Kategorie
05. Únor 2012
Čekání deště
Únor 2012
10. Únor 2012
Nathanael West: Den kobylek
The Day of the Locust, 1939
Nathanael West, původním jménem Nathan Weinstein, byl jedním z řady nadějných amerických literátů, které finanční neúspěch jejich uměleckého díla donutil k prostituci jakožto filmového scénáristy. Westovo literární dílo tak za jeho života propadlo, z jeho scénářů vznikly filmy B-éčkové kategorie, které zapadly okamžitě poté, co vznikly, a konečně sám West zemřel při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda. A když se k tomu navíc snoubil i Westův původ německy mluvící ruského žida, bylo snad jediným možným životním východiskem, že West se profiloval jako skvělý pozorovatel s kritickým myšlením a jemným satirickým humorem. Ocenění, že byl i autor s nadčasovým sdělením, kdy zvláště jeho novely Přítelkyně osamělých srdcí (1933) a Den kobylek (1939) bývají zařazovány mezi nejlepší americké novely 20. století, se Westovi dostalo až takřka dvě dekády po jeho tragické smrti.
10. Únor 2012
František Gellner: Povídky a satiry
Povídky a satiry (Spisy II), 1927
František Gellner jako spisovatel a básník působil pouhých deset let, ve kterých však stvořil poměrně rozsáhlé dílo čítající čtyři sbírky básní, veršovaný román, řadu satirických povídek a dále řadu časopiseckých příspěvků nejrůznorodějšího charakteru počínaje. Nejvíce však proslul jako anarchistický buřič i bořič zastaralých stereotypů jak co do básnické formy - psal v jednoduchých verších bez nadbytečných příkras a metafor s důrazem na rytmus - jeho básně jsou proto často zhudebňovány, tak co do básnické látky - již ve své první básni ze svých patnácti let Patnáct lahví koňaku objevuje své později veleoblíbené téma ve velebení alkoholu. Ve své v pořadí první básnické sbírce z roku 1901 Po nás ať přijde potopa! pak boří mýty tím, že používá vulgární verše a oslavuje sex, ve sbírce Radosti života z roku 1903 zase útočí na pokryteckou morálku a maloměšťáctví.
Kategorie
13. Únor 2012
Jiří Strach: Santiniho jazyk
Filmový žánr mysteriózního thrilleru je typickým produktem hollywoodu, který naň má de facto monopol, protože právě jen americká produkce dokáže tento žánr prodat ve správném obalu tomu správnému publiku. A tento poznatek bohužel platí i pro relativně vydařený snímek Santiniho jazyk režiséra Jiřího Stracha, který do filmové podoby zdařile převedl úspěšný literární námět Miloše Urbana, zachoval v něm originální zápletku i napětí, do hlavních rolí obsadil kombinaci známých i neotřelých tváří a snímku nelze nic vytknout ani co do výše produkčních nákladů, technické kvality či zvolených exteriérů. Přesto však jeho snímek u diváků propadl.
