V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů,

románský oblouk leží před mřížovím,

úroveň města značně stoupla

vždyť celé bývalo o několik metrů níž.

Soustřeďuji se při močení na sirku,

ona se zdráhá, točí na místě,

ale proud moče ji strhává proti vůli

a šup do útrob kanálu.

Krásná Poldi, krásná Poldi,

otisky mědi

a připálená kadeři hvězd,

kterými jsem vás ověnčil,

lůžko vonící vůní routy

a svatebním veselím,

Z pozůstalosti knížete Sternenhocha, jednoho z předních velmožů říše německé na počátku tohoto století, jenž dozajista byl by se stal nástupcem Bismarckovým v úřadě kancléřském, kdyby Osud nebyl vrhl na jeho cestu mohutnou osobu Helgy-Daemony, dostal se nám do rukou kus jeho deníku. Neváháme s jeho uveřejněním, neboť historie, o niž jedná, je ze všech nám známých jednou z nejpříšernějších a zároveň nejkomičtějších.

Počátkem září vešel Vittorio Romano v osm hodin večer do římského, velmi četně navštěvovaného hostince.

Byl překvapujícím zjevem. Ač podle obleku jeho se dalo soudit na věk značně vyšší, byl teprve třicet sedm roků stár. Postavy byl vysoké, kostnaté, ba hubené, ale něco v tváři jeho povídalo, že musí být tělesně značně silný. Dlouhá, bledá, hubená tvář měla pravidelné a ušlechtilé rysy; bylo by ji bývalo možno nazvat krásnou, kdyby výraz její nebyl býval neobyčejně příkrý, přísný, chmurný a divoký. Pod mocným čelem svítily veliké, zelenavé oči až příšerně hrozivě a agresivně, ba vztekle; hleděly však přitom ledově pátravě a zkoumavě. Pod mírně orlím, krásným nosem rýsovala se velmi malá a velmi jemná ústa, mluvící, když mlčela, o krajně výbojné, vzdorné povaze. Z tváře zároveň skalnatě tupé, planoucí a dětsky žensky naivní, zvláštním leskem vyzařující, bylo zjevno, že Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let…

Já a strýc nenáviděli jsme se nenávistí instinktivní. Když jsem byl ještě malý hoch a on k nám zavítal, poštíval ustavičně na mne rodiče, vytýkaje jim, že mne rozmazlují, udávaje na mne kažkou špatnost, ba vymýšleje si mnohé a zavdávaje tím podnět k častým mrzutostem v naší rodině. - Vše špatné viděl na mně : "je zrovna tak bezbožný jako mladý, a vražda z něho hledí už teď!" říkal často ; mimo něj nikdo mně toto poslední neřekl - zvláštní ! -- Ale mohu říci, že jeho nepřátelství nevzbudilo mého : jak slabé byly mé pomstychtivé city proti bezedné antipathii a ošklivosti, kterou jsem k němu cítil odevždy! Pouhá vzpomínka naň zkazila mně náladu na dlouho; v přítomnosti jeho chtělo se mně zvracet; a dotkl-li se mne, kůže mne v pravém slova smyslu delší dobu pálila.