„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Bohumil Hrabal

Křik

První sešit

Obsah: Text 24 stran, ve scenérii. Improvizoval: František Kořínek, bývalý zaměstnanec podniku Západočeské cihelny, národní podnik, Klatovy 4 (Luby), ulice 5. května č. 137. Žádost o zvýšení starobního důchodu občana Františka Kořínka. Přílohy: 1. 2 osobní fotografie, 2. 2 + 4 kresby, různé scenérie (6 obrazů), 3. Dvě rozhodnutí o udělení starobního důchodu od slavného úřadu důchodového zabezpečení, 125-08, v Praze 5 - Smíchově, Křížová 25. V Klatovech dne 28. července, v sobotu, roku Léta Páně 1973.
Moje texty nelze označit jako rukopis, ale strojopis. Píši jen na psacím stroji. Moje takové texty vznikají dávno před tím, než jsou do stroje přehrčeny, jistý motiv se mi navrací, nejraděj mne ten motiv navštěvuje daleko od psacího stroje, v hlučné samotě hospody, na procházce, za noci mne navštěvují obrazy vážící se k tomu motivu, ty obrazy jsou nikoliv barevné, ale takové jako ve starém filmu, základní motiv se potom štěpí a navazuje na další obrazy, které jsou v příčinné souvislosti se základním motivem, řadí se, dokonce tak nějak chňapají po sobě a přitahují se, jako když lezete na strom, šplháte do vrcholku, vždy jedna ruka hmatá po vyšší větvi a tak napořád, až do koruny, odkud už nelze jít výš, až kde vládne jen a jen rozhled skrz poslední halouzky.
JSEM CTITEL SLUNCE v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad hérakleitovské panta rhei mi protéká hrdlem a každé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru, veliký nápis Memento mori čišící z věcí a lidských osudů, to je důvod k napití sub specie aeternitatis, olšanské hřbitovy, pankrácká věznice a Bartolomějská ulice zrovna tak, jsem proto dogmatik alergie ve stavu fluidním, teorie rákosu a dubu je mi hybnou silou, jsem polekaný lidský výkřik, který se hroutí vločkou sněhu, neustále pospíchám, abych mohl dvě tři hodiny denně snít nečinně činně, protože dobře vím, že lidský život je krátký a plyne jako se míchají karty, že by bylo možná líp, kdybych byl vyprán, pohozen v kapesníčku, tvářím se někdy jako bych nadějně čichal k milionu, ač dobře vím, že nakonec vyhraju smějící se hovno, že všechna ta paráda začala krůpějí semene a skončí v praskotu ohně, z tak krásných začátků tak krásné konce, za fešnou tvářičkou lze pomilovat veselou kmotřičku Smrt, zalívám květiny když prší, v parném červenci táhnu za sebou prosincové sáňky, za horkých letních dní, abych se zchladil, propíjím peníze, které mám na uhlí, abych se v zimě ohřál, neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času na bláznění a opilosti, dokud je na ně času dost, dopolední kocovinu prožívám jako vzorek nikoliv bez ceny, ale jako absolutní hodnotu poetického traumatu s nádechem diskordance
Teď, kdy se mohu sám na sebe podívat jako třetí osobu, vidím, kterak ve dvaceti letech jsem byl obdivný divák a naslouchač všeho, co jsem kolem sebe viděl a slyšel… a to všechno jsem nosil ve své hlavě hrozící prasknutím. A tak první pořádná kniha, kterou jsem dostal od malíře Antonína Frýdla, Pohřbený přístav od Giuseppe Ungarettiho, mi dala návod, kterak lze ventilovat přemíru obrazů psaním.
V kaluži vody vidím oceán, když se plavím po moři, mořím se steskem po rybníčku v kopidlnském Lese, v hromadě písku vidím velehory, když jsem stál na Jungfrau, tesknil jsem po semické hůrce. Nejraději jsem proto doma, kde se mi stýská po hospodě, v hospodě zase myslím na to, jak je to krásné doma a snít o tom, jak jdu do hospody, ve které teskním o krásném domově. Jsem nejraději vždycky tam, kde právě nejsem.
Dvě stě metrů od Hlavního nádraží stojí hotel Esplanade. Jeho restaurace kromě mezinárodních jídel nabízí specialitu domu, Steak Esplanade, u kterého jsou husí játra, chřest a žampióny, vše zapečené do lístkového těsta. Pochoutkou je i Plzeňský karbonát, roštěnec s cibulí a hráškem, vše podlévané plzeňským pivem, k tomu pommes frites. A jako předkrm lze ochutnat Pstruha po mělnicku, Staropražskou kachnu v kastrůlku s přílohami dle jídelního lístku. Jako aperitiv slivovicí, k pití plzeňské pivo a lehce pitelná jihomoravská vína z oblasti Valtice.
Má nevlastního otce, který žije s matkou na severu. Stromeček v ruce. Františkán. Chodící po žhavém uhlí. Salvator ab Horta. Větří paralytické mrtvé figury a následuje tak ty šťastné stopy. Triumf optiky. Alabastrový kříž, Andělská zahrada. Napsal dvě knížky: "Kterak upoutaným balonkem jsem naučil kocoura asociace, takže ve skvrně na zdi viděl mola a šel pacičkou po něm." A: "O vlivu kouření, zrcadel a biografu na uzavírání sňatků mezi osobami se stejnými rysy ve tváři."
Milý Karle,
tak zase barvy a vůně a zvuky podzimu jsou hnány až na obvod svého prasknutí, každý strom a keř je hydraulickou pumpou napumpováván víc a ještě víc, aby jednoho dne ta barevná a zvuková krása to nevydržela a sesypala se z větví a haluzí na zem a holá karoserie drkotala po ráfku do garáží zimního přezimování, aby pupenci si vysnila zrovna tak krásné jaro, jako bylo to loňské.
Poslední diváci večerního představení odcházejí, herci již se odličují, otvorem v oponě jsou vidět poslední záda diváka, opona se vytahuje, ve druhé řadě sedí stařenka; venkovská ženská v šátku a pozorně se dívá na jeviště, kulisáci zaplavují scénu, aby odstrojili Othella a připravili komedii na zítřejší dopolední představení pro důchodce. Vchází na jeviště režisér, hlavičku žalem na stranu, a říká: Je to bolestný, ale zkazili jste mi představení. To křeslo mělo bejt o dvacet centimetrů zpátky.
Na dřevěném plotě v lesním městečku Kersku je přibita vývěsní tabule, nad ní se naklání větve borovic, ta tabule je tady více než dvacet let, je umístěna přes příkop, takže z aleje si lze přečíst jen název filmu, který se právě hraje nebo už hrál nebo bude hrát v biografu v Semicích, přes ten příkop lze rozpoznat černý rámeček parte, možná i jméno nebožtíka, lze si přečíst plakát oznamující zákaz rozdělávání ohňů v lese, je možno číst si zprávu, že zahrádkáři budou vydávat cement a umělé hnojivo, avšak kdo chce se dovědět podrobněji, kdo hraje ve filmu a kdo je režisér, kdo chce jít na pohřeb a chce vědět, kde a kdy bude ten funus, tak takový zvědavý člověk musí přeskočit příkop a přečíst si drobná písmenka, která dávají požadovaný smysl.
Věnováno mé sedmdesátileté Múze, mému strýci Pepinovi
Starý Žid připravuje mi kolekci kartáčnického zboží a kobasových zámků mi vyprávěl, aniž by přestal v práci, že v kterési obci se narodil Ježíš Kristus, aby znovu spasil tento svět. A každou větou se na mne díval skrz tlusté brýle, aby viděl v mých očích, zda se opravdu mohl narodit. Nuže.
PANE HRABAL, věřte mi, ale po přečtení Vašich knížek už nemám klidu, stále mě mučí a pronásleduje nevýslovná krása, křehkost, legrace, bolest, moudrost, sakra, svatý pane.
ÚVODEM
 
Tato kniha je výpovědí o životě a díle Bohumila Hrabala. Vyplývá z našeho dlouholetého přátelství a podrobné znalosti všech jeho prací.
Udělal jsem již v roce 1979 a 1980 dva pokusy zachytit spisovatelovy osudy, postupy a metody jeho tvůrčí činnosti. Ty mně umožnily, abych přistoupil k určité syntéze, jež byla obohacena o nová fakta, rozhovory a řadu dosud neznámých Hrabalových prvotin a současných rukopisných děl.
Každé ráno vchází po špičkách do mého pokoje bytný, slyším jeho kroky. A pokoj je tak dlouhý, že by se k mé posteli ode dveří mohlo a vyplatilo jezdit na bicyklu. Můj bytný se nade mnou naklání, otáčí se a komusi do dveří dává znamení a říká:
"Pan Kafka je tady."
NECHOĎTE JEŠTĚ SPÁT. Nemá to cenu. To radši si zajděte na krchov a jen tak pro legraci si probuďte několik mrtvol. Dyk stejně na světě nic krom srandy není.
A tak už ťukáte na pří sarkofág a hned prej: Vstávej, ty smrxo, a pověz nám, na co jsi na světě byl? To bysme rádi věděli.
A heleme se, tu ten nebožtík, jak tak už byl zvyklej na diktaturu nebes, salutoval jako portýr a meldoval: Poslušně hlásím, že jsem byl proto na světě, abych se dověděl, že nic nevím.