V noci jsem snil, že jsem motýlem

Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se otáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí, nechat text tak jak je v prvních záběrech a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti a nebo pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, at to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!

Můj muž znal tak dobře ty svoje hospůdky že věděl ve které hospodě svítí okny dopolední slunce a věděl kde svítí slunce odpoledne a míval hospůdky ve kterých to odpolední slunce bylo to samé jako dopolední protože třeba taková hospůdka U Horkých tam už od osmi hodin svítilo ranní sluníčko a tady bývala a ještě je od rána plná hospoda protože tady mají dobré nejen pivo ale i ranní polévky a guláše a vůbec jídla která jsou vedena jako přesnídávky…

Ale stávalo se mi též při těch mých jízdách Prahou, že se vedle mého okna tramvaje zastavilo nákladní auto a já jsem viděl těsně u svých očí zbědované a zoufalé oči ubohých krav, jejich šíje byly pevně staženy řetězy k podlaze, ale ony zvedaly svoje hlavy a oči a prosily lidské oči o pomoc, stávalo se mi, že jsem na křižovatkách takhle se díval za den na desítky takových nákladů vezoucích na jatka zoufalé a smutné kravské oči, kterými jsem byl navrácen k očím mých koček, které jsem zabil, nevím proč, ale musel zabít.

Půvab psacího stroje značky Perkeo byl v tom, že básník Egon Bondy mi tenkrát zakázal, abych doplňoval čárky a háčky, abych nechal text tak, jak je, abych jej vnímal jako grafický list, jako artefakt. Bondy byl můj první posluchač tohoto textu, psaného na pokračování, někdy i Vladimír, častěji Zbyněk Sekal.

Když jsem byl maličký, tak jsem neměl jméno a byl jsem šťastný, protože jsem byl s maminkou a s bratříčkem, žili jsme v lese a na mýtinách, večer jsme se pásli na loukách, ale nejlíp nám bylo v polích, v obilí, kde jsem podle maminčiny nálady poznal, že je tady nejlíp, protože stačilo se jen zdvihnout a z pole maminka viděla na všechny strany, a podle toho, jak se vlnilo obilí, maminka poznala, odkud nám hrozí nebezpečí, a vydala takový příjemný sten a my jsme běželi za ní, ať maminka běžela kamkoliv, my jsme běželi s ní.

Obsah: Text 24 stran, ve scenérii. Improvizoval: František Kořínek, bývalý zaměstnanec podniku Západočeské cihelny, národní podnik, Klatovy 4 (Luby), ulice 5. května č. 137. Žádost o zvýšení starobního důchodu občana Františka Kořínka. Přílohy: 1. 2 osobní fotografie, 2. 2 + 4 kresby, různé scenérie (6 obrazů), 3. Dvě rozhodnutí o udělení starobního důchodu od slavného úřadu důchodového zabezpečení, 125-08, v Praze 5 - Smíchově, Křížová 25. V Klatovech dne 28. července, v sobotu, roku Léta Páně 1973.

JSEM CTITEL SLUNCE v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad hérakleitovské panta rhei mi protéká hrdlem a každé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru, veliký nápis Memento mori čišící z věcí a lidských osudů, to je důvod k napití sub specie aeternitatis, olšanské hřbitovy, pankrácká věznice a Bartolomějská ulice zrovna tak, jsem proto dogmatik alergie ve stavu fluidním, teorie rákosu a dubu je mi hybnou silou, jsem polekaný lidský výkřik, který se hroutí vločkou sněhu, neustále pospíchám, abych mohl dvě tři hodiny denně snít nečinně činně, protože dobře vím, že lidský život je krátký a plyne jako se míchají karty, že by bylo možná líp, kdybych byl vyprán, pohozen v kapesníčku, tvářím se někdy jako bych nadějně čichal k milionu, ač dobře vím, že nakonec vyhraju smějící se hovno, že všechna ta paráda začala krůpějí semene a skončí v praskotu ohně, z tak krásných začátků tak krásné konce, za fešnou tvářičkou lze pomilovat veselou kmotřičku Smrt, zalívám květiny když prší, v parném červenci táhnu za sebou prosincové sáňky, za horkých letních dní, abych se zchladil, propíjím peníze, které mám na uhlí, abych se v zimě ohřál, neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času na bláznění a opilosti, dokud je na ně času dost, dopolední kocovinu prožívám jako vzorek nikoliv bez ceny, ale jako absolutní hodnotu poetického traumatu s nádechem diskordance