„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Česká literatura

12. Leden 2009
Josef Škvorecký

Josef Škvorecký

  1. Nezoufejte!, 1946
  2. Nové canterburské povídky a jiné příběhy, 1947
  3. Zbabělci, 1948-49
  4. Konec nylonového věku, 1950
  5. Tankový prapor, 1954
Abbé Appliqué: Umění mrdati

Abbé Appliqué: Umění mrdati

Velmi sympatickým fenoménem několika posledních let je poměrně systematické znovuvydávání legendární děl z avantgardní dílny okolo Jindřicha Štýrského, jež v souladu s původními motivy surrealistického hnutí mapovalo pokrytecky přehlíženou lidskou sexualitu potažmo erotiku. Nicméně po neblahé zkušenosti z roku 1929, kdy české úřady zabavily celý náklad díla Zpěvy Maldororovy Comteho de Lautréamonta s doprovodnými Štýrského ilustracemi, byla další díla šířena jako přísně soukromý bibliofilský tisk v nákladu 200 kusů, který se rozšířil jen mezi úzký okruh čtenářů navíc s vysokou penetrací ochránců veřejné mravopočestnosti v čele s policajty a pátery.
Štěpán Luťanský: Pečorlag, Útěk do ráje (1939-1942)

Štěpán Luťanský: Pečorlag, Útěk do ráje (1939-1942)

1950

Přes poměrně hojné publikace kolísavé historické hodnoty, jimiž je náš knižní trh penetrován, lze za nejvěrohodnější informační o problematice ruských pracovních táborů, gulagů, položit dílo v podstatě amatérského historika Alexandra Isajeviče Solženicyna, Souostroví gulag (1958-1968; vyd. 1973). Osudy několika desítek tisíc československých občanů, jež byli mezi léty 1939 a 1945 do Sovětského Svazu odvlečeni, neupadly do zapomnění jen díky několika málo střípkům těch, kteří ruské pracovní tábory nejen přežili, ale podařilo se jim i vrátit zpět do Československa a najít v sobě tolik odvahy, aby o svém osudu dokázali podat zprávu dalším generacím. A právě jednou z těchto několika ojedinělých výpovědí jsou vzpomínky rusínského učitele a přesvědčeného Čechoslováka, Štěpána Luťanského, jež v roce 1939 utekl z Maďary okupované Podkarpatské Rusi do Sovětskou armádou obsazeného východního Polska, aby zde pod vedením Sovětské armády vedl osvobozenecký boj ať již proti maďarským tak německým fašistům - Pečorlag aneb Útěk do ráje (1950; vyd. 1999).
Václav Hrabě: Horečka

Václav Hrabě: Horečka

Václav Hrabě bývá snad pro jeho setkání s Allenem Ginsbergem v roce 1965 charakterizován jako český beatnik. Jistě, vliv a inspirace beatniky lze sice v jeho díle vysledovat, avšak na skutečnou českou beat generation jsme si museli počkat přinejmenším do 80. let. A tak není-li Hrabě beatnikem, lze jej s přehledem označit jako autora kultovního, jehož dílo bylo až do roku 1990 šířeno mezi nadšenci jen v ručně psaných opisech (de facto poprvé byly jeho básně kompletně vydány až ve sbírce Blues pro bláznivou holku v roku 1991).
Karel Poláček: Muži v offsidu

Karel Poláček: Muži v offsidu

1931

Popudy psát či stát se spisovatelem mohou být různé, nicméně zcela obecně převládají motivy ega či v lepším případě seberealizace. Z této kategorie však v poměrné chudé historii české literatury vybočují přinejmenším dvě jména - Jaroslav Hašek a Karel Poláček, kdy není shodou okolností, že oba psali čistě pro ukojení materiálních potřeb, v satirickém duchu, s otevřenou ironií a kritikou.
Karel Poláček

Karel Poláček

  1. Povídky pana Kočkodana, 1922
  2. Mariáš a jiné živnosti, 1924
  3. 35 sloupků, 1925
  4. Lehká dívka a reportér, 1926
  5. Povídky izraelského vyznání, 1926
  6. Život ve filmu, 1927
  7. Bez místa, 1928
  8. Dům na předměstí, 1928
  9. O humoru v životě a v umění, 1928
Václav Havel: Prosím stručně

Václav Havel: Prosím stručně

2006

Knihu Prosím stručně nejvýraznějšího a nejvýznamnějšího českého státníka od dob Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, Václava Havla, nelze sice uchopit ani jako politické paměti natož pak snad jako politologický výklad událostí mezi léty 1986 (Prosím stručně volně navazuje na rozhovor s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech právě z roku 1986) a rokem 2005 (kniha ve značné míře vznikala v USA během Havlova dvouměsíčního stipendijního pobytu v Kongresové knihovně na jaře 2005), ba více než v kontextu podtitulu knihy Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty ji lze chápat jako Havlovy osobní, ne-li přímo intimní, reflexe uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál ať již jako přední představitel opozice Komunistického režimu, či jako československý a český prezident velmi aktivní roli, byť její skutečný dopad a význam v plné míře zhodnotí až naše další generace.
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Ač by se navenek mohlo zdát, že tématika holocaustu s takřka nekonečným lidským utrpením s protikladem v bezbřehém cynismu, sadismu i ztrátě lidské důstojnosti sama o sobě volá, aby s ní byla napsána největší díla moderní literatury, je pravdou přesný opak a z takto tragicky laděných literárních počinů si svou cestu světlu, potažmo širšímu čtenáři, nalezlo jen opravdu nemálo děl. A mezi ty náměty, jež odolávají změnám času i společenským náladám, patří i jedno z nejznámějších románů Arnošta Lustiga, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
Ladislav Fuks: Smrt morčete

Ladislav Fuks: Smrt morčete

1969

Právě pro zcela nezpochybnitelné literární kvality Ladislava Fukse, jehož známost, dosah i význam spadají daleko za hranice české prózy, by bylo možné sbírku Fuksových lehce groteskních povídek Smrt morčete označit za literární křeč snad hodnou jedině mladého začínajícího autora. Nicméně chabé kvality povídek s ústřední Smrtí morčete by bylo možné přejít bez hlubšího zastavení se, nebýt jak Fuksova dosavadního díla, kdy jej román Pan Theodor Mundstock či volný cyklus Mí černovlasí bratři ve velmi krátkém období proslavily po celém světě, tak posledního příspěvku v této sbírce - co do rozsahu novely Cesta do zaslíbené země.
Ladislav Fuks: Mí černovlasí bratři

Ladislav Fuks: Mí černovlasí bratři

1964

Byť je Ladislav Fuks v českých luzích a hájích proslaven zejména skrz filmové ztvárnění svého Spalovače mrtvol, co do kvality i celosvětového ohlasu lze za Fuksovo nejústřednější dílo položit jeho rané povídky z roku 1958, jež vyšly až po obrovském úspěchu Fuksova prvního románu a i prvního publikovaného díla vůbec, Pan Theodor Mundstock, z roku 1963, v roce 1964 pod názvem Mí černovlasí bratři.
Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna

Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna

1939

V kontextu díla Karla Čapka zaujímá Život a dílo skladatele Foltýna velmi specifické místo a to pro u humanisticky naladěného Čapka velmi neobvyklé černobílé vidění postav, kdy o hlavním hrdinovi, skladateli Foltýnovi nepadne v celém díle alespoň neutrálně laděný slovní soud. Přes více méně uzavřenost celého díla se však lze jen dohadovat závěrečného vyvrcholení, které Čapek pro svou předčasnou smrt již nestihl dopracovat.
30. Prosinec 2008
Karel Čapek

Karel Čapek

Próza

  1. Zářivé hlubiny, 1916 (spolu s Josefem Čapkem)
  2. Boží muka, 1917
  3. Krakonošova zahrada, 1918 (spolu s Josefem Čapkem)
  4. Kritika slov, 1918
Ivan Olbracht: Hory a staletí

Ivan Olbracht: Hory a staletí

1935

Se jménem spisovatele Ivana Olbrachta jsou nejčastěji asociována spojení s komunistickou stranou a zejména pak jeho novelou Nikola Šuhaj loupežník. Netřeba sice více vyvracet, že Olbracht, ač jeho dílo svého času sloužilo jako jeden z pilířů socialistické školní četby nemá s komunistickou stranou, ta jak ji známe na vlastní kůži, společného zhola nic (lze shrnout, že levicová orientace je důsledkem přirozeného sociálního vývoje všech intelektuálů). Stejně zavádějící je degradace Nikoly Šuhaje jako povinné četby bezmála na základních školách, což má za jediný následek, že jak toto dílo tak Ivan Olbracht samotný zůstávají pro drtivou většinu čtenářů zcela zapovězeni (, což snad vytváří příznivé podhoubí nevědomosti, aby zcela kýčovitá a plochá muzikálová variace Balada pro banditu, jež si své proslulosti vydobyla zejména svým někdejším obsazením Ivy Bittové do hlavní role Eržiky, letos opět začala trhat divácké rekordy /umělecký šéf divadla Husa na provázku i režisér v jedné osobě, Vladimír Morávek, se v této sezóně rozhodl tuto diváckou legendu jednoúčelové znovuuvést na scénu, nicméně jak výsledek dopadl, asi není ani třeba více rozebírat/).
Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol

Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol

1967

Spalovač mrtvol ve své filmové podobě patří mezi to nejznámější a nejuznávanější, co kdy bylo v české kinematografii natočeno, stojí jeho geniální literární předloha Ladislava Fukse tak trochu v neprávem vrženém stínu, kdy teprve vlastní Fuksův text napoví, proč musel Juraj Herz Spalovače mrtvol natočit právě a pouze tak, jak jej natočil, a proč herecké osazenstvo, s nepřekonatelným Rudolfem Hrušínským v čele, mohlo své role pojmout pouze způsobem jakým je pojalo - Fuksova novela byla k natočení doslova odsouzena, kdy bylo otázkou jen několika málo škrtů a kosmetických úprav vyrobit filmový scénář, potažmo psychologická vyhraněnost postav jednoznačně určila, jak mají být jednotlivé postavy zahrány.
Zdeněk Šmíd: Bubny Berberů

Zdeněk Šmíd: Bubny Berberů

aneb Proč bychom se nesušili, 2001

Zdeněk Šmíd je tak trošku synonymem svých čtenářsky nejúspěšnějších „průvodců“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979), Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (1984) či Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou (1998), na který v roce 2001 navázal svým svým svébytně humorným cestopisem z Maroka Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili, který můžeme brát jako zajímavý příspěvek do literatury jinak, řekněme, velmi okrajové kvality.