V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nikdy nikoho nespatřil Ottomar v zahradě, sousedící se zahradou jeho, vyjma starého domovníka starého domu zahradou tou obklopeného. A bylo mu, že zří fantom, když jednoho červencového večera, kráčeje podél plotu té zahrady, uzřel za ním krásnou dámu. Mohutný, děsivý červánek ležel na bledé, truchlé tváři její a mladý muž se zachvěl, maje záhadnou ilusi, že je všecka krví zbrocena . . .

Jedné noci snil:

V šíleném polobezvědomí kráčel umíněně stále kupředu, zimničně očekávaje, že přijde přece jen ke konci. Šel léta, staletí, tisíciletí, věčnost - a stále tlela před ním nesmírná rovina. Náhle vztyčil se před ním ze země muž a drže před sebou tyč zvolal: "Stát, zde je konec času!" "A co je asi za ním?" zasmál se Odon a tyč přeskočil. A hned uchvátilo jej cosi strašiivého, černého a unášelo ho to šílenou rychlostí v neprostorovou propast. "Vír věčnosti, to jest ničeho," pomyslil si a ztratil vědomí. Když ho nabyl, cítil, že jest unášen stále kupředu, ale tak sladce jako v loktech milující sylfy; tma zmizela, něžné moře barev usmálo se před ním, blížilo se rychle, žhavělo stále více - až náhle jej objalo. Octl se v království oblaků, ohnivých, nevýslovným bohatstvím nevídaných barev a tvarů hřmících ! Jako hory klenuly se kol něho, nad ním, pod ním - a on střelhbitě letěl jejich tišinami, umíraje slastí z nebeských, nesmyslových vůní ; neměl však těla, stal se pouhým viděním a zmíráním z vůní ! Stále čarovnější byla tato země oblaků - - či nebyla to oblaka? Ne, bylo to něco transcendentálního - byla to zduševnělá hmota - ekstase! byl to jiný, jiný svět, - ach tak známý - ach, tak neznámý! Stále čarovnější byl, krajiny, souhvězdí, města, lidé, nymfy vyvstávali z něho a hned zas mizeli za letícím, netušené a přece tak známé věci rodily se stále a stále z něho, - vše oblito kouzelnou slastnou září - září mrtvého a znovu zrozeného - pramene vší poesie, krásy a slasti. "Octl jsem se zas v minulosti, když přeskočil jsem hranice času!" pochopil posléze, "zasnoubil jsem se tak konečně sám s sebou a došel tím konečně nebe -"

O půlnoci měl Genor sen, že je už ráno a že vstoupil do své pracovny, kde trávíval většinu svého času štouráním se mezi prsty nohou - na zádech - v nose. Vstoupil - a co spatřil? Seděla tam již na stěně narudlá sluneční zář, kalná, tichá, zlověstná … "Jdeš ven, kurvo !" rozkřikl se na ni, polekán a rozkacen. Ona však nejen že neposlechla, ale smála se a prohlubovala se jaksi do psychického těla příšerněji.

V létě 1902 mnoho hluku způsobil proces se slečnou Sentou G. v Torinu, obžalovanou z vraždy své mladé přítelkyně. Žaloba vinila ji ze sapfické lásky k ní a z vraždy z vilnosti - jednoho večera v hlubokém lese. Mnohé okolnosti svědčily proti ní, ale skutečného důkazu zde nebylo. Přesto byla Senta G. odsouzena k smrti; hlavní, tajnou příčinou byl jistě dojem, jímž působila démonická, zarážející tvář její a její hrdé, chladné, vší obvyklé zkroušenosti obžalovaných prosté počínání ; a pak i to, že bylo zde temné podezření, že mimo tento zločin dopustila se dříve ještě dvou vražd. Milostí monarchy dostala dvacetiletý žalář. Já, bydlící tenkrát v Neapoli, cítil jsem se být hned, když jsem o některých podrobnostech případu tohoto četl, uchvácen tajemnou, mocnou přitažlivostí k dámě té. - Co mohlo být příčinou její? Částečně jistě shoda inklinací - narodil jsem se nesporně se silnými zločineckými instinkty; částečně romantičnost případu toho a tajemnost jeho; i doslech, že obžalovaná je dámou nanejvýš krásnou a zajímavou ; a zajisté i v míře ne nejmenší sadistický soucit s čarovnou, teď trpící bytostí. Ale hlavní příčinou bylo zajisté ještě něco nevysvětlitelného, telepatická sympatie duší . . . Vždyť nejednou dříve v podobných případech cítil jsem k ženě teplý zájem, ale nikdy dosud cit tak silný, záhadně téměř z ničeho povstavší.

Takové člověčisko vidí v parku dítě, neposlechnuvší matku, a hned uspořádá mu s přísnou emfasí přednášku o kráse poslušnosti a o bití. Spatří peroucí se kluky a hned je pohlavky rozhání. Vytkne ti na mostě, aniž mu překážíš v chůzi, že nejdeš po patřičné straně. Najde-li tě ve dne, za nejkrásnějšího počasí, v lese spícího, vzbudí tě: "hej, pane, nemyslete, že jste v posteli!" Přeřízne dokonce provaz nehybného už oběšence - vrchol drzosti a nelidskosti - bylo by přát každému takovému, aby sebevrah, přijde-li k vědomí, na místo sebe jej oběsil. - Mezi toto policajtství patří skoro každé míchání se do cizích věcí, "zasahování", "urovnávání", "napravování" i pomáhání: skoro vždy skrývá se tu "péče o celek", "snaha o obecné dobro" atd.; a i pod činy zdánlivě altruistními šklebí se pravidelně nějaké "dělání pořádku". Mezi policajtství patří i na př. upozornění: "Váš kabát pocákán je blátem od automobilu"; ty to víš, nestojí ti to za setření, ale nechceš být nezdvořilý, poděkuješ, zatím co si myslíš: jdi k čertu! a aspoň pro formu, jako opice, stíráš…

Zůstane pro mne v podstatě policajtstvím, strhnu-li na chodník člověka, jemuž hrozí okamžité přejetí…