V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ptáte se mě, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu.

Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se otáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí, nechat text tak jak je v prvních záběrech a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti a nebo pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, at to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!

Můj muž znal tak dobře ty svoje hospůdky že věděl ve které hospodě svítí okny dopolední slunce a věděl kde svítí slunce odpoledne a míval hospůdky ve kterých to odpolední slunce bylo to samé jako dopolední protože třeba taková hospůdka U Horkých tam už od osmi hodin svítilo ranní sluníčko a tady bývala a ještě je od rána plná hospoda protože tady mají dobré nejen pivo ale i ranní polévky a guláše a vůbec jídla která jsou vedena jako přesnídávky…

Vzpomínám, že v páté třídě obecné školy, když se rodiče rozhodli, že budu studovat na sřední škole, na konci páté třídy jsem nesl frekventanční vysvědčení s několika čtyřkami a trojkami, aby tohle vysvědčení podepsal ředitel obecné školy. Zaklepal jsem na ředitelnu, otevřely se dveře a tam stál tlustý pan ředitel. Byly té jeho postavy plné dveře.

Po půlnoci zbytečně očichávám Jeseninovu smrtku, zbytečně oplakávám děravou Majakovského lebku, zbytečně vřeštím nad skokanem z okna Konstantinem. Ale opravdu, dokud nebudou zjasněny podivné sebevraždy, do té doby budeme vřeštící opice, proč naši bratří končí takto, když přeci teprve teď mohli svobodně, a tedy krásně žít ve větvičkách dialektiky. Anebo, o hrůzo, církevní Otcové vstávají znovu z živých? Že by nebyli dost pečlivě uškrceni?

Cestující položil botku na stupátko vagónu, když jej kdosi chytil za rameno. Otočil se a na perónu stál postarší muž.

"Pane, jedete prosírn na Prahu?" optal se.

"Do Prahy," řekl cestující.

"Tak tedy, prosím vás, vezměte s sebou moji dcerku Vendulku. Na nádraží v Praze bude na ni čekat zřízenec," pravil ten otec a dal do ruky cestujícího dlaň asi šestnáctileté dívenky.