„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Únor 2008

JSEM CTITEL SLUNCE v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad hérakleitovské panta rhei mi protéká hrdlem a každé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru, veliký nápis Memento mori čišící z věcí a lidských osudů, to je důvod k napití sub specie aeternitatis, olšanské hřbitovy, pankrácká věznice a Bartolomějská ulice zrovna tak, jsem proto dogmatik alergie ve stavu fluidním, teorie rákosu a dubu je mi hybnou silou, jsem polekaný lidský výkřik, který se hroutí vločkou sněhu, neustále pospíchám, abych mohl dvě tři hodiny denně snít nečinně činně, protože dobře vím, že lidský život je krátký a plyne jako se míchají karty, že by bylo možná líp, kdybych byl vyprán, pohozen v kapesníčku, tvářím se někdy jako bych nadějně čichal k milionu, ač dobře vím, že nakonec vyhraju smějící se hovno, že všechna ta paráda začala krůpějí semene a skončí v praskotu ohně, z tak krásných začátků tak krásné konce, za fešnou tvářičkou lze pomilovat veselou kmotřičku Smrt, zalívám květiny když prší, v parném červenci táhnu za sebou prosincové sáňky, za horkých letních dní, abych se zchladil, propíjím peníze, které mám na uhlí, abych se v zimě ohřál, neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času na bláznění a opilosti, dokud je na ně času dost, dopolední kocovinu prožívám jako vzorek nikoliv bez ceny, ale jako absolutní hodnotu poetického traumatu s nádechem diskordance
Moje texty nelze označit jako rukopis, ale strojopis. Píši jen na psacím stroji. Moje takové texty vznikají dávno před tím, než jsou do stroje přehrčeny, jistý motiv se mi navrací, nejraděj mne ten motiv navštěvuje daleko od psacího stroje, v hlučné samotě hospody, na procházce, za noci mne navštěvují obrazy vážící se k tomu motivu, ty obrazy jsou nikoliv barevné, ale takové jako ve starém filmu, základní motiv se potom štěpí a navazuje na další obrazy, které jsou v příčinné souvislosti se základním motivem, řadí se, dokonce tak nějak chňapají po sobě a přitahují se, jako když lezete na strom, šplháte do vrcholku, vždy jedna ruka hmatá po vyšší větvi a tak napořád, až do koruny, odkud už nelze jít výš, až kde vládne jen a jen rozhled skrz poslední halouzky.

Křik

První sešit

Obsah: Text 24 stran, ve scenérii. Improvizoval: František Kořínek, bývalý zaměstnanec podniku Západočeské cihelny, národní podnik, Klatovy 4 (Luby), ulice 5. května č. 137. Žádost o zvýšení starobního důchodu občana Františka Kořínka. Přílohy: 1. 2 osobní fotografie, 2. 2 + 4 kresby, různé scenérie (6 obrazů), 3. Dvě rozhodnutí o udělení starobního důchodu od slavného úřadu důchodového zabezpečení, 125-08, v Praze 5 - Smíchově, Křížová 25. V Klatovech dne 28. července, v sobotu, roku Léta Páně 1973.
Cestující položil botku na stupátko vagónu, když jej kdosi chytil za rameno. Otočil se a na perónu stál postarší muž.
"Pane, jedete prosírn na Prahu?" optal se.
"Do Prahy," řekl cestující.
"Tak tedy, prosím vás, vezměte s sebou moji dcerku Vendulku. Na nádraží v Praze bude na ni čekat zřízenec," pravil ten otec a dal do ruky cestujícího dlaň asi šestnáctileté dívenky.
Když jsem byl maličký, tak jsem neměl jméno a byl jsem šťastný, protože jsem byl s maminkou a s bratříčkem, žili jsme v lese a na mýtinách, večer jsme se pásli na loukách, ale nejlíp nám bylo v polích, v obilí, kde jsem podle maminčiny nálady poznal, že je tady nejlíp, protože stačilo se jen zdvihnout a z pole maminka viděla na všechny strany, a podle toho, jak se vlnilo obilí, maminka poznala, odkud nám hrozí nebezpečí, a vydala takový příjemný sten a my jsme běželi za ní, ať maminka běžela kamkoliv, my jsme běželi s ní.
Po půlnoci zbytečně očichávám Jeseninovu smrtku, zbytečně oplakávám děravou Majakovského lebku, zbytečně vřeštím nad skokanem z okna Konstantinem. Ale opravdu, dokud nebudou zjasněny podivné sebevraždy, do té doby budeme vřeštící opice, proč naši bratří končí takto, když přeci teprve teď mohli svobodně, a tedy krásně žít ve větvičkách dialektiky. Anebo, o hrůzo, církevní Otcové vstávají znovu z živých? Že by nebyli dost pečlivě uškrceni?
Půvab psacího stroje značky Perkeo byl v tom, že básník Egon Bondy mi tenkrát zakázal, abych doplňoval čárky a háčky, abych nechal text tak, jak je, abych jej vnímal jako grafický list, jako artefakt. Bondy byl můj první posluchač tohoto textu, psaného na pokračování, někdy i Vladimír, častěji Zbyněk Sekal.
Vzpomínám, že v páté třídě obecné školy, když se rodiče rozhodli, že budu studovat na sřední škole, na konci páté třídy jsem nesl frekventanční vysvědčení s několika čtyřkami a trojkami, aby tohle vysvědčení podepsal ředitel obecné školy. Zaklepal jsem na ředitelnu, otevřely se dveře a tam stál tlustý pan ředitel. Byly té jeho postavy plné dveře.
Ale stávalo se mi též při těch mých jízdách Prahou, že se vedle mého okna tramvaje zastavilo nákladní auto a já jsem viděl těsně u svých očí zbědované a zoufalé oči ubohých krav, jejich šíje byly pevně staženy řetězy k podlaze, ale ony zvedaly svoje hlavy a oči a prosily lidské oči o pomoc, stávalo se mi, že jsem na křižovatkách takhle se díval za den na desítky takových nákladů vezoucích na jatka zoufalé a smutné kravské oči, kterými jsem byl navrácen k očím mých koček, které jsem zabil, nevím proč, ale musel zabít.
Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary byl takovej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený šicí stroje, americký dvoupérový gramofony a hasicí přístroje značky Minimax, a ten Altman jako vedlejší zaměstnání sháněl pro celej okres krasavice do hospod a barů a ty slečny často spávaly u toho Altmana v zadním pokojíčku, nebo když přišlo léto, tak si ty dámičky postavily na zahradě stan a pan děkan se rád chodil procházet podle plotu, to ty fešandy si tam daly gramofon a zpívaly a kouřily a v plavkách se opalovaly, no něco nádhera, jak v nebi to tam vypadalo,