V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kdo hledí zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako ten, jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno spatřit v sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co se děje za skleněnou tabulí. V té černé nebo rozzářené díře žije život, sní život, trpí život.

Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. Abyste necítili strašlivé břímě Času, jež drtí vaše ramena a ohýbá vás k zemi, je třeba opíjet se bez oddechu.

Ale čím? Vínem, poesií nebo ctností, čím chcete. Ale opíjejte se.

V krásné zahradě, kde paprsky podzimního slunce zdály se zdržovat s rozkoší, pod zelenavou již oblohou, na níž plula zlatá oblaka jako putující kontinenty, čtyři krásné děti, čtyři hoši spolu hovořili, nabaživše se patrně hry.

Včera, mezi davem na boulevardu, pocítil jsem, že se mne dotkla tajemná Bytost, již vždy jsem toužil seznat a již jsem ihned poznal, ač jsem jí nikdy nespatřil. Měl patrně sám vůči mně podobnou touhu, neboť, jda mimo, na mne významně mrkl; rychle jsem ho poslechl. Pozorně jsem kráčel za ním a brzy jsem sestoupil za ním do podzemního bytu, oslňujícího, kde skvěl se přepych, jemuž přibližný příklad nemohlo poskytnout žádné z nejvznešenějších obydlí v Paříži. Zdálo se mi podivné, že jsem mohl tak často chodit kol toho nádherného doupěte, aniž bych si byl všiml jeho vchodu. Zde vládla vybraná, až opojná atmosféra, jež působila skoro okamžité zapomenutí vší odporné hrůzy života; zde to dýchalo pochmurným blaženstvím, analogickým tomu, jež asi zakoušeli ti, kteří pojedli lotosu, když, vystupujíce z lodi na okouzleném ostrově, ozářeném svity věčného odpoledne, cítili, kterak se v nich rodí, při omamujících zvucích melodických kaskád, touha nespatřit již nikdy svoje penaty, své ženy, své děti a nikdy již nevstoupit na vzduté vlny moře.

Fancioulle byl obdivuhodný šašek a patřil skoro mezi přátele Knížete. Ale pro osoby, oddané ze řemesla komice, mají věci vážné osudovou přitažlivost, a ač by se mohlo zdát bizarním, že ideje vlasti a svobody despoticky se zmocní mozku histrionova, Fancioulle jednoho dne vstoupil do spiknutí, zosnovaného několika nespokojenými šlechtici.

Slunce mučí město svým přímým a hrozným světlem; písek oslňuje a moře se třpytí. Ztrnulý svět malátně ochabuje a oddává se dřímotě, která jest jakousi příjemnou smrtí, kdy spící v polobdění chutná rozkoše svého umrtvení.