V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vehnali nás do velkého bílého sálu a já začal mhouřit oči, protože mě v tom světle bolely. Pak jsem viděl stůl a za ním čtyři chlapy v civilu, jak se dívají do papírů. Ostatní vězně nahnali dozadu, museli jsme za nimi přes celý sál. Mnoho jsem jich znal, ale byli tam i cizí. Ti dva přede mnou měli světlé vlasy a kulaté lebky; byli si podobní: asi Francouzi. Ten menší si v jednom kuse vytahoval kalhoty: nervy.

V povídce Vlkodlak si francouzský patafyzik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a v poslední řadě i spisovatel, Boris Vian, pohrál s tradiční mytologickou postavou vlkodlaka, kdy však hlavním hrdinou není člověk, který by se v noci, případně při úplňku, proměňoval ve vlka, ale je jím černý vlk s červenýma očima jménem Denis, jenž jedné úplňkové půlnoci, právě když se potuloval po lese hledaje svou oblíbenou potravu, tj. trávu a modré hyacinty, jež příležitostně prokládal houbami, vyrušil „Siamského mága, jehož skutečné jméno znělo Etienne Pample, a drobnou Lisette Cachounovou, tmavovlasou servírku z restaurace Groneil, přilákanou sem Mágem pod podvodnou záminkou, [jež] právě zkoušela zbrusu nový podvazkový pás zn. Obsese […], který stál Siamského mága šest hodin zoufalého úsilí.“ A byť se Denis za vyrušení okamžitě omluví a odkluše, zlý mág jej kousne do ramene. Jak se druhého dne ukázalo, zlý mág byl vlkodlak a z Denise se stal člověk.

Život po francouzsku je jubilejní v pořadí desátý román francouzského novináře Jean-Paula Duboise, jehož prostřednictvím se mu ve svých čtyřiapadesáti letech podařilo proniknout do širšího čtenářského povědomí a z románu se nejen stal obchodní bestseller ale i byl nominován na ocenění hned ve čtveřici nejrespektovanějších francouzských výročních literárních cenách - Goncourt, Médicis, Renaudot a Femina (nakonec získal ocenění v rámci poslední zmiňované). Život po francouzsku je románová sága, jež zachycuje čtyřicet let vývoje francouzské společnosti a je vyprávěn pohledem padesátiletého Paula Blicka, jenž po sérii krátce po sobě jdoucích událostí - smrt manželky, krach rodinného podniku, psychická nemoc dcery, stařecká nemohoucnost matky - jež mu obrátí život zcela na ruby, bilancuje svůj možná pestrý ale současně i velmi fádní a nudný život.

Knihu Jitro kouzelníků, jež poprvé vyšla v roce 1960, spolu sepsali dva francouzští milovníci okultních záhad, mysterií ale i sci-fi literatury, Jacques Bergier (původní profesí chemik) a Louis Pauwels (novinář). Kniha byla přeložena do několika dalších jazyků, ale podobných záhadologikých spisků plných senzačních zpráv o tajných spiknutích, ale i zapomenutých vědomostech starých civilizací či zaniklých okultních hnutí vycházelo již od konce 19. století nepřeberné množství tak, že Jitro kouzelníků sice ve své době vzbudilo jistý ohlas, ale kniha záhy zapadla stejně jako ostatní tituly tohoto ražení. V tehdejším Československu však v té době vládla jak cenzura tak především pseudofilozofická ideologie marx-lininistického materialismu a po podobných publikacích tak mezi čtenáři vládl obrovský hlad.

V roce 1946 požádal Jean d'Halluin, majitel začínajícího pařížského nakladatelství Les éditions du Scorpion, které se nacházelo těsně před krachem, Borise Viana, který byl již v té době v uměleckých kruzích znám jako vyhlášený recesista, zda by proň dokázal napsat titul podobný erotickému Obratníku Raka Henryho Millera. Boris Vian odvětil, "No dobře, dej mi na to čtrnáct dnů". (V originále: « Ecoute, Boris… Est-ce que tu pourrais me faire un bouquin qui plaise autant que Tropique du cancer de Henry Miller ? » « Bon, ben tu me laisses quinze jours et je te ponds un truc »).