V noci jsem snil, že jsem motýlem

Slavný film italského režiséra Ettorea Scoly Tančírna byl natočen na základě divadelní hry francouzského dramatika Jean-Claudeho Penchenata z roku 1981, kterou uvádělo pařížské divadlo Le Theatre du Campagnol. Autor hry Penchenat pak s Ettorem Scolou spolupracoval i na psaní scénáře, a herecké osazenstvo z divadelního představení se z velké části objevilo i ve filmovém ztvárnění. Jak původní hra tak i dramatem inspirovaný film byly pojaty jako pantomima, kdy děj, jenž znázorňuje historické události ve Francii a to od roku 1936 do počátku 80. let, je znázorněn pomocí proměňujících se tanečních stylů, hudby i stylu oblékání, jež se v jednotlivých epochách střídají v jedné z pařížských tančíren.

V počátečních scénách je divák proveden přípravami sálu na taneční večer, kdy jsou z barového stolu sundávány židle, příchozí barman zapne světla, a uprostřed sálu se začne točit velká stříbrná disko koule. Poté do sálu přicházejí, jedna po druhé, dámy v takříkajících v nejlepších letech, kdy každá nejprve projde tanečním sálem, upraví si make-up v zadním zrcadle a usedne ke svému stolku. A až poté přicházejí muži, kteří na rozdíl od dam jsou společně ve srovnané řadě až se postaví nakonec sálu, kde na straně jedné předstírají nudu, ale současně si již po očku vybírají své taneční partnerky. Poté začne hrát hudba a film, který tvoří série tanečních stylů a soudobých hudebních žánrů, nás provede následující epochou 50 let.

Ale v často humorných zkratkách se v tančírně odehrává mnoho lidských osudů, mnoho příhod a příběhů nalezených či zklamaných lásek. Sledujeme levicové nálady v roce 1936, období nacistické okupace, kdy s německým důstojníkem nechce tančit žádná dáma a tak tančí s francouzským kolaborantem, období alžírské revoluce, studentské protesty v roce 1968, až po pokojná 80. léta. Z tanečních stylů se mimo jiné vystřídá francouzská java, tango, rumba, fox trot, lindy, twist nebo disco. Z písní zase zazní interpreti ` la Charles Aznavour, Charles Trenet, Irving Berlin nebo dokonce Rouget de Lisle, autor Marseillaise. K nejvtipnějším pasážím patří dlouhá scéna, kdy Michel van Speybroeck imituje velkopanského Jeana Gabina a zcela tak okouzlí cizí dámu z nejvyšších kruhů, jež jinak velmi kontrastuje s ostatními tanečníky z dělnických vrstev.

Film Tančírna získal mnoho ocenění, v prvé řadě francouzského Césara za nejlepší film, Stříbrného medvěda v Berlíně pro nejlepšího režiséra. Byl rovněž, a to poněkud paradoxně za Alžírsko, nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Ettore Scola proslul zejména svým snímkem Zvláštní den z roku 1977, kde je jednodenních osudech dvou postav, ženy v domácnosti v podání Sophie Loren, a homosexuálního rozhlasového moderátora, v podání Marcella Mastroianniho, odhalena zrůdná podstata fašismu ale i jakéhokoliv druhu ideologického fanatismu. Dalšími známými Ettoreho snímky, jež jsou se svou koncepcí sblíženi se slavnou a oceňovanou Tančírnou, je film Terasa, který se stejně jako Tančírna celý odehrává na jednom místě, a snímek Rodina, který formou rodinné ságy, a to od narození hlavního hrdiny Carla až do jeho osmdesátých narozenin, mapuje světové události 20. století. Podobně jako Tančírna a Terasa se celý děj odehrává v ohraničeném prostoru a to konkrétně interiéru jednoho bytu.