V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.

Snímek Flirt se slečnou Stříbrnou nabízí to nejlepší co lze v české kinematografii vůbec shlédnout, plně zapadá do koncepce pro český film zlatého období druhé poloviny 60. let a vedle snímku Farářův konec je vůbec jediným z relativně značného množství filmů dle předlohy Josefa Škvoreckého, který stojí za to, aby byl zhlédnut. Přesto je ale poněkud neprávem opomíjen či dokonce odstrkován pro značný kvalitativní odstup i zjednodušení děje a psychologie postav mistrovsky podaných v literární předloze Lvíče vydané v roce natočení i filmové verze, 1969, kde zvláště hlavní postava redaktora Karla Ledna je ztvárněna jen v podobě konformního don juana, který se úzkostlivě střeží do čehokoliv se namočit či projevit kritický názor.