V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přes poměrně hojné publikace kolísavé historické hodnoty, jimiž je náš knižní trh penetrován, lze za nejvěrohodnější informační o problematice ruských pracovních táborů, gulagů, položit dílo v podstatě amatérského historika Alexandra Isajeviče Solženicyna, Souostroví gulag (1958-1968; vyd. 1973). Osudy několika desítek tisíc československých občanů, jež byli mezi léty 1939 a 1945 do Sovětského Svazu odvlečeni, neupadly do zapomnění jen díky několika málo střípkům těch, kteří ruské pracovní tábory nejen přežili, ale podařilo se jim i vrátit zpět do Československa a najít v sobě tolik odvahy, aby o svém osudu dokázali podat zprávu dalším generacím. A právě jednou z těchto několika ojedinělých výpovědí jsou vzpomínky rusínského učitele a přesvědčeného Čechoslováka, Štěpána Luťanského, jež v roce 1939 utekl z Maďary okupované Podkarpatské Rusi do Sovětskou armádou obsazeného východního Polska, aby zde pod vedením Sovětské armády vedl osvobozenecký boj ať již proti maďarským tak německým fašistům - Pečorlag aneb Útěk do ráje (1950; vyd. 1999).

Popudy psát či stát se spisovatelem mohou být různé, nicméně zcela obecně převládají motivy ega či v lepším případě seberealizace. Z této kategorie však v poměrné chudé historii české literatury vybočují přinejmenším dvě jména - Jaroslav Hašek a Karel Poláček, kdy není shodou okolností, že oba psali čistě pro ukojení materiálních potřeb, v satirickém duchu, s otevřenou ironií a kritikou.

Knihu Prosím stručně nejvýraznějšího a nejvýznamnějšího českého státníka od dob Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, Václava Havla, nelze sice uchopit ani jako politické paměti natož pak snad jako politologický výklad událostí mezi léty 1986 (Prosím stručně volně navazuje na rozhovor s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech právě z roku 1986) a rokem 2005 (kniha ve značné míře vznikala v USA během Havlova dvouměsíčního stipendijního pobytu v Kongresové knihovně na jaře 2005), ba více než v kontextu podtitulu knihy Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty ji lze chápat jako Havlovy osobní, ne-li přímo intimní, reflexe uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál ať již jako přední představitel opozice Komunistického režimu, či jako československý a český prezident velmi aktivní roli, byť její skutečný dopad a význam v plné míře zhodnotí až naše další generace.

Právě pro zcela nezpochybnitelné literární kvality Ladislava Fukse, jehož známost, dosah i význam spadají daleko za hranice české prózy, by bylo možné sbírku Fuksových lehce groteskních povídek Smrt morčete označit za literární křeč snad hodnou jedině mladého začínajícího autora. Nicméně chabé kvality povídek s ústřední Smrtí morčete by bylo možné přejít bez hlubšího zastavení se, nebýt jak Fuksova dosavadního díla, kdy jej román Pan Theodor Mundstock či volný cyklus Mí černovlasí bratři ve velmi krátkém období proslavily po celém světě, tak posledního příspěvku v této sbírce - co do rozsahu novely Cesta do zaslíbené země.

V kontextu díla Karla Čapka zaujímá Život a dílo skladatele Foltýna velmi specifické místo a to pro u humanisticky naladěného Čapka velmi neobvyklé černobílé vidění postav, kdy o hlavním hrdinovi, skladateli Foltýnovi nepadne v celém díle alespoň neutrálně laděný slovní soud. Přes více méně uzavřenost celého díla se však lze jen dohadovat závěrečného vyvrcholení, které Čapek pro svou předčasnou smrt již nestihl dopracovat.

Se jménem spisovatele Ivana Olbrachta jsou nejčastěji asociována spojení s komunistickou stranou a zejména pak jeho novelou Nikola Šuhaj loupežník. Netřeba sice více vyvracet, že Olbracht, ač jeho dílo svého času sloužilo jako jeden z pilířů socialistické školní četby nemá s komunistickou stranou, ta jak ji známe na vlastní kůži, společného zhola nic (lze shrnout, že levicová orientace je důsledkem přirozeného sociálního vývoje všech intelektuálů). Stejně zavádějící je degradace Nikoly Šuhaje jako povinné četby bezmála na základních školách, což má za jediný následek, že jak toto dílo tak Ivan Olbracht samotný zůstávají pro drtivou většinu čtenářů zcela zapovězeni (, což snad vytváří příznivé podhoubí nevědomosti, aby zcela kýčovitá a plochá muzikálová variace Balada pro banditu, jež si své proslulosti vydobyla zejména svým někdejším obsazením Ivy Bittové do hlavní role Eržiky, letos opět začala trhat divácké rekordy /umělecký šéf divadla Husa na provázku i režisér v jedné osobě, Vladimír Morávek, se v této sezóně rozhodl tuto diváckou legendu jednoúčelové znovuuvést na scénu, nicméně jak výsledek dopadl, asi není ani třeba více rozebírat/).