„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Únor 2008

ÚVODEM
 
Tato kniha je výpovědí o životě a díle Bohumila Hrabala. Vyplývá z našeho dlouholetého přátelství a podrobné znalosti všech jeho prací.
Udělal jsem již v roce 1979 a 1980 dva pokusy zachytit spisovatelovy osudy, postupy a metody jeho tvůrčí činnosti. Ty mně umožnily, abych přistoupil k určité syntéze, jež byla obohacena o nová fakta, rozhovory a řadu dosud neznámých Hrabalových prvotin a současných rukopisných děl.
PANE HRABAL, věřte mi, ale po přečtení Vašich knížek už nemám klidu, stále mě mučí a pronásleduje nevýslovná krása, křehkost, legrace, bolest, moudrost, sakra, svatý pane.
Věnováno mé sedmdesátileté Múze, mému strýci Pepinovi
Starý Žid připravuje mi kolekci kartáčnického zboží a kobasových zámků mi vyprávěl, aniž by přestal v práci, že v kterési obci se narodil Ježíš Kristus, aby znovu spasil tento svět. A každou větou se na mne díval skrz tlusté brýle, aby viděl v mých očích, zda se opravdu mohl narodit. Nuže.
Na dřevěném plotě v lesním městečku Kersku je přibita vývěsní tabule, nad ní se naklání větve borovic, ta tabule je tady více než dvacet let, je umístěna přes příkop, takže z aleje si lze přečíst jen název filmu, který se právě hraje nebo už hrál nebo bude hrát v biografu v Semicích, přes ten příkop lze rozpoznat černý rámeček parte, možná i jméno nebožtíka, lze si přečíst plakát oznamující zákaz rozdělávání ohňů v lese, je možno číst si zprávu, že zahrádkáři budou vydávat cement a umělé hnojivo, avšak kdo chce se dovědět podrobněji, kdo hraje ve filmu a kdo je režisér, kdo chce jít na pohřeb a chce vědět, kde a kdy bude ten funus, tak takový zvědavý člověk musí přeskočit příkop a přečíst si drobná písmenka, která dávají požadovaný smysl.
Poslední diváci večerního představení odcházejí, herci již se odličují, otvorem v oponě jsou vidět poslední záda diváka, opona se vytahuje, ve druhé řadě sedí stařenka; venkovská ženská v šátku a pozorně se dívá na jeviště, kulisáci zaplavují scénu, aby odstrojili Othella a připravili komedii na zítřejší dopolední představení pro důchodce. Vchází na jeviště režisér, hlavičku žalem na stranu, a říká: Je to bolestný, ale zkazili jste mi představení. To křeslo mělo bejt o dvacet centimetrů zpátky.
Milý Karle,
tak zase barvy a vůně a zvuky podzimu jsou hnány až na obvod svého prasknutí, každý strom a keř je hydraulickou pumpou napumpováván víc a ještě víc, aby jednoho dne ta barevná a zvuková krása to nevydržela a sesypala se z větví a haluzí na zem a holá karoserie drkotala po ráfku do garáží zimního přezimování, aby pupenci si vysnila zrovna tak krásné jaro, jako bylo to loňské.
Má nevlastního otce, který žije s matkou na severu. Stromeček v ruce. Františkán. Chodící po žhavém uhlí. Salvator ab Horta. Větří paralytické mrtvé figury a následuje tak ty šťastné stopy. Triumf optiky. Alabastrový kříž, Andělská zahrada. Napsal dvě knížky: "Kterak upoutaným balonkem jsem naučil kocoura asociace, takže ve skvrně na zdi viděl mola a šel pacičkou po něm." A: "O vlivu kouření, zrcadel a biografu na uzavírání sňatků mezi osobami se stejnými rysy ve tváři."
Dvě stě metrů od Hlavního nádraží stojí hotel Esplanade. Jeho restaurace kromě mezinárodních jídel nabízí specialitu domu, Steak Esplanade, u kterého jsou husí játra, chřest a žampióny, vše zapečené do lístkového těsta. Pochoutkou je i Plzeňský karbonát, roštěnec s cibulí a hráškem, vše podlévané plzeňským pivem, k tomu pommes frites. A jako předkrm lze ochutnat Pstruha po mělnicku, Staropražskou kachnu v kastrůlku s přílohami dle jídelního lístku. Jako aperitiv slivovicí, k pití plzeňské pivo a lehce pitelná jihomoravská vína z oblasti Valtice.
V kaluži vody vidím oceán, když se plavím po moři, mořím se steskem po rybníčku v kopidlnském Lese, v hromadě písku vidím velehory, když jsem stál na Jungfrau, tesknil jsem po semické hůrce. Nejraději jsem proto doma, kde se mi stýská po hospodě, v hospodě zase myslím na to, jak je to krásné doma a snít o tom, jak jdu do hospody, ve které teskním o krásném domově. Jsem nejraději vždycky tam, kde právě nejsem.
Teď, kdy se mohu sám na sebe podívat jako třetí osobu, vidím, kterak ve dvaceti letech jsem byl obdivný divák a naslouchač všeho, co jsem kolem sebe viděl a slyšel… a to všechno jsem nosil ve své hlavě hrozící prasknutím. A tak první pořádná kniha, kterou jsem dostal od malíře Antonína Frýdla, Pohřbený přístav od Giuseppe Ungarettiho, mi dala návod, kterak lze ventilovat přemíru obrazů psaním.