„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Baudelairovy básně

Je podvečer. Veliké uklidnění nastává v ubohých duších, znavených denní lopotou; a jejich myšlenky nabývají nyní jemných a nejasných barev soumraku.
Dva nádherní Satani a jedna Ďáblice, ne méně neobyčejná, vystoupili dnes v noci po tajemném schodišti, kudy Peklo na slabost spícího člověka útočí a s ním tajně se spojuje. I přišli postavit se slavnostně přede mne, zpříma jako na estrádě. Sirnatá záře vydechovala z těch tří osob, které se odrážely od temného pozadí noci. Měli vzezření tak hrdé a tak plné moci, že jsem je pokládal zpočátku všecky tři za pravé Bohy.
Bylo to veliké shromáždění Víl, aby přikročily k rozdělení darů všem novorozeným, kteří přišli na svět za posledních čtyřiadvacet hodin.
Všecky ty antické a rozmarné Sudičky, všecky ty bizarní Matky radosti a bolesti se od sebe velmi lišily; jedny měly vzezření zasmušilé a mrzuté, druhé vzezření bláznivé a chytrácké; jedny mladé, jež byly vždycky mladé; druhé staré, jež byly vždycky staré.
Chci vám povědět o nevinném vyražení. Je tak málo zábav, které by nebyly hříšné!
Až vyjdete zrána s určitým úmyslem zevlovat po silnicích, naplňte si kapsy malými vynálezy po sou -- jako třeba plochý kašpar, jímž pohybuje jediná nit, kovář bušící na kovadlinu, jezdec s koněm, jehož ocas je píšťalkou -- a u krčem, pod stromy, dejte je darem neznámým a chudým dětem, s nimiž se setkáte. Uvidíte, jak jejich oči se nesmírně rozšíří. Zpočátku neodváží se to vzít; budou pochybovat o svém štěstí. Pak jejich ruce rychle uchopí dárek a ony prchnou jako kočky, které jdou sníst daleko od vás kousek, jejž jste jim dali, naučivše se nedůvěřovat člověku.
Jest prý jedna nádherná země, země Cocagnská; sním o tom, že ji navštívím s dávnou přítelkyní. Zvláštní to země, ponořená v mlhy našeho Severu, jež by mohla být nazvána Východem Západu, Čínou Evropy, tolik se tam rozpoutala, teplá a rozmarná fantazie, tak trpělivě a svéhlavě ji okrášlila svým umělým a delikátním rostlinstvem.
Dovol, abych dlouho, dlouho vdechoval vůni tvých vlasů, abych v ně nořil celý svůj obličej, jako žíznivý v pramenitou vodu, abych jimi pohrával rukou, jako vonným šátkem, abych rozvířil vzduchem vzpomínky.
Číňané vidí v oku koček, kolik je hodin.
Jeden misionář, procházeje se jednou v okolí Nankinu, zpozoroval, že zapomněl své hodinky, a ptal se jednoho malého hocha, kolik je hodin.
Uličník nebeské říše zpočátku váhal; pak rozhodnuv se, odpověděl: “Hned vám to povím.“ Po několika okamžicích se opět objevil s velikou tlustou kočkou v náručí, a dívaje se jí upřeně do očí, prohlásil bez váhání: “Není ještě docela poledne.“ A bylo tomu tak.
Cestoval jsem. Krajina, v níž jsem se ocitl, měla v sobě neodolatelnou velikost a vznešenost. Něco z ní přešlo nepochybně v tom okamžiku v mou duši. Myšlenky mé poletovaly s lehkostí rovnou lehkosti atmosféry. Sprosté vášně, jako nenávist a profánní láska, zdály se mi nyní tak vzdálenými jako mračna, která táhla na dně propastí pod mýma nohama; duše má zdála se mi tak rozklenutou a tak čistou jak kopule nebes, jež mne obklopovala; vzpomínka na věci pozemské vcházela v mé srdce jen zeslabená a ztlumená jako znění zvonků nespatřitelných stád, jež se pásla daleko, velmi daleko na svahu jiné hory. Po nehybném jezírku, černém svou nesmírnou hloubkou, táhl chvílemi stín oblaku, jako odraz pláště vzdušného obra, letícího nebem. A vzpomínám si, kterak tento slavnostní a vzácný pocit, jejž působil veliký a úplně tichý pohyb, mě naplňoval radostí a spolu i bázní. Krátce, dík úchvatné kráse, jíž jsem byl obklopen, cítil jsem se v dokonalém souladu se sebou samým a vesmírem; ba myslím, že ve své dokonalé blaženosti a ve svém úplném zapomnění všeho zla pozemního dospěl jsem docela k tomu, že nezdály se mi již tak směšnými žurnály, které tvrdí, že člověk se zrodil dobrým; -- když tu nevyléčitelná hmota obnovila své požadavky a já pomýšlel na to, zahnat únavu a utišit chuť k jídlu, již způsobilo tak dlouhé stoupání. Vytáhl jsem z kapsy veliký krajíc chleba, koženou číšku a lahvičku jakéhosi elixíru, jejž lékárníci tenkrát prodávali turistům, aby jej příležitostně mísili se sněhovou vodou.
Všude se rozběhl, rozlil a rozdováděl lid, mající prázdný den. Byla to jedna z oněch slavností, na něž po tak dlouhou dobu spoléhají komedianti, ti, kteří ukazují zvířata, a potulní kramáři, aby se odškodnili za špatné doby roční.
Zdá se mi, že v těchto dnech lid zapomíná na vše, na bolest i na práci; stává se podobným dětem. Pro malé je to den prázdna, hrůza před školou je odložena na čtyřiadvacet hodin. Pro velké je to krátké příměří uzavřené se zhoubnými mocnostmi života, odklad všeobecného úsilí a zápasu.
Vauvenargues praví, že ve veřejných zahradách jsou aleje, navštěvované hlavně těmi, jež zklamala ctižádost, nešťastnými vynálezci, těmi, jejichž sláva mrtvě se narodila, zlomenými srdci, všemi těmi dušemi bouřlivými a uzavřenými, v nichž buší ještě poslední vzdechy bouře, a jež couvají daleko před pohledem veselých a zahálejících. Tyto stinné útulky jsou dostaveníčkem těch, jež život zmrzačil.
Není každému dáno koupat se v množství: těšit se z davu jest umění; a jen ten může na útraty lidského pokolení hýřit životní silou, jemuž sudička vdechla v kolébku náklonnost k přestrojení a k přetvářce, nenávist k bydlišti a vášeň k cestování.
Množství, samota: termíny souznačné a zaměnitelné pro činného a plodného básníka. Kdo nedovede zalidnit svou samotu, nedovede býti sám ani v hlučném davu.
“Opravdu, má drahá, unavujete mne bez míry a slitování; člověk by řekl, slyše vás vzdychat, že trpíte více než šedesátileté paběrkářky a více než staré žebračky, které sbírají chlebové kůrky u dveří krčem.
Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných a unavených fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid. Konečně! Tyranie lidských tváří zmizela a budu trpět již jen sebou samým.
Konečně! Je mi tedy dovoleno oddechnout si v lázni tmy! Nejprve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto otočení klíčem zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne teď oddělují od světa.
Jsou povahy čistě kontemplativní, naprosto neschopné činu, které přesto pod jakýmsi tajemným a neznámým impulsem jednají leckdy s prudkostí, jíž by se samy považovaly za neschopné.
“Můj krásný pse, můj dobrý pse, můj drahý pejsku, pojď sem blíž a přičichni si k výtečné voňavce, koupené u nejlepšího voňavkáře v městě.“
A pes, vrtě ocasem, což jest, tuším, u těch ubohých bytostí znamením, odpovídajícím smíchu a úsměvu, přiblíží se a položí zvědavě svůj vlhký čenich na otevřený flakon; načež, náhle s hrůzou couvaje, zaštěká proti mně jakoby s výčitkou.