„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Česká literatura

Egon Erwin Kisch: Pražská dobrodružství

Egon Erwin Kisch: Pražská dobrodružství

Die Abenteuer in Prag, 1920

Byť světoběžník a byť německy mluvící Žid je Egon Erwin Kisch, i jeho beletristické dílo a nejznámější novinové reportáže, nerozlučně spjat s Prahou, jejíž již před lety dávno zapomenutou podobu uchoval ve výběru svých fejetonů Pražská dobrodružství.
Jáchym Topol: Noční práce

Jáchym Topol: Noční práce

Noční práce, 2001

Pro polistopadovou generaci literárních autorů je do značné míry charakteristické, co do stylistiky, opakovaných témat i jazyka, věrné napodobování literárního stylu, jenž ve svých spontánních prvopočátcích v 50. letech do světové literatury přinesla díla beatniků, a který pro svůj, co do umu, zdánlivě primitivní styl vyprávění, slovní i slohové skladby, vybízí mnohé zástupy svých, v drtivé většině jen laciných, napodobovatelů tak, že se díla většiny dnešních autorů dají shrnout do stručné charakteristiky, kdy na počátku stál jasný záměr devalvace jazyka spojený se snahou o pár desítek let opožděný protest proti tradičnímu chápání literatury, jež se však již na počátky smekl k devalvaci literatury jako takové.
Ivan Olbracht: Bratr Žak

Ivan Olbracht: Bratr Žak

Bratr Žak, 1913

Pokusů o ztvárnění lidí ze samého okraje společnosti bychom v české literatuře našli přehršel, snad proto, že pro mnohé nespokojené ba neukojené příslušníky středostavovských vrstev, ze kterých je čtenářská obec složena nejpoměrnější částí, měl společností opovrhovaný hrdina vždy romantický nádech, avšak těch skutečně kvalitních námětů i zpracování už bychom našli jen velmi pomálu, protože v tomto tématu již od počátku dělnicko-sociálního hnutí na konci 19. století vždy více dominoval účel na vlastním sdělením a tak zatímco ve 2. polovině 20. století je pro hrdiny z okraje společnosti synonymem dílo Bohumila Hrabala, tedy zejména to rané z 50. let, pak pro 1. polovinu jsou těmito zástupci zejména Egon Erwin Kisch a Ivan Olbracht.
Egon Erwin Kisch: Tajná Čína

Egon Erwin Kisch: Tajná Čína

China Geheim, 1933

„Zuřivý reportér“ (Der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch je dnes širšímu čtenářstvu znám zejména prostřednictvím svého nejslavnějšího románu Pasák, který dodnes velmi autenticky navozuje sociální poměry i prostředí nejchudších pražských obyvatel z přelomu 19. a 20. století. To, co však Kische nesmazatelně zapsalo do dějin, je jeho novinářská zarputilost odhalovat špínu i zlo snoubená s mimořádným intelektem a vědomostním rozhledem, pro který můžeme v dnešní novinářské populaci jen stěží najít nějaké paralely.
Karel Poláček

Karel Poláček

Dílo Karla Poláčka se sice vyznačuje značně kolísavou kvalitou a je pro mnohé asi známější ve spojitosti s jeho autorstvím filmových scénářů, respektive filmovými přepisy jeho nejkvalitnějších děl Hostinec U kamenného stolu (1941) či Muži v ofsajdu (1931), nicméně jako jeden z mála, ne-li na této úrovni jediný, Karel Poláček dokázal svým ironickým humorem popsat onu odvrácenou a pro ostatní nijak zajímavou tvář maloměšťácké společnosti 1. republiky.
Toyen: Dívčí sen, 1932

Toyen: Dívčí sen, 1932

Fenomén, kterým v českých lesích a hájích Erotická revue bez pochyby je, opřádaly po dlouhá desetiletí nejbarvitější legendy, jež vznikly z naprosté nemožnosti získat jakýkoliv její výtisk, kdy Jindřich Štyrský po předešlé zkušenosti z roku 1929, kdy cenzura zabavila značnou část nákladu českého překladu Lautréamontova Maldorora se Štyrského doprovodnými ilustracemi, Erotickou revue vycházející v celkem třech ročnících mezi říjnem 1930 a dubnem 1933 i pozdější Edici 69 koncipoval jako bibliofilský soukromý tisk v maximálním nákladu 200 výtisků, který „nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven“.
Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník

Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník

1933

Tragédií díla Ivana Olbrachta bylo jeho odsouzení stát se již za svého života klasikem, jež bývá zadáván v povinné školní četbě, byť jeho lingvistická, dějová i myšlenková úroveň jej řadí mezi intelektuálně nejnáročnější české spisovatele tak, že jen málokterý z jeho čtenářů je schopen ocenit skutečné hloubky jeho díla.
18. Prosinec 2008
Ivan Olbracht

Ivan Olbracht

  1. O zlých samotářích (Bratr Žak), 1913
  2. Žalář nejtemnější, 1916
  3. Obrazy ze soudobého Ruska (Cesta za poznáním), 1920-21
  4. Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (Bejvávalo), 1927
  5. Anna proletářka (O Anně, rusé proletářce), 1928
  6. Zamřížované zrcadlo, 1930
  7. Dvě psaní a moták, 1931
  8. Země bez jména, 1932
  9. Golet v údolí, 1937
  10. Biblické příběhy, 1939
  11. Ze starých letopisů, 1940
  12. Čtení z Biblí kralické, 1940-41
  13. Dobyvatel, 1947
  14. O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, 1947
  15. Komedianti, kočovní bratři
  16. Pátý akt
Tereza Brdečková: Učitel dějepisu

Tereza Brdečková: Učitel dějepisu

Učitel dějepisu Terezy Brdečkové na mne v nejlepším případě působí jako literární prvotina mladé začínající autorky, kde nejde ani tak o kvalitu samotného díla, jako spíš o podporu a naději do budoucna. Ve skutečnosti však Tereza Brdečková není ani začínající, ale ani talentovaná autorka a lze se asi spíše ptát, proč dílka typu Učitel dějepisu vůbec vycházejí, když jejich kvalita, zpracování, námět i děj nepřekračují úroveň povídky časopisu pro ukrácení času v čekárně u zubaře.
Jindřich Štyrský: Sexuální nocturno

Jindřich Štyrský: Sexuální nocturno

Vítězslav Nezval ve svém slavném, avšak prakticky zcela neznámém, dílku Sexuální nocturno dokazuje, že z pera básníkova dostávají i slova typu „mrdat“ či „kunda“ zcela poetických významů. Ba, Nezvalovy vzpomínky na léta svého pohlavního probuzení vysoce překračují průměrné kvality nejen tzv. lechtivé literatury, ale svým bohatým jazykem se směle řadí do kategorie básní v próze tak, že je jedním z Nezvalovsky nejcharakterističtějších děl a bezpochyby patří mezi základní díla nejen české meziválečné avantgardy ale české moderní literatury vůbec.
Jakub Deml: Zapomenuté světlo

Jakub Deml: Zapomenuté světlo

Jakub Deml stál na počátku XX. století u zrodu moderní české literatury, avšak narozdíl od svých souběžníků a přátel, Otokara Březiny a F.X. Šaldy, zůstal do konce svého života nepochopen a Demlova renesance tak přišla až v šedesátých respektive devadesátých letech.
Milan Kundera: Směšné lásky

Milan Kundera: Směšné lásky

Milana Kunderu a Bohumila Hrabala lze charakterizovat nejen jako nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny XX. století, ale i jako představitele dvou zcela odlišných literárních a životních proudů.
Zatímco Hrabalovo dílo se vyznačuje poetičností, která je ukryta pod hrubou slupkou inspirace nezařaditelných lidí z pokraje společnosti a Hrabal, jež byl, přes své napůl básnické obrazy oslavující vnitřní krásu ale i nadpohlavní lásku a hledání skryté harmonie v naturalistických životních námětech, často obviňován z vulgarismu a morální zkaženosti, tak pro Kunderu je ústředním námětem láska ve svých nejcyničtějších polohách, ve kterých je za lásku považována neukojenost, ať již pohlavní či citová, překonání samoty, majetnickost či touha po vlastnictví.
Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších kunderových děl antilásky je sborník tří povídek Směšné lásky, jež poprvé vyšel v letech 1963, 1965 a 1968, tedy v dobách všeobecného uvolnění a tvůrčí svobody, jež může být směle označena za zlaté období českého moderního umění.

Já truchlivý bůh

Adolf je zamilován do zcela netalentované a ještě hloupější studentky brněnské konzervatoře, Jany, nad kterou má sice intelektuální převahu, zcela otevřeně se jí na jedné straně pro její hloupost vysmívá, avšak na straně druhé se cítí být ponížen její kategorickou odmítavostí, kdy Jana čte jeho milostné dopisy svým spolužačkám předstíraje, že je píše dívčí idol, tenorista brněnské opery, pan Lambrecht, a proto si vymyslí krutou pomstu, která Janu nejen poníží, ale především uchlácholí jeho uraženou ješitnost: domluví se s jedním řeckým povalečem, Apostolkem, že bude před hrát s Janou světoznámého řeckého dirigenta, do kterého, jak autor pomsty zcela nepochyboval, se Jana zamiluje. Avšak pomsta se povedla jen zčásti - Apostolek sice Janu svedl, ba Jana po této jediné milostné noci svého života otěhotněla, avšak dál snila svůj velký dívčí sen a ve svých myšlenkách žila jen pro krásného světoznámého dirigenta a pro plod jejich lásky. Poslední ránu pomstě pak zasadil Apostolek, který se rovněž zamiloval. Ne do Jany, ale do krásného večera s ní. Avšak ani Jana nemilovala jeho, ale jen svůj dívčí sen, prince, po kterém toužila od svého dětství. - A když se s ní Apostolek snažil opět setkat, viděla v něm jen cizího pobudu.
Ve čtyři hodiny jsme vešli do Bellevue. Připadal jsem si jako muž vedoucí po svém boku výstřední krasavici. Několik stolů se na nás ohlédlo. Ano, byl to především stůl, kde seděla Jana a její dvě kolegyně. Nevšímavě jsme prošli a udešli u malého stolku u okna. Měli jsme krásnou vyhlídku na stanici tramvaje, špinavý chodník a chodce. Kavárna se nejmenovala nadarmo Bellevue.
Asi po pěti minutách jsem se zvedl a přišel k Janinu stolu. Pozdravil jsem. Slečny shovívavě odpověděly. Povídám: „Janičko, jdu za tebou.“ „Ale di,“ řekla Janička. „Protože by tě možná zajímalo,“ pokračoval jsem. „Je tu se mnou dirigent athénské opery, Řek. Byl v západním Německu na koncertním turné a vrací se zpět přes Československo. Je tady docela soukromě. Chce si v Brně prostudovat partituru Janáčkova Osudu.“
Zdálo se mi, že je přede mnou stůl U tří zkamenělých kačen. Nevím, jestli na vás taky působí kačenky tak roztomile jako na mne. Husy ne. Všimněte si hus! Husa, zejména svých zobákem, zosobňuje hloupost, a to hloupost autoritativní. Kdežto kačenka, a opět zejména svým zobákem, zosobňuje hloupost nevinnou a dojemnou. Střídavě, co jsem ji znal, nazýval jsem Janičku husou a kačenkou. Dnes, kdy jsem stoupal vzhůru po svahu pomsty, stal jsem se lítostivějším a smířlivějším a chápal jsem ji jako kačenku.
„Jak jsi se k němu dostal?“
„Ale to víš, jazykové potíže, Pan Apostol Achilles zná jen italsky a řecky. A já tak trochu řecky umím.“
„Ty umíš řecky?“ udiveně se ptala Jana.
„Vidíš, to to ani nevíš. To je ostuda. A znávala jsi mne přece trochu.“
„Nikdy jsi mi nic neříkal. Jak jsem to mohla vědět!“
Měl jsem jí v té chvíli skutečně za zlé, že se o nic nezajímala než o sebe a že ani nevěděla, že umím řecky. Vidíš, říkal jsem si, egocentrická holka, Buď rád, žes ji nechal být. Vzápětí jsem si ovšem uvědomil, že jsem ji jednak nenechal já, nýbrž ona mne, jednak že vlastně řecky neumím, a že tedy Jana za nic nemůže. Ale přesto, obžaloval jsem ji znovu, kdybych uměl řecky jako Homér, stejně by to nevěděla, protože na celém světě nevidí než samu sebe a neslyší nic než tóny svých hlasových cvičení.
Řekl jsem jí zdvořile: „Jestli chceš, Janičko, pojď si k nám na chvíli sednout. Můžeš se leccos dozvědět.“
„Hm…“ řekla Jana a uvedla několik důvodů, o nichž věděl, že budou vyvráceny: „Ale jak se s ním domluvím?“
„Budu vám tlumočit.“
„Ale to já nemůžu. Vždyť se s ním neznám.“
„Seznámím vás.“
„A třeba ho budu otravovat.“
„Ale kdepak, on bude rád, když se seznámí s krásnou dívkou.“
Jana už zvolna vstávala. Rozhlížela se nesměle a pyšně zároveň. Poblíže byl stůl, kde pil svou kávu Lambrecht. Ano, opravdu. Lambrecht zvedl hlavu od kávy a díval se roztěkaným, nepřítomným pohledem na Janu. Jana byla šťastna a šla za mnou.
Chodil jsem naštěstí na klasické gymnázium. Od kvinty je tam stará řečtina jako povinný předmět. Zuřil jsem, že se jí musím učit. Neviděl jsem v tom žádný užitek. Skutečně jsem v životě starou řečtinu nepotřeboval a zapomněl jsem ji zcela s výjimkou asi desítky slov, jež se mi zadřela vpaměti. A hle, přišel den, kdy čtyři roky otravného gymnazijního učení obdržely svůj smysl a byly vykoupeny. Existuje zřejmě přece jen nějaký řád věcí, který praví, že nic není na světě zbytečné a že každé sémě jednou vzklíčí.
Přistoupiv ke stolu přítelovu, pravil jsem: „To je, Janičko, mistr Achilles Apostolo. Ejnar gar estin Jana Malátová.“
Apostol vstal a podával Janičce ruku. Řekl přitom jakási řecká slova, jimž jsem samozřejmě, nemusím to snad zdůrazňovat, nerozuměl.
„Mistr říká, že je velmi šťasten,“ povídám Janičce.
Janička se zapýřila a sedla si na svou židli. Musil jsem si vypůjčit od posledního stolu jinou a přisedl jsem.
Janička se velmi pýřila. Apostolek se na ni usmíval.
„No, Janičko, nestyď se. Mistr je velice skromný, Jak vidíš, je mlád, a už je šéfdirigentem athénské opary.“
„Zeptej se mistra,“ povídala Jana, „jak se mu líbí v Brně.“
„Ho makrobos ofthakoj Brno?“
Apostol řekl několik řeckých slov a já jsem tlumočil: „Mistr říká, že se mu velice líbí, avšak od chvíle, kdy vidí tebe, zdá se mu Brno krásnější než Neapol, na jejíž pláže často ve svém dětství jezdil.“
Janička byla rudá jako krocaní zadek. Ale neskláněla oči.
Apostol opět řekl řecká slova.
Řekl jsem: „Mistr se tě ptá, čím se zabýváš.“
„Učím se zpívat,“ řekla Janička.
Řekl jsem Apostolovi: „Makros kantaté.“
Apostol zvedl udiveně oči a opět zamumlav jakousi řeckou větu. Bůhví jakou větu to pořád říkal. To už zůstane pro mne tajemství. říkal vlez mi na záda, říkal nějakou řeckou rozpočítavanku, co asi říkal? Nedovím se to, a proto ani vy se to nedovíte.
„Mistr říká,“ povídám, „že nezná krásnějšího poslání pro ženu než zpěv.“
„Zeptej se mistra,“ řekla Janička, „co teď v Athénách dává.“
Ptám se: „Hoplitoj toj samoj gelastiké anér andros?“
Apostol řekl slova.
Tlumočím: „V athénské královské opeře dává mistr především antické řecké opery. Stará řecká opera je základem celé pozdější evropské opery. Znáš řecké opery, že!“
Janička řekla: „Tak trochu.“
„Mistr právě povídal, že je zarmoucen, jak málo se tu dává starých řeckých oper. Co prý na to říkáš.“
Jan chvíli váhala a pak povídá: „Řekni mistrovi, že na to nemáme hlasy. U nás všichni zpěváci řvou. Mají vyřvané hlasy a neutáhnou větší part. Wagner by také neutáhli.“
Podivoval jsem se vždycky Janě, jak si okamžitě dovedla utvořit zcela jasnou představu o věcech, které neznala, nebo dokonce o věcech, jež neexistovaly. řeckou antickou operu, kterou jsem si právě vymyslil, si okamžitě připodobnila k Wagnerovi, asi proto, že Wagnera také nikdy neslyšela, protože se ani v Brně za její život nikdy nedával.
[…]
Ještě téhož večera mi nadšeně vyprávěl. Gestikuloval. „Adolfku, ona se vůbec nehejbala. Já sem nesmel nyc mluvit a tak jenom mlčím a du k ný a tak ju chytým a ona nyc a dývá se na mne a tak já ju teda políbím a ona, Adolfku, ona si všechno nechala, co jsem ji delal, rozumíš, Adolfku, všcko a ona nevedela, že já rozumim česky a ona mi povídala takovy veci, Adolfku, to bylo neco, co se neda ržikat.“
„Co ti říkala, Apostolku?“ ptal jsem se stísněným hlasem.
„Adolfku, to mi ještě žádný ženská neržikala, miláčku mne povídala, můj jedyný, a povídala mi, že na mne čekala cely život, že čekala jenom na mne, a že nykoho jinyho už v životě nechce a nebude moct myt, a Adolfku, ona byla, jak se ržika, ještě tohle, ona nemela chlapa.“
„Panna.“
„Ano… Já sem se musel držet, abych ji taky česky neco neržekl, protože to bylo neco, no, proste co mám povidat. Co ty mám povidat!“
„Adolfku, ty seš kamarád. Ty seš kamarád. Ona poržád vykladala. Ona pak ležela a ržikala: ty stejně nerozumíš co já ržikam, tak aspoň mužu mluvit. Ta toho napovídala, to si nedovedeš pržedstavit. A já jsem všecko rozumel. Ona mi ržikala, že nykdy nikoho nemohla mit ráda, protože laska je neco velikyho a že ona nechce maly laska, ale jenom veliky laska a ržikala mi, ty na mne, Achilles, stejne zapomeneš, ale to nevadý, já te mám ráda a ržikala mi poržad Achillečku, Achillečku, Achillečku, a já jsem ji, Adolfku, nemohl nyc ržict jenom ržecky a tomu ona nerozumela.“[1]

Sestřičko mých sestřiček

Další cynický úhel milostnou posedlostí, jež je zaměňována za lásku, je příběh hudebního skladatele na počátku středních let, který je tak dlouze operován až pomalu přestává účinkovat jeho lokální umrtvení a jedna z operujících, Kamila, si všimne jeho utrpení a otře mu zpocené čelo. Druhý den jej ještě krátce navštíví v rekonvalescentním pokoji. Vypravěč, pro který byl zvyklý ženy brát jako věci, které se velmi rychle opotřebovávají a je nutné často střídat, je Kamilou posedlý tak, že po delší době spontánně napíše novou symfonickou skladbu. Na premiérové veřejné představení skladby přijde i Kamila, avšak jak velmi záhy zjistí, je šťastě vdána i zamilována do svého bývalého spolužáka, mimo jiné i špatného básníka. Při společném večeru doma u milenecké dvojice sžírá vypravěče závist, touha i nenávist a tak je mu velkým pokojením, když mu manžel Kamily recituje sérii svých básní, které jsou ještě horší, než které kdysi slyšel na jednom večeru mladých umělců. Ale když mu básník prozradí, že básně psal společně s Kamilou, ba dokonce ty nejhorší metafory vymyslela sama Kamila, odpustí jim, jako špatným básníkům ale dokonalým milencům.

Nikdo se nebude smát

Vypravěč třetího příběhu je sebejistý mladý cynik, který pracuje jako asistent katedry dějin umění a jeho sebejistota se pak zvedla do nebeských výšin poté, co mu výtvarná časopis otiskl sérii článků s novou interpretací dějin umění. Jako ohlas na jeho články mu jistý Záturecký pošle patolízalský dopis, ve kterém ho žádá o pozitivní lektorský posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi, na které pracoval po tři roky a jak doufal, vynese mu vědecké uznání. Avšak práce byla jen opsána z dalších autorů a neobsahovala ani nová fakta ani nějakou novou interpretaci, a všichni předchozí lektoři ji jako nepůvodní zcela jednoznačně odmítli.
Avšak vypravěč ovlivněn Zátureckého patolízalským dopisem, ale i svou leností, napsal Zátureckému jen neurčitý dopis, ve kterém o jeho práci nijak nevyjádřil s tím, že Záturecký tak dá sám pokoj a nebude již hodnocení dále požadovat. Ten se jej však jako klíště chytl jako své jediné naděje, začal jej pronásledovat ve škole i u něj doma tak, že byl nucen přeložit své přednášky na jiné dny, a Zátureckého nařkl ze sexuálních návrhů ke své přítelkyni, jež u něho načerno bydlela.
Avšak příběh se odehrává hluboko v padesátých letech, do sporu se vloží i Zátureckého, téměř slepá, manželka, pronásleduje vypravěčovu přítelkyni Kláru i v zaměstnání, spor nakonec řeší i školní rada a občanský uliční výbor tak, že Klára, jež to s vypravěčem táhla jen pro falešné sliby, že ji vytáhne ze zaměstnání švadleny na manekýnku, odejde za redaktorem výtvarného časopisu, sám ztratí své místo vysokoškolského asistenta ale i dekret ke svému podnájmu tak, že si může jen cynicky říct, že příhoda se Zátureckým byla přes veškerou svou tragiku komediální fraškou.

Použitá literatura:

  1. Milan Kundera, Směšné lásky, Československý spisovatel, Praha: 1963.
[1] Kundera, s. 13-17 a 24-25.
Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

1931

Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika. Množství metafor, archaické výrazy, dobová slovní zásoba, komplikovaná stavba souvětí, kombinace poetismů a vulgarismů, originální slovní spojení, častá citoslovce a věty tázací i zvolací; to vše řadí Vančurovo neopakovatelné dílo více než do kategorie prózy mezi básně v próze. A Markéta Lazarová skutečně leží na rozmezí mezi básní a prózou - její kostra je sice protkána osudy Markéty Lazarové i rodů Kozlíků a Lazarů, ale děj stojí tak trošku na vedlejší koleji. Lze ji přirovnat k obrazu, který se při prvním pohledu ponoří do doposud neobjevených hlubin a teprve při dalším podrobnějším zkoumání obrazu si je jeho divák schopen uvědomit vlastní jádro, námět i použitou malířskou techniku.
Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka z prostředí jeho rodné Jilemnice patří mezi nejlepší české psychologické romány, ale všeobecný věhlas románu zajistilo až skvělé filmové zpracování Juraje Herze se strhujícím Petrem Čepkem, který film svým výkonem zařadil do pokladnice toho nejlepšího z české filmografie.
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie

Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie

Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho, nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.