„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Francouzská literatura

  1. Povídky Ninoně (Contes á Ninon), 1864
  2. La confession de Claude, 1865
  3. Tereza Raquinová (Thérése Raquin), 1867
  4. Édouard Manet, 1867
  5. Madeleine Férat, 1869
„Jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena.“
Albert Camus

Albert Camus

Když francouzský existencialismus tak pro většinu Jean Paul Sartre, avšak Albert Camus jehož osudy mají se Sartrem až podivuhodně blízké paralely, není rozhodně nějakým laciným napodobitelem ba, jeho koncepce existencialismu tvoří k Sartrovi nejenom protipól, ale jde ve svém zpracování ještě dále tak, že Camus bývá zařazován do nového myšlenkového směru s označením absurdismus.

Les paradis artificiels, 1860

I. Záliba v nekonečnu

Ti, kteří dovedou pozorovat sami sebe a udrží si své dojmy v paměti, ti, kteří si jako Hoffmann dovedli sestrojit duševní barometr, ti jistě na pozorovatelně své mysli zaznamenali doby krásného počasí, šťastné dny a rozkošnické chýle. Jsou dny, kdy se člověk probudí a jeho duch je mladý a svěží. Sotva se jeho víčka zbaví spánku, který je sklížil, objeví se mu vnější svět v mohutném reliéfu, s podivuhodnou čistotou obrysů a podivuhodným množstvím barev.
Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Charles Baudelaire: Báseň o hašiši

Les paradis artificiels, 1860

Charles Baudelaire se do dějin nesmazatelně nezapsal ani tak vydáním své básnické sbírky Květy zla dne 25. června 1855, ale jejím úředním zabavením přesně tři týdny po vydání a následným monstr procesem, který byl ukončen soudním zákazem publikování šesti básní z této sbírky, jež jsou ironií osudu dodnes známější než ostatní Baudelairovy básně. Ironií osudu je rovněž fakt, že autor sám původně uvažoval o názvu Les Limbes (Předpeklí) či Les Lesbiennes (Lesbičky). Nakonec však zvítězil jako nejvýstižnější název Les fleurs du mal.
Markýz de Sade: Julietta čili Slasti neřesti

Markýz de Sade: Julietta čili Slasti neřesti

1796

Celý text vlastního díla viz Julietta.
Hraběte Donatiena Alphonse Françoise de Sade, známého pod přízviskem Markýz de Sade, má ve svém širším povědomí i zarputilý ignorant, pro kterého je Sade v nejlepším případě synonymem pro sadismus, či obvykleji pro sexuální úchylnost. Také mnohé pokusy odhalit skutečnou osobnost i zamýšlený význam jeho tvorby se zejména v 19. století omezovaly jen na doslovné citace z jeho díla a Sadeho tak odsoudily jako nejzvrhlejší bestii. Obrat o 180° pak přinesli tzv. Prokletí básnící, jež jej z principu adorovali jako bojovníka proti předsudkům i pokrytecké morálce, což dále převzala nová umělecká hnutí, jež na Prokleté básníky navazovala. Vyvrcholení pak přišlo s monstrózními procesy v polovině 20. století, jež byly vedeny ve smyslu boje svobody slova a umění versus pokrytectví, a Sadeho dílo tak bylo možné opět svobodně publikovat až počátkem 90. let (Velká Británie, Francie, USA - blíže viz 120 dnů Sodomy).

1796

Byly jsme s Justinou vychovány v Panthemontském klášteře. Eufrosina, která jako mladé děvče utekla ze sousedního rodného domu, aby se vrhla celou duší v rozkoše, byla v klášteře naší společnicí.
Markýz de Sade: 120 dnů Sodomy

Markýz de Sade: 120 dnů Sodomy

Vrcholné dílo, o kterém každý zasvědceně mluví, avšak současně dílo, které nikdo nečte a vychází jen v malých bibliofilských nákladech. Jistě, čtenář v něm může najít mnohou inspiraci pro další rozvoj svého sexuálního života, může ho i odhodit a spálit na veřejném prostranství, je rovněž možno v něm objevit mnohé další asociace, které v tobě, potenciálním Sadeho objevovateli, 120 dnů Sodomy vyvolá, ale smysl je skryt hlouběji, než v sobě nese ono povrchní ukojení se perverzních a pedofilních „choutek“.

A l’ombre des jeunes filles en fleurs, 1918

Byla-li první část Hledání ztraceného času, Svět Swannových, věnována lásce či posedlosti Swannově, je druhý díl tohoto šestidílného cyklu zaměřen na milostná vzplanutí dospívajícího vypravěče (Marcela Prousta). Děj samotný však netvoří podstatu, ale jen jakousi spojnici mezi náladami, myšlenkami a pocity, jež mají více než k běžnému chápání literárního díla blíže k malířství, k němuž autor ostatně nijak neskrývaně odbíhá pro výpomoc a často po dočtení několika stránek nelze v čtenářově vědomí určit, zda slovní obrazy jež se mu objevují před očima pocházejí z knihy nebo ze silného prožitku impresionistické výstavy.

Du coté de chez Swann, 1913

První část Proustova životního cyklu, jak již asi napovídá sám název, pojednává o panu Swannovi, který sice není v přímé spojitosti s životem hlavního vypravěče, přesto se ale jeho životem prolíná jak plazivá liána a jeho vliv má dalekosáhlé důsledky na jeho pozdější vývoj.
Dílo, kterému se Marcel Proust obětoval, a které ho nakonec zabilo. Není ho vůbec jednoduché hodnotit a není tedy náhodou, že se ve své historii mnohokrát setkalo s úplným odmítnutím, kdy byl Proust donucen vydat první díl - Svět Swannových - pod autorským nákladem, protože pro něj nemohl najít žádného vydavatele. Autor ale nezakolísal a již tato první část plánovaného rozsáhlého cyklu se setkala s velkým ohlasem. Díl druhý byl v roce 1919 oceněn Goncoutvovou cenou, ale tak jako když si musel Proust klestit cestu přes všeobecnou nedůvěru a nepochopení, byly další díly oceňovány jen těmi nejnadnesenějšími přívlastky doprovázené přirovnáními o autorově genialitě. Ale ani tentokrát se nenechal Proust vytrhnout ze svého ponoření se do minulosti a dál bojoval s nelítostně ubíhajícím časem, silami a podlomeným zdravím, aby své kolosální dílo dokončil.
malyprinc.gif
Jako olivy vydávají nejlepší olej, když se nejvíc mačkají, tak umělec vytvoří nejlepší svá díla zatímco se nachází na samotném dně bytí. A nejinak je to s Malým princem.
Antoine de Saint-Exupéry
Jsou lidé, kteří píší pro psaní samotné. A jsou lidé, kteří mají co říci.