V noci jsem snil, že jsem motýlem

Při příležitosti převzetí Nobelovy ceny, Samuel Beckett prohlásil, že Čekání na Godota, jakožto jedno z nejuznávanějších existencialistických výtvorů absurdního divadla, začal původně psát pro vlastní pobavení, aby si tak odpočinul od svého prozaické tvorby. Snad je též určitou hříčkou osudu, že Beckettovo drama sepsané mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949 dle legendy odmítlo na třicet pět divadelních režisérů s tím, že si Čekání na Godota pouze hraje na něco nového, co je však ve skutečnosti zcela nehratelné, ba krom prvoplánovitého šoku nemá nic, co by mohlo zhýčkanému pařížskému publiku nabídnout.

(Stmívá se. Za chvíli začíná představení. Přibíhá Gus celý udýchaný s krabicí popcornu v ruce. Vypadá to, jako by měl na sobě pyžamo. Sedá si do první řady a s chutí se pouští do popcornu. S nadšením očekává začátek představení.)

Tak jako osobnost Émile Zoly nelze pominout při výčtu nejvlivnějších osobností druhé poloviny 19. století, tak nelze bez hlubšího pozastavení se pominout Zolovo dílo, v době svého vzniku a ostatně i dnes charakterizované jako přehnaně brutální, ba přeexponované, ne-li se sklonem k patetičnosti, jako významný fenomén doby svého vzniku, který významně spoluurčoval soudobou společenskou náladu.

Cizinec Alberta Camuse je nejen stěžejním dílem nejvrcholnějšího existencialismu potažmo literatury jako takové, ale jeho záběr a podstata, jež prvoplánově definuje lidskou svobodu, kterou, jak asi leckterý čtenář tuší, Camus nehledá ve vnějším projevu, společnosti či politickém zřízení, ale uvnitř člověka samotného - v jeho vnímání, hodnotách i pochopení sebe samého tak, že se pro ostatní stává cizincem, ne-li cynickou či bezcitnou bestií, překračuje hranice svobody, revolty potažmo existencialismu jako celku směrem k jedné z nejlepších a nejvšestrannějších definic člověka, kdy Cizinec, byť mnohé z jeho interpretací mnohdy hraničí s naprostým nepochopením Camusova sdělení a soustředí se na vnější příběh viny či neviny Mersaulta, jeho popravy jako justiční vraždy, vyvolala okamžitě po svém vydání v roce 1942 revoluci.

Přestože je Marcel Proust autorem pouhých dvou románů, Radosti a dny a Hledání ztraceného času, a jeho dílo zůstalo zcela bez následovníků i bez vlivu na další vývoj francouzské i světové literatury, bývá jeho jméno i těmi největšími génii 20. století vyslovováno jen s nejvyšší, takřka náboženskou, úctou.

Dne 25. ledna 1879 francouzský list Voltaire zveřejnil reklamní zprávu: „Je čas oznámit našim čtenářům velkou novinu: Voltaire právě projednal s věhlasným autorem Rougon-Macquartů… publikování Nany, která je pokračováním Zabijáku EMILA ZOLY.“. Ve skutečnosti však o vydání Nany usilovalo na deset deníků, jelikož bylo jasné, že dosáhne přinejmenším stejného obchodního úspěchu jako Zabiják.

Émile Zola se svého čtenáře Zabijáka snaží připravit o jeho poslední iluze, ať již v podobě svobodné vůle, štěstí, lásky či dobra, a dokazuje, že člověk je jen malým kolečkem obrovského společenského soukolí, jenž ho dříve nebo později rozdrtí. Vzdej se veškerých nadějí, není-li člověk bestií, pak je svět peklem, kde chudí budou ubiti, umořeni alkoholem a jejich děti skončí na ulici či ve veřejném domě. Jiná možnost dle Zoly zkrátka není možná.