V noci jsem snil, že jsem motýlem

Fenomén, kterým v českých lesích a hájích Erotická revue bez pochyby je, opřádaly po dlouhá desetiletí nejbarvitější legendy, jež vznikly z naprosté nemožnosti získat jakýkoliv její výtisk, kdy Jindřich Štyrský po předešlé zkušenosti z roku 1929, kdy cenzura zabavila značnou část nákladu českého překladu Lautréamontova Maldorora se Štyrského doprovodnými ilustracemi, Erotickou revue vycházející v celkem třech ročnících mezi říjnem 1930 a dubnem 1933 i pozdější Edici 69 koncipoval jako bibliofilský soukromý tisk v maximálním nákladu 200 výtisků, který „nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven“.

Wilhelm Apollinaris Albertus de Kostrowitzky alias Guillaume Apollinaire je znám zejména jako básník, jež objevil cestu, kterou se vydal nejen Apollinairův „žák“ André Breton a surrealismus ale i celá moderní poezie, z toho nevyjímaje i nejpřednější české básníky včetně Jiřího Wolkera, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Jaroslava Seiferta, …. Méně znám je pak jako kritik, jež jako jeden z prvních rozpoznal umělecké kvality tvořícího se moderního malířství v čele s kubismem a futurismem či jako znovuobjevitel Markýze de Sade, kdy svou Předmluvou k dílu markýze de Sade otevřel pro moderní umění doposud zcela opomenuté souvislosti. A právě Sadeho vlil jistě stál i u vzniku dvou Apollinairových erotických próz Hrdinské činy mladého donchuána a Jedenáct tisíc prutů.

Hraběte Donatiena Alphonse Françoise de Sade, známého pod přízviskem Markýz de Sade, má ve svém širším povědomí i zarputilý ignorant, pro kterého je Sade v nejlepším případě synonymem pro sadismus, či obvykleji pro sexuální úchylnost. Také mnohé pokusy odhalit skutečnou osobnost i zamýšlený význam jeho tvorby se zejména v 19. století omezovaly jen na doslovné citace z jeho díla a Sadeho tak odsoudily jako nejzvrhlejší bestii. Obrat o 180° pak přinesli tzv. Prokletí básnící, jež jej z principu adorovali jako bojovníka proti předsudkům i pokrytecké morálce, což dále převzala nová umělecká hnutí, jež na Prokleté básníky navazovala. Vyvrcholení pak přišlo s monstrózními procesy v polovině 20. století, jež byly vedeny ve smyslu boje svobody slova a umění versus pokrytectví, a Sadeho dílo tak bylo možné opět svobodně publikovat až počátkem 90. let (Velká Británie, Francie, USA - blíže viz 120 dnů Sodomy).