„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Klicperovo divadlo

Marná lásky snaha

Marná lásky snaha

Mladý navarský král a jeho tři přátelé se rozhodnou založit akademii, kde budou po tři roky bez vnějších radostí a žen zejména studovat umění, vědu a filozofii. Avšak krátce po slavnostním slibu přijíždí na navarský dvůr francouzská princezna se svými třemi společnicemi, které jsou nejen krásné, ale i vtipné a především zcela neodolatelné tak, že je zaděláno na klasickou komedii plnou vtipných zápletek a slovních přestřelek. Autorem není nikdo jiný než klasik tohoto žánru nejpovolanější, William Shakespeare, a inscenaci nastudovalo královéhradecké Klicperovo divadlo.
12. Únor 2009
Klicperovo divadlo: Odcházení

Klicperovo divadlo: Odcházení

Bylo-li uvedení zatím poslední hry Václava Havla Odcházení v pražském divadle Archa přijato s rozpaky, uvedení v londýnském Orange Tree s chladným přijetím, pak v pořadí třetí nastudování tohoto Havlova absurdně laděného dramatu v královéhradeckém Klicperově divadle lze připodobnit ke známé pohádce Christiana Andersena Císařovy nové šaty - ano, Havel je v něm nejen zcela nahý ale i prázdný a vykrádající jak sebe sama tak Antona Pavloviče Čechova, Williama Shakespeara, Samuella Becketta či Eugèna Ionesca.
Petrolejové lampy

Petrolejové lampy

Mistrovské psychologické drama Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je proslulé zejména díky stejnojmenné filmové adaptaci v režii Juraje Herze s vynikajícím Petrem Čepkem v hlavní roli. Ovšem s tím dovětkem, že tento film je z hlediska kvalit původního Havlíčkova díla spíše danajským darem, protože i díky obsazení Ivy Janžurové se původní mistrovsky podaný psychologický román zvrhl ke komediální frašce.
Dámská šatna

Dámská šatna

Dramatické dílo Arnošta Goldflama lze na prvním místě uvodit jako „české“ a to v tom dobrém tak v tom i mírně pejorativním smyslu. - Goldflam své Čechy zná a proto se se svým humorem, který se trefuje do každodenní lidské podstaty bez úletů k nadčasovým ideálům, trefuje do černého. Svým svébytným způsobem tak odhaluje českého človíčka v jeho plné nahotě. Nicméně tento humor a dramatický žánr z jehož vymezených hranic Goldflam nijak nevybočuje, má svá silná omezení, kdy v prvé řadě velmi rychle vyčerpává své minimum možností tak, že shlédnout dvě Goldflamovy hry, či dvě hry pod jeho režijním dohledem, v jedné sezóně je počin na hranici sebevražedné nudy.