V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ptáte se mě, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu.

Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se otáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí, nechat text tak jak je v prvních záběrech a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti a nebo pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, at to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!

Můj muž znal tak dobře ty svoje hospůdky že věděl ve které hospodě svítí okny dopolední slunce a věděl kde svítí slunce odpoledne a míval hospůdky ve kterých to odpolední slunce bylo to samé jako dopolední protože třeba taková hospůdka U Horkých tam už od osmi hodin svítilo ranní sluníčko a tady bývala a ještě je od rána plná hospoda protože tady mají dobré nejen pivo ale i ranní polévky a guláše a vůbec jídla která jsou vedena jako přesnídávky…

Ale stávalo se mi též při těch mých jízdách Prahou, že se vedle mého okna tramvaje zastavilo nákladní auto a já jsem viděl těsně u svých očí zbědované a zoufalé oči ubohých krav, jejich šíje byly pevně staženy řetězy k podlaze, ale ony zvedaly svoje hlavy a oči a prosily lidské oči o pomoc, stávalo se mi, že jsem na křižovatkách takhle se díval za den na desítky takových nákladů vezoucích na jatka zoufalé a smutné kravské oči, kterými jsem byl navrácen k očím mých koček, které jsem zabil, nevím proč, ale musel zabít.

Půvab psacího stroje značky Perkeo byl v tom, že básník Egon Bondy mi tenkrát zakázal, abych doplňoval čárky a háčky, abych nechal text tak, jak je, abych jej vnímal jako grafický list, jako artefakt. Bondy byl můj první posluchač tohoto textu, psaného na pokračování, někdy i Vladimír, častěji Zbyněk Sekal.

Když jsem byl maličký, tak jsem neměl jméno a byl jsem šťastný, protože jsem byl s maminkou a s bratříčkem, žili jsme v lese a na mýtinách, večer jsme se pásli na loukách, ale nejlíp nám bylo v polích, v obilí, kde jsem podle maminčiny nálady poznal, že je tady nejlíp, protože stačilo se jen zdvihnout a z pole maminka viděla na všechny strany, a podle toho, jak se vlnilo obilí, maminka poznala, odkud nám hrozí nebezpečí, a vydala takový příjemný sten a my jsme běželi za ní, ať maminka běžela kamkoliv, my jsme běželi s ní.