V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejranější dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského lze nazvat jako období hledání vlastního literárního stylu i témat tak, že se Dostojevskij celkem pochopitelně a poplatně tehdejší módní vlně, kdy Rusko se zpožděním objevuje E.T.A. Hoffmanna a Charlese Dickense, obrací k sociální tématice.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij si svůj věhlas spisovatele vydobyl hned ve svém prvním románu Chudí lidé z let 1844-45, avšak na dílo podobného významu si musela čtenářská veřejnost počkat více než dvacet dalších let, kdy časopisecké vydání Zločinu a trestu z let 1865-66 Dostojevského takřka bezprostředně katapultovalo mezi nejvýznamnější ruské, potažmo se zpožděním několika desítek let i mezi největší světové, spisovatele. Avšak ono dvacetileté období má v životě Dostojevského doslova klíčový význam, kdy nebýt rozsudku smrti, vězení a několikaletého sibiřského vyhnanství, smrti bratra s následným finančním krachem, ze kterého se Dostojevskij vzpamatovával takřka do konce svého života tak, že byl ve finanční nouzi nucen prodávat svá nejvýznamnější díla hluboko pod úrovní honorářů svých někdejších kolegů, po kterých ovšem dnes nevzdechne ani pes, je možné se do jisté míry domnívat, že Dostojevského jméno by dnes znalo jen několik zapálených bibliofilů a rusofilů.

Po veleúspěchu své prvotiny Chudí lidé, jež v roce 1845 Fjodora Michajloviče Dostojevského v Rusku katapultovala mezi nejvýznačnější spisovatele své doby, přichází dvacet roků plných přehlížení i odsudků ze strany kritiky i čtenářů, které prolomila až první část časopisecky vydávaného Zločinu a trestu. Avšak cesta, jež lemuje Dostojevského odklon od sociálně laděného naturalismu, pro jehož ruskou větev patří Chudí lidé k vrcholům, k psychologickým, ba, hlubinně psychoanalytickým existencialistickým dílům, v nichž za předmět svého zkoumání postavil Dostojevskij člověka samotného a které vyvrcholily v dílech typu zmíněného Zločinu a trestu, Idiotovi, Běsech, Výrostkovi a zejména Bratrech Karamazech, byla naplněna tvorbou, ve které se Dostojevskij zřekl široce uznávaného naturalismu a formou literárních experimentů započal navzdory zničující kritice svou dlouholetou cestu k vrcholu nejen světové literatury jako takové, ale i dosažení jedněch z nejspektrálnějších antropologických definic člověka.

Bohatý soukromník, který žil, protože jedl, rozhodl se, že mě dostane za manželku, anebo že zemře. Má matka, která nosila kalhoty místo otce, smluvila tedy sňatek.

Přišla noc, kdy jsem mu měla dát. Pecivál na ni čekal jako sedlák na žně a třásl se na chvíli, kdy bude míchat svá vejce v mé pánvi. Má matka však věděla, že jsem někde na cestě životem ztratila blánu. Zařízla jednoho ze svatebních kapounů, krví naplnila vaječnou skořápku, poučila mě, jak se mám upejpat, položila mě do postele a krví pomazala pysky, mezi kterými se narodila má Pipa.

Není jistě bez zajímavosti, že dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského bylo vždy interpretováno v mnoha dalších uměleckých oborech, byť jeho „mohutnost“ nedává příliš velké možnosti převést jeho původní psychologické hlubiny tak, aby se jejich původní význam příliš nerozmělnil. Nicméně humoristická část Dostojevského díla je přímo předurčena k tomu, aby se bez velkých úprav dala převést do dramatické tvorby. A jedním z těchto děl, jež vyžaduje minimální scénickou náročnost je i brilantní satira Nemilá příhoda tak, že je snad trochu škoda, že se sám Dostojevskij nikdy nepokusil o čistě dramatické dílo.

Dílo Leonida Andrejeva není rozhodně četbou nijak snadnou a to nejen pro jeho stylistickou a lingvistickou náročnost, ale zejména pro jeho filozoficko-psychologické pozadí, jež svádí k Andrejevově interpretaci jako autora pesimismu, avšak mnohem výstižnější ba bližší k jeho původním záměrům by bylo Leonida Andrejeva vykládat jako ruského Nietzscheho, jež kladivem rozboural obrazy člověka tak, jak je nezávisle na sobě vybudovali Lev Nikolajevič Tolstoj a Fjodor Michajlovič Dostojevskij.