„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Francouzská literatura

Jaký to podivuhodný den! Širý park se svíjí pod palčivým okem slunce, jako mládí pod vládou Lásky.
Všeobecná extáze věcí se neprojeví ani zašuměním; i vody jako by usnuly. Zcela jinak, než při slavnostech lidských, to zde je orgie mlčelivá.
Řekl bys, že ve světle stále rostoucím předměty víc a více jiskří, že vznícené květiny hoří touhou závodit s azurem nebes silou barev a žár, jímž vůně stávají se viditelnými, že povznáší je k slunci jako dýmy.
Pod širým šedým nebem, na velké, prašné pláni bez cest, bez pažitu, bez jediného bodláku, bez jediné kopřivy, potkal jsem několik shrbeně kráčejících lidí.
Každý z nich nesl na zádech ohromnou Chiméru, těžkou jako pytel mouky nebo uhlí nebo jako výzbroj římského pěšáka.
Komnata, jež podobá se snu, komnata opravdu duchová, kde nehybná atmosféra je lehce zbarvena do růžova a do modra.
Tam duše koupá se v lenosti, prodchnuté vůní touhy a lítosti. -- Je to něco soumračného, něco namodralého a narůžovělého; sen rozkoše při zatmění.
Nábytek má tvary prodloužené, vysílené, zmalátnělé. Zdá se, že ten nábytek sní; řekl bys, že jest nadán jakýmsi somnambulickým životem jako rostliny a kamení.
Byl to výbuch nového roku; chaos bláta a sněhu, jímž prolétalo tisíc kočárků, jiskřící hračkami a bonbony, třesoucí se vášní a zoufáním, oficielní delirium velkého města, stvořené, aby pomátlo hlavu největšímu samotáři.
Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru! Malá plachta chvějící se na obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí upomíná na mou nezhojitelnou existenci, monotonní melodie vzdutého moře, všechny tyto věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše Já se ztratí rychle ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak hudebně a malebně, bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí.
Malá scvrklá stařena se cítila velice potěšenou, vidouc to krásné dítě, jemuž se každý podivoval, jemuž se každý chtěl líbit; ta hezká bytost, tak křehká jako ona, ta malá stařenka, a právě jako ona bez zubů a bez vlasů.
“Koho miluješ nejvíce, záhadný muži, rci? Otce, matku, sestru či bratra?“
“Nemám ni otce, ni matku, ni sestru, ni bratra.“
“Přátele?“
Drahý příteli, posílám Vám dílko, o němž by se nedalo bez nespravedlnosti říci, že nemá ani hlavy ani paty, poněvadž naopak jest tam všechno najednou, hlavou i patou, střídavě i vzájemně. Uvažte, prosím, jaké podivuhodné pohodlí poskytuje tato kombinace nám všem, Vám, mně i čtenáři. Můžeme přerušit, kde chceme, já svoje snění, Vy rukopis, čtenář svou četbu; neboť já nezavěšuji vzdornou vůli tohoto na nekonečnou nit velejemné intriky. Odstraňte jeden článek a oba kusy této zmotané fantasie se beze všeho opět spojí. Rozsekejte ji v četné fragmenty a uvidíte, že každý může existovat o sobě. Doufaje, že některé z těchto pahýlů budou mít dosti života, aby se Vám líbily a Vás pobavily, dovoluji si Vám dedikovat toho hada celého.

Petits poèmes en prose, 1869

Charles Baudelaire

Charles Baudelaire

Charles Baudelaire: Umělé ráje

Charles Baudelaire: Umělé ráje

Les Paradis artificiels, 1860

Původní vydání knihy Umělé ráje z roku 1860 sdružuje dva eseje Charlese Baudelaira na témata v té době velmi populárních a lehce dostupných drog hašiše a opia. - Baudelaire jejich účinky i celoživotní následky znal velmi zebrubně a to na základě vlastního dlouhodobého užívání.
Alexis Jenni: Francouzské umění válečné

Alexis Jenni: Francouzské umění válečné

L'Art français de la guerre, 2011

Román Francouzské umění válečné byl v rámci marketingové propagace českého vydání na jaře 2013 v mnoha recenzích uvozován jako literární bomba, jež přinesla nový neotřelý pohled na moderní dějiny Francie. - Alexis Jenni sice žádný nový pohled nepřinesl, ale Francouzské umění válečné byl nejenom jeho první vydaný román, kdy údajně již napsal dva jiné romány, ale nikdy je ani nenabídl nakladateli, ale zejména za něj získal nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt, což samo o sobě znamená, že vítěz této ceny jen ve Francii prodá na 400.000 výtisků.

L'Enfance d'un chef, 1939

»V těch andílkovských šatičkách vypadám rozkošně.« Paní Portierová řekla mamince: »Ten váš chlapec je přímo k nakousnutí. V těch andílkovských šatičkách vypadá rozkošně.« Pan Bouffardier si Luciena přitáhl mezi kolena a pohladil ho po pažích: »Vždy je to úplná holčička,« řekl s úsměvem. »Jakpak se jmenuješ?

Intimité, 1939

I

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.