V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejznámější román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka lze směle za jedno z nejvíce dramatizovaných literárních děl posledních dvou dekád, kdy počet jeho inscenací lze počítat na desítky. A naopak režiséra Vladimíra Morávka lze svým způsobem prohlásit za specialistu na ruský námět, kdy Morávek na počátku milénia nejprve v Klicperově divadle zinscenoval čtyři ústřední dramata Antona Pavloviče Čechova (cyklus Čechov Čechům s částmi Tři sestry, Racek, Strýček Solený), aby tuto koncepci o tři roky později zopakoval i v brněnské Huse na provázku a to v cyklu na motivy čtyř románů Fjodora Michajloviče Dostojevského (cyklus 100 roků kobry s částmi Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot, Běsi - Stavrogin je ďábel, Bratři Karamazovi - Vzkříšení). Úhrnem tedy, Morávek měl dle všech předpokladů být tím, který dá dramatizaci Mistra a Markétky dosud nevídané výšiny i hloubky tak, jak si tento fenomenální román zaslouží.

Než-li se pustím do hodnocení vlastní inscenace, dovolím si malou odbočku k nastínění podmínek, za kterých román Mistr a Markétka vznikal - Bulgakov jej začal psát v roce 1929 a dokončil jej pět dnů před svou smrtí v roce 1940. To, že se román nerodil zrovna lehce, naznačuje již fakt, že jej psal dlouhých jedenáct roků a podobně jako jeho hlavní postava Mistr, jej chtěl zničit. Ale paralel mezi Mistrem a Bulgakovem můžeme nalézt mnohem více tak, že román samotný měl pro Bulgakova mnohem větší význam než, kterékoliv jeho jiné dílo - stal se jeho výpovědí o nejzákladnějších podstatě života. Klíčovou částí je v knize scéna mezi Ježíšem a Pilátem Pontským, která navazuje na podobnou scénu Velkého inkvizitora z románu podobného významu a dopadu - Bratří Karamazových Fjodora Dostojevského.

A tuto přímou souvislost vytušil i samotný Morávek tak, že se ve své inscenaci na Dostojevského odkazuje a to jak Dostojevského portrétem, který visí na stěně uprostřed scény, tak obrazem Tělo Ježíše Krista Hanse Holbeina, který je nezapomenutelným symbolem zmíněné Dostojevského tetralogie 100 roků kobry. A aby nemohl zůstat na pochybách ani ten nejméně vnímavý divák, označil Maestra a Markétku jako páté pokračování na téma Dostojevského.

Tedy očekávání byla jak pro věhlas původní literární předlohy, ale i Dostojevského cyklu na který měla dramatizace navazovat, převeliká. Nicméně od první premiéry původního Dostojevského cyklu uběhlo již dlouhých sedm roků, obměnil se takřka celý herecký ansámbl a i sám režisér v posledních letech zdaleka nesrší takovou tvůrčí energií jako tomu bylo právě před oněmi sedmi či deseti lety.

Zkráceně, můj první dojem z Maestra a Markétky byl vyjádřil jako naprostý paskvil a z divadla jsem odcházel velmi zklamaný. Záměrně jsem sepsání svých dojmů z představení odložil o více než týden, abych získal odstup a vyprchalo ze mne to nejvíce negativní. Přesto ale považuji Maestra a Markétku za jedno z nejnepovedenějších inscenací posledních mnoha let. Tím nechci tvrdit, že by představení bylo snad propadákem, ale nemohu se přenést přes patos a křečovitou snahu o „velké divadlo“.

Dle vlastních slov se Morávek snažil posunout význam příběhu od ústřední dvojice Mistra a Markétky směrem k Ďáblovi a Markétce (proto ona modifikace v názvu představení) - zde přecházím fakt, že je to nesmysl, protože Ďábel je vedle Markétky v románu zcela klíčkový. Další značnou úpravou byla interpretace Markétky, která se v Morávkově podání stala jakousi moralizující pannou, kdy byly ve hře vypuštěny ty nejzásadnější scény divoké a živočišné Markétky a její dialog tak často více připomínal pouhou deklamaci. Co však považuji za ránu nejpodpásovější, byla samotná režijní koncepce, která z původní předlohy odstranila veškerou její lehkost a nevnucující se půvab tak, že herci mi v mnoha částech hry více připomínali zmechanizované loutky, jež nevědí, co hrají a proč to hrají. - Jedinou výjimkou pro mne byl výkon Jana Kolaříka v roli Wolanda (ďábla), který však i tak zůstal daleko za svým obvyklým standardem. Příjemným překvapením byl výkon Andrey Buršové v roli Markétky a Ješua, která představení dodala aspoň jakýsi dojem.