval tak, že například část kulis ze Vsi Stěpančikovo se opakuje ve vrcholném románu Idiot, ba lze říci, že Stěpančikovo může pomoci proniknout v podstatě Idiota ještě o stupeň hlouběji.

Použitá literatura:

  1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ves Štěpančikovo a její obyvatelé, Československý spisovatel: Praha, 1957.
Zatím nikdo nehlasoval