„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Povídka

07. Prosinec 2008
„Cože? Opravit? Aby znovu šly?“ ptal se udiveně starožitník, vysunul brýle na čelo a zaraženě se na mne podíval; „Proč vlastně chcete, aby znovu šly? Mají přece jen jednu rafiji – a žádná čísla na ciferníku,“ dodal, pozoruje zamyšleně v ostrém světle lampy, „jenom květinové obličeje, hlavy zvířat a démonů místo hodin.“ Počal počítat a tázavě se na mne podíval: „Čtrnáct? Vždyť dělíme den na dvanáct dílů. Nikdy jsem ještě neviděl tak podivnou věc. Radím vám, nechte je jak jsou. Již dvanáct hodin v jediném dnu je dost těžko ke snesení.
07. Prosinec 2008

(ze spisovatelovy pozůstalosti)

Často mi byla kladena otázka, jak jsem se ze dne na den stal z obchodníka spisovatelem. Vnější popud tu byl následující: jednou jsem se seznámil v Lehmanově sanatoriu se spisovatelem O. A. H. Schmitzem. Když jsem mu vylíčil několik podivuhodných zážitků, které se mi přihodily, řekl mi: „Proč to nenapíšete?“ „Jak se to dělá?“, zeptal jsem se. „Pište prostě tak, jak mluvíte!“, poradil mi. Sedl jsem a napsal novelu Rozpálený voják, zaslal ji do Simplicissima a byla ihned přijata.
Ptáte se mě, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu.
…tam je akumulován lidský hovor, který jsem já vždycky miloval a miluju dodnes, takže dá se říct, že prostě ten proud toho mého hovoru a mého psaní úzce souvisí s hospodou, restauracema, ale vždycky tedy spíš s hospodou. Mí přátelé byli vždycky pinglové, a jsou i dodnes. Moje žena, kterou jsem poznal, moje žena, které říkali Pipsi, tak tu jsem poznal, když byla zaměstnána jako pokladní v hotelu Paříž. Chodíval jsem jí naproti, seděla tam v té kuchyni a všechno co teklo z kuchyně, tak prošlo pokladnou jí, teda skrz její ruce. Přicházela domů, vzali jsme se, žili jsme spolu pětadvacet let, žena byla nejdřív v hotelu Paříž a potom prodávala kuřata na rohu Jindřišské a Panské ulice, v grilu hotelu Palace, takže já byl neustále ve styku s povědomím, který je napnuto mezi obyčejnou hospodou a restaurací a pochopitelně tam, aniž bych chtěl, vždycky jsem se umazal tím, co bylo vyprávěno.
Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se otáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí, nechat text tak jak je v prvních záběrech a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti a nebo pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, at to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!
Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, jak se křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl sem jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá.
Můj muž znal tak dobře ty svoje hospůdky že věděl ve které hospodě svítí okny dopolední slunce a věděl kde svítí slunce odpoledne a míval hospůdky ve kterých to odpolední slunce bylo to samé jako dopolední protože třeba taková hospůdka U Horkých tam už od osmi hodin svítilo ranní sluníčko a tady bývala a ještě je od rána plná hospoda protože tady mají dobré nejen pivo ale i ranní polévky a guláše a vůbec jídla která jsou vedena jako přesnídávky…
Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary byl takovej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený šicí stroje, americký dvoupérový gramofony a hasicí přístroje značky Minimax, a ten Altman jako vedlejší zaměstnání sháněl pro celej okres krasavice do hospod a barů a ty slečny často spávaly u toho Altmana v zadním pokojíčku, nebo když přišlo léto, tak si ty dámičky postavily na zahradě stan a pan děkan se rád chodil procházet podle plotu, to ty fešandy si tam daly gramofon a zpívaly a kouřily a v plavkách se opalovaly, no něco nádhera, jak v nebi to tam vypadalo,
Vzpomínám, že v páté třídě obecné školy, když se rodiče rozhodli, že budu studovat na sřední škole, na konci páté třídy jsem nesl frekventanční vysvědčení s několika čtyřkami a trojkami, aby tohle vysvědčení podepsal ředitel obecné školy. Zaklepal jsem na ředitelnu, otevřely se dveře a tam stál tlustý pan ředitel. Byly té jeho postavy plné dveře.
Půvab psacího stroje značky Perkeo byl v tom, že básník Egon Bondy mi tenkrát zakázal, abych doplňoval čárky a háčky, abych nechal text tak, jak je, abych jej vnímal jako grafický list, jako artefakt. Bondy byl můj první posluchač tohoto textu, psaného na pokračování, někdy i Vladimír, častěji Zbyněk Sekal.
Po půlnoci zbytečně očichávám Jeseninovu smrtku, zbytečně oplakávám děravou Majakovského lebku, zbytečně vřeštím nad skokanem z okna Konstantinem. Ale opravdu, dokud nebudou zjasněny podivné sebevraždy, do té doby budeme vřeštící opice, proč naši bratří končí takto, když přeci teprve teď mohli svobodně, a tedy krásně žít ve větvičkách dialektiky. Anebo, o hrůzo, církevní Otcové vstávají znovu z živých? Že by nebyli dost pečlivě uškrceni?
Když jsem byl maličký, tak jsem neměl jméno a byl jsem šťastný, protože jsem byl s maminkou a s bratříčkem, žili jsme v lese a na mýtinách, večer jsme se pásli na loukách, ale nejlíp nám bylo v polích, v obilí, kde jsem podle maminčiny nálady poznal, že je tady nejlíp, protože stačilo se jen zdvihnout a z pole maminka viděla na všechny strany, a podle toho, jak se vlnilo obilí, maminka poznala, odkud nám hrozí nebezpečí, a vydala takový příjemný sten a my jsme běželi za ní, ať maminka běžela kamkoliv, my jsme běželi s ní.
Cestující položil botku na stupátko vagónu, když jej kdosi chytil za rameno. Otočil se a na perónu stál postarší muž.
"Pane, jedete prosírn na Prahu?" optal se.
"Do Prahy," řekl cestující.
"Tak tedy, prosím vás, vezměte s sebou moji dcerku Vendulku. Na nádraží v Praze bude na ni čekat zřízenec," pravil ten otec a dal do ruky cestujícího dlaň asi šestnáctileté dívenky.

Křik

První sešit

Obsah: Text 24 stran, ve scenérii. Improvizoval: František Kořínek, bývalý zaměstnanec podniku Západočeské cihelny, národní podnik, Klatovy 4 (Luby), ulice 5. května č. 137. Žádost o zvýšení starobního důchodu občana Františka Kořínka. Přílohy: 1. 2 osobní fotografie, 2. 2 + 4 kresby, různé scenérie (6 obrazů), 3. Dvě rozhodnutí o udělení starobního důchodu od slavného úřadu důchodového zabezpečení, 125-08, v Praze 5 - Smíchově, Křížová 25. V Klatovech dne 28. července, v sobotu, roku Léta Páně 1973.
Moje texty nelze označit jako rukopis, ale strojopis. Píši jen na psacím stroji. Moje takové texty vznikají dávno před tím, než jsou do stroje přehrčeny, jistý motiv se mi navrací, nejraděj mne ten motiv navštěvuje daleko od psacího stroje, v hlučné samotě hospody, na procházce, za noci mne navštěvují obrazy vážící se k tomu motivu, ty obrazy jsou nikoliv barevné, ale takové jako ve starém filmu, základní motiv se potom štěpí a navazuje na další obrazy, které jsou v příčinné souvislosti se základním motivem, řadí se, dokonce tak nějak chňapají po sobě a přitahují se, jako když lezete na strom, šplháte do vrcholku, vždy jedna ruka hmatá po vyšší větvi a tak napořád, až do koruny, odkud už nelze jít výš, až kde vládne jen a jen rozhled skrz poslední halouzky.